Kapitola 3-Tři

Tři

Norman Birdwell klopýtavě uhnul doprava, aby se nenechal rozmačkat naloženou krosnou, a narazil ramenem do statného mladíka v kožené bundě s nápisem York University, načež se ocitl znovu na chodbě před přednáškovým sálem. Sevřel pevněji prsty kolem plastikového držadla kufříku, narovnal úzká ramena a zkusil to znovu. Vždycky zastával názor, že odcházející študenti by měli být donuceni vycházet ve vyrovnaných radách po levé straně dvoukřídlých dveří tak, aby študenti, kteří přicházejí na následující přednášku o něco dříve, mohli bez potíží vejít pravou stranou.

Bokem se prosmýkl mezi dvěma mladými ženami, které, naprosto ignorujíce jeho přítomnost, dál zaníceně debatovaly o sexistické nespravedlnosti kontroly porodnosti a o fénech, a konečně se dostal do místnosti, kde zamířil ke svému místu.

Norman s oblibou chodil dříve, aby se mohl posadit přesně doprostřed třetí rady, což bylo jeho šťastné místo od okamži­ku, kdy se mu na něm v prvním ročníku podařilo napsat první bezchybnou písemku z diferenciálních rovnic. Na tuhle večernípřednášku ze sociologie chodil proto, že v kavárně zaslechl dva maníky tvrdit, že představuje skvělou příležitost k seznámení s děvčaty. Zatím žádné výrazné úspěchy nezaznamenal. Upra­vil si novou koženou kravatu a uvažoval, jestli by si neměl říct o bundu.

Když dosedal na místo, zaklínil se mu kufřík mezi dvě opěradlažidlí ve druhé řadě a vypadl mu z ruky. Sehnul se, aby jej vyprostil, ale to mu pro změnu vyklouzla z pouzdra mechanická tužka zakutálela se někam do tmy.

"Ale kurva," zamumlal a klesl na kolena. Nedávno začal experimentovat se sprostými slovy v naději, že tak bude znít víc chlapsky. Bez viditelného úspěchu.

O tom, co číhá pod lavicemi v přednáškových sálech York University, kolovaly hotové legendy, ale jediné, co tam Norman kromě své mechanické tužky - kterou měl teprve od nedělního večera a nechtěl o ni přijít - objevil, byl úhledně složený výtisk středečního bulváru. Zastrčil tužku zpět na místo a rozložil si noviny na kolenou. Dobře věděl, že profesor nejspíš přijde až s patnáctiminutovým zpožděním, takže má spoustu času a může si přečíst komiks.

"MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR!"

Roztřesenými prsty otevřel noviny na příslušné stránce.

Koukej na Birdwella," šťouchl mladík s tlustým krkem do žeber svého kumpána. "Je bledý jako duch."

Adresát této jemné důvěrnosti si promnul zhmožděný bok a zahleděl se na osamělou postavu ve třetí řadě sálu. "Jak to poznáš?" zabručel. "Duch, šprt, kde je jaký rozdíl?"

"To jsem netušil," šeptal Norman nad velkým titulkem. "Přísa­hám při Bohu, že jsem to netušil. Není to moje vina."

Řekl... ne, řeklo to, že se potřebuje nasytit. Norman se neptal, kde nebo jak. Možná proto, jak si teď musel přiznat, že to vědět nechtěl. Jen aby tě nikdo neviděl, byl jediný pokyn, který tomu dal.

Odtrhl vlhké dlaně od novin a špinavé a třesoucí je pozvedl, když přísahal: "Už nikdy, slibuji, už nikdy víc."

V Pekingské kachně zazněl gong oznamující další objednávku a jemným, vibrujícím tónem podmaloval rozhovory probíhající minimálně ve třech různých jazycích. Vicki pozvedla ke rtům další lžičku pikantní horké polévky a zkoumavé si Mika Celluciho prohlížela. První půlhodinu jejich schůzky se choval takřka šarmantně a ona už toho začínala mít dost.

Polkla a věnovala mu svůj nejlepší pohled typu Nech si ty kecy, kámo, vidím ti až do žaludku. "Takže. Pořád se držíš jako klíště té směšné teorie o andělském prachu a drápech Freddyho Kruegera?"

Celluci se podíval na hodinky. "Třicet dvě minuty a sedmnáct sekund." Zavrtěl smutně hlavou, až mu padla přes oči ofina černých kudrnatých vlasů. "A já se vsadil s Davem, že to nevydržíš ani půl hodiny. Právě jsi mé připravila o pět babek, Vicki. Jsi spokojená?"

"Přestaň si stěžovat." Honila lžičkou v misce velký kousek ze­lené cibulky. "Koneckonců, já platím večeři. Takže odpověz na mou otázku."

"A já si myslel, že ti jde o potěšení z mé společnosti."

Tenhle sarkastický tón jeho hlasu skutečně nesnášela. To, že ho neslyšela osm měsíců, její nechuť nijak nezmírnilo. "Jestli oka­mžitě neodpovíš na mou otázku, tak tě potěším tak, že se zastavíš až v kuchyni."

"Ksakru, Vicki." Bouchl lžičkou do talíře. "Musíme to probíratzrovna při jídle?"

Jídlo s tím nemělo nic společného, všechny případy, ať už na nich pracovali spolu nebo odděleně, vždycky probírali u jídla. Vicki odsunula prázdnou misku stranou a propletla si prsty. Bylo možné, že teď, když už u sboru nepracovala, kategoricky s ní odmítal diskutovat o vraždách. Možné, leč nepravděpodobné. Alespoň se modlila za to, aby to nebylo pravděpodobné. "Jestli se mi dokážeš podívat do očí," řekla tise, "a říct, že o tom se mnou nechceš mluvit, tak toho nechám."

Technicky vzato věděl, že by měl udělat pravé tohle - podívat se ji do očí a říct, že o tom s ní nechce mluvit. Kriminální vy­šetřovací úřad neviděl rád, když vyšetřovatelé nedokázali udržet jazyk za zuby. Ale Vicki bývala jednou z nejlepších, tři rychlá povýšení a dvě pochvaly mluvily jasnou řečí, a co bylo důležitější, její seznam úspěšně vyřešených případů byl skoro nejdelší v oddělení. Čestnost jej nutila uznat, i když jen tise, že statisticky byly její výsledky stejně dobré jako jeho a jediný rozdíl spočíval v tom, že on tam pracoval o tři roky déle. Mám snad zahodit tak hodnotný zdroj? přemítal, zatímco se ticho táhlo. Mám odmítnout využití tohoto talentu jen proto, že jeho majitelka odešla do civilu? Své osobní pocity se do toho snažil netahat.

Podíval se ji do očí a tise řekl: "Tak dobře, génie. Máš snad lepší nápad než PCP a nasazovací drápy?"

"Je těžké vymyslet něco horšího," odfrkla si. Opřela se a necha­la servírku vyměnit prázdné misky za větší, plné kouřícího jídla. Vděčná za tuto možnost získat zpět ztracenou rovnováhu si Vicki pohrávala s čínskými hůlkami a doufala, že si neuvědomil, jak moc to pro ni znamenalo. Ona sama si to neuvědomila, dokud jí po jeho odpovědi nezačalo znovu bušit srdce a neucítila, že se jedna její část, o které si myslela, že po odchodu od sboru zemřela, začíná vracet k životu. Věděla, že běžný pozorovatel by si její reakce nevšiml, ale Mike byl všechno jiné než běžný pozorovatel.

Prosím, Bože, dej, ať si myslí, že mi čte myšlenky. Ať se nikdy nedozví, jak moc jsem to potřebovala.

Poprvé po dlouhé době se zdálo, že Bůh poslouchá.

"Máš snad lepší nápad?" otázal se Mike kousavě, když byli u jídla opět sami.

Pokud si její úlevy všiml, nedal to nijak najevo, a to Vicki na­prosto stačilo. "Je těžké přijít s nějakou hypotézou, když nemám všechny informace," nadhodila.

Usmál se a ona si nikoliv poprvé uvědomila, proč byli svědkové obou pohlaví tak ochotní tomuhle chlapovi všechno vyklopit.

"Hypotézou. Velké slovo. Už zase luštíš křížovky?"

"Jo, když zrovna nehoním mezinárodní zloděje klenotu. Vy­klop to, Celluci."

"Na druhém místě činu bylo možná ještě méně stop než v prvním případe. Žádné otisky prstů kromě otisků oběti, žádná stopa krve, nikdo, kdo by vraha viděl do podzemních garáží vcházet nebo z nich odcházet. A když jsme přijeli, bylo už několik hodin po vraždě..."

"Říkal jsi, že stopa krve vedla do výklenku v tunelu?"

Přikývl a zamračil se na bílý hrášek. "Krev po celé zadní stěně. Stopa vedla dovnitř výklenku, ale z něj nevedlo nic."

"A za zadní stěnou?"

"Uvažuješ o tajných chodbách?"

Trochu zahanbeně přikývla.

"Vzato kolem a kolem bych se s takovou odpovědí byl schopen smířit." Zavrtěl hlavou a lokna vlasu mu opět padla do očí. "Nic než hlína. Prověřili jsme to."

Přestože DeVeme Jonese objevili s malým cárem kůže v sevřené pěsti, byla hlína prakticky to jediné, co na třetím místě činu našli. Hlína a jedna lidská troska, která blábolila něco o apokalypse.

"Počkej chvilku..." Vicki se zamyšleně zamračila a pak si po­sunula neposlušné brýle zpátky na místo. "Neříkal něco o apoka­lypse i ten starý pán z metra?"

"Ne. To byl armageddon."

"To je totéž."

Celluci si přehnaně povzdechl. "Snažíš se mi namluvit, že ne­jde o jednoho chlápka, ale o čtyři týpky na koních? Díky. Moc jsi mi pomohla."

"Doufám, že jsi prověřil, jestli mezi oběťmi neexistuje souvislost. Něco, co by se dalo považovat za motiv."

"Motiv!" Udeřil se dlaní do čela. "No proč mě to nenapadlo?"

Vicki bodla tyčinkou do houby a zamumlala: "Chytráku."

"Ne, žádné souvislosti, žádný zjevný motiv. Ještě pořád hledáme." Pokrčil rameny, čímž výmluvně vyjádřil svůj názor na předpokládané výsledky hledání.

"Kulty?"

"Vicki, během posledních pár dní jsem mluvil s více podivíny a hledači UFO než za celé roky." Zašklebil se. "Ty jsi samozřejmě výjimka."

Už byli skoro zpátky u jejího bytu, ona zavěšená do jeho rámě, aby ji vedl temnotou, když se zeptala: "Uvažoval jsi o tom, že by mohlo něco být na té teorii o upírech?"

Vyprskl smíchem. Zaryla paty do země. "Myslím to vážně, Celluci!"

"Ne, jediný vážný jsem tu já. Ty si děláš srandu." Přitáhl si ji apostavil vedle sebe. "Upíři neexistují."

"Jsi si tím jistý? Jsou věci mezi nebem a zemí..."

"Přestaň mi tu," varoval ji, "citovat Shakespeara. V poslední době mám tenhle citát na talíři tak často, až si začínám myslet, že policejní brutalita je sakra dobrý nápad."

Odbočili na chodník k Vickiinu domu.

"Musíš uznat, že upír vyhovuje všem parametrům." Vicki na upíry nevěřila o nic víc než Celluci, ale neodolala pokušení trochu ho pošťouchnout.

Odfrkl si. "Jasně. Městem se potlouká cosi ve smokingu a tem­né mumlá: Chci pít vaši krev."

"Máš snad lepšího podezřelého?"

"Jo. Nabušeného chlápka sjetého PCP s připínacími drápy."

"Zase jsi skončil u té své hloupé teorie?"

"Hloupé?!"

"Jo. Hloupé."

"Ty bys logický sled do sebe zapadajících faktů nepoznala, ani kdyby tě kousl do zadku!"

"Alespoň nejsem tak zaslepená vlastní chytrostí, abych neviděla i jiné možnosti!"

"Jiné možnosti? Nemáš ani nejmenší tušení, co se tu děje!"

"Ani ty ne!"

Chvíli tam stáli, hleděli na sebe a oddechovali. Pak si Vicki postrčila brýle na nose a sáhla do kabelky pro klíče. "Zůstaneš přes noc?"

Znělo to jako výzva.

"Jo, zůstanu."

Stejne jako odpověď.

O něco později se Vicki natáhla, aby dosáhla na jisté velmi cit­livé místo, a když přišla očekávaná neartikulovaná reakce, usoudila, že jsou chvíle, kdy vlastně ani nepotřebujete vidět na to, co děláte, a noční slepota vás ani v nejmenším neomezuje.

Kapitán Raymond Roxborough pohlédl na útlou a přikrčenou po­stavu svého plavčíka a divil se, jak jen mohl být tak slepý. Pravda, považoval sice mladého Smithe s jeho černými, kudrnatými a věčně rozčepýřenými vlasy a safírovýma očima za velmi pohledného, ale nikdy ani na chvíli nepojal podezření, že žádným chlapcem není. Ačkoliv, jak si kapitán musel přiznat, šlo o velmi elegantní vysvětle­ní jistých poněkud zneklidňujících pocitů, které ho poslední dobou pronásledovaly.

"Doufám, že mi to můžeš nějak vysvětlit, "promluvil líným hlasem, opíraje se o dveře své kajuty s opálenými pažemi založenými na svalnaté hrudi.

Mladá dáma — či spíše dívka, neboť jí stěží mohlo být více než sedmnáct — si jednou rukou tiskla bavlněnou kosili k bílým křivkám ňader, která ji prozradila, a druhou si shrnula z obličeje mokré kučery, další to následek přerušené koupele.

" Potřebovala jsem se dostat na Jamajku, " řekla hrdě, ačkoliv se vjejím hlase ozývalo i jisté chvění, "a tohle byl jediný způsob, který mě napadl."

"Mohla jsi za přepravu zaplatit, " odtušil suše kapitán, zatímco uznalým pohledem sledoval jemnou křivku dívčiných ramen.

"Neměla jsem čím."

Narovnal se a s úsměvem vykročil vpřed. "Myslím, že podceňuješ svůj půvab."

"No tak, Smithová, kopni ho přímo do té jeho dmoucí se touhy." Henry Fitzroy se zaklonil na židli a mnul si spánky. Jak velkého mizeru hodlal z toho kapitána vlastně udělat? Neměly bysvětlé stránky hrdinova charakteru převládnout nad chlípným chtíčem? A měl jeho charakter vůbec nějaké světlé stránky? A co by to byl za hrdinu, kdyby ne?

"A upřímně řečeno, drahá," povzdechl si, "je mi to napros­toukradené." Uložil výsledek celonoční práce a vypnul počítač. Obvykle si úvodní kapitoly každé nové knihy užíval, seznamoval se s postavami, dával jim tvar, který by vyhovoval potřebám děje, ale tentokrát...

Odsunul se na židli od stolu a hleděl z okna pracovny na spící město. Někde tam venku, ukryt v temnotách, číhá lovec - zasle­pený, šílený, hnaný palčivou touhou po krvi a hladem. Přisahal, že ho zastaví, ale neměl nejmenší představu, jak začít. Jak předvídat náhodné místo, kde dojde k jatkám?

Znovu si povzdechl a postavil se. Uběhlo čtyřiadvacet hodin, aniž by byl někdo zavražděn. Možná se problém vyřešil sám. Popadl kabát a vyšel z bytu.

Už by měly vyjít ranní noviny, jedny si vezmu a... Při čekání na výtah se podíval na hodinky. 6:10. Bylo mnohem později, než si předtím myslel... doufám, že se stačím vrátit dřív, než shořím. Slunce vycházelo kolem 6:30, pokud si dobře pamatoval. Moc času mít nebude, ale musel vědět, jestli nedošlo k dalšímu útoku. Vědět, jestli jeho břímě zcela iracionálního pocitu viny za to, že to dítě nenašel a nezastavil, nezískalo na váze.

Automat s celostátními novinami byl přímo před domem. Článek na první stránce se zabýval projevem premiéra, který pro­nesl na Filipínách a který se týkal vztahů mezi severem a jihem.

"A vsadím se, že bude na jihu pracovat přinejmenším do po­loviny května," řekl Henry a přitáhl si límec dlouhého koženého kabátu těsněji ke krku, zatímco mu studený vítr svištící kolem nároží vháněl do očí slzy.

Nejbližší automat s bulvárem byl u vedlejšího bloku na protější straně ulice. Shánět druhé místní noviny vážně nebylo nutné, titulek bulvárního plátku měl Henryho plnou důvěru. Čekal na semaforech, zatímco ranní špička vrhla do Bloorovy ulice úvodní salvu takřka nepřetržitého proudu pohybující se oceli, pak přešel na druhou stranu a hledal po kapsách drobné.

"LISTY UTRPĚLY DRTIVOU PORÁŽKU."

Smrt nadějí na play-off, snad, ale nikoliv smrt toho druhu, jaký by musel dělat Henrymu starosti. S pocitem hluboké úlevy, lehce smíšené s podrážděním - koneckonců Listy hrály v NHL nejhůře z celé divize - si zastrčil noviny pod paži, otočil se a uvědomil si, že už za několik okamžiků se slunce vyhoupne nad obzor.

Už cítil, jak pulzuje na hraně světa, a musel vynaložit veškerou sílu, aby nepropadl panice.

Výtah, červená na semaforu, čtení titulků, to vše trvalo déle, než si mohl dovolit. Teď nebylo důležité, jak mohl něco takového po více než čtyřech stech padesáti letech úprků do bezpečí před sluncem dopustit. To jediné, na čem záleželo, bylo vrátit se do svatyně svého bytu. Na hranici vědomí cítil žár slunce, nikoli jeho fyzickou přítomnost, to ještě ne, ačkoli již byla blízko a s ní i vznícení, ale vědomí hrozby, vědomí blízkosti smrti.

Na semaforu byla opět červená, malé výsměšné slunce uzavře­né v krabici. S bušícím srdcem odpočítávajícím poslední vteřiny se Henry vrhl do silnice. Brzdy zaskřípaly a nárazník divoce klič­kující dodávky se mu takřka mazlivě otřel o stehno. Ignoroval náhlý osten bolesti i řidičovy kletby, udeřil dlaní o kapotu auta tak malého, že b

Zpět na hlavní stranu blogu