KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
Pátý den k poledni - vlastně už spíše odpoledne - se
přiblížily jiné kroky, lehčí a rychlejší. Tentokrát osoba,
která přišla, vstoupila do pokoje. Byla to Zilla se svou
červenou šálou, černým hedvábným kloboukem na hlavě
a proutěným košíkem zavěšeným na předloktí.
"No ne, paní Deanová !" spráskla ruce. "Co se o vás
všechno nepovídá v Gimmertonu ! Já už myslela, žejste na
dně močálu i se slečinkou, až teprv pán mi pověděl, že vás
našli a on že vám dal přístřeší u nás ! No tohle ! A to jste
se
zachránily někde na pevném ostrůvku? Jak dlouho jste vězely v
bahně? To vás zachránil náš pán? Ale vy jste ani
moc nezhubla, paní Deanová - moc vás to nevzalo, že?"
"Váš pán je hotový lotr," křikla jsem.
"Tohle si odnese!
A ať o nás nešíří zbytečné klepy ! pravda stejně vyjde
najevo !"
"Jak to myslíte?" divila se Zilla. "On nic nešíří - to
říkají lidé ve vsi - že prý jste zapadly do bažiny ! Já tu
přijdu domů a povídám panu Earnshawovi: "No co
všechno neslyší člověk, jen vytáhne paty z domu ! Škoda.
přeškoda Katušky, taková pěkná děvenka to byla ! A Nelly
Deanová, fortelná ženská,jakbysmet!` A on na mne vyvalil
oči, tak vidím, že tu ještě o ničem nevědí, a hned mu to
všechno vykládám, co se povídá. Pán poslouchá, maličko
se usměje a povídá : "To možná, že byly v bažině, ale už tam
nejsou. V tuhle chvíli máme Nelly Deanovou ležet ve vaší
komůrce. Až půjdete nahoru, můžetejí vzkázat, ať vypadne -
zdeje klíč. Spolykaná kalná vodají pomátla hlavu,
byla by v horečce letěla domů jako divá, tak jsem jí tu
/287/
zadržel, než se jí to trochu srovná. Řekněte jí, ať se stěhuje
domů na Drozdov, jestli ji nohy ponesou. A ode mne ať
vyřídí, že slečna přijde včas za ní, pánovi na pohřeb!` "
"Snad pan Edgar neumřel?" vyjekla jsem. "Ach Zillo,
Zillo !"
"Ale ne, jen se posaďte, paničko!" chlácholila mne.
"Je vidět, žeještě nejste ve své kůži. Neumřel! Pan doktor
Kenneth myslí, že tak asi den ještě vydrží - potkala
jsem ho na silnici a ptala jsem se ho."
Neměla jsem pomyšlení na to, abych si sedla. Popadla
jsem plášť a klobouk a letěla dolů, když byla cesta volná.
V jizbějsem se rozhlížela po někom, kdo by mi dal zprávu
o Kateřině. Dveře tam byly dokořán, velký pokoj prozařovalo
slunce, ale nikde človíčka. Váhala jsem, mám-li
utíkat pryč nebo se pozdržet a vypátrat slečnu, a tu mě
od krbu upozornilo slabé zakašlání. Na pohovce tam
ležel Linton a lhostejným pohledem sledoval každý můj
krok. V ústech převaloval kandysový souček. "Kde je
slečna Kateřina?" spustila jsem na něj zhurta. Doufala
jsem, že ho zastraším a něco z něho vymámím, když jsem
ho překvapila o samotě. Cucal dáljako nemluvňátko:
"Šla domů?" vyptávala jsem se.
"
"Ne," ráčil odpovědět. "Je nahoře. Domů nesmí, my jí
nepustíme."
"Vy že jí nepustíte, vy moulo?" houkla jsem. "Okamžitě mi
ukažte, kam jste jí zavřeli, nebo vás naučím zpívat
jinou !"
"Jen aby tatínek nenaučil vás zpívat jinou, jestli jí tu
budete hledat !" odsekl. "To prý nejde, Kateřinu rozmazlovat !
Je to moje žena, a že se nestydí chtít mi utíkat ! Tatínek
o ní říká, že mě nenávidí a přeje mi smrt, aby shrábla moje
peníze, ale ona nic nedostane a nikam nepůjde. Nikam !
Může si tu brečet a stonat, jak chce!"
Strčil opět kandys do úst a zavřel oči, jako by si chtěl
zdřímnout.
"Mladý pane," mluvila jsem do něho, "to už jste zapomněl, jak
se vám Katuška v zimě věnovala? Vy jste jí
říkal, jak jí máte rád, a ona vám nosila knížky a zpívala
/288/
písničky a mnohokrát za vámi jezdila, ať byl vítr nebo sníh !
Oplakala každý večer, který musila vynechat, protože jste
se pak na ní marně těšil, a vy jste tenkrát dobře věděl, že si
jí zdaleka nezasloužíte . a dnes věříte všemu, co vám otec
pověsí na nos, jako byste nevěděl, že vás nemůže oba ani
vidět ! Spřáhl jste se s ním proti ní. To je mi pěkná vděčnost
?"
Linton pootevřel ústa a vyndal cukrový souček z úst.
"Proč by byla chodila na Větrnou hůrku, kdyby vás
nenáviděla?" domlouvala jsem mu dál. "Rozvažte si to
přece. A jaké vaše peníze má shrábnout? Vždyť ani neví,
jestli nějaké budete mít! Říkáte, že stůně - necháte jí
stonat, opuštěnou v cizím domě. Sám jste poznal na
vlastní kůži, jaké to je, když o vás nikdo nedbá. Sebe jste
uměl litovat, když jste trpěl, a ona s vámi měla soucit , ale
vy jí nepolitujete. Já pro ní pláču, mladý pane Heathcliffe -
vidíte mě, já stará ženská a obyčejná služka - a vy,
který jste měl plno řečí o lásce, a právem, protože byste jí
měl zbožňovat na kolenou - vy si střádáte slzy pro sebe
a spokojeně se tu povalujete. Jděte,jste sobec bez srdce!"
"Ale když já u ní nevydržím," huboval. "Je to trápení,
mít jí u sebe. Pořád pláče, kdopak to má poslouchat?
A nepřestane a nepřestane, i když jí pohrozím tatínkem.
Jednoujsem ho skutečně zavolal a onjíjen řekl, že jí uškrtí,
když nebude zticha. A víte, že sotva odešel z pokoje, už
spustila nanovo? Takhle naříká a kňučí celé noci - já
bych vztekem z kůže vyletěl, že mi nedá spát!"
"Je pan Heathcliff doma?" vyzvídala jsem. Pochopila
jsem, že ten malý zmetek nedovede mít špetku soucitu
s ubohou, kdyby trpěla sebevětší duševní muka.
"Je na dvoře," odpověděl. "Mluví s doktorem Kennethem o
strýčkovi - ten prý už opravdu umře. Já jsem
jen rád, protože po něm budu pánem na Drozdově. Kateřina
vždycky říkala Drozdovu náš dům - už není její,
je můj ! Tatínek říká, že všecko, co bylojejí, patří teď mně.
I ty její krásné knížky jsou moje. Víte, že mi je nabízela,
i svoje hezké ptáčky v kleci a poníka Minku, jestli jí najdu
klíč od pokoje a pustím jí ven. A já jí zpražil, že nemá co
/289/
rozdávat, to všecko že je moje ! Všecko ! Ona se rozbrečela
a vzala z krku medailónek a řekla, že aspoň ten nedostanu -
byly to dva obrázky v zlatém pouzdře, najedné straně měla
maminku a na druhé tatínka, mého strýčka, když,
byli mladí. To bylo včera - ajájí nato, že i ten medailónekje
můj, a chtěljsemjí ho vytrhnout. A ta drzá opice mi
ho nechtěla dát, strčila do mne, až to bolelo. Já začal
křičet - toho se ona vždycky lekne. Slyšela, že jde tatínek,
tak rozlomila pouzdro na dvě půlky a dala mi podobiznu .
maminky, tu druhou si chtěla schovat. Můj tatínek se ptal
co tu provádíme, a já mu žaloval. Vzal mi tu mojí půlku
a poručil Katce, aby tu svou vydala mně. Nechtěla, a on on jí
uhodil pěstí, až se skácela. Utrhl jí ten obrázek od
řetízku a rozdupal ho botou."
"A copak vy děláte, když ji bije? Máte radost?" Chtěla
jsem z něho něco vytáhnout, a tak jsem ho měla k řeči.
"Já zavírám oči," odpověděl. "Vždycky zavírám oči,
když tatínek bije psa nebo koně, on bije vší silou ! Ale
celkem jsem byl rád, že jí potrestal, " zasloužila si to,
když do mne strká ! No a pak tatínek odešel a ona mě
zavolala blíž ke světlu a ukázala mi krvavou ránu vevnitř
v ústech, jak jí zuby roztrhly tvář. A posbírala kousky
obrázku a pak si sedla a otočila se ke zdi a od té doby na
mne nemluví. Já mám takový dojem, že asi nemůže mluvit
bolestí - a to pomyšlení mě dost trápí. Ale když je taková
protiva a ustavičně pláče! A kouká se tak divoce a je bledá
jako stěna, až z níjde strach!"
"A máte přístup ke klíči, kdybyste k ní chtěljít?"
"Ano, je nahoře, ale tam bych teď nedošel."
"Který je to pokoj ?"
"To tak, vám to budu povídat !" zvolal. "To je naše tajemství.
Nikdo to nesmí vědět, ani Hareton a Zilla! A mně
je mdlo - kvůli vám ! Jděte pryč, jděte pryč !" Podepřel
si tvář rukou a opět zavřel oči.
Usoudila jsem, že není vhodné čekat na Heathcliffa,
lépe bude přivolat slečně pomoc z Drozdova. Bylo by těžko
vylíčit udivení služebnictva, když jsem doběhla domů
i jejich radost, že mě zas vidí živou a zdravou. A když
/290/
slyšeli, že ani slečně se nic nestalo, hnedjich několik chtělo
běžet k pánovi a zavolat dobrou zprávu skrze dveře. Ale
já si tohle ohlášení vyhradila pro sebe. Jak jsem ho našla
změněného za těch pár dní ! Ležel tam jako vtělený smutek,
smířen s osudem, a čekaljen na smrt. Vypadal úžasně
mladě. Bylo mu vlastně devětatřicet, ale dalo se mu hádat
aspoň o deset let míň. Vzpomínal jistě na Kateřinu . šeptal
její jméno. Pohladila jsem mu lehce ruku a zašeptala :
"Milý pane, Kateřina se vám vrátí. Nic se jí nestalo a do
večera snad jí tu máme !"
Až jsem se lekla, jak to na něho zapůsobilo. Zpola se
vztyčil, dychtivě se rozhlédl pokojem a sklesl nazpět
v mdlobách. Když zas přišel k sobě, vypravovala jsem
mu o naší nucené návštěvě a věznění na Hůrce. Řekla
jsem, že mě Heathcliff přinutil vejít, což nebylo docela
pravda. Nenasazovala jsem mnoho na Lintona, ani jsem
nevylíčila všechny Heathcliffovy surovosti , nechtěla jsem
zbytečně přilévat hořkosti dojeho kalichu, který už beztak
přetékal.
Pán uhodl, že nepřítelovým úmyslem bylo zajistit si
všechen majetek po něm i drozdovský statek pro syna,
či spíše pro sebe, ale mátlo ho, proč Heathcliff nevyčká
jeho smrti. Netušil ovšem, že synovec i strýc jsou oba
nepříliš daleko odchodu ze světa. Přesto usoudil, že by měl
změnit poslední vůli. Místo aby zůstavil všechno jmění
Kateřině k volnému nakládání, rozhodl se svěřitje poručníkům,
aby je spravovali pro ní doživotně a pak i pro její
děti, bude-li nějaké mít. Tak by nemohl majetek připadnout
Heathcliffovi, až by Linton zemřel.
Dal mi příslušné rozkazy, a já podle nich vypravila
jednoho sluhu pro advokáta a čtyři dobře ozbrojené muže
na Větrnou hůrku, aby vyprostili naší slečnu z moci
věznitele. Obě výpravy se vrátily se zpožděním až večer.
První přišel samotný sluha a ohlásil, že pan advokát
Green nebyl doma, když ho hledal, a že na něj musel
dvě hodiny čekat, a potom pan Green vzkázal, že má
ještě jakési řízení ve vsi a na Drozdov přijede až časně
ráno. Také čtyři čeledíni se vrátili s nepořízenou .vyřídili
/291/
poselství, že Kateřina je těžce nemocná a nemůže se proto
hnout z lůžka. Pan Heathcliff prý je k ní vůbec nepustil.
Vyčinila jsem hlupákům, že se tak dali napálit, ale pánovi
jsem nic neřekla. Mínila jsem s celou tlupou táhnout na
Větrnou hůrku za dne a doslova ji vzít útokem, kdyby
nám nevydali uvězněnou dobrovolně. Otec jí musí vidět
před smrtí - to jsem si přísahala opět a opět - ať třeba
ten zloduch Heathcliff zahyne na vlastním prahu, kdyby
nám v tom chtěl bránit.
Dopadlo to tak, že jsem byla ušetřena cesty i obtíží.
Ve tři hodiny ráno jsem si šla pro vodu do džbánku, a když
jsem se vracela předsíní, slyšela jsem slabé zaťukání na
dveře.
To bude ten Green," vzpomněla jsem si, "určitě
"
Green!" A šla jsen dál. Chtěla jsem někoho poslat, aby
mu otevřel, ale klepání se opakovalo . ne hlasitě, ale
naléhavě. Postavila jsem džbánek na zábradlí a spěchala
jsem otevřít sama. Nebyl to advokát. Sama moje drahá,
miloučká velitelka mi padla kolem krku s hlasitým pláčem.
"Elleno, Elleno, žije tatínek?"
"Ano," plakala jsem taky, "ano, můj andílku, žije.
Bohudíky, že jste zas doma !"
Tak bez dechu, jak přiběhla, chtěla utíkat nahoru
k panu Lintonovi. Ale já jsem jí posadila na židli, dala
jsem jí napít a omyla jsem jí tvářičky a třela je zástěrou,
aby trochu dostaly barvu. Pak jsem řekla, že jí musím napřed
ohlásit, a velice jsem jí prosila, aby tatínkovi říkala,
že bude s mladým Heathcliffem šťastná. Vytřeštila na mne
oči, ale brzy pochopila, proč jí radím ke lži, a prohlásila,
že si stěžovat nebude.
Nesnesla jsem být při tom, když se otec s dcerou setkali.
Aspoň čtvrt hodiny jsem stála venku přede dveřmi, až
teprve s velkým odhodláním jsem se přiblížila k loži
nemocného. Ale uvnitř vládlo naprosté ticho - Katčino
zoufalství bylo stejně mlčenlivé jako otcova radost. Kateřina
ho podpírala, na pohled zcela klidná, a on se v ní
jen zhlížel s výrazem blaženého vytržení.
/292/
Umřel šťastně, pane Lockwoode, ano - šťastně ! Políbil ji na
tvář a zašeptal :
"Jdu k ní - a ty, mé drahé děťátko, přijdeš za námi !"
A pak se už nepohnul ani nepromluvil. Jen se tak na ní
díval tím uchváceným, zářivým pohledem, až se mu
tep nepozorovaně zastavil a duše odletěla. Nebylo možné
určit přesný okamžik smrti, stalo se to úplně bez zápasu.
Kateřina snad už vyplakala všechny slzy anebo měla
příliš velkou bolest, abyjí pláč ulevil. Seděla tak se suchýma