Na větrné hůrce- Kapitola 28

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

Pátý den k poledni - vlastně už spíše odpoledne - se

přiblížily jiné kroky, lehčí a rychlejší. Tentokrát osoba,

která přišla, vstoupila do pokoje. Byla to Zilla se svou

červenou šálou, černým hedvábným kloboukem na hlavě

a proutěným košíkem zavěšeným na předloktí.

"No ne, paní Deanová !" spráskla ruce. "Co se o vás

všechno nepovídá v Gimmertonu ! Já už myslela, žejste na

dně močálu i se slečinkou, až teprv pán mi pověděl, že vás

našli a on že vám dal přístřeší u nás ! No tohle ! A to jste

se

zachránily někde na pevném ostrůvku? Jak dlouho jste vězely v

bahně? To vás zachránil náš pán? Ale vy jste ani

moc nezhubla, paní Deanová - moc vás to nevzalo, že?"

"Váš pán je hotový lotr," křikla jsem.

"Tohle si odnese!

A ať o nás nešíří zbytečné klepy ! pravda stejně vyjde

najevo !"

"Jak to myslíte?" divila se Zilla. "On nic nešíří - to

říkají lidé ve vsi - že prý jste zapadly do bažiny ! Já tu

přijdu domů a povídám panu Earnshawovi:  "No co

všechno neslyší člověk, jen vytáhne paty z domu ! Škoda.

přeškoda Katušky, taková pěkná děvenka to byla ! A Nelly

Deanová, fortelná ženská,jakbysmet!` A on na mne vyvalil

oči, tak vidím, že tu ještě o ničem nevědí, a hned mu to

všechno vykládám, co se povídá. Pán poslouchá, maličko

se usměje a povídá : "To možná, že byly v bažině, ale už tam

nejsou. V tuhle chvíli máme Nelly Deanovou ležet ve vaší

komůrce. Až půjdete nahoru, můžetejí vzkázat, ať vypadne -

zdeje klíč. Spolykaná kalná vodají pomátla hlavu,

byla by v horečce letěla domů jako divá, tak jsem jí tu

/287/

zadržel, než se jí to trochu srovná. Řekněte jí, ať se stěhuje

domů na Drozdov, jestli ji nohy ponesou. A ode mne ať

vyřídí, že slečna přijde včas za ní, pánovi na pohřeb!` "

"Snad pan Edgar neumřel?" vyjekla jsem. "Ach Zillo,

Zillo !"

"Ale ne, jen se posaďte, paničko!" chlácholila mne.

"Je vidět, žeještě nejste ve své kůži. Neumřel! Pan doktor

Kenneth myslí, že tak asi den ještě vydrží - potkala

jsem ho na silnici a ptala jsem se ho."

Neměla jsem pomyšlení na to, abych si sedla. Popadla

jsem plášť a klobouk a letěla dolů, když byla cesta volná.

V jizbějsem se rozhlížela po někom, kdo by mi dal zprávu

o Kateřině. Dveře tam byly dokořán, velký pokoj prozařovalo

slunce, ale nikde človíčka. Váhala jsem, mám-li

utíkat pryč nebo se pozdržet a vypátrat slečnu, a tu mě

od krbu upozornilo slabé zakašlání. Na pohovce tam

ležel Linton a lhostejným pohledem sledoval každý můj

krok. V ústech převaloval kandysový souček. "Kde je

slečna Kateřina?" spustila jsem na něj zhurta. Doufala

jsem, že ho zastraším a něco z něho vymámím, když jsem

ho překvapila o samotě. Cucal dáljako nemluvňátko:

"Šla domů?" vyptávala jsem se.

"

"Ne," ráčil odpovědět. "Je nahoře. Domů nesmí, my jí

nepustíme."

"Vy že jí nepustíte, vy moulo?" houkla jsem. "Okamžitě mi

ukažte, kam jste jí zavřeli, nebo vás naučím zpívat

jinou !"

"Jen aby tatínek nenaučil vás zpívat jinou, jestli jí tu

budete hledat !" odsekl. "To prý nejde, Kateřinu rozmazlovat !

Je to moje žena, a že se nestydí chtít mi utíkat ! Tatínek

o ní říká, že mě nenávidí a přeje mi smrt, aby shrábla moje

peníze, ale ona nic nedostane a nikam nepůjde. Nikam !

Může si tu brečet a stonat, jak chce!"

Strčil opět kandys do úst a zavřel oči, jako by si chtěl

zdřímnout.

"Mladý pane," mluvila jsem do něho, "to už jste zapomněl, jak

se vám Katuška v zimě věnovala? Vy jste jí

říkal, jak jí máte rád, a ona vám nosila knížky a zpívala

/288/

písničky a mnohokrát za vámi jezdila, ať byl vítr nebo sníh !

Oplakala každý večer, který musila vynechat, protože jste

se pak na ní marně těšil, a vy jste tenkrát dobře věděl, že si

jí zdaleka nezasloužíte . a dnes věříte všemu, co vám otec

pověsí na nos, jako byste nevěděl, že vás nemůže oba ani

vidět ! Spřáhl jste se s ním proti ní. To je mi pěkná vděčnost

?"

Linton pootevřel ústa a vyndal cukrový souček z úst.

"Proč by byla chodila na Větrnou hůrku, kdyby vás

nenáviděla?" domlouvala jsem mu dál. "Rozvažte si to

přece. A jaké vaše peníze má shrábnout? Vždyť ani neví,

jestli nějaké budete mít! Říkáte, že stůně - necháte jí

stonat, opuštěnou v cizím domě. Sám jste poznal na

vlastní kůži, jaké to je, když o vás nikdo nedbá. Sebe jste

uměl litovat, když jste trpěl, a ona s vámi měla soucit , ale

vy jí nepolitujete. Já pro ní pláču, mladý pane Heathcliffe -

vidíte mě, já stará ženská a obyčejná služka - a vy,

který jste měl plno řečí o lásce, a právem, protože byste jí

měl zbožňovat na kolenou - vy si střádáte slzy pro sebe

a spokojeně se tu povalujete. Jděte,jste sobec bez srdce!"

"Ale když já u ní nevydržím," huboval. "Je to trápení,

mít jí u sebe. Pořád pláče, kdopak to má poslouchat?

A nepřestane a nepřestane, i když jí pohrozím tatínkem.

Jednoujsem ho skutečně zavolal a onjíjen řekl, že jí uškrtí,

když nebude zticha. A víte, že sotva odešel z pokoje, už

spustila nanovo? Takhle naříká a kňučí celé noci - já

bych vztekem z kůže vyletěl, že mi nedá spát!"

"Je pan Heathcliff doma?" vyzvídala jsem. Pochopila

jsem, že ten malý zmetek nedovede mít špetku soucitu

s ubohou, kdyby trpěla sebevětší duševní muka.

"Je na dvoře," odpověděl. "Mluví s doktorem Kennethem o

strýčkovi - ten prý už opravdu umře. Já jsem

jen rád, protože po něm budu pánem na Drozdově. Kateřina

vždycky říkala Drozdovu náš dům - už není její,

je můj ! Tatínek říká, že všecko, co bylojejí, patří teď mně.

I ty její krásné knížky jsou moje. Víte, že mi je nabízela,

i svoje hezké ptáčky v kleci a poníka Minku, jestli jí najdu

klíč od pokoje a pustím jí ven. A já jí zpražil, že nemá co

/289/

rozdávat, to všecko že je moje ! Všecko ! Ona se rozbrečela

a vzala z krku medailónek a řekla, že aspoň ten nedostanu -

byly to dva obrázky v zlatém pouzdře, najedné straně měla

maminku a na druhé tatínka, mého strýčka, když,

byli mladí. To bylo včera - ajájí nato, že i ten medailónekje

můj, a chtěljsemjí ho vytrhnout. A ta drzá opice mi

ho nechtěla dát, strčila do mne, až to bolelo. Já začal

křičet - toho se ona vždycky lekne. Slyšela, že jde tatínek,

tak rozlomila pouzdro na dvě půlky a dala mi podobiznu .

maminky, tu druhou si chtěla schovat. Můj tatínek se ptal

co tu provádíme, a já mu žaloval. Vzal mi tu mojí půlku

a poručil Katce, aby tu svou vydala mně. Nechtěla, a on on jí

uhodil pěstí, až se skácela. Utrhl jí ten obrázek od

řetízku a rozdupal ho botou."

"A copak vy děláte, když ji bije? Máte radost?" Chtěla

jsem z něho něco vytáhnout, a tak jsem ho měla k řeči.

"Já zavírám oči," odpověděl. "Vždycky zavírám oči,

když tatínek bije psa nebo koně, on bije vší silou ! Ale

celkem jsem byl rád, že jí potrestal, " zasloužila si to,

když do mne strká ! No a pak tatínek odešel a ona mě

zavolala blíž ke světlu a ukázala mi krvavou ránu vevnitř

v ústech, jak jí zuby roztrhly tvář. A posbírala kousky

obrázku a pak si sedla a otočila se ke zdi a od té doby na

mne nemluví. Já mám takový dojem, že asi nemůže mluvit

bolestí - a to pomyšlení mě dost trápí. Ale když je taková

protiva a ustavičně pláče! A kouká se tak divoce a je bledá

jako stěna, až z níjde strach!"

"A máte přístup ke klíči, kdybyste k ní chtěljít?"

"Ano, je nahoře, ale tam bych teď nedošel."

"Který je to pokoj ?"

"To tak, vám to budu povídat !" zvolal. "To je naše tajemství.

Nikdo to nesmí vědět, ani Hareton a Zilla! A mně

je mdlo - kvůli vám ! Jděte pryč, jděte pryč !" Podepřel

si tvář rukou a opět zavřel oči.

Usoudila jsem, že není vhodné čekat na Heathcliffa,

lépe bude přivolat slečně pomoc z Drozdova. Bylo by těžko

vylíčit udivení služebnictva, když jsem doběhla domů

i jejich radost, že mě zas vidí živou a zdravou. A když

/290/

slyšeli, že ani slečně se nic nestalo, hnedjich několik chtělo

běžet k pánovi a zavolat dobrou zprávu skrze dveře. Ale

já si tohle ohlášení vyhradila pro sebe. Jak jsem ho našla

změněného za těch pár dní ! Ležel tam jako vtělený smutek,

smířen s osudem, a čekaljen na smrt. Vypadal úžasně

mladě. Bylo mu vlastně devětatřicet, ale dalo se mu hádat

aspoň o deset let míň. Vzpomínal jistě na Kateřinu . šeptal

její jméno. Pohladila jsem mu lehce ruku a zašeptala :

"Milý pane, Kateřina se vám vrátí. Nic se jí nestalo a do

večera snad jí tu máme !"

Až jsem se lekla, jak to na něho zapůsobilo. Zpola se

vztyčil, dychtivě se rozhlédl pokojem a sklesl nazpět

v mdlobách. Když zas přišel k sobě, vypravovala jsem

mu o naší nucené návštěvě a věznění na Hůrce. Řekla

jsem, že mě Heathcliff přinutil vejít, což nebylo docela

pravda. Nenasazovala jsem mnoho na Lintona, ani jsem

nevylíčila všechny Heathcliffovy surovosti , nechtěla jsem

zbytečně přilévat hořkosti dojeho kalichu, který už beztak

přetékal.

Pán uhodl, že nepřítelovým úmyslem bylo zajistit si

všechen majetek po něm i drozdovský statek pro syna,

či spíše pro sebe, ale mátlo ho, proč Heathcliff nevyčká

jeho smrti. Netušil ovšem, že synovec i strýc jsou oba

nepříliš daleko odchodu ze světa. Přesto usoudil, že by měl

změnit poslední vůli. Místo aby zůstavil všechno jmění

Kateřině k volnému nakládání, rozhodl se svěřitje poručníkům,

aby je spravovali pro ní doživotně a pak i pro její

děti, bude-li nějaké mít. Tak by nemohl majetek připadnout

Heathcliffovi, až by Linton zemřel.

Dal mi příslušné rozkazy, a já podle nich vypravila

jednoho sluhu pro advokáta a čtyři dobře ozbrojené muže

na Větrnou hůrku, aby vyprostili naší slečnu z moci

věznitele. Obě výpravy se vrátily se zpožděním až večer.

První přišel samotný sluha a ohlásil, že pan advokát

Green nebyl doma, když ho hledal, a že na něj musel

dvě hodiny čekat, a potom pan Green vzkázal, že má

ještě jakési řízení ve vsi a na Drozdov přijede až časně

ráno. Také čtyři čeledíni se vrátili s nepořízenou .vyřídili

/291/

poselství, že Kateřina je těžce nemocná a nemůže se proto

hnout z lůžka. Pan Heathcliff prý je k ní vůbec nepustil.

Vyčinila jsem hlupákům, že se tak dali napálit, ale pánovi

jsem nic neřekla. Mínila jsem s celou tlupou táhnout na

Větrnou hůrku za dne a doslova ji vzít útokem, kdyby

nám nevydali uvězněnou dobrovolně. Otec jí musí vidět

před smrtí - to jsem si přísahala opět a opět - ať třeba

ten zloduch Heathcliff zahyne na vlastním prahu, kdyby

nám v tom chtěl bránit.

Dopadlo to tak, že jsem byla ušetřena cesty i obtíží.

Ve tři hodiny ráno jsem si šla pro vodu do džbánku, a když

jsem se vracela předsíní, slyšela jsem slabé zaťukání na

dveře.

To bude ten Green," vzpomněla jsem si, "určitě

"

Green!" A šla jsen dál. Chtěla jsem někoho poslat, aby

mu otevřel, ale klepání se opakovalo . ne hlasitě, ale

naléhavě. Postavila jsem džbánek na zábradlí a spěchala

jsem otevřít sama. Nebyl to advokát. Sama moje drahá,

miloučká velitelka mi padla kolem krku s hlasitým pláčem.

"Elleno, Elleno, žije tatínek?"

"Ano," plakala jsem taky, "ano, můj andílku, žije.

Bohudíky, že jste zas doma !"

Tak bez dechu, jak přiběhla, chtěla utíkat nahoru

k panu Lintonovi. Ale já jsem jí posadila na židli, dala

jsem jí napít a omyla jsem jí tvářičky a třela je zástěrou,

aby trochu dostaly barvu. Pak jsem řekla, že jí musím napřed

ohlásit, a velice jsem jí prosila, aby tatínkovi říkala,

že bude s mladým Heathcliffem šťastná. Vytřeštila na mne

oči, ale brzy pochopila, proč jí radím ke lži, a prohlásila,

že si stěžovat nebude.

Nesnesla jsem být při tom, když se otec s dcerou setkali.

Aspoň čtvrt hodiny jsem stála venku přede dveřmi, až

teprve s velkým odhodláním jsem se přiblížila k loži

nemocného. Ale uvnitř vládlo naprosté ticho - Katčino

zoufalství bylo stejně mlčenlivé jako otcova radost. Kateřina

ho podpírala, na pohled zcela klidná, a on se v ní

jen zhlížel s výrazem blaženého vytržení.

/292/

Umřel šťastně, pane Lockwoode, ano - šťastně ! Políbil ji na

tvář a zašeptal :

"Jdu k ní - a ty, mé drahé děťátko, přijdeš za námi !"

A pak se už nepohnul ani nepromluvil. Jen se tak na ní

díval tím uchváceným, zářivým pohledem, až se mu

tep nepozorovaně zastavil a duše odletěla. Nebylo možné

určit přesný okamžik smrti, stalo se to úplně bez zápasu.

Kateřina snad už vyplakala všechny slzy anebo měla

příliš velkou bolest, abyjí pláč ulevil. Seděla tak se suchýma