Na větrné hůrce- Kapitola 20
KAPITOLA DVACÁTÁ
Pan Linton se chtěl vyhnout nebezpečí, že se ta hrozba
splní, a nařídil mi, abych časně ráno posadila hocha na
Kateřinina poníka a dovedla ho na Větrnou hůrku.
K tomu dodal: "Jeho osud, ať dobrý či zlý, se nám napříště
vymyká z rukou. Proto nic Kateřině neříkejte, kam
zmizel ! Přátelit se s ním stejně nemůže, ať tedy radši neví,
že bydlí v sousedství jinak by jí to nedalo a chtěla by ho
zas vidět na Větrné hůrce ! Řekněte jí zkrátka, že si ho
otec najednou vyžádal a že jsme ho tedy nemohli zdržovat !"
Linton velmi nerad vstával z postele v pět hodin
a bylo mu divné, že se musí znovu vydat na cestu.
Aby to
lépe snesl, vyložila jsem mu, že půjde na čas k svému otci,
panu Heathcliffovi, který se už na něho tolik těší, že ho
ani nechce nechat, aby si po včerejší jízdě ještě trochu
odpočinul.
K otci?" tázal se ve velkém zmatku. "Maminka nic
neříkala, že mám tatínka. Kde bydlí? Já chci být u strýčka."
"Bydlí jen kousek cesty od nás, zrovna tamhle za kopci,"
domlouvala jsem mu. "Až se trochu seberete, bude to pro
vás maličkost udělat si k nám výlet. A buďte rád, že můžete
domů a uvidíte tatínka! Hezky ho mějte rád, jako jste měl
rád maminku, a pak se mu taky zalíbíte !"
"Ale proč mi o něm nikdo nepověděl?" divil se Linton.
"Proč nebydlel s maminkou jako jiní rodiče?"
Musel hospodařit u nás na severu," odpověděla jsem,
"a vaše maminka zase kvůli zdraví bydlela na jihu."
"A jak to, že se maminka o něm slovem nezmínila?
Často mi povídala o strýčkovi, toho jsem si už dávno zamiloval
z vyprávění. Jak můžu mít rád tatínka? Vždyť
ho neznám !"
No přece všechny děti mají rády rodiče," chlácholila
jsem ho. "Vaše maminka si třeba myslila, že by se vám
po něm stýskalo, kdyby o něm povídala. Ale teď s chutí
vstávat, ráno je tak hezky! Lepší je hodinku si zajezdit
než to prospat."
"Ona taky pojede s námi ? Ta holčička, co jsem jí včera
viděl?"
"Dnes ne," odpověděla jsem.
"A co strýček?"
"Taky ne. Doprovodím vás já."
Linton si znova lehl na polštář a zamračil se.
"Já bez strýčka nepojedu," vykřikl, když se mu to
rozleželo. "Kdoví kam byste mě zavezla !"
Rozmlouvala jsem mu to, že je ošklivé, když nechce
k tatínkovi. Ale hoch se tvrdošíjně vzpouzel, abych ho
oblékla, až jsem musila zavolat na pomoc pána, abychom
ho nějak vylákali z postele. Konečně jsme ho ubožáčka
vypravili s různým klamným ujišťováním, že si pro něho
brzy dojdeme, že ho pan Edgar s Katkou navštíví, a mnoho
podobných slibů, stejně neoprávněných, které jsem si vymyslila
a po celou cestu chvíli co chvíli opakovala.
Ponenáhlu se jeho sklíčenost rozptylovala vlivem čistého
vzduchu vonícího vřesem, jasné slunečné pohody a mírného
Minčina klusu. Začal se s živým zájmem vyptávat na
svůj nový domov a jeho obyvatele.
"Je na Větrné hůrce stejně hezky jako v Drozdově?"
ptal se a naposled se ohlédl po údolí, odkud stoupal
lehký opar mlhy a houstl do obláčků na modrém obzoru.
"No Hůrka je menší než Drozdov a není tak zarostlá
stromovím, ale máte z ní krásnou vyhlídku do kraje.
Vzduch vám tam bude líp svědčit, je suchý a svěží.
Možná že zprvu se vám bude dům zdát starý a tmavý, ale
je to solidní stavení, druhé nejlepší v kraji. Na vřesovištích
jsou nádherné procházky. Hareton Earnshaw – to jejiný
bratranec slečny Katky, z jiné strany, a tedy vzdáleně
i váš ten vám ukáže všechna útulná zákoutí a vy se tam
můžete třeba uvelebit s knížkou někde v zelené dolině.
a jindy vás zase vezme tatínek na procházku - on si
rád vyrazí výše do kopců."
A jaký je můj tatínek?" ptal se hoch. "Také tak
mladý a hezký jako strýček?"
"Mladý asi stejně, ale má vlasy i oči černé a dívá se
přísněji. Vůbec je větší a hřmotnější. Snad se vám ze začátku
nebude zdát tak hodný a vlídný - to už je takový jeho
způsob. Ale řeknu vám, chovejte se k němu srdečně
a upřímně, a on vás bude mít samo sebou radši než deset
strýčků, vždyť jste jeho vlastní dítě !"
"Vlasy i oči černé?" přemítal Linton. "To po něm
nemám ! Tak mu asi nejsem podobný !"
"Moc ne," povídám, a v duchu si říkám : "Ani za mák !"
Soucitně jsem se zahleděla na jeho útlou postavičku, bílou
pleť a velké unylé oči, které měl po mamince bez sebemenší
jiskřičky její živosti, leda když mu v nich blýsklo chorobnou
nedůtklivostí.
"Ale je to zvláštní, že se ještě nikdy nepřijel podívat
na mne a na maminku!" řekl tiše. "Viděl mě vůbec? Jestli
ano, to jsem musel být hodně maličký. už se na něho
nepamatuju."
"Hleďte, mladý pane, tři sta mil je už pořádná dálka "
zamlouvala jsem to, "a deset let se vám zdá věčnost,
ale dospělým to rychle uběhne. Pan Heathcliff se možná
rok co rok chystal, že k vám v létě zajede, ale nikdy mu
to nevyšlo, až bylo pozdě. Radši to nerozmazávejte
zbytečnými otázkami, jenom byste ho podráždil!"
Na zbytek cesty se hošík ponořil do vlastních úvah,
dokud jsme nezastavili před zahradními vrátky Větrné
hůrky. Byla jsem zvědavá, jaký na to bude dělat obličej.
Vážně a pozorně si prohlížel tesané ozdoby portálu, stísněná
okna s mřížovými tabulemi, rozlezlé angreštové
keře a přihrbené borovice, a pak zavrtěl hlavou; zvenčí
se mu jeho nový domov vůbec nezdál ! Byl ale rozumný
a nestěžoval si předem řeba se uvnitř mohlo čekat něco
lepšího. Zatímco se neměl k tomu, aby slezl z koně, šla
jsem napřed otevřít. Bylo půl sedmé, domácí se právě
nasnidali, služka sklízela a utírala stůl. Josef stál u pánovy
židle a něco mu vykládal o zchromeném koni. Hareton
se chystal na seno.
"Tak jen dál, Nelly !" řekl Heathcliff, když mě spatřil.
"Už jsem si myslel, že mi nezbude, než abych si k vám došel
sám a vyzvedl si, co mi patří. Máte to s sebou? Ukažte,
podíváme se, co s tím !"
Vstal a vykročil ze dveří. Hareton a Josef se zvědavě
hrnuli za ním. Chudinka Linton se po nich ustrašeně
rozhlédl.
"No teda," pronesl Josef, když skončil zevrubnou
prohlídku, "ten drozdovský vás napálil, hospodáři, a posílá
vám místo kluka holčičku."
Heathcliff, který upřeným pohledem uvedl syna do zimničného
rozechvění, se opovržlivě rozchechtal.
"Panečku, to je krasavec! To je milý droboučký tvoreček!"
zvolal. "Co mu to dávali jíst, Nelly? Plže a kysela?
No to aby mě čert vzal, vypadá to hůř, než jsem čekal .
a dost ví, že jsem si moc nesliboval. "
Vyzvala jsem rozechvělého a ulekaného chlapce, aby
sesedl a šel dovnitř. On ani zplna nerozuměl, co otec říká
a jestli vůbec mluví o něm - ba ještě si nechtěl ani připustit
myšlenku, že ten hrubý a uštěpačný člověk je skutečně jeho
otec. Držel se mne jako klíště a třásl se na celém
těle, a když se Heathcliff usadil a vyzval ho "pojď ke
mně !", zabořil mi do rukávu obličej a rozplakal se.
"Ale, ale," řekl Heathcliff, vztáhl ruku a nešetrným
smýknutím si ho přitáhl mezi kolena. Pak ho vzal za
bradu a nadzdvihl mu hlavu. "Tak jen žádné hlouposti!
Nikdo ti nic nedělá, Lintone - jmenuješ se Linton, ano?
Celá maminka ! Co vlastně máš po mně, ty nedomrlé
kuře ?"
Shodil chlapci čepici, shrnul mu dozadu hustě plavé
kučery, ohmatal mu slabounké paže a prstíky a Linton
přitom přestal plakat a upřel na něho velké modré oči.
Ztrápený si teď prohlížel svého tyrana.
"Ty mě neznáš?" zeptal se Heathcliff, když se přesvědčil, že
hoch má ruce i nohy stejně vychrtlé a chabé.
"Ne," řekl Linton s vytřeštěným pohledem.
"Ale slyšels už o mně, ano?"
"Ne," opakoval hoch.
"Že ne? To je ale ostuda, že ti máma nevštípila
synovskou úctu ke mně! Tak abys věděl, jsi můj syn,
a basta! Tvá máma byla potvora, že ti zatajila, jakého máš
tátu. Moc se mi tu neošívej, a cože se červenáš a No aspoň
je znát, že máš trochu krve v těle. Buď hodný kluk, a uvidíš,
že spolu vyjdeme. Nelly, jestli jste unavená, sedněte si
u nás, " a jestli ne, můžete jít domů. Jak vás znám, ráda
byste tomu nekňubovi na Drozdově vyžvanila všechno, co
tu vidíte a slyšíte. Ale zbytečně byste na nás zevlovala,
stejně se nedočkáte, jak si to všechno zařídíme."
"A co má být, pane Heathcliffe?" povídám. "Doufejme, že budete
na chlapce hodný, jinak vám dlouho nevydrží. Pamatujte, že je
to na širém světě jediný z vašeho
rodu , jiného si už sotva pořídíte."
Budu na něho až moc hodný,jen se nebojte," zachechtal se Heathcliff. "Ale nikomu jinému nestrpím, aby si ho
předcházel. Žárlím na jeho přízeň, a musím jí mít celou
pro sebe. A abych s tou laskavostí začal, Josefe, leť a přines
mu něco k snídani! Haretone, ty tele jedno pitomé,
hybaj do práce ! Tak tak, Nelly," dodal, když Josef
s Haretonem odešli, "můj syn je příští dědic toho vašeho
Drozdova, a proto mi nesmí umřít nebo aspoň potuď
ne, dokud nemám zaručeno, že po něm dědim Drozdov
já! A vůbec, on je můj, a já už čekám na to potěšení, až
můj potomek bude panovat na jejich statku můj syn
bude najímat jejich děti, aby za mzdu pracovaly na půdě
vlastních předků. To jediné pomyšlení mi pomáhá snášet
toho spratka , sám o sobě se mi protiví, nenávidím ho pro
vzpomínky, které ve mně budí. Ale to pomyšlení rozhoduje! Nemá
se u mne čeho bát, budu ho chovat jako
v bavlnce, sám váš pán se nedokáže líp starat o svoje dítě.
Dal jsem mu krásně zařídit pokoj v patře. Obstaral jsem
učitele - třikrát týdně sem bude dojíždět dvacet mil,
aby ho učil, co hoch sám bude chtít. Haretonovi jsem poručil,
aby ho ve všem poslouchal. Zkrátka jsem zařídil
všecko, aby tu v něm každý viděl mladého pána a svého
nadřízeného. Smutná věc je, že kluk dohromady nestojí
za ty všecky okolky. Jestli jsem si přál, aby se mi něco na
světě vydařilo, měl to být můj syn chtěl jsem být na
něho zaslouženě pyšný - a tohle ukňourané vyžle s tvarohovou
pletí mě zle zklamalo."
Při téhle řeči se vrátil Josef s miskou mléka a ovesné
kaše a postavil jí před Lintona. Ten se v tom nevábném
pokrmu chvíli nimral, pak se znechuceně odvrátil a prohlásil,
že se to nedá jíst. Věděla jsem, že starý sluha pánovi
mnoho nezadá v opovržení k tomu chlapci, až na to, že
si své city musí nechávat pro sebe . Heathcliff zřejmě
rozhodl, že se podřízení budou chovat k jeho synovi se vší
úctou.
"Nedá jíst?" opakoval Josef. Udiveně se podíval na
Lintona a ztlumil hlas k úplnému šepotu, aby pán neslyšel.
"Dyť jsem mladého pana Haretona živil od malička jen takovou
kaší, a jak mu chutnala ! Tak co by nechutnala vám?"
"Já to jíst nebudu," odsekl Linton. "Odneste to!"
Nakvašený Josef popadl misku a běžel nám jí ukázat.
"Je na té bryndě něco špatného?" řekl a strčil kaši
Heathcliffovi až pod nos.
"Co by bylo?" divil se Heathcliff.
"No tak," řekl Josef, "a náš princ povídá, že to nejí.
Však se to dalo čekat. Jeho máma byla zrovna taková ta
nechtěla ani kousnout do našeho chleba, že prý jsme
zaseli žito špinavýma rukama !"
"Nemluvte mi o jeho matce!" rozhněval se pán. "Když
to nejí, dejte mu něco jiného, a konec řečí! Co se mu dává
k snídani, Nelly?"
Navrhla jsem svařené mléko nebo čaj, a hospodyně
dostala příkaz, aby to donesla. "No vida," uvažovala
jsem, "otcovo sobectví ještě půjde chlapci k duhu. Heathcliff
poznal, že je hošík slaboučký a že se s ním musí opatrně. Pan
Edgar rád uslyší, jaký rozmar zase Heathcliffa
posedl." Teď jsem už neměla další záminku, proč se tu
zdržovat, a vyplížila jsem se ze dveří, právě když Linton
bázlivě odrážel neomalené pokusy ovčáckého psa o spřátelení.
Ale měl se stále na pozoru, abych ho neošidila,
protože když jsem přivírala dveře, zaslechla jsem zoufalý
křik a opakované volání :
"Nenechávejte mě tu ! Já tady nebudu, já tady nebudu !"
Pak se závora zdvihla a zase zaklapla - asi ho zadrželi, aby
neběžel za mnou. Nasedla jsem na Minku a pobídla ji do klusu.
Tak skončilo mé krátké opatrovnictví.