Kapitola 6- Šest
Šest
Když vysypal na konferenční stolek celý obsah její obrovské černé kabelky, Henry poklekl a začal se v té změti přehrabovat a hledat něco, podle čeho by ji mohl identifikovat. Průkaz, peněženku, obal od karty, cokoliv. Nic.
Nic? Vyloučeno. V dnešní době nikdo bez identifikace necestuje, dokonce ani ti, kteří cestují jen v noci. Nakonec našel obojí, jak peněženku, tak kartu, ne v kabelce samotné, ale zastrčené v postranní kapse, kam se dalo dostat, aniž bylo nutné přehrabovat se v hlavní části.
"Viktorie Nelsonová, soukromá vyšetřovatelka." Hluboce si oddechl - vůbec si neuvědomil, že zadržuje dech - a dál se prohrabával jejími ostatními dokumenty. Soukromá vyšetřovatelka. Díkybohu. Obával se, že utekl s neuniformovanou policistkou, která se tam toho času účastnila celoměstské policejní akce.
V průběhu staletí měl možnost všimnout si, že policie, ať už jinak měla jakékoli nedostatky, se o své lidi vždy starala. Naproti tomu soukromá vyšetřovatelka byla soukromý občan a jako takovou ji pravděpodobně zatím nikdo nepostrádal.
Henry se postavil a pohlédl na bezvládnou ženu na pohovce. Třebaže to shledával nechutným, byl schopen zabít, aby se ochránil. Doufal, že dnes v noci to nebude nutné. Svlékl si kabát azačal si dávat dohromady, co jí řekne, až se probere...
...jestli se probere.
Tep jejího srdce naplnil celý byt, bušilo téměř dvakrát rychleji než jeho. Volalo ho, aby se nakrmil, ale on držel hlad na uzdě.
Mrkl na hodinky. 2:13. Do východu slunce zbývaly čtyři hodiny. Jestli utrpěla otřes mozku...
Nechtěl ji udeřit. Srazit někoho jedinou ranou není snadné, navzdory tomu, co můžete vidět v kině nebo televizi. Občasná praxe ho během let naučila, kam a jak udeřit, ale žádná zkušenost nemohla zastřít fakt, že úder do hlavy otřese v lebce mozkem sem a tam, přičemž jeho měkká tkáň narazí do kosti.
A že je to pěkně atraktivní lebka, všiml si, když si ji prohlédl zblízka. Ačkoliv vrásky kolem úst svědčí o notné dávce tvrdohlavosti. Znovu se podíval do jejího průkazu. Věk: jedenatřicet. V jejích tmavě blond až světle hnědých vlasech - zamračil se, jak se snažil rozhodnout - nebyl ani náznak šedin, ale kolem očí se jí začaly dělat malé vrásky od smíchu. Když byl "naživu", bylo jedenatřicet let střední věk. Teď se mu zdálo, že sotva dospěla.
Nebyla nalíčená, což schvaloval, a jemné, světle zlaté chmýří na jejích tvářích propůjčovalo její pleti sametový vzhled.
I podle hmatu... Odvrátil hlavu a ovládl hlad. Byla to touha, nikoli potřeba, a on se jí nehodlal nechat ovládnout.
Drobné svaly na jejím obličeji se napjaly a otevřela oči. Podobně jako její vlasy ani ony neměly jasně definovanou barvu, ani modré, ani šedé, ani zelené. Přejela si špičkou jazyka přes suché rty a beze strachu mu pohlédla do očí.
"Ty parchantě," řekla zřetelně a sykla bolestí.
Vicki se vynořila z temnot a zoufale pátrala po informacích, ale tepání krve v uších odhánělo všechny souvislejší myšlenky. Postavila se mu. Bolest - a že to tedy bolelo - znamenala nebezpečí. Musela vědět, kde je, jak se sem dostala...
Do zorného pole jí zvolna vplula tvář, jen kousek od její vlastní. Tvář muže. Poznala ji.
"Ty parchantě," řekla a sykla bolestí. Slova a pohyb čelisti jí vystřelily do hlavy čerstvé střepy bolesti. Dělala, co mohla, aby je ignorovala. Když obličej viděla naposledy - a také tělo, které k němu nepochybně patřilo - právě se zvedal od zkrvavené mrtvoly a napadl ji. I když si to nepamatovala, zjevně ji omráčil a odnesl sem, ať už to bylo kdekoliv.
Snažila se podívat za něj, aby si udělala představu o okolí, ale v pokoji, pokud to byl pokoj, byla příliš velká tma. Věděla něco, co by mohla využít? Cokoli?
Jsem oblečená, ležím na pohovce ve společnosti vraždícího "šílence, a i když se zdá, že mi zbytek těla funguje, jak má, moje hlava se cítí, jako by dnes dala až příliš mnoho gólů. Zdálo se, že je pouze jediná věc, kterou by mohla podniknout. Vrhla se z gauče. Bohužel se ukázalo, že gravitace je silnější než myšlenka. Když dopadla na podlahu, vybuchl jí na pozadí víček oslnivý ohňostroj zelené, zlaté a rudé a pak se vše znovu zahalilo do tmy.
Když přišla Vicki k sobě podruhé, stalo se to rychleji než poprvé a dělící čára mezi oběma stavy byla zřetelnější. Tentokrát nechala oči zavřené.
"To byla pěkná hloupost," poznamenal mužský hlas odněkud zpoza jejího pravého ramene. Nehádala se s ním. "Je docela možné, že tomu nebudeš věřit," pokračoval dál, "ale nechci ti ublížit."
Ke svému překvapení mu věřila. Možná to bylo tím hlasem, jeho zabarvením, nebo sáčkem s ledem, který jí držel na čelisti. Možná měla poškozený mozek, což se zdálo nejpravděpodobnější.
"Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Tohle mě mrzí," cítila, jak se sáček s ledem trochu posunul, "ale zdálo se mi, že nemám čas na vysvětlování."
Vicki nejdříve pootevřela jedno oko a pak i druhé. "Vysvětlování čeho?" Vypadalo to, že se bledý ovál jeho obličeje vznáší v jakémsi šerosvitu. Přála si, aby ho viděla lépe.
"Já toho chlapa nezabil. Dorazil jsem k tělu těsně před tebou."
"Jo?" Náhle jí došlo, v čem je chyba. "Kde mám brýle?"
"Tvoje... aha." Ovál někam odplul a za chvíli se vrátil.
Se zavřenýma očima čekala, zatímco on jí zasunul nožky brýlí za uši, zhruba tam, kam patřily, a jemně jí usadil obroučky na nose. Když oči otevřela znovu, nic moc se nezměnilo. "Mohl bys i rozsvítit?"
Když vstal, vycítila Vicki jeho údiv. Takže nereagovala, jak očekával. Jestli chtěl hrůzu, může se o ni pokusit později, ale momentálně ji příliš bolela hlava, než aby se o něco snažila. A kromě toho, i kdyby se ukázalo, že je vrah, nebylo vůbec nic, co by s tím teď mohla dělat.
Světlo, přestože ne dost silné, aby vyhnalo stíny ze všech koutů, přece jen pomohlo. Z místa, kde ležela, viděla drahý hi-fi systém a okraj knihovny se skleněnými dveřmi. Pomalu se posadila, balancujíc s hlavou jako s vajíčkem na lžičce.
"Jsi si jistá, že je to rozumné?"
Nebyla. Ale nehodlala to přiznat. "Jsem v pořádku," odsekla, potlačila nutkání zvracet a úspěšně se jí podařilo vrátit obsah žaludku na své místo. Začala si stahovat rukavice a pozorně si věznitele skrz přivřená víčka prohlížela.
Nevypadal jako šílený zabiják. Dobrá, Vicki, když jsi tak chytrá, popiš mi nanejvýš pětadvaceti slovy, jak takový šílený zabiják vypadá. Nedokázala říct, jakou má barvu očí, třebaže se přikláněla ke světle oříškové, ale jeho obočí a řasy byly červenější než jahoda - blond vlasy - na slunci se mu určitě dělají pihy. Tvář měl širokou, aniž by byla tlustá - ten typ, který se obvykle označuje slovy poctivá- a rty lehounce vykrojené. Rozhodně přitažlivý. Poměřila si jeho velikost proti CD přehrávači a pro sebe si dodala: Ale je malý.
"Takže," řekla konverzačním tónem a opatrně se opřela o čalounění pohovky. Mluvte s nimi, stálo v příručkách. Získejte si jejich důvěru. "Proč bych ti měla věřit, že s rozsápáním toho muže
nemáš nic společného?"
Henry přikročil a podal jí sáček s ledem. "Stála jsi hned za mnou," řekl tiše. "Musela jsi vidět...
Vidět co? Viděla mrtvé tělo, viděla, jak se nad ním sklání on, viděla světla auta, vyvrácené dveře od garáže a temnotu za nimi. Ve tmě zavířila temnota a byla pryč. Nemohla popadnout dech a vzpouzela se jeho silným pažím, které ji držely. "Ne..."
"Ano."
Postupně se pod silou jeho pohledu a doteku uklidnila. "Co..." Navlhčila si suché rty a zkusila to znovu. "Co to bylo?"
"Démon."
"Démoni ne..." Ve tmě zavířila temnota a byla pryč. "Aha."
Henry se narovnal a skoro se usmál. Prakticky viděl, jak si přebírá jednotlivá fakta, přijímá důkazy a přizpůsobuje svůj pohled na svět tak, aby jim odpovídal. Nezdálo se, že ji to těší, ale stejně to udělala. Zapůsobilo to na něj.
Vicki se zhluboka nadechla. Dobře, takže démon. Každopádně to odpovídalo na všechny otázky a jistým děsivým způsobem to i dávalo smysl. "Proč jsi tam byl ty?" S potěšením zaznamenala, že její hlas zněl skoro normálně.
Proč by jí to měl říkat? I když se nechovala zrovna přívětivě - ne že by jí to měl za zlé - nebyla ani otevřeně nepřátelská. Takže pravdu, nebo aspoň do té míry, jak se zdálo bezpečné.
"Já toho démona lovil. Jen jsem přišel trochu pozdě. Zabránil jsem mu v nakrmení, ale vraždě jsem předejít nedokázal." Lehce se zamračil. "Proč jste tam byla vy, slečno Nelsonová?"
Takže našel můj průkaz. Vicki si poprvé uvědomila, že obsah její kabelky leží vysypaný na matné skleněné desce konferenčního stolku. Česnek, sáček s hořčičným semínkem, Bible, krucifix to vše tam bylo trapně vystavené na očích. Lehce se ušklíbla. "Já jsem lovila upíra."
K jejímu překvapení, po jednom nevěřícím pohledu na obsah kabelky, jako by ho také viděl poprvé, zaklonil její věznitel, lovec démonů, hlavu a zařval smíchem.
Henry, vévoda z Richmondu, na sobě cítil její zkoumavý pohled během celé večeře. Kdykoli se podíval jejím směrem, hleděla na něj, ale pokaždé, když se jí pokusil podívat do očí, sklopila víčka astydlivě koukala do talíře, dlouhý závoj řas - řas tak černých, že nepochyboval o tom, že si je barví - položený přes jemnou křivku alabastrové tváře. Jednou měl pocit, že se usmála, ale to mohla být jen hra světel.
Zatímco sir Thomas, sedící po jeho levici, bez ustání žvanil o ovcích, pohrával si mezi prsty s kuličkou hroznového vína a přemítal, kdo dáma asi je. Muselo jít o místní šlechtičnu, kterou dnes pozvali do Sheriffhutonu, protože kdyby patřila k výpravě a doprovázela je na jejich cestě na sever už z Londýna, určitě by si ji pamatoval. To málo, co z její róby viděl, bylo černé. Šlo tedy o vdovu, anebo černou nosila proto, že věděla, jak moc jí sluší? A nepotloukal se kolem náhodou její manžel?
Poprvé za celé týdny byl rád, že se Surrey rozhodl nejet do Sheriffhutonu s ním. Ženy se nikdy nedívají na mě, když je poblíž on.
Ha, teď se usmála. Jsem si tím jistý. Setřel si rozmáčklý hrozen z punčochy, sáhl po vínu a vyprázdnil nádhernou sklenici z benátského skla jedním zuřivým hltem. Už to nemohl dál snášet.
"Sire Thomasi."
".. .samozřejmě že nejlepším beranem pro daný účel je... ano, mylorde?"
Henry se naklonil ke starému rytíři blíž. Nechtěl, aby ho zbytek stolu slyšel. Už tak měl utahování právě dost. Konečně se podařilo překousnout ten hloupý popěvek, který na něj složil otcův šašek, Will Sommers: Byt tvář nosí svého pána / vznešenost mu není dána.
"Sire Thomasi, kdo je ta žena, která sedí vedle sira Gilese a jeho paní?"
"Žena, mylorde?"
"Ano, žena." Stálo ho to značné úsilí, ale mladý vévoda dokázal udržet hlas klidný a tichý. Sir Thomas byl cenný vazal, věrně mu sloužil jako komoří na Sheriffhutonu celé ty dlouhé roky, kdy on byl ve Francii, a úctu si zasloužil už jen kvůli svému věku. "Ta v černém. Vedle sira Gilese a jeho paní."
"Ach, vedle sira Gilese..." Sir Thomas se naklonil dopředu a zašilhal. Řečená dáma si dál rezervovaně hleděla svého talíře. "Ale to je přece pozůstalá po starém Beswickovi."
"Beswickovi?" Tohle nádherné stvoření že bylo provdáno za Beswicka? Vždyť baron byl nejmíň stejně starý jako sir Thomas. Henry tomu nemohl uvěřit. "Ale vždyť je starý!"
"Je mrtvý, mylorde," zahihňal se sir Thomas. "Ale odebral se ke Stvořiteli jako šťastný muž, řekl bych. Vždyť je rozkošná, a navíc se zdálo, že smrt toho starého kozla těžce nesla. Když žil, moc často jsem ji tu neviděl, a teď ještě míň."
"Jak dlouho byli manželé?"
"Měsíc... ne, dva."
"A stále ještě žije na Beswickově hradě?"
Sir Thomas se ušklíbl. "Jestli se té polorozpadlé trosce dá říkat hrad, tak ano, mylorde."
"Jestli můžeš říkat hrad téhle barabizně," mávl Henry rukou na velký sál, který od dvanáctého století nedoznal podstatnějších změn, "můžeš říkat hrad skoro čemukoli."
"Toto je královské sídlo," zaprotestoval sir Thomas podrážděně.
Opravdu se usmála. Jasně jsem ji viděl. Usmála se. Na mě. "Aťžije kdekoliv, je to pozemský ráj," zamumlal Henry zasněně, zapomínajena chvíli, kde je, a ztráceje se v jejím úsměvu.
Sir Thomas se hlučně rozchechtal, začal se dusit pivem a museli ho pořádně praštit do zad, čímž přitáhli pozornost, které se Henryv chtěl vyhnout.
"Měl byste se oddávat vzrušení poněkud mírněji, dobrý pane ritíři," napomenul ho arcibiskup yorkský, když se ti, kdo mu přispěchali na pomoc, opět usadili na místa.
"Já ne, Vaše Milosti," odpověděl prelátovi zbožným hlasem sir Thomas, "je to náš dobrý vévoda, komu náhle připadá poklopec poněkud těsný."
Henry cítil, jak rudne, a proklel svou tudorovskou pleť, na kterékaždé uzardění vynikalo takovým způsobem, že vypadal jako upejpavá panna, a ne muž v plné síle šestnácti let.
Později, když na staré trubadúrské galerii začali hrát muzikanti, procházel Henry mezi hosty ve snaze - podle něj úspěšné -skrýt svůj konečný cíl. Teď ho budou sledovat a jeden či dva z nich, jak věděl, podávali zprávy jeho otci.
Když konečně zamířil halou k ní, podkasala si jednou rukou černostříbrnou sukni a vyšla otevřenými dveřmi na hradní nádvoří. Henry ji následoval. Čekala na něj, jak správně předpokládal, na druhém širokém schodu, dost daleko od dveří, aby ji skryla tma, ale dost blízko, aby ji našel.
"V sále je, ehm, poněkud horko, že?"
Otočila se k němu, tvář a hruď se jí leskly bledým, bílým světlem. "Je srpen."
"Ano, ehm, to je." Vlastně nebyli jediným párem, který vyhledal osvěžení od dusného, zakouřeného prostředí sálu, ale ostatní se diskrétně vzdálily, když viděly, že se objevil vévoda. "Vy se, ehm, nebojíte nočního chladu?"
"Ne. Já noc miluji."
Její hlas mu připomněl moře a měl podezření, že by v něm dokázal stejně snadno utonout. Uvnitř, ve světě loučí, mu nepřipadala o mnoho starší než on, ale venku, pod hvězdami, se mu zdála bezvěká. Navlhčil si náhle vyschlé rty a hledal něco, co by mohl říct.
"Dnes jste nebyla na honu."
"Ne."
"Vy tedy nelovíte?"
Navzdory tmě její oči našly jeho a už je nepustily. "Och, ale lovím."
Henry těžce polkl a nervózně se zavrtěl - jeho poklopec byl teď opravdu příliš těsný. I kdyby ho tři roky strávené na francouzském dvoře nenaučily nic jiného, alespoň uměl rozpoznávat pozvání od krásné ženy. Doufaje, že nemá zpocené dlaně, natáhl ruku.
"Máte jméno?" otázal se, když položila chladné prsty přes jeho. "Christina."
"Upír?" hleděl Henry na Christinu naplněn úžasem. "Dělal jsem si legraci."
"Opravdu?" Otočila se od okna, ruce složené pod prsy. "Právě tak mi říká Norfolk."
"Norfolk je žárlivý blázen." Henry měl podezření, že vévodu z Norfolku poslal jeho otec, aby na něj dohlížel a aby zjistil, proč zůstává i v září na Sheriffhutonu, sídle, ke kterému nikdy žádnou náklonnost ani nepředstíral. Měl rovněž podezření, že ho otec nepovolal zpátky ke dvoru pouze proto, že jeho laškování se starší a velmi krásnou vdovou tajně schvaloval. Nebyl tak hloupý, aby si myslel, že o tom otec snad neví.
"Vážně? Snad." Stáhla ebenové obočí do zamračeného výrazu. "Henry, nepozastavil ses nikdy nad tím, proč mě vídáš pouze v noci?"
"Dokud mám možnost se s tebou vídat....