Na větrné hůrce- Kapitola 23
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
Deštivá noc byla úvodem k sychravému, chladnému
ránu - půl mžilo, půl mrzlo - a přes cestu se nám řinuly
ze svahů nové a nové potůčky. Měla jsem botky úplně
promočené, a to mě rozmrzelo, a přivedlo do skleslé
nálady, kdy člověka všechno dráždí. Do dvora na Hůrce
jsme vešly kuchyňskými dveřmi, abychom nahlédly, zdali
pan Heathcliff skutečně odešel, protože na jeho ujišťování
jsem moc nedala.
Vedle praskajícího ohně seděl Josef, uvelebený jako
v ráji - na stole měl džbánek piva a hromádku opečených
ovesných placek, v ústech dýmčičku. Kateřina se běžela
ohřát ke krbu. Já se ptala, zdali je pán doma. Odpověď
tak dlouho nepřicházela, až jsem si pomyslila, že dědek
ohluchl, a křiklajsem znovu hlasitěji.
"Nééé!" zavrčel, či spíše zatroubil nosem. "Nééé, jen
zasjděte, odkadjste přišly!"
"Josefe," ozval se současně rozmrzelý hlas z vnitřní
místnosti, "kolikrát vás mám volat? Z ohně mi zbylo už
jen pár oharků. Josefe, okamžitě sem!"
Prudké zabafání a nehnutě upřený pohled do plamínků
svědčily o tom, že Josef na tohle slyšet nemíní. Hospodyni
ani Haretona nebylo nikde vidět, ona šla patrně po nákupech a
on po práci. Poznalyjsme hlas Lintonův a šlyjsme
za ním.
"Počkejte, až sám jednou budete stonat v komoře na
půdě! Kéž tam pojdete hlady!" řekl hoch, když jsme
vcházely . zmýlil si nás s netečným sluhou.
Poznal svůj omyl a zarazil se. Sestřenka se rozběhla
k němu.
/243/
"Ach, to jste vy, slečno Lintonová?" řekl a vzpřímilse na
velké lenošce, kde si hověl. "Ne, prosím - nelíbejte
mě ! Nemohu pak vydechnout. Tak vida, tatínek měl
pravdu, že přijdete," mluvil dál, když se trochu zotavil
po Katčině bouřlivém objetí . zatímco Katka odstoupla`
a zatvářila se kajícně. "Smím-li prosit, zavřete někdo
dveře! Nechaly jste otevřeno, a ti - ti odporní tvorové
mi nechtějí přinést uhlí na přiložení. Taková zima !"
Prohrábla jsem mu popel a sama donesla kbelík uhlí.
Linton zahuboval, že na něho práším, ale ani jsem se proti
jeho nevrlosti neohradila . vypadal tak nemocně, měl ,
ošklivý kašel a zřejmě horečku.
"No tak, Lintone," zašeptala Kateřina, když se mu
krabaté čelo vyjasnilo, "nejsi rád, že mě vidíš? Mohu tě
nějak potěšit?"
"Proč jste už dávno nepřišla?" stěžoval si. "Měla jste
přijít, a ne psát! Hrozně mě unavilo psát pro vás takové
dlouhé odpovědi. Byl bych s vámi radši mluvil. Teď už
nesnáším dobře ani mluvení . a vůbec už nic! Kdepak je
ta Zilla? Podívejte se mi po ní do kuchyně!" Přitom hleděl
na mne ! No, za tu předešlou službu jsem dostala pěkné
poděkování, a podruhé se mi už nechtělo lítat sem tam
najeho pokyn.
Odpověděla jsem suše: "Nikdo tam není, jen Josef."
"Chci se napít," zvolal mrzutě a odvrátil se ode mne.
"Co je tatínek pryč, Zilla odskočí každou chvíli do
Gimmertonu. To je bída ! Musím se zdržovat tady dole - když
jsem u sebe v patře, schválně dělají, že neslyší."
"A co tatínek, nevěnuje vám pozornost, mladý pane?"
tázala jsem se, abych navázala řeč, protože Kateřinu takové
přijetí odradilo.
"Ten a pozornost? No, aspoň proháníje, aby mi věnovali
trochu víc pozornosti ! Mizerové ! Věřila byste, slečno
Lintonová, že i ten trouba Hareton se mi směje? Nenávidím
ho, všecky je nenávidím, jsou to sprosťáci !"
Katka se sháněla po vodě. Viděla na příborníku džbán,
naplnila sklenici vodou a přinesla mu jí. Pokynul jí, aby
/244/
z láhve na stole přilila kapku vína. Upil ze sklenky, trochu
se uklidnil a poděkoval Katce za laskavost.
"Nejsi rád, že mě vidíš?" opakovala svou předešlou
otázku a zaradovala se, když na jeho tváři zpozorovala
slabounký náznak úsměvu.
"Jakpak ne ! Slyšet váš hlas, to je něco tak nového pro
mne !" ujišťoval jí. "Ale hněval jsem se, že nejdete. A
tatínek huboval, žejsem si to zavinil sám , že prý jsem
nekňuba, loudal a budižkničemu . a že prý se na mne díváte
svrchu - on na mém místě že by už víc poroučel v Drozdově než
váš otec. Já tomu nemohu věřit - viďte, že mnou
neopovrhujete, slečno ."
Prosím tě," přerušila ho slečna, "tykej mi a oslovuj
"
mě Kateřino nebo Katko ! Proč bych tebou opovrhovala
Po tatínkovi a po Elleně tě mám nejradši ze všech lidí na
světě. A pana Heathcliffa nemám ráda a bála bych se
k tobě přijít, až se vrátí. Bude ještě dlouho na cestách
Dlouho ne," odpověděl Linton, "ale když teď začala
"
lovecká sezóna, chodívá často do slatin. Mohla bys ke
mně vždycky na hodinku zaskočit, když tu nebude. Viď,
že ano ! Myslím, že bych se odnaučil mrzutosti, kdybych
tě tu častěji měl. Ty bys mě nezlobila a vždycky bys mi
ochotně posloužila, to by bylo hezké !"
"Ano," uvažovala Katka a hladila ho po dlouhých
hebkých vlasech, "jen kdyby mi to tatínek chtěl dovolit!
O půl svého času bych se s tebou rozdělila. Jsi hezký,
Lintone - škoda, že nejsi můj bratr !"
"Měla bys mě pak stejně ráda jako tatínka?" mluvil
už ve veselejší náladě. "Ale otec říká, že kdybys byla má
žena, milovala bys mě víc než vlastní rodinu a než
všechno na světě. To bych si tak přál !"
"Ba ne," odpověděla vážně, "nikdy bych nikoho nemilovala víc
než tatínka. A víš, často se stává, že se lidi
nenávidí - ten manželku, ta zas manžela - ale mezi
bratrem a sestrou tohle není. Kdybys byl můj bratr,
bydlil bys u nás a tatínek by tě měl stejně rád jako mne."
Linton nesouhlasil, že by manželé kdy nenáviděli
manželky, ale Katka trvala na svém, že prý ano. A jak
/245/
už byla v ráži, uvedla za příklad, že Lintonův otec nenáviděl
její tetu. Snažila jsem se zabrzdit její nerozvážnou
vyřídilku, ale nešlo to, dokud nevypovídala všechno,co
věděla. Mladý Heathcliff podrážděně namítl, že to není
pravda.
"Tatínek mi to řekl, a tatínek nelže," odsekla nafoukaně.
"A můj tatínek nemůže tvého ani vidět," křičel Linton`.
"Říká o něm, žeje hlupák a potměšilec."
"Ten tvůj je zlý člověk," bránila se Kateřina, "a ty
jsi ošklivý, že mi tu opakuješ jeho pomluvy. Jak musil být,
zlý, když teta Isabela u něho nevydržela a utekla !"
"Neutekla - a nehádej se !"
"A utekla, a utekla !" zazpívala Kateřina.
"Tak teď já ti zase něco povím," Linton nato. "Tvá
matka nenáviděla tvého tátu ! Abys věděla !"
Kateřina jen vyjekla. Vztekem nebyla mocna slova.
"A mého tatínka milovala," dodal.
"Ty lháři, já zas nenávidím tebe," zasípěla a zrudla.
hněvem.
"Milovala, milovala !" pípal Linton. Zabořil se do
křesla a pootočil hlavu, aby se pásl pohledem na rozpacích
Kateřiny, která stála za ním.
"Dejte s tím pokoj, mladý pane," napomenulajsem ho.
Tohle všechno vám stejně jen otec namluvil."
"Co vy víte? Nepleťte se do toho !" řekl drze. "Milovala,
Katko, milovala!"
Kateřina, zlostí málem bez sebe, zatřásla silně opěradlem
křesla, až Linton narazil hlavou na postranní polštářek.
Okamžitě ho popadl dusivý kašel, a byl konec vítězného
jásotu. Záchvat trval tak dlouho, že i já jsem se polekala.
Lintonova sestřenka se rozplakala. Byla zděšena tím, co
provedla, ale ani néhlesla. Držela jsem chlapce v náručí,
aby se mu kašel utišil. On mě pak odstrčil a mlčky svěsil
hlavu. I Kateřina se uklidnila, sedla si proti němu a
zamyšleně se dívala do ohně.
"Jak je vám teď, mladý pane?" odvážila jsem se zeptat
po delší chvíli.
/246/
"Kdyby jí tak bylo jako mně !" zanaříkal. "Ta je zlá,
ošklivá, surová ! Ani ten Hareton by mě neuhodil ! Jakživ
na mne ruku nevztáhl. A mně už bylo dnes trochu líp,
jenže po tomhle -" Hlas se mu lítostivě zajíkl.
"Copak jsem tě uhodila?" reptala Kateřina a kousala
se do rtů, aby znova nepropukla v pláč.
Linton vzdychal a sténal jako těžký trpitel a nepřestal
s tím plnou čtvrthodinu. Dělal to ovšem schválně, aby
sestřenku potýral, protože kdykoli od ní zaslechl potlačovaný
vzlyk, hned nasadil dojemnější a bolestnější tón.
"Odpusť, Lintone, že jsem ti ublížila," řekla konečně,
když nemohla to mučení dál snášet, "ale já bych takové
šťouchnutí ani necítila , jak jsem mohla tušit, že ti to něco
udělá? Snad to nebude tak zlé, viď! Nechtěj, abych se
vracela domů s pomyšlením, že jsem ti uškodila! Odpověz,
mluv se mnou trochu !"
"Nemohu s tebou mluvit," šeptal. "Ani nevíš, co jsi
všechno zavinila. Teď nebudu celou noc spát, kašel mi
nedá! Ty jsi zdravá, copak ty víš,jak mi je, když se dusím?
V noci si budeš hovět a já tu budu trpět smrtelné bolesti,
docela sám - nikoho nepřivolám. Já nevím, co ty bys
dělala. kdyby ti bylo každou noc tak zle jako mně!"
A ze samé lítosti nad sebou začal hlasitě kvílet.
"Vidíte," podotkla jsem, "jestli je vám tak zle každou
noc, nezavinila to slečna. Stejně byste nespal, ať k vám
dnes přišla nebo ne. Ale pro jistotu vás už nebudeme obtěžovat
. třeba se spíš uklidníte, když se odporoučíme."
"Musím jít?" zesmutněla Katka. Sklonila se nad hochem.
"Lintone, ty mě posíláš pryč?"
"Teď už nenapravíš, co jsi způsobila," odpověděl rozmrzele a
odvrátil se od ní. "Ještě to víc pokazíš, jestli mi
nedáš pokoj, ajá z toho dostanu horečku."
"Vážně tedy musím jít?" opakovala.
"Aspoň na mne nemluv," odbyl jí, "nesnáším tvoje
řeči."
Stále okolkovala a nedbala na moje domluvy, aby už
radši šla. Trvalo to trapně dlouho. Ale když Linton nemluvil a
ani se neohlédl, zamířila konečně ke dveřím a já
/247/
za ní. Děsný křik nás přivolal nazpět. Linton se svez
z křesla na dlaždice a svíjel se tam v předstíraných křečích
jako vzdorovité dítě . chtěl nás co nejvíce potrápit
a vystrašit! Viděla jsem mu do duše; nebyla jsem tak
hloupá, abych rozmazlence chtěla chlácholit. Ale Katka
ne ! Rozběhla se k němu celá zděšená, klekla u něho, plakala,
konejšila ho, domlouvala mu, až přestal , protože
mu došel dech, ne snad z lítosti, že jí tak trápí.
"Uložím ho na pohovku," řekla jsem, "tam sebou
může mlátit, jak chce. Nemáme kdy ho tu hlídat. Snad
už vám svitlo, slečno Katko, že vaše společnost mu nijak
neslouží ke zdraví . a že jeho nemoc nemá co dělat,
s láskou. Tak, to bychom měli ! Můžeme jít. Až nebude
mít komu předvádět to svoje divadýlko, ještě si rád v klidu
poleží."
Podstrčila jsem mu polštář pod hlavu a dávala mu
napít vody. Vodu odmítl a na polštáři se vrtěl, jako by
to byl kámen nebo pařez. Narovnala jsem polštář, aby
to měl pohodlnější.
"To je mi málo," stěžoval si. "Mám hlavu nízko."
Kateřina spěchala pro druhý polštář.
Teď zas moc vysoko," bručel protiva.
"Tak jak to vlastně chceš?" ptala se už zoufale.
"
"Takhle," a přitiskl se k ní. Zpola u něho klečela a on si
posloužil jejím ramenem místo podušky.
Tohle nepůjde," rozsoudilajsem, "spokojíte se s polštá"
řem, mladý pane. Slečna vám už věnovala moc času,
nemůžeme tu otálet ani chvilku."
"Ale můžeme," prosila Kateřina. "On je už hodný
a trpělivý! Začíná chápat, že mi bude v noci hůř nežjemu,
kdybych si měla myslet, že má návštěva mu ublížila.
To bych sem pak víckrát nemohla přijít ! Řekni mi pravdu
,
Lintone! Vážně sem nesmím chodit, jestli jsem ti uškodíla?"
"Musíš sem chodit, abys mě vyléčila," odpověděl. "Je
to tvá povinnost, když jsi mi ublížila , strašně ublížila, to
uznáváš sama! Byl jsem přece mnohem zdravější, když
jsi přišla, než jsem teď, no ne?"
/248/
"Ale to sis přivodil sám, jak jsi plakal a zuřil," bránila
se. "Moje vina to není. Ale teď jsme zase zadobře. A ty
bys mě vážně rád viděl? Těší tě to, když jsem u tebe?"
"Už jsem ti říkal, že ano!" odpověděl mrzutě. "Sedni
si tu na pohovku, ať si položím hlavu k tobě do klína !
Tak jsme odpočívali s maminkou, někdy celé odpoledne.
Seď tiše a nemluv! Ale můžeš zpívat, jestli umíš. Anebo
mi přednášej hezkou dlouhou básničku, něco se zajímavým
dějem - slibovala jsi, že mě takovou naučíš, nebo
povídej pohádku ! Ale básnička bude lepší - tak říkej !"