Na větrné hůrce- Kapitola 25
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
"To všechno, pane Lockwoode, se seběhlo minulou
zimu," vykládala paní Deanová, "A dvanáct měsíců
uteče jako nic. Však jsem si loni nepomyslíla, že než se
rok s rokem sejde, budu to vypravovat pro ukrácení chvíle
někomu cizímu, kdo není z rodiny. Ale kdopak ví, jestli
nám dlouho zůstanete cizí. Jste ještě mladý, aby vás těšilo
pořád žít mládenecky, a mám takové tušení, že není
možné vidět Kateřinu Lintonovou a nezamilovat se do ní.
Což, vy se tomu smějete , ale proč hned zbystříte zrak
a natahujete uši, když o ní začnu mluvit, a proč jste si dal
její obrázek pověsit na zeď, a proč -"
"Počkat, milá přítelkyně," povídám já. "O tom by se
dalo uvažovat, že bych se do ní zamiloval, ale mohla by
ona milovat mne? Lze o tom vážně pochybovat, proto
nehodlám dávat v sázku svůj klid a nebudu pokoušet
osud. Koneckonců, nejsem tu domovem ! Patřím rušnému
světu velkoměsta a ten mě volá zpět do svého objetí.
Nechť vyprávění pokračuje! Co dál? Zachovávala Kateřina otcovy
příkazy?"
Hospodyně přisvědčila : "Vždyť Katka měla otce nejradši ze
všeho na světě, a on s ní nemluvil v hněvu . naopak, domlouval
jí jako hluboce otřesený muž, který má
opustit svéjediné štěstí, své dítě, a zůstavitje tu bezbranné
mezi úklady a nepřáteli. Věděl, že jí nemůže odkázat
jinou pomoc než vzpomínku na svoje rady. Řekl mi,"
pravila paní Deanová, "o několik dní později -"
"Elleno, to je škoda, že synovec nepíše a nejde nás
navštívit. Povězte mi upřímně, co o něm soudíte . došlo
/263/
k nějakému zlepšení vjeho stavu, aneboje aspoň vyhlídka
na zlepšení, až dospěje?"
"Je hodně chatrný," odpověděla jsem, "a sotva se
dočká mužných let, ale to mu přiznám, že je docela jiný
než jeho táta. A kdyby už se stalo to neštěstí a slečna
Kateřina si ho vzala, mohla by s ním vyjít - ledaže by ho
přespříliš bláhově rozmazlovala. Ale na tohle všechno,
pane Lintone, je plno času - až se s ním blíž seznámíte,
řeknete sám, jestli se k ní hodí. Zatím má ještě dobrá čtyři
léta do plnoletosti."
Edgar Linton si povzdechl a přistoupil k oknu, odkud
bylo vidět gimmertonský kostelík. Bylo mlhavé odpoledne, ale
únorové slunce matně prosvítalo a na hřbitově
se rýsovaly stíny dvou smrků a pár rozptýlených náhrobků.
"Častojsem se modlíval, aby už přišlo, co mne nemine,"
řekl zpola pro sebe, "ale teď se toho začínám bát a nechce
se mi tam. Vzpomínám na šťastnou hodinu, když jsem
tamtím údolím jel na vlastní svatbu, ale šťastnější býval
donedávna pocit, že brzy , za několik měsíců, ne-li
týdnů - mě tudy odvezou a uloží v osamělém zátiší.
Elleno, byl jsem šťastný s malou Katuškou, v zimním šeru
i letním jasu jsem jí měl po boku jako živý příslib naděje.
Ale stejně rád jsem prodléval sám na svahu pod kostelíkem
mezi náhrobky. Za dlouhých červencových večerů jsem
léhal na zeleném rovu její matky a toužil, dychtil po té
chvíli, až mě tam přikryjí hlínou. Ale jak zabezpečit
Katku? Čemu jí tu zanechám? Neohlížel bych se na to, že je
Linton syn Heathcliffův a že mi jí chce odloudit, kdyby jí
uměl nahradit, co ve mně ztrácí. Pak by mi bylo jedno,
že na mne Heathcliff vyzrál a oloupil mě o mé poslední
štěstí. Ale jestli v Lintonovi samém nic není - jestli je to
jen povolný nástroj svého otce - nedám mu ji ! Bude to
bolestné, zklamat tu dušičku stvořenou pro radost, ale to
mě nesmí odradit. Ať ji tu mám smutnou, dokud žiju,
a nechám jí tu opuštěnou, až umřu. Mé drahé dítě - radši
jí svěřím bohu a pochovám jí do země dřív, než tam přijdu
sám !"
/264/
"Svěřte jí bohu tak jako tak," povídám na to, "a kdybyste nás
opustil, nedej pánbu, má aspoň ve mně přítelkyni a rádkyni do
posledního dechu. Slečna Kateřina je
hodné dítě a nic špatného neudělá, to se můžeme spolehnout ! A
kdo koná svou povinnost, dočká se nakonec
odměny, to užje řád světa!"
Blížilo se jaro, ale pánovi se síly nevracely doopravdy,
ačkoliv zas mohl chodit na procházky s dcerou po parku
a oboře. Její nezkušený zrak v tom viděl znamení dobrého
obratu . vždyť pán míval zčervenalé tváře a rozzářené
oči. už to jí dávalo jistotu, že se otec uzdraví. Na její
sedmnácté narozeniny se nevydal na hřbitov. Pršelo, a já
jsem poznamenala:
Dnes přece do toho nepůjdete, pane Lintone !"
"
Odpověděl : "Ne, letos to může počkat !"
Dopsal znovu Lintonovi, že by ho velmi rád viděl.
Kdyby na tom churavý hoch býval lépe, nepochybně by
mu byl otec nebránil. Takto dal asi pokyn a hoch podle
něho odepsal, že pan Heathcliff mu nedovolí navštívit
Drozdov. Poděkoval však strýčkovi za laskavost a vyjádřil
naději, že se snad někdy potkají na procházce venku.
Pro svou osobu mohl jen prosit, aby před ním neuzavíral
sestřenku tak přísně a tak dlouho.
Tato poslední část dopisu byla prostá, patrně z vlastní
hlavy. Heathcliff asi věděl, že mu tklivou prosbu za setkání
s Kateřinou může klidně přenechat.
"Nevymáhám, aby nás tu směla navštěvovat," psal,
"ale takhle jí nikdy neuvídím, když mi otec zakazuje,
abych jezdil k vám, a vy zas jí zakazujete jezdit k nám!
Proč tedy bychom se nemohli potkat na vyjížďce, až někdy
zamíříte k Hůrce, a prohodit pár slov za vašeho dozoru?
Ničím jsme se neprovinili a nezasloužíme si takové
odloučení. Na mne osobně se nemáte proč hněvat, jak
sám laskavě uznáváte. Drahý strýčku, pošlete mi zítra
vlídnou odpověď a dovolte mi, abych se k vám připojil
někde mimo Drozdov! Až si spolu promluvíme, jistě
poznáte, že mám docela jinou povahu než otec . on
prohlašuje, žejsem spíše váš synovec nežjeho syn. Pravda,
/265/
mám své chyby, pro které bych si Kateřinu nezasloužil, ale
ona je omlouvá a kvůli ní byste je měl také omluvit. Ptáte
se po mém zdraví - je lepší než dříve, ale dokud jsem
zbaven veškeré naděje a odsouzen žít samotářsky nebo
mezi lidmi, kteří na mne nevraží, jak mohu být veselý
a zdravý?"
Edgarovi bylo chlapce líto, ale nemohl jeho přání
vyhovět, protože sám neměl dost sil, aby Kateřinu doprovázel.
Vzkázal tedy, že by se mohli vidět snad až v létě.
Doporučil mu, ať mezitím někdy napíše, a protože znal
jeho těžké postavení na Hůrce, ujistil ho, že mu rád poskytne
všechnu potřebnou útěchu a radu, pokudje to písemně
možno. Linton se podvolil. Kdyby bývalo pojeho, byl by si
asi všechno zkazil sám - jeho dopisy by byly oplývaly
nářkem a bědováním. Ale otec nad ním přísně bděl
a samozřejmě dozíral i na každou řádku, která mělajít na
adresu mého pána. A tak se Linton nesměl šířit o svých
osobních starostech a bolestech, kterými se v duchu
ustavičně zabýval, ale zato se soustřeďoval na krutý osud,
který ho vzdaluje od přítelkyně a lásky, a jemně naznačoval,
že by jim pan Linton měl povolit brzkou schůzku.
jinak by se nápadník musel domnívat, že je záměrně klamán
planými sliby.
V Katce měl u nás velkého zastánce a konečně spojenými silami
pána pohnuli, aby jim alespoň jednou týdně
dovolil společně se procházet nebo projíždět po vřesovišti
blízko Drozdova. Mělo to být pod mým dozorem, protože
červen už nadešel a pán chřadl víc a víc. Ačkoliv si ročně
ukládal část své renty, aby měl pro dceru nějaké jmění,
nemohl si nepřát, abyjí zůstal i rodinný dům - nebo aby
jej časem mohla získat. Jedinou možnost toho viděl v sňatku s
bratrancem, kterému měl dům po jeho smrti připadnout . netušil
chudák, že s Lintonem to jde stejně
rychle z kopce jako s ním. Mimo Hůrku to nikdo nevěděl,
protože doktora nevolali a z cizích nikdo nezahlédl mladého
Heathcliffa ani z dálky, aby nám pověděl, jak teď
vypadá. Já sama pomalu začínala věřit, žejsem se zmýlila
ve svých předtuchách a že chlapec se snad skutečně uzdra/266/
vuje, když neustále píše o vyjížďkách a procházkách
a tak neodbytně je vymáhá. Ani ve snu jsem netušila, že
by otec mohl tak hanebně tyransky zacházet s umírajícím
dítětem, jako HeathclifFjednal s vlastním synem .
všechna ta zdánlivá milostná nedočkavost byla vynucena
a Heathclifův nátlak na chlapce se stupňoval tím
bezohledněji, čím více byly jeho zištné a pomstychtivé plány
ohroženy blížící se synovou smrtí.