Na větrné hůrce- Kapitola 18
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Dvanáct let, co prošlo po té smutné době, patřilo
k nejšťastnějším v mém životě . pokračovala paní Deanová ve
vyprávění a jediné větší starosti jsem měla,
když naše slečinka bývala nemocná; tomu neujdou děti
chudých ani bohatých. Jinak po slabých začátcích prvního
půlroku se nám začala dařit, a než dvakráte rozkvetl vřes
nad hrobem paní Lintonové, uměla běhat a po svém způsobu
žvatlat.
Bylo to roztomilé děvčátko, jako sluníčko
v našem šerém domě ! I v obličeji byla kráska, měla
hezké tmavé oči Earnshawů, ale světlou pleť a drobné
rysy Lintonů, k tomu zlaté kadeřavé vlásky. Živá nálada
v ní jen hrála, ale nebyla divoch; mírnilo jí laskavé srdíčko,
až přespříliš citlivé. Matku mi připominala tím, jak silně
dovedla přilnout k lidem, ale jinak se jí povahou nepodobala .
byla tichá a jemná jako holubička, měla zvonivý
hlásek a snivý pohled, v hněvu se nevztekala, v lásce
nebouřila, ale milovala hluboce a něžně. Ovšem je třeba
uznat, že měla i chyby jako protiváhu dobrých vlastností,
hlavně sklon k prostořekosti a vzdorovitosti, který je častý
u zhýčkaných dětí, ať hodných či zlostných. Když jí
někdo ze služebnictva popudil, to hned bylo : "Já to povím
tatíčkovi!" A když jí otec napomenul třeba jen pohledem,
mohlojí to srdce utrhnout, a přitom jí sotva řekl křivé slovo !
Vzal si její výchovu plně na starost a proměnil učení v
zábavu. Naštěstí byla pro svou zvídavost a bystrost dobrou
žačkou. Učila se horlivě a rychle a dělala svému učiteli čest.
Až do třinácti let nevyšla sama mimo park. Málokdy
se stalo, že jí pan Linton vzal s sebou na nějakou míli
cesty ven, ale nikomu ,jí nesvěřoval. Gimmerton jí byl
prázdným jménem a kromě domovského dvora byla
kaple jedinou budovou, kolem které šla nebo do které
vkročila. Větrná hůrka s panem Heathcliffem pro ní
neexistovala. Vyrůstala z ní úplná poustevnice a zdánlivě
ji to nijak netížilo. Jen tak občas, když se rozhlížela
z okna dětské komůrky do širokého kraje, říkávala:
"Jak dlouho si ještě počkám, Elleno, než si budu smět
udělat výlet na tamhlety vrchy? Copak je asi vidět za nimi
na druhé straně - moře?"
"Ba ne, slečno Katko," odpovídala jsem, "stejné kopce
a zase kopce, nic jinšího !"
"A ty skály tam jsou jako ze zlata! Jaké to je, když
člověk stojí docela u nich?"
Příkrý sráz Penistonských skal jí obzvláště vábil .
nejvíc, když na jejich vrcholky zářilo zapadající slunce
a ostatní krajina tonula ve stínu. Vysvětlila jsem jí, že jsou
to holé útesy kamene, kde i v trhlinách se uchytí sotva
trochu země, jíž by se vyživilo pár zakrslých stromků.
"A proč se tak dlouho lesknou, když u nás je už tma?"
"Protože jsou mnohem výš položené než zdejší kopečky.
Jsou tak vysoké a příkré, že byste na ně nevylezla,"
odrazovala jsem jí. "Na zimu vždycky zbělí mrazem dřív, než
mráz dojde k nám, a ještě v plném létě jsem tam viděla
sníh v černé kotlině na severovýchodním svahu."
"Jé, tak vy už jste tam byla?" zvolala radostně. "To já
tam taky vylezu, až budu velká. Zná to tam i tatínek?"
"Tatínek by vám řekl, slečno, že to nestojí za tu dlouhou
cestu," spěšně jsem jí krotila. "Zdejší lada jsou mnohem
hezčí na procházky a náš parkje nejhezčí místo na světě."
"Jenže park už znám, a hory neznám," broukala pro
sebe. "A jak by mě těšilo rozhlédnout se z té nejvyšší
špičky - jednou se tam rozjedu na Mince !" Minka byl
její poník.
Jedna služka prořekla něco o Jeskyni skřítků, a to jí
docela popletlo hlavu. Nedala jinak, než že se jí to přání
musí splnit. Pan Linton od ní neměl chvíli pokoj a musel,
jí slíbit, že jí ten výlet dovolí, až bude starší. Ale slečna
Kateřina si počítala věk na měsíce a každou chvíli se
vyptávala : "Už jsem dost velká, abych mohla na Penistonské
skály?" Ovšem cesta k nim vedla kolem Větrné
hůrky. A to Edgara tak odpuzovalo, že neustále odpovídal :
"Ještě ne, srdíčko, ještě ne !"
Jak jsem vám povídala, paní Heathcliffová žila ještě
dvanáct let po svém útěku od manžela. Lintonovi vůbec
mívali křehkou tělesnou schránku, a Edgar i jeho sestra
se zdaleka netěšili tomu robustnímu zdraví, jaké vídáte
u zdejších lidí. Nač vlastně stonala, přesně nevím, ale
hádala bych, že umřeli oba na stejné úbytě - začne to
mírnými horečkami a dlouho se s tím marně zápolí, až
pak to jde rychle ke konci. Psala bratrovi, že po čtyřměsíční
nemoci tuší, kam to s ní spěje, a úpěnlivě ho prosila, aby
k ní přijel, může-li. Že by s ním ráda různé věci domluvila,
chtěla by mu dát poslední sbohem a svěřit mu osobně malého
Lintona. Má prý naději, že Linton zůstane nerušeně
u Edgara, jako zůstával u ní; jeho otec tak si aspoň
namlouvala - určitě nebude mít zájem o hocha, který by
mu působil jen výdaje za stravu a vychování. Pan Edgar
ani na okamžik neváhal a rozjel se za ní, jak si přála. Jinak
se nerad hnul z domova, ať ho zval kdo chtěl, ale tentokrát
letěl jako na křídlech. Svěřil mi Kateřinu zvláště na starost
po dobu své nepřítomnosti a znovu a znovu mi kladl
na srdce, abych s ní nechodila mimo park. Ani ve snu ho
nenapadlo, že by si mohla vyrazit bez doprovodu !
Zdržel se na cestě tři neděle. Prvních pár dní moje svěřenka
vysedávala v koutě knihovny a byla tak skleslá,
že jí nebylo do čtení ani do hraní. V takové trpné náladě
mi nedělala valné starosti. Ale tohle období pak vystřídala
netrpělivost a podrážděný rozmar. Já měla příliš práce,
abych pořád běhala zdola nahoru jí bavit , taky už jsem
měla svoje léta - a vymyslela jsem si tedy plán, jak by se
zabavila sama. Posílala jsem jí na vycházky a na vyjížďky
v hranicích naší obory a po návratu jsem vždycky
trpělivě vyslechla, když zeširoka líčila svoje skutečná
i vymyšlená dobrodružství.
Léto se rozzářilo v plné kráse a Katce se tolik zalíbily
samotářské potulky, že se často zdržovala pod širým
nebem od snídaně až po svačinu; večery jí potom sotva
stačily na vyprávění báječných příhod. Nebála jsem se,
že by mohla překročit hranice, protože branky byly zpravidla
zavřeny, a i kdyby byly bývaly dokořán, spoléhala
jsem, že se samotná neodváží dál. Bohužel má důvěřivost
nebyla na místě. Jednou ráno k osmé hodině ke mně Katka
přišla a hlásila, že dnes bude dělat arabského kupce
a pocestuje s karavanou přes poušť. Ať prý jí dám s sebou
hodně zásob pro ní i pro zvířata, totiž koně a tři velbloudy
(jejich roli museli hrát jeden velký ohař a párek křepeláků).
Zabalila jsem jí plno dobrot do košíku a přivázala jej
po straně k sedlu, a ona vesele nasedla. Vypadala jako šotek
v tom širokém klobouku a průhledném závoji, který jí
chránil-před červencovým sluncem. Odklusala s rozjařeným
smíchem a mávnutím ruky odbyla mou opatrnou
radu, aby nehnala poníka tryskem a moc dlouho se nezdržela.
Přišla doba svačiny, a náš nezvedenec tu ještě nebyl.
Jeden člen výpravy se vrátil - starý lovecký pes, který
už měl rád svůj klid. Ale Katka, poník a křepeláci nebyli
k nalezení. Posílala jsem lidi vyhlížet je tím směrem, oním
směrem, ale nic, a konečně jsem se vydala hledat sama.
Na rozhraní našeho panství potkám dělníka, spravoval tam
plot. Ptám se ho, zdali neviděl naší slečnu.
"Ráno jsem jí viděl," povídá mi. "Dala si ode mne
uříznout lískový prut a pak hnala poníka skokem přes
plot, tam, co je trochu nižší, a cvalem pryč !"
Pomyslíte si, jak mi bylo, když jsem to slyšela! Hned
mi svitlo, že se rozjela k Penistonským skalám. "Jestli
se jí něco stane !" vykřikla jsem. Prolezla jsem dírou
v plotě, kterou ten muž spravoval, a zamířila jsem k silnici.
Pádila jsem, jako by mě štvali, míle ubíhala za mílí, až
konečně ze zatáčky jsem dohlédla na Větrnou hůrku, ale
Kateřina nikde - daleko široko ani stopy po ní ! A ty skály
jsou jistě asi půl druhé míle za dvorem pana Heathcliffa,
to dělá aspoň čtyři míle od Drozdova. Popadl mě strach,
že padne soumrak, než tam dojdu. "A co jestli někam lezla
a spadla," lekám se, "mohla se zabít nebo si něco zlámat !"
Byla jsem strachem bez sebe. Rozběhla jsem se k Hůrce, a to
mně vám spadl kámen ze srdce - pod oknem si tam hoví
Kája - to byl ten náš divočejší křepelák! Ano, ale má
opuchlou hlavu a do krve rozdrásané ucho ! Vrazím do vrátek,
běžím ke dveřím a buším na ně jako vzteklá. Přišla mi
otevřít taková ženská - moje známá z Gimmertonu byla tu ve
službě od smrti pana Hindleyho.
"Aha," povídá, "vy si jdete pro slečinku. Buďte klidná,
nic se jí nestalo. Zaplať pánbů za to, že jste to vy, a ne
hospodář !"
Pan Heathcliff není doma?" ptám se celá bez dechu
z toho leknutí a chvatu.
"I to to, je pryč, i s Josefem. Hned tak brzy tu nebudou.
Pojďte dál a odpočiňte si chvilku !"
Vstoupila jsem a našla ve světnici tu svou zbloudilou
ovečku. Kolébala se před krbem v houpací židličce, na
které sedávala její matka, když byla malá. Klobouk si
pověsila na věšák a udělala si tu pohodlí jako doma.
V nejlepší náladě se tu smála a žvatlala s Haretonem.
Ten vyrostl v statného osmnáctiletého mladíka - a teď
na ní mohl oči nechat zvědavostí a údivem, jak jí pusa
jela v jednom kuse a co měla otázek a řečí, z kterých pochopil
sotva polovičku.
Zatvářila jsem se hrozivě, abych skryla svou radost.
"No ne, slečna je tady! No počkejte, tohle je váš poslední
výlet, dokud se nevrátí tatínek. Víckrát vás nepustím
z domu, darebo darebná !"
"A jejej, Ellena,".zajásala Katka. Vyskočila a běžela
ke mně. "To vám toho budu večer povídat ! A jak to, že jste
mě našla? Už jste tu někdy byla?"
"Klobouk na hlavu, a domů !" poručila jsem. "Moc
se na vás zlobím, slečno Katko. To jste provedla něco
ošklivého. Zbytečně ohrnujete nos a natahujete moldánky,
tím nic nespravíte. Co jsem se vás po kraji nahledala!
Když si pomyslím, jak mě pan Linton varoval, abych vás
nikam nepouštěla - a vy mi takhle upláchnete ! To
ukazuje, jaká jste lstivá a falešná - po tomhle vám nikdo
nebude chtít věřit!"
Hned obrátila. "Co jsem udělala?" spustila nářek:
"Tatínek mi nic nezakazoval. On mě hubovat nebude,
to jenom vy, Elleno, se pořád vadíte."
"Honem domů !" opakuju. "Pojďte sem, uvážu vám
klobouk. Tak jen žádné vzdory ! Styďte se ! Je vám třináct;
a chováte se jako malé dítě."
Tohle plísnění na sebe přivolala Katka tím, že si strhla
klobouk z hlavy a uhnula, abych na ní nedosáhla.
"Ale paní Deanová," pletla se do toho služebná, "nemusíte na
děvenku tak hartusit. To my jsme ji tu zdrželi, .
ona se u nás nechtěla stavět, bála se, že budete mít starost.
Hareton se nabídl, že jí vyprovodí, a já mu to schvalovala .
cesta přes kopce nestojí za nic."
Za těch řečí tu Hareton okouněl s rukama v kapsách
a nevěděl rozpaky co mluvit. Ale tvářil se, jako by ho můj
příchod netěšil.
"Jak dlouho budu čekat?" houkla jsem, protože mě
dopálilo, jak ta služebná do toho mluví. Za pár minut
bude tma jako v pytli. Kde máte poníka, slečno? A kde
je váš Fénix? Jestli si nepospíšíte, nechám vás tady.
Dělejte, jak chcete !"
"Poník je na dvoře," odpověděla, "a Fénix je zavřený
za dveřmi. Je pokousaný a Kája taky. Všechno jsem vám
chtěla vypovědět, ale vy jste nabručená a není s vámi
řeč."
Zdvihla jsem klobouk a přikročila k ní, abych jí ho
nasadila. Ale Katka viděla, že tamější lidi jsou při ní,
a začala mi znovu uhýbat a hopkovat po světnici. Když
jsem jí pronásledovala, uklouzla mi jako myška za nábytkem a
prolézala pod ním, až jsem tou marnou honbou byla
pro smích. Hareton i služebná se chechtali a Katka s nimi.
Byla čím dál drzejší, až jsem na ní křikla, dopálena na
nejvyšší míru:
"Kdybyste věděla, slečno Katko, čí je to dům, pospíchala
byste z něho, co by vám nohy stačily !"
"Jak to, copak nepatří tvému otci?" zeptala se Haretona.
"Ne," odpověděl. Koukal se zarytě do země a stydlivě
se začervenal. Nevydržel se jí dívat do očí, ačkoliv právě
oči měli oba velmi podobné.
A komu teda? Tvému pánu?"
Zarděl se ještě víc do ruda, tentokrát zlostí, zahučel
něco vzteklého a obrátil se k nám