Na větrné hůrce- Kapitola 18

31. květen 2009 | 00.17 |
blog › 
Na větrné hůrce- Kapitola 18

 KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Dvanáct let, co prošlo po té smutné době, patřilo

k nejšťastnějším v mém životě . pokračovala paní Deanová ve

vyprávění a jediné větší starosti jsem měla,

když naše slečinka bývala nemocná; tomu neujdou děti

chudých ani bohatých. Jinak po slabých začátcích prvního

půlroku se nám začala dařit, a než dvakráte rozkvetl vřes

nad hrobem paní Lintonové, uměla běhat a po svém způsobu

žvatlat.

Bylo to roztomilé děvčátko, jako sluníčko

v našem šerém domě ! I v obličeji byla kráska, měla

hezké tmavé oči Earnshawů, ale světlou pleť a drobné

rysy Lintonů, k tomu zlaté kadeřavé vlásky. Živá nálada

v ní jen hrála, ale nebyla divoch; mírnilo jí laskavé srdíčko,

až přespříliš citlivé. Matku mi připominala tím, jak silně

dovedla přilnout k lidem, ale jinak se jí povahou nepodobala .

byla tichá a jemná jako holubička, měla zvonivý

hlásek a snivý pohled, v hněvu se nevztekala, v lásce

nebouřila, ale milovala hluboce a něžně. Ovšem je třeba

uznat, že měla i chyby jako protiváhu dobrých vlastností,

hlavně sklon k prostořekosti a vzdorovitosti, který je častý

u zhýčkaných dětí, ať hodných či zlostných. Když jí

někdo ze služebnictva popudil, to hned bylo : "Já to povím

tatíčkovi!" A když jí otec napomenul třeba jen pohledem,

mohlojí to srdce utrhnout, a přitom jí sotva řekl křivé slovo !

Vzal si její výchovu plně na starost a proměnil učení v

zábavu. Naštěstí byla pro svou zvídavost a bystrost dobrou

žačkou. Učila se horlivě a rychle a dělala svému učiteli čest.

Až do třinácti let nevyšla sama mimo park. Málokdy

se stalo, že jí pan Linton vzal s sebou na nějakou míli

cesty ven, ale nikomu ,jí nesvěřoval. Gimmerton jí byl

prázdným jménem a kromě domovského dvora byla

kaple jedinou budovou, kolem které šla nebo do které

vkročila. Větrná hůrka s panem Heathcliffem pro ní

neexistovala. Vyrůstala z ní úplná poustevnice a zdánlivě

ji to nijak netížilo. Jen tak občas, když se rozhlížela

z okna dětské komůrky do širokého kraje, říkávala:

"Jak dlouho si ještě počkám, Elleno, než si budu smět

udělat výlet na tamhlety vrchy? Copak je asi vidět za nimi

na druhé straně - moře?"

"Ba ne, slečno Katko," odpovídala jsem, "stejné kopce

a zase kopce, nic jinšího !"

"A ty skály tam jsou jako ze zlata! Jaké to je, když

člověk stojí docela u nich?"

Příkrý sráz Penistonských skal jí obzvláště vábil .

nejvíc, když na jejich vrcholky zářilo zapadající slunce

a ostatní krajina tonula ve stínu. Vysvětlila jsem jí, že jsou

to holé útesy kamene, kde i v trhlinách se uchytí sotva

trochu země, jíž by se vyživilo pár zakrslých stromků.

"A proč se tak dlouho lesknou, když u nás je už tma?"

"Protože jsou mnohem výš položené než zdejší kopečky.

Jsou tak vysoké a příkré, že byste na ně nevylezla,"

odrazovala jsem jí. "Na zimu vždycky zbělí mrazem dřív, než

mráz dojde k nám, a ještě v plném létě jsem tam viděla

sníh v černé kotlině na severovýchodním svahu."

"Jé, tak vy už jste tam byla?" zvolala radostně. "To já

tam taky vylezu, až budu velká. Zná to tam i tatínek?"

"Tatínek by vám řekl, slečno, že to nestojí za tu dlouhou

cestu," spěšně jsem jí krotila. "Zdejší lada jsou mnohem

hezčí na procházky a náš parkje nejhezčí místo na světě."

"Jenže park už znám, a hory neznám," broukala pro

sebe. "A jak by mě těšilo rozhlédnout se z té nejvyšší

špičky - jednou se tam rozjedu na Mince !" Minka byl

její poník.

Jedna služka prořekla něco o Jeskyni skřítků, a to jí

docela popletlo hlavu. Nedala jinak, než že se jí to přání

musí splnit. Pan Linton od ní neměl chvíli pokoj a musel,

jí slíbit, že jí ten výlet dovolí, až bude starší. Ale slečna

Kateřina si počítala věk na měsíce a každou chvíli se

vyptávala : "Už jsem dost velká, abych mohla na Penistonské

skály?" Ovšem cesta k nim vedla kolem Větrné

hůrky. A to Edgara tak odpuzovalo, že neustále odpovídal :

"Ještě ne, srdíčko, ještě ne !"

Jak jsem vám povídala, paní Heathcliffová žila ještě

dvanáct let po svém útěku od manžela. Lintonovi vůbec

mívali křehkou tělesnou schránku, a Edgar i jeho sestra

se zdaleka netěšili tomu robustnímu zdraví, jaké vídáte

u zdejších lidí. Nač vlastně stonala, přesně nevím, ale

hádala bych, že umřeli oba na stejné úbytě - začne to

mírnými horečkami a dlouho se s tím marně zápolí, až

pak to jde rychle ke konci. Psala bratrovi, že po čtyřměsíční

nemoci tuší, kam to s ní spěje, a úpěnlivě ho prosila, aby

k ní přijel, může-li. Že by s ním ráda různé věci domluvila,

chtěla by mu dát poslední sbohem a svěřit mu osobně malého

Lintona. Má prý naději, že Linton zůstane nerušeně

u Edgara, jako zůstával u ní; jeho otec tak si aspoň

namlouvala - určitě nebude mít zájem o hocha, který by

mu působil jen výdaje za stravu a vychování. Pan Edgar

ani na okamžik neváhal a rozjel se za ní, jak si přála. Jinak

se nerad hnul z domova, ať ho zval kdo chtěl, ale tentokrát

letěl jako na křídlech. Svěřil mi Kateřinu zvláště na starost

po dobu své nepřítomnosti a znovu a znovu mi kladl

na srdce, abych s ní nechodila mimo park. Ani ve snu ho

nenapadlo, že by si mohla vyrazit bez doprovodu !

Zdržel se na cestě tři neděle. Prvních pár dní moje svěřenka

vysedávala v koutě knihovny a byla tak skleslá,

že jí nebylo do čtení ani do hraní. V takové trpné náladě

mi nedělala valné starosti. Ale tohle období pak vystřídala

netrpělivost a podrážděný rozmar. Já měla příliš práce,

abych pořád běhala zdola nahoru jí bavit , taky už jsem

měla svoje léta - a vymyslela jsem si tedy plán, jak by se

zabavila sama. Posílala jsem jí na vycházky a na vyjížďky

v hranicích naší obory a po návratu jsem vždycky

trpělivě vyslechla, když zeširoka líčila svoje skutečná

i vymyšlená dobrodružství.

Léto se rozzářilo v plné kráse a Katce se tolik zalíbily

samotářské potulky, že se často zdržovala pod širým

nebem od snídaně až po svačinu; večery jí potom sotva

stačily na vyprávění báječných příhod. Nebála jsem se,

že by mohla překročit hranice, protože branky byly zpravidla

zavřeny, a i kdyby byly bývaly dokořán, spoléhala

jsem, že se samotná neodváží dál. Bohužel má důvěřivost

nebyla na místě. Jednou ráno k osmé hodině ke mně Katka

přišla a hlásila, že dnes bude dělat arabského kupce

a pocestuje s karavanou přes poušť. Ať prý jí dám s sebou

hodně zásob pro ní i pro zvířata, totiž koně a tři velbloudy

(jejich roli museli hrát jeden velký ohař a párek křepeláků).

Zabalila jsem jí plno dobrot do košíku a přivázala jej

po straně k sedlu, a ona vesele nasedla. Vypadala jako šotek

v tom širokém klobouku a průhledném závoji, který jí

chránil-před červencovým sluncem. Odklusala s rozjařeným

smíchem a mávnutím ruky odbyla mou opatrnou

radu, aby nehnala poníka tryskem a moc dlouho se nezdržela.

Přišla doba svačiny, a náš nezvedenec tu ještě nebyl.

Jeden člen výpravy se vrátil - starý lovecký pes, který

už měl rád svůj klid. Ale Katka, poník a křepeláci nebyli

k nalezení. Posílala jsem lidi vyhlížet je tím směrem, oním

směrem, ale nic, a konečně jsem se vydala hledat sama.

Na rozhraní našeho panství potkám dělníka, spravoval tam

plot. Ptám se ho, zdali neviděl naší slečnu.

"Ráno jsem jí viděl," povídá mi. "Dala si ode mne

uříznout lískový prut a pak hnala poníka skokem přes

plot, tam, co je trochu nižší, a cvalem pryč !"

Pomyslíte si, jak mi bylo, když jsem to slyšela! Hned

mi svitlo, že se rozjela k Penistonským skalám. "Jestli

se jí něco stane !" vykřikla jsem. Prolezla jsem dírou

v plotě, kterou ten muž spravoval, a zamířila jsem k silnici.

Pádila jsem, jako by mě štvali, míle ubíhala za mílí, až

konečně ze zatáčky jsem dohlédla na Větrnou hůrku, ale

Kateřina nikde - daleko široko ani stopy po ní ! A ty skály

jsou jistě asi půl druhé míle za dvorem pana Heathcliffa,

to dělá aspoň čtyři míle od Drozdova. Popadl mě strach,

že padne soumrak, než tam dojdu. "A co jestli někam lezla

a spadla," lekám se, "mohla se zabít nebo si něco zlámat !"

Byla jsem strachem bez sebe. Rozběhla jsem se k Hůrce, a to

mně vám spadl kámen ze srdce - pod oknem si tam hoví

Kája - to byl ten náš divočejší křepelák! Ano, ale má

opuchlou hlavu a do krve rozdrásané ucho ! Vrazím do vrátek,

běžím ke dveřím a buším na ně jako vzteklá. Přišla mi

otevřít taková ženská - moje známá z Gimmertonu byla tu ve

službě od smrti pana Hindleyho.

"Aha," povídá, "vy si jdete pro slečinku. Buďte klidná,

nic se jí nestalo. Zaplať pánbů za to, že jste to vy, a ne

hospodář !"

Pan Heathcliff není doma?" ptám se celá bez dechu

z toho leknutí a chvatu.

"I to to, je pryč, i s Josefem. Hned tak brzy tu nebudou.

Pojďte dál a odpočiňte si chvilku !"

Vstoupila jsem a našla ve světnici tu svou zbloudilou

ovečku. Kolébala se před krbem v houpací židličce, na

které sedávala její matka, když byla malá. Klobouk si

pověsila na věšák a udělala si tu pohodlí jako doma.

V nejlepší náladě se tu smála a žvatlala s Haretonem.

Ten vyrostl v statného osmnáctiletého mladíka - a teď

na ní mohl oči nechat zvědavostí a údivem, jak jí pusa

jela v jednom kuse a co měla otázek a řečí, z kterých pochopil

sotva polovičku.

Zatvářila jsem se hrozivě, abych skryla svou radost.

"No ne, slečna je tady! No počkejte, tohle je váš poslední

výlet, dokud se nevrátí tatínek. Víckrát vás nepustím

z domu, darebo darebná !"

"A jejej, Ellena,".zajásala Katka. Vyskočila a běžela

ke mně. "To vám toho budu večer povídat ! A jak to, že jste

mě našla? Už jste tu někdy byla?"

"Klobouk na hlavu, a domů !" poručila jsem. "Moc

se na vás zlobím, slečno Katko. To jste provedla něco

ošklivého. Zbytečně ohrnujete nos a natahujete moldánky,

tím nic nespravíte. Co jsem se vás po kraji nahledala!

Když si pomyslím, jak mě pan Linton varoval, abych vás

nikam nepouštěla - a vy mi takhle upláchnete ! To

ukazuje, jaká jste lstivá a falešná - po tomhle vám nikdo

nebude chtít věřit!"

Hned obrátila. "Co jsem udělala?" spustila nářek:

"Tatínek mi nic nezakazoval. On mě hubovat nebude,

to jenom vy, Elleno, se pořád vadíte."

"Honem domů !" opakuju. "Pojďte sem, uvážu vám

klobouk. Tak jen žádné vzdory ! Styďte se ! Je vám třináct;

a chováte se jako malé dítě."

Tohle plísnění na sebe přivolala Katka tím, že si strhla

klobouk z hlavy a uhnula, abych na ní nedosáhla.

"Ale paní Deanová," pletla se do toho služebná, "nemusíte na

děvenku tak hartusit. To my jsme ji tu zdrželi, .

ona se u nás nechtěla stavět, bála se, že budete mít starost.

Hareton se nabídl, že jí vyprovodí, a já mu to schvalovala .

cesta přes kopce nestojí za nic."

Za těch řečí tu Hareton okouněl s rukama v kapsách

a nevěděl rozpaky co mluvit. Ale tvářil se, jako by ho můj

příchod netěšil.

"Jak dlouho budu čekat?" houkla jsem, protože mě

dopálilo, jak ta služebná do toho mluví. Za pár minut

bude tma jako v pytli. Kde máte poníka, slečno? A kde

je váš Fénix? Jestli si nepospíšíte, nechám vás tady.

Dělejte, jak chcete !"

"Poník je na dvoře," odpověděla, "a Fénix je zavřený

za dveřmi. Je pokousaný a Kája taky. Všechno jsem vám

chtěla vypovědět, ale vy jste nabručená a není s vámi

řeč."

Zdvihla jsem klobouk a přikročila k ní, abych jí ho

nasadila. Ale Katka viděla, že tamější lidi jsou při ní,

a začala mi znovu uhýbat a hopkovat po světnici. Když

jsem jí pronásledovala, uklouzla mi jako myška za nábytkem a

prolézala pod ním, až jsem tou marnou honbou byla

pro smích. Hareton i služebná se chechtali a Katka s nimi.

Byla čím dál drzejší, až jsem na ní křikla, dopálena na

nejvyšší míru:

"Kdybyste věděla, slečno Katko, čí je to dům, pospíchala

byste z něho, co by vám nohy stačily !"

"Jak to, copak nepatří tvému otci?" zeptala se Haretona.

"Ne," odpověděl. Koukal se zarytě do země a stydlivě

se začervenal. Nevydržel se jí dívat do očí, ačkoliv právě

oči měli oba velmi podobné.

A komu teda? Tvému pánu?"

Zarděl se ještě víc do ruda, tentokrát zlostí, zahučel

něco vzteklého a obrátil se k nám

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář