Na větrné hůrce- Kapitola 34
KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ
Od toho večera se nám pan Heathcliff při jídle vyhýbal,
ačkoliv přímo nezakázal Haretonovi a Katce, aby seděli
u stolu. Protože nechtěl být otrokem své náladovosti, raději
mezi nás chodil jen občas - soudil, že jíst jednou za
čtyřiadvacet hodin mu k výživě postačí.
Jednou večer, když všichni v domě už šli spát, slyšela
jsem ho sejít dolů a vyjít z domu, ale neslyšela pak, že by
se vrátil zpět.
Ráno byl ještě pryč. Měli jsme už duben,
počasí bylo příjemné a teplé, tráva nemohla být ani zelenější
při takovém sluníčku a častých přeprškách a obě
zakrnělé jabloně při jižní zdi bohatě rozkvétaly. Po snídani
mě Kateřina zvala, abych si přinesla židli a usadila
se s prací pod borovicemi za domem. Zlákala též Haretona,
docela uzdraveného po nehodě, abyjí zryl a upravil
záhonky, které se musely po Josefově stížnosti odstěhovat
do kouta zahrady. V klidu jsem se radovala z jarní svěžesti
všude kolem a z krásné, jasně modré oblohy nade
mnou, a tu pojednou přiběhla mladá paní . měla přinést od
branky nějaké sazeničky petrklíčů na záhon, ale
vracela se s prázdnou ! Hlásila, že přišel pan HeathclifF.
A oslovil mě !" dodala celá zmatená.
"
"Co říkal?" ptal se Hareton.
Abych mu šla z očí, a hezky rychle!" odpověděla. "Ale byl
"
tak změněný, docela jiný, že jsem strnula na místě a zůstala
na něj koukat!"
"Jak vypadal?" podívil se Hareton.
"Skoro přívětivě a vesele ! Ale jaképak skoro ! Ohromně
vzrušeně a rozjařeně - radostně!"
/337/
"To je asi rozjařený z nočního flámu," podotkla jsem
jakoby žertem. Ve skutečnosti mě to ale překvapilo stejně
jako jí, a tak jsem si to chtěla ověřit . vidět pána, jak
se tváří radostně, by byla věru nevšední podívaná. Našla
jsem si nějakou výmluvu a vešla k němu. Heathcliff stál
u otevřených dveří, byl bledý a chvěl se. Ale byla to
pravda, zářilo mu v očích cosi divného a jásavého, měnilo
to celýjeho výraz.
Nebudete snídat?" ptala jsem se. "Musíte mít hlad,
"
když jste celou noc prochodil !"
"Nemám hlad," odpověděl. Odvrátil hlavu a mluvil
pohrdavým tónem, jako by tušil, že vyzvídám, proč má
takovou náladu.
To mě zmátlo - nevědělajsem, je-li na místě vyrukovat
s dobrou radou.
"Já nevím, jestli vám to jde k duhu, když se touláte
venku, místo abyste šel do postele !" povídám. "V takovém
vlhku se to nemusí vyplatit. Ještě si uženete nastuzení nebo
zápal plic ! Kdoví jestli už nemáte horečku !"
"A kdyby - však ji snesu," odpověděl, " - a jak rád !
Jen když mi dáte pokoj. Jděte a neobtěžujte mě !"
Poslechla jsem, ale když jsem procházela kolem něho,
slyšela jsem, jak rychle oddychuje, jako kočka !
"Jistěže z toho bude nemoc !" soudila jsem. "Co to
prováděl ?"
V poledne se posadil s námi k obědu a dal si ode mne
vrchovatě naložit talíř, jako by se odškodňoval za předchozí
půst.
"Nemám rýmu ani horečku, Nelly," připomněl mi
ranní domluvu, "zato mám nehoráznou chuť k jídlu.
Uvidíte, jak to zmizí !"
Vzal vidličku a nůž a chtěl se do toho pustit. Najednou
jako by ho úplně přešla chuť. Položil příbor na stůl, podíval
se toužebně z okna, vstal a vyšel ven. Celou tu dobu,
co jsme jedli, bylo ho vidět, jak přechází zahradou.
Earnshaw se rozhodl, že půjde a zeptá se ho, proč neobědvá,
snad že jsme ho něčím popudili?
"Tak co, přijde?" volala Kateřina, když se vrátil.
/338/
"Ne," odpověděl bratranec, "ale nehněvá se. Vypadal
hezky spokojeně. Jen jsem ho trochu dohřál, že jsem na
něj promluvil dvakrát. Nato mi řekl, abych prý se vrátil,
cože se s ním otravuju, když se můžu bavit s tebou !"
Dala jsem mu nahřát talíř k ohništi, a když se ostatní
vyklidili, pán se asi za dvě hodiny vrátil. Nic se na jeho
náladě nezměnilo. Zpod černých brv svítila stále stejná
nepřirozená radost - věru byla nepřirozená - obličej měl
stejně pobledlý a rty pootevřené vjakémsi divném úsměvu.
Chvěl se na celém těle - ne jako se člověk třese zimou
nebo slabostí, alejako drnčí napjatý drát!
Musím se ho zeptat, co to s nímje, myslím si, kdopakjiný
by se měl o něj starat? A dala jsem se do toho.
"Vy jste mi nějak rozechvělý, pane Heathcliffe ! To
vám přišla dobrá zpráva?"
"Odkudpak by mi chodily dobré zprávy? Rozechvělý
jsem z hladu, ale vypadá to tak, žejíst už asi nebudu."
"Oběd máte tady," upozornila jsem ho, jen si posloužit !"
"
Teď ho nechci," odmítl a spěšně dodal: "Počkám si
na večeři. A ještě něco, Nelly, platí to jednou provždy,
víckrát mi sem nepouštějte Haretona a tu osobu! Ať mě
vjizbě nikdo neobtěžuje - chci tu mít svatý pokoj !"
"Máte nějaký důvod vykazovat je od sebe?" naléhala
jsem. "Řekněte mi, pane Heathcliffe, proč jste takový
divný? Kdejste byl v noci? Ne že bych se ptala z povrchní
zvědavosti -"
"Právě že se ptáte z povrchní zvědavosti," přerušil mě
s úsměvem. "Ale já vám přesto odpovím. Včera jsem
došel na sám práh pekla. Dnes se přede mnou otevřelo
nebe. Vidím, kde je, sotva tři pídě půdy mě od něho
dělí. A teď zas jděte! Nezjeví se vám nic strašidelného .
ale nesmíte slídit!"
Zametla jsem před krbem, otřela stůl a odešla do kuchyně,
ještě zmatenější než prve.
Heathcliff neodešel z jizby celé odpoledne a nikdo se do
jeho samoty nevtíral. Až k osmé hodině jsem usoudila, že
se sluší přinést mu večeři a svíčku, i když nevolal. Našla
/339/
jsem ho, jak se opírá o okenní rám, ale nevyhlížel ven, byl
obrácen do temného pokoje. Oheň už dohořel na popel
a do pokoje táhl vlahý vzduch pošmourného večera. Bylo
takové ticho, že k nám docela zřetelně doléhalo bublání
gimmertonského potůčku - každé jeho zazurčení přes
oblázky nebo kolem velkých kamenů které nebyly pod
vodou. Když jsem viděla zšeřelé ohniště, nemohla jsem
potlačit zahubování a počala jsem zavírat okna jedno po
druhém, až jsem došla k Heathcliffovi.
"Mám tady taky zavřít?" zeptala jsem se, abych ho
vyrušila, když se nechtěl hnout.
Světlo mu padalo do obličeje. Pane Lockwoode, to se
nedá říct, jak jsem se lekla, když jsem ho tak bleskově
zahlídla. Ty černé oči ! Ten úsměv, ta příšerná bledost !
V tu chvíli jsem myslela, že to není náš hospodář, ale
nějaké zjevení ! V hrůze jsem svíčkou ucukla stranou, ta
narazila o zeď, a my byli potmě.
"Ano, můžete zavřít," ozval se jeho povědomý hlas.
"Ale jaká vy jste nešika ! Copak se svíčka drží nakloněná?
Honem přinestejinou!"
Vyběhla jsem poděšená jako blázen a řekla Josefovi:
"Pán chce, abyste mu tam rozsvítil a znova zatopil."
Sama jsem se už k němu neodvážila.
Josef nabral na lopatku trochu hořícího uhlí a šel. Hned
se s ní ale vrátil a v druhé ruce nesl podnos s nedotčenou
večeří. Ohlásil, že pan Heathcliff šel spát a nechce nic
jíst, až prý ráno. Pak jsme slyšeli pána stoupat po schodech.
Nevkročil ale do svého pokoje, zamířil do ložnice se
zabedněným lůžkem. Jak už víte, je tam okno dost veliké, aby
se jím člověk protáhl, a uhodla jsem, že zas pomýšlí na noční
toulky a nechce, abychom o tom věděli.
"Je snad upír nebo vlkodlak?" napadlo mě. Četlajsem
o takových vtělených příšerách. Ale pak jsem uvážila, že
jsem o něj pečovala od dětství, byla při tom, když vyrůstal z
hocha v muže, zhrubajsem znala celý jeho život .
jestlipak to není hloupost, takhle se bát strašáků? "Dobrá,
ale odkud se vzalo to černé cikáně, kterého se dobrý člověk
ujal k svému neštěstí?" takovou otázku mi vnukala
/340/
pověra, když jsem usínala a vědomí se již zamlžilo.
Zpola ve snu jsem si začala pro něj vymýšlet vhodný původ.
Zopakovala jsem si v spánku všechny své bdělé
úvahy a vzpomínky, táhl přede mnou celýjeho život,jenže
hrůzyplně zkreslený, a nakonec mi vyvstaly představy
ojeho smrti a pohřbu. Z toho si pamatujijen tolik, že jsem
měla velké soužení s nápisem, který mi bylo objednat
na náhrobní kámen. Rokóvala jsem o tom s hrobníkem,
ale nedalo se nic dělat - příjmení neměl, věk jsme neznali,
museli jsme se spokojit s jediným slovem "Heathcliff". To se
pak i splnilo ve skutečnosti. Podívejte se na
hřbitov, můžete tam číst na kameni to jedno slovo a pak
datum úmrtí.
Ráno se mi vrátila střízlivá rozvaha. Vstala jsem a šla
do zahrady, ještě než se úplně rozednilo, a hledala jsem,
nejsou-li pod oknem nějaké stopy. Nebyly. "To asi zůstal
doma," říkám si, "vyspal se z toho a ve dne zas bude
ve své kůži !"
Uvařila jsem snídani pro celou domácnost jako každodenně, ale
řeklajsem Haretonovi a Kateřině, aby si jí snědli,
než pán sejde dolů, protože si dnes přispí. Oni si radši
vzali jídlo ven pod stromy a já jsem jim tam prostřela
na malém stolku.
Když jsem se vrátila do jizby, pan Heathcliff už tam
byl. Vykládal Josefovi o něčem v hospodářství, dával
mu přesné pokyny, jak a co, ale mluvil rychle a ohlížel se
ustavičně stranou a měl stejný vzrušený výraz v obličeji jen
ještě nápadnější. Josef odešel, pán se posadil na obvyklé
místo a já před něho postavila misku kávy. Přitáhl
si jí blíž, opřel se loktem o stůl a zahleděl se na protější
zeď. Vypadalo to, jako by si prohlížel jistý úsek sem
a tam, až mu těkavé oči jiskřily. Věnoval se tomu s takovým
zájmem, že snad na půl minuty zatajil dech.
Tak prosím," upozornila jsem ho a přistrčila mu kus
"
chleba k ruce. "Jezte a pijte, dokud je snídaně ohřátá,
čeká na vás hodinu !"
Ani se na mne nepodíval, ale usmál se. Milejší by mi
bývalo skřípění zubů než takový úsměv.
/341/
"Pane Heathcliffe, hospodáři !" křičela jsem na něj.
"Nehleďte, proboha,jako byste měl nadpozemské vidění!"
"Vy mi tu, proboha, neřvete! Rozhlídněte se kolem
a povězte mi, jestli jsme sami !"
"Jakpak ne," konejšila jsem ho. "Docela sami!"
Přesto jsem ho bezděčně poslechla, jako by to nebylo
zcela jisté. Máchnutím ruky smetl nádobí se snídaní, aby
si uvolnil výhled. Opřel se o stůl a díval se tím pozorněji.
Teď jsem si vlastně uvědomila, že se nedívá na stěnu. Pořádně
jsem si ho okoukla - on zírá, jako by dva metry
před stěnou něco bylo. Aťsi to tam bylo nebo ne, působilo mu
to zřejmě krajní rozkoš i bolest současně .
aspoň jeho zmučený i nadšený výraz dával takovou představu.
Jeho vidina nestála nehybně, a on jí úzkostlivě
zrakem sledoval, kam se hnula. Marně jsem mu připomínala, jak
dlouho už nejedl. Dejme tomu, že na mé
prosby učinil pohyb rukou - sáhl například po krajíci
chleba - ale než ho dosáhl, sevřely se mu prsty a znovu se
opřel o stůl a na jídlo zapomněl.
Seděla jsem vedle něho se svatou trpělivostí a zkoušela
odvrátit jeho pozornost od hloubání, které ho posedlo. Až se
konečně rozzlobil, ptal se, proč ho vlastně štvu
a nenechám ho v klidu najíst. Příště prý ho nemusím
obskakovat . stačí, když postavím jídlo na stůl a vypadnu !
Jen to dořekl, vyšel z jizby, zvolna se ploužil chodníčkem
zahrádky a zmizel za brankou.
Těžce se vlekly hodiny a nastal zase večer. Uložila
jsem se ke spaní hodně pozdě, ale spátjsem stejně nemohla.
Pán se vrátil k půlnoci a nešel nahoru, zavřel se vjizbě dole.
Poslouchala jsem, převracela jsem se a konečně se oblékla
a šla dolů. Nemohlajsem vydržet v posteli, hlavou mi probíhaly
tisíceré liché obavy.
Vedle bylo slyšet pana Heathcliffa přecházet. Bez ustání
měřil krokem podlahu a mnohokrát rušil ticho hlubokými
vzdechy, které se podobaly sténání. Mumlal i jednotlivá
slova, nejčastěji jsem z nich zaslechla jméno Kateřiny ve
spojení s různými vášnivými projevy slasti nebo utrpení.
Znělo to, jako by hovořil s někým přítomným . tiše
/342/
a vemlouvavě, jakoby z hloubi duše. Neměla jsem odvahu
vstoupit k němu do pokoje, ale nějak jsem ho musela
odvést od toho blouznění ! Vrhla jsem se tedy hlučně na
rozdělávání ohně, prohrabávala uhlíky a shrabovala
popel. Heathcliffa to přivolalo dřív, než jsem čekala.
Ihned otevřel dveře a řekl:
"Pojďte sem, Nelly - to už je ráno? Přineste mi
světlo !"