Kapitola 5- Pět

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

O vteřinu později se Davu Grahamovi jen tak tak podařilo zachránit šálek s kávou, když jeho parťák praštil o stůl novinami.

"Už jsi to viděl?" otázal se Celluci.

"To o tom, ehm, obřím netopýrovi?"

"Do bajzlu s netopýrem! Ti parchanti našli svědka a nepovažovali za nutné dát nám vědět!"

"Ale my jsme dnes ráno stejně měli do oblasti kolem St. Dennis namířeno..."

"Jo." Celluci na sebe hodil kabát a vražedným pohledem zvedl Daveaze židle, "ale nejdřív si zajedeme do redakce. Svědek může odnést zásadní obrat ve vyšetřování a já nehodlám plýtvat časem, když oni mají jeho jméno."

"Jméno někoho, kdo vidí obří netopýry," zamumlal Dave, ale také se navlékl do kabátu a vyrazil za parťákem do té sloty venku. "Myslíš, že by to vážně mohl být upír?" zeptal se ho, když ho dohonil.

Celluci ani nezpomalil. "Nezačínej s tím ještě ty," zavrčel.

"Policie, pane Bowane. Potřebujeme s vámi mluvit." Celluci podržel odznak ve výšce dveřního kukátka a čekal. Po dlouhé chvíli uslyšel zarachocení sundávaného řetězu a odemykání dvou - ne, tří zámků. Udělal krok vzad k partnerovi a dveře se pomalu otevřely.

Podlitýma očima na ně hleděl starý pán. "Jste detektiv seržant Michael Celluci?"

"Ano, ale..." Stařec určitě neměl tak dobrý zrak, aby to do­kázal přečíst z jeho průkazu. "Říkala, že se tu dnes ráno nejspíš ukážete." Otevřel dveře ještě víc a ustoupil stranou. "Pojďte dál, pojďte dál."

Oba detektivové si vyměnili udivené pohledy a vešli do ma­ličkého bytu. Zatímco starý pán znovu zamykal dveře, Celluci se rozhlédl. Celá jedna stěna, všechna okna a dveře na balkón byly zakryté těžkými dekami a všude se svítilo. Na konferenčním stolku ležela Bible a vedle ní sklenice, z níž byla cítit skotská. Ať už starý pán viděl cokoli, přimělo ho to, aby se zabarikádoval a vyhledal útěchu.

Dave se opatrně usadil na prosezenou pohovku. "Kdo vám řekl, že dnes ráno přijdeme, pane Bowane?"

"Ta mladá dáma, která právě odešla. Vlastně mě docela pře­kvapuje, že jste se s ní nepotkali na parkovišti. Hezká holka, moc příjemná."

"Jmenovala se ta moc hezká a příjemná holka nějak?" zeptal se Celluci skrze zaťaté zuby.

Stařík se sípavě rozesmál. "Říkala, že budete takhle reagovat." Potřásl hlavou, sebral z kuchyňského stolu vizitku a podal ji Cellucimu.

Dave, který se naklonil parťákovi přes rameno, si ji sotva stačil přečíst, než Celluci sevřel ruku v pěst.

"Co ještě říkala slečna Nelsonova?"

"Oh, zdálo se, že jí moc záleží na tom, abych s vámi, pánové, spolupracoval. Abych vám řekl všechno, co jsem řekl jí. Samo sebou jsem neměl v úmyslu nic jiného, i když nemám ponětí, co s tím svede policie. Je to práce spíš pro vymítače, možná kně..." Plynulý příval slov uťalo zívnutí tak silné, že byl div, že si neroztrhl tvář. "Omlouvám se, ale včera v noci jsem toho moc nenaspal. Nechce někdo z vás šálek čaje? Konvice je ještě horká." Když oba muži odmítli, posadil se do odřeného křesla a s očekáváním přejížděl pohledem z jednoho na druhého. "Budete se mě ptát, nebo mám začít já a popsat vám to svými slovy?"

Začněte vy a popište to svými slovy. Celluci slyšel tento pokyn od Vicki snad tisíckrát a vůbec nepochyboval o tom, že právě za­znamenal jeho ozvěnu. Jeho hněv pomalu ustoupil zdráhavému uznání Vickiiny dovednosti při práci se svědkem. Ať už ho na­lezla v jakémkoli rozpoložení mysli, zanechala jim pana Bowana dobře připraveného na jejich návštěvu.

"Vlastními slovy. Když bude třeba, budeme vám pokládat otázky."

"Dobrá." Pan Bowan si zamnul ruce. Navzdory hrůze, kterou prožil minulou noc, si nyní již druhé dychtivé posluchače během jednoho dopoledne očividně vychutnával. "Bylo těsně po půlnoci - to vím díky tomu, že jsem jako vždycky o půlnoci vypnul televizi. No, byl jsem zrovna na cestě do postele, takže jsem zhasl. apak jsem si řekl, že bych si ještě možná mohl vyjít na balkón, abych se podíval kolem domu, jen tak pro všechny případy. Občas," naklonil se dopředu, aby se jim důvěrně svěřil, "nám tady dole ve křoví dovádějí děcka."

Zatímco Dave pokýval chápavě hlavou, Celluci potlačil úsměv. Pan Bowan nepochybně trávil na balkónu spoustu času rozhlí­žením se po okolí... a po sousedech. Malý dalekohled ležící na podlaze vedle křesla byl toho němým svědkem.

Včera v noci, sotva vyšel ven, poznal, že něco není v pořádku. "To ten zápach. Jako zkažená vejce, jen mnohem horší. A pak se to objevilo. Bylo to velké jako býk a dvakrát šerednější, a tak blíz­ko, že bych si na to mohl sáhnout, kdybych natáhl ruku - tedy kdybych byl opravdu tak senilní, jak si o mně moje snacha myslí. Rozpětí křídel asi dva, dva a půl metru." Odmlčel se, aby zvýšil dramatický efekt. "Obří netopýr. Nosferatu. Upír. Najděte jeho kryptu, pánové, a najdete vraha, kterého hledáte."

"Můžete toho tvora popsat?"

"Pokud tím myslíte, jestli bych ho mohl identifikovat, tak ne. Abych vám řekl pravdu, proletěl kolem tak strašně rychle, že jsem zahlédl převážně jen obrysy. Ale jedno vám povím," zvážněl a v jeho hlase zazněl náznak děsu, "mělo to oči, jaké jsem u žád­ného živého tvora nikdy předtím neviděl a pevně doufám, jako že je Bůh nade mnou, že už nikdy neuvidím. Byly žluté a studené a já věděl, že kdyby se na mě podívaly, víc než jeden pohled bych nevydržel. Bylo v nich zlo, pánové, skutečné zlo, ne to zředěné, kterého se dopouštějí lidé, ale zlo mrazivé a necitelné, jež pochází od samotného Satanáše. Víte, jsem už starý a za posledních pár let jsme se docela skamarádili, smrtka a já. Nemám strach už v podstatě z ničeho, ale z tohohle jsem si málem nadělal do kalhot." Suše polkl a zkoumavě se jim zahleděl do tváří. "Můžete mi věřit, a nemusíte - ten kluk od novin mi nevěřil, když jsem se šel podívat, kvůli čemu ty sirény - ale já vím, co jsem viděl, a vím, co jsem cítil."

I když se sebevíc chtěl přidat na stranu reportéra, který pana Bowana popsal jako zábavného starého blázna, Celluci zjistil, že nedokáže nad tím, co stařec cítil, jen tak mávnout rukou. V jeho hlase nebo ve výrazu tváře bylo cosi, z čeho se mu ježily chloup­ky na krku. Třebaže rozum s tím ostře nesouhlasil, instinkt byl nakloněn věřit mu.

Kéž by to mohl probrat s Vicki, ale tu radost jí neudělá.

"Bože, jak já ty záznamníky nesnáším." Hluboký, procítěný po­vzdech, který následoval, byl rovněž zaznamenán v celé své znechucenosti. "Dobře. Já bych určitě reagoval stejně. Asi bych byl taky pěkně otravný. Takže, já mám pravdu, ty máš pravdu, oba máme pravdu, pojďme začít znovu." Následovalo několik vte­řin tichého šumění, do něhož se stále hlasitěji promítaly okolní zvuky - dva hluboké, hádající se hlasy, staccato starého psacího stroje a neustálé zvonění telefonů. Pak se znovu ozval Celluciho hlas. Zněl právě tak nabroušeně, aby bylo naprosto jasné, že to, co říká, myslí vážně. "A přestaň tahat z mého parťáka utajované informace. Je to fajn chlap - ne že bys ty dokázala poznat fajn chlapa - a dostává z tebe bušení srdce." Bez rozloučení zavěsil.

Vicki se na záznamník zazubila. Mike Celluci se neuměl omlouvat o nic lip než ona. Na něj to byl rozhodně úžasný vý­kon. A evidentně vzkaz nahrál předtím, než mluvil s panem Bowanem a zjistil, že ona u něj byla dřív. Jakýkoli vzkaz zanechaný poté by rozhodně měl zcela jiný tón.

Najít nejmenovaný zdroj informací, na který se bulvár odvolá­val, bylo překvapivě snadné. Hned první člověk, se kterým mluvila, se ušklíbl a řekl: "To bude starý Bowan. Jestli někdo něco viděl, tak určitě on. Vždycky strká nos do cizích věcí." Pak ukázal hlavou k St. Dennis 25 s takovou prudkostí, až mu padl do očí vysoko vyčesaný hřeben vlasů na vyholené hlavě.

A ohledně toho, co starý Bowan viděl... i když se to Vicki zdráhala připustit, začínala si myslet, že Coreen možná není tak úplně mimo, jak by se podle prvního dojmu mohlo zdát.

Uvažovala, jestli nemá zavolat Cellucimu. Mohli by se podělit o dojmy z pana Bowana a jeho čerstvého zážitku. "Ne," zavrtěla hlavou. Nejdřív mu raději dá trochu času, aby vychladl. Rozložila si na kuchyňském stole podrobnou mapu Toronta, kterou si právě koupila, a rozhodla se, že mu zavolá později. Teď ji čekala práce.

Bylo snadné zapomenout, jak veliké Toronto vlastně je. Jak rostlo, postupně pohlcovalo další a další menší sídla a nic ne­nasvědčovalo tomu, že by se rozrůstání mělo v dohledné době zastavit. Historické centrum - to, co si každý odvážel jako obraz města - tvořilo ve skutečnosti jen malou část celku.

Vicki nakreslila červený kruh kolem stanice metra Eglinton Západ, další přibližně kolem budovy Sigman´s Incorporated na Západní třídě svaté Kláry a třetí kolem staveniště na Symingtonské třídě, kde zemřel DeVerne Jones. Pak se zamračila a spojila všechny tři kruhy rovnou čárou. Navzdory drobným nepřes­nostem při umisťování druhého a třetího kruhu spojovala linie všechny tři značky a přetínala město od jihozápadu k severový­chodu.

Dvě nové vraždy podle všeho nijak nesouvisely s prvními tře­mi, ale zdálo se, že začínají vlastní linii. A tím to nekončilo.

"Nikdo nemůže být tak hloupý," zamumlala si Vicki a sáhla do stolu pro pravítko.

První dvě úmrtí byla od sebe v podstatě stejně daleko jako čtvrté a páté. Z matematického hlediska se sice o nějaké přesnosti nedalo vůbec mluvit, ale došlo k nim zase příliš blízko na to, aby se jednalo o pouhou náhodu.

"Nikdo nemůže být tak hloupý," řekla znovu a klepla pravítkem do dlaně. Druhá linie vedla od severozápadu k jihovýchodu a zapadala do kruhu se středem ve Woodbinské a Mortimerově třídě. Vicki byla ochotná vsadit všechno na to, že se mezi půlnocí a úsvitem objeví další tělo, které linii dokončí. Obě linie se protínaly za západním okrajem York University. Vicki si to místo označila červeným X. Posunula si brýle na nose, zamračila se a posunula je znovu. Bylo to až příliš jednoduché. Musel v tom být háček.

"Tak dobře..." Hodila pravítko na mapu a začala odpočítávat na prstech. "První možnost: vrah chce, aby ho našli. Druhá mož­nost: vrah umí kreslit čáry do mapy stejně jako já a začal vytvářet vzorec, který vůbec nic neznamená. A teď si sedí ve Scarborough a směje se, až se za břicho popadá, jak mu na to ti pitomci od police skočili." Pro účely tohoto cvičení byla ona a policie v zása­dě totéž. "Možnost číslo tři," zahleděla se na třetí prst, jako by jí mohl odpovědět, "lovíme upíra a stejně tak upír loví nás, a kdo u všech čertů ví, jak takový upír uvažuje."

Celluci uměl kreslit linie do mapy stejně dobře jako ona, ale přesto sáhla po sluchátku. Zcela zřejmé věci mu občas unikaly. K jejímu překvapení ho zastihla v kanceláři. Jeho reakce ji nepřekvapila vůbec.

"Vysávat vajíčka si uč svou babičku, Vicki."

"Takže můžu předpokládat, že dnes v noci se na křižovatce Mortimerovy třídy a Woodbinské sejde celý výkvět Toronta?"

"Předpokládat si můžeš, co je ti libo, v tom ti nikdo bránit ne­může, ale jestli uvažuješ o tom, že se budeš někde poblíž potlou­kat i ty se svou Soupravou malého detektiva Nancy Drewové, tak na to zapomeň."

"Co proti tomu hodláš udělat?" Jak se jí opovažuje rozkazovat? "Zatkneš mě?"

"Jestli budu muset, tak ano." Tón jeho hlasu naznačoval, že to opravdu udělá. "U sboru už nepracuješ, v noci jsi v podstatě slepá a je daleko pravděpodobnější, že neskončíš jako hrdina, ale jako mrtvola."

"

Zpět na hlavní stranu blogu