Kapitola 7- Překvapivé shledání

apitola   7

Překvapivé shledání

Seděla jsem velmi dlouho na tom nádherném útesu, když se rozednívalo, probudila jsem se konečně ze svého několikahodinového přemýšlení. Nevěděla jsem co dál, jediné co jsem cítila, byla šílená žízeň, z toho co se to semnou stalo mi nějak vyhládlo, pomyslela jsem si. Stoupla jsem si, stále jsem byla zaujatá rychlostí svého pohybu, bylo to, jako když sem se poprvé probudila jako upírka, ale i přesto to bylo velmi jiné. Nechápala jsem, proč jsem se tak změnila, mé pohyby byly tak rychlé, a půvabné ano dokonce i já jsem je tak vnímala a právě tím jsem byla tak šokována. Zavřela jsem oči a velmi zhluboka jsem se nadechla....po chvilce jsem našla co jsem hledala...96 km jižně tlouklo velmi mladé srdce...znovu jsem se nadechla, ach , povzdychla jsem si, to je krásný zvuk....lidské mládě..Pomalu jsem otevřela oči a rozeběhla se směrem kterým jsem slyšela ten tlukot. Byla jsem tak zabraná myšlenkou na ten zvuk, že jsem si ani neuvědomila, jak rychle běžím. Došlo mi to, až ve chvíli kdy jsem byla dva metry od ní. Zarazila jsem se, byla jsem tu rychleji, než jsem čekala, o mnoho rychleji. Normálně by mi to sem mělo trvat tak 5 minut, já tu byla za 2...to bylo divné, víc než divné, ale měla jsem takovou žízeň, že jsem se opět soustředila jen na tu dívenku. Její srdce tlouklo takovou silou, né jako srdce těch starochu které jsem skolila před dnem a půl. Právě to, že bylo tak mladé, mě přitahovalo takovou silou, že jsem se ani nezdržovala s plánem jak si jí vzít. Přesto jedna část mysli přemýšlela nad tím, co dělá. Klečela u studánky v lese a jedla lesní jahody. Šla jsem pomalu za ní, sehnula jsem se a šla uhasit svůj hlad, v tom jsem ovšem spatřila svůj odraz ve vodě. Musel být můj, nikdo jiný tady mimo ní nebyl, ale v tom odrazu byl někdo jiný, dívka v něm byla nádherná, i na moje upíří oči opravdu nádherná. Rysy obličeje jsem poznávala, ty byly moje, ale pak jsem si všimla těch očí, neměly tmavě-rudou jak jsem předpokládala , protože jsem byla vyhladovělá ale byly jasně modré, tak modré a ty vlasy...byly černé, úplně černé, nejčernější jaké jsem kdy viděla. Je možně abych to byla já? Ne v tom odrazu byl někdo jiný, to jsem nemohla být já. Pak jsem pootevřela ústa, ten odraz to udělal také. Najednou mi došlo, že jsem to skutečně já. V ten moment si toho odrazu všimla i ta dívenka, její reakce mě však nepřekvapila, začala křičet, čeho jsem si ovšem do teď zaujatá jejím srdcem a sebou nevšimla, bylo, že pár metrů od tud byl dům, no spíš chata, dívenka běžela k ní a křičela, z chaty vyběhly zděšení rodiče a objali jí, ona jím řekla, co viděla, co se stalo. Její otec šel na to místo kde jsem ještě před pár sekundami stála zděšená tím jak vypadám. Teď jsem stála na větvi, vysoko, na jednom ze smrků co stály poblíž, čekala jsem, až se uklidní a zajdou dovnitř. Znovu jsem si klekla k té studánce a pozorovala svůj odraz...trvalo hodiny, jak jsem tam přemýšlela nad tím co se to se mnou stalo. Na nic jsem nepřišla. Znovu mnou projel nejprve záchvěv a pak i křeč, byla jsem nesnesitelně hladová. Vstala jsem a šla jsem lovit. Měla jsem štěstí, našla jsem mladý pár, alespoň zemřeli spolu, pomyslela jsem si, když jsem od jejich mrtvol odcházela. Vrátila jsem se ke svému malému útesu, seděla jsem tam dalších pár hodin a přemýšlela, co bude dál. Nic mě nenapadalo, připadalo mi to jako konec všeho, nevěděla jsem co mám dělat. Částečně i proto, že jsem nevěděla co jsem. Dostihla mě lavina paniky, byla jsem zas sama, zas jsem neměla nikoho. Přemýšlela jsem co mi Rosalia tak záviděla, nebylo co mi závidět, nepřála bych nikomu, aby to prožil. Z mého rozjímání mě probudil dotyk něčí ruky na mém krku, bylo to něco jako polaskání. Moje tělo zareagovalo rychleji než má mysl. Svou rukou jsem odrazila tu cizincovu takovou silou, že se ozvala ohlušující rána. Celá jsem se přikrčila a prsty rukou jsem se zlehounka dotýkala země, ale tělo zůstalo stále v pohybu, lehce pružilo jako tělo kočky před útokem a z mé hrudi se ozývalo vrčení. Jasná výhružka, kterou nemohl ignorovat. Byl to upír, ale proč jsem ho necítila? ,,Jsem poctěn tím, že ani tvoje dary na mne nepůsobí, Glorie" poslední slovo pronesl s takovou úctou až mě to zarazilo. ,,Odkud mne znáš?" pronesla jse tento dotaz tak tiše....on se rozesmál, což mě urazilo, jak se mohl smát, on se smál mě....z mé hrudi se ozvalo další zavrčení, varovné, aby s tím přestal. Prohlížel si mě, nelíbilo se mi jak se na mně dívá.... ,,Ale no tak, neříkej že ti nikoho nepřipomínám? Stoupni si a podívej se na mne pořádně." řekla a napřáhl ke mne ruku, spíš to bylo gesto, něco jako gesto a usmířenou, protože já bych nikdy nepotřebovala ničí pomoc aby si stoupla. Hrozně mě lákalo dotknout se jeho ruky, ale neudělala jsem to, stoupla jsem si sama... Zkoumavě jsem se na něj dívala, měla jsem dojem, že má pro mne povědomé rysy, ale to nemohlo být možné... ,,No tak, opravdu si na mě nevzpomínáš?" novu jsem na něj pohlédla, někoho mi připomínal, ale nevěděla jsem koho,  musel to být někdo, koho jsem znala dřív, ještě když jsem byla člověk... ,,Opravdu nevím.." poznamenala jsem. ,,Tak já se ti tedy pokusím napravit vzpomínky" pověděl a pomalu se ke mně blížil. ,,Zavři oči" hlesl. Poslechla jsem. Nebála jsem se, zdálo se mi to povědomé...pak jsem ucítila jeho rty, velmi jemně mě políbil do koutku rtů, pak mi odhrnul vlasy z krku a políbil mě za ucho.....ty polibky byly tak elektrizující, tak omamné, nádherné.....tou rukou kterou mi před tím odhrnul vlasy, mě chytil zezadu za krk...v tu chvíli se mi vybavila vzpomínka, byla jsem mladší, bylo mi asi tak 12 a stály jsme za stodolou, já a Leon Qwartis. První kluk, který mě políbil a to proto, že jsem prohrála vsázku...stále čekal až promluvím.....,,Jak jsi mě našel Leone? Zasmál se mé otázce a jeho dech se mi otřel o tvář, bylo to jako další elektrický výboj... ,,Nebylo to zase tak těžké, šel jsem po tvé vůni, co jsi upírem tak je ještě intenzivnější" usmál se na mě...jeho odpověď jsem vnímala tak napůl, ještě stále jsem byla omámená...,,Proč jsi mě hledal?" zadrmolila jsem, co to semnou je, proč tak reaguji? ptala jsem se sama sebe...,,Protože jsi jediná z lidí, které jsem znal a miloval, kdo přežil. Ostatní jsou sou mrtví, ty a já jsme alespoň upíři..." dokončil větu. Tentokráte jsem už poslouchala pozorněji co říká. ,,Absolutně nechápu co to říkáš, ale tím se netrap" odvětila jsem... usmál se na mě. ,,Řekl jsem, že jsi jediná z lidí, které jsem miloval, která přežila. Co je na tom tak těžké pochopit?" nechápala jsem co říká, nebo lépe řečeno jsem chápala, ale nechtěla jsem si to připustit. Ještě trochu mě omamovala ta...,,magie", která mezi námi proudila. Bylo to zvláštní, setkala jsem se již se spousty lidí, upírů, ale u nikoho jsem to tak silně nevnímala. Chtěla jsem vědět víc, ale přesto, že jsme se takhle dotýkaly nic jsem neslyšela...chtěla jsem o tom přemýšlet, ale když byl takhle blízko tak jsem to nedokázala, chtěla jsem přemýšlet. V tu chvíli když jsem si to pomyslela, jsem cítila jak se mi nahromadila v rukou energie a automaticky jsem ji vyslala k Leonovy, energie ho odrazila tak o 10 cm...,,Opatrně s tím, máš štěstí, že mám dva dary a jedním z nich je štít, který chrání mé tělo takže mi tvé vlny nijak neublíží, ale někdo jiný by takové štěstí mít nemusel." řekl ...,,Jaké vlny? Takový dar já nemám, já umím pomocí dotyku nahlédnout do mysli a ne odrážet, to uměla Rosali" odvětila jsem...,,Kdo byla Rosali? Vážně máš takový dar? No na mě působit nebude protože můj štít nechrání jen mé tělo, ale i mysl"...znovu jsem si sedla na svůj útes a začala vyprávět svůj příběh. Leon chtěl vědět vše do detailů a tak, když jse mu podařilo štít ze své mysli pozvednout jsem se dotkla jeho ruky a vše mu přehrávala v jeho mysli....