Kapitola 8 - To ty to jsi, ty jsi výjimečná....

apitola  8

To ty to jsi, ty jsi výjimečná, ty jsi sběratel....

Když jsem skončila, seděli jsme tam oba dva ohromení....samozřejmě že sem vynechala tu část, kdy mě jeho přítomnost tolik omamovala, nejsem hloupá a ztrapňovat se nehodlám....přemýšlela jsem nad tím, co se od chvíle mé přeměny událo a nic z toho mi nedávalo smysl...

         ,,Mohu tě vyrušit z rozjímání? Nebo budeš takhle sedět ještě další den?"

Probudil mě z přemýšlení Leon, jeho hlas byl jako samet, pohladil mou mysl a zanechal jí klidnou, vyrovnanou..... ,,Můžeš, Leone" odpověděla jsem mu zcela vyrovnaně, co to semnou je, proč jsem tak klidná? Je to jako kdyby tu byl se mnou Leon od jakživa, jako kdybych s ním strávila celý život.

Bože, přistihla jsem samu sebe jak civím na Leona, který přemýšlel nad něčím co chtěl říci. Já jsem se snad zbláznila.....

          ,,Glorie, víš, já si myslím, že je možné, že to co se z tebe stalo, to že jsi jeden z výjimečných, ti přineslo další dar, jiný než ten co jsi získala při přeměně. Tvým původním darem bylo číst lidem mysl pomocí doteků...ale pokud uvažuji správně, je možné, že při té transformaci na výjimečného se tvůj dar zdokonalil, proto jsi schopna ty myšlenky i jiným do mysli vkládat. Co mě ovšem překvapilo je, že se při transformaci u tebe objevil i zcela nový dar, a to ten, že pokud zabiješ upíra se schopností, jeho schopnost přejde na tebe. Proto teď dokážeš to, co dokázala Rosalia." Jeho hlas tiše plynul a jak jsem ho poslouchala, uvědomila jsem si, že jsem zapomněla na jedinou informaci, kterou jsem věděla o výjimečných upírech, je ta, že jsou mnohem nebezpečnější, smrtonosnější a najednou mi to došlo....

,,Leone, ten nový dar, to není můj osobní nový dar, je to schopnost, která patří výjimečným, to proto jsou tak nebezpeční, mají možnost získat jakýkoli upíří dar, stačí když toho upíra který ho má zabijí. Jsou něco jako sběratelé darů."   byla jsem šokovaná z toho co jsem řekla, a zároveň jsem si byla na 100% jista tím, že je to pravda.

         ,,Uvědomuješ si, že mluvíš o sobě, že ty jsi ta výjimečná, ty jsi sběratel? Né někdo jiný, ty!" při těch slovech mi držel obličej v dlaních, seděli jsme na mém útesu a já se snažila si to dát dohromady, věděla jsem, že má extrémně rychlá mysl, už to pochopila dávno, ale mé já, moje osobnost, která byla někde v skrytu duše, mé já které mi zbylo z mého lidského života, se s tím nehodlalo smířit. Dokázala jsem se ztotožnit s tím, že jsem upír, že zabíjím lidi, to jsem chápala, věděla jsem, že pokud chci být silná, myslím tím opravdu silná, nezbývá mi nic jiného, než zabíjet lidi. Ale být sběratel? Zabíjet upíry, abych já výjimečná, výjimečná upírka měla nové dary? To už je na mě moc.....Pohlédla jsem na Leona, poznala jsem z jeho pohledu, že je mu jasné nad čím přemýšlím, že ví že s tím bojuji, že se mi nelíbí můj osud....

         ,,Podívej se na mě ,,donutil mě, abych se s sní střetla pohledem,, ty nejsi zlá, jsi úžasná, a to že jsi zabyla Marcuse a Rosalii na tom nic nemění. Víš, zatím jsem ti neřekl, jaký je můj druhý dar, souvisí s tím prvním, který má za úkol ochraňovat mě, jak fyzicky tak i psychicky. Dokážu totiž poznat na lidech jejich pocity, a proto si myslím, že můžu říct, že nejlepší bude, když to přijmeš, protože, jak tě znám, ty se nikdy nebudeš chovat jako ta výjimečná upírka, co chodí po světe a zabíjí upíry na potkání..." usmál se na mě. Nevím proč, ale věřila jsem mu, tak nějak jsem podvědomě tušila, že to tak je...Pak jsem si něco uvědomila....

         ,,Leone Qwartisi, ale ty nepoznáš všechny pocity, že ne? " pronesla jsem, a začala se obávat jeho odpovědi, bože, cítím se tak trapně.....

         ,,Poznám, všechny..." dodal, a z jeho výrazu bylo patrné, že ví na co narážím...takže on ví jak na něj reaguji, ví o té ,,magii,, co jsem cítila? oh néé, to je snad zlý sen....instinktivně jsem se od něj začala odtahovat, styděla jsem se...ještě horší to bylo, když jsem se na něj podívala a viděla jsem ten zmatený výraz, nechápal za co se stydím....proč mi to dělá ještě horší, chtěla jsem se z jeho dlaní vykroutit, ale to mi nedovolili, v jeho výrazu bylo vidět, že nechápe co se děje....

         ,,Glorie, co jsem řekl? Co se stalo?" jeho zoufalost v hlase by slyšel snad každý....proč se o mě tak stará, mám v hlavě takový zmatek, co to je to co cítím, kdykoli se mě dotkne? Proč mi připadá, jako by jsme se znaly celá staletí, a já mu mohla říci vše. Nechápala jsem tohle všechno, ale ještě horší bylo, že jsem věděla, že po jeho dotecích toužím....

         ,,Ne nestalo se nic" na posledním slově se mi hlas zlomil. Nahnul se ke mně, aby se mi mohl podívat do očí, v tu chvíli mě mé sebeovládání zradilo. Začala jsem cítit jeho blízkost, jeho vůni, jeho dech....Zavřela jsem oči....ani to nepomohlo, cítila jsem jak vedle mne ztuhl, protože ucítil změnu mých pocitů, na co jsem ale nebyla připravená byla jeho reakce...

         ,,Podívej se mi do očí!" mělo to od něj znít jako rozkaz, ale jeho hlas tak nezněl...

Poslechla jsem, ani nevím proč, kdybych měla srdce, tlouklo by mi tak, že by to bylo slyšet na kilometry daleko...Viděl, že k němu nedobrovolně zvedám hlavu, a tak mi pomohl svojí rukou, ten dotek byl tak jemný, a přitom jsem ho cítila každým kousíčkem kůže které se dotkl. Bylo zvláštní, že jsem dokázala i jako upír přerývavě dýchat. Byly jsme spojeni pohledy, a přesto, že se ke mně nakláněl, dál jsme si navzájem hleděli do očí. Jeho druhá ruka se dotkla mého stehna, a mnou projel další elektrizující záchvěv. Díky němu, už dál na nic nečekal a políbil mě......