Christianaedwards | Stmívání-Kapitola 2

Další den to bylo lepší... a horší.

Bylo to lepší, protože ještě nepršelo, ačkoliv mraky byly husté a neprostupné. Bylo to snadnější, protože jsem věděla, co od svého dne očekávat. Mike si ke mně při angličtině přišel sednout a doprovodil mě na další hodinu, Erik z šachového klubu si ho každou chvilku měřil pohledem; to bylo lichotivé. Lidé už na mě tolik necivěli jako včera. U oběda jsem seděla s velkou skupinou, která zahrnovala Mika, Erika, Jessiku a několik dalších lidí, jejichž jména a tváře jsem si teď pamatovala. Pomalu jsem nabývala dojmu, jako když začínám šlapat vodu, místo abych se v ní topila.

Bylo to horší, protože jsem byla unavená; pořád jsem nemohla spát, jak kolem domu skučel vítr. Bylo to horší, protože pan Varner mě při trigonometrii vyvolal, když jsem neměla zvednutou ruku, a já jsem špatně odpověděla. Bylo to zoufalé, protože jsem musela hrát volejbal, a jedinkrát, kdy jsem se neuhnula míči z cesty, jsem jím udeřila spoluhráčku do hlavy. A bylo to horší, protože Edward Cullen nebyl vůbec ve škole.

Celé dopoledne jsem se bála oběda ze strachu před jeho bizarními pohledy. Na jednu stranu jsem se mu chtěla postavit a zeptat se ho, co proti mně má, abych pochopila, v čem je problém. Večer předtím, zatímco jsem ležela v posteli a nemohla usnout, jsem si dokonce představovala, co řeknu. Ale znala jsem se moc dobře na to, abych věřila, že bych opravdu měla kuráž to udělat. Pod maskou terminátora byl jen zbabělý lev.

Mike nás odchytil a odvedl ke svému stolu. Jessiku taková pozornost naplnila radostným vzrušením a její kamarádky se k nám rychle přidaly. Zatímco jsem se snažila poslouchat jejich veselý hovor, bylo mi hrozně nepříjemně, čekala jsem nervózně na chvíli, kdy přijde. Doufala jsem, že mě bude prostě ignorovat, a tím dokáže, že moje podezření je nesprávné.

Nepřišel, a jak čas plynul, byla jsem čím dál napjatější.

Když oběd skončil, šla jsem na biologii s větší sebedůvěrou, a on se stále neukázal. Mike mě doprovázel na hodinu věrně jako pes. Ve dveřích učebny jsem zadržela dech, ale Edward Cullen nebyl ani tam. Vydechla jsem a šla na své místo. Mike mě následoval a přitom vyprávěl o nadcházejícím výletu na pláž. Postával u mého stolku, dokud se neozvalo zvonění. Pak se na mě toužebně usmál a šel si sednout vedle holky s rovnátky a špatnou trvalou. Vypadalo to, že s Mikem budu muset něco udělat, a nebude to snadné. Ve městě jako je tohle, kde každý vidí druhému do talíře, je diplomacie naprosto nezbytná. Nikdy jsem nebyla mimořádně taktní; nemám praxi v jednání s přespříliš přátelskými kluky.

Ulevilo se mi, že mám lavici pro sebe, že tu Edward není. To jsem si říkala opakovaně. Ale nemohla jsem se zbavit dloubavého podezření, že já jsem ten důvod jeho nepřítomnosti. Bylo to směšné, a samolibé, myslet si, že můžu někoho tak silně zasáhnout. To prostě nebylo možné. A přesto mě nepřestávaly pronásledovat obavy, že je to pravda.

Když byl školní den konečně u konce a červený flek na tváři z nehody při volejbalu se začínal ztrácet, rychle jsem se převlékla do džínů a tmavě modrého svetru. Spěchala jsem z dívčí šatny, potěšená zjištěním, že jsem se na chvíli úspěšně vyhnula svému psímu kamarádovi. Rychle jsem se vydala k parkovišti. Bylo teď přeplněné odjíždějícími studenty. Nastoupila jsem do auta a prohrabala se v tašce, abych se přesvědčila, že mám, co potřebuju.Včera večer jsem zjistila, že kromě smažených vajíček se slaninou toho Charlie moc uvařit neumí. Takže jsem ho požádala, aby mi po dobu mého pobytu dal kuchyni na starosti. Nijak se nezdráhal předat mi klíče od spíže. Také jsem zjistila, že nemá v domě žádné jídlo. Takže jsem měla nákupní seznam a peníze ze sklenice na kredenci s nápisem "Peníze na jídlo" a vydala jsem se do supermarketu.

Roztočila jsem svůj ohlušující motor na plné obrátky, ignorujíc při tom hlavy, které se otočily mým směrem, a opatrně nacouvala do řady aut, která čekala na výjezd z parkoviště. Zatímco jsem čekala a snažila se předstírat, že ten uši rvoucí randál pochází z auta někoho jiného, viděla jsem dva Cullenovy a dvojčata Haleova, jak nastupují do auta. Bylo to to zářivé nové Volvo. Samozřejmě. Předtím jsem si nevšimla jejich oblečení – byla jsem příliš fascinovaná jejich obličeji. Když jsem si je teď prohlížela, viděla jsem, že jsou všichni oblečeni mimořádně dobře; jednoduše, ale v šatech, na kterých bylo snadno poznat, že pocházejí ze salonů předních módních návrhářů. S tím, jak báječně vypadali, a se stylem, jakým se nesli, mohli mít na sobě klidně hadry na nádobí a stejně by jim to slušelo. Zdálo se nespravedlivé, že ke krásnému zevnějšku mají i dost peněz. Ale pokud jsem mohla posoudit, takhle už to většinou v životě bývá. A jak se zdá, ve škole jim to kamarády nepřineslo.

Ale tomu jsem nedokázala tak docela věřit. Ta izolace musela být jejich přáním; nedokázala jsem si představit žádné dveře, které by jejich mimořádná krása neuměla otevřít.

Podívali se po mém hlučném náklaďáčku, když jsem je míjela, zrovna jako každý. Já jsem se upřeně dívala dopředu a ulevilo se mi, když jsem konečně vyjela ze školních pozemků.

Obchodní centrum nebylo daleko od školy, jenom pár ulic na jih, stranou z dálnice. Bylo milé být uvnitř supermarketu; připadala jsem si normálně. Doma jsem taky nakupovala a zapadla jsem ochotně do zaběhnutého povědomého úkolu. Obchod byl uvnitř dost veliký, abych neslyšela ťukání deště na střechu, které by mi připomínalo, kde jsem.Když jsem dojela domů, vyložila jsem všechny nákupy, nacpala je, kam se dalo, kde jsem dokázala najít volné místo. Doufala jsem, že to Charliemu nebude vadit. Zabalila jsem do fólie brambory a nacpala je do trouby, aby se pekly, naložila steak do marinády a položila ho na karton vajíček v lednici.

Když jsem s tím byla hotová, vzala jsem si nahoru školní tašku. Než jsem se dala do domácích úkolů, převlékla jsem se do suchého, stáhla si vlhké vlasy do ohonu a poprvé zkontrolovala elektronickou poštu. Měla jsem tři vzkazy.

"Bello," psala mi máma.

Povzdechla jsem si a přešla na další. Byl odeslán osm hodin po tom prvním.

"Bello, "psala.

Poslední byl z dnešního rána.

Podívala jsem se na hodinky. Zbývala mi ještě hodina, ale mamka byla známá ukvapeným jednáním.

Poslala jsem to a začala znovu.

Rozhodla jsem se, že si přečtu Na Větrné hůrce – román, který jsme právě probírali při angličtině – znovu jenom pro potěšení, a tak když Charlie přišel domů, byla jsem ponořená do knížky. Ztratila jsem pojem o čase a spěchala jsem dolů, abych vyndala brambory z trouby a dala dovnitř ugrilovat steak.

"Bello?" zavolal otec nahlas, když mě uslyšel na schodech.

Kdo jiný by to měl být? pomyslela jsem si.

"Ahoj, tati, vítej doma."

"Dík." Pověsil svůj pás s pistolí a vyzul se z vysokých bot, zatímco já jsem pobíhala po kuchyni. Pokud jsem věděla, nikdy v práci pistoli nepoužil. Ale měl ji připravenou. Když jsem sem jezdila jako dítě, vždycky vyndal náboje, jakmile vstoupil do dveří. Domnívám se, že teď už mě považoval za dost starou na to, abych se nemohla náhodou postřelit, a nepodezíral mě z deprese, abych se zastřelila schválně.

"Co je k večeři?" zeptal se unaveně. Moje matka byla vynalézavá kuchařka, ale její experimenty nebyly vždycky k jídlu. Byla jsem překvapená, a smutná, že si to pamatuje i po takové době.

"Steak a brambory," odpověděla jsem a vypadalo to, že se mu ulevilo.

Byl z toho nesvůj, když měl jen tak stát v kuchyni a nic nedělat; odšoural se do obýváku a díval se na televizi, zatímco jsem pracovala. Oba jsme tak byli víc v pohodě. Zatímco se opékalo maso, připravila jsem salát a prostřela na stůl.

Zavolala jsem ho, když byla večeře hotová, a on uznale začichal, když vstoupil do místnosti.

"Voní to dobře, Bell."

"Díky."

Pár minut jsme jedli mlčky. Nebylo to nepříjemné. Ani jednomu z nás ticho nevadilo. Naše povahy si dobře vycházely vstříc.

"Tak jak se ti líbí ve škole? Už sis našla nějaké kamarády?" zeptal se a přidal si nášup.

"No, mám pár společných hodin s holkou, co se jmenuje Jessika. Sedávám s jejími kamarádkami u oběda. A pak je tam jeden kluk, Mike, ten je velmi přátelský. Všichni se zdají dost milí." Až na jednu vyčnívající výjimku.

"To musí být Mike Newton. Milý kluk – milá rodina. Jeho táta má obchod se sportovními potřebami hned za městem. Dobře vydělává na všech těch turistech s batohy na zádech, co tamtudy projdou."

"Znáš Cullenovu rodinu?" zeptala jsem se váhavě.

"Rodinu doktora Cullena? Samozřejmě. Doktor Cullen je skvělý člověk."

"Oni... ty jeho děti... jsou trochu zvláštní. Zdá se, že ve škole moc dobře nezapadají."

Charlie mě překvapil tím, jak vypadal rozzlobeně.

"Ti zdejší lidi," zabručel. "Doktor Cullen je vynikající chirurg, který by pravděpodobně mohl pracovat v jakékoliv nemocnici kdekoliv na světě a vydělávat desetkrát víc, než kolik má tady," pokračoval a zesiloval hlas. "Máme štěstí, že ho tu máme – štěstí, že jeho žena chtěla bydlet na malém městě. On je přínosem pro obec a všechny jeho děti jsou slušně vychované a zdvořilé. Měl jsem jisté pochybnosti, když se sem tenkrát nastěhovali, se všemi těmi adoptovanými teenagery. Myslel jsem si, že s nimi možná budeme mít problémy. Ale jsou všichni velmi dospělí – neměl jsem s žádným z nich ani sebemenší potíž. To je víc, než můžu říct o dětech některých lidí, kteří žijí v tomhle městě po generace. A oni drží při sobě, jak by rodina měla – každý druhý víkend jezdí tábořit... Jenom proto, že jsou tu noví, už lidi musí klevetit."

Byla to nejdelší řeč, jakou jsem kdy od Charlieho slyšela. Musel to silně prožívat, ať lidé říkali cokoliv.

Zařadila jsem zpátečku. "Připadali mi docela milí. Jenom jsem si všimla, že se drží spolu. Všichni jsou moc hezcí," dodala jsem ve snaze trochu jim zalichotit.

"Měla bys vidět doktora," prohodil Charlie a smál se. "Ještě že je šťastně ženatý. Spousta sestřiček v nemocnici má co dělat, aby se dokázala soustředit na práci, když je nablízku."

Zbytek večeře jsme zase dojedli v mlčení. Uklidil ze stolu, zatímco já jsem se dala do nádobí. Vrátil se k televizi a když jsem domyla nádobí – ručně, žádná myčka –, šla jsem neochotně nahoru udělat si úkol z matematiky. Už jsem to měla zažité.

Tu noc bylo konečně ticho. Usnula jsem rychle, vyčerpaná.

Zbytek týdne se nic nedělo. Zvykla jsem si na rutinu svých školních hodin. V pátek už jsem dokázala rozeznat, ne-li pojmenovat většinu studentů ve škole. V tělocvičně se spoluhráči z mého týmu naučili neházet mi míč a rychle si stoupnout přede mě, když se protější tým snažil mou slabost využít. Já jsem jim šťastně uhýbala z cesty.

Edward Cullen se do školy nevrátil.

Každý den jsem se úzkostně dívala, dokud ostatní Cullenovi nevešli do jídelny bez něj. Pak jsem se mohla uvolnit a připojit se ke konverzaci u stolu. Většinou se soustředila kolem výletu do La Push Ocean Park za dva týdny, který dával dohromady Mike. Byla jsem pozvaná a souhlasila jsem, že pojedu, spíš ze zdvořilosti, než že bych po tom toužila. Pláže by měly být horké. A suché.

V pátek už mi nedělalo vůbec žádné potíže vstoupit do učebny biologie, protože už jsem neměla starost, že tam Edward bude. Pokud jsem věděla, nechal školy. Snažila jsem se na něj

nemyslet, ale nedokázala jsem úplně potlačit starost, že jsem zodpovědná za jeho pokračující absenci, jakkoliv směšné se to zdálo.

Můj první víkend ve Forks uplynul bez nehody. Charlie, nezvyklý trávit čas v obvykle prázdném domě, byl většinu víkendu v práci. Já jsem uklízela dům, pokročila s domácím úkolem a napsala mamce ještě strojeněji veselý e-mail. V sobotu jsem jela do knihovny, ale byla tak uboze vybavená, že jsem se ani nenamáhala zařídit si členskou průkazku; budu si muset brzy zajet do Olympie nebo do Seattlu a najít tam dobré knihkupectví. Líně jsem uvažovala, jakou spotřebu má asi moje dodávka... a při tom pomyšlení jsem se otřásla.

Déšť zůstával přes víkend slabý, tichý, takže se mi dobře spalo.

V pondělí ráno už mě lidé na parkovišti zdravili. Neznala jsem všechna jejich jména, ale každému jsem zamávala a usmála se na něj. Bylo chladněji, ale naštěstí nepršelo. Na angličtině Mike zaujal svoje obvyklé místo vedle mě. Měli jsme krátkou písemku z knihy Na Větrné hůrce. Bylo to přímočaré, velmi snadné.

Když se to vezme kolem a kolem, cítila jsem se mnohem spokojeněji, než bych si myslela, že se touhle dobou budu cítit. Spokojeněji, než jsem vůbec kdy čekala, že se tu budu cítit.

Když jsme vyšli ze třídy, vzduch byl plný tančících bílých drobečků. Slyšela jsem, jak na sebe lidé vzrušeně volají. Vítr mě štípal do tváří, do nosu.

"Páni," užasl Mike. "Sněží."

Dívala jsem se na bavlněné chomáčky, které se hromadily podél chodníku a nevyzpytatelně mi ťukaly do obličeje.

"Br." Sníh. Sbohem, můj hezký dne.

Vypadal překvapeně. "Ty nemáš ráda sníh?"

"Ne. Znamená to, že je moc zima na to, aby pršelo." Samozřejmě. "Navíc jsem myslela, že to má padat po vločkách – chápeš, jako že každá je jiná a tak. Ale tyhle vypadají jako konečky vatových tyčinek."

"Copak jsi ještě nikdy neviděla padat sníh?" zeptal se nevěřícně.

"Jasně, viděla," zarazila jsem se. "V televizi."

Mike se zasmál. A pak ho zezadu do hlavy praštila velká čvachtající koule odkapávajícího sněhu. Oba jsme se otočili, abychom viděli, odkud přiletěla. Měla jsem podezření na Erika, který odcházel pryč, zády k nám – špatným směrem vzhledem k tomu, kde měl příští hodinu. Mike měl zjevně stejné tušení. Sklonil se a začal shrabávat hromádku bílé kaše.

"Uvidíme se u oběda, ano?" Při těch slovech jsem se nezastavovala. "Jakmile lidi začnou házet mokrým sajrajtem, jdu dovnitř."

Jenom přikývl, oči upřené na Erikovu mizející postavu.

Po celé dopoledne každý vzrušeně vykládal o sněhu; zjevně to byl první sníh nového roku. Já jsem se debat neúčastnila. Jistě, je to sušší než déšť – dokud to člověku neroztaje v ponožkách.

Po španělštině jsem šla s Jessikou obezřetně do jídelny. Všude létaly kašovité koule. V rukou jsem držela desky, připravená použít je jako štít, kdyby to bylo potřeba. Jessica si myslela, že sdílím všeobecnou bujarost, ale něco v mém výrazu jí bránilo mrštit po mně koulí.

Mike nás dohonil, když jsme vcházely do dveří, smál se, led mu rozpouštěl špičky na vlasech. Vzrušeně si s Jessikou vyprávěli o sněhové bitce, zatímco jsme si stoupli do fronty, abychom si koupili jídlo. Koukla jsem k tomu stolu v rohu, jen ze zvyku. A v tu ránu jako když mě přimrazí. U stolu sedělo pět lidí.

Jessica mě zatahala za paži.

"Haló? Bello? Co si dáš?"

Sklopila jsem oči; uši mi hořely. Nemám žádný důvod cítit se rozpačitě, připomínala jsem si. Nic jsem neprovedla.

"Co je to s Bellou?" zeptal se Mike Jessiky.

"Nic," odpověděla jsem. "Dneska si dám jenom sodovku." Zařadila jsem se na konec fronty.

"Ty nemáš hlad?" zeptala se Jessica.

"Vlastně je mi trochu špatně," odpověděla jsem, oči stále namířené k podlaze.

Čekala jsem, až si vezmou jídlo, a pak jsem šla za nimi ke stolu se sklopeným pohledem.

Pomalu jsem usrkávala sodovku a v žaludku mi kručelo. Dvakrát se Mike zeptal, s přehnanou starostí, jak se cítím. Odbyla jsem ho, že to nic není, ale přemítala jsem, jestli bych to neměla nahrát a schovat se příští hodinu na ošetřovně.

Směšné. Přece nebudu utíkat.

Rozhodla jsem se, že si dovolím jeden pohled ke stolu rodiny Cullenovy. Jestli se na mě podívá, uteču z biologie, takový jsem zbabělec.

Držela jsem hlavu skloněnou a podívala jsem se zpod řas. Nikdo z nich se nedíval směrem ke mně. Zvedla jsem trošku hlavu.

Smáli se. Edward, Jasper a Emmett měli všichni vlasy plné tajícího sněhu. Alice a Rosalie se odkláněly, jak Emmett třásl svými odkapávajícími vlasy směrem k nim. Užívali si sněhový den jako všichni – jenom vypadali víc jako ve scéně z nějakého filmu než my ostatní.

Ale kromě smíchu a hravosti tam bylo něco odlišného, a já jsem nedokázala tak úplně přesně určit, v čem ten rozdíl spočívá. Prohlížela jsem si Edwarda co nejpečlivěji. Jeho kůže je méně bledá, usoudila jsem – možná zrůžovělá od sněhové bitky – kruhy pod jeho očima méně viditelné. Ale bylo tam něco víc. Přemítala jsem, dívala se, snažila se přijít na tu změnu.

"Bello, na co tak zíráš?" vyrušila mě Jessica a očima následovala můj pohled.

Přesně v tom okamžiku jeho oči šlehly ke mně a setkaly se s mýma.

Sklonila jsem hlavu a nechala si vlasy spadnout do obličeje. Byla jsem si ovšem jistá, že v tom okamžiku, kdy se naše oči setkaly, se nedíval nevlídně nebo nepřátelsky, jako když jsem ho viděla posledně. Vypadalo to, že je prostě jen zvědavý, svým způsobem nespokojený.

"Edward Cullen na tebe zírá," zachichotala se mi Jessica do ucha.

"Nevypadá rozzlobeně, že ne?" nemohla jsem se nezeptat.

"Ne," odpověděla. Moje otázka ji zjevně zmátla. "Měl by?"

"Myslím, že mě nemá rád," svěřila jsem se jí. Žaludek jsem měla jako na vodě. Položila jsem si hlavu na paži.

"Cullenovi nemají rádi nikoho... no, oni si nikoho nevšímají dost na to, aby si k němu vytvořili vztah. Ale on na tebe pořád zírá."

"Přestaň se na něj dívat," zasyčela jsem.

Zahihňala se, ale podívala se jinam. Zvedla jsem hlavu jen tak, abych se přesvědčila, že mě poslechla, a rozvažovala jsem o použití síly, kdyby to neudělala.

Pak nás přerušil Mike – plánoval po škole velkou bitvu na parkovišti a chtěl, abychom se zúčastnily. Jessica nadšeně souhlasila. Způsob, jakým se dívala na Mika, nenechával téměř nikoho na pochybách, že bude souhlasit s čímkoliv, co on navrhne. Já jsem mlčela. Budu se muset schovat v tělocvičně, dokud se parkoviště nevylidní.

Po zbytek oběda jsem si dávala velký pozor, abych neodtrhovala pohled od stolu. Rozhodla jsem se dodržet slib, který jsem si dala. Protože se netvářil rozzlobeně, tak půjdu na biologii. Můj žaludek sebou vystrašeně škubl při pomyšlení, že budu zase sedět vedle něj.

Opravdu jsem nechtěla jít do třídy s Mikem jako obvykle – zdálo se, že je oblíbeným terčem sněhových odstřelovačů – ale když jsme vyšli ze dveří, všichni až na mě unisono zasténali. Pršelo, déšť z chodníku smýval všechny stopy po sněhu čistými, ledovými stužkami. Natáhla jsem si kapuci a v duchu jsem se radovala. Po tělocviku budu moct jít rovnou domů.

Zato Mike cestou do budovy číslo čtyři nadával.

Jakmile jsem došla do třídy s úlevou jsem viděla, že moje lavice je pořád prázdná. Pan Banner chodil po místnosti a na každý stolek rozdával mikroskop a krabičku sklíček. Do začátku hodiny zbývalo ještě několik minut a místnost bzučela

hovorem. Snažila jsem se nedívat se na dveře a bezmyšlenkovitě jsem si čmárala na desky sešitu.

Slyšela jsem velmi jasně, když se židle vedle mě pohnula, ale moje oči zůstávaly pečlivě zaostřené na vzorek, který jsem kreslila.

"Ahoj," pozdravil tichý, melodický hlas.

Vzhlédla jsem, ohromená, že na mě mluví. Seděl ode mě tak daleko, jak to lavice dovolovala, ale židli měl natočenou směrem ke mně. Z rozcuchaných vlasů mu odkapávala voda, ale i tak vypadal, jako kdyby právě dotočil reklamu na gel na vlasy. Jeho oslnivý obličej byl přátelský, otevřený, s lehkým úsměvem na bezkrevných rtech. Ale v očích měl obezřetný pohled.

"Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval. "Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová."

Moje mysl zmateně vířila. Copak jsem si to celé vymyslela? Teď byl dokonale zdvořilý. Musela jsem promluvit, čekal na to. Ale nemohla jsem přijít na nic rozumného.

"Odkud znáš moje jméno?" zakoktala jsem.

Zasmál se tichým, okouzlujícím smíchem.

"No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý. Celé městečko čekalo, až přijedeš."

Ušklíbla jsem se. Něco takového mě mělo napadnout.

"Ne," trvala jsem zhlouple na svém. "Chci říct, proč jsi mi řekl Bello?"

Zdál se zmatený. "Máš radši, když se ti říká Isabella?"

"Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla jsem. "Ale myslím, že Charlie – chci říct táta – o mně určitě mluví jako o Isabelle – a zdá se, že takhle mě tu zná každý," snažila jsem se mu vysvětlit a připadala jsem si jako totální pitomec.

"Aha." Už se tím nezabýval. Rozpačitě jsem se podívala stranou.

Naštěstí pan Banner v tu chvíli zahájil hodinu. Snažila jsem se soustředit, když vysvětloval laboratorní práci, kterou dnes budeme dělat. Sklíčka v krabičce jsou zpřeházená. Měli jsme pracovat ve dvojicích, vytřídit sklíčka s kořenovými buňkami

cibule podle fází mitózy, které představují, a označit je. Měli jsme pracovat bez učebnic. Za dvacet minut se přijde podívat, jestli to máme správně.

"Začněte," nakázal.

"Dámy mají přednost, kolegyně?" zeptal se Edward. Vzhlédla jsem a viděla, že se směje tak krásným, lehce pokřiveným úsměvem, že jsem na něj dokázala jenom zírat jako idiot.

"Nebo můžu začít já, jestli chceš." Úsměv pohasl; zjevně přemítal, jestli nejsem mentálně retardovaná.

"Ne," řekla jsem a začervenala se, "já začnu."

Trošičku jsem se předváděla. Tuhle laborku už jsem dělala a věděla jsem, co mám hledat. Mělo by to být snadné. Připevnila jsem první sklíčko pod mikroskop a rychle jsem nastavila čtyřicetinásobné zvětšení. Krátce jsem si sklíčko prohlédla.

Můj úsudek byl neochvějný. "Profáze."

"Můžu se podívat?" zeptal se, když jsem chtěla sklíčko vyndat. Chytil mě přitom za ruku, aby mě zadržel. Jeho prsty byly ledově studené, jako kdyby je před začátkem hodiny strkal do sněhové závěje. Ale kvůli tomu to nebylo, že jsem svou rukou rychle ucukla. Když se mě dotknul, štíplo mě to do ruky, jako kdyby námi projel elektrický proud.

"Promiň," zamumlal a okamžitě svou ruku stáhl. Pořád ovšem sahal po mikroskopu. Dívala jsem se na něj, stále vyvedená z míry, jak si prohlíží sklíčko ještě kratší dobu než já.

"Profáze," souhlasil a napsal to úhledně na první místo našeho pracovního listu. Rychle vyměnil první sklíčko za druhé a pak na něj zběžně pohlédl.

"Anafáze," zamumlal a souběžně to psal.

Snažila jsem se o lhostejný tón. "Můžu?"

Usmál se a přistrčil mi mikroskop.

Honem jsem se podívala do objektivu, ale byla jsem zklamaná. Zatraceně, měl pravdu.

"Sklíčko tři?" Natáhla jsem ruku, aniž bych se na něj podívala.

Podal mi ho; zdálo se, že si dává pozor, aby se mě zase nedotkl.

Nasadila jsem ten nejzběžnější pohled, jakého jsem byla schopná.

"Interfáze." Podala jsem mu mikroskop, než o něj mohl požádat. Rychle se koukl a pak to zapsal. Napsala bych to, zatímco se díval, ale jeho čisté, elegantní písmo mě odrazovalo. Nechtěla jsem pokazit stránku svým neohrabaným škrabopisem.

Byli jsme hotovi daleko dřív, než se kdokoliv z ostatních k závěru jen přiblížil. Viděla jsem Mika a jeho kolegyni, jak znovu a znovu porovnávají dvě sklíčka a další skupina měla pod lavicí otevřené učebnice.

Nezbývalo mi tedy nic jiného na práci než se snažit nedívat se na něj... neúspěšně. Vzhlédla jsem a on se na mě upřeně díval, s tím samým nevysvětlitelným frustrovaným pohledem v očích. Najednou jsem si všimla nepatrné změny v jeho obličeji.

"Nosíš čočky?" vyhrkla jsem bez rozmýšlení.

Zdál se mou nečekanou otázkou zmatený. "Ne."

"Aha," zamumlala jsem. "Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči."

Pokrčil rameny a podíval se stranou.

Vlastně jsem si byla jistá, že je tam něco jiného. Živě jsem si pamatovala tu plochou černou barvu jeho očí, když na mě posledně zíral – ta barva upoutávala pozornost v kontrastu s jeho bledou kůží a rezavými vlasy. Dnes měly jeho oči úplně jinou barvu: podivně okrovou, tmavší než karamelky ale v tom samém zlatém tónu. Nechápala jsem, jak je to možné, pokud ovšem z nějakého důvodu kvůli těm čočkám nelže. Nebo možná z Forks začínám bláznit, a to doslovně.

Podívala jsem se dolů. Ruce měl zase pevně zaťaté v pěsti.

Pan Banner v tu chvíli přišel k našemu stolku, aby se podíval, proč nepracujeme. Pohlédl nám přes rameno, aby skoukl vyplněný protokol, a pak se zadíval upřeněji, aby zkontroloval odpovědi.

"No tak, Edwarde, nemyslíte, že by i Isabella měla dostat svou šanci u mikroskopu?" zeptal se.

"Bella," opravil ho Edward automaticky. "Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti."

Pan Banner se na mě teď podíval; jeho výraz byl skeptický.

"Už jste tuhle laboratorní práci dělala?" zeptal se.

Bázlivě jsem se usmála. "Ne s cibulovým kořínkem."

"S blastulou bělice?"

"Jo."

Pan Banner přikývl. "Byla jste ve Phoenixu v pokročilém programu?"

"Ano."

"No," řekl po chvíli. "Myslím, že je dobře, že vy dva jste partneři pro laboratorní práce." Ještě něco zamumlal, jak odcházel. Když odešel, začala jsem si zase čmárat do sešitu.

"To je velká škoda, s tím sněhem, viď?" zeptal se Edward. Měla jsem pocit, že se nutí do rozhovoru. Už mě zase ovíjela paranoia. Jako kdyby slyšel, o čem jsem si povídala s Jessikou u oběda a snažil se mi dokázat, že nemám pravdu.

"Ani ne," odpověděla jsem po pravdě, místo abych předstírala, že jsem normální jako každý jiný. Pořád jsem se snažila vypudit ten pocit podezření, a nemohla jsem se soustředit.

"Nemáš ráda zimu." To nebyla otázka.

"Nebo mokro."

"To se ti musí ve Forks těžko žít," nadhodil.

"To ani nemáš ponětí," zamumlala jsem temně.

Zdálo se, že to, co jsem řekla, ho bůhvíproč fascinuje. Jeho obličej mě natolik rozptyloval, že jsem se snažila nedívat se na něj víc, než vyžadovala nejnutnější zdvořilost.

"Proč jsi sem tedy přijela?"

Na to se mě nikdo nezeptal – ne tak přímo jako on.

"To je... komplikované."

"Myslím, že to dokážu pochopit," naléhal.

Na dlouhou chvíli jsem se odmlčela a pak jsem udělala tu chybu, že jsem se mu podívala do očí. Jeho tmavé zlaté oči mě mátly a já jsem odpověděla bez přemýšlení.

"Moje matka se znovu vdala," řekla jsem.

"To nezní tak složitě," nesouhlasil, ale z hlasu mu zazníval soucit. "Kdy se to stalo?"

"Loni v září." Můj hlas zněl smutně i mým vlastním uším.

"A ty ho nemáš ráda," domýšlel se Edward, stále laskavým tónem.

"Ne, Phil je fajn. Možná trochu moc mladý, ale docela milý."

"Proč jsi s nimi nezůstala?"

Nedokázala jsem pochopit, proč ho to tak zajímá, ale on na mě pořád upíral pronikavý pohled, jako kdyby můj obyčejný příběh byl nějak životně důležitý.

"Phil hodně cestuje. Vydělává si jako fotbalista." Pousmála jsem se.

"Slyšel jsem o něm?" zeptal se a úsměv mi oplatil.

"Asi ne. Nehraje dobře. Jenom druhou ligu. Hodně se stěhuje."

"A tvoje matka tě sem poslala, aby mohla cestovat s ním." Pronesl to znovu jako předpoklad, ne jako otázku.

Zvedla jsem o zlomek bradu. "Ne, neposlala mě sem. Poslala jsem se sama."

Obočí se mu spojilo dohromady. "Tomu nerozumím," přiznal a bylo vidět, že mu to hodně vadí.

Povzdechla jsem si. Proč mu to vůbec vysvětluju? Pořád se na mě upřeně díval s živou zvědavostí.

"Napřed bydlela se mnou, ale stýskalo se jí po něm. Byla z toho nešťastná... tak jsem se rozhodla, že je na čase strávit nějakou dobu s Charliem." Můj hlas byl otrávený, když jsem domluvila.

"Ale teď jsi nešťastná ty," podotkl.

"No a?" opáčila jsem.

"To se nezdá spravedlivé." Pokrčil rameny, ale jeho pohled byl stále napjatý.

Nevesele jsem se zasmála. "To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér."

"Myslím, že to už jsem někde slyšel," souhlasil suše.

"Tak to je všechno," uzavřela jsem a divila se, proč na mě pořád tak zírá.

Zadíval se na mě uznale. "Hraješ to dobře," řekl pomalu. "Ale klidně se vsadím, že trpíš víc, ale nedovolíš, aby to na tobě někdo poznal."

Ušklíbla jsem se a odolávala nutkání vypláznout na něj jazyk jako pětiletá holka; a podívala jsem se jinam.

"Mýlím se?"

Snažila jsem se ho ignorovat.

"Myslím, že ne," zamumlal sebejistě.

"Co na tom tobě záleží?" odsekla jsem podrážděně. Nedívala jsem se na něj, sledovala jsem, jak učitel obchází po třídě.

"To je moc dobrá otázka," zašeptal tak tiše, až jsem si říkala, jestli nemluví sám k sobě. Ovšem po několika vteřinách ticha jsem usoudila, že to byla jediná odpověď, kterou dostanu.

Povzdechla jsem si a zamračila se na tabuli.

"Otravuju tě?" zeptal se. Znělo to pobaveně.

Podívala jsem se na něj bez přemýšlení... a zase řekla pravdu. "Ne tak docela. Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná – mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha." Zamračila jsem se.

"Naopak, mně připadáš čitelná velmi obtížně." Navzdory všemu, co jsem řekla a on uhodl, to znělo, jako když to myslí vážně.

"Pak tedy musíš být dobrý čtenář," odpověděla jsem.

"Obvykle jsem." Široce se usmál a předvedl sadu dokonalých bělostných zubů.

Pan Banner pak okřikl třídu, aby všichni dávali pozor, a já jsem se s úlevou otočila, abych poslouchala. Nemohla jsem uvěřit, že jsem právě vykládala podrobnosti ze svého obyčejného života tomuhle zvláš