Rozbřesk-Kapitola 1
31. leden 2009 | 18.06 |
1. ZASNOUBENÁ
Nikdo na tebe nezírá, namlouvala jsem si. Nikdo na tebe nezírá. Nikdo na tebe nezírá.
Ale, protože ani sobě jsem neuměla přesvědčivě lhát, musela jsem se ujistit.
Jak jsem čekala, až se třetí světlo semaforu rozsvítí zeleně, nakoukla jsem doprava - ve svém
minivanu, ke mě Paní Weberová otočila celou vrchní polovinu těla. Její oči se zabořily do mých, a
já ucukla, přemýšlela jsem, proč nepřestává zírat nebo se netváří zahambeně.
Ještě pořád platilo za společenské pravidlo nezírat na ostatní, nebo ne? Copak ani to na mě už
neplatilo?
A pak jsem si vzpomněla, že okna v tomhle autě byla tak tmavá, že nejspíš neměla nejmenší ponětí,
že v autě sedím já, nebo že jí dokonce kdokoli přistihl, jak se dívá. Snažila jsem se utěšit tím, že ve
skutečnosti vůbec nezírala na mě, jen na to auto.
Moje auto. Uff.
Podívala jsem se nalevo a povzdychla si. Dva chodci byli přimrazení k okraji chodníku, jak zírali
míjeli příležitost přejít silnici.
Za nimi Pan Marshall hloupě civěl přes skleněnou výlohu jeho
obchodu se suvenýry. Přinejmenším neměl nos přilepený ke sklu. Ještě ne.
Světlo zasvítilo zelenou a já, v touze rychle utéct, dupla jsem bez přemýšlení na pedál - obvyklým
způsobem, jakým bych nakopla svůj prastarý Chevy náklaďáček k pohybu.
Motor zavrčel jak divoký panter a auto vyrazilo vpřed tak rychle, že se mi tělo vmáčklo do černě
koženého sedadla a můj žaludek se drtil o mojí páteř.
"Argh!" Zalapala jsem po dechu, jak jsem se natáhla pro brzdu. Zachovala jsem si chladnou hlavu a
jen skromně poklepala na pedál. Auto I přesto prudce skočilo do absolutního zastavení.
Nevydržela bych, kdybych se teď podívala na reakci lidí. Pokud do teď měli jakékoli pochybnosti o
tom, kdo řídí tohle auto, tak teď už ne. Špičkou palce u boty, jsem jemně popošlápla plynový pedál
o méně než polovinu milimetru, a auto opět vystřelilo dopředu.
Podařilo se mi dosáhnout svého cíle, benzínové pumpy. Kdybych už nejezdila na plyn, vůbec bych
do města nejela. Musela jsem se touhle dobou obejít bez spousty věcí, jako sušenek Pop-Tarts a
tkaniček do bot, abych se vyhnula času strávenému na veřejnosti.
Rychle jako při závodě jsem otevřela poklop, sundala zátku, projela kartou a strčila licí koncovku
do nádrže. Samozřejmě, nebylo nic, co jsem mohla dělat, aby číslíčka na měřící obrazovce nabrala
na rychlosti. Přepínala se loudavě, téměř jako by to dělala jen aby mě naštvala.
Nebylo nijak jasno - klasický den ve Forks, ve státě Washington - ale přesto jsem měla pocit, jako
by všechna světla reflektorů byla nasměřovaná na mě, přitahující pozornost k nádhernému prstenu
na mé levé ruce. V okamžicích jako byl tento, když jsem cítila oči na svých zádech, bylo to, jako by
prsten zářil neonovým nápisem: Koukej se na mě, koukej se na mě.
Bylo hloupé cítit se tak nesvá, věděla jsem to.
Kromě mojí mamky a taťky, záleželo vůbec na tom, co o mém zasnoubení lidi tvrdí? O mém novém
autě? O mém záhadném přijetí na kolej Ivy League*?(* Ivy League - česky doslova Břečťanová liga
je název sportovního sdružení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě USA. Dnes se
používá obecně jako označení pro tuto skupinu nejprestižnějších amerických univerzit jako celek.) O
zářivé černé kreditní kartě, která mi v mojí zadní kapse připadala křiklavě rudá?
"Jo, komu záleží na tom, co si myslí?" Mumlala jsem si pod nos.
"Umm, slečno?"
Obrátila jsem se, a pak jsem si přála, abych to neudělala.
Dva muži stáli vedle přepychového SUV se zbrusu novými kajaky přidělanými k vrchu. Ani jeden
se nedíval na mě, oba zírali na to auto.
Osobně, mi to nedošlo. Ale pak jsem byla hrdá na to, že jsem dokázala vyniknou mezi značkami
jako Toyota, Ford, Shevy. Tohle auto bylo leskle černé, uhlazené, a hezké, ale pro mě to bylo stále
jenom auto.
"Pardon za vyrušení, ale mohla byste nám říct, co je to za auto?" Zeptal se ten vysoký.
"Umm, Mercedes, nebo ne?"
"Ano." Řekl muž zdvořile, zatímco jeho kratší přítel vyvalil oči na mojí odpověď. "Já vím. Jen by
mě zajímalo, je to... vy řídíte Mercedes Guardian?" Muž pronesl to slovo s úctou. Měla jsem pocit,
že tento muž by si dobře vycházel s Edwardem, mým... snoubencem. (Opravdu nebyl způsob, jak
obejít tu pravdu, když svatba byla jen pár dní daleko) "Ty by neměli být přístupné ani v Evropě,"
pokračoval muž, "natož pak tady."
Jeho oči přejížděly kontury mého auta - Mě se nezdál rozdílný od jakéhokoli jiného Mercedes
Sedana, ale co jsem mohla vědět? - obtížně jsem se v mysli prala se slovy jako snoubenec, svadba,
manžel, atd.
Prostě jsem si je v hlavě nedokázala dát dohromady.
Na jedné straně jsem byla zahnána do kouta samotnou myšlenkou na bílé šaty a květiny. Ale víc než
to, nemohla jsem si srovnat usedlé, úctyhodné, tupé pojetí manžela s mým pojetím Edwarda. Bylo to jak stavět archanděla na místo účetního. Nedokázala jsem si ho představit v žádné všední roli.
Jako vždy, kdykoli jsem začala přemýšlet o Edwardovi, přistihla jsem se v mdlém proudu fantasií.
Cizinec si musel pročistit krk, aby upoutal mojí pozornost: stále čekal na odpověď o výrobci a
modelu auta.
"Nevím." Řekla jsem upřímně.
"Bude vám vadit, když si ho vyfotím?"
Trvalo mi vteřinu to zpracovat.
"Opravdu? Vy si chcete vyfotit auto?"
"Jasně - tohle mi nikdo neuvěří, pokud nepřinesu důkaz."
"Um. Dobře, fajn."
Pohotově jsem vyndala vstřikovač a všourala se na přední sedadlo, abych se skryla, zatímco ten
fanatik vytáhl z tašky ohromný, profesionálně vyhlížející foťák. On a jeho přítel se střídali v
pózováním u kapoty, a pak se přesunuli, aby nafotili záď auta.
"Chybí mi můj náklaďáček." Šeptala jsem si pro sebe.
Velmi, velmi příhodné - příliš příhodné - že můj náklaďáček zahrkal svůj poslední hrk sotva týden
po tom, co jsme se s Edwarem usnesli na našem nahnutém kompromisu, jehož malý detail byl, že
mu bude dovoleno nahradit můj náklaďáček, jen když odejde. Edward přísahal, že už se to dá čekat
každou chvilku, můj náklaďáček prý žil dlouhý, plný život a tak co nevidět umře přirozenou smrtí.
Přesně jak říkal. A samozřejmě, neměla jsem, jak si ověřit tuhle pohádku nebo jak se ho pokusit vzkřísit z mrtvých na vlastní pěst. Můj oblíbený mechanik... - Chladně jsem tu myšlenku
zastavila a odmítala jí nechat dojít do konce. Místo toho jsem poslouchala mužské hlasy venku,
ztlumené za zdmi auta.
"...ho celého plamenometem v tom on-line videu. Ani se mu neopálil lak."
"Jasně že ne, přes tohle děcko bys mohl převalit tank. Není zrovna pro zdejší. Vytvořené pro středozápadní
diplomaty, dealery zbraní a drogové mafiány."
"Myslíš, že ta holka někdo je?" Zeptal se ten menší lehkým hlasem. Sklonila jsem hlavu.
"Huh." Řekl ten větší. "Možná. Nedovedu si představit, k čemu bys tady potřeboval raketouneprůstřelný
sklo a tři sta liber (136 kilogramů) ocelového brnění. Musí mířit někam do mnohem
většího nebezpečí."
Ocelové brnění. Tři sta liber ocelového brnění. A raketou-neprůstřelná skla? Hezké. Co se stalo
tomu starému dobrému "jen neprůstřelnému"?
No, přinejmenším to dávalo smysl - pokud jste měli zvrácený smysl pro humor.
Né že bych nečekala, že si z naší úmluvy vezme patřičný užitek, vyvážií to na jeho stranu tak, aby
mi mohl dát o tak moc víc, než si zasloužím. Souhlasila jsem, že smí nahradit můj náklaďáček, až
bude potřebovat vyměnit, i když jsem nečekala, že ten moment přijde tak brzo, samozřejmě. Když
jsem byla donucena přiznat, že můj náklaďáček se nestal ničím jiným než stále žijící poklonou pro
klasické Chevy v mých kruzích, věděla jsem, že jeho představa nahrazení mě přivede do rozpaků.
Přinutí mě všímat si pohledů a šeptaček. V tom jsem měla pravdu. Ale ani ve svém
nejpředstavivějším předvídání by mě nenapadlo, že mi Edward koupí dvě auta.
Tohle je to "nejdřív" auto. Řekl mi, že bylo vypůjčené a že ho vrátí po svatbě. Nic z toho mi
absolutně nedávalo smysl.
Do teď.
Haha. Protože jsem byla tak lidsky křehká, takovým strůjcem katastrof, a takovou obětí vlastní
smůly, že mě zřejmě jen jak tank odolné auto dokázalo udržet v bezpečí. Vtipné. Byla jsem si jistá,
že on i jeho bratři si tenhle vtípek za mými zády docela užili.
Nebo možná, jen možná, šeptal malý hlásek v mé hlavě, to není vtip, hloupá. Možná se o tebe
opravdu tak moc bojí. Tohle by nebylo poprvé, kdy něco přehnal ve snaze mě ochránit.
Povzdychla jsem si.
To "potom" auto jsem ještě neviděla. Bylo schované pod potahem v nejtemnější části Cullenovic
garáže. Věděla jsem, že většina lidí by už nakukovala, ale já to vážně nechtěla vědět.
Na tom autě pravděpodobně žádná ocel nebyla, protože po líbánkách bych ji už neměla potřebovat.
Zdánlivá nezničitelnost byla jen jednou z mnoha výhod, na které jsem se těšila. Nejlepší věcí na
tom být Cullenová nebyla drahá sportovní auta ani nevyčerpatelné kreditní karty.
"Hej," Zavolal ten dlouhý muž, lepil ruce na sklo v marné snaze nakouknout dovnitř. "Už to máme,
opravdu moc děkujeme!"
"Prosím." Zavolala jsem zpátky a pak se napjala, jak jsem nastartovala motor a - jen co nejjemněji -
sešlápla pedál. . .
Bylo jedno, po kolikáté jsem jela po známé ulici směrem domů, nedokázala jsem ty deštěm
smáčené letáčky donutit zmizet do pozadí. Každý z nich, ať už přibitý k telefonnímu sloupu, nebo
přilepený k pouličnímu světlu, byl jako čerstvá rána do tváře. Dobře zasloužená rána do tváře.
Má mysl byla stahována tou myšlenkou. Přerušila jsem to okamžitě a včas. Nemohla jsem si to na
téhle silnici dovolit. Né když kolem mě v pravidelných intervalech proplouvaly obrázky mého
oblíbeného mechanika.
Mého nejlepšího přítele. Mého Jackoba.
Vývěsky s nápisem VIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? nebyly nápadem Jackobova otce. Byl to
můj otec, Charlie, kdo vytisknul tyhle letáky a rozvěsil je všude po městě. A nejenom po Forks, ale
také po Port Angeles, Sequim a Hoquiam a Aberdeen a každém jiném městě na Olympijském
poloostrově. Ujistil se, že každá policejní stanice ve státě Washington bude mít na zdech přilepený
stejný plakát. Jeho vlastní stanice měla celou jednu tabuli vymezenou jen pro hledání Jackoba.
Tabuli, která byla většinou prázdná, tolik k jeho vlastnímu zklamání a rozčilení.
Mého otce znepokojovalo víc než jen nedostatečná odezva. Nejvíc byl nespokojený s Billym,
Jackobovým otcem a Charlieho nejlepším přítelem.
Že se Billy nechtěl víc zapojit do hledání svého šestnáctiletého "uprchlíka". Že Billy odmítal
rozvěsit letáky po La Push, rezervaci na pobřeží, která byla Jackobovo domovem. Že rezignoval na
Jackobovo zmizení, jakoby si myslel, že není nic, co může dělat. Že tvrdil: "Jackob je už velkej
kluk. Přijde domů, jen jestli bude sám chtít.".
A byl naštvaný ze mě, že jsem se stavila na Billovo stranu.
Taky bych nevyvěšovala letáky. Protože jak Billy, tak já, jsme oba věděli, kde Jackob teď je, třebaže
téměř nemluvil, a také jsme oba věděli, že nikdo neviděl toho chlapce.
Plakáty mi vnutily do krku obvyklý velký, tlustý knedlík, obvyklé bodavé slzy do očí a byla jsem
ráda, že tuhle sobotu jel Edward na lov. Kdyby Edward viděl mojí reakci, jen by se kvůli tomu taky
cítil hrozně.
Samozřejmě, skutečnost že byla sobota měla i své stinné stránky. Jak jsem pomalu a opatrně
zajížděla do naší ulice, spatřila jsem Taťkův policejní vůz zaparkovaný u příjezdové cesty k našemu
domu. Zase na dnešek vynechal rybaření. Stále trucoval kvůli té svatbě.
Takže nebudu moct použít telefon vevnitř. Ale potřebovala jsem si zavolat...
Zaparkovala jsem na obrubníku za sochou Chevy náklaďáčku a vytáhla z přihrádky na rukavice
mobilní telefon, co mi Edward dal pro potřeby nouze. Vytočila jsem, a když vyzváněl pro jistotu
jsem držela prst na tlačítku "ukončit".
"Halo?" Odpověděl Seth Clearwalker a já si úlevně oddychla. Bylo trochu o nervy bavit se s jeho
starší sestrou Leah. Fráze "ukousni mi hlavu" nebyla v Leahině případě zcela jen řečnickou frází.
"Čau, Sethe, tady Bella."
"Čauky, Bello, jak je?"
Dusila jsem se, zoufalá po nějaké útěše. "Fajn."
"Voláš kvůli novinkám?"
"Jsi věštec."
"Ne ne, nejsem žádná Alice. - jsi jen lehko předvídatelná." zavtipkoval. Z celé Quileutské smečky
dole v La Push jen Seth byl v pohodě i když jmenoval Cullenovi jménem, ba dokonce žertoval na
účet mé téměř vševědoucí budoucí švagrové.
"To vím, že jsem." Na chvilku jsem zaváhala.
"Jak je na tom?"
Seth si povzdychl. "Stejně jako vždycky. Moc nemluví, přesto že my víme že nás slyší. Snaží se
nemyslet jako člověk, víš. Spoléhat jen na instinkty."
"Víš, kde teď je?"
"Někde v severní Kanadě. Nemůžu říct, v jaké provincii. Nezajímá se moc o státní hranice."
"Nějaký náznak, že by možná mohl..."
"Nevrací se domů, Bello, promiň."
Polkla jsem. "To je v poho, Sethe, věděla jsem to, ještě než jsem se zeptala. Jen nemůžu přestat
doufat."
"Jo. To my všichni."
"Dík že držíš při mě, Sethe. Vím, že ostatní ti kvůli tomu ztrpčují život."
"Nejsou to zrovinka tví největší fandové." Odpověděl vesele. "Trochu škoda, myslím. Jackob si
vybral, ty sis vybrala. Jakeovi se nelíbí, jaký k tomu mají ostatní postoj. Protože taky není zrovna
bez sebe nadšením že ho požád kontroluješ."
Zalapala jsem po dechu.
"Myslela jsem, že s vámi nemluví?"
"Nemůže před náma schovat všechno, i když se snaží jak může."
Takže Jackob Věděl, že si o něj dělám starosti. Nebyla jsem si jistá, jak jsem se na to cítila. No
přinejmenším věděl, že jsem se nezavrtala do západu slunce a nezapomněla na něj. Možná si
představoval, že bych toho byla schopná.
"Hádám, že se uvidíme na... svadbě." Řekla jsem, to slovo jsem procedila skrze zuby.
"Jo, já a mamka tam budem. Bylo od vás hustý, že jste nás pozvali."
Pousmála jsem se nadšení v jeho hlase. Přestože pozvání Clearwaterů byl Edwardův nápad, byla
jsem ráda, že na to myslel. Mít tam Setha by mohlo být hezké... pouto - jakkoli tenké - k mému
zmizelému nejlepšímu příteli. "Bez tebe by to nebylo ono."
"Pozdravuj za mě Edwarda, jo?"
"Jasně."
Zatřásla jsem hlavou. Přátelství, které se zrodilo mezi Sethem a Edwardem bylo něco, co stále
znejišťovalo moji mysl. Byl to nicméně důkaz, že věci nemuseli být jen jedním způsobem. Že upíři
a vlkodlaci spolu mohli vycházet zcela dobře, děkuji pěkně, pokud to tak oba chtěli.
Né všem se líbila ta myšlenka.
"Ah," Řekl Seth, jeho hlas vyskočil o oktávu nahoru. "Leah je doma."
"Oh! Tak ahoj."
Telefon ztichl. Nechala jsem ho na sedačce a mentálně jsem se připravovala na vstoupení do domu,
kde jsem věděla že bude čekat Charlie.
Můj ubohý taťka měl teď tolik starostí.
Jackobův útěk byl jen jedna tříska sena na jeho přetížených zádech. Téměř stejně si dělal starosti o
mě, jeho čerstvě právně dospělou dceru, co se chystala stát manželkou jen do pár dnů.
Kráčela jsem pomalu skrze déšť světla a vzpomínala na den, kdy jsme mu to řekli...
Jak zvuk Charlieho služebního auta ohlásil jeho příjezd, prsten na mé ruce vážil najednou o sto liber
víc. Chtěla jsem si strčit levou ruku do kapsy, nebo možná si na ní sednout, ale Edwardovo chladný,
pevný stisk ji držel vpředu a středu.
"Přestaň sebou šít, Bello. Prosím, přeci se nejdeš přiznat k vraždě."
"Tobě se to lehko řekne."
Naslouchala jsem zlověstnému zvuku Charlieho bot kráčejících po chodníku. Klíč zachrastil v už
otevřených dveřích. Ten zvuk mi připomínal tu část filmů, kdy si oběť uvědomí, že zapomněla
zamknout...
"Uklidni se, Bello." Zašeptal Edward, když naslouchal zrychlování pulzu mého srdce. Dveře se
zarazily o zeď, a já sebou cukla, jak kdyby mě někdo praštil.
"Ahoj, Charlie." Zvolal Edward naprosto klidně.
"Ne!" Zasyčela jsem pod bradu.
"Co?" Zašeptal Edward nazpátek.
"Počkej, až odloží pistoli."
Edward se uchechtl a zajel si volnou rukou do jeho rozcuchaných, bronzových vlasů.
Charlie přišel zpoza rohu, stále ve své uniformě, stále ozbrojený a snažil se nedělat obličeje, když
nás objevil sedět v láskyplném objetí. Poslední dobou ho to stálo opravdu hodně úsilí, aby se snažil
mít Edwarda trochu víc rád. Samozřejmě, dnešní přiznání bude okamžitým koncem tohohle úsilí.
"Hej, děcka, Co se děje?"
"Chtěli bychom si s tebou promluvit." Řekl Edward. "Máme dobré zprávy."
Charlieho výraz přešel z předstíraného přátelství do černého podezření během vteřiny.
"Dobré zprávy?" Zabručel Charlie a díval se přímo na mě.
"Posaď se, tati."
Pozvednul jedno obočí, pět vteřin na mě zíral, pak přešel k opěradlu a posadil se na úplný okraj,
jeho záda byla rovná jak pravítko.
"Hlavně se hned neznepokojuj, tati." Řekla jsem po momentě nebezpečného ticha. "Všechno je v
pořádku."
Edward se zašklebil, a já věděla že je to v odpověď na slovo "v pořádku". on by pravděpodobně
použil něco mnohem víc jako "úžasné" nebo "perfektní" nebo "skvělé".
"Jasně, Bello, jasně, pokud je vše tak perfektní, tak proč polykáš knedlík?"
"Nepolykám." Lhala jsem.
Odtáhla jsem se od jeho divokého mračení, přitiskla se k Edwardovi a instinktivně si otřela hřbet
ruky o čelo, abych se zbavila evidence.
"Ty jsi těhotná!" Vybouchnul Charlie. "Jsi těhotná, že jo?"
Přestože otázka byla pravděpodobně namířená na mě, teď zíral na Edwarda a přísahala bych, že
jsem viděla, jak mu ruka cukla směrem k zbrani.
"Ne! Samozřejmě že ne!" Chtěla jsem obejmout Edwarda kolem žeber, ale věděla jsem, že ten
pohyb by mi přivodil akorát tak modřiny. Říkala jsem Edwardovi, že lidé si okamžitě vyvodí takový
závěr! Jaký jiný možný důvod by přinutil holku, aby se vdávala v osmnácti? (Z jeho odpovědi jsem
tenkrát protočila oči. Láska. No jasně.) Charlieho zuřivý pohled se o stín odlehčil. Na mé tváři bylo
obvykle docela čistě vidět, kdy říkám pravdu a tentokrát mi věřil. "Oh, promiň."
"Omluva se přijímá."
Byla dlouhá pauza. Po chvilce mi došlo, že všichni čekají na mě, až něco řeknu. Vzhlídla jsem
panicky k Edwardovi. nebyl žádný způsob, jak bych se donutila pronést ta slova. Usmál se na mě a
pak se narovnal v ramenou a obrátil se k mému otci.
"Charlie, uvědomuji si, že tohle dělám ve špatném pořadí. Podle tradice jsem se tě měl zeptat první.
Není to míněno jako neúcta k tobě, ale vzhledem k tomu, že Bella už řekla ano a já bych nerad
vyvracel její volbu v téhle věci, namísto žádání o její ruku, bych nyní rád požádal o tvé požehnání.
Budeme se brát, Charlie. Miluji jí více než cokoli na tomto světě, víc než vlastní život a - nějakým
zázrakem - miluje ona mě stejně. Dáš nám své tedy požehnání?"
Zněl tak jistě. Tak klidně. Na kraťoučký okamžik, když jsem naslouchala jeho samozřejmému
hlasu, jsem zakusila řídký moment porozumění. Viděla jsem letmě, jak svět vypadal pro něj. Na
délku jednoho tluku lidského srdce dávala tahle novinka naprostý smysl.
A pak jsem zachytila výraz Charlieho tváře. Jeho oči byly nyní upřené na prsten.
Držela jsem dech, zatímco jeho tvář měnila barvu - z bledé na rudou, z rudé na modrou, z modré na
fialovou. Začala jsem se zvedat - Nejsem si jistá, co jsem plánovala dělat. Možná použít
Heimlichovo manévr, abych se ujistila, že neupadá do šoku. - ale Edward mi potřel ruku a
zamumlal "Dej mu minutku" tak potichu, že jsem to mohla slyšet jen já.
Tentokrát bylo ticho mnohem delší. Ale pak, pozvolna, kousek po kousku se Charliemu navracela
normální barva. Našpulil rty a stáhnul obočí. Poznala jsem jeho "hluboce zamyšlený" výraz. Dlouho
nás dva studoval, a já cítila, jak se Edward po mé straně uvolnil.
"Hádám, že nejsem zas tak překvapený." Breptal Charlie. "Věděl jsem, že se budu muset brzo s
něčím podobným vypořádat."
Vydechla jsem.
"Jsi si tím jistá?" Dožadoval se, díval se přímo na mě.
"Jsem si Edwardem na sto procent jistá." Odpověděla jsem mu okamžitě.
"Ale vdávat se? Nač takový spěch?" Jeho oči byly zase podezřívavé.
Ten spěch byl odpovědí na skutečnost, že já se devatenácti přibližovala každý den, zatímco Edward
byl zmrazen ve své sedmnáctileté dokonalosti. Né že by mě ten fakt nutil k manželství, ale svatba
byla zapotřebí kvůli choulostivému a spletitému kompromisu, na kterém jsme se s Edwardem
usnesli, abychom se dostali do téhle části, na okraj transformace ze smrtelné na nesmrtelnou.
To nebylo nic, co by se Charliemu dalo vysvětlit.
"Na konci roku jdeme společně s Bellou na Dartmouth, Charlie." Připomněl mu Edward. "Chtěl
jsem to udělat, no, správnou cestou. Byl jsem k tomu vychovaný." Pokrčil rameny.
Vlastně to teď ani nijak nezveličoval. Za první světové války byli všichni ohromně staromódně
morální.
Charlieho ústa se zkroutila na stranu. Pátral po okraji pádného argumentu, kterého by se mohl
chytit. Ale co mohl říct? Byl bych radši, kdybys byla kriminálnice? Byl to táta. Měl svázané ruce.
"Věděl jsem, že to přijde." mumlal si pro sebe, mračil se. A pak byla jeho tvář náhle perfektně
hladká a čistá