Paul, natáhlý přes celý můj gauč, sledující nějaký pitomý baseballový zápas na mé mizerné
televizi, na mě jenom vycenil zuby a potom – opravdu pomalu – vzal jeden Dorito ze sáčku v jeho
klíně a celý si ho stržil do pusy.
Křoupání. "Ani nápad," řekl, zatímco žvýkal. "Tvoje sestra říkala, že mám jít napřed a chovat se
jako doma."
Snažil jsem se znít, jako bych se ho právě nechystal praštit. "Už je tady Rachel?"
Nefungovalo to. Slyšel, kam jsem se přesunul a strčil si sáček za záda. Sáček se roztrhnul, jak
ho svou váhou přimáčknul a rozmačkal brambůrky na kousky. Paul zvedl ruce v pěsti k obličeji
jako boxer.
"Zkus to, smrade. Já nepotřebuju Rachel, aby mě ochraňovala."
Odfrkl jsem. "Jasně. Jakoby jsi za ní při první příležitosti nešel brečet."
Rozesmál se a uvolnil se, spustíc ruce dolů. "Nepůjdu za holkou žalovat. Pokud budeš mít
dobrou ránu, zůstane to jen mezi náma. A naopak, jasný?"
Jeho oči se obrátily k televizi.
Zaútočil jsem.
Když moje pěst dopadla, jeho nos vydal velmi uspokojující křupající zvuk. Pokusil se mě chytit,
ale já uskočil pryč dřív, než mě stačil popadnout, v levé ruce držíc poničený sáček Doritos.
"Zlomil jsi mi nos, debile."
"Jenom mezi náma, jasný, Paule?"
Šel jsem odložit brambůrky pryč. Když jsem se otočil, Paul vrátil svůj nos do původní polohy,
než stihl srůst křivě. Už mu přestala téct krev; vypadalo to, jako by neměla žádný důvod, stékat mu
přes rty a odkapávat z brady. Zaklel, šklebíc se když si promnul na chrupavku.
"Ty si takovej zmetek, Jacobe. Přísahám, že se radši půjdu poflakovat s Leah."
"Au. Wow, vsadím se, že Leah se skutečně zamiluje, až uslyší, že s ní chceš strávit nějaký
plnohodnotný čas. To jednoduše roztaví bariéry kolem jejího srdce."
"Zapomeň, že jsem to řekl."
"Samozřejmě. Jsem si jistý, že mi to neuklouzne."
"Ahr," zavrčel a opřel se znovu do gauče, stírající zbytky krve z límce svého trička. "Jsi rychlej,
smrade. To musím uznat." Vrátil svoji pozornost zpět ke zmatené hře.
Chvilku jsem tam stál a potom odkráčel do svého pokoje, mumlajíc si něco o mimozemských
únosech.
Dříve jsi mohl vyprovokovat Paula k bitce téměř kvůli čemukoli. Nemusel jsi ho ani praštit –
stačil ho nějak urazit. Samozřejmě že teď, když jsem opravdu chtěl dobrou vrčící, trhající, zlomstromy
rvačku, musel být tak vyzrálý.
Nebylo už tak hrozné, že se další člen smečky otiskl – protože teď už to byly čtyři z deseti! Kdy
to mělo přestat? Celá tahle závazná láska na první pohled byla naprosto nechutná!
Musela to být moje sestra? Musel to být Paul?
Když Rachel přijala domů z Washingtonská státní na konci letního semestru – promovala dřív,
blbka – nejvíc jsem se obával, že bude obtížně udržet před ní naše tajemství. Nebyl jsem zvyklý
přetvařovat se ve svém vlastním domě. To mě nutilo sympatizovat s dětmi jako Embry a Collin,
jejichž rodiče nevěděli, že jsou vlkodlaci. Embryho matka si myslela, že prochází nějakým druhem
rebelantského období. Byl permanentně zdrcený z neustálého vykrádání se ven, ale nebylo moc
věcí, které s tím mohl dělat. Každou noc mu kontrolovala pokoj a každou noc byl opět prázdný.
Ona vřískala, on stále mlčel a příští den opět nanovo. Zkoušeli jsme přemlouvat Sama, aby dal
Embrymu volno a on mohl mámu zasvětit, ale Embry řekl, to nepřichází v úvahu. Tajemství bylo
příliš důležité.
Takže jsem musel přepnout, abych udržel naše tajemství. A potom, dva dny po Rachelině
návratu domů, kolem ní Paul běžel na pláži. A čáry máry fuk – pravá láska! A když najdeš tvoji
druhou polovičku, tajemství už nejsou nezbytná.
Rachel se seznámila s celým příběhem. A já najednou dostal Paula jako švagra. Věděl jsem, že
z toho ani Billy nebyl moc nadšený. Ale zvládal to lépe než já. "Samozřejmě, utekl ke
Clearwatersům" bylo poslední dobou víc než časté. Neviděl jsem v tom žádnou závratnou změnu
k lepšímu. Místo Paula všude plno Leah.
Přemýšlel jsem se – doopravdy by mě kulka skrz spánek zabila nebo by po sobě zanechala jen
opravdu velký nepořádek, který bych musel uklidit?
Praštil jsem sebou na postel. Byl jsem unavený – od své poslední hlídky jsem nespal – ale věděl
jsem, že neusnu. V hlavě se mi honilo příliš mnoho myšlenek, které se mi odrážely od lebky jako
dezorientovaný roj včel. Hlučné. Neustále mě bodaly. Museli to být sršni, a ne včely. Včely po
jednom bodnutí zemřou. A ty stejné myšlenky mě bodaly pořád znovu a znovu.
Z toho čekání jsem se mohl zbláznit. Už to byly skoro čtyři týdny. Přepokládal jsem, ať tak či
tak, že k nám brzy přijdou novinky. Celé noci jsem proseděl, představujíc si jakou podobu by to
mohlo mít.
Charlie vzlykající do telefonu – Bella a její manžel zahynuli při nehodě. Pád letadla? To by bylo
těžké fingovat. A i kdyby ne, pijavice by se nerozmýšlely zabít hromadu kolemjdoucích, abych to
učinili autentické. Proč by také ano? Možná by použili jen malé letadlo. Pravděpodobně měli jedno
navíc.
Nebo by vrah mohl přijet domů sám, neúspěšný ve svém pokusu přeměnit ji na jednu z nich?
Nebo to vůbec nemuselo dojít tak daleko. Možná ji rozmáčknul jako balíček brambůrek v jeho
snaze dostat se na další metu? Protože její život pro něj byl méně důležitý než jeho vlastní rozkoš...
Příběh bude tak tragický – Bella zahyne při strašlivém neštěstí. Oběť lupiče, kterému se vymklo
jeho přepadení. Udusivší se při večeři. Dopravní nehoda, jako moje máma. Tak běžné. Stává se to
pořád.
Přivezl by ji domů? Pohřbil tady pro Charlieho? Samozřejmě že obřad s uzavřenou rakví. Jako
při pohřbu mé mámy...
Mohl jsem jenom doufat, že se vrátí zpět, na můj dosah.
Možná že nakonec žádná historka nebude. Možná že Charlie zavolá, aby se zeptal mého otce,
jestli neslyšel něco o doktorovi Cullenovi, který se jednoho dne prostě neukázal v práci. Žádné
odpovědi na žádném z telefonů Cullenových. Záhadný únos nějakou tajnou organizací...
Možná že by velký bílý dům mohl vyhořet do základů a uvěznit všechny uvnitř. Samozřejmě že
pro tohle by potřebovali těla. Osm lidí zhruba stejné velikosti. Spálení příliš moc na rozpoznání –
příliš moc aby pomohly zubní záznamy.
Cokoli z toho, bude to podvod – pro mě. Bude obtížné je najít, když nebudou chtít být nalezeni.
Samozřejmě že jsem měl na hledání věčnost. Kdybys měl věčnost, mohl by jsi zkontrolovat každé
stéblo z kupky sena, jedno po druhém, aby ses přesvědčil, jestli se tam nenachází jehla.
Ale teď mi pomyšlení na prohledávání kupky sena nevadilo. Přinejmenším bych měl alespoň co
dělat. Nenáviděl jsem skutečnost, že bych mohl ztratit svoji šanci. Dát pijavicím čas na útěk, pokud
to byl jejich plán.
Mohli bychom tam jít dneska v noci. Mohli bychom zabít každého z nich, koho bychom
dokázali najít.
Líbil se mi tento plán, protože jsem znal Edwarda dost dobře na to, abych věděl, že pokud bych
zabil kohokoli z jejich spolku, dostal bych šanci skoncovat i s ním. Přišel by si pro pomstu. A já
bych mu ji dal – nenechal bych svoje bratry srazit ho k zemi, jak to smečka dělávala. Byl by to jen
on a já. A snad by lepší zvítězil.
Ale Sam o tom nechtěl ani slyšet. Neporušíme smlouvu. Necháme je ji porušit. Jenom protože
jsem neměli žádný důkaz, že Cullenovi udělali něco špatného. Zatím. Museli jsme dodat zatím,
protože jsem všichni věděli, že to bylo nevyhnutelné. Bella se vrátí jako jeden z nich, nebo se
nevrátí vůbec. Tak jako tak, lidský život bude ztracen. A to znamenalo, že hra bude moci začít.
V jiné místnosti Paul hýkal jako osel. Možná přepnul na komedii. Možná že byla jen vtipná
reklama. Každopádně mi to pěkně lezlo na nervy.
Přemýšlel jsem, že mu znovu zlomím nos. Ale nebyl to Paul s kým jsem chtěl bojovat. Ne
doopravdy.
Snažil jsem se naslouchat jiným zvukům, větru prohánějícímu se v korunách stromů. Nebylo to
stejné, ne skrze lidské uši. Bylo tu milion rozdílných hlasů větru, které jsem v tomhle těle nemohl
slyšet.
Ale i tyhle uši byly dost citlivé. Mohl jsem slyšet šustění stromů u cesty, zvuky aut projíždějící
poslední zatáčkou, kde jsi konečně mohl spatřit pláž – výhled na ostrovy, skály a obrovský modrý
oceán rozpínající se až za obzor. Policajti z La Push se vždycky nacházeli někde poblíž. Turisté si
nikdy nevšimli značky omezující rychlost na opačné straně silnice.
Mohl jsem slyšet hlasy před obchodem se suvenýry nacházejícím se na pláži. Mohl jsem slyšet
zvonek, který se rozcinkal při každém otevření či zavření dveří. Mohl jsem slyšet Embryho mámu
za pokladnou, tisknoucí účtenku.
Mohl jsem slyšet příliv narážející na kamenitou pláž. Mohl jsem slyšet křik děti, když k nim
ledová voda vyrazila příliš rychle a oni nestačili utéct. Mohl jsem slyšet jejich matky stěžující si na
jejich mokré oblečení. A mohl jsem slyšet důvěrně známý hlas...
Tak jsem se zaposlouchal do okolí, že mě náhlý výbuch Paulova oslího smíchu přinutil vyskočit
z postele.
"Vypadni z mého domu," zavrčel jsem. Vědíc, že by si toho stejně nevšímal, jsem se řídil svoji
vlastní radu. Otevřel jsem okno a vyskočil na potemnělou cestu, abych se už na Paula nemusel
dívat. Bylo by to příliš lákavé. Věděl jsem, že bych ho znovu praštil a Rachel už byla tak dost
naštvaná. Viděla krev na jeho tričku a obviňovala mě, aniž by k tomu měla nějaký důkaz.
Samozřejmě, že měla pravdu, ale stejně.
Zamířil jsem dolů na pobřeží, ruce zastrčené v kapsách. Nikdo se na mě dvakrát nepodíval, když
jsem procházel po První pláži. Na létě byla jedna příjemná věc – nikdo se nestaral, jestli jsi měl
oblečeného ještě něco jiného než šortky.
Následoval jsem důvěrně známý hlas, který jsem zaslechl, a dosti snadno nalez Quila. Byl na
jižním konci půlměsíce, kterému se větší část turistů vyhýbala. Neustále se ze sebe chrlil příval
upozornění.
"Nelez do vody, Claire. No tak. Ne, nedělej to. Oh! Paráda, prcku. Opravdu chceš, aby mě
Emily seřvala? Už tě nikdy nevezmu na pláž, pokud neuděláš – Oh, vážně? Nedělej – ahr. Myslíš si,
jak náramně je to vtipné, co? Haha! Kdo se směje teď, co?"
Když jsem se k nim dostal, držel chichotající se batole ve vzduchu za kotník. V jedné ruce měla
kyblíček, rifle promočené stejně jako on prakticky celou přední stranu trika.
"Pět babek na tu holku," řekl jsem.
"Čau, Jaku."
Claire kňučela a mrštila kyblíčkem na Quilova kolena. "Dolů, dolů!"
Sotva ji opatrně postavil na nohy, rozběhla se ke mně a omotala mi ručičky kolem nohy.
"Sejda Jay!"
"Jak se vede, Claire?"
Zahihňala se. "Qwil e cély moký."
"Všiml jsem si. Kde máš mámu?"
"Plyč, plyč, plyč," zpívala Claire. "Cwaire si haje s Qwilem cély den. Cwaire us nidy nepude
domů." Pustila mě a běžela ke Quilovi. Odchytil ji a vysadil si ji na ramena.
"To zní jako že jste skvělá dvojka."
"Vlastně trojka," opravil mě Quil. "Zmeškal si večírek. Princeznovský téma. Donutila mě nosit
korunku a potom Emily navrhla, že by na mě mohly vyzkoušet její nový šminky."
"No teda, opravdu mě mrzí, že jsem to neviděl."
"O nic nepřijdeš, Emily si to vyfotila. Vlastně jsem vypadal dost sexy."
"Ty si takovovej vůl."
Quil pokrčil rameny. "Claire se bavila. To byl účel."
Protočila jsem oči. Bylo obtížné pohybovat se poblíž lidí, kteří se otiskli. Nezáleželo na tom,
v jakém stádiu se nacházeli – ať už utahující se manželská oprátka u Sama nebo hodně zneužívaná
chůva u Quila – ale z klidu a jistoty, kterou pokaždé vyzařovali, se mi chtělo vyloženě zvracet.
Claire mu kňučela na ramenech a ukazovala na zem. "Kásný kaínek, Qwil! Po mě, po mě!"
"Který, prcku? Ten červený?"
"Ne celvený!"
Quil si kleknul – Claire zaječela a chytla se ho za vlasy jakoby byl kůň a ona na něm jela.
"Ten modrý?"
"Ne, ne, ne..." zpívalo děvčátko, nadšené její novou hrou.
Ale to nejdivnější na tom bylo, že Quil si to užíval stejně jako ona. Neměl na tváři ten stejný
výraz jako tolik rodičů-turistů – kdy-je-čas-na-spaní? obličej. Nikdy jste neviděli skutečné rodiče
tak nadšené si hrát na cokoli, co si jejich přihlouplé děcko mohlo vymyslet. Viděl jsem Quila
hodinu hrát si na schovku bez toho, aby ho to znudilo či otrávilo.
A nemohl jsem si z něho ani kvůli tomu utahovat – příliš jsem mu záviděl.
Napříč tomu, že jsem si myslel, že je na prd, že napřed musel přečkat dobrých čtrnáct let jako
mnich, dokud Claire nebude v jeho věku – pro Quila bylo přinejmenším dobré, že vlkodlaci
nestárnou. Ale dokonce celá ta doba ho očividně příliš netrápila.
"Quile, už jsi někdy přemýšlel o randění?" zeptal jsem se.
"Co?"
"Ne, ne zutý!" výskala Claire.
"Však víš. Skutečná holka. Myslím, jen pro teď, víš? Na chvilky, kdy budeš mít pauzu od
hlídání."
Quil na mě zíral s otevřenou pusou.
"Kásný kaínek! Kásný kaínek!" křičela Claire, když jí nenabídl další možnost. Plácla ho po
hlavě svojí malou ručičkou.
"Promiň, Claireičko. A co takhle ten fialový?"
"Ne," zahihňala se. "Ne filofý."
"Poraď mi, moc tě prosím, prcku."
Claire o tom popřemýšlela. "Elený," řekla nakonec.
Quil zíral na kamínky a prohledával je. Vzal čtyři kamínky v různých odstínech zelené a nabídl
jí je.
"Našel jsem ho?"
"Jo!"
"Který to je?"
"Echny!!"
Předal jí kamínky do natažených ručiček. Zasmála se a okamžitě mu je vysypala na hlavu.
Strojeně sebou trhnul, postavil se na nohy a vykročil k parkovišti. Pravděpodobně se o Claire
strachoval, protože na sobě měla mokré oblečení. Byl horší než jakákoli paranoidní, přespříliš
ochranitelská matka.
"Promiň, jestli jsem byl předtím vlezlej, kámo, ohledně toho randění," řekl jsem.
"To je v pohodě," řekl Quil. "Jenom mě to trochu zaskočilo. Nepřemýšlel jsem o tom."
"Vsadím se, že by to pochopila. Však víš, až vyroste. Nenaštve se, že jsi měl svůj život, zatímco
ona nosila plenky."
"Ne, já vím. Jsem si jistej, že by to pochopila."
Nic dalšího neřekl.
"Ale ty to nechceš, že?" hádal jsem.
"Nedokážu si to představit," řekl tiše. "Já prostě... nevidím nikoho jinýho. Už si holek
nevšímám, však víš. Nevidím jejich tváře."
"Dej tohle dohromady s korunkou a šminkami a možná bude mít Claire jiný důvod se obávat."
Quil se zasmál a poslal ke mně vzdušnou pusu. "Jsi v pátek volnej, Jacobe?"
"Jestli chceš," řekl jsem a zašklebil se. "Jo, myslím že jo."
Na vteřinu zaváhal a potom řekl: "Už jsi někdy přemýšlel o randění?"
Povzdechl jsem si. To jsem si na sebe zase jednou upletl bič.
"Víš, Jaku, možná by jsi měl přemýšlet o tom, že si pořídíš vlastní život.
Neřekl to jako vtip. Jeho hlas byl soucitný. To to ještě zhoršovalo.
"Nevidím je, Quile. Nevidím jejich tváře."
Také si povzdechl.
Někde v dáli, příliš slabě aby to přes vlny mohl slyšet někdo kromě nás dvou, stoupalo z lesa
vytí.
"Zatraceně, to je Sam," rozpoznal Quil. Jeho ruce vyletěly vzhůru a dotkly se Claire, jakoby se
chtěl ujistit, že tam stále byla. "Nevím, kde je její máma!"
"Půjdu se podívat, co se děje. Jestli tě budeme potřebovat, dám ti vědět." Vychrlil jsem ze sebe
tak rychle, že moje slova téměř splývala. "Proč ji nevezmeš ke Clearwatersům? Sue a Billy ji
můžou pohlídat, když to bude potřeba. A stejně asi budou vědět, co se děje."
"Fajn – tak už padej, Jaku!"
Rozběhl jsem se, ne po blátivé cestě skrz zaplevelený živý plot, ale nejkratší dráhou rovnou
k lesu. Přeskočil jsem první linii naplaveného dřeva a střihl si to rovnou skrz šípky, stále běžící.
V očích se mi objevily malé slzy, když se mi trny zabodly do kůže, ale ignoroval jsem to. Ty vpichy
se zahojí ještě než se dostanu ke stromům.
Zahnul jsem za obchod a přeběhl přes hlavní silnici. Někdo na mě zatroubil. Konečně v zákrytu
stromů jsem se rozběhl rychleji, dělajíc delší kroky. Lidé by zírali, pokud bych tak běžel na
otevřeném prostranství. Normální lidé by takhle rychle běžet nikdy nedokázali. Někdy jsem si
myslel, že by mohlo být zábavné, zúčastnit se závodu – třeba Olympického triatlonu nebo tak něco.
Bylo by boží sledovat výraz všech těch vrcholnejch atletů, kdybych nad nimi zvítězil. Ale byl jsem
si stoprocentně jistý, že by na mě dělali spousty testů, aby se ujistily, že to nebyly steroidy v mé
krvi, které mě vyhecovaly k takovému výkonu.
Jakmile jsem byl ve skutečném lese, nesvazován cestami nebo domy, smykem jsem zastavil a
shodil ze sebe šortky. Rychlými, nacvičenými pohyby jsem je sroloval a přivázal koženým
provázkem ke kotníku. Zatímco jsem těsněji utahoval smyčku, začal jsem se opět pohybovat. Po
páteři mi třepotal oheň, vysílajíc trhavé záškuby do mých rukou a nohou. Zabralo to sotva vteřinu.
Pohltil mě žár a já pocítil tichý záblesk, který mě učinil něčím jiným. Dopadl jsem těžkými tlapami
na travnatou půdu a natáhl zadní nohy, připraven vyrazit.
Přeměna byla velice snadná, když jsem byl soustředěný jako teď. Už jsem neměl problémy
s náladou. Kromě toho, když se mi to připletlo do cesty.
Na půl vteřiny jsem si vybavil strašlivou chvílí na té nediskutovatelné napodobivě svatby. Byl
