Rozbřesk-Kapitola 9
31. leden 2009 | 17.58 |
9. Jisté jakože peklo nevidí, že jeden přichází
Ve skutečnosti jsem neplánoval rozloučit se se svým otcem.
Konec konců, stačil by jeden rychlí telefonát Samovi a hra mohla skončit, ještě dřív než začala.
Odřízli by mě a zatlačili zpátky. Pravděpodobně by mě zkusily naštvat, nebo dokonce zranit – nějak
mě přinutit přeměnit se, aby Sam mohl vydat nový rozkaz.
Ale Billy mě očekával, vědíc, že bych mohl být poblíž. Jen seděl na dvoře ve svém kolečkovém
křesle s očima upřenýma přesně na místo, odkud jsem se vynořil zpoza stromů. Viděl jsem ho
posuzovat můj směr – zamířil jsem kolem domu do své domácí garáže.
"Máš minutku, Jaku?"
Smykem jsem zastavil. Podíval jsem se na něj a potom ke garáži.
"No tak, hochu. Aspoň mi pomoz dovnitř."
Zaťal jsem zuby, ale rozhodl se, že by bylo více pravděpodobné, že způsobí problémy se
Samem, když s ním pár minut nepobudu.
"Od kdy potřebuješ pomoct, starče?"
Zasmál se jeho hřmícím smíchem.
"Moje ruce jsou vyčerpané. Tlačil jsem se celou cestu od Sue
až sem."
"Je to z kopce. Celou cestu jsi se vezl."
Vytlačil jsem jeho křeslo po rampě, kterou jsem pro něho vyrobil, a zamířil do obýváku.
"Přistihl si mě. Myslím, že jsem jel tak třicet mil za hodinu. Bylo to úžasné."
"Rozmlátíš si křeslo. A potom se budeš soukat kolem na loktech."
"Ani nápad. Bude tvoje práce nosit mě."
"Nebudeš moct jít na moc míst."
Billy položil ruce na kolečka a dopravil se k ledničce. "Zbylo nějaké jídlo?"
"Dostal jsi mě. Paul tady byl celej den, takže pravděpodobně ne."
Billy si povzdechl. "Musím začít ukrývat potraviny, jestli se chceme vyhnout hladovění."
Billyho žertovný tón zmizel, jeho oči změkly. "Máme ji doma jenom pár týdnů. Poprvé, co je
tady tak dlouho. Je to těžké – děvčata byla straší než ty, když tvoje máma odešla. Dělá jim větší
problémy být v tomhle domě."
"Já vím."
Rebeka nebyla doma ani jednou, od té doby co se vdala, ačkoli měla dobrou výmluvu. Letenky
z Havaje byly pěkně drahé. Washingtonská státní byla dost blízko, takže Rachel neměla tu stejnou
obranu. Brávala si kurzy přes letní semestry, pracovala dvojité směny o prázdninách v nějaké
kavárně na koleji. Kdyby tu nebyl Paulovi, pravděpodobně by zase hezky rychle odjela. Možná
proto ho odsud Billy nevykopal.
"No, já jdu na něčem pracovat..." vykročil jsem k zadním dveřím.
"Počkej, Jaku. Neřekneš mi, co se stalo? Mám pro novinky zavolat Samovi?"
Stál jsem zády k němu, skrývajíc svůj obličej.
"Nic se nestalo. Sam už se s nimi rozloučil. Hádám, že jsme teď všichni fanklub pijavic."
"Jaku..."
"Nechci o tom mluvit."
"Odcházíš, synu?"
V místnosti bylo dlouho ticho, zatímco jsem se rozhodoval, jak to říct.
"Rachel si může vzít zpátky její pokoj. Vím, že nesnáší tu nafukovací matraci."
"Než tě ztratit, radši by spala na zemi. Tak jako já."
Odfrkl jsem si.
"Jacobe, prosím. Jestli potřebuješ....pauzu. Dobře, vezmi si ji. Ale už ne tak dlouhou. Vrať se
zpět."
"Možná. Možná že můj podmět budou svatby. Uspořádej veselku Samovi, pak Rachel. Možná
bude první Jared a Kim. Nejspíš bych si s sebou měl vzít oblek nebo tak něco."
"Jaku, podívej se na mě."
Pomalu jsem se k němu otočil. "Co je?"
Nekonečně dlouhou minutu mi upřeně hleděl do očí. "Kam jdeš?"
"Nikam určitě."
Naklonil hlavu na stranu a jeho oči se zúžily. "Skutečně?"
Bez mrknutí jsme si vyměňovali upřené pohledy. Vteřiny plynuly.
"Jacobe," řekl. Jeho hlas byl napjatý. "Jacobe, ne. Nestojí to za to."
"Nevím, o čem to mluvíš."
"Nech Bellu a Cullenovi být. Sam má pravdu."
Další vteřinu jsem na něj zíral a pak překonal místnost dvěma dlouhými kroky. Popadl jsem
telefon a odpojil kabel z krabičky i sluchátka. Zmuchlal jsem šedý drát v dlani.
"Sbohem, tati."
"Jaku, počkej-" zavolal za mnou, ale já už byl venku ze dveří a utíkal.
Motorka nebyla tak rychlá jako běh, ale bylo to víc diskrétní. Přemítal jsem, jak dlouho Billymu
potrvá dopravit se dolů do obchodu a nají někoho s telefonem, kdo by mohl předat Samovi zprávu.
Vsadil bych se, že Sam byl pořád ve vlčí podobě. Problém by byl, pokud by Paul přišel zpět na naše
místo příliš brzy. Mohl by se ve vteřině proměnit a dát Samovi vědět, co jsem dělal...
Ale o to jsem se nebál. Postupoval jsem, jak nejrychleji jsem mohl a pokud mě chytí, nějak se
s nimi už vypořádám, když budu muset.
Nakopl jsem motorku k životu a rozjel se dolů po blátivé cestě. Neohlížel jsem se, když jsem
míjel dům.
Hlavní cesta byla rušná vlivem turistů; proplétal jsem se mezi auty, poslouchajíc hromadné
troubení a několik nadávek. Zahnul jsem na 101, neobtěžujíc se rozhlédnout. Jel jsem minutu rovně,
abych se vyhnul srážce z minivanem. Ne že by mě zabila, ale určitě by mě zpomalila. Zlomeným
kostem – přinejmenším těm velkým – trvalo dny než se naprosto uzdravily, jak jsem moc dobře
věděl.
Dálnice se trochu pročistila, takže jsem z motorky mohl vymáčknout osmdesátku. Ani jsem se
nedotkl brzdy, dokud jsem nebyl blízko úzké cesty; byl jsem za vodou. Takhle daleko by Sam
nepřišel, aby mě zastavil. Bylo příliš pozdě.
Teď nastala ta chvíle – kdy jsem si byl jistý, že jsem to zvládl – abych začal přemýšlet, co
přesně vlastně teď udělám. Zpomalil jsem na dvacet, proplétajíc se skrze stromy opatrněji, než bylo
potřeba.
Věděl jsem, že mě uslyší přicházet, motorka ne motorka, takže překvapení se nekonalo. Nebyl
žádný způsob jak zamaskovat moje záměry. Edward uslyší moje plány, jakmile budu dostatečně
blízko. Možná už je mohl slyšet. Ale myslel jsem si, že tohle stejně stále bude fungovat, protože
jsem měl na své straně jeho ego. Chtěl se mnou bojovat sám.
Takže tam prostě nakráčím, uvidím Samův ušlechtilý důkaz na vlastní oči a potom vyzvu
Edwarda na souboj.
Až skončím s ním, sejmu z těch ostatních co nejvíc budu moci, dokud nedostanou oni mě. Huh
– zajímalo by mě, jestli Sam bude považovat moji smrt za provokaci. Pravděpodobně řekne, že jsem
dostal, co jsem si zasloužil. Nebude chtít obtěžoval svoje krvežíznivé přátele.
Cesta se otevřela v louku a její vůně mě uhodila do obličeje jako shnilé rajče. Ahr. Smradlaví
upíři. Žaludek mi začal tepat. Zápach byl pronikavý – prosycený vůní člověka jako to bylo pokaždé,
když jsem přišel – přesto ne tak hrozný, jako skrze můj vlčí nos.
Nebyl jsem si jistý, co očekávat, ale v okolí velké bílé krypty nebyly žádné známky pohybu.
Samozřejmě že věděli, že jsem tady byl.
Vypnul jsem motor a poslouchal ticho. Teď jsem mohl slyšet napjatý, rozhněvaný šepot zpoza
širokých dvojitých dveří. Někdo byl doma. Zaslechl jsem svoje jméno a usmál se, potěšen
myšlenkou, že jsem je alespoň trochu vystresoval.
Zhluboka jsem se nadchl - uvnitř mě už by to mohlo být jenom horší – a vyskočil schody na
verandu.
Dveře se otevřely dřív než se jich moje pěst vůbec dotkla a na prahu stál doktor, oči vážné.
"Ahoj, Jacobe," řekl klidněji, než jsem očekával. "Jak se máš?"
Musel jsem dýchat pusou. Puch vylévající se zpoza dveří byl opravdu nesnesitelný.
Byl jsem zklamaný, že to Carlisle přišel otevřít. Byl bych raději, kdyby přišel Edward
s vyceněnými zuby. Carlisle byl tak... prostě lidský nebo tak něco. Možná že za to mohly jeho
návštěvy u nás doma minulé jaro, když jsem na tom nebyl zrovna nejlíp. Bylo mi nepříjemné dívat
se mu do obličeje a vědět, že ho plánuju zabít, pokud budu moci.
"Slyšel jsem, že to Bella zvládla zpátky živá," řekl jsem.
"Ehm, Jacobe, teď vážně není ta nejvhodnější chvíle." Doktor vypadal znepokojeně, ale ne
způsobem, jaký jsem očekával.
"Mohli bychom to nechat na později?"
Zíral jsem na něho jako opařený. Žádal o odložení smrtelného střetu na vhodnější chvíli?
A potom jsem zaslechl Bellin hlas, nakřáplý a kostrbatý, a nedokázal jsem myslet na nic jiného.
"Proč ne?" zeptala se někoho. "Budeme to držet v tajnosti i před Jacobem? Jaký to má smysl?"
Její hlas nebyl takový, jaký jsem očekával. Snažil jsem se vybavit si hlasy mladých upírů, se
kterými jsme bojovali na jaře, ale všechno, čeho jsem si všiml, bylo vrčení. Možná že novorození
neměli tak pronikavé, zvučné hlasy jako ti starší. Možná všichni nový upíři zněli chraplavě.
"Pojď dál, prosím, Jacobe," zaskřehotala Bella hlasitěji.
Carlislovy oči se zúžili.
Přemítal jsem, jestli je Bella žíznivá. I moje oči se zúžily.
"Omluv mě," řekl jsem doktorovy, když jsem kolem mě procházel. Bylo to těžké – zahodit za
hlavu všechny svoje instinkty a otočit se k jednomu z nich zády. Ale ne nemožné. Jestli tu bylo něco
jako důvěryhodný upír, byl to nepochybně jejich laskavý vůdce.
Držel bych se od Carlisle dál, kdyby boj začal. I bez něj tu bylo dost ostatních na zabití.
Protáhl jsem se do domu, udržujíc záda ke stěně. Ta místnost mě zmátla – nezdála se mi
povědomá. Naposledy, když jsem tady byl, bylo všechno vystrojené kvůli večírku. Teď bylo
všechno světlé a bledé, včetně šesti upírů stojících ve skupince u bílé pohovky.
Byly tu všichni, dohromady, ale to nebylo to, co mě přimrazilo na místo, kde jsem stál, a
donutilo moji čelist padnout až na podlahu.
Byl to Edward. Výraz na jeho tváři.
Viděl jsem ho naštvaného, viděl jsem ho domýšlivého a jednou jsem ho viděl ublíženého. Ale
tohle – tohle bylo více než utrpení. Jeho oči byly napůl šílené. Nevzhlédl, aby mě probodl
pohledem. Zíral dolů na pohovku po svém boku s výrazem jakoby jeho tělo pohltily plameny.
Nedokázal jsem si jeho muka ani užít. Mohl jsem myslet jen na jedinou věc, která by ho
přinutila takhle se tvářit, a moje oči následovaly jeho.
Spatřil jsem ji ve stejném okamžiku, jako jsem zachytil její vůni.
Její teplou, čistou, lidskou vůni.
Bella byla částečně skryta za opěradlem pohovky, schoulená do klubíčka, ruce ovinuté kolem
kolen. Dlouhou vteřinu jsem nedokázal vidět nic kromě toho, že byla stále ta Bella, kterou jsem
miloval, její kůže byla stále hebká, broskvová, její oči stále čokoládově hnědé. Moje srdce se divoce
rozbušilo a já přemítal, jestli to nebyl jen nějaký lživý sen, že kterého jsem se měl právě probudit.
Potom jsem ji opravdu uviděl.
Pod očima měla temné kruhy, které jí vyskakovaly z vyčerpaného obličeje. Byla vážně
hubenější? Její kůže vypadala napjatější, jakoby se přes ni její lícní kosti draly ven. Většinu
z tmavých vlasů měla staženou do rozcuchaného culíku, ale několik pramínků jí zůstalo přilepených
na čele a krku na potem lesknoucí se kůži. Její prsty a zápěstí vypadaly tak hubené, až to bylo
děsivé.
Byla nemocná. Velice nemocná.
Byla to pravda. Historka, kterou Charlie vyprávěl Billymu, nebyl historka. Zatímco jsem na ni
zíral, její kůže mírně zezelenala.
Zlatovlasá pijavice – ta oslňují, Rosalie – se k ní sklonila, vstoupíc mi do výhledu, pohybujíc se
zvláštním, ochranitelským způsobem.
Tohle bylo špatné. Věděl jsem, jak se Bella cítí, prakticky vždycky – její myšlenky byly tak
zřejmé; občas to bylo jakoby je měla napsané přímo na čele. Takže mi nemusela říkat všechny
detaily, abych danou situaci pochopil. Věděl jsem, že Bella neměla Rosalii ráda. Viděl jsem to na
pohybech jejích rtů, když s ní mluvila. A ne jen že by ji neměla ráda. Bála se jí. Nebo alespoň dřív
to tak bylo.
Když k ní Bella teď vzhlédla, nebylo tam ani známky po jejím strachu. Její výraz byl...
omluvný nebo tak něco. Potom Rosalie ze země popadla mísu a podržela ji Belle pod bradou právě
v čas, aby do ní hlasitě dopadla dávka zvratků.
Edward padl na kolena vedle Belly – v očích mučednický pohled – a Rosalie zvedla ruku,
varujíc ho, aby se držel dál.
Nic z toho mi nedávalo smysl.
Když mohla Bella zvednout hlavu, rozpačitě se na mě pousmála. "Omlouvám se za to,"
zašeptala ke mně.
Edward tiše zasténal. Jeho hlava klesla k Bellině kolenům. Položila mu ruku na tvář. Jakoby ona
utěšovala ho.
Neuvědomoval jsem si, že mě k nim nohy nesou, dokud na mě Rosalie nezasyčela, náhle se
objevíc mezi mnou a pohovkou. Byla jako postava v televizi. Nestaral jsem se o to, že tam byla.
Nepřipadala mi skutečná.
"Rose, ne," zašeptala Bella. "To je v pořádku."
Bloncka mi uhnula z cesty, i když to neudělala zrovna nadšeně. Mračila se na mě, přikrčená
Belle za hlavou, přichystaná ke skoku. Nikdy jsem ani nesnil o tom, že by mohlo být tak snadné ji
ignorovat.
"Bello, co se děje?" zašeptal jsem. Bez rozmýšlení jsem také padl na kolena, sklánějíc se nad
pohovkou vedle jejího... manžela. Nevypadalo, že by si mě všiml a já stěží vnímal jeho. Natáhl
jsem se k její volné ruce a vzal ji do svých. Její kůže byla ledová. "Jsi v pořádku?"
To byla debilní otázka. Neodpověděla na ni.
"Jsem tak ráda, že jsi za mnou dneska přišel, Jacobe," řekla.
I přestože jsem věděl, že Edward nemůže slyšet její myšlenky, vypadalo to, že zaslechl něco, co
já ne. Zasténal do deky, kterou byla přikrytá a ona ho pohladila po tváři.
"Co se děje, Bello?" naléhal jsem a pevněji jí stiskly studené, vyhublé prsty.
Namísto odpovědi se rozhlédla po místnosti jakoby něco hledala, v pohledu prosbu i varování.
Zíralo na ni šest párů znepokojených žlutých očí. Nakonec se obrátila k Rosalii.
"Pomůžeš mi vstát, Rose?" zeptala se.
Rosalie přestala cenit zuby a střelila po mě nazlobeným pohledem, jakoby mi chtěla na místě
utrhnout hlavu. Byl jsem si jistý, že to byl přesně ten případ.
"Prosím, Rose."
Bloncka se tvářila nesouhlasně, ale opřela se vedla Edwarda, který se nepohnul ani o centimetr.
Opatrně Belle položila ruku kolem ramen.
"Ne," zašeptal jsem. "Nevstávej..." Vypadala tak slabá.
"Odpovídám na tvoji otázku," odsekla, znějíc trochu víc jako normálně.
Rosalie ji zvedla z pohovky. Edward zůstal, kde byl, tvář zkroucenou při pohledu na polštář.
Deka sklouzla na zem k Beliným nohou.
Bellino tělo bylo oteklé, její břicho trčelo ven divným, nezdravým způsobem. Bylo napjaté pod
vybledlým šedým svetrem, který jí byl na ramenech a pažích příliš velký. Zbytek jí vypadal
hubenější, jakoby z ní vyrostl velký hrb a vysával ji. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to
znetvoření znamená – nerozuměl jsem, dokud ruce něžně nesložila na nafouklé břicho, jednu
nahoru a jednu dolů. Jakoby ho chovala.
Viděl jsem to, ale stále jsem tomu nemohl uvěřit. Naposledy jsem ji viděl před měsícem.
Neexistoval způsob, jak by mohla být těhotná. Ne takhle těhotná.
Až na to že byla.
Nechtěl jsem se na to dívat, nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem si ho představit uvnitř jí.
Nechtěl jsem vědět, že něco co, co tak šíleně nenávidím, znetvořilo tělo, které jsem miloval. Zvedl
se mi žaludek a musel jsem polknout zvratky, které se mi hrnuly do krku.
Ale bylo to ještě horší, mnohem horší. Její zdeformované tělo, kosti přes kůži se jí rýsující
v obličeji. Mohl jsem jenom hádat, že takhle vypadala – tak těhotně, tak nezdravě – protože cokoli
bylo uvnitř ní, bralo její život, aby nakrmilo ten svůj...
Protože to bylo monstrum. Přesně jako jeho otec.
Vždycky jsem věděl, že ji jednoho dne zabije.
V jednu chvíli jsme byli oba na kolenou a najednou stál na nohou, tyčící se nade mnou. Jeho oči
byly téměř černé, kruhy pod jeho očima tmavě fialové.
"Ven, Jacobe," zavrčel.
To už jsem také stál na nohou a díval se na něj seshora. Tohle bylo přesně to, proč jsem přišel.
"Jdeme na to," souhlasil jsem.
Ten obrovský, Emmett, se natlačil Edwardovi k boku s tím hladově vyhlížejícím, Jasperem,
v závěsu. Vůbec mi to nevadilo. Možná moje smečka uklidí ty sračky, až mě dorazí. Možná ne. Na
tom nezáleželo.
Na krátký okamžik jsem střelil pohledem k dvoum postavám stojícím vzadu. Esme. Alice. Malá
a rozptylující ženská. Byl jsem si jistý, že ostatní mě zabijí dřív, než se budu muset pustit do boje
s nimi. Nechtěl jsem zabíjet holky.... Dokonce ani upíří holky.
I když pro tu bloncku bych možná mohl udělat výjimku.
"Ne," zalapala po dechu Bella a klopýtala dopředu sevřít Edwardovi ruku. Rosalie se
pohybovala s ní, jakoby mezi nimi byl řetěz svazující je dohromady.
"Jen si s ním potřebuji promluvit, Bello," řekl Edward tiše, mluvíc jenom k ní. Natáhl se k ní,
aby se dotkl její tváře, aby ji pohladil. Tohle zbarvilo místnost do červena, donutilo mě vidět oheň –
teď, po tom všem co jí provedl, měl stále dovoleno se jí takhle dotýkat. "Nepřepínej se," prosil ji.
"Prosím, odpočívej. Oba budeme zpátky za pár minut."
Podívala se mu do obličeje a pečlivě si ho prohlédla. Potom přikývla a zamířila zpět na
pohovku. Rosalie jí pomohla posadit se. Bella na mě upřela pohled.
"Buď slušný," naléhala. "A pak se vrať zpátky."
Neodpověděl jsem. Dneska jsem nedával žádné sliby. Uhnul jsem pohledem a následoval
Edwarda ven předními dveřmi.
Nesouvislý hlas v mé hlavě poznamenal, že nebylo zas tak těžké oddělit ho od ostatních.
Pokračoval v chůzi, nikdy se neohlídl, aby se podíval, jestli se nechystám skočit mu na
nechráněná záda. Předpokládal jsem, že se nepotřebuje dívat. Poznal by, kdybych se rozhodl
zaútočit. Což znamenalo, že budu to rozhodnutí muset udělat velice rychle.
"Ještě nejsem připravený, nechat se od tebe zabít, Jacobe Blacku," zašeptal, když rychle kráčel
od domu. "Budeš muset mít trochu trpělivosti."
Jako bych se staral o jeho rozvrh. "Trpělivost není zrovna moje silná stránka," zabručel jsem
bez dechu.
Pokračoval v chůzi dobrých sto jardů dolů po silnici, pryč od domu, se mnou přímo za patami.
Byl jsem rozpálený a prsty se mi třásly. Přesně na hraně, připravený a čekající.
Zastavil bez varování a otočil se obličejem ke mně. Jeho výraz mě opět zmrazil.
Na vteřinu jsem byl prostě děcko – děcko, které žilo celý život v tom stejném prťavém městě.
Jen dítě. Protože jsem věděl, že budu muset žít mnohem déle, trpět mnohem víc, abych vůbec někdy
pochopil tu pálivou bolest v Edwardových očích.
Zvedl ruku jako kdyby si utíral pot z čela, ale jeho prsty mu škrábaly po obličeji jako by mu
měli odtrhnout žulovou kůži. Jeho černé oči mu v důlcích plály, nezaostřené nebo vidící věci, které
tam nebyly. Otevřel pusu, jakoby se chystal křičet, ale žádný zvuk mu z hrdla nevyšel.
Tohle byl obličej, který by měl člověk, kdyby ho upalovali na hranici.
Na chvíli jsem nebyl schopen mluvit. Bylo to příliš skutečné, ten obličej – viděl jsem přízrak
toho vznášející se domem, viděl jsem jim to na očích, ale tohle to učinilo definitivním. Poslední
hřebík do její rakve.
"Zabíjí ji to, že? Umírá." A věděl jsem, že jakmile jsem to řekl, moje tvář byla zmírněným
odrazem té jeho. Slabší, odlišná, protože jsem byl stále v šoku. Ještě mi to plně nedocházelo – stalo
se to příliš rychle. On měl čas dostat se do této fáze. A bylo to rozdílné, protože já jsem ji ve své
hlavě už tolikrát a tolika různými způsoby ztratil. A bylo to rozdílné, protože ona nikdy ve
skutečnosti nebyla moje, abych ji doopravdy mohl ztratit.
A bylo to rozdílné, protože tohle nebyla moje chyba.
"Je to moje chyba," zašeptal Edward a podlomila se mu kolena. Dopadl na zem přede mě,
zranitelný, nejsnazší cíl, jaký by jste si mohli představit.
Ale byl jsem se chladný jako led – už ve mně žádný oheň nehořel.
"Ano," naříkal do prachu, jakoby se zpovídal zemi. "Ano, zabíjí ji to."
Jeho naprostá bezmocnost mě pobuřovala. Chtěl jsem boj, ne popravu. Kde byla jeho arogantní
nadřazenost teď?
"Tak proč něco Carlisle neudělá?" zavrčel jsem. "Je to přece doktor, ne? Ať to z ní vyndá."
Vzhlédl ke mně a odpověděl vyčerpaným klasem. Jakoby byl učitelka z mateřské školky a
vysvětloval to nechápavým dětem už po desáté. "Nenechá nás."
Vzal jsem si minutku, abych ty slova mohl vstřebat. Proboha, vždyť běžela přímo do rakve.
Umírala pro pekelného zplozence. To byla tak typická Bella.
"Znáš ji dobře," zašeptal. "Jak rychle vidíš... Neviděl jsem to. Ne v čas. Nechtěla se se mnou
bavit při cestě domů, ne doopravdy. Myslel jsem, že je vyděšená – to by bylo normální. Myslel
jsem, že je na mě naštvaná, protože ji do toho zatáhl, že ohrožují její život. Znovu. Nikdy jsem si
ani nepředstavil, na co skutečně myslela, co řešila. Ne dokud nás moje rodina nečekala na letišti a
ona neběžela přímo do Rosaliina náručí. Rosalliina! A pak jsem uslyšel, co si Rosalie myslela.
Nechápal jsem to, dokud jsem to nezaslechl. Přesto ty tomu rozumíš po jedné vteřině..." Napůl
vzdychal, napůl naříkal.
"Zpomal na chvilku. Nenechá vás." Sarkasmus mě pálil na jazyku. "Všimli jste si někdy, že je
přesně tak silná jako normální padesátikilová holka? Jak blbí vy upíři jste? Podržte ji a uspěte."
"Chtěl jsem to," zašeptal. "Carlisle by měl..."
Co, byli na to příliš vznešení?
"Ne. Ne vznešení. Její bodyg