15. Tik tak tik tak tik tak
Hej, Jaku! Myslel jsem, že si říkal, že mě potřebuješ za soumraku. Jak to že jsi nepřinutil Leah
vzbudit mě předtím, než odpadla?
No protože jsem tě nakonec nepotřeboval. Pořád jsem v pohodě.
Vyrazil na severní půlku okruhu. Něco zajímavýho?
Ne-e. Jen jedno velký nic.
Pátral jsi po něčem?
Narazil na okraj jedné z mých vedlejších cest.
Jo – běžel jsem párkrát mimo trasu. Však víš, jen pro kontrolu. Pokud Cullenovi budou pořádat
svůj loveckej výlet...
Dobrej nápad.
Seth zamířil zpátky k hlavnímu okruhu.
Bylo snazší běhat s ním než s Leah.
Napříč tomu že se snažila – opravdu snažila – v jejích
myšlenkách byla vždycky ostrost. Nechtěla tady být. Nechtěla k upírům cítit shovívavost, jak se
tomu dělo v mé hlavě. Nechtěla se vyrovnat se Sethovým ošidným přátelstvím k nim, přátelstvím,
které jenom nabíralo na intenzitě.
Bylo to docela vtipné, protože jsem si myslel, že její největším problémem budu já. Když jsme
ještě byli v Samově smečce, vždycky jsme si navzájem lezli na nervy. Ale teď ke mně z její strany
nedoléhala vůbec žádná nesnášenlivost, všechna směřovala k Belle a Cullenovým. Zajímalo mě
proč. Možná to byla prostě vděčnost za to, že jsem ji nedonutil odejít. Možná to bylo proto, že teď
jsem její nepřátelství víc chápal. Ať už to bylo čímkoli, hlídkování s Leah nebylo ani zdaleka tak
hrozné, jako jsem očekával.
Samozřejmě že to zas tak moc nezlehčovala. Jídlo a oblečení, které jí Esme poslala, teď všechno
putovalo dolů po řece. Dokonce i po tom, co jsem snědl svůj podíl – ne protože to stranou od
upířího zápachu vonělo téměř neodolatelně, ale abych Leah dal dobrý příklad obětavé tolerance –
stále odmítala. Ten malý los, kterého skolila kolem poledne, úplně neuspokojil její apetýt. Zhoršila
se jí nálada, neboť k smrti nenáviděla jíst syrové maso.
Možná bysme měli rozšířit okruh víc na východ? navrhl Seth. Jít hlouběji, podívat se, jestli tam
venku nečekají.
Přemýšlel jsem o tom, souhlasil jsem. Ale uděláme to, až budeme vzhůru všichni. Nechci oslabit
naši obranu. Nicméně bychom to měli udělat ještě předtím, než to zkusí Cullenovi. Brzo.
Jasně.
To mě přinutilo nad tím uvažovat.
Pokud byli Cullenovi schopni bezpečně se dostat z bezprostředního okolí, možná by opravdu
měli jít dál. Pravděpodobně se měli zdekovat ve chvíli, kdy jsme je přišli varovat. Určitě si mohli
dovolit jiní podnájem. A nahoře na severu měli nějaké přátele, ne? Měli popadnout Bellu a utéct.
Připadalo mi to jako do očí bijící řešení jejich problému.
Nejspíš jsem jim to měl navrhnout, ale bál jsem se, že by mě poslechli. A nechtěl jsem, aby
Bella zmizela – nikdy se nedozvědět, jestli to zvládla nebo ne.
Ne, to bylo pitomý. Řeknu jim, aby šli. Nemělo pro ně smysl tady zůstávat a pro mě by bylo
lepší – ne méně bolestivé, ale zdravější – kdyby Bella odešla.
Bylo snadné to říct teď, když Bella nebyla přímo tady a nevypadala tak nadšeně, že mě vidí, a
zároveň jakoby se držela života zuby nehty...
No, vlastně už jsem se na to Edwarda ptal, pomyslel si Seth.
Cože?
Zeptal jsem se ho, proč odsud ještě nezmizeli. Nešli nahoru za Tanyou nebo tak něco. Někam
dost daleko, aby se za nimi Sam nevydal.
Musel jsem si připomenout, že jsem se právě rozhodl dát Cullenům přesně tu samou radu. Tak
to bylo nejlepší. Takže bych na Setha neměl být naštvaný, že ode mě tu povinnost převzal. Vůbec
bych neměl být naštvaný.
Co říkal? Čekají na skulinu?
Ne. Neodchází.
A tohle by nemělo znít jako dobrá zpráva.
Proč ne? To je pěkně debilní.
Ne tak docela, řekl Seth obraně. Nějaký čas trvá vybudovat si takový druh lékařského přístupu,
který má Carlisle tady. Má tady všechny věci, které potřebuje, aby se mohl starat o Bellu a
prověření, aby mohl získal další. To je jeden z důvodů, proč chtějí uspořádat loveckou výpravu.
Carlisle si myslí, že brzo budou pro Bellu potřebovat další krev. Spotřebovává všechnu nula
negativní, kterou pro ni schovávali. Nelíbí se mu vyčerpávání zásob. Chce jít koupit nějakou další.
Věděl jsi, že můžeš koupit krev? Teda když jsi doktor.
Ještě jsem nebyl připravený zapojit logiku. Pořád se mi to zdá debilní. Mohli by si vzít většinu
z toho s sebou, ne? A ukrást, co potřebují, kamkoli půjdou. Koho zajímají právní hovadiny, když je
nemrtevej?
Edward nechce nic riskovat jejím přesouváním.
Je na tom líp, než byla.
O hodně, souhlasil Seth. Porovnával v hlavě moje vzpomínky na Bellu připojenou k hadičkám
s jeho, když ji viděl naposledy, když opouštěl dům. Usmívala se na něj a zamávala. Ale nemůže se
moc hýbat, však víš. Ta věc se z ní dopekla prokopává ven.
Polknul jsem žaludeční kyseliny, které se mi nahnaly do krku. Jo, já vím.
Zlomilo jí to další žebro, přiznal zasmušile.
Nohy mě přestaly poslouchat a zavrávoral jsem, předtím než jsem znovu získal rytmus.
Carlisle ji znovu zabandážoval. Říkal, že je to jen další naštípnutí. Potom Rosalie prohodila
něco o tom, že dokonce i normální lidské děti ví, jak lámat žebra. Edward vypadal, jakoby se jí
chystal utrhnout hlavu.
Jaká škoda že to neudělal.
Seth se dostal do režimu vrcholného sdílení informací – věděl, že to pro mě bylo životně
důležité, přestože jsem si nikdy nevyžádal to slyšet. Belle dneska neustále kolísala teplota. Pořád
se to střídá – potí se a potom zase mrzne. Carlisle si není jistý, co si o tom má myslet – mohla by
být prostě nemocná.
Jo, nepochybně je to jenom náhoda.
Přesto má dobrou náladu. Pokecala si s Charliem, smála se a –
Charliem? Cože?! Co tím myslíš, že si pokecala s Charliem?!
Teď pokulhávala Sethova rychlost; můj vztek ho zaskočil nepřipraveného. Myslím, že každý den
volá, aby si s ní promluvil. Někdy taky volá její máma. Bella teď zní mnohem líp, takže ho
uklidňovala, že už se to zlepšuje –
Zlepšuje? Co si krucinál myslí? Dát Charliemu naději jen aby mohl být zničenej ještě mnohem
víc, až umře? Myslel jsem, že ho na to přichystali! Pokoušeli se ho připravit! Proč by ho takhle
povzbuzovala?
Možná neumře, pomyslel si Seth tiše.
Zhluboka jsem se nadechl, snažíc se uklidnit. Sethe. Dokonce i když z tohohle vyvázne, neudělá
to jako člověk. Ví to, a stejně tak i ti ostatní. Jestli neumře, bude muset tu mrtvolu zatraceně
věrohodně zahrát , smrade. Buď tohle, nebo se vypaří. Myslel jsem, že se to Charliemu snažili
ulehčit. Proč...?
Myslím, že to je Bellin nápad. Nikdo nic neřekl, ale Edwardův obličej tak trochu odrážel tvoje
nynější myšlenky.
Opět na stejné vlnové délce s pijavicí.
Několik minut náš běh doprovázelo jen ticho. Vyrazil jsem podél nové trasy, prozkoumávajíc
jih.
Nechoď příliš daleko.
Proč ne?
Bella chtěla, abych tě požádal, aby ses u nich zastavil.
Zaťal jsem zuby.
Alice tě tam chce taky. Říká, že je znuděná z poflakování se v podkroví jakoby byla upír ve
zvonici. Seth se zasmál. Střídal jsem se předtím s Edwardem. Snažili jsme se udržet Bellinu teplotu
stabilní. Chlad ku teplu, jak bylo potřeba. Ale pokud to nechceš dělat, nejspíš bych se tam mohl
vrátit-
Ne. Postarám se o to, odsekl jsem.
Dobře. Seth už to víc nekomentoval. Najednou se nezvykle moc soustředil na prázdný les.
Stále jsem směřoval na jich, hledajíc něco nového. Otočil jsem se, až když jsem se dostal do
blízkosti prvních znamení osídlení. Sice jsem ještě nebyl příliš blízko městu, ale nechtěl jsem, aby
se znovu začali šířit nějaké vlčí zvěsti. Už hezkou chvíli jsme byli hodní a neviditelní.
Na cestě zpátky jsem to střihl skrz okruh, směřujíc rovnou k domu. Uvědomoval jsem si, že
dělat to byla pěkná blbost, ale nedokázal jsem se zastavit. Musel jsem být nějaký druh masochisty.
Nic s tebou není, Jaku. Tohle není ta nejnormálnější situace.
Zavři pusu, prosím, Sethe.
Už mlčím.
Tentokrát jsem u dveří nezaváhal; prostě jsem nakráčel dovnitř, jakoby mi to tam patřilo.
Usoudil jsem, že by to mohlo Rosalii pěkně vytočit, ale byla to jen zbytečná snaha. Ani Rosalie ani
Bella nebyly nikde v dohledu. Nazdařbůh jsem se rozhlédl kolem, doufajíc, že jsem je někde jen
přehlédl. Srdce mi tlačilo na žebra divným, nepříjemným způsobem.
"Je v pořádku," zašeptal Edward. "Nebo bych spíš měl říct, že je na tom stále stejně."
Edward seděl na pohovce s tváří zabořenou do dlaní; když mluvil, ani nevzhlédl. Esme byla
vedle něj, ruku pevně ovinutou kolem jako ramen.
"Ahoj, Jacobe," pozdravila. "Jsem tak ráda, že jsi se vrátil."
"Já taky," řekla Alice s hlubokým povzdechem. Promenádovala se dolů ze schodů s úšklebkem
na tváři. Jako bych přišel pozdě na schůzku.
"Hm, ahoj," řekl jsem. Bylo ujetý snažit se být zdvořilý.
"Kde je Bella?"
"V koupelně," odpověděla mi Alice. "Však víš, převážně tekutinová dieta. Plus jsem slyšela, že
těhotenství tohle způsobuje."
"Ah."
Stál jsem tam, cítíc se trapně a pohupujíc se na patách.
"Oh, úžasné," zareptala Rosalie. Otočil jsem hlavu a spatřil, jak přichází z haly částečně skryté
za schodištěm. Chovala Bellu něžně v rukou a na tváři pro mě měla pohrdavý úšklebek. "Věděla
jsem, že cítím něco šminavého."
A, přesně jako předtím, se Bellina tvář při pohledu na mě rozzářila, jak to bývalo u dětí na
Vánoce. Jako bych jí přinesl ten nejlepší dárek na světě,
To bylo tak nehorázně nefér.
"Jacobe," vydechla. "Přišel jsi."
"Nazdar, Bells."
Esme a Edward vstali. Sledoval jsem, jak Rosalie Bellu opatrně položila na pohovku. Sledoval
jsem, jak navzdory tomu Bella zbledla a zadržela dech – jakoby se zařekla nevydat žádný zvuk bez
ohledu na to, jak moc to bolelo.
Edward jí rukou otřel čelo a pokračoval dolů po krku. Snažil se, aby to vypadalo, jakože jí
jenom odhrnuje vlasy, ale mě to připadalo spíš jako lékařské vyšetření.
"Je ti zima?" zamumlal.
"Je mi fajn."
"Bello, víš, co ti Carlisle říkal," připomněla jí Rosalie. "Nic nezlehčuj. Nepomůže nám to v péči
ani o jednoho z vás."
"Dobře, je mi trochu zima. Edwarde, mohl by jsi mi podat deku?"
Protočil jsem oči. "Není tohle náhodou důvod, proč jsem tady?"
"Zrovna jsi přišel," řekla Bella. "A vsadím se, že jsi celej den proběhal. Hoď si chvilku nohy na
horu. Stejně mi za minutu nejspíš bude zase teplo."
Nevšímal jsem si jí a šel se posadit na podlahu vedle pohovky, zatímco do mě stále hustila, co
bych měl dělat. Přesto jsem si v cílovém bodě nebyl úplně jistý, jak... Vypadala tak křehce a já se
bál pohnout s ní, dokonce i položit kolem ní ruku. Takže jsem se prostě jenom opatrně opřel o její
bok, nechajíc svoji paži odpočívat podél jejího těla a držíc ji za ruku. Potom jsem jí druhou ruku
položil na tvář. Nebyl jsem schopný říct, jestli mi připadala chladnější než obvykle.
"Díky, Jaku," řekla a já ucítil, jak se krátce zachvěla.
"Jo," kývl jsem.
Edward seděl na opěrce pohovky u Bellyných nohou, oči jako obvykle upíral na její tvář.
S těma všema super citlivýma ušima v místnosti bylo příliš naivní doufat, že nikdo
nezaregistruje hřmění mého žaludku.
"Rosalie, proč nedoneseš Jacobovi něco z kuchyně?" navrhla jí Alice. Stala se pro mě téměř
neviditelnou, neboť tiše seděla za pohovkou.
Rosalie nevěřícně zírala na místo, odkud přicházel Alicin hlas.
"Díky, Alice, ale nemyslím si, že bych chtěl jíst něco, co bloncka poflusala. Vsadím se, že by
moje tělo její jed moc vlídně nepřijalo."
"Rosalie by Esme nikdy neuvedla do rozpaků projevem takového nedostatku pohostinnosti."
"Samozřejmě že ne," souhlasila bloncka přeslazeným hlasem, takže jsem tomu ihned přestal
věřit. Vstala a odplula z místnosti.
Edward si povzdechl.
"Řekneš mi, když to otráví, že jo?" zeptal jsem se.
"Ano," slíbil Edward.
A z nějakého důvodu jsem mu věřil.
Z kuchyně se ozývala spousta bouchání a – zvláštní – zvuk kovového nesouhlasu, jak bylo
nádobí nehorázně týráno. Edward si znovu povzdechl, ale zároveň se nepatrně usmál. Roselie byla
zpátky, ještě než jsem o tom mohl víc popřemýšlet. S potěšeným uculením vedle mě na podlahu
umístila stříbrnou mísu.
"Dobrou chuť, podvraťáku."
Kdysi to nejspíš byla jen obyčejná velká mísa, ale ona prohnula dno mísy dovnitř tak, že teď
měla tvar téměř přesně shodný s tvarem psí misky. Její rychlá, leč precizní práce na mě zapůsobila.
A stejně tak její smysl pro detail. Na stranu misky vyškrábala slovo Fido. Dokonalý rukopis.
Ale protože to jídlo vypadalo tak dobře – nic menšího než steak a velká opečená brambora
s bohatou oblohou – řekl jsem jí: "Díky, bloncko."
Odfrkla si.
"Hej, víš jak se říká blondýnce s mozkem?" zeptal jsem se jí a pokračoval jedním dechem,
"zlatý retrívr."
"Tento už jsem taky slyšela," řekla už bez úsměvu.
"Budu to zkoušet dál," slíbil jsem a pustil se do jídla.
Zatvářila se znechuceně a protočila oči. Potom se posadila do jednoho z křesel a začala přepínat
programy na obrovské televizi tak rychle, že neexistoval způsob, jak by opravdu mohla zachytit
něco z obrazu.
Jídlo bylo vynikající, dokonce i s upířím zápachem ve vzduchu. Vážně jsem si na to začínal
zvykat. Huh. Nebylo to přesně to, co bych chtěl udělat...
Když jsem skončil – ačkoli jsem se soustředil na vylízání misky, jen abych dal Rosalii něco, na
co by si mohla stěžovat – ucítil jsem Bellyny studené prsty jemně se mi proplétající ve vlasech.
Uhlazovala mi je dolů vzadu na krku.
"Čas na zástřih, co?"
"Začínáš být trochu střapatý," řekla. "Možná-"
"Nech mě hádat, někdo tady kdysi stříhával vlasy v salónu krásy v Paříži?"
Zahihňala se. "Pravděpodobně."
"Ne, díky," odmítl jsem předtím, než mohla učinit opravdovou nabídku. "Bude to dobrý ještě
několik dalších týdnů."
Což mě přimělo přemítat, jak dlouho to bude dobrý pro ni. Snažil jsem se vymyslet nějaký
zdvořilý způsob, jak se zeptat.
"Takže...ehm...jaké je, er, datum? Však víš, ten pro tu malou příšeru dlouho očekávaný
termín."
Pleskla mě zezadu po hlavě asi s takovou silou jako snášející se peříčko, ale neodpověděla.
"Myslím to vážně," řekl jsem jí. "Chci vědět, jak dlouho tady budu muset být." Jak dlouho tady
ty budeš, dodal jsem v hlavě. Otočil jsem se, abych se na ni podíval. V očích měla zamyšlený výraz
a mezi obočím opět vrásku znepokojení.
"Já to nevím," odpověděla. "Ne přesně. Očividně tady s devítiměsíčním vzorem neuspějeme a
nemůžeme udělat ultrazvuk, takže to Carlisle zhruba odhaduje podle toho, jak velká jsem. U
normálních lidí se předpokládá, že tady budou mít kolem čtyřiceti centimetrů,"- ukázala prstem
dolů na střed jejího –"když je dítě plně vyvinuto. Jeden centimetr za každý týden. Dneska ráno to u
mě bylo třicet a každý den získávám kolem dvou centimetrů, někdy víc..."
Dva týdny za den, dny míjely. Její život uháněl kupředu maximální rychlostí. Kolik dnů jí to
dávalo, kdyby počítala do čtyřiceti? Čtyři? Potřeboval jsem vteřinu, abych přišel na to, jak
polknout.
"Jsi v pořádku?" zeptala se mě.
Přikývl jsem, neboť jsem si nebyl jistý, jestli bych ze sebe dokázal dostat nějaká slova.
Když Edward poslouchal mé myšlenky, jeho obličej se od nás obrátil, ale já jsem mohl vidět
jeho odraz na skleněné stěné. Opět to byl ten upalovaný muž.
Zvláštní, jak konečná lhůta účinní těžším zabývat se odchodem, nebo necháním ji odejít. Byl
jsem rád, že to Seth předtím nadhodil, takže jsem věděl, že zůstávali tady. Bylo by neúnosné
přemítat, jestli odejdou a odnesou s sebou jeden nebo dva nebo tři z těchto čtyř dnů. Mých čtyř dnů.
Rovněž zvláštní bylo, jak dokonce i vědomí, že už byl téměř konec, to jak se mě dotýkala,
jenom dělalo těžším to překonat. Skoro jakoby to souviselo s jejím zvětšujícím se břichem – jak
rostlo, přitahovala mě stále víc a víc.
Chvilku jsem se na ní zkoušel dívat z odstupu, oddělit se od té přitažlivost. Věděl jsem, že
nebylo jen výplodem mé představivost, že ji u sebe potřebuji víc než kdy jindy. Proč to? Protože
umírala? Nebo protože jsem vědět, že dokonce i když neumře, stejně – nejlepší možný scénář – se
změní na něco jiného, na něco, co bych neznal nebo nechápal?
Když mi přejela prstem po lícní kosti, moje kůže se na místě,kde se jí dotkla, orosila.
"Bude to fajn," tak nějak si pobrukovala. Nezajímalo mě, že to byla jen planá slova. Řekla to
způsobem, jakým lidé tyhle hloupé, školky hodné rýmy zpívali dětem. Už usni, mimčo.
"Jasně," zamručel jsem.
Schoulila se u mé ruky, odložíc mi hlavu na rameno. "Nemyslela jsem si, že přijdeš. Seth řekl že
jo a stejně tak Edward, ale nevěřila jsem jim."
"Proč ne?" zeptal jsem se nevrle.
"Nejsi tady šťastný. Ale stejně si přišel."
"Chtěla jsi mě tady."
"Já vím. Ale nemusel jsi přijít, protože ode mě není správné tě tady chtít. Už to musím
pochopit."
Na minutu se rozprostřelo ticho. Edwardov nahodil zpátky původní obličej. Díval se na televizi,
zatímco Rosalie pokračovala v problikávání kanálů. Byla na šestistém. Přemítal jsem, jak dlouho by
trvalo vrátit se zpátky na začátek.
"Děkuju, že jsi přišel," zašeptala Bella.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě."
Edward nevypadal, že nám věnoval pozornost, ale věděl, na co jsem se chtěl zeptat, takže mě
neoblafl.
"Proč mě tady chceš? Seth by tě mohl udržovat v teple a bylo by asi lehčí ho mít kolem, ten
šťastný malý grázlík. Ale když dovnitř vejdu já, usmíváš se jako bych byl tvůj nejoblíbenější člověk
na světě."
