16. Výstraha: příliš mnoho informací
Zdekoval jsem se odtamtud brzo, dlouho předním než měl nastat východ slunce. Dopřál jsem si
jen trochu neklidného spánku, opřený o bok pohovky. Edward mě vzbudil, když Bellina tvář opět
zrudla, aby mohl převzít můj flek a znovu ji ochladit. Protáhl jsem se a usoudil, že jsem odpočíval
dost dlouho na to, abych zase něco udělal smysluplného.
"Děkuji ti," řekl Edward rychle, vidíc v hlavě moje plány. "Pokud bude cesta čistá, vyrazí už
dneska."
"Dám ti vědět."
Bylo skvělé být zase ve svém zvířecím já. Z toho nekonečného sezení jsem byl pěkně ztuhlý.
Když jsem přišel na řešení našich problémů, prodloužil jsem krok.
Zdravíčko, Jacobe, přivítala mě Leah.
Super, jsi vzhůru. Jak dlouho je Seth mimo?
Ještě nejsem, pomyslel si Seth ospale. Jen skoro. Co potřebuješ?
Myslíš, že dokážeš být ještě hodinu při vědomí?
Jasná věc.
Bez problému. Seth okamžitě vstal a protřepal si kožich.
Pojďme udělat hloubkový průzkum, řekl jsem Leah. Sethe, vezmi si okruh.
Seth se pomalu rozběhl. Jdu na to.
Další upíří pochůzka, zabručela Leah.
Máš s tím snad problém?
Samozřejmě že ne. Jednoduše miluju hýčkat tyhle miloučké pijavice.
Dobře. Tak se mrknem na to, jak rychle můžeme běžet.
Fajn, pro tohle jsem všemi deseti!
Leah byla na vzdáleném západním kraji okruhu. Raději než aby si zkrátila cestu, ale přiblížila se
k domu Cullenových, se na cestě za naším setknáním držela obvodu. Sprintoval jsem přímo na
západ s vědomím, že dokonce i když jsem vystartoval první, brzo by mě předhonila, kdybych jen na
vteřinku zpomalil.
Zklidni se, Leah. Tohle není závod, ale průzkumná mise.
Můžu dělat obojí, a i tak ti nakopat zadek.
To jsem jí musel nechat. Já vím.
Rozesmála se.
Vzali jsme to po stezce klikatící se skrz východní hory. Běhali jsme tady, když upíři před rokem
odešli, zahrnouc to do území naší hlídky, abych mohli lépe chránit zdejší lidi. Když se Cullenovi
vrátili, stáhli jsme se zase zpátky na hranici. Tohle byla totiž podle smlouvy jejich půda.
Ale to by pro Sama teď nejspíš nic neznamenalo. Smlouva byla pasé. Dnešní otázkou tedy
zůstávalo, do jaké míry byl ochotný rozložit svoje síly. Poohlížel se po osamocených Cullenech na
nezákonný lov na jejich vlastní půdě, nebo ne? Mluvil Jared pravdu, nebo jen využívali ticha mezi
námi?
Postupovali jsme hlouběji a hlouběji do hor bez nálezu sebemenší známky po přítomnosti
smečky. Všude kolem byly slábnoucí upíří stopy, ale ty pachy mi teď byly důvěrně známé. Dýchal
jsem je od rána do večera.
Našel jsem velice intenzivní, celkem nedávno zanechanou stopu – všichni, kromě Edwarda, sem
přišli a pohybovali se tu. Ten důvod pro jejich shromáždění musel být zapomenut, když Edward
přinesl domů svoji umírající těhotnou ženu. Zatnul jsem zuby. Cokoli to bylo, nemělo to se mnou
nic společného.
Leah se netlačila přede mě, přestože by teď mohla. Věnoval jsem příliš pozornosti každé nové
pachové stopě, než abych se soustředil na svoji rychlost. Zůstávala však po mém pravém boku,
běžíc raději se mnou než upalující přede mnou.
Dostali jsme se už dost daleko, podotkla.
Jo. Pokud by Sam lovil zbloudilé, měli bychom touhle dobou zkřížit jeho trasy.
Pro něj teď má větší smysl zůstávat dole v La Push, myslela si Leah. Vš, že jsme dali pijavicím
k výhodě tři bonusové balíčky očí a nohou. Nebyl by schopný je překvapit.
Tohle byla opravdu jen opatrnost.
Nechtěli bychom přece, aby naši drahocenní parazité zbytečně riskovali.
Přesně tak, souhlasil jsem, ignorujíc její jízlivost.
Strašně ses změnil, Jacobe.
Ty taky nejsi přesně ta stejná Leah, kterou jsem znal a miloval.
Pravda. Jsem teď míň otravná než Paul?
Kupodivu...ano.
Ach, sladký úspěch.
Blahopřeju.
Potom jsme znovu běželi beze slov. Pravděpodobně už nastal čas otočit se zpátky, ale ani jeden
z nás nechtěl. Bylo příjemné takhle běhat. Dlouhou dobu jsme se drželi toho stejného malého kruhu
vytyčeného území. Bylo fajn protáhnout si zase svaly a zdolávat drsný terén. Nemuseli jsme příliš
spěchat, takže jsem přemýšlel o tom, že na zpáteční cestě bychom si mohli zalovit. Leah byla dost
hladová.
Mňam, mňam, pomyslela si nevrle.
Všechno to je v tvé hlavě, řekl jsem jí. Takhle vlci se stravují. Je to přirozené a chutná to dobře.
Kdybys o tom nepřemýšlela z lidské perspektivy-
Zapomeň na tu svoji povzbuzovací řeč, Jacobe. Budu lovit. Nemusím to mít ráda.
Jasně, jasně, souhlasil jsem klidně. Nebylo mojí starostí, jestli si pro sebe chtěla věci jen
ztěžovat.
Několik dalších minut nic neřekla; začínal jsem uvažovat o návratu.
Děkuju, řekla najednou úplně jiným tónem.
Za co?
Že jsi mě nechal být. Že jsi mi dovolil zůstat. Byl si laskavější, než jsem kdy očekávala, Jacobe.
Ehm, bez problému. Vážně. Nevadí mi, mít tě tady, jak jsem si myslel, že bude.
Rozpustile si odfrkla. Jaká to vřelá pochvala!
Ať ti to nestoupne do hlavy.
Fajn – jestli tohle nestoupne do tvé. Na chvilku se odmlčela. Myslím si, že jsi dobrej Alpha. Ne
stejným způsobem jako Sam, ale svým vlastním. Stojí za to tě následovat, Jacobe.
Překvapení mě dočista otupilo. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval dostatečně, abych
odpověděl.
Ehm, díky. Nejsem si úplně jistej, jestli budu schopen zabránit tomu, aby mi tohle stouplo do
hlavy. Kde se to v tobě vzalo?
Neodpověděla přímo, jen jsem sledoval slovy nedoprovázený směr jejích myšlenek. Myslela na
budoucnost – a to, co jsem řekl Jardovi onehdy ráno. Jak brzy vyprší stanovený čas a já se vrátím
zpátky do lesů. Jak jsem slíbil, že až Cullenovi odejdou, vrátí se se Sethem do Samovi smečky.
Chci zůstat s tebou, řekla mi.
Údiv mi vystřelil do nohou, zablokoval mi klouby a zabránil tak dalšímu pohybu v před.
Profrčela kolem mě a následně šlápla na brzdy. Pomalu dokráčela zpátky na místo, kde jsem zamrzl.
Nebudu na obtíž, přísahám. Nebudu se tě držet jak ocásek. Můžeš jít, kamkoli budeš chtít a já
půjdu, kam budu chtít já. Budeš to se mnou jenom muset vydržet, když budeme oba vlci. Procházela
se přede mnou tam a zpátky, nervózně mávajíc dlouhým šedým ocasem. A plánuju odejít jakmile
jakmile budu schopna to dokázat... takže to možná nebude tak často.
Nevěděl jsem, co na to říct.
Jsem šťastnější teď, jako součást tvé smečky, než jsem byla za poslední roky.
Taky chci zůstat, pomyslel si tiše Seth. Neuvědomil jsem si, že zatímco běhal po okruhu,
věnoval nám velké množství pozornosti. Mám tuhle smečku rád.
No právě! Sethe, tohle už moc dlouho smečka nebude. Snažil jsem se poskládat myšlenky tak,
aby ho přesvědčili. Teď máme nějaký smysl, ale až... až tohle skončí, budu prostě jen vlk. Sethe, ty
potřebuješ nějakej cíl. Jsi dobrý děcko. Jsi ten druh člověka, kterej má vždycky za co bojovat).
Neexistuje, že by jsi teď upustil La Push. Dokončíš střední školu a uděláš něco se svým životem.
Budeš dávat pozor na Sue. Mým životním cílem není zvorat ti budoucnost.
Ale-
Jacob má pravdu, podpořila mě Leah.
Ty se mnou souhlasíš?
Samozřejmě. Ale nic z toho se mě netýká. Stejně jsem byla na cestě pryč. Najdu si práci někde
daleko od La Push. Možná si vezmu nějaký přednášky na vyšší střední. Dám se na jógu a meditace,
abych zapracovala na své výbušné povaze... A zůstanu součástí téhle smečky kvůli svému
duševnímu zdraví. Jacobe – přece vidíš, že to dává smysl, že jo? Já nebudu prudit tebe, ty nebudeš
prudit mě a všichni budou spokojení.
Otočil jsem se zpátky a pomalu klusal na západ.
Je toho trochu víc na přemítání. Nech mě o tom popřemýšlet, jo?
Jistě. Dej si na čas.
Trvalo nám déle dostat se zase zpět. Nepokoušel jsem se spěchat. Jen jsem se zkoušel soustředit
dost na to, abych hlavou nenapálil do stromu. Seth mi někde vzadu v hlavě nepatrně bručel, ale byl
jsem schopný ho ignorovat. Věděl, že jsem měl pravdu. Neopustil by svoji mámu. Vrátí se zpátky
do La Push a bude ochraňovat kmen, tak jak by měl.
Ale Leah jsem takhle neviděl. A to bylo jednoduše děsivé.
Smečka z nás dvou? Nehledě na fyzickou vzdálenost, nedokázal jsem si představit tu... tu
intimitu té situace. Pochyboval jsem, jestli to opravdu chtěla, nebo jestli jenom zoufale toužila
zůstat svobodná.
Zatímco jsem se tím probíral, Leah neřekla ani slovo. Jakoby se snad snažila dokázat, jak
snadné by to bylo, kdybychom byli jen my dva.
Vběhli jsme do stáda vysoké zvěře právě když vyšlo slunce, nepatrně rozjasňující mraky nad
námi. Leah si vnitřně povzdechla, ale nezaváhala. Její výpad byl čistý a účinný – dokonce elegantní.
Sundala ten největší kus, jelena, ještě než překvapená zvířata dokázala plně pochopit nebezpečí.
Neschopen ji překonat jsem se vrhl na druhé největší zvíře, rychle mu zakousnuvší hrdlo, takže
necítilo zbytečnou bolest. Cítil jsem Leahino znechucené soupeření s jejím hladem a snažil se jí to
ulehčit tak, že jsem nechal vlka ve mně vystoupit na povrch. Žil jsem jako vlk dost dlouho, abych
věděl, jak být zvířetem úplně, vidět a cítit věci stejným způsobem jako ono. Nechal jsem svoje
instinkty převzít nade mnou kontrolu a posílal jí ten pocit. Na vteřinu zaváhala, ale potom nejistě
sáhla do své mysli a zkusila se dívat mým způsobem. Bylo to šíleně zvláštní – naše mysli si byli
propojené ttěsněji než kdy předtím, protože jsme se oba snažili myslet společně.
Zvláštní, ale pomohlo jí to. Její zuby pronikaly skrz srst a chlupy do boku jejího úlovku,
vytrhávajíc velké kusy krvavého masa. Radši než odvrátit se pryč, jak chtěly její lidské myšlenky,
nechala svoje vlčí já chovat se instinktivně. Bylo to ochromující, bezmyšlenkovité. Dovolovalo jí to
najíst se v klidu.
Pro mě bylo snadné to dělat. A byl jsem rád, že jsem to nezapomněl. Protože tohle bude brzy
opět můj život.
Bude Leah součástí tohohle života? Před týdnem bych ten nápad shledával naprosto děsivým.
Nebyl bych schopný to snášet. Ale věděl jsem, že teď se zlepšila. A pociťujíc úlevu od permanentní
bolesti nebyla už nadále ten stejný vlk. Ta stejná holka.
Jedli jsme společně, dokud jsme oba nebyli úplně plní.
Díky, řekla mi později, když si čistila čenich a tlapy o vlhkou trávu. Nezatěžoval jsem se tím;
zrovna začalo mrholit a na cestě zpět jsme museli přeplavat řeku. Očistím se tak víc než dost.
Nebylo tak hrozný myslet tvým způsobem.
Nemáš za co.
Když jsme dorazily k okruhu, Seth se sotva vlekl. Řekl jsem mu, ať se jde vyspat; že Leah a já
převezmeme hlídku. Jeho mysl utichla do bezvědomí jen o vteřinu později.
Zamíříš zpátky k pijavicím? zeptala se.
Možná.
Je pro tebe obtížné tam být, stejně tak jako je obtížné zůstat mimo. Vím, jaké to je.
Víš, Leah, možná by si chtěla trochu popřemýšlet o budoucnosti, o tom co chceš opravdu dělat.
Moje hlava nebude to nejšťastnější místo na světě. A ty se mnou budeš muset ustavičně trpět.
Přemýšlela, jak mi odpovědět. No teda, to zní hrozně. Ale upřímně, bude jednoduší vypořádat se
s tvojí bolestí než čelit té mé.
Budiž.
Vím, že to pro tebe bude hrozný, Jacobe. Chápu to – možná líp než si myslíš. Nemám ji ráda,
ale... je tvůj Sam. Je všechno, co chceš a zároveň všechno, co nemůžeš mít.
Nedokázal jsem odpovědět.
Vím, že pro tebe je to horší. Přinejmenším je Sam šťastný. Přinejmenším je naživu a zdravý.
Miluju ho dost na to, abych to tak chtěla. Chci pro něj jen to nejlepší. Povzdechla si. Jen nechci
tvrdnout kolem a pozorovat to.
Musíme o tom mluvit?
Myslím že jo. Protože chci, abys věděl, že ti to nebudu ztěžovat. Kruci, možná dokonce pomůžu.
Nenarodila jsem se jako necitlivá mrcha. Jak víš, bývala jsem docela milá.
Tak daleko moje paměť nesahá.
Oba jsme se rozesmáli.
Je mi to líto, Jacobe. Je mi líto, že trpíš. Je mi líto, že se to zhoršuje místo toho, aby se to
zlepšovalo.
Díky, Leah.
Myslela na věci, které už byly horší, na ty temné obrázky v mé hlavě, zatímco já jsem se snažil
ji bez většího úspěchu přestat vnímat. Byla schopná se na ně dívat s nějakým odstupem, někým
nadhledem a já musel připustit, že to pomáhalo. Dokázal jsem si představit, že možná za pár let to
budu schopný vidět taky tak.
Spatřila tu vtipnou stránku každodenní podrážděnosti, kterou sebou přinášelo poflakování
s upíry. Líbilo se jí moje utahování si z Rosalie, vnitřně se chechotala a dokonce jí myslí proběhlo
několik vtipů o blondýnkách, které bych možná mohl využít. Ale potom její myšlenky zvážněly,
setrvávajíc na Rosaliině obličeji způsobem, který mě mátl.
Víš, co je šílené?
No, skoro všechno je teď šílené. Co přesně máš na mysli?
Ta blonďatá upírka, kterou tak strašně nenávidíš – naprosto chápu její úhel pohledu.
Na chvilku jsem si myslel, že jenom hodně uboze žertuje. Ale když jsem si uvědomil, že
mluvila vážně, jen těžko jsem ovládal zuřivost, která mnou otřásala. Bylo dobře, že jsme se kvůli
hlídce rozdělili. Kdyby byla na dosah mých zubů...
Zadrž! Nech mě to vysvětlit.
Nechci to slyšet. Padám odsud.
Počkej! Počkej! prosila, zatímco jsem se snažil uklidnit dostatečně na to, abych se mohl
přeměnit zpátky. No tak, Jaku!
Leah, tohle opravdu nebyl ten nejlepší způsob, jak mě přesvědčit, že s tebou v budoucnu chci
trávit víc času.
Bože! Jaká přehnaná reakce. Vždyť ani nevíš, o čem mluvím.
Tak o čem mluvíš?
A najednou to byla znovu ta bolestí zocelená Leah jako předtím. Mluvím o bytí geneticky slepou
uličkou, Jacobe.
Jízlivá ostrost jejích slov mě zanechala tápajícího. Nečekal jsem, že by něco mohlo můj vztek
přebít.
Nechápu.
Chápal by jsi, kdybys nebyl přesně jako všichni ostatní. Kdyby tě moje "ženské záležitosti" –
pomyslela si ta slova tvrdým, uštěpačným tónem – nenutili utíkat schovat se, přesně jako ostatní
idiotské chlapy, mohl by jsi opravdu věnovat pozornost tomu, co to všechno znamená.
Oh.
Jo, nikdo z nás se v přemýšlení o jejích záležitostech zrovna nevyžíval. Kdo by taky ano?
Samozřejmě jsem si pamatoval na Leahino zděšení měsíc potom, co se přidala ke smečce – a
vzpomínal jsem si na náš společný útěk před tím. Protože nemohla být těhotná – ne pokud se
nestala nějaká opravdu pošahaná náboženská sračka s neposkvrněným početím. Po Samovi s nikým
nebyla. A potom, jak se týdny vlekly a nic se změnilo ještě do většího nic, uvědomila si, že její tělo
u víc nepodléhá normálním vzorcům. Zděšení – takže co to bylo? Změnilo se její tělo, protože se
stala vlkodlakem? Nebo se stala vlkodlakem, protože s jejím tělem bylo něco špatně? Byla jediný
ženský vlkodlak za celou historii vlkodlaků. Bylo to, protože nebyla ženou tolik, jak by měla být?
Nikdo z nás se tou poruchou nechtěl zabývat. Očividně to nebylo něco, do čeho bysme se mohli
vcítit.
Víš, jaký má Sam názory na naše otisky, myslela si, teď už klidnější.
Jistě. Abychom zajistili pokračování linie.
Správně. Aby se udělala hromada novej, maličkejch vlkodlaků. Pokračování druhu, přenos
genů. Otiskneš se do osoby, která ti dává nejlepší šance na předání vlčích genů.
Čekal jsem, až mi milosrdně sdělí, kam tím vším mířila.
Kdybych na to byla dostatečně dobrá, Sam by se otiskl do mě.
Její bolest byla tak silná, až se mi z ní podlomily nohy.
Ale nejsem. Něco je se mnou špatně. Zřejmě nemám schopnost předat gen dál, navzdory mému
prvotřídnímu rodokmenu. Takže jsem se stala exotem – holčičím vlkem – neschopnou pro všechno
ostatní. Jsem geneticky slepá ulička a oba to víme.
Nevíme, odporoval jsem jí. Tohle je jenom Samova teorie. Otisky se dějí, ale nevíme proč. Billy
si myslí, že je v tom něco jiného.
Já vím, já vím. Myslí si, že otisky slouží k tomu, aby se vytvořili silnější vlci. Protože ty a Sam
jste tak obrovské potvory – větší než naši otcové. Ale každopádně pořád nejsem kandidát. Já... jsem
v přechodu. Je mi dvacet a jsem v přechodu.
Ble. Já jsem tak nechtěl vést tenhle rozhovor. To nevíš, Leah. Je to pravděpodobně jen celá ta
zamrznutí-v-čase věc. Když přestaneš být vlkem a znovu začneš stárnout, jsem si jistý že se věci...
ehm... vrátí zase do pořádku.
To bych si mohla myslet – až na to, že se do mě nikdo neotisknul, nehledě na můj impozantní
rodokmen. Víš, dodala zamyšleně, když nebudeš nikde kolem, Seth bude mít nejspíš největší nárok
na bytí Alphou – přinejmenším skrz jeho krev. Samozřejmě, nikdo by nikdy neuvažoval o mě...
Opravdu se chceš otisknout, nebo chceš aby se někdo otiskl do tebe, nebo cokoli z toho?
<span style="font-family:
