Rozbřesk-Kapitola 17
14. únor 2009 | 16.33 |
17. Jako co vypadám? Čaroděj ze země Oz? Potřebuješ
mozek? Potřebuješ srdce? Tak do toho. Vezmi si moje. Vezmi
si všechno, co mám.
Když jsem běžel do Cullenovic garáže, měl jsem víceméně vymyšlený plán, jehož druhou částí
bylo na cestě nazpátek totálně zdemolovat auto té hnusné pijavice.
Takže jsem byl docela v rozpacích, když jsem do vzduchu zmáčkl tlačítko na klíčích a nebylo to
jeho Volvo, co pro mě zapípalo a zablikalo světly. Bylo to jiné auto – naprostá jednička v dlouhé
řadě dopravních prostředků, z nichž byla valná většina svým vlastním způsobem hodna obdivného
slintání.
Skutečně zamýšlel dát mi klíčky k Aston Martin Vanquish nebo to bylo jen omylem?
Nezastavil jsem se, abych o tom přemýšlel. Ani jsem nevěděl, jestli tohle změní tu druhou část
mého plánu. Prostě jsem sebou praštil do měkkého koženého sedadla a nastartoval, zatímco se moje
kolena tlačila na volant. Vrnění motoru by mě možná nějaký jiný den donutilo spokojeně zasténat,
ale momentálně bylo všechno, co jsem dokázal dělat, soustředit se dostatečně na to, abych se mohl
rozjet.
Nahmatal jsem páčku na nastavování sedadel a jak moje noha stlačila pedál, posunul jsem se
dozadu. Auto vystartovalo téměř nadzvukovou rychlostí.
Zabralo to jenom chviličku a už jsem se proháněl po přiléhavé, klikaté příjezdové cestě. Auto
reagovalo na moje požadavky jakoby ho spíše než moje ruce řídily moje myšlenky. Jakmile jsem
vyjel z tunelu, tvořeným zeleným porostem, a zamířil na dálnici, letmo jsem zahlédl Leahinu šedou
tvář znepokojeně vykukující mezi kapradinami.
Na půl vteřiny jsem uvažoval, co si asi myslela, ale potom jsem si uvědomil, že je mi to totálně
putna.
Zahnul jsem na jih, neboť dneska jsem neměl trpělivost na trajekty nebo velký provoz nebo
cokoli jiného, co by znamenalo, že bych musel odlepit nohu z pedálu přitisknutého až k podlaze.
Nějakým zvráceným způsobem byl ale dnešek můj šťastný den. Pokud jste pod pojmem štěstí
chápali prohánění se dvoustovkou po ojetelé silnici bez toho, aby jste potkali jediného policajta,
dokonce ani v jejich třicet-mil-za-hodinu místech, kde obvykle vyčkávali na svoji kořist překročící
povolenou rychlost. Jaké zklamání. Trocha akce díky policejní naháněčce by mohla být příjemné
zpestření, nemluvě o poznávací značce, která by vrhla podezření na pijavici. Jasně, koupil by si
z toho svoji cestičku ven, ale mohlo by to pro něj být alespoň trochu nepříjemné.
Jediná známka sledování, na kterou jsem narazil, byl záblesk tmavě hnědého kožichu míhající
se lesem, běžící souběžně se mnou několik mil od jižního okraje Forks. Vypadalo to na Quila.
Musel mě taky vidět, protože po minutě zase zmizel bez toho, aby vyvolal poplach. Opět jsem si
málem lámal hlavu nad tím, jaká bude jeho zpráva, než jsem si vzpomněl, že je mi to naprosto
volný.
Upaloval jsem po dlouhé do U tvarované silnici, mířící do největšího města, které jsem dokázal
najít. To byla ta první část mého plánu.
Připadalo mi, že to zabralo věčnost, nejspíš protože se do mě neustále zařezávaly ty proklaté
žiletky, ale ve skutečnosti to nebyly ještě ani dvě hodiny, co jsem zamířil do předměstí částečně
patřící k Tacomě a částečně k Seattlu. Zpomalil jsem, protože jsem opravdu netoužil zabít nějakého
nevinného kolemjdoucího.
Byl to pěkně pitomej plán. A nebude fungovat. Ale když jsem se v hlavě snažil najít nějaký jiný
způsob, jak se oprostit od své bolesti, vyskočila na světlo světa Leahina dnešní slova.
To zmizí, však víš, pokud se otiskneš. Už by si kvůli ní nikdy nemusel trpět.
Vypadalo to, že odstranění svobodné možnosti volby možná nebyla ta nejhorší věc na světě.
Možná že cítit se takhle byla ta nejhorší věc na světě.
Ale viděl jsem všechny ty holky v La Push, nahoře v rezervaci Makah i ve Forks. Potřeboval
jsem širší sortiment potencionálních partnerek.
Takže jak v davu namátkou najít spřízněnou duši? Tak nejdřív bych potřeboval ten dav. Takže
jsem se kolem rozhlížel po nějakém vhodném místě. Minul jsem několik nákupních středisek, které
by nejspíš byly dost vhodným místem k nalezení dívky v mém věku, ale nedokázal jsem se přinutit
zastavit. Chtěl jsem se otisknout do nějaké holky, která se celý den poflakuje v obchoďáku?
Jak jsem pokračoval na jih, ulice se zaplňovaly stále víc a víc. Konečně jsem narazil na rozsáhlý
park plný dětí, rodin, skateboardů, kol, papírových draků, pikniků a vlastně od všeho trochu. Do té
chvíle jsem to nezaregistroval, ale byl krásný den. Slunce a to všechno. Lidé vylézali z domů, aby
obdivovali modrou oblohu.
Zaparkoval jsem napříč dvěmi místy pro postižené – jednoduše žebrající o pokutu – a přimísil
se k davu.
Procházel jsem se kolem snad celé hodiny. Dost dlouho na to, aby se slunce přehouplo na
druhou stranu oblohy. Zíral jsem do tváře každé dívky, která se mihla kdekoli v mé blízkosti, nutíc
se opravdu dívat, všímajíc si, která byla hezká, která měla modré oči, která vypadala dobře i
s rovnátky a která na sobě měla tunu make-upu. Pokoušel jsem se najít něco zajímavého na každé
jedné tváři, abych s jistotou věděl, že jsem se opravdu snažil. Věci jako: takhle měla opravdu rovný
nos; tahle by si měla stáhnout vlasy z očí; tahle by mohla dělat reklamy na rtěnky, kdyby zbytek
jejího obličeje byl stejně dokonalý, jako její rty...
Někdy mi můj upřený pohled oplácely. Někdy hleděly vyděšeně, jakoby si myslely, Kdo je ten
velkej šílenec, kterej na mě civí? Někdy mi připadalo, že se dívaly s určitým druhem zaujetí, ale
možná se jenom ke slovu přihlásilo moje ego.
Každopádně se nic nedělo. Dokonce i když jsem se setkal s očima dívky, která byla – nesporně
– ta nejžhavější v celém parku a pravděpodobně i ve městě a upírala na mě pohled s hloubáním,
které vypadalo jako zájem, nic jsem necítil. Jen tu stejnou zoufalou touhu najit únikovou cestu od
své bolesti.
Jak čas plynul, začínal jsem si všímat jen těch špatných věcí. Bellyných znaků. Tahle měla
stejnou barvu vlasů. Tamta měla velice podobně tvarované oči. Tahle měla naprosto stejné lícní
kosti. Tamta měla tu stejnou malou vrásku mezi obočím – což mě nutilo přemítat, kvůli čemu si asi
dělala starosti...
A tehdy jsem se vzdal. Protože bylo nekonečně pitomé myslet si, že jsem si vybral přesně to
správné místo a čas, a že jednoduše narazím do své spřízněné duše jenom proto, že jsem si to tak
beznadějně přál.
Stejně by nemělo smysl najít ji tady. Pokud měl Sam pravdu, nejlepší místo na objevení správné
genetické kombinace by bylo v La Push. A tam nikdo evidentně nevyhovoval mým požadavkům.
Ale jestli měl pravdu Billy, tak kdo se v tom pak měl vyznat? Co způsobovalo, že byli vlci silnější?
Došoural jsem se zpátky k autu, žuchl na kapotu a pohrával si s klíčky.
Možná že jsem byl to, co si o sobě myslela Leah myslela. Nějaký druh slepé uličky, který by se
neměl přenést do další generace. Nebo byl možná můj život jen jeden velkej, krutej vtip a
neexistovala z něj možnost útěku.
"Hej, jsi v pořádku? Haló? Ty tam, ty s tím kradeným autem."
Vteřinu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ten hlas mluvil ke mně a další vteřinu zabralo
rozhodnutí zvednout hlavu.
Povědomě vypadající dívka na mě upřeně hleděla s mírně nervózním výrazem. Věděl jsem, proč
jsem rozpoznával její obličej – už jsem si ho jednou prohlížel. Světle červeno-zlaté vlasy, světlá
kůže, pár zlatavých pih roztroušených na nose a líčkách a oči barvy skořice.
"Pokud se cítíš tak zkroušeně, že jsi šlohl auto," řekla, usmívající se tak, že jí na tváři vyskočil
dolíček, "možná by ses měl jít radši udat."
"Je půjčené, ne ukradnuté," odsekl jsem. Můj hlas zněl hrozivě – jako bych předtím brečel nebo
tak něco. Jak trapné.
"To ti nepochybně pomůže u soudu."
Zamračil jsem se. "Potřebuješ něco?"
"Ne tak docela. Dělala jsem si srandu z auta, však víš. To jenom... vypadáš opravdu rozrušeně.
Jo no, hele, já jsem Lizzie." Natáhla ke mně ruku.
Díval jsem se na ni, dokud ji znovu nespustila.
"Každopádně...," pokračovala mírně rozpačitě, "Jenom jsem uvažovala, jestli bych nemohla
nějak pomoct. Předtím to vypadalo, jakoby si někoho hledal." Kývla hlavou k parku a pokrčila
rameny.
"Jo."
Vyčkávala.
Povzdechl jsem si. "Nepotřebuju pomoc. Ona tady není."
"Oh, to je mi líto."
"Mě taky," zamumlal jsem.
Znovu jsem se na tu dívku podíval. Lizzie. Byla hezká. A dost milá aby se snažila pomoct
nabručenému cizinci, který musel vypadat šílenec. Proč to nemohla být ona? Proč všechno muselo
být tak podělaně složitý? Milá holka, hezká a svým způsobem zábavná. Tak proč ne?
"Božský auto," řekla. "Je opravdu škoda, že už je víc nevyrábí. Podle mě je i Vantage
překrásnej, ale na Vanquish je prostě něco zvláštního..."
Hezká holka, která se vyzná v autech. Bomba. Soustředěně jsem jí hleděl do tváře, přejíc si, aby
věděl, jak to donutit sepnout. No tak, Jaku – už se otiskni.
"Jak to jezdí?" zeptala se.
"Tomu bys ani nevěřila," řekl jsem jí.
Usmála se tím jedno-dolíčkovým úsměvem, zřetelně potěšena, že ze mě vytáhla alespoň
částečně zdvořilou odpověď, a já jí její úsměv zdráhavě oplatil.
Ale její úsměv s těma ostrýma, pronikavýma žiletkama, které se mi zarývaly do těla, nic
nezmohl. Nezáleželo na tom, jak moc jsem si to přál, můj život už se nikdy neposkládá dohromady.
Nebyl jsem na tom zdravějším místě, kam mířila Leah. Nebyl jsem schopný zamilovat se jako
obyčejný člověk. Ne když jsem krvácel pro někoho jiného. Možná – kdyby to bylo odteď za deset
let, Bellino srdce bylo už dlouho mrtvé a já se protáhl vším tím truchlením a nářky a vyšel z toho
znovu v jednom kuse – možná potom bych dokázal Lizzie nabídnout projížďku v tomhle bouráku a
probírat s ní výrobce a modely, dozvědět se něco o ní a zjistit, jestli se mi líbí jako osoba. Ale tohle
se teď nestane.
Magie mě nezachrání. Budu prostě muset přijmout utrpení jako chlap. Překousnout to.
Lizzie stále čekala, možná doufajíc, že jí tu projížďku vážně nabídnu. A nebo možná taky ne.
"Radši to auto vezmu zpátky týpkovi, od kterýho jsem si ho půjčil," zamumlal jsem.
Znovu se usmála. "Ráda slyším, že budeš sekat dobrotu."
"Jo, přesvědčila si mě."
Sledovala, jak nasedám do auta, stále mající obavy. Nejspíš jsem vypadal jako někdo, kdo se
chystal sjet z útesu. Což bych asi udělal, kdyby tenhle druh postupu fungoval i u vlkodlaků. Krátce
zamávala a její oči následovaly auto.
Zpočátku jsem jel jako každý normální duševně zdravý člověk. Nespěchal jsem. Nechtěl jsem
jet tam, kam jsem jel. Zpátky do toho domu, do toho lesa. Zpátky k bolesti, od které jsem utekl.
Zpátky být na to absolutně sám.
Dobře, tohle bylo trochu melodramatický. Nebudu úplně sám, ale to to jenom zhoršovalo. Leah
a Seth budou muset trpět se mnou. Byl jsem rád, že alespoň Seth to nebude muset snášet příliš
dlouho. Ten smrad si nezasloužil mít část mysli rozcupovanou na kousky. Leah ostatně taky ne, ale
ona tomu přinejmenším rozuměla. Pro Leah bolest nebyla nic nového.´
Těžce jsem si povzdechl, když jsem pomyslel na to, co po mě Leah chtěla, protože teď už jsem
věděl, že to dostane. Pořád jsem na ni byl naštvanéej, ale nemohl jsem ignorovat skutečnost, že
bych mohl její život učinit snazším. A – teď když jsem ji znal lépe – jsem se domníval, že by nejspíš
udělala to stejné pro mě, kdyby naše pozice byly obrácené.
Přinejmenším bude velice zajímavé a rovněž pěkně zvláštní mít Leah za společníka – za přítele.
Už teď bylo jasné, že se si dostaneme navzájem hluboko pod kůži. Ona nebyla tím, kdo by mě
v tom nechal utápět se, a to podle mě bylo dobře. Pravděpodobně jsem potřeboval někoho, kdo by
mi teď i potom nakopal zadek. Ale podstatou věci zůstávalo, že opravdu byla jediný přítel, který
měl šanci pochopit, čím jsem si právě procházel.
Přemýšlel jsem o lovu dneska ráno a jak blízko naše mysli v tu chvíli na okamžik byly. Nebylo
to zlé. Jen odlišné. Trošku děsivé a trošku trapné. Ale nějakým ujetým způsobem rovněž příjemné.
Nemusel jsem být úplně sám.
A věděl jsem, že Leah byla dost silná na to, aby se mnou čelila nadcházejícím měsícům.
Měsícům a rokům. Unavovalo mě na to myslet. Cítil jsem se, jako bych zíral ven na oceán, který
budu muset přeplavat od pobřeží k pobřeží, než si budu moct znovu odpočinout.
Tolik času bude potřeba, a tak málo času zbývalo, než to všechno vypukne. Než se vrhnu do
oceánu. Ještě dalšího tři a půl dne a já byl tady, mrhající tím málem času, který jsem měl.
Opět jsem pořádně šlápnul na plyn.
Viděl jsem Sama a Jareda na hlídce, každého na jiné straně silnice, když jsem závodil nahoru po
silnici směrem k Forks. Byli dobře skryti mezi hustým porostem, ale já je očekával a věděl, co
hledat. Když jsem kolem nich profrčel, kývl jsem, nevzrušujíc se údivem, který v nich můj
jednodenní výlet vyvolal.
Když jsem jel po Cullenovic příjezdové cestě, kývl jsem také na Leah a Setha. Začalo se stmívat
a mraky byly na straně, odkud jsem zaslechl nějaký pohyb, neprostupné, ale zahlédl jsem jejich oči
třpytící se v záři čelních světel. Vysvětlím jim to až později. Bude na to hromada času.
Byl jsem překvapený, když jsem v garáži našel Edwarda, čekajícího na mě. Celé dny jsem ho
neviděl byť jen na vteřinu se vzdálit od Belly. Z jeho tváře jsem ale mohl vyčíst, že se jí nic
špatného nepřihodilo. Ve skutečnosti vypadal klidnější než předtím. Žaludek se mi stáhl, když jsem
si vzpomněl, kde se ten klid vzal.
Jaká škoda že jsem – ke vší mé sklíčenosti – zapomněl rozmlátit to auto. No dobře. Stejně bych
pravděpodobně nebyl schopnej ustát demolici tohohle auta. Možná že to předvídal natolik, že právě
proto mi ho půjčil.
"Jen na slovíčko, Jacobe," řekl, jakmile jsem vypnul motor.
Zhluboka jsem se nadechl a chvilku to v sobě zadržel. Potom jsem pomalu vylezl z auta a hodil
po něm klíčky.
"Díky za půjčení," řekl jsem kysele. Podle všeho mu to budu muset splatit. "Co chceš
tentokrát?"
"Za prvé... Vím, jakou averzi chováš k využívání své pravomoci ve své smečce, ale.."
Zamrkal jsem, ohromený že ho vůbec kdy napadlo začít s tímhle. "Co?"
"Pokud nechceš nebo nebudeš omezovat Leah, potom já-"
"Leah?" přerušil jsem ho, mluvíc skrz zaťaté zuby. "Co se stalo?"
Edwardova tvář byla tvrdá. "Přišla sem podívat se, proč jsi tak náhle odjel. Pokoušel jsem se jí
to vysvětlit. Předpokládám, že to nevyznělo nejlépe."
"Co udělala?"
"Přeměnila se zpátky na člověka a-"
"Vážně?" přerušil jsem ho znovu, tentokrát šokovaný. Nedokázal jsem to zpracovat. Leach
spustila svoji obranu přímo v epicentru nepřátelského území?
"Chtěla si... promluvit s Bellou."
"S Bellou?"
Další slova spíš syčel než vyslovoval. "Nedopustím, aby se Bella takhle znovu rozrušovala.
Nezajímá mě, jak oprávněná si Leah myslí, že je! Neublížil jsem jí – to bych samozřejmě neudělal –
ale vykopnu ji z domu, pokud se to opět stane. Přehodím ji rovnou přes řeku-"
"Zadrž! Co řekla?" Nic z toho mi nedávalo sebemenší smysl.
Edward se zhluboka nadechl, uklidňujíc se. "Leah byla zbytečně hrubá. Nebudu předstírat, že
rozumím, proč Bella není schopna tě nechat jít, ale vím, že se takto nechová, aby tě zraňovala.
Opravdu trpí nad bolestí, kterou tobě, a mě, způsobila, když tě požádala, abys zůstal. To, co Leah
řekla, bylo nemístné. Bella brečela –"
"Moment – Leah ječela na Bellu kvůli mně?"
Jedním, rázným pohybem hlavy přikývl. "Byl jsi naprosto jasným původcem."
Ouha. "Nechtěl jsem po ní, aby to udělal."
"Já vím."
Obrátil jsem oči v sloup. Samozřejmě že to věděl. On věděl všechno.
Ale s Leah se opravdu něco dělo. Kdo by tomu věřil? Nakřáčela do doupěte pijavic jako člověk,
aby si stěžovala, jak se ke mně chovali.
"Nemůžu slíbit, že budu Leah ovládat," řekl jsem mu. "To neudělám. Ale promluvím si s ní,
dobře? Nemyslím si, že se to bude opakovat. Leah není typ člověka, kterej se drží zpátky, takže to
ze sebe nejspíš všechno dostala dneska."
"Řekl bych, že ano."
"Každopádně si o tom promluvím i s Bellou. Není potřeba, aby se cítila provinile. Je to moje
rozhodnutí."
"To už jsem jí řekl."
"Jak taky jinak. Je v pořádku?"
"Momentálně spí. Rose je s ní."
Takže ta psychopatka byla teď už "Rose." Dočista přešel na temnou stranu.
Nevšímal si mých myšlenek a ještě rozvedl odpověď na moji otázku. "V některých ohledech...
je jí lépe. Pominuli tu Leahinu tirádu a z toho pramenící pocit viny."
Ještě lepší. Protože teď Edward slyšel tu příšerku, všechno bylo naprosto přeslazené. Úžasné.
"Je toho trochu víc," zamumlal. "Když nyní mohu rozpoznat myšlenky toho dítěte, je zřejmé, že
on nebo ona má pozoruhodně rozvinuté psychické schopnosti. Do jisté míry nám rozumí."
Spadla mi čelist. "To jako vážně?"
"Ano. Zdá se, že má teď mírné tušení, jak jí ubližuje. Snaží se tomu vyvarovat jak je to jen
možné. On... ji miluje. Už teď."
Zíral jsem na něho a cítil se, jakoby mi měly oči vypadnout z důlků. Zpoza své nevěřícnosti
jsem spatřil, že tohle byl ten zlomový faktor. Tohle Edwarda změnilo – ta potvora ho přesvědčila o
své lásce. Nemohl nenávidět něco, co Bellu milovalo. To bylo taky nejspíš to, proč nemohl
nenávidět ani mě. Přesto tu byl obrovský rozdíl. Já ji nezabíjel.
Edward pokračoval, chovajíc se jakoby nic z toho neslyšel. "Domnívám se, že vývoj je dále, než
jsme odhadovali. Až se Carlisle vrátí-"
"Ještě nejsou zpátky?" přerušil jsem ho zostra. Vybavil jsem si Sama a Jareda hlídkující u cesty.
Nezačali být zvědaví, co se to tady dělo?
"Alice a Jasper jsou. Carlisle po nich poslal všechnu krev, kterou byl schopen získat, ale není jí
tolik, v kolik doufal – způsobem, jakým Bellin apetýt roste, spotřebuje tuto zásobu během dalšího
dne. Carlisle se zdržel, aby zkusil jiný zdroj. Nemyslím si, že by to teď bylo nezbytné, ale on chce
být připraven na všechny možnosti."
"Proč to by to nebylo nezbytné? Jestli jí potřebuje pořád víc?"
Když se pustil do vysvětlování, bedlivě pozoroval a naslouchal všem mým reakcím. "Pokouším
se přesvědčit Carlisle, aby jakmile se vrátí, přivedl dítě na svět."
"Cože?"
"Dítě se zjevně snaží vyvarovat se hrubým pohybům, ale je to obtížné. Stává se příliš velkým.
Je šílenství čekat, když je oproti Carlislovu odhadu očividně mnohem vyvinutější. Bella je příliš
křehká na otálení."
Nohy mi přimrzly k zemi. Nejdřív jsem tak počítal s Edwardovou nenávistí k té věci. A teď
jsem si uvědomil, že jsem o těch čtyřech dnech přemýšlel jako o jistotě. Spoléhal jsem na ně.
Nekonečný oceán zármutku, který mě očekával, se rozprostřel přímo přede mnou.
Snažil jsem se popadnout dech.
Edward vyčkával. Zíral jsem mu do tváře, zatímco jsem se vzpamatovával, uvědomujíc si další
změnu.
"Myslíš si, že to zvládne," zašeptal jsem.
"Ano. To byla ta další věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit."
Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. Po minutě pokračoval.
"Ano," zopakoval. "Čekání, tak jako do teď, než bude dítě připravené, bylo šíleně nebezpečné.
V každém okamžiku už mohlo být příliš pozdě. Ale pokud budeme iniciativní, pokud budeme
jednat rychle, nevidím jediný důvod, proč by to nemělo proběhnout dobře. Znalost mysli toho dítěte
je neuvěřitelně užitečná. Bohudíky se mnou Bella i Rose souhlasí. Teď, když jsem je přesvědčil, že
je pro dítě bezpečné, když budeme pokračovat, není nic co by tomu bránilo."
"Kdy se Carlisle vrátí?" zeptal jsem se, stále šeptajíc. Ještě pořád jsem nedokázal dýchat.
"Zítra kolem poledne."
Podlomila jsem se mi kolena. Musel jsem se opřít o auto, abych se udržel na nohách. Edward se
ke mně natáhl, jakoby mi nabízel podporu, ale potom o tom víc popřemýšlel a ruce zase spustil.
"Je mi to líto," zašeptal. "Opravdu mě mrzí, že ti to způsobuje takovou bolest, Jacobe. Ačkoli
mě nenávidíš, musím připustit, že já k tobě to stejné necítím. Přemýšlím o tobě jako o... o bratrovy
v mnoha ohledech. Přinejmenším jako o spolubojovníkovi. Lituji tvého utrpení více, než si
uvědomuješ. Ale Bella přežije"-když to vyslovil, jeho hlas byl prudký, dokonce agresivní-"a vím,
že to je to, na čem ti opravdu záleží."
Nejspíš měl pravdu. Těžko říct. Motala se mi z toho hlava.
"Velice nerad to dělám teď, když se musíš vyrovnat už s tolika věcmi, ale očividně už nezbývá
mnoho času. Musím tě o něco požádat – budu škemrat, pokud to bude nutné."
"Už mi nic nezbylo," dostal jsem ze sebe přidušeně.