Rozbřesk-Kapitola 19
14. únor 2009 | 16.51 |
19. Spalující
Ta bolest byla až matoucí.
Přesně tak – byla jsem zmatená. Nemohla jsem to pochopit, nic z toho co se dělo, mi nedávalo
smysl.
Moje tělo se snažilo zahnat tu bolest a já byla znovu a znovu vtahována do temnoty, která mě
zbavila několika vteřin nebo možná i minut utrpení, ale činila těžším udržet krok s realitou.
Snažila jsem se je oddělit.
Falešná realita byla černá a tolik to v ní nebolelo.
Skutečná realita byla červená a cítila jsem se v ní, jako bych byla přeřezávána na půl, sražena
autobusem, mlácena profesionálním boxerem, udupávána býky a ponořena do kyseliny. To všechno
hezky najednou.
V realitě se moje tělo kroutilo a převracelo, i když jsem se kvůli bolesti nemohla ani pohnout.
V realitě nade mnou viselo vědomí, že bylo něco mnohem, mnohem důležitějšího než tohle
utrpení, ale nebyla jsem si schopná vzpomenout, co to bylo.
Realita přicházela tak rychle.
V jednom okamžiku bylo všechno přesně tak, jak mělo být. Kolem dokola lidé, které jsem
milovala. Úsměvy. Tak nějak, i když to bylo nepravděpodobné, se zdálo, že jsem měla dostat
všechno, za co jsem bojovala.
A potom se jedna drobná, nedůležitá věc pokazila.
Sledovala jsem, jak se můj kelímek převrhl a tmavá vytékající krev znečistila do té doby
dokonalou bílou. Reflexivně jsem se vrhla k nešťastné nehodě. Viděla jsem ty ostatní, rychlejší
ruce, ale moje tělo pokračovalo v pohybu...
Něco uvnitř mě sebou škublo na opačnou stranu.
Trhání. Praskání. Bolest.
Pohltila mě temnota, která byla následně odplavena vlnami utrpení. Nemohla jsem dýchat – už
jednou předtím jsem se topila, ale tohle bylo jiné; do krku se mi nahrnula přílišná horkost.
Kusy mě se tříštily, praskaly, trhaly na části...
Další temnota.
Když se bolest vrátila tentokrát, křičely kolem mě hlasy.
"Placenta se musela oddělit!"
Projelo mnou něco mnohem ostřejšího než kterýkoli nůž – ta slova navzdory veškerému utrpení
dávala smysl. Oddělená placenta – věděla jsem, co to znamenalo. Moje dítě uvnitř mě umíralo.
"Dostaň ho ven!" křičela jsem na Edwarda. Proč to ještě neudělal? "Nemůže dýchat! Udělej to
hned!"
"Morfium-"
Chtěl čekat, dát mi analgetika, zatímco naše dítě umíralo?!
"Ne! Hned-," vydala jsem ze sebe přidušeně, neschopná to dokončit.
Temné skvrnky přikryly světlo v místnosti, zatímco se mi ledový bod, způsobující novou bolest,
chladně zabodával do břicha. To mi nepřipadalo dobré – automaticky jsem se snažila ochránit svoje
lůno, svoje dítě, svého maličkého Edwarda Jacoba, ale byla jsem příliš slabá. Plíce mě pálily, kyslík
vyhořel.
Ta bolest se znovu vytratila, napříč tomu že teď jsem se toho držela. Moje děťátko, moje
děťátko umíralo...
Jak dlouho uplynulo? Vteřiny, nebo minuty? Bolest byla pryč. Otupění. Nic jsem necítila.
Dokonce jsem ještě pořád neviděla, ale alespoň slyšela. V mých plících byl znovu vzduch,
prodírající se v drsných bublinách nahoru a dolů mým krkem.
"Zůstaň se mnou, Bello! Slyšíš mě? Vydrž! Neopouštěj mě. Udrž svoje srdce tlukoucí!"
Jacob? Jacob byl pořád tady, stále se snažící mě zachránit.
Samozřejmě, chtěla jsem mu říct. Samozřejmě že udržím svoje srdce tlukoucí. Neslíbila jsem
jim to snad oběma?
Pokoušela jsem se zaznamenat svoje srdce, najít ho, ale byla jsem příliš ztracena ve svém
vlastním těle. Necítila jsem věci, které bych měla a nic se nezdálo být na správném místě. Zamrkala
jsem a znovu prozřela. Spatřila jsem světlo. Nebylo to přesně to, co jsem hledala, ale pořád lepší
než nic.
Zatímco se moje oči snažily přizpůsobit jasné záři, Edward zašeptal: "Renesmee."
Renesmee?
Ne ten bledý, dokonalý syn z mých představ? Na vteřinu jsem upadla do šoku. A následně mě
pohltila vlna tepla.
Renesmee.
Silou vůle jsem donutila svoje rty k pohybu, dokázala jsem na jazyku přeměnit bublinu vzduchu
na slabý šepot. Přinutila jsem svoje strnulé ruce se nadzvednout.
"Nech mě... Dej mi ji."
Světlo tančilo, lámající se o Edwardovi křišťálové ruce. Ty jiskřičky prosycené červenou, krví,
která pokrývala jeho kůži. A v jeho rukou bylo ještě víc červené. Něco malého a vzpírající ho se,
obaleného krví. Dotkl se tím teplým tělíčkem mých zesláblých paží, téměř jako bych ji skutečně
držela. Její mokrá kůže byla tak rozpálená – přesně jako Jacobova.
Moje oči zaostřily; najednou bylo všechno naprosto jasné.
Renesmee neplakala, ale její dýchání bylo zrychleno zděšením. Oči otevřené a výraz natolik
polekaný, že to bylo téměř směšné. Maličká, dokonale oválná hlavička byla pokryta silnou vrstvou
slepených, zakrvavených kudrlinek. Její duhovky byly povědomě – ale ohromeně – čokoládově
hnědé. Pod vší tou krví vypadala její kůže bledě, krémově bílá. Kromě jejích líček, která byla
zapálena červení.
Její malý obličej byl naprosto dokonalý, až mě to omračovalo. Byla dokonce ještě krásnější než
její otec. Neuvěřitelné. Nemožné.
"Renesmee," zašeptala jsem. "Tak... překrásná."
Ten neskutečně nádherný obličej se náhle usmál – širokým, záměrným úsměvem. Za těmi slabě
růžovými rty byla plná sestava sněhově bílých zubů.
Sklonila hlavičku k mému hrudníku, zanořujíc se do té hřejivosti. Její kůže byla teplá a hebká,
ale ne takovým způsobem jako moje.
Opět se objevila bolest – jen jeden horký řez. Zalapala jsem po dechu.
A byla pryč. Moje dítě s tváří andílka zmizelo. Už jsem ji neviděla ani necítila.
Ne! Chtěla jsem křičet. Vrať mi ji!
Ale slabost byla příliš silná. Moje paže se mi na chvilku zdály jako z ochablé gumy, a potom už
jsem je necítila vůbec. Necítila jsem ani sebe.
Temnota zastínila moje oči ještě pevněji než předtím. Jako neprůhledná páska, pevná a stálá.
Nepřikrývala však jen moje oči, ale také celé moje já s drtivou vahou. Bylo vyčerpávající se tomu
vzpírat. Věděla jsem, že by bylo mnohem jednodušší to vzdát. Nechat tu temnotu zatlačit mě
hlouběji a hlouběji a hloupěji, až na místo kde nebyla žádná bolest, únava, obavy nebo strach.
Kdyby to bylo jenom na mě, nebyla bych schopná vzpírat se příliš dlouho. Byla jsem jen
člověk, s úplně obyčejnou lidskou silou. Snažila jsem se udržet krok s nadpřirozenem už příliš
dlouho, přesně jak řekl Jacob.
Ale tohle nebylo jen o mě.
Kdybych si teď vybrala tu lehčí možnost, nechala tu černou nicotu mě pohltit, ranilo by je to.
Edward. Edward. Naše životy byly zamotané do jednoho vlákna. Přetni jedno, přetneš obě.
Kdyby zmizel, nebyla bych schopná žít dál. Kdybych zmizelá já, ani od by to nedokázal. A svět bez
Edwarda se zdál naprosto nesmyslný. Edward musel existovat.
Jacob – který mi říkal svoje sbohem stále znovu a znovu, ale pokaždé se vrátil, když jsem ho
potřebovala. Jacob, kterého jsem ranila už tolikrát, že by to mělo být trestné. Ublížit mu znovu,
tentokrát ještě horším způsobem? Navzdory všemu tu pro mě zůstal. A teď všechno, co žádal, bylo,
abych tu já setrvala pro něj.
Ale byla tu taková tma, že jsem nemohla vidět ani jednu z těch tváří. Nic nevypadalo skutečně.
A proto bylo ještě těžší to nevzdát.
Přesto jsem se temnotě nepřestávala vzpínat, bylo to téměř jako reflex. Nezkoušela jsem ji
nadzvednout. Jen jsem ji vzdorovala. Nedovolujíc jí úplně mě rozdrtit. Ta temnota byla těžká jako
planeta, ale já nebyla Atlas; nemohla jsem ji podpírat. Všechno, co jsem dokázala, bylo nenechat se
úplně vymazat.
Byl to vzorec mého života – vždycky neschopná vypořádat se s věcmi, které se mi vymkli
z rukou, zaútočit na nepřítele nebo ho předběhnout. Vyvarovat se bolesti. Vždycky lidské a slabá.
Jediná věc, kterou jsem byla schopná udělat, bylo pokračovat dál. Vydržet. Přežít.
Stačilo to, abych se dostala až sem. Bude to muset stačit i dnes. Budu tohle snášet, dokud
nepřijde pomoc.
Věděla jsem, že Edward udělá všechno, co bude moci. Nevzdal by to. A stejně tak ani já.
Držela jsem si tu temnotu neexistence od těla na špičkách palců.
Přesto to nebylo dost – to odhodlání. Jak čas neúprosně postupoval dopředu, temnota získávala
převahu a já potřebovala něco dalšího, z čeho bych čerpala potřebnou sílu.
Nedokázala jsem si k sobě dokonce ani přitáhnout obraz Edwardova obličeje. Ani Jacobův,
Alicin, Rosaliin, Charlieho, Renéein, Carlislelův nebo Esmein... Nic. Děsilo mě to, ale zároveň
jsem uvažovala, jestli to znamenalo, že už bylo příliš pozdě.
Cítila jsem, jak jsem sklouzávala dolů – nebylo nic, co by mě zadrželo.
Ne! Tohle jsem musela přežít. Edward na mě byl závislý. Jacob. Charlie. Alice. Rosalie.
Carlisle. Renée. Esme...
Renesmee.
A potom, napříč tomu že jsem stále nic neviděla, jsem náhle něco cítila. Jako člověk po
amputaci končetin jsem si představovala, že znovu cítím svoje ruce. A v nich něco malého, tvrdého
a opravdu velice teplého.
Moje dítě. Mého malého útočníka.
Zvládla jsem to. Navzdory všemu jsem měla dost síly, aby Renesmee přežila. Vydržela jsem,
dokud ona sama nebyla dost silná na život beze mě.
Ten bod tepla v mých domnělých končetinách mi připadal tak skutečný. Stiskla jsem to těsněji.
Bylo to přesně v místě, kde by se mělo nacházet moje srdce. Pevně svírající hřejivou vzpomínku na
svoji dceru jsem věděla, že budu schopná bojovat s temnotou tak dlouho, jak jen budu muset.
Teplo kolem mého srdce se stávalo stále víc a víc skutečné, nabíralo na hřejivosti. Horkosti. Ten
žár byl tak opravdový, že skoro ani nešlo uvěřit, že jsem si to jen představovala.
Rozpálenější.
Už nepříjemné. Příliš žhavé. Opravdu šíleně moc horké.
Jako když popadnete špatný konec kulmy na vlasy – mojí automatickou reakcí bylo upustit tu
rozpálenou věc v mých rukou. Jenže v mých rukou nic nebylo. Neměla jsem ruce složené na prsou.
Moje ruce byly jen mrtvé věci ležící někde po mém boku. To horko bylo uvnitř mě.
Ten spalující žár nabýval na intenzitě – rostl až dosáhl maxima, a potom znovu rostl, dokud
nepřekonal všechno, co jsem kdy cítila.
Za tím ohněm, který se mi teď proháněl hrudí, jsem narazila na svůj puls a uvědomila si, že
jsem opět nalezla svoje srdce zrovna ve chvíli, kdy jsem si přála, aby to tak nebylo. Kdy jsem si
přála, abych odejmula tu temnotu, když jsem měla ještě šanci. Chtěla jsem zvednout ruce, rozdrápat
si hrudník a vyrvat z něj svoje srdce – cokoli, čím bych se zbavila tohohle utrpení. Ale necítila jsem
paže, nedokázala pohnout ani jedním zmizelým prstem.
James, drtící mi nohu pod svým chodidlem. To nic nebylo. Jako pohodlné místo k odpočinku na
posteli s péřovou madrací. Teď bych to brala všemi deseti, klidně i stokrát po sobě. Sto prasknutí.
Brala bych to a ještě za to byla vděčná.
Dítě, kopy mi lámající žebra, protrhávající si skrze mě cestu kousek po kousku. To nic nebylo.
Jen plavání v ledové vodě. Brala bych to tisíckrát za sebou. Brala bych to a ještě byla vděčná.
Oheň se rozhořel ještě silněji a já chtěla křičet. Žebrat, aby mě hned někdo zabil, než budu
muset prožít byť jen jednu další vteřinu s touhle bolestí. Ale nedokázala jsem pohnout rty. Ta tíha
byla stále tady, tlačící na mě.
Uvědomila jsem si, že mě neomezovala temnota; bylo to moje tělo. Tak těžké. Pohřbívající mě
v plamenech, které si teď prokousávaly cestu z mého srdce, rozšiřující se do ramen a břicha,
propalující si cestu nahoru mým krkem, olizující mi tváře.
Proč jsem se nemohla hýbat? Proč jsem nemohla křičet? Tohle nebylo součástí těch příběhů.
Moje mysl byla nesnesitelně čistá – zbystřená prudkou bolestí – takže jsem spatřila odpověď
téměř ve stejnou chvíli, kdy jsem zformulovala ty otázky.
Morfium.
Připadalo mi to vzdálené milion mých vlastních úmrtí, co jsme to probírali – Edward, Carlisle a
já. Edward a Carlisle doufali, že dostatečné množství analgetik by pomohlo překonat bolest
způsobenou jedem. Carlisle to zkoušel na Emmettovi, ale jed byl v těle ještě před lékem, zalepíc mu
žíly. Nebyl čas, aby lék zapůsobil.
Nechala jsem svoji tvář hladkou a klidnou a děkovala svým mimořádně šťastným hvězdám, že
Edward nemohl číst moje myšlenky.
Protože už předtím jsem měla morfium a jed zaráz v organismu a znala jsem pravdu. Věděla
jsem, že když si jed propaloval cestu skrz moje žíly, znecitlivění léky bylo naprosto bezvýznamné.
Ale neexistovala možnost, že bych tu skutečnost zmínila. Nic, co by ho učinilo víc zdráhajíc se mě
přeměnit.
Nemyslela jsem, že morfium bude mít takovéhle účinky – že mě přimáčkne k zemi a nasadí mi
roubík. Že mě bude držet znehybněnou, zatímco budu hořet.
Znala jsem všechny ty příběhy. Věděla jsem, že když to Carlisleho spalovalo, vydržel dost tiše,
aby se vyhnul objevení. Věděla jsem, že podle Rosalie jekot ničemu nepomohl. A doufala jsem, že
bych možná mohla být jako Carlisle. Že uvěřím Rosaliiným slovům a nechám pusu zavřenou.
Protože jsem věděla, že každý výkřik, který by mi unikl ze rtů, by trýznil Edwarda.
Teď, když se moje přání naplnilo, to vypadalo jako špatný vtip.
Když jsem nedokázala křičet, jak jsem jim měla říct, aby mě zabili?
Všechno, co jsem chtěla, bylo umřít. Nikdy se nenarodit. Celý můj dosavadní život nepřevážil
tuhle bolest. Nestálo za to procházet tím byť jen po jeden další úhoz srdce.
Nechte mě umřít, nechte mě umřít, nechte umřít.
A to byla jediná věc v celém vesmíru. Jenom spalující utrpení a moje neslyšné výkřiky, prosící
smrt, aby přišla. Nic jiného, dokonce ani čas. To to učinilo neomezeným, bez začátku a bez konce.
Jeden neustále pokračující okamžik bolesti.
Jediná změna nastala když se náhle, nemožně, moje bolest zdvojnásobila. Spodní polovina
mého těla, předtím otupěná morfiem, najednou hořela také. Nějaké přerušené spoje byly zaceleny –
stmelené sežehujícími plameny.
Nekonečný žár se rozběsnil.
Mohlo to trvat vteřiny nebo dny, týdny nebo roky, ale nakonec čas zase začal něco znamenat.
Tři věci se přihodily zaráz, prorostlé sebou navzájem tak, že jsem nevěděla, která přišla první:
čas se znovu spustil, tíha morfia se vytrácela a já sílila.
Cítila jsem, jak se ke mě vláda nad mým tělem v postupných vlnách vraceela, a tyhle vlny byly
prvními známkami toho, že čas plynul. Zjistila jsem to, když jsem byla schopná zakývat špičkami
nohou a prsty na rukou zohnout do pěstí. Zjistila jsem to, ale nejednala podle toho.
Přestože se oheň ani o sebemenší kousíček nezmenšil – ve skutečnosti jsem začínala objevovat
novou schopnost prožívání, novou vnímavost ke každému jednomu spalujícímu jazyku plamenů,
které mi putovaly skrz žíly – odhalila jsem, že jsem o tom mohla přemýšlet.
Vzpomněla jsem si, proč bych neměla křičet. Vzpomněla jsem si na důvod, proč jsem se
zavázala vydržet tuhle nesnesitelnou bolest. Vzpomněla jsem si, že napříč tomu že mi to teď
připadalo nemožné, bylo tu něco, co by mohlo stát za to utrpení.
Ta tíha opustila moje tělo právě v čas, abych nepolevila. Pro kohokoli, kdo by mě pozoroval, by
se nic nezměnilo. Ale pro mě, snažící se udržet křik a otřesy uzamčené uvnitř svého těla, kde
nemohly ublížit nikomu dalšímu, to bylo jako kdybych přestala být uvázána ke kůlu, u kterého mě
upalovali, a namísto toho ten kůl pevně sevřela, abych v tom ohni setrvala.
Měla jsem jen dost síly tu nehnutě ležet, zatímco jsem hořela zaživa.
Slyšela jsem stále jasněji a jasněji a pro označení čas počítala zběsilé údery svého srdce.
Počítala jsem plytké nádechy, cezené skrz zuby.
Počítala jsem pomalé, stálé nádechy, které přicházely odněkud zblízka vedle mě. Tyhle zvuky
byly ze všech nejpomalejší, takže jsem se soustředila na ně. Označovaly nejdelší časové intervaly.
Dokonce víc než hodinové kyvadlo mě tamty výdechy tlačily skrz spalující vteřiny vstříc konci.
Pořád jsem sílila, moje myšlenky byly jasnější. Když se ozval nový zvuk, naslouchala jsem mu.
Byly to lehké kroky, šepot vzduchu rozvířeného otvírajícími se dveřmi. Kroky se přiblížily a já
ucítila tlak na vnitřní straně zápěstí. Nezpozorovala jsem studenost těch prstů. Ten oheň setřel
všechny vzpomínky na chlad.
"Stále žádná změna?"
"Žádná."
Nejlehčí stisk, dech proti mé ožehnuté kůži.
"Není tu jediného náznaku, že by morfium přestalo působit."
"Já vím."
"Bello? Slyšíš mě?"
Věděla jsem, beze vší pochybnosti, že kdybych povolila sevření zubů, ztratila bych to – ječela
bych, vřískala, svíjela se a mlátila sebou. Kdybych otevřela oči, kdybych jenom pohnula prstem –
jakákoli změna by znamenala ztrátu mého sebeovládání.
"Bello? Bello, lásko? Můžeš otevřít oči? Můžeš mi stisknout ruku?"
Tlak na mých prstech. Bylo obtížné neodpovědět tomu hlasu, ale zůstala jsem nehybná. Věděla
jsem, že ta bolest odrážející se mu ve hlase teď, byla zanedbatelná ve srovnání s tou, která by mohla
být. Právě teď se jenom obával, že trpím.
"Možná... Carlisle, možná jsem příliš otálel." Jeho hlas se utlumil; zlomil se na slově otálel.
Moje odhodlání na chvíli zakolísalo.
"Poslouchej její srdce, Edwarde. Bije dokonce silněji než Emmetovo. Nikdy jsem neslyšel něco
tak plného života. Bude v pořádku."
Ano, bylo správné zůstat potichu. Carlisle ho uklidní. Nemusel trpět se mnou.
"A její – její páteř?"
"Její zranění nebyla o moc horší než Esmeina. Jed ji kompletně uzdraví."
"Ale je tak nehybná. Musel jsem udělat něco špatně."
"Nebo správně, Edwarde. Synu, udělal jsi všechno, co jsi mohl a dokonce i víc. Nejsem si jistý,
jestli bych měl vytrvalost, důvěru vzít na sebe její záchranu. Přestaň se obviňovat. Bella bude
v pořádku."
Lámaný šepot. "Musí mít bolesti."
"To nevíme. Měla v organismu spoustu morfia. Nevíme, jaký účinek to bude mít na její
vnímání."
Sotva patrný dotek v mé loketní jamce. Další šepot. "Bello, miluji tě. Bello, je mi to líto."
Tak neskutečně moc jsem mu chtěla odpovědět, ale nemohla bych ještě zhoršit jeho bolest. Ne
pokud jsem měla sílu vydržet v klidu.
Přes tohle všechno ten mučivý oheň pokračoval v mém spalování. Ale v mé hlavě teď byla
spousta volného prostoru. Prostoru na přemýšlení o jejich rozhovoru, na vzpomínání na proběhlé
události, na pohled do budoucnosti. A i přesto tam pořád zbýval ten stejný nekonečný prostor pro
utrpení.
A také prostor pro obavy.
Kde bylo moje dítě? Proč nebyla tady? Proč o ní nemluvili?"
"Ne, zůstanu tady," zašeptal Edward, odpovídající na nevyslovenou myšlenku. "Oni si to vyřeší
sami."
"Pozoruhodná situace," odpověděl Carlisle. "A to jsem si myslel, že už jsem viděl všechno."
"Budu se tím zabývat později. My se tím budeme zabývat." Něco se zlehka přitisklo na moji
rozpálenou dlaň.
"Jsem si jistý, mezi námi pěti, že můžeme zabránit, aby se to zvrtlo do krveprolití."
Edward si povzdechl. "Nejsem si jistý, kterou stranu si vybrat. Nejraději bych je seřezal oba.
Tedy později."
"Zajímá mě, co si bude myslet Bella – kterou stranu si vybere," přemítal Carlisle.
Krátké, tiché, napjaté uchechtnutí. "Jsem si jistý, že mě překvapí. Tak jako vždycky."
Carlisleovi kroky se opět vytratily a já zůstala flustrovaná, že se mi nedostalo dalšího
vysvětlení. Mluvili tak záhadně jen aby mě naštvali?
Vrátila jsem se zpátky k počítání Edwardových výdechů, abych měla alespoň nějaký přehled o
čase.
O desettisíc devět set čtyřicet tři výdechů později do místnosti proklouzly jiné kroky. Lehčí.
Víc... rytmické.
Zvláštní, že jsem mohla rozlišit nepatrné rozdíly mezi kroky, které jsem nikdy předtím nebyla
schopna zaznamenat.
"Jak dlouho ještě?" zeptal se Edward.
"Už ne moc dlouho," řekla mu Alice. "Vidíš, jak jasnou se stává? Vidím jí teď mnohem lépe."
Povzdechla si.
"Stále mírně zatrpklá?"
"Ano, mnohokrát ti děkuji, že jsi to nadhodil," zabručela. "Taky by jsi byl pokořený, kdyby jsi
si uvědomil, že jsi byl spoutaný svojí vlastní podstatou. Vidím nejlépe upíry, protože jsem jeden
z nich; lidi vidím dobře, protože jsem byla jeden z nich. Ale tuto neobvyklou polo-rasu nevidím
vůbec, protože s ní nemám žádné zkušenosti. Pcha!"
"Soustřeď se, Alice."
"Správně. Bellu teď vidím téměř bez námahy."
Na dlouho se rozprostřelo ticho a potom si Edward povzdech. Byl to nový zvuk, šťastnější.
"Opravdu bude v pořádku," vydechl.
"Samozřejmě že ano."
"Před dvěma dny jsi nebyla tak optimistická."
"Před dvěma dny jsem dobře neviděla. Ale teď, když se zbavila všech slepých míst, je to
hračka."
"Mohla by jsi se kvůli mně na něco zaměřit? Na hodiny –odhadni jak dlouho."