Rozbřesk-Kapitola 21
14. únor 2009 | 16.57 |
21. První lov
"Oknem?" zeptala jsem se, zírajíc na zem dvě poschodí pode mnou.
Nikdy jsem se sama o sobě opravdu nebála výšek, ale moci vidět všechny ty detaily s takovou
jasností činilo tu vyhlídku mnohem méně přitažlivou. Hrany kamenů dole byly ostřejší, než bych si
představovala.
Edward se usmál. "Je to nejbližší východ. Ale pokud se bojíš, mohu tě vzít do náručí."
"Máme celou věčnost a tebe trápí čas, který by zabralo sejít dolů k zadním dveřím?"
Nepatrně se zamračil. "Renesmee a Jacob jsou v přízemí..."
"Aha."
Správně. Teď jsem byla nestvůra. Musela jsem se držet v dostatečné vzdálenosti od pachů, které
my mohly vzbudit moji divokou stránku. Od lidí, které jsem obzvláště milovala. Dokonce i od těch,
které jsem vůbec neznala.
"Je Renesmee... v pořádku... ve společnosti Jacoba?" zašeptala jsem. Opožděně jsem si
uvědomila, že to tlukot Jacobova srdce ke mně doléhal z přízemí. Znovu jsem napnula uši, ale
slyšela jsem jen stabilní puls. "Nemá ji zrovna v lásce."
Edward zvláštním způsobem našpulil rty. "Věř mi, je v naprostém bezpečí. Vím přesně, co si
Jacob myslí."
"Samozřejmě," zamumlala jsem a znovu se zahleděla na zem.
"Nejistá?" zeptal se.
"Trochu. Nevím, jak..."
Byla jsem si dobře vědoma rodiny za svými zády, vše mlčky pozorující. Tedy většinou mlčky.
Emmett v sobě více méně úspěšně zadržoval smích. Jediná chyba a smíchy se bude válet po zemi...
Potom teprve vtipy o tom, že na světě existuje jenom jeden nemotorný upír, začnou...
Také tyto šaty – které na mě musela Alice natáhnout někdy v době, kdy jsem byla tou spalující
bolestí příliš otupělá, abych to zaznamenala – nebyly zrovna to, co bych zvolila na skákání nebo
lovení. Těsně obepínající ledově modré hedvábí? Na co si myslela, že to budu potřebovat? Konal se
snad později koktejlový večírek?
"Sleduj mě," řekl Edward. A potom velice přirozeně vykročil z vysokého, otevřeného okna a
padal.
Bedlivě jsem ho pozorovala, analyzujíc úhel, do kterého ohnul kolena, aby ztlumil dopad. Jeho
přistání bylo opravdu nehlučné – tlumené zadunění, které by stejně tak dobře mohlo způsobit tiché
zavření dveří nebo kniha lehce položená na stůl.
Nevypadalo to obtížně.
Samým soustředěním jsem zaťala zuby, snažíc se zopakovat jeho bezstarostný krok do prázdna.
Ha! Připadalo mi, že se ke mně země přibližovala natolik pomalu, že byla naprostá hračka
umístit chodidla – jaké boty mi to Alice nazula? Lodičky na jehlovém podpatku? zbláznila se –
umístit moje hloupé boty přesně tak, aby v přistání nebyl žádný rozdíl od obyčejného kroku vpřed
na rovném povrchu.
Vstřebala jsem náraz polštářky chodidel, nechtíc zlomit ty tenké jehly. Moje přistání mi
připadalo stejně tiché jako jeho. Zeširoka jsem se na něj zazubila.
"Jasně. Brnkačka."
Usmál se zpátky. "Bello?"
"Ano?"
"Bylo to mimořádně graciézní – dokonce i na upíra."
Chvilku jsem o tom uvažovala a následně se radostně rozzářila. Kdyby to byla jen obyčejná
fráze, Emmett by se rozesmál. Ale nikomu jeho poznámka vtipná nepřipadala, takže to musela být
pravda. Bylo to vůbec poprvé v celičkém mém životě, kdy někdo ve spojitosti s mou osobou použil
slovo graciézní... a stejně tak v celé mé existenci.
"Děkuji ti," řekla jsem mu.
Potom jsem sundala z nohou stříbrné saténové boty a obloučkem je společně hodila zpátky
otevřeným oknem. Možná trochu namáhavě, ale zaslechla jsem, jak je někdo chytil dřív, než mohly
poškodit obložení.
"Její smysl pro módu se nezlepšil tak moc jako její rovnováha," zareptala Alice.
Edward mě vzal za ruku – nedokázala jsem přestat žasnout nad jemností a příjemnou teplotou
jeho kůže – a vyrazil skrz dvorek za domem ke břehu řeky. Bez vynaložení sebemenší námahy jsem
mu kráčela po boku.
Všechno fyzické se zdálo naprosto jednoduché.
"Budeme plavat?" zeptala jsem se, když zastavil vedle vody.
"A zničit tak tvoje půvabné šaty? Ne. Přeskočíme."
Uvažujíc nad tím jsem našpulila rty. Řeka tady byla široká něco kolem padesáti yardů.
"Ty první," řekla jsem.
Dotkl se mé tváře, ustoupil o dva rychlé, dlouhé kroky dozadu a potom se rozběhl, vymrštíc se
z rovného kamene pevně usazeného v břehu. Studovala jsem ten záblesk pohybu, když se překlenul
nad vodou, dokončíc jeho salto těsně předtím, než zmizel mezi hustými stromy na druhé straně
řeky.
"Vejtaho," zamumlala jsem a zaslechla jeho neviditelný smích.
Jen pro jistotu jsem couvla o pět kroků a zhluboka se nadechla.
Najednou jsem byla opět plná obav. Ne z pádu nebo zranění – bála jsem se, že ublížím lesu.
Chvilku trvalo, než se to spustilo, ale teď už jsem to cítila – otevřeně se projevující, masivní
sílu, pulzující mi v končetinách. Najednou jsem si byla jistá, že pokud bych si chtěla prohloubit
tunel pod řeku, prodrápat nebo protlouct si cestu přímo skrz tvrdé horniny pod sebou, netrvalo by
mi to příliš dlouho. Věci okolo mě – stromy, křoviny, kameny... dům – všechno teď vypadlo strašně
křehce.
Se zoufalou nadějí, že Esme některý ze stromů naproti nijak zvlášť nemiluje, jsem udělala první
rychlí krok. A vzápětí se zarazila, když mi satén, obepínající moje tělo, utvořil na stehně zbrusu
nový rozparek. Alice!
Alespoň že Alice vždycky zacházela s oblečením, jako kdyby bylo jen na jedno použití, takže
by jí tohle nemělo vadit. Nahrbila jsem se, abych mezi prsty opatrně uchopila lem šatů na
nepoškozené straně a, vyvíjejíc nejmenší možný nátlak, jsem šaty roztrhla po celé délce stehna.
Potom jsem podle tohoto vzoru poupravila i druhou stranu. Mnohem lepší.
Z domu ke mně dolehl tlumený smích a dokonce i zvuk zatínání něčích zubů. Smích přicházel
z poschodí i přízemí a já bez námahy rozpoznala ten kompletně jiný, hrubý, hrdelní smích z prvního
patra.
Takže Jacob se díval taky? Neměla jsem nejmenší tušení, na co teď myslel nebo co tady ještě
dělal. Představovala jsem si naše setkání – pokud mi kdy dokáže odpustit – ve vzdálené
budoucnosti, kdy budu víc stabilní a kdy už čas stihne zacelit ty hluboké rány, které jsem zanechala
v jeho srdci.
Neohlédla jsem se, abych se na něj podívala, hlídajíc výlevy své nálady. Nebylo by příliš dobré
nechat jakoukoli emoci přílišně ovládnout moji mysl. Jasperovy obavy mě v tom jenom utvrdily.
Než se budu moct vypořádat s čímkoli jiným, musela jsem si zalovit. Pokusila jsem se všechno
ostatní hodit za hlavu, abych se mohla soustředit.
"Bello?" zavolal Edward z lesa a jeho hlas se přibližoval. "Chtěla by jsi to vidět ještě jednou?"
Samozřejmě že jsem si všechno perfektně pamatovala a nechtěla jsem dát Emmettovi další
důvod, jak se znovu pobavit na mém vzdělávání. Tohle bylo tělesné – mělo by to být instinktivní.
Takže jsem se zhluboka nadechla a rozběhla se k řece.
Bez omezení těsné sukně zabralo dosáhnutí okraje řeky jen jeden dlouhý krok. Jen osmdesáti
čtvrtina vteřiny a přesto to byla spousta času – moje oči i mysl pracovaly tak rychle, že ten jeden
krok bohatě stačil. Bylo prosté umístit pravé chodidlo přesně proti hladkému kamenu a odrazit se
tak, abych svoje tělo vymrštila do vzduchu. Věnovala jsem víc pozornosti zacílení než-li síle, takže
jsem její potřebné množství neodhadla správně – ale přinejmenším to nebyl omyl, díky kterému
bych se namočila. Padesát yardů byla jednoduše naprosto zanedbatelná vzdálenost...
Bylo to divné, závratné, vzrušující, a příliš krátké. Neuplynula ještě ani vteřina a už jsem se
nacházela na druhé straně.
Očekávala jsem, že porost hustých stromů bude problém, ale překvapivě byl užitečný. Bylo
samozřejmé natáhnout před sebe ruku, jakmile jsem hluboko v lese odtušila, že se pode mnou
znovu nacházela pevná zem, a chytit se blízké větve; mírně jsem se zhoupla a přistála na špičkách
na široké větvi smrku, dobrých patnáct stop nad zemí.
Úžasné.
Přes zvuk svého zvonivého, radostného smíchu jsem slyšela, jak ke mně upaloval Edward. Můj
skok byl dvakrát tak dlouhý jako jeho. Když dorazil ke stromu, na kterém jsem se nacházela, oči
měl rozšířené. Mrštně jsem seskočila z větve a nehlučně mu přistála u boku.
"Bylo to dobrý?" zajímala jsem se, vzrušením zrychleně oddechujíc.
"Velice." Souhlasně se usmál, ale jeho nenucený tón nepasoval k překvapenému výrazu v jeho
očích.
"Můžeme to udělat znovu?"
"Soustřeď se, Bello – jdeme na lov."
"No jo, správně," kývla jsem. "Lov."
"Následuj mě... jestli to dokážeš." Zeširoka se zazubil, zčista jasna se tváříc posměvačně, a
vyrazil.
Byl rychlejší než já. Nemohla jsem pochopit, jak dokázal nohama pohybovat tak příšerně
rychle, ale bylo to mimo mě. Nicméně jsem byla silnější a každý můj krok se délkou rovnal třem
jeho. Takže jsem skrz pavučinou živé zeleně postupovala po jeho boku, a ne za ním. Jak jsem
běžela, nedokázala jsem si pomoct od tichého, vzrušeného smíchu; smíchu, který mě ani
nezpomaloval ani nenarušoval moje soustředění.
Konečně jsem pochopila, proč Edward nikdy, když běžel, nenarazil do stromu – ta otázka pro
mě vždycky byla záhadou.Byl to zvláštní pocit, rovnováha mezi rychlostí a bystrostí. Nahoru, dolů
a skrz husté, nefritové bludiště takovým tempem, že všechno kolem mě by mělo splynout do zelené,
rozmazané šmouhy. Přesto jsem jasně viděla každý jeden titěrný lístek na všech malých větvičkách
všech zanedbatelných keřů, které jsem míjela.
Vítr doprovázející moji rychlost si pohrával s mými vlasy i roztrhanými šaty a přestože jsem
věděla, že to tak ve skutečnosti být nemohlo, hřál mě na kůži. Přesně jako drsné podloží lesa
nemohlo být pro moje bosé chodidla jako samet a jako šoupání končetin o moji kůži nemohlo být
jako pohlazení peříčky.
Les byl mnohem živější. Než jsem si kdy uvědomovala – drobnými stvořeníčky, jejichž
existenci bych nikdy ani nehádala, se listí kolem mě jenom hemžilo. Když jsme je minuli, zůstávali
tiší, dech zrychlený strachem. Vypadalo to, že zvířata reagovala na náš pach rozumněji než lidé.
Zajisté, na mě to mělo úplně opačný účinek.
Stále jsem čekala, že se co nevidět zadýchám, ale můj dech přicházel bez námahy. Tak jako
jsem čekala, že mě začnou pálit svaly, ale zdálo se, že moje síla rostla, jak jsem si na svoje dlouhé
kroky zvykala. Moje mílové kroky se ještě prodloužily, takže brzy se musel on snažit udržet tempo
se mnou. Znovu jsem se nadšeně rozesmála, když jsem zpozorovala, že za mnou zaostával. Moje
bosé nohy se teď dotýkaly země tak zřídka, že jsem si připadala spíš jako bych letěla a ne běžela.
"Bello," zavolal suše, dokonce líně. Nic jiného jsem neslyšela; zastavil.
Krátce jsem uvažovala o vzpouře.
Ale nakonec jsem se s povzdechem otočila a vrátila se nějakých sto yardů zpátky k němu.
S očekáváním jsem na něj pohlédla. Usmíval se, jedno obočí nadzvednuté. Byl tak nádherný, že
jsem na něj dokázala jenom zírat.
"Chceš zůstat v zemi?" zeptal se pobaveně. "Nebo jsi plánovala pokračovat až do Kanady?"
"Tady je to fajn," souhlasila jsem, víc se soustředíc na fascinující pohyby jeho rtů než na slova,
která z nich vycházela. Bylo těžké nerozptylovat se se vší tou novotou, poskytovanou mýma
dokonalejšíma očima. "Co budeme lovit?"
"Losy. Vybral jsem ti napoprvé něco snadnějšího..." Jeho hlas přešel do ztracena, když jsem při
těch slovech mírně přimhouřila oči.
Ale nechystala jsem se s ním hádat; byla jsem příliš žíznivá. Jakmile jsem začala myslet na ten
vyprahlý žár v mém hrdle, na nic jiného už jsem myslet nedokázala. Rozhodně se to zhoršovalo.
V puse jsem měla jako v červnu ve čtyři odpoledne v Údolí smrti.
"Kde?" zeptala jsem se, netrpělivě prozkoumávajíc místa mezi stromy. Teď, když jsem žízni
věnovala plnou pozornost, zdálo se, že prolezla všechny moje ostatní myšlenky, prosakující i do
příjemných vzpomínek na běhání, na Edwardovi rty, jejich líbání a... spalující žízeň. Nedokázala
jsem se jí zbavit.
"Stůj klidně," řekl, položíc mi ruce něžně na ramena. Naléhavost mé žízně byla jeho dotykem
chvilkově potlačena.
"Teď zavři oči," zamumlal. Když jsem ho poslechla, přesunul ruce k mému obličeji, hladíc mě
po lícních kostech. Cítila jsem, jak mi zrychloval dech a opět krátce čekala na ruměnce, které už
nepřijdou.
"Poslouchej," nabádal mě. "Co slyšíš?"
Mohla jsem říct všechno; jeho dokonalý hlas, jeho dech, jeho rty, otírající se o sebe, když
mluvil, šepot peří, které si ptáci upravovali v korunách stromů, jejich třepetavý tlukot srdce, listí
javoru drhnoucí o sebe, sotva patrný dupot mravenců, pochodujících za sebou v dlouhé řadě nahoru
po kmenu nejbližšího stromu. Ale věděla jsem, že myslel něco konkrétního, takže jsem našpicovala
uši, pátrajíc po něčem odlišném než po tichém hučení života, které mě obkličovalo. Blízko nás bylo
otevřené prostranství – vítr, prohánějící se skrz nechráněnou trávu měl jiný zvuk – a malý potůček
se dnem posázeným kameny. A tam, blízko hluku vody, se nacházelo cákání způsobované jazyky,
hlasitý tlukot silných srdcí, pumpujících proudy teplé krve...
Bylo to, jakoby se mi stěny hrdla stáhly a neprodyšně uzavřely.
"U potoka, severovýchodním směrem?" zeptala jsem se, oči stále zavřené.
"Ano," souhlasil. "Nyní... počkej znovu na vánek a... co cítíš?"
Hlavně jeho – jeho podivnou medově-liliově-sluneční vůni. Ale taktéž pronikavý, zemitý pach
hniloby a mechu, pryskyřici na věčně zelených stromech, teplé, téměř oříškové aroma malých
hlodavců, strachy se choulících pod kořeny stromů. A potom se znovu přihlásila ke slovu čistá vůně
vody, která byla navzdory mé žízni neatraktivní. Soustředila jsem se směrem k vodě a našla pach,
který musel patřit k tomu šplouchajícímu hluku a bušícím srdcím. Další teplá vůně, pronikavá a
štiplavá, silnější než ostatní. Téměř tak nevábná jako potůček. Nakrčila jsem nos.
Uchichtl se. "Já vím – musíš si na to zvyknout.
"Tři?" hádala jsem.
"Pět. V zadu mezi stromy jsou dva další."
"Co mám dělal teď?"
Jeho hlas zněl, jakoby se usmíval. "Co máš chuť dělat?"
Uvažovala jsem o tom, oči stále zavřené, jak jsem naslouchala a vdechovala tu vůni. Další nával
spalující bolesti, narušující moje vnímání a náhle ten teplý, palčivý pach nebyl tak úplně
nepřijatelný. Přinejmenším to bude něco horkého a vlhkého v mých vyschlých ústech. Prudce jsem
otevřela oči.
"Nepřemýšlej o tom," doporučil, když odtáhnul ruce od mého obličeje a o krok ustoupil. "Prostě
následuj svůj instinkt."
Zamířila jsem za tou vůní, stěží si uvědomujíc svůj pohyb, jak jsem se vznášela dolů po stráni
k blízké louce, kterou protékal potůček. Moje tělo se automaticky přikrčilo, jak jsem zaváhala na
kapradím lemovaným okrajem lesa. Viděla jsem velkého samce, s rozvětveným parožím
korunujícím mu hlavu, na okraji potoka a skvrnité siluety čtyřech dalších zvířat, pomalým tempem
mířících na východ do lesa.
Soustředila jsem se na pach samce, na horký bod na jeho chundelatém krku, kde vřelost
pulzovala nejsilněji. Dělilo nás jenom třicet yardů – dva nebo tři skoky. Napjala jsem se k tomu
prvnímu.
Ale jakmile se moje svaly přichystaly, vítr se obrátil, nyní vanouc silněji a z jihu. Nepřestala
jsem uvažovat, vyřítíc se zpoza stromů cestou kolmou k té, kterou jsem původně plánovala,
vyplašíc losa a ženouc se za novou vůní natolik lákavou, že jsem prostě neměla na výběr. Bylo to
jako přikázání.
Ta vůně mě dokonale ovládla. Soustředěně jsem ji sledovala, vnímajíc jenom žízeň a pach, který
sliboval její uhašení. Žízeň se stále zhoršovala, že teď byla natolik bolestivá, že zamlžila všechny
moje ostatní myšlenky a částečně mi připomínala jed, který mi vypaloval žíly.
Byla tu jen jediná věc, která teď mohla narušit moji soustředěnost, instinkt silnější, základnější
než potřeba uhasit ten žár – instinkt chránit se před nebezpečím. Pud sebezáchovy.
Náhle jsem zaregistrovala, že jsem byla pronásledována. Tah neodolatelné vůně válčil s
nutkáním otočit se a bránit svou kořist. V hrudi se mi vytvořila zvuková bublina a varovně jsem
vycenila zuby. Mé nohy zpomalily, potřeba chránit si záda bojovala proti touze uhasit žízeň.
A když jsem zaslechla, že mě můj pronásledovatel dohání, obrana zvítězila. Jak jsem se
přikrčila, sílící zvuk si dral cestu nahoru mým hrdlem.
Divoké vrčení, přicházející s mých vlastních úst bylo natolik neočekávané, že mě na moment
probralo. Znejistělo mě a vyčistilo mi na vteřinu hlavu - žízní poháněný opar ustupoval, ačkoli mě
ta žízeň stále spalovala.
Vítr se obrátil, foukajíc mi na tvář vůni mokré země a přicházejícího deště, uvolňujíc mě z
dalšího ohnivého sevření té vůně - vůně tak lahodné, že mohla být jenom lidská.
Edward váhal několik stop ode mě, ruce zvednuté, jako kdyby mě chtěl obejmout - nebo mě
zarazit. Jeho obličej byl soustředěný a opatrný, když jsem se zděšeně zarazila.
Uvědomila jsem si, že jsem se ho chystala napadnout. S tvrdým trhnutím jsem se narovnala z
obranného přikrčení. Znovu soustředěná jsem zadržela dech, obávající se moci vůně, která vířila z
jihu.
Všiml si, že se mi do tváře vracela soudnost a udělal krok směrem ke mě, při němž spustil ruce.
"Musím se odsud dostat pryč," procedila jsem skrz zuby, využívajíc dech, který jsem měla.
Přes tvář se mu přehnal úžas. "Můžeš odejít?"
Neměla jsem čas zeptat se ho, co tím myslel. Věděla jsem, že schopnost jasně myslet bude trvat
jenom tak dlouho, jak budu schopná nemyslet na –
Znovu jsem se dala do běhu, přímý sprint rovnou na sever, soustřeďujíc se výhradně na
nepříjemný pocit nedostatku smyslů, který se zdál být jedinou reakcí mého těla na nedostatek
vzduchu. Mým jediným cílem bylo utéct dostatečně daleko, aby se vůně za mnou úplně ztratila.
Aby bylo nemožné ji nalézt, i kdybych změnila svůj názor....
Znovu jsem si uvědomovala svého pronásledovatele, ale tentokrát jsem byla při smyslech.
Přemáhala jsem instinkt nadechnout se - použít vůni ve vzduchu k ujištění, že to byl Edward.
Nemusela jsem ale bojovat dlouho; ačkoli jsem běžela rychleji, než kdy před tím, hnala jsem se jako
kometa skrz nejkratší cestu, kterou jsem mezi stromy nacházela; Edward mě po chvilce dohonil.
Napadla mě nová myšlenka a zastavila jsem, nohy pevně umístěné na zemi. Byla jsem si jistá,
že tady už to muselo být bezpečné, ale radši jsem stejně zadržovala dech.
Edward proletěl okolo mě, překvapený mým náhlým zamrznutím. Otočil se a ve vteřině byl po
mém boku. Položil mi ruce na ramena a zahleděl se mi do očí, šok byl ještě pořád emocí
převládající v jeho tváři.
"Jak jsi to udělala?" domáhal se vysvětlení.
"Nechal jsi mě, abych tě před tím porazila, že jo?" domáhala jsem se nazpět, ignorující jeho
otázku. A já si myslela, že jsem si vedla tak dobře!
Když jsem otevřela ústa, ochutnala jsem vzduch – teď byl neznečištěný, beze stopy podmanivé
vůně, která by trýznila moji žízeň. Normálně jsem se nadechla.
Zakroutil hlavou, odmítajíc odbočit. "Bello, jak jsi to udělala?"
"Utekla? Zadržela jsem dech."
"Ale jak jsi přestala lovit?"
"Když ses objevil za mnou... Promiň mi to."
" Proč se mi omlouváš? To já jsem ten, který byl příšerně neopatrný. Předpokládal jsem, že
nikdo tak daleko od cesty nebude, ale měl jsem to nejdřív zkontrolovat. Taková hloupá chyba! Ty se
nemáš za co omlouvat."
"Ale já jsem na tebe vrčela!" Byla jsem pořád ještě zděšená, že jsem byla fyzicky schopná
takového rouhání.
"Samozřejmě, že ano. To je přirozené. Ale nemůžu pochopit, jak jsi dokázala utéct."
"Co jiného jsem mohla udělat?" zeptala jsem se. Jeho reakce mě zmátla – co chtěl, aby se stalo?
"Mohl to být někdo, koho znám!"
Vylekal mě, najednou vybuchnouc v hlasitý smích, zakloníc hlavu a dovolujíc zvuku odrážet se
o stromy.
"Proč se mi směješ?"
Najednou utichl a všimla jsem si, že byl opět obezřetný.
Udrž to pod kontrolou, nabádala jsem se. Musela jsem si dávat pozor na svůj hněv. Jako
kdybych byla mladý vlkodlak a ne upír.
"Nesměji se tobě, Bello. Směji se, protože jsem šokovaný. A jsem šokovaný, protože jsem
naprosto ohromený."
"Proč?"
"Neměla by jsi být schopná dělat nic z tohoto. Neměla by jsi být tak.....tak racionální. Neměla
by jsi být schopná stát tu a bavit se o tom se mnou tiše a klidně. A ze všeho nejvíc by jsi neměla být
schopná zastavit se uprostřed lovu, když je ve vzduchu vůně lidské krve. I zralý upíři s tím mají
problémy – pokaždé dáváme velký pozor na to, kde lovíme, abychom se nevystavovali pokušení.
Bello, ty se chováš jako kdyby jsi byla stará celá desetiletí a ne pouhé dny."
"Oh." Ale věděla jsem, že to bude obtížné. To proto jsem byla tak ostražitá. Čekala jsem, že to
bude těžší.
Znovu mi položil ruce na obličej a jeho oči byly plné úžasu. "Co bych dal za to, abych ti mohl
jen na moment nahlédnout do mysli."
Tak silné emoce. Byla jsem připravená na tu žíznivou část, ale ne na tohle. Byla jsem si tak jistá,
že když se mě dotkne, nebude to stejné. No, popravdě, nebylo to stejné.