Rozbřesk-Kapitola 22
14. únor 2009 | 16.59 |
22. Sliby
Myslela jsem na to, aby mi Renesmee přinesli, v té hlavní části mé podivné, nové a prostorné, však
těkavé mysli. Najednou tolik otázek.
"Pověz mi o ní," trvala jsem na svém, když mě Edward chytl za ruku. To, že jsme se spojili nás
sotva zpomalilo.
"Je jako nic jiného na světě," řekl a v jeho hlasu se objevil tón téměř náboženské oddanosti.
Pocítila jsem ostré bodnutí žárlivosti vůči tomuto cizinci. On ji znal a já ne. To nebylo fér.
"Jak moc se ti podobá? A jak moc se podobá mně? Nebo spíš, jak moc z mé minulé podoby."
"Zdá se, že je to vyrovnané."
"Je horkokrevná," vzpomněla jsem si.
"Ano. Její srdce bije, ačkoliv trošku rychleji než u normálního člověka. A její teplota je trošku vyšší
než je také obvyklé. Teď spí."
"Opravdu?"
"Docela dobře na novorozeně. Jsme jediní rodiče na světě, kteří nepotřebují spánek a naše dítě už
prospalo celou noc," pochichtával se.
Líbilo se mi jak řekl naše dítě. Ta slova ji činila víc skutečnou.
"Má přesně stejnou barvu očí jako ty, takže po tom všem to není ztraceno." Usmíval se na mě.
"Jsou tak nádherné."
"A ty upíří vlastnosti?" Zeptala jsem se.
"Její pokožka je, zdá se, stejně nepřípustná jako ta naše. Ne, že by to někdo testoval."
Šokovaná jsem na něj zamrkala.
"Jistě, že by to nikdo neudělal," znovu mě ujistil. "Její dieta... no dobře, dává raději přednost krvi.
Carlisle stále vytrvává v tom, aby ji přesvědčil vypít nějaké dětské jídlo, ale ona s tím nemá moc
trpělivosti. Nemůžu říct, že bych ji z toho vinil-je to odporně zapáchající strava i pro lidi."
Otevřeně jsem na něj právě zírala. Řekl to tak, jako by spolu snad mluvili. "Přesvědčit ji?"
"Je inteligentní, až překvapivě, a dělá obrovské pokroky. Na to, že ještě nemluví, tak komunikuje
poměrně efektivně."
"Ještě-ne-mluví."
Dál už zpomaloval, aby mě nechal vše strávit.
"Co myslíš tím, že komunikuje efektivně?" Dožadovala jsem se další odpovědi.
"Myslím, že by bylo nejjednodušší, kdybys to viděla sama. Je to poměrně složité vysvětlit."
Zvažovala jsem to. Věděla jsem, že je spoustu věcí, které potřebuji vidět na vlastní oči, abych jim
konečně uvěřila. Nebyla jsem si jistá jak moc jsem na to připravená, takže jsem to načala z jiného
konce.
"Proč je tu stále Jacob?" zeptala jsem se. "Jak to může strávit? Proč by vůbec měl?" Můj zvonivý
hlas se trošku zatřásl. "Proč by měl trpět ještě víc?"
"Jacob netrpí," řekl v cizím, novém tónu. "Ačkoliv možná, že bych byl ochotný to změnit," dodal
Edward skrze zaťaté zuby.
"Edwarde!" zasyčela jsem, škubající s ním, aby zastavil (a trošku jsem pocítila samolibost z toho,
že jsem byla schopná ho zastavit). "Jak to můžeš říct? Jacob se vzdal všeho, aby nás ochránil. Co
jsem mu provedla...!" krčila jsem se v matné vzpomínce za svou hanbu a vinu. Bylo to zvláštní, že
jsem ho potom tolik potřebovala. Ten záblesk jeho nepřítomnosti pomalu mizel, musela to být
lidská slabost.
"Uvidíš přesně, proč něco takového můžu říct," zamumlal Edward. "Slíbil jsem mu, že mu dovolím
to vysvětlit, ale obávám se, že to uvidíš naprosto odlišně než já. Ale ovšem, že já se vždy ohledně
tvých myšlenek mýlím, nebo ne?" našpulil své rty a očima spočinul na mě.
"Co má vysvětlit?"
Edward zakroutil hlavou. "Slíbil jsem to. Ačkoliv nevím jestli mu vůbec ještě něco dlužím..." jeho
zuby společně mlely.
"Edwarde, vůbec ti nerozumím." Zklamání ruku v ruce s rozhořčením mi právě vrtaly hlavou.
Pohladil mě po tváři a potom se jemně usmál, když se moje tvář uklidnila v odpovědi, ačkoliv jsem
si přála okamžitě tu obtíž přemoci. "Je to horší než se zdá, já vím. Pamatuji na to."
"Nerada se cítím zmatená."
"Já vím. Tak pojďme domů, ať to můžeš vidět na vlastní oči." Jeho oči přejely po zbytku mého
oblečení jak mluvil o domově a zamračil se. "Hmm." Po polovině sekundy mojí myšlenky si
rozepnul svou bílou košili a přidržel ji, abych mohla prostrčit ruce.
"Je to tak zlé?"
Zašklebil se.
Jakmile moje ruce sklouzly do jeho rukávů, zapnul rychle košili přes můj rozedraný živůtek.
Samozřejmě, že on zůstal bez košile, a tudíž bylo nemožné nerozptylovat se.
"Dáme si závod," řekla jsem a potom dodala své varování, "ale tentokrát žádné hry na skákanou!"
Nechal klesnout mou ruku a zašklebil se. "Na tvoje znamení...."
Hledání trasy do mého nového domova bylo nakonec jednodušší než procházet se kolem starého
domova u Charlieho. Naše vlastní vůně za námi udávala jasnou a snadnou cestu k tomu, abych
stopu mohla následovat, i přesto, že jsem utíkala tak rychle jak jsem mohla.
Edward do mě strkal dokud jsme nenarazili na řeku. Využila jsem příležitosti a udělala svůj odraz
brzy se snahou využít veškerou mou extra sílu k tomu, abych vyhrála.
"Ha!" zajásala jsem, když jsem zaslechla své stopy dopadnout do trávy jako první.
Naslouchala jsem jeho přistání a zaslechla něco, co jsem neočekávala. Něco hlasitého a až příliš
blízko. Bijící srdce.
V tu samou chvilku se Edward objevil po mém boku, jeho ruce se silně opřely o moje ramena.
"Nedýchej," varoval mě naléhavě.
Snažila jsem se nepanikařit, jakmile jsem zastavila svůj dech. Moje oči byly jediné, s čím jsem
právě pohybovala, tikající s nimi, abych nalezla zdroj onoho zvuku.
Jacob stál v pozoru tam, kde se les setkával s trávníkem Cullenových, jeho ruce měl zkřížené u těla
a jeho čelist byla pěvně sevřená. A další neviditelný, který byl v lese za ním, jelikož jsem nyní
slyšela dvě silná srdce, který se ukrýval v kapradí pod obrovskými tlapami.
"Opatrně, Jacobe," řekl Edward. Vrčení vycházející z lesa doprovázelo jeho hlas. "Možná, že to
není nejlepší nápad.."
"Myslíš si snad, že by bylo lepší ji nechat jít k dítěti jako první?" přerušil ho Jacob. "Je bezpečnější
vidět, jak Bella naloží se mnou. Já se hojím rychle."
Byl to snad test? Vidět, zda jsem se mohla pokusit nejdřív zabít Jacoba místo Renesmee? Udělalo se
mi podivně špatně- nemělo to nic co dočinění se žaludkem, bylo to jen v mojí mysli. Byl to
Edwardův nápad?
Zběžně jsem si s úzkostí prohlédla jeho obličej. Zdálo se, že chvilku uvažuje, a nakonec se jeho
výraz obrátil, jako by ho zaujalo něco jiného. Nakrčil se a využil nejhoršího tónu nepřátelství, když
řekl: "Budiž, je to tvůj krk."
Ozvalo se zuřící bručení z lesa, byla to Leah. O tom nebylo pochyb.
Co to bylo s Edwardem? Po tom všem, co jsme spolu prožili, nemohl projevit alespoň trošku
laskavosti mému nejlepšímu příteli? Myslela jsem si- možná, že bláhově- že Edward je nyní něco
jako Jacobův přítel. Nejspíš jsem je špatně odhadla.
Ale co to Jacob dělal? Proč by nabízel sebe jako zkoušku k tomu, aby ochránil Renesmee?
Nedávalo mi to žádný smysl. I když naše přátelství přežilo...
A jak se mé oči setkaly s Jakobovými právě teď, myslela jsem si, že nejspíš opravdu přežilo. Stále
vypadal jako můj nejlepší přítel. Ale on nebyl ten, kdo se změnil. Jak jsem teď vypadala já pro něj?
Poté se usmál tím jeho důvěrně známým úsměvem, úsměv spřízněného ducha, a já si byla jistá, že
naše přátelství je opravdu nedotčené. Bylo to přesně jako předtím, když jsme společně viseli na jeho
domácí garáži, jen dva přátelé, kteří zabíjejí čas. Tak snadné a normální. Znovu jsem pocítila, že ta
podivná potřeba, kterou jsem vůči němu cítila před tím než jsem se změnila, je kompletně pryč. On
byl prostě jen přítel, tak jak se předpokládalo, že by to mělo být.
Ale to stejně stále nedávalo rozum tomu, co právě dělal. Byl opravdu tak nesobecký, že by se stále
snažil mě chránit- i jeho vlastním životem- tím, že udělá něco, co by mě donutilo vymknout se
kontrole a čeho bych pak později litovala navždy? To šlo svou vlastní cestou za tím, že prostě
toleroval to, čím jsem se stala, nebo jako zázrakem si chtěl udržet post mého přítele. Jacob byl jeden
z nejlepších lidí, které jsem kdy poznala, ale tohle bylo moc na to, aby se to dalo přijmout od
každého.
Jeho úšklebek se rozšířil a mírně se otřásl. "Musím to říct, Bells. Je na tebe šílená podívaná."
Zašklebila jsem se na něj zpátky, snadno upadající do starých kolejí. Tohle byla jeho část, které
jsem rozuměla.
Edward zabručel. "Hleď si svého, psisko."
Zafoukal za mnou vítr, a tak jsem rychle naplnila své plíce novým bezpečným vzduchem, abych
mohla dále mluvit. "Ne, on má pravdu. Ty oči jsou opravdu něco, že?"
"Extra hrůzostrašný. Ale není to tak špatný, jak jsem si myslel."
"Páni, díky ti za úchvatný kompliment!"
Protočil oči. "Víš, jak jsem to myslel. Pořád vypadáš jako ty- nebo něco takového. Možná, že ani
nevypadáš tolik jako... jsi prostě Bella. Nemyslel jsem si, že budu stále cítit, že jsi tu." Opět se na
mě usmál bez jakékoliv stopy hořkosti nebo nelibosti ve své tváři. Pak se pochichtával a řekl: "V
každém případě si myslím, že si na ty oči zvyknu brzo."
"Vážně?" zeptala jsem se zmatená. Bylo báječné, že jsme byli stále přátelé, ale nebylo to, jako
bychom spolu strávili tolik času. Cizí výraz právě křížil jeho tvář a nuloval tak úsměv. Vypadal
skoro jako... provinilý? Pak se jeho oči přesunuly k Edwardovi.
"Díky," řekl. "Nevěděl jsem, jestli jsi schopný to před ní udržet, sliby-nesliby. Obvykle jí prostě dáš
vše co chce."
"Možná prostě jen doufám, že se rozčílí a utrhne si hlavu," oznámil Edward.
Jacob si odfrkl.
"Co se děje? Co to přede mnou skrýváte za tajemství, vy dva?" dožadovala jsem se nedůvěřivě.
"Vysvětlím ti to později," řekl Jacob rozpačitě, jako by to zrovna neplánoval. A pak začal z jiného
konce. "Takže nejdřív, mi tu ukaž co v tobě je," jeho úšklebek byl výzvou, když se začal pomalu
přibližovat.
Za ním se ozvalo zakvičení na znamení protestu, a potom Leah pomalu vystoupila zpoza stromů za
ním. Vyšší, pískově hnědý Seth stál za ní.
"V klídku, lidi," řekl Jacob. "Stůjte stranou."
Byla jsem ráda, že ho neposlouchají a stále ho, ač pomaleji, následovali.
Vítr byl teď ještě blíže, to by ode mne jeho vůni neodfouklo.
Dostal se příliš blízko k tomu abych pocítila teplo, které vyzařovalo z jeho těla a drželo se mezi
námi. Mé hrdlo vpálilo hned jako odpověď.
"No tak, Bells, udělej to nejhorší."
Leah zasyčela.
Nechtěla jsem dýchat. Nebylo správné, abych Jacoba vystavovala takovému nebezpečí, nehledě na
to, jestli se obětoval nebo ne. Ale stále jsem v tom neviděla žádnou logiku. Jak víc bych si mohla
být jistá tím, že Renesmee nezraním?
"Já tu snad zestárnu, Bello," posmíval se Jacob, "dobře, technicky vzato ne, ale dostala jsi nápad.
Tak pojď, cítíš ten pach."
"Drž mě," pokynula jsem Edwardovi, stále se hrbící u jeho hrudi.
Jeho ruce spočívaly na mých.
Uzamkla jsem svoje svaly na místě a doufala, že je budu moct stále držet zmražené. Byla jsem
přesvědčená, že bych to mohla udělat přinejmenším tak jako na lovu. I při tom nejhorším, zastavila
bych svůj dech a prostě pro to utíkala. Nervózně jsem se nepatrně nadechla skrze svůj nos,
připravená na cokoli.
Trošku to zabolelo, ale moje hrdlo v každém případě už tak hořelo. Jacob nebyl cítit ani tak jako
člověk, jako spíš lev. Byl tam ten zvířecí rys v jeho krvi, který ji okamžitě zapudil. Skze ten hlasitý,
mokrý zvuk jeho srdce, které žadonilo, ten pach který mi narážel do nosu mě donutil ho nakrčit.
Bylo to vlastně jednodušší, ta vůně mírnila mou reakci na zvuk a teplo z pulzování jeho krve.
Znovu jsem nabrala dech a uklidnila se. "Uh. Teď už vím o co celou tu dobu šlo. Ty smrdíš,
Jacobe."
Edward propukl v smích, jeho ruce spadly na má ramena a omotaly se kolem pasu. Seth zvesela
zaštěkal v harmonii s Edwardem, trošku se přiblížil mezitím co Leah rychlostí ustupovala. Byla
jsem si vědoma i dalšího publika, jakmile jsem zaslechla Emmettův hluboký, avšak zřetelný hlučný
smích, který ode mne dělila skleněná zeď mezi námi.
"Podívejme, kdo se ozval," řekl Jacob a předváděl, jak si drží nos. Jeho tvář se však nesvraštěla,
zatímco Edward mě svíral mnohem víc, ani když se na mě položil a zašeptal mi k uchu "miluji tě."
Jacob jen dál pokračoval v úšklebkách. To mě nutilo nevzdat se naděje, že to všechno mezi námi
bude zase v pořádku, tak jak dlouho už mezi námi dlouho nebylo.
Možná bych teď opravdu mohla být jeho pravým přítelem, když už jsem se mu znelíbila po své
fyzické stránce natolik, že by mě nemohl milovat stejně jako předtím.
Možná to vše bylo potřeba.
"Fajn, takže jsem prošla, dobře?" řekla jsem. "Teď mi hezky řeknete, co je to velké tajemství?"
Jacobův výraz nabral skrze velmi nervózní rysy. "Teď už se ničeho nemusíte přece bát..."
Slyšela jsem, jak se Emmett opět pochichtává- zvuk očekávání.
Opět bych se dožadovala, pokud bych za zvukem Emmetta, nezaslechla i ostatní zvuky. Sedm lidí
dýchalo. Jedny plíce se pohybovaly mnohem rychleji než ty další. Jen jedno bití srdce bylo jako
třepetání ptačích křídel, lehké a rychlé.
Byla jsem naprosto mimo. Má dcera byla právě na druhé straně té tenké skleněné zdi. A já ji
nemohla vidět díky světlu, které se odráželo od té skleněné tabule a měnilo ji na zrcadlící se plochu.
Mohla jsem vidět jen sebe, to jak zvláštně jsem vypadala- tak bledá, jak jsem se stále přirovnávala k
Jacobovi. V přirovnání s Edwardem bylo vše naprosto v pořádku.
"Renesmee," zašeptala jsem. Stres ze mě znovu učinil sochu. Renesmee by určitě nevoněla jako
zvíře. Byla bych pro ni nebezpečná?
"Pojď se podívat," zamumlal Edward. "Vím, že to ovládneš."
"Pomůžeš mi?" zašeptala jsem skrze nehybné rty.
"Samozřejmě, že pomůžu."
"A Emmett a Jasper- jen pro případ?"
"My se o tebe postaráme, Bello. Neboj se, budeme připraveni. Nikdo z nás by neriskoval Renesmee
život. Myslím, že budeš překvapená jak nás má všechny už obtočené kolem prstů. Bude v úplném
bezpečí."
Moje touha vidět ji, porozumět tomu uctívání v jeho hlase, rozbila mou zamraženou pózu. Pokročila
jsem kupředu.
A pak mi Jacob zastoupil cestu, na jeho obličeji byla maska starosti.
"Jsi si jistej, pijavice?" osopil se na Edwarda, hlas téměř žadonící. Nikdy jsem neslyšela, aby s
Edwardem mluvil tímto stylem. "Nelíbí se mi to. Možná by měla ještě počkat..."
"Měl jsi svůj test, Jacobe."
Takže to byl Jacobův nápad?
"Ale-" začal Jacob.
"Ale nic," řekl Edward náhle hněvivě. "Bella potřebuje vidět naši dceru. Takže jí uhni z cesty."
Jacob ke mně střelil zvláštním zběsilým pohledem a poté se obrátil a téměř sprintoval do domu před
námi.
Edward cosi zabručel.
Já jsem stále nemohla pochopit smysl jejich konfrontace, a nemohla jsem se pořádně ani soustředit.
Jediné, nad čím jsem mohla přemýšlet, byla vzpomínka mého dítěte v paměti se zápasem proti
mlhavosti, snažila jsem se vybavit si ji přesně.
"Můžeme?" řekl Edward opět jemným hlasem.
Nervózně jsem pokyvovala.
Pevně uchopil mou ruku a vedl mě cestou k domu.
Čekali na mě úsměvně ve změti obojího- přivítání i obrany. Rosalie byla trošku za nimi, blízko
hlavního vchodu. Byla sama, dokud se k ní nepřipojil Jacob-stavějíc se před ni, mnohem blíž než
normálně. Ta blízkost nedávala žádný smysl, oba se, zdálo se, krčili v těsné blízkosti.
A pak se někdo maličký předklonil z Rosaliiných paží a civěl na Jacoba. Ihned měla mou absolutní
pozornost, veškerá má myšlenka v tu chvíli utichla, když jsem vykulila oči.
"Byla jsem mimo jen dva dny?" zalapala jsem po dechu v neuvěření.
To neznámé dítě v Rozáliiných rukou muselo být týdny, ne-li měsíce staré. Byla možná dvakrát
větší než to dítě, které jsem znala ze svých vzpomínek, a zdálo se, že se natahuje směrem ke mně.
Její jasně bronzové vlasy padaly k ramenům v prstencích. Hnědé oči, které zkoumavě hleděly,
nebyly vůbec dětské. Byl to dospělý človíček, tak uvědomělý a inteligentní. Zvedla ke mně jednu
ruku a potom ji položila zpět k Rosaliinu krku.
Kdyby její tvář nebyla plná krásy a dokonalosti, neuvěřila bych, že to bylo to samé dítě. Mé dítě.
Ale v jejích rysech se značil Edward, a pak jsem tam byla já- v jejích očích a tvářích. Dokonce i
Charlie měl své místo v jejích silných kadeřích, ačkoliv jejich barva byla Edwardova. Musí být
naše. Neuvěřitelné ale byla to pravda.
Vzhlížení k této neočekávané osůbce ji neudělalo víc skutečnou. Spíše to bylo celé více fantastické.
Rosalie jí poklepala jemně rukou na krk a zamumlala: "Ano, to je ona."
Renesmeeiny oči zůstaly stát přimražené na mně. A pak, i když byla jen vteřiny po jejím násilném
narození, se na mě usmála. A bleskla svými malými a dokonalými zoubky.
Jak jsem k ní udělala váhavý krok, začala se otáčet.
Všichni se najednou pohybovali tak rychle.
Emmett a Jasper stáli přímo přede mnou, bok po boku, své ruce připravené. Edward mne sevřel
zezadu, opět prsty těžce vryté do mých rukou. Dokonce i Carlisle a Esme se přesunuli po
Emmettově a Jasperově boku, zatímco Rosalie couvala do dveří a její ruce pevně držely Renesmee.
Jacob se také přesunul, udržující ochranný postoj přede všemi.
Alice byla jediná, která stále v klidu zaujímala své místo.
"Věřte jí trošku," osopila se na ně. "K ničemu se nechystala. Vy byste se taky chtěli zblízka
podívat."
Alice měla pravdu. Ovládala jsem se. Pro jistotu jsem byla připravena na cokoliv- i na tu nemožně
neústupnou vůni lidského těla jako tam v lese. Pokušení tu opravdu nebylo porovnatelné.
Renesmeeina vůně byla dokonale vyvážená v poměru mezi vůní nejkrásnějšího parfému a vůní
nejlahodnějšího jídla. Byla tam dost sladká vůně upíra k tomu aby značně zadržela tu lidskou část,
bylo to ohromující.
Mohla jsem se udržet, byla jsem si jistá.
"Jsem v pořádku," slíbila jsem, hladící Edwardovu ruku na mé. Následně na to jsem zaváhala a
dodala: "Přesto pro jistotu stůjte blízko."
Jasperovy oči byly upřené v soustředění. Věděla jsem, že právě přijímal můj emocionální stav a
proto jsem pracovala na tom, abych se dostala do trvalého klidu. Cítila jsem, jak Edwardovy
polevily ruce, zatímco četl Jasperův odhad. Ale, ačkoliv Jasper to poznal jako první, nezdál se tak
jistý. Jakmile zaslechla můj hlas, to tolik uvědomělé dítě začalo bojovat v Rosaliiných pažích, aby
se ke mně dostalo. Nějakým způsobem se jí povedlo vypadat tolik netrpělivě.
"Jazzi, Em, nechte nás. Bella to zvládne."
"Edwarde, je to risk.." řekl Jasper.
"Minimální. Poslouchej, Jaspere- na lovu zachytila vůni nějakých turistů, kteří byli na nesprávném
místě v nesprávný čas...."
Slyšela jsem jak Carlisle zasýpal v šokovaném nádechu. Esmina tvář byla náhle plná zájmu
smíšeného se soucitem. Jasperovy oči se rozšířily, a mírně pokyvoval, jako kdyby Edwardova slova
odpověděla na nějakou otázku ukrytou v jeho hlavě. Jacobova ústa se zkřivila do zhnuseného
úšklebku. Emmett se přikrčil. Rosalie se zdála dokonce ještě méně zaujatá než Emmett, jak
zkoušela udržet v rukou bojující dítě.
Alicin výraz mi řekl, že nebyla vůbec zmatená. Její úzké oči, soustředěné s hořící silou na mou
vypůjčenou košili, jako by se spíše obávaly nad tím, co jsem provedla se svým novým oblečením.
"Edwarde!" vypravil ze sebe Carlisle. "Jak jsi mohl být tak nezodpovědný?"
"Vím, Carlisle, vím. Hloupě jsem to naplánoval. Měl jsem si vzít nějaký čas k tomu, abych se
ujistil, že je jsme v bezpečné zóně před tím než jsem ji vzal na okruh."
"Edwarde," zamumlala jsem, vyvedená z míry tím, jak na mě všichni zírali. Bylo to, jako by se
snažili vidět v mých očích jasně červenou.
"Má absolutní právo na to, aby mi vynadal, Bello," řekl Edward s úšklebkem. "Udělal jsem
obrovskou chybu. Skutečnost, že jsi silnější než kdokoliv koho jsem kdy poznal, na tom nic
nemění."
Alice protočila oči. "Dobrý žert, Edwarde."
"To nebyl žádný vtip. Jen jsem Jasperovi vysvětloval, proč to Bella může ustát. Není moje chyba,
že každý člověk dělá hned ukvapené závěry."
"Počkej," Jasper zalapal po dechu, "chceš říct, že ona je neulovila?"
"Začala," řekl Edward se zřetelným užíváním. Já mezitím měla spjaté zuby. "V podstatě byla zcela
zaměřená na hon."
"A co se stalo?" prohodil Carlisle. Jeho oči byly náhle jasné, v jeho obličeji se začínal tvořit
ohromený úsměv. To mi připomnělo to, jak chtěl detaily z mého přetvoření. To vzrušení z nové
informace.
Edward se k němu nadšeně přiklonil. "Zaslechla mě za sebou a zaujala obranný postoj. Jakmile
jsem pronikl do jejího soustředění, okamžitě se od toho odvrhla. Nikdy jsem neviděl někoho, kdo
by se jí mohl rovnat. Uvědomila si, co se děje a pak prostě... zadržela dech a utekla pryč."
"Ou!" Zamumlal Emmett. "Vážně?"
"Neříká to správně," hlesla jsem, více vyvedená z míry než předtím. "Přeskočil tu část, kdy jsem na
něj syčela."
"Dala jsi mu jich pěkných pár?" tázal se Emmett horlivě.
"Ne! Jasně, že ne."
"Ne, vážně ne? Ty jsi ho vážně nenapadla?"
"Emmette!" zaprotestovala jsem.