28. BUDOUCNOST
Carlisle a Edward nebyli schopni dohonit Irinu přen tím, než
její cesta zmizela ve zvuku. Chtěli plavat k jiné písčině, aby viděli,
jestli její cesta vedla přímo, ale na východním břehu po ní nebyla na míle daleko ani stopa.
Vše byla moje chyba. Přišla, jak Alice viděla, usmířit se s Cullenovými, jen ji rozzlobilo mé kamarádství s Jakobem. Přála jsem si, abych ji zpozorovala dřív, předtím, než se Jacob proměnil. Přála jsem si, abychom lovili někde jinde.
Nedalo se toho moc dělat.
Carlisle volal Tanye se zklamanými novinkami.Tanya a Kate neviděly Irinu od té doby, kdy se rozhodly přijít na mnou svatbu, a byli zmatené, že Irina přišla tak blízko, dřív než se vrátila domů; nebylo pro ně snadné ztratit svou sestru, tak či tak, dočasné odloučení by mohlo být. Divila jsem se, jestli to v nich vyvolalo vzpomínku na dávnou ztrátu matky před mnoha stoletími.
Alice byla schopná zachytit několik záblesků Irininy nejbližší budoucnosti, nic moc konkrétního.
Nevrátí se zpět k Denali,tak dlouho jak Alice mohla říct. Obraz byl mlhavý. Všechno co Alice mohla vidět bylo to, že Irina je viditelně rozrušená; potulovala sněhovou pustinou - na sever? Na východ? - se zničeným výrazem. Neudělala žádná rozhodnutí, aby vytlačila cestu ze svého truchlivého trápení.
Dny plynuly a, ačkoli jsem samozřejmě na nic nezapomněla, Irina a její bolest byla přesunuta do pozadí
mé mysle. Byly důležitější věci, na které jsem teď musela myslet. Měla jsem odjet do Itálie za několik málo dní. Až se vrátím, všichni odejdeme do Jižní Ameriky.
Každý detail byl přebrán už stokrát. Začali bychom s Ticunas, stopováním jejich legend, jak nejlépe bychom mohli, až ke zdroji. Teď, když bylo rozhodnuto, že Jakob pojede s námi, vzdoroval význačně v plánech - protože bylo nepravděpodobné, že
lidé, kteří věřili v upíry budou mluvit s kterýmkoliv z nás o jejich příbězích. Jestli s Ticunasi narazíme na slepou uličku, bylo v té oblasti ještě mnoho příbuzných kmenů ke zkoumání. Carlisle měl nějaké dávné přátele v Amazonii; kdybychom je dokázali najít, možná by pro nás také měli informace. Nebo přinejmenším návrh, pokud jde o to, kde sehnat nějaké odpovědi. Bylo nepravděpodobné, že tři Amazonští upíři měli co dočinění s legendami o hybridech upírů, protože všechny z nich byly ženy. Nebyla tu jiná cesta, abychom věděli, jak dlouho bude naše pátrání trvat.
Zatím jsem neřekla Charliemu o delším výletu, a dusila jsem se při pomyšlení, co mu řeknu, zatímco Edwardova a Carlisleova diskuze pokračovala. Jak mu sdělit aktuální zprávy správným způsobem?
Zírala jsem na Renesmee, zatímco jsem vnitřně debatovala. Právě teď byla zkroucená na pohovce, její dech zpomalený tvrdým spánkem, zmuchlané kudrlinky divoce rozhozené kolem tváře. Obvykle jsme jí s Edwardem odnesli do našeho domu, abychom ji uložili do postele, ale dnes večer jsme zůstali s rodinou, on a Carlisle ponoření hluboko v jejich plánovací poradě.
Mezitím, Emmett a Jasper byli více vzrušení plánováním loveckými možnostmi. Amazonie jim
nabízela změnu naši normální kořisti. Jaguáři a pumy, například. Emmett toužil vyzkoušet zápas s anakondou. Esme a Rosalie plánovali, co by měli sbalit. Jakob byl se Samovou smečkou, zařizující správný chod věcí po dobu své nepřítomnosti.
Alice se pomalu pohybovala - pro ní - po velkém pokoji, zbytečně uklízející již neposkvrněný prostor, urovnávajíc Esmein dokonale pověšený věnec. Právě teď znovu urovnala vázu na Esmeině hrací skříňce. Viděla jsem změny ve výrazu tváře - vize,
pak prázdno, pak znovu vize - , když nahlížela do budoucnosti. Domnívala
jsem se, že se snaží vidět skrz slepá místa, která v jejích vizích způsobovali Jakob a Reneesme, co se týče nastávající cesty po
Jižní Americe do té doby, dokud jí Jasper neřekl, "Nech to být, Alice; ona není naše věc", a mrak klidu tiše a neviditelně zahalil místnost. Alice si musela znovu dělat starosti s Irinou.
Vyplázla na Jaspera jazyk a pak zvedla jednu vázu plnou bílých a rudých růží a šla směrem do kuchyně. Na jedné z bílých květin byl drobný náznak vadnutí, ale dnes večer se Alice zdála být plně koncentrovaná na naprostou dokonalost, jako na rozptýlení svých nedostatečných vizí.
Znovu pozorujíc Renesmee jsem nezpozorovala, kdy váza vyklouzla z Aliciných prstů. Jen jsem zaslechla svištění vzduchu podél letícího křišťálu, a zvedla jsem oči právě v tu chvíli, abych viděla jak se tříští na deset tisíc diamantových střepů na mramorové kuchyňské podlaze.
Byli jsme absolutně klidní, když se křišťál rozletěl ve všech směrech s nehudebním cinkotem, všechny oči upřené na Alicina záda.
Má první nelogická myšlenka byla, že si Alice na nás nahrála nějaký žert. Protože neexistovala možnost, že by vázu upustila náhodou. Dokázala bych skočit napříč místností, abych ji zachytila s časovou rezervou, jestli bych si myslela, že se to může stát. A v první řadě jak by
vůbec propadla jejími prsty? Jejími dokonale jistými prsty...
Nikdy jsem neviděla upíra cokoli udělat náhodou. Vůbec nikdy.
A pak se otočila k nám, v pohybu tak rychlém že nemohl existovat.
Její oči byly napůl tady a napůl v budoucnosti, doširoka rozevřené, vyplňující její drobný obličej, až hrozily, že přetečou. Pohlédnout do jejích očí bylo jako vidět svůj hrob zevnitř; byla jsem zachycená ve strachu a zoufalství a utrpení jejího upřeného pohledu.
Slyšela jsem, jak Edward zalapal po dechu; byl to zlomený, napůl přidušený zvuk.
"Co?" Zavrčel Jasper a přiskočil k ní rychlým pohybem, drtíc rozbitý krystal pod nohama. Popadl jí za ramena a ostře s ní zatřásl. Zdálo se, že v jeho rukách tiše chrastí "Co Alice?"
Emmett se přesunul do mého periferního vidění, jeho zuby odhalené, zatímco oči mu skákaly směrem k oknu, v očekávaní na útok.
Jen Esme, Carlisle a Rosalie byli potichu, ti kdo byli přimrzlí stejně jako já.
Jasper zatřásl znovu Alicí. "Co je to?"
"Jdou si pro nás" zašeptali Alice a Edward společně, dokonale synchronizovaní. "Všichni z nich."
Ticho.
Poprvé, jsem byla ten co to pochopil nejrychleji, něco v jejich slovech spustilo mou vlastní vizi. Byla to jen vzdálená vzpomínka na tísnivý sen, průhledná, nejasná jako přes silnou vrstvu mlhy. Ve své hlavě jsem viděla černou čáru postupující směrem ke mě, ducha své napolo zapomenuté lidské noční můry. Nemohla jsem vidět třpyt jejich rubínových očí ani záblesk vlhkých ostrých zubů, ale věděla jsem kde ten záblesk může být .. . . .
Silnější než vzpomínka na pohled přišla vzpomínka na pocit - kroutivá potřeba chránit drahocennou věc za mnou.
Chtěla jsem ji vzít do rukou, skrýt jí za mou kůží a vlasy, udělat jí neviditelnou. Ale nemohla jsem se na ni ani podívat. Cítila jsem se jako ledový kámen. Poprvé od mého zrození v upíra, jsem pocítila zimu..
Sotva jsem slyšela potvrzení mých obav. Nepotřebovala jsem to. Už jsem to věděla.
Chtěla
jsem ji vzít do rukou, skrýt jí za mou kůží a vlasy, udělat jí neviditelnou. Ale nemohla jsem se na ni ani podívat. Cítila jsem se jako ledový kámen. Poprvé od mého zrození v upíra, jsem pocítila zimu..
Sotva jsem slyšela potvrzení mých obav. Nepotřebovala jsem to. Už jsem to věděla.
"Volturiovi" zasténala Alice.
"Všichni" naříkal
Edward zároveň s ní.
"Proč" zašeptala Alice sama pro sebe "Jak?"
"Kdy?" šeptal Edward.
"Proč?" ozvala se Esme.
"Kdy?" zopakoval Jasper hlasem, který zněl jako štípání ledu.
Aliciny oči nemrkly, ale bylo to, jako by je zakryl závoj; staly se dokonale prázdné. Jen její pusa odrážela její hororový výraz.
"Ne dlouho" ona a Edward řekli společně. Pak promluvila sama "V lese je sních, sních ve městě. Méně než měsíc"
"Proč?"byl to Carlisle kdo se tentokrát zeptal.
Esme odpověděla. "Musí mít důvod . Možná chtějí vidět..."
"Tohle není kvůli Belle" řekla Alice poklesle. "Přicházejí všichni. Aro, Caius, Marcus, každý člen stráže, dokonce i manželky."
"Manželky nikdy neopouštějí město," odporoval Jasper plochým hlasem. "Nikdy. Ani během jižního povstání. Ani když se Rumuni pokusili o převrat. Dokonce ani, když lovili nesmrtelné děti. Nikdy."
"Teď přicházejí." Šeptal Edward.
"Ale proč?" opakoval Carlisle. "Nic jsme neudělali! A jestli jsme udělali, co jsme možná udělali, že nás tak porazili?"
"Je tam nás mnoho," odpověděl Edward tupě. "Musí se chtít ujistit, že . . .," nedokončil.
"To nezodpovídá rozhodující otázku! Proč?"
Cítila jsem, že znám odpověď na Carlislovu otázku, a zároveň neznám. Renesmee byla důvodem proč, byla jsem si jistá. Nějak jsem věděla, od samého začátku, že si pro ni přijdou. Mé podvědomí mě varovalo dřív, než jsem zjistila, že ji nosím. Cítila jsem teď zvláštní očekávání. Jako kdybych vždycky věděla, že Volturiovy přijdou, aby mi vzali mé štěstí.
Ale to pořád nezodpovídalo otázku.
"Vrať se, Alice" požádal Jasper "Koukej se po spouštěči. Hledej."
Alice pomalu potřásla hlavou, její ramena poklesla. "Vyšlo to odnikud, Jazzi. Já nehledala je, ani nás. Hledala jsem Irinu. Nebyla tam, kde jsem čekala. . . . " utrousila Alice, uhýbajíc znovu očima. Dlouhou vteřinu zírala do prázdna.
A pak trhla hlavou, její oči tvrdé jak křemen. Slyšela jsem, jak Edward zalapal po dechu.
"Rozhodla se jít k nim," řekla Alice "Irina se rozhodla jít k Volturiovým. A pak se rozhodnou oni...je to jako kdyby na ni čekali. Jako kdyby se již rozhodli,a jenom čekají na ni. . ."
Znova tu bylo ticho, jak jsme se to snažili strávit. Co Irina řekne Volturiovým, že to bude mít za následek Alicinu děsivou vizi?
"Můžeme ji zastavit" zeptal se Jasper.
"Není žádný způsob. Už je skoro tam."
"Co dělá?" zeptal se Carlisle, ale já už jsem víc nesledovala diskusi. Celá má bytost se soustředila na vizi, která se pečlivě skládala v mé hlavě.
Viděla jsem Irinu, zvažující na útesu, pozorující. Co viděla? Upíra a vlkodlaka , kteří byli nejlepší přátelé. Soustředila jsem se na ten obraz, který by asi mohl vysvětlit její reakci. Ale to nebylo všechno, co viděla.
Taky mohla vidět dítě.
Přenádherně krásné dítě, chlubící se v padajícím sněhu, zřetelně víc než člověk.
Irina ...osiřelé sestry.... Carlisle řekl, že ztráta jejich matky ve spravedlnosti Volturiových, udělala z Tanyi, Kate, a Iriny puritánky, co se týče zákona.
Jen před půl minutou, Jasper sám řekl ta slova: Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti....Nesmrtelné děti - nevyjádřitelná kletba, děsivé tabu.
Irina se svou minulostí, jak si mohla vysvětlit to, co viděla ten den na úzké louce? Nebyla dost blízko na to,aby slyšela Reneesmeino srdce, aby cítila žár vyzařující z jejího těla. Renesmeeiny růžové tváře mohli být jen trikem z naší strany, podle toho, co věděla.
Po tom všem, Cullenovi byli ve sdružení s vlkodlaky. Z Irinina bodu pohledu, to, co bylo za námi, neznamenalo nic.
Irina, ždímající
ruce v zasněžené divočině truchlící za Laurentem, po tom všem, ví, že je její povinností obrátit se proti
Cullenovým, ví co se jim stane, jestli to udělá. Zřejmě její svědomí vyhrálo nad staletími přátelství.
A odpověď Volturiových na tento druh přestupku byla tak automatická, že již bylo rozhodnuto.
Otočila jsem se a přetáhla se přes Reneesmeeino spící tělo, přikryla ji svými vlasy, schovávajíc svou tváří v jejích kadeřích.
"Přemýšlejte, co viděla to odpoledne,"
řekla jsem tichým hlasem, přerušujíc cokoliv, co Emmett začal říkat. "Jak by vypadala Renesmee pro někoho, kdo ztratil matku kvůli nesmrtelným dětem?"
Všechno znova ztichlo, jak ostatní doháněli to, kde jsem už dávno byla.
" Nesmrtelné dítě," šeptal Carlisle.
Cítila jsem Edwardova kolena za mnou, ovíjejí nás oba rukama.
"Jenomže ona se mýlí," pokračovala jsem. "Renesmee není stejná jako ty jiné děti. Ty byli zamrzlé, ale ona každý den tolik roste. Nebylo možné je ovládnout, ale ona nikdy neublížila Charliemu nebo Sue,nebo jim dokonce neukála věci, kterými by je rozrušila. Ona se může kontrolovat sama.. Je
přece už chytřejší než většina dospělých. Není žádný důvod...."
Žvanila jsem, čekajíc na někoho, kdo vydechne úlevou, čekajíc na uvolnění ledového napětí v pokoji, až si uvědomí, že mám pravdu.Pokoj vypadal, jako by se ochladilo. Nakonec můj slabý hlas vlekle utichl.
Dlouho nikdo nemluvil.
Pak Edward zašeptal do mých vlasů. "Není to ten druh zločinu, nad kterým platil soud, lásko," řekl tiše. "Aro viděl
Irinin důkaz v jejích myšlenkách. Oni přijdou ničit, ne aby si poslechli vysvětlení"
"Ale oni se mýlí," řekla jsem neústupně.
"Nebudou čekat na nás, až jim to ukážeme."
Jeho hlas byl pořád tichý, jemný, sametový ...a bolest a bída v něm byli už neodvratné. Jeho hlas byl jako Aliciny oči předtím, jako vnitřek hrobky.
"Co můžeme udělat?" dožadovala jsem se.
Renesmee byla tak teplá a dokonalá v mém náručí, mírumilovně snící. Tak moc jsem se strachovala o Renesmeein zrychlený věk...strachujíc se, že bude mít před sebou něco málo přes desetiletí života...to zděšení teď vypadalo ironicky.
Jen trochu přes měsíc....
Jen trochu přes měsíc....
Byl to limit, a pak? Měla jsem víc štěstí, než většina lidí kdy zažila. Byl tu nějaký přírodní zákon, který požadoval rovné dělení štěstí a utrpení ve světě? Svrhla má radost rovnováhu? Byly čtyři měsíce vše, co jsem mohla mít?
Byl to Emmet, kdo odpověděl na mou teoretickou otázku.
"Budeme bojovat," řekl klidně.
"Nemůžeme vyhrát," zabručel Jasper. Mohla jsem si představit jak by vypadal jeho obličej, jak by se jeho tělo ochranářsky obtočilo kolem Alice.
" Dobře, tak nemůžeme utéct. Ne když je Demetri kolem." Emmett udělal zhnusený hluk , a já mimoděk věděla, že nebyl rozzuřený při představě Volturiova stopaře, ale při představě útěku. "A ani nevím, proč bychom nemohli vyhrát," řekl. " Máme mnoho možností k svažování. Nemusíme bojovat sami."
