The Host- Kapitola 6

 6.kapitola - Pronásledovaná (Followed)

Světlo za okny konečně začalo slábnout. Den, na březen velmi teplý, trval pořád dál a dál, jako kdyby nechtěl skončit, a tím mě osvobodit.

Popotáhla jsem a novu se vysmrkala do kapesníčku. "Kathy, jsem si jistá, že už musíte být někde jinde. Curt bude přemýšlet, kde jste."

"On to pochopí."

"Nemůžu tu zůstat napořád. A nejsme k odpovědi o nic blíž než dřív."

"Rychlé opravy nejsou mou specialitou. Jsi rozhodnutá, že nechceš přijmout nového hostitele –"

"Ano."

"Takže vyřešení tohoto problému asi zabere nějaký čas.

"

Otráveně jsem zaťala zuby.

"A bude rychlejší, když budeš mít nějakou pomoc."

"Budu k vám chodit častěji, slibuju."

"To není přesně to, co jsem myslela, ale doufám, že budeš."

"Takže myslíte jinou pomoc... než vy?" Při myšlence, že bych měla své problémy svěřit někomu cizímu, jsem se přikrčila. "Jsem si jistá, že jste stejně dobře kvalifikovaná jako kterýkoliv jiný Utěšitel – ne-li víc."

"Nemyslela jsem jiného Utěšitele." Trochu se pohnula a protáhla se. "Kolik máš přátel, Tulačko?"

"Myslíte lidi v práci? Skoro každý den se setkávám s několika dalšími učiteli. Na chodbách mluvím s pár studenty..."

"A mimo školu?"

Zírala jsem na ni s prázdným výrazem ve tváři.

"Lidští hostitelé potřebují vnější vlivy. Nejsi zvyklá na samotu, drahá. Sdílela jsi myšlenky celé planety –"

"Moc jsme se nescházeli." Můj pokus o vtip vyšel naprázdno.

Trochu se usmála a pokračovala. "Tolik se snažíš vyřešit svůj problém, že to je to jediné, na co se dokážeš soustředit. Možná, že jedno z řešení je tolik se nesnažit. Říkala jsi, že se Melanie nudí, když pracuješ... že se drží zpátky. Možná, že kdyby sis s někým vytvořila nějaký bližší vztah, také by se nudila."

Zamyšleně jsem našpulila rty. Melanie, zlenivělá z dlouhého dne plného pokusů o útěchu nevypadala, že by byla tím nápadem nadšená.

Kathy přikývla. "Zabývej se spíš životem, než jí."

"To dává smysl."

"A potom tu ještě jsou ty fyzické touhy, které naše těla mají. Nikdy jsem neviděla ani neslyšela o něčem podobném. Jedna z nejtěžších věcí, kterým jsme museli čelit v prvních vlnách, bylo zdolat jejich pudy k páření. Věř mi, lidé by si toho všimli, kdyby se nám to nepodařilo." Usmála se a zakoulela očima, když jí na mysl přišla nějaká vzpomínka. Když jsem nereagovala, jak očekávala, povzdechla si a netrpělivě zkřížila ruce na prsou. "Ale no tak, Tulačko. Přece sis toho musela všimnout."

"Ano, samozřejmě," zamumlala jsem. Melanie se neklidně pohnula. "Očividně. Říkala jsem vám o těch snech..."

"Ne, neměla jsem na mysli pouze vzpomínky. Nepotkala jsi nikoho, na koho tvé tělo reagovalo v přítomnosti – čistě na chemické rovni?"

Dlouho jsem nad její otázkou přemýšlela. "Nemyslím. Nikoho, koho bych si všimla."

"Věř mi," řekla Kathy suše. "Všimla by sis." Zavrtěla hlavou. "Možná bys měla otevřít oči a dívat se po něčem takovém. Velmi by ti to prospělo."

Moje tělo se při té myšlence zachvělo. Všimla jsem si Melaniina znechucení, odrážejícího se v mém vlastním.

Kathy si všimla mého výrazu. "Nedovol jí, aby kontrolovala, jak se setkáváš se členy našeho druhu, Tulačko. Nedovol, aby tě kontrolovala."

Chvíli jsem nic neříkala a snažila se ovládnout vztek, na který jsem si ještě tak úplně nezvykla.

"Ona mě nekontroluje."

Kathy zvedla jedno obočí.

Vztek mi sevřel hrdlo. "Vy jste přece nehledala nějak daleko, když jste si vybírala svého partnera. Ta volba nebyla kontrolovaná?"

Ignorovala můj vztek a zamyslela se nad mou otázkou.

"Možná," řekl nakonec. "Je těžké to poznat. Ale vím, co tím myslíš." Vzala do ruky nit, která jí koukala ze švu na tričku, ale potom, jako by si uvědomila, že se tak vyhýbá mému pohledu, rozhodně složila ruce do klína a narovnala ramena. "Kdo ví, jak moc nás naši hostitelé ovlivňují? Jak jsem řekla, řešením tvého problému bude podle mě čas. Až bude apatická a pomalu umlkne, dovolí ti nakonec i jinou volbu, než jakou je tenhle Jared, nebo... no, Hledači jsou velmi dobří. Už teď ho hledají a možná si vzpomeneš na něco, co jim pomůže."

Nepohnula jsem se, když mi došel význam jejích slov. Nevypadala, že by si všimla, že jsem ztuhla a nemohla se pohnout.

"Možná, že najdou Melaniinu lásku, a potom budete moci být spolu. Pokud jsou jeho city tak vřelé, jako její, bude nová duše pravděpodobně přístupná takovému řešení."

"Ne!" Nebyla jsem si jistá, kdo vykřikl. Mohla jsem to být já. Také jsem byla plná hrůzy.

Stála jsem na nohou a třásla se. Slzy, které jindy přicházely tak snadno, teď chyběly a moje ruce se klepaly, přestože byly pevně zaťaté v pěst.

"Tulačko?"

Ale já jsem se otočila a vyběhla ze dveří, bojovala jsem se slovy, která nemohla opustit mé rty. Se slovy, která nemohla být má. Slova, která by nedávala smysl, pokud by nebyla její, ale která vypadala jako má. Nemohla být má. Neměla by být vyslovena.

To by znamenalo ho zabít! Už by to nebyl on! Nechci nikoho jiného. Chci Jareda, ne nějakého cizince v jeho těle! Jeho tělo bez něho nic neznamená.

Slyšela jsem, jak za mnou Kathy volá mé jméno, když jsem vyběhla ven.

Nebydlela jsem daleko od Utěšitelčiny kanceláře, ale tma na ulici mě zmátla. Uběhla jsem dva bloky, než jsem si uvědomila, že běžím spatným směrem.

Všichni se na mě dívali. Nebyla jsem oblečená na cvičení, nešla jsem běhat, utíkala jsem. Ale nikdo mě neobtěžoval; zdvořile odvraceli pohledy. Uhodli, že jsem v tomto hostiteli nová. Reaguji tak, jak by reagovalo dítě.

Zpomalila jsem do chůze a otočila se na sever, abych se mohla dostat domů bez toho, že bych znovu musela míjet Kathynu kancelář.

Moje chůze byla jenom o trochu pomalejší než běh. Slyšela jsem, jak moje chodidla dopadají na chodník. Dopadala moc rychle, jako by se snažila dosáhnout rytmu taneční písně. Bum, bum, bum proti betonu. Ne, nebylo to jako bubny, na to by to bylo moc vzteklé. Jako násilí. Bum, bum, bum. Někdo mlátí někoho jiného. Zachvěla jsem se při tom příšerném obrazu.

Už jsem viděla lampu nad mými dveřmi. Nezabralo mi dlouho překonat tu vzdálenost. Ale zatím jsem ještě nepřešla ulici.

Bylo mi špatně. Pamatovala jsem si, co člověk cítí, když zvrací, přestože jsem to nikdy nezažila. Na čele se mi perlil studený pot, v uších mi zněl dutý zvuk. Byla jsem si naprosto jistá, že tu zkušenost brzy poznám sama na sobě.

Vedle mě byla travnatá stráň. Vedle lampy byl pás viditelně dobře udržovaného křoví. Neměla jsem čas hledat lepší místo. Dovrávorala jsem ke světlu a chytla se ho, abych se udržela na nohou. Nevolnost mi přivodila závrať.

Ano, určitě na vlastní kůži zažiju, jaký je to pocit, když člověk zvrací.

"Tulačko, jste to vy? Tulačko, jste nemocná?"

Ten hlas mi byl vzdáleně povědomý, ale nedokázala jsem se na něj soustředit. Myšlenka, že mám publikum, jak se tam tak opírám o křoví a vykašlávám své poslední jídlo, všechno ještě zhoršila.

"Kdo je tady vaším Léčitelem?" zeptal se ten hlas. Znělo to, jako by byl hodně daleko, skoro jsem ho přes hučení v uších neslyšela. Mých nahrbených zad se dotkla něčí ruka. "Potřebujete sanitku?"

Dvakrát jsem zakašlala a zavrtěla hlavou. Byla jsem si jistá, že je po všem, moje břicho bylo prázdné.

"Nejsem nemocná," řekla jsem, když jsem se pomocí sloupu zvedla. Podívala jsem se, abych zjistila, kdo se stal svědkem mé ztráty důstojnosti.

Hledačka z Chicaga měla v ruce mobil a přemýšlela, komu má zavolat. Stačil mi jeden pořádný pohled na ni a znovu jsem se musela naklonit nad listy. Prázdný žaludek nebo ne, ona byla ta poslední osoba, kterou jsem teď potřebovala vidět.

Ale potom mi došlo, jak se můj žaludek naprázdno obracel, že pro svou přítomnost musí mít nějaký důvod.

Ach, ne! Ach, Ne ne ne ne ne ne!

"Proč?" zalapala jsem po dechu, panika a nevolnost ubíraly mému hlasu na hlasitosti. "Proč jste tady? Co se stalo?" V hlavě mi zněla Utěšitelčina neutěšující slova.

Dvě vteřiny jsem zírala na ruce, které křečovitě držely Hledačku za límec jejího černého obleku, než mi došlo, že jsou to moje vlastní.

"Přestaňte!" řekla a na její tváři bylo vidět, jak jsem ji urazila. Její hlas se klepal.

Třásla jsem s ní.

Moje ruce se prudce otevřely a přistály na mém obličeji. "Omlouvám se!" vyhrkla jsem. "Je mi to líto. Nevěděla jsem, co dělám."

Hledačka na mě chvíli zírala a uhlazovala si oblečení. "Není vám dobře, předpokládám, že jsem vás vyplašila."

"Nečekala jsem, že vás uvidím," zašeptala jsem. "Proč jste tady?"

"Nejdřív vás odvedu do Lékařského zařízení, promluvíme si potom. Pokud máte chřipku, měla byste se nechat vyléčit. Nemá smysl vyčerpávat vaše tělo."

"Nemám chřipku. Nejsem nemocná."

"Snědla jste něco špatného? Musíte to nahlásit."

Její dotírání bylo otravné. "Ani jsem nesnědla nic špatného. Jsem zdravá."

Proč se nenecháte zkontrolovat od Léčitele? Rychlá kontrola – neměla byste svého hostitele zanedbávat. Je to nezodpovědné. Zvlášť, když je léčení tak jednoduché a efektivní."

Zhluboka jsem se nadechla a odolala nutkání znovu s ní zatřást. Byla o celou hlavu menší než já. Byl by to souboj, který bych vyhrála.

Souboj? Otočila jsem se od ní a rychle odcházela směrem domů. Byla jsem nebezpečně rozrušená. Potřebovala jsem se uklidnit předtím, než udělám něco neomluvitelného.

"Tulačko? Počkejte! Léčitel –"

"Nepotřebuji Léčitele," řekla jsem, aniž bych se otočila. "To byla jenom... emocionální nerovnováha. Už je mi dobře."

Hledačka neodpověděla. Přemýšlela jsem, co si pod mojí odpovědí představila. Slyšela jsem její boty – vysoké podpatky – jak klapou za mnou, takže jsem nechala otevřené dveře, věděla jsem, že mě bude následovat dovnitř. Došla jsem ke dřezu a naplnila si sklenici vodou. Mlčky čekala, než jsem si vypláchla pusu a vyplivla vodu. Když jsem byla hotová, opřela jsem se o pult a zírala do umývadla.

Brzy se začala nudit.

"Takže, Tulačko... pořád ještě používáte tohle jméno? Nechci být drzá, když vás tak nazývám."

Nepodívala jsem se na ni. "Pořád ještě používám jméno Tulačka."

"Zajímavé. Myslela jsem, že patříte k těm, kteří si vybírají vlastní jméno."

"Já jsem si vybrala. Vybrala jsem si Tulačka."

Už dlouho mi bylo jasné, že ta mírná roztržka, kterou jsem vyslechla první den, když jsem se probudila v Lékařském zařízení, byla Hledaččina chyba. Hledačka byla ta nejkonfliktnější duše, se kterou jsem se za svých sedm životů setkala. Můj první Léčitel, Fords Deep Waters, byl klidný, milý a moudrý, dokonce i na duši. Ale přesto si nemohl pomoct, aby na ni nereagoval. To způsobilo, že jsem se necítila tak provinile potom, co jsem jí odpověděla.

Otočila jsem se, abych k ní stála čelem. Seděla na mém malém gauči, pohodlně se tam uhnízdila, jako by čekala, že její návštěva bude dlouhá. Její výraz byl plný sebeuspokojení, ve vypouklých očích bylo vidět pobavení. Potlačila jsem nutkání zamračit se.

"Proč jste tady?" zeptala jsem se znovu. Můj hlas byl monotónní. Zdrženlivý. Před touto ženou neztratím kontrolu.

"Už je to dlouho, co jsem od vás něco slyšela, tak jsem se rozhodla, že vás zkontroluji osobně. Ve vašem případě stále nedošlo k žádnému pokroku."

Moje ruce sevřely kraj pultu za mnou, ale dokázala jsem tu divokou úlevu udržet, aby nebyla slyšet v mém hlase.

"To zní... až moc horlivě. A navíc, dnes v noci jsem vám poslala zprávu."

Její obočí se spojilo v jednu čáru tak, že vypadala zároveň naštvaně a mrzutě, jako kdyby vás činila zodpovědnými za svůj vztek. Vytáhla svůj příruční počítač a párkrát se dotkla obrazovky.

"Aha," řekla rychle. "Dneska jsem si zapomněla zkontrolovat poštu."

Byla chvíli potichu, jak si četla, co jsem jí napsala.

"Poslala jsem to velmi vrzy ráno," řekla jsem. "Ještě jsem napůl spala. Nejsem si jistá, nakolik je to vzpomínka a nakolik sen. Možná jsem něco napsala a ani si to nepamatuji."

Říkala jsem ta slova – Melaniina slova – rak přirozeně, jako kdyby byla moje; dokonce jsem ještě nakonec přidala svůj vlastní smích, abych to odlehčila. Nebylo to ode mě čestné. Bylo to hanebné chování. Ale nikdy Hledačce neřeknu, že jsem slabší než můj hostitel.

Pro jednou se Melanie necítila samolibě, protože byla lepší než já. Byla plná úlevy, byla tolik vděčná, že jsem ji ze svých vlastních bezvýznamných důvodů neprozradila.

"Zajímavé," zamumlala Hledačka. "Další člověk na útěku." Zavrtěla hlavou. "Mír nám stále uniká." Nevypadala, že by byla z toho, jak byl mír křehký, vyděšená – spíš to vypadalo, že ji to potěšilo.

Tvrdě jsem se kousla do rtu. Melanie hrozně moc chtěla popřít další věc, říct, že ten kluk byl jenom další část mého snu. Nebuď hloupá, řekla jsem jí. To by bylo moc nápadné. Tolik to vypovídalo o Hledaččině odpudivé povaze, že dokázala postavit mě a Melanie na stejnou stranu hádky.

Nenávidím ji. Melaniin šepot byl ostrý a bolestivý jako říznutí nožem.

Já vím, já vím. Přála jsem si, abych mohla popřít, že se cítím... stejně jako ona. Nenávist byla neomluvitelná emoce. Ale Hledačku bylo... velmi těžké si oblíbit. Nemožné.

Hledačka přerušila mou vnitřní konverzaci. "Takže, kromě nového místa, na které se musím podívat, pro mě nic jiného, co by mi mohlo pomoci s cestami na té mapě, nemáte?"

Cítila jsem, jak mé tělo reaguje na její kritický tón. "Nikdy jsem neřekla, že to jsou cesty na mapě. To bal váš nápad. A ne, nic jiného nemám."

Třikrát rychle za sebou mlaskla jazykem. "Ale říkala jste, že značí směr."

"To si také myslím. Ale na nic jiného jsem nenarazila."

"Proč ne? Pořád jste si svého hostitele nepodrobila?" Hlasitě se zasmála. Vysmívala se mi.

Otočila jsem se k ní zády a soustředila se na to, abych se uklidnila. Pokusila jsem se předstírat, že tam není. Že jsem ve své strohé kuchyni byla sama, oknem se dívala na noční oblohu a pozorovala tři hvězdy, které skrz něj byly vidět.

No, tak sama, jako jsem kdy byla.

Zatímco jsem zírala na ty tři drobné tečky uprostřed tmy, myslí mi prolétly ty čáry, které jsem viděla už tolikrát – ve svých snech a v potrhaných vzpomínkách, které se vynořovaly na povrch v divných, nesouvislých útržcích.

První: pomalá, dlouhá zatáčka, potom ostrý obrat na sever, další ostrý obrat na opačnou stranu, ale po chvilce se cesta na delší úsek vrátila k severnímu směru, potom prudký pokles směrem na jih, která vyrovnala další mírná zatáčka.

Druhá: roztřesený klikyhák, čtyři prudké obraty na čtyřech bodech, pátý bod zvláštně hrubý, jako kdyby byl zlomený...

Třetí: hladká vlna najednou přerušená výčnělkem, který jako prst vybíhal na sever a zase zpátky.

Nepochopitelné, zdánlivě bezvýznamné. Ale věděla jsem, že to bylo pro Melanie důležité. Věděla jsem to od úplného začátku. Bránila tohle tajemství mnohem zuřivěji než ta ostatní, samozřejmě kromě toho kluka, svého bratra. O jeho existenci jsem do včerejšího snu neměla ani tušení. Přemýšlela jsem, co se mohlo stát, že ji to zlomilo. Možná, že kdyby se prosadila a byla hlasitější, prozradila by mi víc svých tajemství.

Možná by se podřekla a já bych zjistila, co tyhle divné čáry znamenají. Věděla jsem, že něco znamenaly. Někam vedly.

A v tu chvíli, kdy vzduchem ještě letěla ozvěna Hledaččina smíchu, mi najednou došlo, proč jsou tak důležité.

Vedly zpátky k Jaredovi, samozřejmě. Zpátky k nim oběma, k Jaredovi a k Jamiemu. Kam jinam? Jaké jiné místo by pro ni ještě mělo smysl? Akorát že ta cesta nevedla zpátky, protože nikdo z nich za těmito čárami ještě nešel. Za těmito čárami, které byly pro ni stejným tajemstvím, jako byly pro mě, dokud...

Zeď byla příliš pomalá, aby mě zastavila. Byla rozrušená, všímala si Hledačky víc než já. Cítila jsem, jak se v mé hlavě zachvěla, když jsem za sebou uslyšela nějaký zvuk, a tehdy jsem si teprve byla vědomá Hledaččiny přítomnosti.

Hledačka si povzdechla. "Čekala jsem od vás víc. Váš záznam vypadal tak slibně."

"Je škoda, že jste nebyla volná, abyste se do tohoto úkolu mohla pustit sama. Jsem si jistá, že kdybyste se vy musela postavit vzdorujícímu hostiteli, byla by to pro vás hračka." Neotočila jsem se, abych se na ni mohla podívat. Můj hlas zůstal vyrovnaný.

Slyšela jsem, jak zafuněla. "První vlny byly dost velkou výzvou i bez odolávajícího hostitele."

"Ano. Pár osídlení jsem také sama zažila."

Hledačka si odfrkla. "Bylo moc těžké zkrotit Vidoucí květiny? Utíkaly?"

Můj hlas zůstal klidný. "Na jižním pólu jsme neměli žádné problémy. Na severním to ovšem bylo něco jiného. Byl velmi zanedbaný. Ztratili jsme celé moře." Do hlasu se mi vetřel smutek z té skutečnosti. Tisíc vnímavých bytostí, které raději navždy zavřely své oči, než aby nás přijali. Natočily své listy směrem od sluníčka a umřely hlady.

Bylo to pro ně lepší, zašeptala Melanie. V té myšlence nebyl žádný jed, jenom uznání, jak vzdávala poctu tragédii v mých vzpomínkách.

Bylo to takové plýtvání. Nechala jsem tu agonii spolu s pocitem neskutečné bolesti a trápení našeho sesterského moře, který jsme skrz propojené myšlení všichni cítili, projít svou myslí.

Byla by to smrt tak jako tak.

Hledačka promluvila a já jsem se přinutila soustředit jenom na jednu konverzaci.

"Ano." Hledaččin hlas byl nepříjemný. "Bylo to špatně zvládnuté."

"Nikdy nemůžete být dost opatrná při rozdělení svých sil. A někteří nejsou tak opatrní, jak by měli být."

Neodpověděla a slyšela jsem, jak o pár kroků couvla. Všichni věděli, že chyba, která se skrývala za masovou sebevraždou, patřila Hledačům, kteří, protože Vidoucí květiny nemohou utíkat, podcenili jejich schopnost utéct. Postupovali nezodpovědně, první osidlování začalo dřív, než jsme na místě měli dostatečný počet zástupců, abychom mohli začít kompletní asimilaci. A když konečně zjistili, co mohou Vidoucí květiny udělat, nebo co jsou schopny udělat, bylo pozdě. Další náklad duší v hibernaci byl moc daleko a než dorazily, bylo celé severní moře ztracené.

Dívala jsem se teď Hledačce přímo do očí, byla jsem zvědavá na dopad mých slov. Vypadala lhostejně, jenom zírala na prázdnou bílou zeď naproti místu, kde stála.

"Je mi líto, že vám nemohu víc pomoct," řekla jsem pevně. Snažila jsem se, aby bylo jasně slyšet, že už s ní nechci mluvit. Byla jsem připravená znovu mít dům sama pro sebe. Pro nás, opravila mě zlomyslně Melanie. Povzdechla jsem si. Byla teď tak sebevědomá. "Vážně jste se neměla obtěžovat s tak dalekou cestou."

"Je to moje práce," řekla Hledačka a pokrčila rameny. "Vy jste teď můj jediný úkol. Dokud nenajdu ten zbytek, můžu stejně tak dobře zůstat s vámi a doufat, že budete mít štěstí."