The Host- Kapitola 11

 11.kapitola - Dehydratovaná (Dehydrated)

"Fajn! Mělas pravdu, mělas pravdu!" řekla jsem nahlas. Nikdo, kdo by mě mohl slyšet, tu ale nebyl.

Melanie neříkala "Vždyť jsem ti to říkala." Ne v tolika slovech. Ale v jejím mlčení jsem to obvinění slyšela. Pořád se mi nechtělo opustit auto, přestože mi teď nic jiného nezbývalo. Když došel benzín, nechala jsem ho setrvačností jet dál, dokud nezapadl do mělké díry – vyschlé koryto potůčku, které tu zbylo od posledního většího deště. Teď jsem zírala ze závětří do rozlehlé volné pláně a cítila jsem, jak se mi v panice převrátil žaludek.

Musíme se pohnout, Tulačko. Bude už jenom tepleji.

Kdybych nevyplýtvala čtvrt nádrže tím, že jsem se chtěla dostat až úplně ke druhému orientačnímu bodu – jenom abych zjistila, že třetí milník odtamtud není vůbec vidět, a abych se znovu otočila a jela zpátky – mohly jsme teď být o tolik dál v tomto pískovém korytě, o tolik blíž k našemu dalšímu cíli. Díky mně jsme teď musely jít pěšky.

Lahev po lahvi jsem nakládala vodu do pytle, pohyby zbytečně rozvážné; a stejně tak pomalu jsem tam přidala zbytek tyčinek. Celou tu dobu mě Melanie nutila pospíchat. Její netrpělivost mi bránila myslet, bránila mi soustředit se na cokoliv. Jako třeba co se s námi teď stane.

Dělej, dělej, dělej, prozpěvovala, dokud jsem se nevypotácela, ztuhle a neohrabaně, ven z auta. Bolela mě záda, když jsem se narovnala. Bolela mě, jak jsem spala tak zkroucená, ne od váhy batohu na mých zádech; nebyl tak těžký, když jsem k jeho zvednutí použila ramena.

Teď zakryj auto, instruovala mě a v mysli si mě představila, jak trhám trnité větve z nedalekých kreozot a palo verde a jak s nimi přikrývám stříbrnou střechu auta.

"Proč?"

Její tón naznačoval, že jsem asi úplně pitomá, když tomu nerozumím. Aby nás nikdo nenašel.

Ale co když chci, aby nás někdo našel? Co když tu není nic jiného než horko a hlína? Nemáme jinou možnost, jak se dostat domů!

Domů?  zeptala se a házela po mě neveselé obrázky: opuštěný byt v San Diegu, Hledaččin odporný výraz, bod, který na mapě označoval Tucson... krátký, šťastnější záblesk rudého kaňonu, který jí náhodou uklouzl. A to je kde?

Otočila jsem se zády k autu a ignorovala její radu. Byla jsem už moc daleko. Nechtěla jsem zmařit svou jedinou naději na návrat. Možná někdo najde auto a to jim pomůže najít mě. Snadno a upřímně bych svému zachránci mohla vysvětlit, co jsem tu dělala: ztratila jsem se. Ztratila jsem cestu... ztratila jsem kontrolu... ztratila jsem svou mysl.

Nejdřív jsem šla tím vyschlým korytem, nechala jsem své tělo sledovat jemu přirozený rytmus těch dlouhých kroků. Nebyl to způsob, jakým jsem chodila po betonových chodnících a na půdě univerzity – nebyl to vůbec můj způsob chůze. Ale k tomuhle terénu patřil a hladce jsem se pohybovala dopředu rychlostí, která mě samotou překvapovala, dokud jsem si na ni nezvykla.

"Co kdybych tudy nešla?" napadlo mě, jak jsem šla dál do pouštní pustiny. "Co kdyby byl Léčitel Fords pořád v Chicagu? Co kdyby mě má cesta nedovedla tak blízko k nim?"

Byla to ta nutnost, to kouzlo – ta myšlenka, že Jared a Jamie mohou být právě tady, někde na tomhle prázdném místě – která znemožňovala odolat tomuhle nesmyslnému plánu.

Nejsem si jistá, přiznala Melanie. Myslím, že bych to stejně zkusila, ale bála jsem se, dokud byly ostatní duše tak blízko. Pořád se bojím. To, že ti věřím, by je mohlo oba zabít.

Společně jsme sebou při té myšlence trhly.

Ale být tady, tak blízko... připadalo mi, že to musím zkusit. Prosím – a najednou mě prosila, žádala, v jejím hlase nebyla ani stopa po nelibosti – prosím, nevyužij toho, abys jim ublížila. Prosím.

"Nechci... Nevím, jestli jim dokážu ublížit. Radši bych..."

Co? Umřela sama? Než dát Hledačům pár zatoulaných lidí?

Znovu jsme sebou při té myšlence trhly, ale můj odpor k ní ji upokojil. A mě vyděsil víc, než ji uklidnil.

Když se koryto začalo stáčet trochu moc na sever, navrhla Melanie, abychom tu rovnou, bledou cestu opustily a šly přímo rovně k dalšímu orientačnímu bodu, k východnímu kamennému výběžku, který jako prst ukazoval k bezmračné obloze.

Nelíbilo se mi, že jsme opouštěly koryto, stejně tak, jako se mi nelíbilo opustit auto. Mohla bych podle toho koryta najít cestu a po ní pak jít až na dálnici. Byly to míle a míle a zabralo by mi to několik dní, ale jakmile sejdu z cesty, kterou tvořilo tohle vyschlé koryto, už budu oficiálně bezmocná.

Měj víru, Tulačko. Buď najdeme my strýčka Jeba, nebo on najde nás.

Pokud je ještě naživu, dodala jsem a s povzdechem začala klusat směrem od své jednoduché cesty, do křoví, které vypadalo na všechny strany stejně. Víra pro mě není známý pojem. Nevím, co bych si za ni mohla koupit.

A co důvěra?

V koho? Tebe? Zasmála jsem se. Horký vzduch mi spálil hrdlo, když jsem se nadechla.

Jenom si pomysli, změnila téma, třeba je uvidíme už dnes večer.

Ta touha patřila nám oběma; obraz jejich tváří, jeden muž, jedno dítě, přišel ze vzpomínek nás obou. Když jsem potom, zrychlila, nebyla jsem si jistá, jestli jsem za to mohla já.

Oteplilo se – a potom ještě víc, a potom ještě. Pot mi přilepil vlasy k hlavě a pokaždé, když jsem se dotkla svého bledě žlutého trička, nepříjemně se mi lepilo na tělo. Odpoledne začal foukat spalující vítr a zvedal písek přímo mně do obličeje. Suchý pouštní vzduch sušil můj pot, vlasy mi ztvrdly, jak se do nich dostal písek, a odfoukl mi tričko od těla; díky uschlé soli bylo ztuhlé jako kus kartonu. Šla jsem dál.

Pila jsem vodu častěji, než Melanie chtěla. Nerada viděla každý můj lok, vyhrožovala, že zítra ho budu potřebovat mnohem víc. Ale už jsem jí toho dnes dala tolik, že jsem neměla náladu na to ji poslouchat. Pila jsem, když jsem měla žízeň, což bylo skoro pořád.

Moje nohy se pohybovaly dopředu bez toho, abych na to musela myslet. Skřípavý rytmus mých kroků byl jako hudba na pozadí, tichý a nudný.

Nebylo tu nic k vidění; jeden pokroucený, křehký keř vypadal přesně stejně jako ten vedle. Prázdná, pořád stejná krajina mě ukolébala do takového omámení – vlastně jsem si byla vědomá jenom siluetě horských hřebenů proti prázdné bledé obloze. Každých pár kroků jsem je pozorovala, až jsem si byla jistá, že bych je zvládla poslepu nakreslit.

Ten pohled vypadal úplně nehybný. Každou chvíli jsme si skoro vyvrátila hlavu, jak jsem hledala čtvrtou značku – velký kupolovitý masiv s chybějícím kouskem, jako kdyby někdo kus vyškrábl, který mi Melanie ukázala až dnes ráno – jako kdyby se každým mým dalším krokem mohl výhled změnit. Doufala jsem, že tohle už je poslední vodítko, protože to by bylo štěstí, dostat se takhle daleko. Ale měla jsem pocit, že Melanie toho skrývá mnohem víc a že konec naší cesty je ještě neskutečně daleko.

Odpoledne jsem snědla nějaké tyčinky, a až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem je dojedla všechny.

Když zapadlo slunce, noc přišla stejně rychle jako posledně. Melanie byla připravená, už pátrala po místě, kde bychom mohly zastavit.

Tady, řekla mi. Budeme muset být jak nejdál od těch opuncií, jak jen to půjde. Ve spaní sebou házíš.

V mizejícím světle jsem se podívala na nadýchaný kaktus, byl tlustý a viděla jsem dlouhé háčky, bílé jako lidské kosti, připomínal mi srst. Přejel mi mráz po zádech. Ty chceš, abych spala na zemi? Přímo tady?

Vidíš nějakou jinou možnost? Cítila mou paniku a její tón změkl, jako kdyby jí mě bylo líto. Hele – je to lepší než spát v autě. Alespoň je to tu rovné. A je moc horko na to, aby nějaká zvířata lákala tvoje tělesná teplota a –

"Zvířata?" zopakovala jsem nahlas. "Zvířata?"

Ukázala mi krátký záblesk svých vzpomínek: smrtelně vypadající hmyz a stočení hadi.

Neboj se. Snažila se mě uklidnit, když jsem si stoupla na špičky, co nejdál od čehokoliv, co by se mohlo skovávat v písku pode mnou, moje oči hledaly v temnotě nějakou možnost útěku. Nic si tě nebude všímat, pokud s tím nezačneš ty. Nakonec, jsi přece větší než všechna zvířata tady. Další záblesk vzpomínky, tentokrát mi myslí proběhl obrázek středně velkého psovitého mrchožrouta, kojota.

"Perfektní," zasténala jsem a přikrčila se, přestože jsem se pořád bála té černé země pode mnou. "Zabijí mě divocí psi. Kdo by si pomyslel, že skončím tak... tak triviálně? Jak antiklimatické. Drápavé bestie na Mlžné planetě, prosím. V tom by alespoň byla nějaká důstojnost."

Melanie odpověděla tónem, který mě přinutil představit si, jak obrací oči v sloup. Přestaň se chovat jako mimino. Nic tě tu nesní. Teď si lehni a odpočiň si. Zítřek bude těžší než dnešek.

"Díky za dobré zprávy," zavrčela jsem. Začal se z ní stávat tyran. Připomnělo mi to lidské rčení Dej m prst a vezme si celou ruku. Ale byla jsem víc vyčerpaná, než jsem si myslela, takže když jsem se neochotně usadila na zemi, zjistila jsem, že je nemožné nesesunout se dolů na tu tvrdou štěrkovitou hlínu a nenechat oči, aby si samy zavřely.

Zdálo se mi, že to bylo jenom pár minut, než začalo svítat, slunce bylo tak jasné, až mě na okamžik oslepilo, a už bylo dost horko na to, abych byla pokrytá potem. Když jsem se probudila, měla jsem na kůži slupku z hlíny a kamenů; pravou ruku jsem měla pod sebou a vůbec jsem ji necítila. Třepala jsem s ní, dokud mě nepřestala brnět, a pak jsem otevřela batoh, abych se napila.

Melanie to neschvalovala, ale ignorovala jsem ji. Hledala jsem napůl prázdnou lahev, ze které jsem naposledy pila, přehrabovala jsem se mezi prázdnými a plnými, dokud jsem v tom nenašla smysl.

S pomalu rostoucím pocitem strachu jsem začala počítat. Počítala jsem dvakrát. Bylo tam o dvě víc prázdných než plných. Už jsem spotřebovala víc než půlku své zásoby vody.

Říkala jsem ti, že moc piješ.

Neodpověděla jsem jí, ale hodila jsem si batoh na záda bez toho, abych se napila. V puse jsem měla hroznou pachuť žluči, byla úplně vyschlá a plná písku. Snažila jsem se to ignorovat, snažila jsem se přestat přejíždět drsným jazykem přes hrubé zuby, a dala jsem se do pohybu.

Ale jak slunce stoupalo výš a výš a jak bylo čím dál tím větší horko, bylo těžší ignorovat můj žaludek než pusu. V pravidelných intervalech se kroutil a stahoval, jak očekával jídlo, které nepřicházelo. Odpoledne už hlad nebyl jenom nepříjemný, byl bolestivý.

To nic není, upozornila mě Melanie hořce. Už jsme měly větší hlad.

Ty jsi už měla větší hlad, opáčila jsem. Neměla jsem náladu na to dělat publikum jejím trpitelským vzpomínkám.

Začínala jsem být zoufalá, když konečně přišly dobré zprávy. Když jsem se znovu rutinně rozhlížela po obzoru, najednou byl mezi menšími hřbety na severu jasně vidět jeden větší, zakulacený jako kopule. Ta chybějící část odtud vypadala jenom jako chabý zářez.

Už jsme dost blízko, rozhodla Melanie, stejně nadšená jako já, že konečně děláme nějaký pokrok. Dychtivě jsem se otočila směrem na sever a prodloužila krok. Hledej další. Ukázala mi další útvar a já jsem zase začala natahovat hlavu, přestože jsem věděla, že je zbytečné rozhlížet se už takhle brzy.

Bude to na východě. Sever, východ a pak znovu sever. Byl v tom smysl.

To, že jsme našli další značku, mě povzbudilo, takže jsem šla pořád dál, i přes zemdlenost svých nohou. Melanie naléhala, abych pokračovala, podporovala mě, když jsem zpomalila a myslela na Jareda nebo na Jamieho, když jsem začínala být apatická. Můj pokrok byl stabilní, vždycky jsem čekala, až Melanie schválí můj nápad napít se, přestože můj krk byl jeden velký puchýř.

Musela jsem přiznat, že jsem na sebe byla pyšná. Když se objevila hliněná cesta, bylo to jako odměna. Šla jsem tím směrem, na sever, ale Melanie byla poplašená.

Nelíbí se mi, jak vypadá, tvrdila.

Cesta byla jenom nažloutlá čára mezi křovím, odlišná jenom svým hladším povrchem a nedostatkem vegetace. Staré stopy pneumatik tvořily hlubší brázdy.

Když povede špatným směrem, odbočíme z ní. Už jsem byla uprostřed cesty. Je to lehčí než se prodírat kreozoty a dávat pozor na opuncie.

Neodpověděla, ale kvůli jejímu neklidu jsem se cítila trochu paranoidní. Stále jsem hledala další útvar – dokonalé M, dvě stejné vyhaslé sopky – ale také jsem mnohem pečlivěji než předtím prohledávala okolní poušť.

A protože jsem dávala zvlášť pozor, všimla jsem si šmouhy v dálce dřív, než jsem stihla poznat, co to je. Napadlo mě, jestli to není klam, a tak jsem párkrát zamrkala. Skvrna nebyla stejně barevná jako kameny okolo a její obrys byl až moc pevný na to, aby to byl strom. Mhouřila jsem oči do jasného slunečního světla a hádala.

Potom jsem znovu zamrkala a skvrna se najednou změnila, teď měla pravidelný tvar a byla blíž, než jsem si myslela. Byl to nějaký dům nebo budova, malá a smutně nakloněná.

Melaniin záchvat paniky mě přinutil prudce uskočit z úzké silnice dop nejistého krytu suchých keřů.

Vydrž, řekla jsem jí. Jsem si jistá, že je opuštěný.

Jak to víš? Držela mě zpátky tak silně, že jsem se musela soustředit na své nohy, aby se pohnuly.

Kdo by tu žil? My duše žijeme pro společnost. Slyšela jsem ten hořký osten svého vysvětlení a věděla jsem, že to bylo proto, kde jsem teď stála – obrazně i doslova uprostřed ničeho. Proč jsem už nepatřila do společnosti duší? Proč jsem si připadala, jako že tam... jako že tam nechci patřit? Byla jsem vůbec někdy součást společnosti, která měla být moje, nebo to byl důvod, který se skrýval za tou spoustou mých pomíjivých životů? Vždycky jsem byla takováhle anomálie nebo to bylo díky vlivu Melanie? Změnila mě tahle planeta nebo jenom odhalila, co už jsem byla?

Melanie na mou osobní krizi neměla trpělivost – chtěla, abych se dostala daleko od té budovy, jak nejrychleji to bylo možné. Její myšlenky škubaly a kroutily těmi mými, snažila se, abych přestala zkoumat své nitro.

Uklidni se, poručila jsem jí a snažila se soustředit na své vlastní myšlenky, oddělit je od těch jejích. Pokud tu vůbec někdo žije, je to člověk. V tom mi musíš věřit; mezi dušemi neexistuje nic takového jako poustevník. Možná, že tvůj strýček Jeb –

Nevrle tu myšlenku zamítla. Nikdo by takhle nepřežil. Váš druh to tu určitě všechno důkladně prohledal. Kdokoliv tu žil buď utekl, nebo se stal jedním z vás. Strýček Jeb by měl lepší úkryt.

A kdyby se kdokoliv, kdo tu žil stal jedním z nás, ujistila jsem ji, potom by tohle místo opustil. Jenom člověk by takhle mohl žít... můj hlas se vytratil, najednou jsem se také bála.

Co? Reagovala na mé zděšení velmi silně, přimrazila nás na místo. Prohledávala mé myšlenky, hledala cokoliv, co mě mohlo takhle rozrušit.

Ale já jsem neviděla nic nového. Melanie, co kdyby tu byli jiní lidé – ne strýček Jeb a Jared a Jamie? Co kdyby nás našel někdo jiný?

Ta myšlenka ji okamžitě zaujala, pečlivě ji promyslela. Máš pravdu. Okamžitě by nás zabili. Samozřejmě.

Zkusila jsem polknout, chtěla jsem ze svého vyprahlého krku spláchnout chuť hrůzy.

Nikdo další tu nebude. Jak by mohli? Přesvědčovala mě. Váš druh je až moc důkladný. Jenom někdo, kdo už se schovával, by měl šanci. Jdeme se tam podívat – ty si jsi jistá, že tam nemůže být nikdo z vás a já jsem si jistá, že tam není nikdo z nás. Možná najdeme něco užitečného, něco, co by nám mohlo posloužit jako zbraň.

Zachvěla jsem se při myšlence na ostré nože a na dlouhé kovové nářadí, které se snadno dalo změnit v kyj. Žádné zbraně.

Fuj. Jak nás mohli porazit takoví bezpáteřní tvorové?

Jednali jsme tajně a byli jsme v přesile. Kdokoliv z vás, i vaši mladí, je stokrát nebezpečnější než jeden z nás. Ale je to jako jeden termit v mraveništi. Nás jsou miliony, všichni pracujeme společně a v dokonalé harmonii se snažíme dosáhnout našeho cíle.

Jak jsem popisovala jednotu, znovu jsem cítila ten vleklý pocit paniky a dezorientace. Kdo jsem?

Drželi jsme se pod kreozoty, jak jsme postupovaly směrem k budově. Vypadalo to jako dům, jenom malá bouda u kraje silnice, nebyly tu žádné známky jiného využití. Proč tu stála, to bylo tajemství – tohle místo nemohlo nabídnout nic než prázdnotu a horko.

Nebyly tu známky něčí přítomnosti. Díra, kde byly dveře, jako by zírala ven, a v prázdných okenních rámech bylo jenom pár střepů. Na práh se dostal prach a byl i uvnitř. Šedivé nakloněné zdi vypadaly, jako kdyby se odkláněly od větru, jako kdyby tady vždycky foukalo z jednoho směru.

Byla jsem schopná držet na uzdě svou úzkost, když jsem prošla prázdným dveřním rámem; musíme tu být pořád stejně samy, jako jsme byly celý dnešní i včerejší den.

Stín, který mi nabízel tmavý vchod, mě hnal dopředu a potlačil veškerý můj strach. Pořád jsem pozorně naslouchala, ale moje nohy šly dopředu rychlými, jistými kroky. Proskočila jsem dveřmi a rychle uhnula na stranu, abych za sebou měla zeď. Bylo to instinktivní chování, produkt Melaniiných dní na útěku. Stála jsem nehybně, znervózněná náhlou slepotou, a čekala, až si moje oči zvyknou.

Malá budka byla prázdná, jak jsme věděly, že bude. Uvnitř nebylo o nic více známek života než zvenku. Rozbitý stůl se nakláněl na svých dvou dobrých nohách uprostřed pokoje a vedle něj stála jedna rezavá kovová židle. Skrz díry v ošoupaném, špinavém koberci byla místy vidět betonová podlaha. Kuchyňský pult stál podél jedné zdi, byl tam rezavý dřez, řada skříněk – některé bez dveří – a po pás vysoká lednička, jejíž dveře byly otevřené a odkrývaly tak černý, plesnivý vnitřek. U protější zdi stála kostra pohovky, všechno čalounění dávno pryč. Nad ní visel trochu ohnutý rám s obrázkem psů hrajících poker.

Útulné, pomyslela si Melanie, ulevilo se jí dost na to, aby se zmohla na sarkasmus. Má to vác vybavení než tvůj byt.

Byla jsem na cestě ke dřezu.

Pokračuj ve snění, dodala Melanie užitečně.

Samozřejmě by bylo zbytečné nechat v tomto opuštěném místě tekoucí vodu; duše zvládaly takovéhle detaily velmi dobře na to, aby tu zapomněli takovouhle anomálii. Ale musela jsem otočit těmi starými kohoutky. Jeden mi zůstal v ruce, byl úplně prorezlý.

Otočila jsem se ke skříním, klekla jsem si na odporný koberec a opatrně nakoukla dovnitř. Odklonila jsem se, když jsem ji otvírala, bála jsem se, abych nevyrušila jedno z těch jedovatých pouštních zvířat v jejich doupěti.

První skříň byla prázdná a její zadní stěna chyběla, takže jsem viděla dřevěná prkna, která tvořila vnější zeď. Ta další neměla dveře, ale uvnitř byl štos starých novin pokrytý prachem. Zvědavě jsem jedny vytáhla, setřásla hlínu na podlahu a přečetla si datum.

Z lidských časů, poznamenala jsem. Ne že bych na to potřebovala vidět datum.

"Muž upálil svou tříletou dceru k smrti," křičel na mě titulek spolu s fotkou andělsky blonďaté holčičky. Tohle nebyla první strana. Hrůzyplný detailní popis nebyl až tak šeredný, aby byl shledán dost důležitý na obálku. Pod ním byla fotka muže hledaného za vraždu své ženy a dětí, kterou spáchal dva roky před vytištěním těchto novin; článek byl o možné spojitosti mezi tímto mužem a tím v Mexiku. Opilý řidič způsobil nehodu, dva lidé byli zabiti a tři zraněni. Vyšetřování podvodu a vraždy, údajná sebevražda prominentního bankéře. Zamlčené přiznání, díky kterému byl propuštěn násilník. Mrtvá domácí zvířata nalezená v popelnici.

Přikrčila jsem se a prudce odhodila noviny zpátky do skříně.

To byly výjimky, ne norma, pomyslela si tiše Melanie a snažila se udržet mou čerstvou hrůzu stranou od svých vzpomínek, nechtěla, aby se znovu vynořily.

Vidíš, jak jsme mohli přijít na to, že to tu můžeme zlepšit? Jak jsme si mohli myslet, že si možná nezasloužíte všechny ty úžasné věci, které vám tento svět nabízí?

Její odpověď byla kyselá. Pokud jste chtěli naši planetu vyčistit, mohli jste ji vyhodit do vzduchu.

Přestože o tom vaši autoři science fiction zřejmě sní, prostě nemáme tak vyspělou technologii.

Nemyslela si, že můj vtip je vtipný.

A navíc, dodala jsem, to by bylo plýtvání. Je to nádherná planeta. Ovšem kromě této nepopsatelné pouště.

Podle toho jsme poznali, že tu jste, víš, řekla a myslela přitom na ohavné titulky. Když večerní zprávy nebyly o ničem jiném než o inspirujících lidských příbězích, když pedofilové a narkomani chodili sami do nemocnice na léčení, když se všechno změnilo v Mayberry (pozn. Mayberry je fiktivní město v Jižní Karolíně, dějiště dvou amerických seriálů, v podstatě ideální město žijící si svým vlastním tempem).

"Jaká strašná změna!" řekla jsem suše a otočila se k další skříni.

Otevřela jsem zatuhlé dveře a narazila na zlatou žílu.

"Sušenky!" vykřikla jsem a chytila do ruky vybledlou krabici od Saltines. Za ní byla další krabice, vypadala, skoro jako kdyby si na ni někdo stoupl. "Koláčky!" zajásala jsem.

Podívej! vybídla mě Melanie a mentálním prstem ukázala na tři zaprášené lahve od bělidla až úplně vzadu ve skříni.

Na co chceš bělidlo? zeptala jsem se, zatímco jsem se snažila dostat do krabice se sušenkami. Nalít ho někomu do očí? Nebo ho praštit lahví?

K mému nadšení byly sušenky stále ve svých plastikových obalech, přestože byly rozdrcené na prach. Jeden jsem roztrhla a začala si jeho vnitřek sypat do pusy, polykala jsem drobky sotva jsem je stihla rozkousat. Nedokázala jsem je do svého břicha dostat rychleji.

Otevři jednu lahev a čichni si k ní, instruovala mě Melanie a ignorovala můj komentář. Takhle táta skladoval u sebe v garáži vodu. Zbytek bělidla zajistí, aby v ní nic nevyrostlo.

Za minutku. Dojedla jsem jednu rozdrobenou sušenku a pustila se do druhé. Byly trochu zatuchlé, ale v porovnání s chutí v mé puse chutnaly jako ambrózie. Když jsem dojedla třetí, začala jsem vnímat sůl, která mi pálila popraskané rty a koutky úst.

Vytáhla jsem jednu z lahví a doufala, že má Melanie pravdu. Oje ruce byly slabé, sotva jsem ji zvedla. To nás obě znepokojilo. Jak moc se už náš stav zhoršil? Jak daleko budeme ještě schopné dojít?

Víčko drželo na lahvi tak pevně, že mě napadlo, jestli s lahví nesplynulo. Nakonec jsem ho ale dokázala zuby povolit. Opatrně jsem si přičichla k hrdlu, nechtělo se mi omdlít z výparů bělidla. Ale zápach chemikálie byl velmi slabý. Přičichla jsem důkladněji. Byla to voda, byla jsem si jistá. Stojatá a zatuchlá, ale byla to voda. Trochu jsem se napila. Nebyl to čerstvá horský pramen, ale bylo to mokré. Začala jsem hltat.

Pomalu, varovala mě melanie a já jsem musela souhlasit. Náhodou jsme narazily na sklad, ale nemělo smysl plýtvat. A navíc jsem teď chtěla sníst něco sníst, když už se pálení soli trochu uklidnilo. Otočila jsem se ke krabici s koláčky a opatrně vytáhla z obalů tři zmačkané kusy.

Poslední skříň byla prázdná.

Jakmile bolest z hladu trochu pominula, do myšlenek se mi začala vkrádat Melaniina netrpělivost. Tentokrát jsem necítila žádný vzdor. Naložila jsem svůj lup do batohu a prázdné lahve jsem hodila do dřezu, abych tam měla místo. Lahve od bělidla byly těžké, ale byla to uklidňující váha. Znamenala, že se dnes večer nebudu na pouštní zem natahovat žíznivá a hladová. Jak mi nově nabytá energie začala pulzovat žilami, znovu jsem se dala do klusu jasným odpolednem.