Na větrné hůrce- Kapitola 1
1801 Vracím se z návštěvy u svého domácího pána - jediného
Takovouhle končinu si dám líbit ! V celé Anglii bych na
mou věru marně hledal zákoutí tak vzácně nedotčené
společenským ruchem. Pro mrzouta učiněný ráj - a v panu
Heathcliffovi mám tak dokonalý protějšek, že se o tu
pustinu můžeme klidně rozdělit. Báječný kolega v poustevničení
! Netušil ovšem, jakou ve mně vzbudil náklonnost
hned napoprvé, když tak podezíravě přimhouřil černé oči,
sotva jsem dojel k plotu, a když nevraživě schoval pravici
hlouběji do výstřihu vesty, sotva uslyšel, kdo,jsem.
"Jsem Lockwood, váš nový nájemce. Kladu si za čest
navštívit vás bez meškání po svém příjezdu a spěchám se
ujistit, zda jsem se snad nějak nevtíral, když jsem tolik stál
o pronájem Drozdova. Zaslechl jsem včera, že prý jste
"Drozdov je můj, milý pane," přerušil mě nedůtklivě.
"Kdyby se tam někdo proti mé vůli vtíral, zarazil bych
To jeho "vstupte!", procezené skrze zuby, znělo jako
zmizte odtud !" Ani ta branka, o kterou se opíral, nebrala
přimělo vzít ho za slovo. rostl ve mně zájem o člověka,
Když viděl, že se můj kůň už málem tlačí do vrátek,
vytáhl konečně pravici z vesty a otevřel závoru. Pak se
zprudka otočil a vedl mě chodníčkem do dvora. Tam se
rozkřikl : "Josefe, odveď panu Lockwoodovi koně a přines
"To bude asi veškeré služebnictvo v jedné osobě,"
pomyslil jsem si při těch dvou příkazech. "Není divu,
že tu bují tráva na dláždění a živý plot žejim tu zarovnávají
Josef byl muž postarší, vlastně už starý - možná
úplný stařec, třebaže vypadal zachovale a statně. "Pámbu
s námi," brumlal si rozmrzele, když ode mne přejímal
koně. Tvářil se přitom tak kysele, že jsem ho v duchu
omlouval - snad ho trápí zažívání, že volá pánaboha na
Dvorci pana Heathclifla se říká Větrná hůrka. Už
tento místní název výmluvně naznačuje, jak prudkým
útokům povětří je dům za bouřlivého počasí vydán napospas svou
vzduchu v něm užijí ažaž; o síle, s jakou tam nahoře po
hřebenech fičí severák, svědčí nepřirozený sklon hrstky
zakrslých borovic za domem a živý plot z vyzáblého trní,
jehož šikmé pruty trčí všechny stejným směrem, jako by
žebraly od slunce almužnu. Stavitel byl naštěstí prozíravý
a postaral se o bytelnost: úzká okna zasadil hluboko do zdi
a na rozích zpevnil budovu zvlášť velkými, vyčnívajícími
Před prahem jsem se zastavil a s obdivem se zadíval na
groteskní tesané ozdoby, jimiž oplývalo průčelí domu
a zvláště portál hlavního vchodu. Tamjsem vypátral mezi
nezřetelnými pozůstatky zvětralých gryfů a nahatých klučíků
letopočet "1500" a jméno "Hareton Earnshaw".
Byl bych k tomu rád leccos podotkl a vyžádal si od nevlídného
majitele stručný historický výklad o tomto sídle, ale
jeho postoj u dveří mi zřejmě naznačoval, abych buď bez
prodlení vešel, anebo se klidil, ajájsem už nemínil pokoušet
jeho trpělivost, dokud nevniknu do jeho svatyně.
Stačil krok - nebyla tam předsíň ani chodba - a octli
jsme se v obytné místnosti, které se tu říká prostě "jizba".
Obyčejně to bývá zároveň pokoj i kuchyň, ale na Větrné
hůrce vystrnadili kuchyň zřejmě jinam. zaslechl jsem
totiž odkudsi z hloubi domu někoho řečnit a řinčet
nádobím. Takéjsem na mohutném krbu nepostřehl žádné
známky toho, že by se tu peklo nebo vařilo, a stěnám chyběl
obvyklý třpyt měděných pánví a vydrhnutých cedníků.
Jen vjednom koutě se hýřivě zrcadlilo světlo i žár ohně na
řadách velikánských cínových talířů; promíšených stříbrnými
ohromného dubového příborníku, jenž sahal až k samému
krovu. Místnost totiž neměla strop a zvědavec si mohl
volně prohlédnout celou obnaženou konstrukci střechy,
ledaže jí místy zakrývaly plošiny z prken, obtěžkané zásobou
hovězích a skopových kýt, šunky a ovesných placek.
Nad krbem visela sbírka starých, hrozivě vyhlížejících pušek a
pár jezdeckých pistolí. pro okrasu stály na krbové
římse tři pestře malované plechovky. Podlaha byla z hladkých
bílych dlaždic, židle zelené, hrubě sbité, s vysokými
opěradly. ve stínu se rýsovaly nějaké černé lenošky. Ve
výklenku pod příborníkem se válela ohromná hnědosrstá
lovecká fena, obklopená hromádkou kničících štěňat.
Místnost i zařízení se celkem nijak nelišily od obydlí
kteréhokoli rozšafného sedláka tady na severu - zarputilého
chlapíka v krátkých kalhotách a kamaších, v nichž
se jeho svalnaté údy vyjímají zvlášť mohutně. Tenhle typ
tu najdete ve všech usedlostech, roztroušených po zdejší
vrchovině vždy několik mil od sebe, nejlépe takhle po
obědě, jak si hoví v lenošce s korbelem napěněného piva
na kulatém stole před sebou. Zjev pana Heathcliffa ,je
však v podivném rozporu s jeho obydlím i způsobem
života. Pleť má snědou jako cikán, oblekem a vystupováním
vypadá spíš na pána - asi tak lepšího statkáře.
Na vnější vzhled mnoho nedbá, ale to se při jeho urostlé,
vzpřímené postavě snadno přehlédne. Zkrátka asi morous.
Leckdo si třeba pomyslí, žeje to obyčejný domýšlivec, ale
duši. ta jeho upjatost pramení z toho, že nedovede stavět
na odiv své pravé city, že se ostýchá projevů vzájemné
náklonnosti. On miluje či nenávidí skrytě a pociťuje to málem
jako vtíravost, když někdo jeho lásku či nenávist opětuje.
Ale ne, dávám se příliš unášet, nesmím mu přisuzovat tolik
ze sebe sama. Třeba má Heathcliff zcela jiné důvody než
já, když nehodlá podat ruku příchozímu, který stojí o bližší
seznámení. Já jsem asi případ sám pro sebe; však už
nebožka matka říkávala, že mně se i rodinné štěstí vyhne,
a taky ano - letos v létějsem se sám o ně připravil.
Prožíval jsem krásný slunečný měsíc u moře a seznámil
se tam s báječnou krasavicí. Nejevila o mne zájem, ajá k ní
proto vzhlíželjako k bohyni. Ani slovem jsem jí "nevyjevil
svou touhu", moje tvář však asi mluvila za mne, takže
každý hlupák musel poznat, že jsem až po uši zamilován.
Konečně dívka pochopila a také v její tvářince se zračil
opětovaný cit - nepředstavitelně krásná podívaná ! A jak
jsem se zachovaljá? Stydím se to doznat - stáhl jsem se do
sebe jako hlemýžď do ulity a napohled jsem rázem ochladl.
Pozorovala u mne stále mrazivější odstup, až začala, chudinka,
věřit, že to všechno bylo u ní jen šálení smyslů. To
trapné nedorozumění jí tak zmátlo, že přemluvila matinku
k okamžitému odjezdu. A tento zlomyslný kousek, kterým
mne vytrestala vlastní povaha, mi vynesl pověst člověka
veskrze bezcitného;jak málo zaslouženou, vím jen já sám.
Usedljsem zjedné strany krbu a můj domácí pán zamířil
k protějšímu místu. Abych nějak překlenul chvíli mlčení,
hodlal jsem zatím pohladit fenu, která opustila rodinku
a za zády se mi chtivě plížila k lýtkům; cenila zuby a sliny
jí sbíhaly už předem. Na mé pohlazení odpověděla přidušeným,
"Nechte čubu na pokoji," zavrčel i pan Heathcliff a zarazil jí
"Není na mazlení zvyklá - na hraní jí tu nemáme."
Pak přistoupil k postranním dveřím a znovu se rozkřikl:
Josef cosi zahuhlal dole ze sklepa, ale patrně se neměl
k návratu. Jeho pán se tedy vydal za ním dolů a mne tu nechal
samotného s tou hrubiánskou fenou a dvěma zavilými
chundelatými ovčáky, kteří teď také byli ve střehu a hlídali
každý můj pohyb. Seděljsem tišejako pěna, netoužiljsem
pochopitelně přijít do styku sjejich tesáky. Ale nedalo mi to
a začal jsem se po nich alespoň všelijak ošklíbat a mžourat.
- nenadál jsem se ovšem, že tomu porozumějí, když si
je budu dobírat mlčky. Nějaký můj výraz milostpaničku
tak dopálil, že se rozvzteklila a skočila mi na klín. Odrazil
jsem jí a přitáhl honem před sebe stůl jako štít. Ten pohyb
vyburcoval všechny ostatní psy: ze všech skrýší se na mne
vyrojila smečka čtvernohých běsů rozličného věku a velikosti.
paty : nezbývalo než se dát do křiku, aby někdo z domácích
zakročil, a zatím jsem odháněl alespoň největší útočníky
Pan Heathcliff a ten jeho děda stoupali po schodech
ze sklepa jako naschvál s bohorovným klidem. Snad ani
trochu nepřidali do kroku, jako by se nic nedělo - jako
by neslyšeli ohlušující vřavu u krbu, kde se to na mne
všechno sápalo a doráželo. Naštěstí je předešla rychlejší
posila z kuchyně: přihnala se mohutná ženština s vykasanou
plotny, vrhla se na psy a začala se mocně ohánět na
všechny strany rendlíkem. Tato zbraň, doprovázená patřičnou
Bouře rázem utichla, a když se na bojiště dostavil pán
domu, stála tam už jen má zachránkyně, s hrudí dmoucí
"Co to tu tropíte za výtržnost, prosím vás?" zeptal se
a ještě si mě přitom měřil takovým pohledem, že jsem si
to po tak nehostinném jednání nehodlal dát líbit.
"Já a výtržnost! Toje dobré," odsekljsem. "Promiňte,
ale ani stádo divokých vepřů by tak neběsnilo jako tenhle
váš posedlý zvěřinec. To už byste mohli hosty předhazovat
"Nikoho si ani nevšimnou, když tu na nic nesahá "
prohlásil, postavil přede mne láhev vína a odtáhl stůl zpátky
na místo. "To je v pořádku, že hlídají. Napijete se?"
"To bych jim taky neradil ! Do smrti by na to, bestie
kousavé, nezapomněly!" Heathcliffův obličej roztál úsměvem.
"No, no, pane Lockwoode, jen klid! Tu máte, zapijte
to! My tu málokdy vídáme hosty, a tak je ani neumíme
patřičně uvítat - mluvím za sebe i za psy. Na vaše zdraví !"
Uklonil jsem se a připil jsem zas jemu. Uvědomil jsem
si, že bych si zadal, kdybych kvůli jeho nevycválanému
psinci dělal uraženého. Třeba bych se před ním i zesměšnil -
vždyť ten chlap měl z mého nebezpečí vlastně vyražení. Zatím
si s tak dobrým nájemcem. Rozhovořil se - ne již tak
úsečně a stroze - o námětu, který podlejeho názoru mi byl
blízký : o přednostech i nedostatcích mého samotářského
útulku. Zaujalo mne, jak bystře se o všem vyjadřuje, a tak
jsem se přeď odchodem dokonce nabídl, že nazítří přijdu
zas. Dal mi na srozuměnou, že o další návštěvu nestojí.
Stejně tam půjdu. Vždyť já jsem proti němu vlastně docela