Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
KAPITOLA DRUHÁ
Včerejší odpoledne bylo mlhavé a chladné. Měljsem sto
chutí prosedět je u ohně ve svém pokoji, místo abych se brodil
vřesovisky a bažinami k Větrné hůrce. Jenže po obědě - abyste
věděli, obědvá se tu mezi dvanáctou ajednou
a moje hospodyně, rozšafná paní, kterou jsem převzal
spolu` se zařízením, nedovede či nechce rozumět přání,
aby se mi hlavní jídlo podávalo v pět - tedy po obědě,
když jsem se s tímto lenošným úmyslem odebral nahoru
a vkročil do pokoje, našel jsem tam služebnou uprostřed
mračna zvířeného prachu. Klečela u krbu mezi smetáky
a kbelíky a sypala do plamenů popel, abyje uhasila. Tohle
mě ovšem vyhnalo. Vzaljsem klobouk a po čtyřech mílích
pochodu jsem dorazil k Heathcliffově zahradě právě včas,
abych se šel schovat před prvními prachovými vločkami
vánice.
Tady na nechráněném kopci byla země ztvrdlá holomrazem a na
studeném větru mi křehly nohy i ruce. Nedokázaljsem ani
otevřít závoru u vrátek, a takjsem přeskočil
plot a běžel k domu po dlážděném chodníčku, lemovaném
rozlezlými angreštovými keři. U vchodu jsem však klepal
marně, až mě z toho brněly klouby a psi se rozštěkali.
Bídná čeládko !" spílal jsem v duchu. "Za takovou
sprostou nehostinnost by vám patřilo, abyste už víckrát
neuzřeli lidskou tvář ! Já bych aspoň ve dne nezamykal !
Vlezte mi na záda! - Všakjá se tam dostanu, uvidíte!"
V tomto odhodlání jsem vzal za kliku a prudce jí zalomcoval.
Kulatým okénkem u stodoly vykoukl Josefův kyselý obličej.
/14/
Co byste rád?" zahulákal. "Pán je vzadu v ovčinci.
"Jděte okolo, jestli s ním chcete mluvit!"
Nemůže mi nikdo z domu otevřít?" křičeljsem po jeho
příkladu.
Tam nikdo nejni než milostpaní, a ta vám neotevře,
kdybyste dělal kravál do večera."
"A proč? Takjí přece oznamte, kdo přišel. No, Josefe!"
"To tak ! Já si kvůli vám prsty pálit nebudu," houkla
hlava a zmizela.
Sníh už hustě fičel. Chytil jsem za kliku a zkusil znovu
zalomcovat, ale tu se za mnou na dvoře objevil mladík bez
kabátu, s vídlemi přes rameno. Zavolal na mne, abych
šel s ním. Prošli jsme prádelnou, pak dlážděným dvorkem,
kde bylo skladiště uhlí, pumpa a holubník, až jsme posléze
vkročili do téže rozlehlé, přívětivé, teplé jizby, kam jsem
byl uveden již předešle. Rozkošně žhnula září náramného
ohně ze směsice uhlí, rašeliny a dříví. A poblíž stolu,
prostřeného k důkladné večeři, jsem s potěšením uzřel
milostpaní" - osobu, o jejíž existenci jsem dříve neměl
"
tušení. Uklonil jsem se jí a čekal, až mě pozve, abych se
posadil. Hleděla na mne, opřena zády v křesle, bez hnutí
a beze slova.
Hrozné počasí," poznamenal jsem. "Omlouvám se,
"
paní Heathcliffová, že se netečnost služebnictva vymstila
na vašich dveřích. Co jsem se nalomcoval klikou, než mě
uslyšeli !"
Nepohnula ani rty. Hleděl jsem na ní - a ona na mne.
Vlastně jen lhostejně zírala, jako bych tu ani nebyl, až mi
z toho bylo nepříjemně a trapně.
"Sedněte si," křikl hrubě mladík. "Přijde brzo."
Poslechl jsem, odkašlal jsem si a zavolal jsem na tu
potvoru Juno, která při tomto druhém setkání ráčila nepatrně
pohnout konečkem ocasu na znamení, že naší známost bere na
vědómí.
"Krásné zvíře," podotkljsem dále. "Nebudete, milostivá, dávat
pryč štěňátka?"
Nejsou moje," odvětila ta přívětivá hostitelka. Sám
"
Heathcliff by mně byl neodsekl lépe.
/15/
"Pravda, vaši mazlíčkové leží tamhle, že?" nedal jsem
se odradit a ukázal do kouta, kde jsem zahlédl nějakou
další havěť, nejspíše kočky.
"Pěkní mazlíčkové," pronesla opovržlivě.
Byla to bohužel hromádka zabitých králíků. Znovu
jsem si odkašlal, přisedl blíže k ohni a opakoval jsem
poznámku o hrozném počasí.
"Tak proč chodíte ven?" odpověděla, vstala a natáhla
se pro dvě strakaté plechovky na římse u krbu.
Předtím seděla ve stínu, takže jsem si teprve teď mohl
prohlédnout její postavu a obličej. Byla útlá, skoro ještě
děvčátko. Postava nádherná a obličej - věru, tak půvabnou
tvářičku jsem snad dosud nespatřil . překrásné, jemné
tahy, rámované plavými, do zlatova hrajícími kadeřemi,
jež jí v prsténcích spadaly na půvabnou šíji. A ty oči ! nebyl
bychjim odolal, kdyby byly chtěly hledětjen trošku
vlídně. Na štěstí však pro mé vznětlivé srdce vyjadřovaly
jen znechucenost, ba snad i zoufalost, která u takového
stvoření až zarážela. Plechovky stály vysoko, stěží na ně
dosáhla; přiskočil jsem jí na pomoc. Vyjela na mne jako
lakomec, kterému by šel někdo pomáhat při počítání zlaťáků.
"Nestojím o vaší pomoc," zarazila mě, "umím si je
podat sama."
"Ó, prosím, promiňte," omluvil jsem se spěšně.
"Pozval vás na čaj?" zeptala se, uvázala si přes černé,
pečlivě upravené šaty zástěru a zastavila se nad čajníkem
s nabranou lžičkou čaje v ruce.
"Bude mi potěšením posvačit," odpověděl jsem.
Pozval vás?" ptala se znovu.
"
"Nikoli," pronesl jsem laškovně. "Čekám, až vy mě
pozvete."
Hodila čaj i se lžičkou zpátky do plechovky a vztekle
dosedla zas na své místo. Krabatila čelo a ohrnula rudý
spodní ret jako děcko, které nabírá k pláči.
Mladík si zatím přehodiljakýsi nemožně utahaný kabát,
stoupl si zpříma před plápolající oheň a měřil si mě shora
úkosem asi tak, jako by nás dělila nesplacená krevní msta.
/16/
Začínal jsem být na pochybách : patří vůbec k služebnictvu? V
jeho hrubém oděvu a mluvě není ani stopy po oné
nadřazenosti, kteroujsem pozoroval u manželů Heathclif
fových. Husté kaštanové kučery má zanedbané a nečesané,
tváře celé zarostlé a ruce upracované jako obyčejný nádeník -
a přece si počíná nenuceně, málem pánovitě, a vůbec
se nemá k tomu, aby paní domu obsluhoval. A tak jsem se
raději tvářil, že jeho podivné způsoby nevidím, když nemám
spolehlivé vodítko; kam ho zařadit. Naštěstí mi
v těchto trapných rozpacích ulevil trochu Heathcliff, který
vešel asi pět minut nato.
"Tak prosím, pane Heathcliffe, slíbil jsem přijít a tu mě
máte," nutím se do bodrého tónu. "Nějakou tu půlhodinku
zde bohužel teď musím vyčkat, než se ten nečas přežene ,
poskytnete-li mi tu na chvíli laskavě přístřeší."
Půlhodinku?" opakoval a střásal si přitom sněhové
"
vločky s šatů. "Že se vám chce, courat se po světě v nejhorší
chumelenici! Nevíte, že byste mohl zapadnout do slatin?
V takovéhle čině zabloudí i zdejší lidé, kteří se v těch
bažinách tady vyznají. Že by se to přehnalo, o tom zatím
nemůže být řeči."
"Což kdyby mě někdo z vašich lidí doprovodil domů
a zůstal přes noc u mne? Můžete některého postrádat?"
Nemohu."
"Ale ale! No, co se dá dělat, musím se tedy spolehnout
na vlastní orientační smysl."
Hm !"
"Dočkáme se toho čaje?" ozval se ten v tom utahaném
kabátě a přenesl svůj hrozivý pohled ze mne na mladou
paní.
"Jemu taky?" obrátila se tázavě na Heathcliffa.
"Bude to?" utrhl se na ní tak hrubě, že jsem až strnul.
Z tónu,jakým to řekl, promlouval veskrze zlý člověk. Teď
mě už přešla chuť vidět v něm báječného kolegu. Když
bylo jídlo na stole, pozval mě slovy: "Tak prosím, přisedněte
!" A my všichni i s tím neotesaným chasníkemjsme
zasedli ke stolu. Žádné řeči se při jídle nevedly, zavládlo
chmurné mlčení.
/17/
Měl jsem za to, že jsem to mračno vyvolal j á a že bych
se měl proto pokusitje rozfouknout. Jistě tu takhle nesedají
jako zařezaní den co den - jsou sice morousové k pohledání,
ale aby se pořád jen škaredili, to přece ani není
v lidské povaze.
"To je vám zvláštní," povídám tedy v přestávce mezi
prvním a druhým šálkem čaje, "to je vám zvláštní, jak
dovede zvyk působit na naše záliby a názory. Leckdo by si
nedovedl představit, pane Heathcliffe, že je vůbec možné
žít šťastně v takovém odloučení od světa. Ale já bych si
dovolil tvrdit, jak tu tak vidím v kruhu rodinném vás a vaši
milou paní, která vládnejako dobrý anděl ve vašem domě
a srdci . . ."
"Moji milou paní?" přerušil mě s výsměchem takřka
ďábelským. "A kde má být - ta moje milá paní?"
"Přece paní Heathcliffová, vaše choť."
"Ach tak! - Vy naznačujete, žejejí duch se vznáší nad
námi co strážný anděl a bdí nad osudy Větrné hůrky,
i když tělo vzalo za své. Tak jste to myslel?"
Chtěl jsem svůj trapný omyl nějak napravit. Mohlo mě
přece hned napadnout, že při tak velikém věkovém rozdílu
to asi nebudou manželé ! Jemu je kolem čtyřiceti, a to bývá
u mužů doba duševní vyspělosti, kdy zřídka propadají
sebeklamu, že by si je mladé děvče mohlo vzít z lásky;
tu útěchu si dopřáváme až později, když to jde s námi
z kopce. A dívka vypadá sotva na sedmnáct.
Najednou mi svitlo - vždyť to nemehlo po mém boku,
co tu pije čaj z talířku a bere chleba do nemytých rukou,
to bude její manžel. No ovšem, pan Heathcliff mladý.
Toje z toho, když se lidé zahraboujako na hřbitově: ona
se zahodí s takovým troupem, protože ani neví, že jsou na
světě lepší mládenci. Škoda, škoda - nesmím jí dát
příležitost, aby své volby litovala! - Tahle úvaha zní možná
trochu domýšlivě, ale to by byl omyl ! Můj soused mi připadal
až odpuzující, kdežto o sobě vím z dobré zkušenosti,
že se celkem líbím.
Zde paní Heathcliffová je moje snacha," potvrdil mi
"
Heathcliff mou domněnku. Při těch slovech na ní vrhl
/18/
zvláštní pohled - byl to pohled nenávistný, ledaže mu
snad svaly v obličeji, na rozdíl od jiných lidí, zlomyslně
zkreslovaly výraz skutečného duševního hnutí.
"Ach ovšem, to je jasné ! Tak to vy jste šťastný vlastník
naší dobrodějné víly," prohodil jsem k svému sousedu.
Čím dál, tím hůř. Mladík zrudl jako rak a zaťal pěst
se zjevným úmyslem ublížit mi na těle. Ale hned nato se
ovládl a ulevil si jen šťavnatou nadávkou, která patřila
mně. Jenže já jí velkomyslně přeslechl.
"Hádáte špatně, milý pane,`` podotkl můj hostitel.
"Ani on, ani já nemáme tu čest být šťastným vlastníkem
té vaší dobrodějné víly. Její manžel už nežije. Řekl jsem
vám, že je to má snacha, to tedy znamená, že si vzala
mého syna."
"A zde ten mladý muž..."
"Není můj syn, aby bylo jasné."
Heathcliff se přitom znovu pousmál, jako by to byl
nejapný žert, přičítat mu otcovství tohoto medvěda.
"Jmenuju se Hareton Earnshaw," zavrčel mladík.
Nepleťte si to, rozumíte?"
"Vynasnažím se," povídám na to a v duchu se směji
důstojné póze, s jakou to pronesl.
On mě začal probodávat pohledem, a tak jsem raději
odvrátil zrak sám. Obával jsem se, že bych se buď neudržel
a dal mu políček, anebo vyprskl smíchem. Začínaljsem být
nějak nesvůj v tomhle přívětivém kruhu rodinném. Ta
ponurá duševní pohoda pomalu vyvažovala, ba převážila
hřejivou tělesnou pohodu mého okolí. Umiňuji si, že se
příště budu mít na pozoru, než se do třetice vydám pod tento
krov.
Když bylo jídlo odbyto a nikdo ani slůvkem nenavázal
nějaký rozhovor, přistoupil jsem k oknu obhlédnout počasí.
Vyhlídka byla chmurná. Snášela se předčasně temná noc a obloha
s pahorkatinou zmizely v jediném víru
sněhové smršti.
Teď, ale opravdu nedojdu domů bez průvodce," vyhrkl
"
jsem. "Cesty už jsou zaváté, a stejně bych neviděl ani na
krok."
/19/
"Haretone, zažeň to ovčí stádečko do kolny ! Zasype je
to, jestli zůstanou do rána venku v ohradě. A nezapomeň
je zahradit prknem!" kázal Heathcliff.
"
Ale co bude se mnou?" naléhaljsem dopálen stále víc.
Odpovědi jsem se nedočkal. Rozhlédl jsem se a spatřil
jsem Josefa, přinášejícího vědro ovesné kaše pro psy,
a paní Heathcliffovou, skloněnou nad ohněm. Bavila se
tím, že pálila hrstku sirek, které jí spadly s police nad
krbem,
když tam vracela plechovku s čajem. Josef postavil
vědro na zem, kritickým zrakem přehlédl místnost a zavřeštěl