Christianaedwards | Na větrné hůrce- Kapitola 2

 KAPITOLA DRUHÁ

Včerejší odpoledne bylo mlhavé a chladné. Měljsem sto

chutí prosedět je u ohně ve svém pokoji, místo abych se brodil

vřesovisky a bažinami k Větrné hůrce. Jenže po obědě - abyste

věděli, obědvá se tu mezi dvanáctou ajednou

a moje hospodyně, rozšafná paní, kterou jsem převzal

spolu` se zařízením, nedovede či nechce rozumět přání,

aby se mi hlavní jídlo podávalo v pět - tedy po obědě,

když jsem se s tímto lenošným úmyslem odebral nahoru

a vkročil do pokoje, našel jsem tam služebnou uprostřed

mračna zvířeného prachu. Klečela u krbu mezi smetáky

a kbelíky a sypala do plamenů popel, abyje uhasila. Tohle

mě ovšem vyhnalo. Vzaljsem klobouk a po čtyřech mílích

pochodu jsem dorazil k Heathcliffově zahradě právě včas,

abych se šel schovat před prvními prachovými vločkami

vánice.

Tady na nechráněném kopci byla země ztvrdlá holomrazem a na

studeném větru mi křehly nohy i ruce. Nedokázaljsem ani

otevřít závoru u vrátek, a takjsem přeskočil

plot a běžel k domu po dlážděném chodníčku, lemovaném

rozlezlými angreštovými keři. U vchodu jsem však klepal

marně, až mě z toho brněly klouby a psi se rozštěkali.

Bídná čeládko !" spílal jsem v duchu. "Za takovou

sprostou nehostinnost by vám patřilo, abyste už víckrát

neuzřeli lidskou tvář ! Já bych aspoň ve dne nezamykal !

Vlezte mi na záda! - Všakjá se tam dostanu, uvidíte!"

V tomto odhodlání jsem vzal za kliku a prudce jí zalomcoval.

Kulatým okénkem u stodoly vykoukl Josefův kyselý obličej.

/14/

Co byste rád?" zahulákal. "Pán je vzadu v ovčinci.

"Jděte okolo, jestli s ním chcete mluvit!"

Nemůže mi nikdo z domu otevřít?" křičeljsem po jeho

příkladu.

Tam nikdo nejni než milostpaní, a ta vám neotevře,

kdybyste dělal kravál do večera."

"A proč? Takjí přece oznamte, kdo přišel. No, Josefe!"

"To tak ! Já si kvůli vám prsty pálit nebudu," houkla

hlava a zmizela.

Sníh už hustě fičel. Chytil jsem za kliku a zkusil znovu

zalomcovat, ale tu se za mnou na dvoře objevil mladík bez

kabátu, s vídlemi přes rameno. Zavolal na mne, abych

šel s ním. Prošli jsme prádelnou, pak dlážděným dvorkem,

kde bylo skladiště uhlí, pumpa a holubník, až jsme posléze

vkročili do téže rozlehlé, přívětivé, teplé jizby, kam jsem

byl uveden již předešle. Rozkošně žhnula září náramného

ohně ze směsice uhlí, rašeliny a dříví. A poblíž stolu,

prostřeného k důkladné večeři, jsem s potěšením uzřel

milostpaní" - osobu, o jejíž existenci jsem dříve neměl

"

tušení. Uklonil jsem se jí a čekal, až mě pozve, abych se

posadil. Hleděla na mne, opřena zády v křesle, bez hnutí

a beze slova.

Hrozné počasí," poznamenal jsem. "Omlouvám se,

"

paní Heathcliffová, že se netečnost služebnictva vymstila

na vašich dveřích. Co jsem se nalomcoval klikou, než mě

uslyšeli !"

Nepohnula ani rty. Hleděl jsem na ní - a ona na mne.

Vlastně jen lhostejně zírala, jako bych tu ani nebyl, až mi

z toho bylo nepříjemně a trapně.

"Sedněte si," křikl hrubě mladík. "Přijde brzo."

Poslechl jsem, odkašlal jsem si a zavolal jsem na tu

potvoru Juno, která při tomto druhém setkání ráčila nepatrně

pohnout konečkem ocasu na znamení, že naší známost bere na

vědómí.

"Krásné zvíře," podotkljsem dále. "Nebudete, milostivá, dávat

pryč štěňátka?"

Nejsou moje," odvětila ta přívětivá hostitelka. Sám

"

Heathcliff by mně byl neodsekl lépe.

/15/

"Pravda, vaši mazlíčkové leží tamhle, že?" nedal jsem

se odradit a ukázal do kouta, kde jsem zahlédl nějakou

další havěť, nejspíše kočky.

"Pěkní mazlíčkové," pronesla opovržlivě.

Byla to bohužel hromádka zabitých králíků. Znovu

jsem si odkašlal, přisedl blíže k ohni a opakoval jsem

poznámku o hrozném počasí.

"Tak proč chodíte ven?" odpověděla, vstala a natáhla

se pro dvě strakaté plechovky na římse u krbu.

Předtím seděla ve stínu, takže jsem si teprve teď mohl

prohlédnout její postavu a obličej. Byla útlá, skoro ještě

děvčátko. Postava nádherná a obličej - věru, tak půvabnou

tvářičku jsem snad dosud nespatřil . překrásné, jemné

tahy, rámované plavými, do zlatova hrajícími kadeřemi,

jež jí v prsténcích spadaly na půvabnou šíji. A ty oči ! nebyl

bychjim odolal, kdyby byly chtěly hledětjen trošku

vlídně. Na štěstí však pro mé vznětlivé srdce vyjadřovaly

jen znechucenost, ba snad i zoufalost, která u takového

stvoření až zarážela. Plechovky stály vysoko, stěží na ně

dosáhla; přiskočil jsem jí na pomoc. Vyjela na mne jako

lakomec, kterému by šel někdo pomáhat při počítání zlaťáků.

"Nestojím o vaší pomoc," zarazila mě, "umím si je

podat sama."

"Ó, prosím, promiňte," omluvil jsem se spěšně.

"Pozval vás na čaj?" zeptala se, uvázala si přes černé,

pečlivě upravené šaty zástěru a zastavila se nad čajníkem

s nabranou lžičkou čaje v ruce.

"Bude mi potěšením posvačit," odpověděl jsem.

Pozval vás?" ptala se znovu.

"

"Nikoli," pronesl jsem laškovně. "Čekám, až vy mě

pozvete."

Hodila čaj i se lžičkou zpátky do plechovky a vztekle

dosedla zas na své místo. Krabatila čelo a ohrnula rudý

spodní ret jako děcko, které nabírá k pláči.

Mladík si zatím přehodiljakýsi nemožně utahaný kabát,

stoupl si zpříma před plápolající oheň a měřil si mě shora

úkosem asi tak, jako by nás dělila nesplacená krevní msta.

/16/

Začínal jsem být na pochybách : patří vůbec k služebnictvu? V

jeho hrubém oděvu a mluvě není ani stopy po oné

nadřazenosti, kteroujsem pozoroval u manželů Heathclif

fových. Husté kaštanové kučery má zanedbané a nečesané,

tváře celé zarostlé a ruce upracované jako obyčejný nádeník -

a přece si počíná nenuceně, málem pánovitě, a vůbec

se nemá k tomu, aby paní domu obsluhoval. A tak jsem se

raději tvářil, že jeho podivné způsoby nevidím, když nemám

spolehlivé vodítko; kam ho zařadit. Naštěstí mi

v těchto trapných rozpacích ulevil trochu Heathcliff, který

vešel asi pět minut nato.

"Tak prosím, pane Heathcliffe, slíbil jsem přijít a tu mě

máte," nutím se do bodrého tónu. "Nějakou tu půlhodinku

zde bohužel teď musím vyčkat, než se ten nečas přežene ,

poskytnete-li mi tu na chvíli laskavě přístřeší."

Půlhodinku?" opakoval a střásal si přitom sněhové

"

vločky s šatů. "Že se vám chce, courat se po světě v nejhorší

chumelenici! Nevíte, že byste mohl zapadnout do slatin?

V takovéhle čině zabloudí i zdejší lidé, kteří se v těch

bažinách tady vyznají. Že by se to přehnalo, o tom zatím

nemůže být řeči."

"Což kdyby mě někdo z vašich lidí doprovodil domů

a zůstal přes noc u mne? Můžete některého postrádat?"

Nemohu."

"Ale ale! No, co se dá dělat, musím se tedy spolehnout

na vlastní orientační smysl."

Hm !"

"Dočkáme se toho čaje?" ozval se ten v tom utahaném

kabátě a přenesl svůj hrozivý pohled ze mne na mladou

paní.

"Jemu taky?" obrátila se tázavě na Heathcliffa.

"Bude to?" utrhl se na ní tak hrubě, že jsem až strnul.

Z tónu,jakým to řekl, promlouval veskrze zlý člověk. Teď

mě už přešla chuť vidět v něm báječného kolegu. Když

bylo jídlo na stole, pozval mě slovy: "Tak prosím, přisedněte

!" A my všichni i s tím neotesaným chasníkemjsme

zasedli ke stolu. Žádné řeči se při jídle nevedly, zavládlo

chmurné mlčení.

/17/

Měl jsem za to, že jsem to mračno vyvolal j á a že bych

se měl proto pokusitje rozfouknout. Jistě tu takhle nesedají

jako zařezaní den co den - jsou sice morousové k pohledání,

ale aby se pořád jen škaredili, to přece ani není

v lidské povaze.

"To je vám zvláštní," povídám tedy v přestávce mezi

prvním a druhým šálkem čaje, "to je vám zvláštní, jak

dovede zvyk působit na naše záliby a názory. Leckdo by si

nedovedl představit, pane Heathcliffe, že je vůbec možné

žít šťastně v takovém odloučení od světa. Ale já bych si

dovolil tvrdit, jak tu tak vidím v kruhu rodinném vás a vaši

milou paní, která vládnejako dobrý anděl ve vašem domě

a srdci . . ."

"Moji milou paní?" přerušil mě s výsměchem takřka

ďábelským. "A kde má být - ta moje milá paní?"

"Přece paní Heathcliffová, vaše choť."

"Ach tak! - Vy naznačujete, žejejí duch se vznáší nad

námi co strážný anděl a bdí nad osudy Větrné hůrky,

i když tělo vzalo za své. Tak jste to myslel?"

Chtěl jsem svůj trapný omyl nějak napravit. Mohlo mě

přece hned napadnout, že při tak velikém věkovém rozdílu

to asi nebudou manželé ! Jemu je kolem čtyřiceti, a to bývá

u mužů doba duševní vyspělosti, kdy zřídka propadají

sebeklamu, že by si je mladé děvče mohlo vzít z lásky;

tu útěchu si dopřáváme až později, když to jde s námi

z kopce. A dívka vypadá sotva na sedmnáct.

Najednou mi svitlo - vždyť to nemehlo po mém boku,

co tu pije čaj z talířku a bere chleba do nemytých rukou,

to bude její manžel. No ovšem, pan Heathcliff mladý.

Toje z toho, když se lidé zahraboujako na hřbitově: ona

se zahodí s takovým troupem, protože ani neví, že jsou na

světě lepší mládenci. Škoda, škoda - nesmím jí dát

příležitost, aby své volby litovala! - Tahle úvaha zní možná

trochu domýšlivě, ale to by byl omyl ! Můj soused mi připadal

až odpuzující, kdežto o sobě vím z dobré zkušenosti,

že se celkem líbím.

Zde paní Heathcliffová je moje snacha," potvrdil mi

"

Heathcliff mou domněnku. Při těch slovech na ní vrhl

/18/

zvláštní pohled - byl to pohled nenávistný, ledaže mu

snad svaly v obličeji, na rozdíl od jiných lidí, zlomyslně

zkreslovaly výraz skutečného duševního hnutí.

"Ach ovšem, to je jasné ! Tak to vy jste šťastný vlastník

naší dobrodějné víly," prohodil jsem k svému sousedu.

Čím dál, tím hůř. Mladík zrudl jako rak a zaťal pěst

se zjevným úmyslem ublížit mi na těle. Ale hned nato se

ovládl a ulevil si jen šťavnatou nadávkou, která patřila

mně. Jenže já jí velkomyslně přeslechl.

"Hádáte špatně, milý pane,`` podotkl můj hostitel.

"Ani on, ani já nemáme tu čest být šťastným vlastníkem

té vaší dobrodějné víly. Její manžel už nežije. Řekl jsem

vám, že je to má snacha, to tedy znamená, že si vzala

mého syna."

"A zde ten mladý muž..."

"Není můj syn, aby bylo jasné."

Heathcliff se přitom znovu pousmál, jako by to byl

nejapný žert, přičítat mu otcovství tohoto medvěda.

"Jmenuju se Hareton Earnshaw," zavrčel mladík.

Nepleťte si to, rozumíte?"

"Vynasnažím se," povídám na to a v duchu se směji

důstojné póze, s jakou to pronesl.

On mě začal probodávat pohledem, a tak jsem raději

odvrátil zrak sám. Obával jsem se, že bych se buď neudržel

a dal mu políček, anebo vyprskl smíchem. Začínaljsem být

nějak nesvůj v tomhle přívětivém kruhu rodinném. Ta

ponurá duševní pohoda pomalu vyvažovala, ba převážila

hřejivou tělesnou pohodu mého okolí. Umiňuji si, že se

příště budu mít na pozoru, než se do třetice vydám pod tento

krov.

Když bylo jídlo odbyto a nikdo ani slůvkem nenavázal

nějaký rozhovor, přistoupil jsem k oknu obhlédnout počasí.

Vyhlídka byla chmurná. Snášela se předčasně temná noc a obloha

s pahorkatinou zmizely v jediném víru

sněhové smršti.

Teď, ale opravdu nedojdu domů bez průvodce," vyhrkl

"

jsem. "Cesty už jsou zaváté, a stejně bych neviděl ani na

krok."

/19/

"Haretone, zažeň to ovčí stádečko do kolny ! Zasype je

to, jestli zůstanou do rána venku v ohradě. A nezapomeň

je zahradit prknem!" kázal Heathcliff.

"

Ale co bude se mnou?" naléhaljsem dopálen stále víc.

Odpovědi jsem se nedočkal. Rozhlédl jsem se a spatřil

jsem Josefa, přinášejícího vědro ovesné kaše pro psy,

a paní Heathcliffovou, skloněnou nad ohněm. Bavila se

tím, že pálila hrstku sirek, které jí spadly s police nad

krbem,

 když tam vracela plechovku s čajem. Josef postavil

vědro na zem, kritickým zrakem přehlédl místnost a zavřeštěl