Na větrné hůrce- Kapitola 3
KAPITOLA TŘETÍ
Cestou po schodech nahoru mi doporučila, abych zastínil svíčku
a stoupal tiše, protože pán prý je podivně
nedůtklivý ve věci toho pokoje, do něhož mě ona chce
uložit - přespat by tam rozhodně nikomu nedovolil. Ptal
jsem se proč. Ona prý neví - je tu teprve přes rok a děje se
tu tolik zvláštních věcí, že nemá kdy se nad něčím
pozastavovat.
Byl jsem tak zdeptaný, že jsem se také nad tím nepozastavil.
Zastrčil jsem závoru a rozhlížel se po posteli.
Z nábytku tu byla jen jedna židle, šatník a velká dubová
ohrada s vyříznutými otvory nahoře, které se podobaly
okénkům v kočáře.
Přistoupil jsem k této konstrukci a nakoukl
dovnitř. Shledal jsem, že je to prapodivné staromódní lůžko,
důmyslný nápad,jak umožnit každému členu
rodiny samostatnou ložnici při úspoře místností. Vlastně to
byl zvláštní kabinet, přistavený k oknu; okenní římsa sloužila
za noční stolek. Odsunul jsem dřevěnou boční stěnu,
vešel se svíčkou dovnitř, stěnu za sebou zasunul a cítiljsem
se v bezpečí, že mě tu nebude hledat ani Heathcliff, ani
kdo jiný.
Na římse, kam jsem svíčku postavil, leželo v koutě několik
zplesnivělých knih a lakované dřevo bylo celé poškrábané
nápisy. Ty nápisy ale opakovaly různým písmem
a v různých velikostech stále totéž - jméno Kateřina
Earnshauová, občas pro změnu i Kateřina Heathcliffová nebo
I Kateřina Lintonová.
Únava mě tak zmohla, že jsem si opřel hlavu o okno
a tupě pořád slabikoval Kateřina Earnshawová - Heath/24/
cliffová - Lintonová, až se mi sklížila víčka. Odpočinek
trval jen pár minut. Ze tmy začaly náhle vyskakovat oslnivé
přízraky - samá bílá písmena - ve vzduchu se to hemžilo
Kateřínami. Vzchopil jsem se, abych to vtíravé jméno zapudil,
a tu jsem zpozoroval, že dohořívající knot svíčky
se naklání k deskám jednoho starobylého svazku a že mi už
kabinet zavání pachem připálené teletiny. Uhasil jsem ho
a raději jsem se posadil, celý zkřehlý a ztýraný trvající
nevolností. Rozložil jsem si tu poškozenou knihu na kolenou.
Byla to bible, tištěná tenounkými typy, hrozňě páchnoucí
plesnívinou; na předsádce bylo napsáno: "Kniha Kateřiny
Earnshawové" a pod tím letopočet, skoro čtvrt století starý.
Sklapl jsem bibli a rozevřel další knihu, a další aještě
další,
až jsem je prohlédl všechny. Byla to vybraná knihovnička,
a ve stavu takového rozpadu, že bylo zřejmé, jak pilně jí
Kateřina používala, byť ne vždycky k patřičným účelům.
Skoro u každé kapitoly byly perem připsány poznámky
k textu - alespoň na první pohled vypadaly jako glosy a místy
vyplňovaly kdejaký nepotištěný kousíček stránky.
Někde to byly jen jednotlivé věty, jinde tvořily záznamy
souvislý deník, naškrábaný neobratnou dětskou rukou.
Najedné prázdné stránce (jaký to byl asi poklad pro milou
Kateřinu, když na ní přišla!) jsem v horním rohu poznal
k svému velkému pobavení zdařilou karikaturu přítele
Josefa - načrtnutou neuměle, ale neobyčejně výstižně.
Neznámá Kateřina mě rázem zaujala a pustil jsem se proto
do luštění jejích vybledlých hieroglyfů.
"Děsná neděle !" začínal odstavec pod tím. "Kéž bychom tuještě
měli tatínka ! Hindley najeho místě je nesnesitelný - s
Heathcliffem zachází hanebně - ale my se
s Heathcliffem vzbouříme - dnes jsme to prvně zkusili.
Celý den se jen lilo, do kostela se nemohlo jít, a tak si
vzal Josef do hlavy, že musí být náhradní pobožnost
na půdě. Hindley s manželkou se pěkně vyhřívali dole
u ohně - vsadím se, že se na bibli ani nepodívali - a my
s Heathcliffem a chudákem čeledínem jsme museli vzít
modlicí knížky a lézt po žebříku nahoru. Josef nás tam posadil
do řádky na pytle zrní a my cvakali zuby a vzdychali
/25/
a jen jsme čekali, kdy taky Josefa rozklepe zima, aby nám to
kázání už kvůli sobě trochu zkrátil. Ale kdepak ! Modlení
trvalo celé tři hodiny, a to se ještě bratr nestyděl zeptat,
když jsme lezli dolů: "To už jste hotovi?` Dřív jsme se
směli v neděli večer trochu pobavit, jen když jsme při tom
moc nehlučeli. Teď by nás za každé zasmání nejraději
postavil do kouta!
"Mějte na paměti, kdo je tu hlava rodiny!` říká náš
tyran. Nezlobte mě, nebo bude zle ! Povídám, že bude
naprostý klid a ticho. Kdo to zas byl, ten kluk? Frantino,
srdíčko, vykrákej ho za vlasy, ty na něho dosáhneš ! Slyšel
jsem,jak si luskl prsty.` Frantina ho za vlasy pořádně
vykrákala a šla si sednout muži na klín. Takhle vydrželi sedět
dobu, hubičkovat se a žvatlat jako malé děti - člověk by
se styděl za tak slabomyslné řeči. Zařídilijsme se ve výklenku
příborníku, jak to šlo nejútulněji. Sotvajsem svázala obě
naše zástěry a zavěsila je před nás jako záclonku, už tu byl
Josef z pochůzky po stájích. Strhl mé krásné dílo, dal mi
pohlavek a skuhrá :
"Hospodáře sotva pochovali, den Páně ještě trvá, slovo
boží vám zní ještě v uších, a vy se tu budete slízat! Taková
hanba ! Sedněte si pořádně, děcka nezvedená ! Dobrých
knížek máte plno, tak si čtěte! Seďte jaksepatří a myslete
na spásu duše!`
A pak nás rozsadil, aby nám padalo zdálky od ohně
aspoň trochu světla na stránky tlustých špalků, které
nám vstrčil do ruky. Já toho už měla dost. Vzala jsem
upatlanou knihu za hřbet a práskla jsem s ní do psího pelechu
a křičela jsem, že dobrou knihu nemohu ani vidět.
Heathcliff odkopl svoji knihu tam co já. To pak byl
poprask!
Pane Hindley!` řval náš domácí velebníček. "Pojďte
,
sem honem! Slečna Katka utrhla hřbet Přílbě spasení
a Heathcliff poškodil .Širokou cestu k věčnému zatracení, díl
první ! Toje ohavnost spuštění ! Žejim to trpíte ! Achjo, náš
starý pán byje byl pěkně zmaloval - ale tenje na pravdě
boží !`
Hindley vyletěl ze své rajské zahrady u krbu, popadl
/26/
nás jednoho za límec, druhého za ruku a strčil nás oba
do kuchyně vzadu - že si tam pro nás přijde čert, dušoval
se Josef. S takovou vyhlídkou jsme zalezli každý do nejzazšího
koutu a čekali. Sáhla jsem do police pro tuhle knihu
a kalamář a pootevřela jsem dveře, aby mi sem šlo trochu
světla. Píšu už dobrou čtvrthodinku, ale můj spoluvězeň
se tu nudí a navrhuje vypůjčit si plášť naší dojičky a pod
jeho ochranou se vykrást ven - vydovádět se na vřesovišti.
Toje nápad! - a až sem ten dědek nepřející přijde,
pomyslí si třeba, že došlo najeho slova - větší zima a vlhko
tam venku na dešti nebude, než je tady."
Kateřina ten nápad asi uskutečnila, neboť další věta se
už týkala něčeho jiného. Byl to nářek.
"Kdo by to byl do Hindleyho řekl, že se jednou kvůli
němu tolik napláču ! Hlava mě bolí, že už ani ležet nemůžu, a
přece pláču dál. Ubožák Heathcliff! Hindley mu
nadává tuláků, zakazuje mu sedat s námi ajíst s námi, ani
hrát prý si spolu nesmíme, a hrozí mu, že ho vyžene z domu,
jestli nás spolu přistihne. Docela svádí vinu na tatínka
(ta opovážlivost!), že byl k Heathcliffovi příliš shovívavý,
on že prý mu ale ukáže, kde je jeho místo. . ."
Přistihl jsem se, že už nad tou vybledlou stránkou
klímám. Pohled mi zbloudil z rukopisu na tištěnou stranu. Četl
jsem ozdobný červený nadpis "Sedmdesátkrát
sedm a první z násobku jedenasedmdesátky. Zbožné kázání, jež
proslovil ctihodný pán Jabes Branderham v kapli
obce Gimmerton Sough". Ještě jsem se trápil v polosnu
hádankou, co si mohl Jabes Branderham na takový námět
vymyslet, a pak už jsem se svalil na lůžko a usnul.
Ale běda, nevyplácí se pít špatný čaj a dávat průchod
špatné náladě ! Čím bych jinak mohl vysvětlit tu ohavnou noc?
Nevzpomínám si, že bych kdy byl něco takového
zažil - ani od té doby, kdy jsem poznal, co je to utrpení.
Začalo se mi něco zdát, ještě než jsem si přestal uvědo/27/
movat své okolí. Měljsem dojem, že užje ráno a žejsem na
zpáteční cestě domů. Za průvodcejsem měl Josefa. Silnice
byla vysoko zasněžená, a jak jsme se brodili závějemi,
mořil mě můj průvodce ustavičnými výčitkami, proč
nemám poutnickou hůl a že se bez ní;dovnitř nedostanu.
Sám se přitom nápadně oháněl pořádným klackem, z čehož jsem
vyrozuměl, že to asi má být dotyčný předmět.
Zprvu jsem přemítal, že je to hloupost - nač potřebuji
takovou zbraň, abych se dostal do vlastního příbytku?
Ale pak mi svitla nová skutečnost: vždyť já vůbec nejdu
domů, my přece putujeme poslechnout si kázání pověstného
Jabese Branderhama na text "Sedmdesátkrát sedm" !
A zřejmě někdo z nás - Josef nebo kazatel nebo já - spáchal
ten "první z násobku jedenasedmdesátky" a bude za
to veřejně odhalen a vyobcován.
Dorazili jsme ke kapli. Na svých procházkách jsem jí
vskutku asi dvakrát zahlédl - stojí v údolíčku mezi
dvěma kopci a to údolíčko se klene nad močálem, jehož
rašelinová voda prý úplně nabalzamovala těch několik
mrtvých, co tu jsou pohřbeni. Střecha ještě drží, ale protože
farářský plat činí pouhých dvacet liber ročně a fara má jen
dva pokoje, z kterých co nevidět zbude sotva jeden, nechce
se žádnému duchovnímu převzít pastýřský úkol, zvláště
když se praví, že by ho ovečky nechaly spíš umřít hladem,
než aby mu z vlastních kapes zvýšily plat o haléř. Avšak
v mém snu měl Jabes plno napjatého posluchačstva
a kázal - panebože, to bylo kázání ! Dělilo se na čtyři sta
devadesát odstavců, každý v délce normálního kázání;
a každý věnován rozboru jednoho určitého hříchu. Kde
jich tolik nabral,je mi záhadou. Měl na ten citát, svůj
osobitý výklad, podle něhož bratr musí nutně hřešit pokaždé
jiným hříchem. Byly to hříchy prapodivné, výstřední
přestupky, o jakých jsem dosud nevěděl.
Jde o citát z bible (Evangelium sv. Matouše, 18, 21-22);
Tedy přistoupiv k němu Petr, řekl: Pane, kolikrát zhřeší proti
mně
bratr můj, a odpustím jemu? Do sedmi-likrát? I dí mu Ježíš:
Nepravím tobě až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát
sedmkrát."
(Pozn. překl.)
/28/
To vám byla nuda! To jsem se navrtěl, nazíval, nadřímal,
naprobouzel! Štípal jsem se, protíral si oči, vstával
a znovu sedal a šťouchal jsem do Josefa, kdy už bude
konec a bude to vůbec mít konec? Bylo mi souzeno vyslechnout
všechno. Konečně dospěl k tomu "prvnímu
z násobku jedenasedmdesátky". V tu kritickou chvíli
na mne sestoupilo náhlé vnuknutí : z vyššího pokynu jsem
povstal a obvinil Jabesa Branderhama, že zhřešil hříchem,
který nelze žádnému křesťanu odpustit.
"
Důstojný pane," povídám, "já už tu sedímjako ve vězení
nevímjak dlouho a čtyřiadevadesát bodů vašeho kázání
mám za sebou. Sedmdesátkrát sedmkrát už beru klobouk
a chci odejít - sedmdesátkrát sedmkrát začínáte znova
ajá si musím zase sednout. To vše vám odpouštím. Ale po
čtyřistajedenadevadesáté - to už přestává všechno. Kolegové,
mučedníci, vzhůru na něho ! Srazte ho z kazatelny
a roztlučte ho na prášek, ať je navždy vyhlazen z místa
tohoto !"
O tobě mluvím!" zvolal Jabes do chvíle napjatého ticha,
vykloniv se přes zábradlí. "Sedmdesátkrát sedmkrátjsi mi
tu nectně zazíval - sedmasedmdesátkrát rozjímám v duši
a pravím sobě: A i, člověk je hříšná nádoba - i tohle
se mu dá ještě odpustit. Ale tys zhřešil prvním hříchem
z jedenasedmdesátky. Bratří, proveďte na něm ortel
předpověděný v Písmu ! Svatí Páně, nyní se vyznamenejte !"
Jen to dořekl, zamávalo celé shromáždění poutnickými
holemi a hrnulo se na mne. Neměl jsem se čím bránit,
a protože Josef mi byl na dosah a ze všech nejzuřivěji
na mne dorážel, začal jsem se s ním tahat o jeho klacek.
V tom davovém útoku narážely hole o sebe a údery, mířené
na mne, padaly na cizí lebky. Zanedlouho už duněly celou
kaplí rány útočné i obranné, jeden mlátil do druhého.
Ani ten Branderham se nezdržel projevů svatého nadšení
a tloukl aspoň do pažení s takovým hřmotem, že mě to
konečně probudilo. To byla úleva ! Ale odkud se vzal ten
dojem vřavy? Co to ve skutečnosti představovalo Jabesovu
úlohu v té hlučné rvačce? Nic jiného než větev borovice,
která mi v závanech vichřice tloukla do okna a rachotila
/29/
suchými šiškami o skleněné tabule. Chvíli jsem napínal
sluch, co to může být, ale když jsem rozpoznal příčinu,
obrátil jsem se a usnul. A už se mi zas něco zdálo - ještě
nepříjemnějšího než předtím, možno-li.
Tentokrát jsem dobře věděl, že ležím v dubovém kabinetu, a
zřetelně jsem slyšel hučení větru i pleskot chumelenice. Také
jsem slyšel neustálé ťukání borovicové větve
a byl jsem si plně vědom, co je příčinou toho zvuku, ale
tak mě to rozčilovalo, že jsem se rozhodl je umlčet. Vstal ,
jsem - jak jsem se domníval - a pokoušel se otevřít
okno. Hák byl k očku přiletován. Toho jsem si všiml už
před usnutím, ale zapomněl jsem na to. "Aťsi, nechat to ,
tak nemůžu!" říkám si, rozbiju pěstí sklo a vystrčím ruku ;
ven, abych uchopil tu protivnou větev. Místo větve jsem
sevřel ledové prstíky lidské ruky. Padla na mne šílená