Na větrné hůrce- Kapitola 5

 KAPITOLA PÁTÁ

Pan Earnshaw začal valem scházet. Byl vždycky tak

čilý a zdravý, a teď ho najednou síly opouštěly. Těžce

nesl, když museljen nečinně posedávat u krbu, a byl tak

nedůtklivý, že se zlobil pro nic za nic. Pořád si myslel,

že už ,jeho slovo tolik neplatí, a to ho přivádělo k

nepříčetnosti. Nejvíc byl citlivý na to, aby se nikdo nedíval

svrchu na,jeho mazlíčka nebo ho v něčem neodstrkoval .

Heathcliffovi se nesmělo říct křivé slovo. Vzal si nejspíše

do hlavy, že všichni Heathcliffa nenávidí a nejraději by ho

uštípali za to, že mu starý pán přeje.

Chlapci bylo tohle

nadržování spíš na škodu. My útlocitnější jsme nechtěli

starého pána dráždit, a tak jsme se ve všem řídili podle,

jeho přání - a ta naše povolnost jen stupňovala Heathcliffovu

nezkrotnou pýchu. Když to ale jinak nešlo !

Hindley se před otcem párkrát na Heathcliffa osopil a starý

pán se tak rozkatil, žejednou i popadl hůl a byl by mladého

pána zmlátil, ale nedokázal jí ani uzvednout a vztekem

se celý roztřásl.

Konečně náš kaplan (my tu měli jen kaplana, a ten

se měl co ohánět, aby se uživil - na svém políčku sedlačil

sám a ještě vyučoval děti Lintonových a Earnshawových)

panu Earnshawovi poradil, aby mladého pána poslal na

univerzitu. Starý pán ho poslechl, ale moc si od toho

nesliboval, povídal, že z Hindleyho beztak nic kloudného,

jakživ nebude a že to nikam nepřivede, tak nač ho posílat

do světa.

Těšila jsem se, že teď bude u nás klid. Vždyť by to bylo

kruté, aby starý pán takhle trpěl za dobrý skutek ! Já

/47/

to připisovalajen těm domácím nesvárům, že tak kvapem

chřadne a mrzoutí, a on to taky pořád říkal. Ale nebylo to

tak - pan Earnshaw prostě už mlel z posledního. A mohli

jsme si vskutku žít docela dobře, nebýt těch dvou

slečny Katky a Josefa. Všimljste si tam Josefa, toho sluhy,

viďte? To byl - a určitě je pořád - strašlivý farizej, pane

Lockwoode. Znáte ty nesnesitelné, licoměrné svatoušky, co

ustavičně leží v bibli, pro sebe si tam vybírají samé

požehnání a tresty odkazují těm druhým? Pana Earnshawa

se mu podařilo tím pobožnůstkářským řečňováním docela

obalamutit a měl na něho větší a větší vliv, co starý pán

slábl. Mořil ho bez přestání, aby pamatoval na spásu,

duše a dětem aby vládl tvrdou rukou. Posiloval ho ještě.

v hněvu proti Hindleymu, že je to hříšný vyvrhel, a neminul

den, aby nepřišel s nekonečnými žalobami na

HeathclifFa a Kateřinu . na Katku toho vždycky svedl

nejvíc, protože se hleděl panu Earnshawovi zavděčit, když

ten měl takovou slabost pro Heathcliffa.

Katka - to byla prazvláštní povaha. Stokrát za den nás

všecky přiváděla z míry - od časného rána, jak vstala,

až do chvíle, kdy šla zase spát,jsme byli pořád jako na trní,

co kde asi tropí. Šili s ní ustavičně všichni čerti a jazyk se

jí

na chvilku nezastavil: zpívala; smála se a dotírala na lidi,

kterým zrovna do zpěvu a smíchu nebylo, žába jedna rozjívená!

Ale v celém okolí byste byl nenašel taková kukadla

roztomilá, neodolatelný úsměv a nožky - inu,jako srnka.

A zle to nikdy nemyslela, když zlobila. Jestli někdy někoho

doopravdy rozplakala, dala se sama do pláče a tak si to

brala, že člověk musel nakonec přestat, aby mohl utišit jí.

Heathcliffa měla nad pomyšlení ráda. Největším trestem

pro ní bylo, když jsme jí nedovolili s ním být - a přitom za

něho všecko nejvíc odnášela. Když jsme si hráli, dělala

strašně ráda velitelku, komandovala ostatní a rozdávala

rány na všechny strany. Já jsem ale nesnesla, aby mě

proháněla, a taky jsem jí to řekla, že si od ní nedám

poroučet.

Pan Earnshaw nerozuměl žertům, jednal s dětmi vždycky jen

vážně a přísně. Kateřině zase nešlo do hlavy, proč

by musel být churavý tatínek zlostnější než zdravý tatínek.

/48/

Schválně ho dráždila, když jí pořád jen nevrle plísnil.

Byla ve svém živlu, když jsme se s ní vadili všichni najednou

a ona nám vzdorovala se vzpurným, vyzývavým pohledem

a pohotovou vyřídilkou : Josefa sjeho prorockými kletbami

zesměšňovala, mne si ,dobírala a otce zraňovala na

nejcitlivějším místě . jednala před ním s Heathcliffem naoko

bezohledně, aby se pan Earnshaw domníval, že její vůle

zmůže u chlapce víc než jeho dobrota a že jí Heathcliff,

poslechne na slovo, kdežto jeho, jen když sám chce. Celý

den provádělajen to nejhorší, ale večer se přicházela k otci

lichotit, aby si ho usmířila. "Ne, Katko," říkával starý pán,

nemůžu tě mít takhle rád, jsi ještě horší než Hindley.

"

Jdi se modlit, dítě, a pros Pánaboha za odpuštění. Abychom

jednou s maminkou nelitovali, že jsme tě vychovali !"

Dříve po takových slovech vždycky plakávala, ale později

se zatvrdila, že jí pořád jen odmítal, a dokonce se mi

smála, když jsem jí posílala, aby ho šla odprosit.

Až se pak naplnil čas a panu Earnshawovi skončily

pozemské strasti. Jednoho říjnového večera zhasl tiše ve

svém křesle u krbu. Na Větrné hůrce řádil vichr a komínem

se rozléhal strašný hukot. Bouřilo a fičelo to hrozivě, ale

nebyla velká zima. Byli jsme všichni uvnitř. Já seděla s

pletením dál od krbu a Josef četl u stolu bibli . tenkrát

ještě

služebnictvo obyčejně sedávalo po práci v jizbě. Slečně

Katce ten den nebylo dobře, a tak se výjimečně chovala

tiše. Seděla opřená otci o koleno a HeathclifFležel na zemi,

s hlavou Katce na klíně. Dodnes si pamatuju, jak jí starý

pán, než usnul, pohladil po vláskách - měl takovou

radost, že je jednou hodná! - a povídá: "Pročpak nejsi

takhle milá pořád, Katko?" Katka k němu vzhlédla, dala

se do smíchu a zeptala se : "A proč ty nejsi pořád takhle

milý, tati?" Ale když viděla, že ho zas popudila, políbila

mu ruku a řekla, že mu zazpívá, aby se mu hezky usnulo.

Zpívala tichounce a starému pánovi brzy klesla hlava na

prsa a prsty mu vyklouzly zjejí ručky. Pošeptala jsem jí, aby

přestala a nehýbala se, že by bylo škoda ho vzbudit.

Dobrou půlhodinku jsme ani nedutaly a kdo ví, jak

dlouho bychom tak byly seděly; jenže Josef zatím dočetl

/49/

kapitolu, zvedl se a prohlásil, že je čas, aby se on za ná

pomodlil a šel do postele, a že ho musí vzbudit. Šel k němu

oslovil ho a položil mu ruku na rameno. Ale pán se nehýbal

a tak na něho Josef posvítil svíčkou. Podle toho, jak se

tvářil, když svíčku zase stavěl na místo, nebylo asi něco v

pořádku. Vzal obě děti za ruce, nařídil jim šeptem, aby šly

spát a nedělaly po schodech rámus a aby se dnes projednou!

pomodlily samy, on že tu má ještě něco na práci.

"Já musím dát tatínkovi dobrou noc," prohlásila Kateřina, a

než jí někdo mohl zadržet, vzala otce kolem krku...

Poznala to hned - že osiřela, ubožátko , a vykřikla:

"Heathcliffe, on umřel ! Umřel, Heathcliffe !" A oba propukli

v srdcervoucí pláč.

Také já jsem spustila hlasitý, žalostný nářek. Ale Josef

zakročil, co prý nás to napadá, takhle povykovat pro

světce, který je už v nebi. Vyzval mě, abych si vzala plášť

a doběhla do Gimmertonu pro doktora a pro faráře.

Nechápala jsem sice, nač je ještě potřebuje, ale šla jsem,

lijákem a vichrem. Přivedla jsem jen jednoho, doktora.

farář vzkázal, že přijde až ráno. Nechala jsem na Josefovi,

aby vysvětlil, oč jde, a spěchala jsem za dětmi. Měly

dveře otevřené dokořán. Viděla jsem, že jsou pořád ještě

vzhůru, ačkoli už bylo po půlnoci, že se trochu uklidnily

a nemají zapotřebí, abych je utěšovala. Ty dušinky si

našly lepší útěchu, než bych jim byla dovedla dát já.

povídaly si o nebi, a žádný farář by nedovedl nebe vylíčit

v té kráse, jakou si představovala tahle nevinná děcka.

Stála jsem tam, vzlykala, a jak jsem je tak poslouchala;

zatoužila jsem, abychom se tam jednou všichni shledali.