Na věrtné hůrce- Kapitola 9
KAPITOLA DEVÁTÁ
Vešel s takovým klením a hulákáním, že to byla hrůza,
poslouchat. Přistihl mě právě, když jsem cpala jeho synka
do kredence. Hareton si už vypěstoval oprávněný strach,
z jeho divošských projevů lásky i z jeho šílených výbuchů.
vzteku, protože mu hrozilo, že ho otec buď k smrti umačká
a udusí polibky, anebo jím mrští do ohně či třískne o zeď.
Chudák radši ani necekl, ať jsem ho schovávala kam chtěla:
"Aha, už jsem vám na to přišel !" zahřměl Hindley
a chňapl mě za kůži na šíji jako psa. "Blesky boží, vy
jste se tu všichni spikli, že mi to děťátko zavraždíte ! Teď-
to začínám chápat, proč ho jakživ nevidím.
Ať mě čert,
vezme, Nelly, za to vám dám spolknout tenhle nůž!
"To není nic k smíchu, před chvílí jsem shodil Kennetha
po hlavě do bažiny - jednoho či dva, to mi nic neudělá! `
Někoho tady musím zabít, jinak nebude pokoj !"
"Ale pane Hindley, ten nůž není dobrý na chuť, krájela°,
jsem s ním slanečky," smála jsem se. "Pěkně vás prosím,
nemohl byste mě radši zastřelit?"
"Mohl nemohl,pošlu vás k čertu,jak sám budu chtít."
bouřil. "Podle zákona smí přece pán trestat nepořádek
v domě, a tadyje samá ohavnost spuštění. Otevřte hubu!" `
Držel nůž v ruce a špičku mi strkal mezi zuby, ale já se ,
nikdy moc nebála, když řádil. Odplivla jsem si a stála
na svém, že nůž páchne a že ho polykat nebudu.
"No když myslíte," řekl a pustil mě. "Vlastně teď
vidím, že to není Hareton, ale nějaký škaredý uličník .
to byl omyl, Nelly, laskavě mi prominete ! Protože kdyby to
byl Hareton, zasloužil by nasekat přes zadek, že neběží
/80/
vítat tatínka. On zatímječí,jako by si pro něj přišel bubák.
Mládě nevděčné, přistup blíže! Tak ty, synu nehodný,
budeš klamat milujícího, zhrzeného otce? Nelly, co říkáte,
neslušelo by klukovi, kdybych mu přistřihl uši? Pes je po
tom divočejší, ajá nemám rád krotké - dejte sem nůžky to bude
vztekloun, to bude fešák! A vždyť je to pitomost,
drzost je to, nechávat si uši . člověkje už tak dost hodný
osel, aještě uši k tomu ! Tiše, tiše, děťátko . no, kdopak by
plakal? Pojď sem, srdíčko, dej mi pusu ! Co, ty nechceš !
Hned mi dáš pusu, Haretone ! Setsakra, já chci pusu !
Panebože, zplodil jsem netvora! Na mou duši, já tomu
spratkovi přerazím vaz!"
Ubohý Hareton ječel a kopal vší silou v otcově náručí
a dvojnásob se rozeřval, když ho Hindley vynesl po schodech a
zdvihl nad zábradlí. Křičela jsem, že z toho dítě
dostane psotník,jak se vyděsí, a běželajsem mu na pomoc.
Než jsem k nim doběhla, Hindley zaslechl zdola nějaký
hřmot a naklonil se přes zábradlí. Už málem zapomněl, že
něco drží v ruce. "Kdo to jde?" zavolal, protože slyšel
čísi kroky dole u schodiště. Já jsem podle chůze poznala
Heathcliffa a rovněž jsem se naklonila, abych mu dala
znamení, že se radši nemá k tomu připlést. Tím jsem na
vteřinu pustila Haretona z očí. Chlapec sebou škubl, vyklouzl
otci, který ho kloudně nedržel, a spadl.
Jen nás zamrazilo děsným leknutím, a už jsme viděli,
že se chudáku klukovi nic nestalo. V pravou chvíli se totiž
Heathcliff octl přímo pod ním, bezděky ho zachytil a postavil
na nohy. Pak se podíval nahoru, aby zjistil, kdo tu
nehodu zavinil. Představte si lakomce, který za pět šilinků
prodá svůj výherní lístek a druhý den pozná, že na tom
prodělal pět tisíc liber - nejinak se tvářil Heathcliff, když
nad sebou spatřil stát pana Earnshawa. Obličej mluvil za
něho - jak je zoufalý, že si sám překazil vytouženou
pomstu. Stát se to někde potmě, věřím, že by byl zkusil svůj
omyl napravit a rozbil by Haretonovi hlavu o schody. Ale
takhle jsme všichni byli svědky, že mu zachránil život, a já
už seběhla dolů a přitiskla drahého chráněnce k srdci.
Hindley šel za mnou pomaleji, vystřízlivěl a styděl se.
/81/
"Stejně je to vaše vina, Elleno," řekl. "Měla jste ho
přede mnou schovat, měla jste mi ho vzít ! Neublížil si.
"Jestli si neublížil!" vzkřikla jsem dopáleně. "Moh
se zabít ! Může z toho ještě zblbnout ! Já vím, že se jeho
matka v hrobě obrací, jak s nim zacházíte ! Jste horší než
pohan . je to vaše krev, a vy s ním takhle !"
Zkoušel hocha pohladit. Chlapec se tulil ke mně a vyplakával
se z nepřestálého leknutí . ale sotva na něho otec
jen prstem sáhl, spustil nanovo a hůř, řval a škubal sebou,
jako by ho chytaly křeče.
"Nesahejte na něj !" bouřilajsem dál. "On vás nenávidí
všichni vás nenávidíme - jen co je pravda! Máte
pěknou domácnost, daleko jste to dopracoval !"
"Toještě uvidíte, Nelly, kam to dopracuju," zachechtal
se ten pobloudilec . už se zas zatvrdil. "Zatím se kliďte
i s tím klukem ! A ty, poslouchej, Heathcliffe, ty koukej
zmizet, ať tě tu nevidím ! Dneska ti ještě daruju život ,
ledaže bych to tu podpálil - no, až jak se mi bude
chtít."
Při těch slovech vzal z příborníku láhev brandy a nalil si.
do sklenice.
"Tak tohle ne," prosila jsem ho. "Pane Hindley, dejte
si říct! Mějte ohled aspoň na to nešťastné dítě, když už
nedbáte na sebe."
"Každýjiný mu poslouží líp nežjá," odpověděl.
"Tak mějte ohled na vlastní duši," volám úpěnlivě
a zkouším mu vytrhnout sklenici z ruky.
"I co vás nemá ! Naopak - s náramným potěšením,
ji pošlu do pekla - pánubohu navztek," chechtal se rouhač.
"Srdečně se napijem na to věčné zatracení."
Obrátil do sebe sklenici a nevrle nás hnal pryč. Svůj
rozkaz doprovázel tak bohapustým spíláním, že na to ani
vzpomínat nechci.
"Škoda, že se nemůže na smrt uchlastat," řekl Heathcliff, když
za námi zapadly dveře, aještě dodaljakoby ozvěnou pár nadávek.
"On by to rád dokázal, ale tělo se nedá.
Pan Kenneth by na to svou kobylu vsadil, že ten chlap
přežije kdekoho z gimmertonské strany a uloží se do hrobu
/82/
až jako zpustlý dědek - ledaže ho postihne něco
nepředvídaného."
Zašla jsem do kuchyně a usedla, abych zkonejšila to
svéjehňátko ke spánku. Heathcliff prošel kuchyní - myslila
jsem, že jde do chléva. Jenže pak se ukázalo, že pouze
obešel mou lavici a natáhl se na pryčnu ve vzdáleném
koutě a tiše tam ležel.
Kolébala jsem Haretona v náručí na klíně a zpívala
mu písničku, která začíná:
Byl pozdní večer, plakala děcka,
matka je pod drnem slyšela...
a tu slečna Katka nahlédla do dveří. Slyšela ovšem ten
rámus před chvílí až do svého pokoje. Zeptala se šeptem:
"Jste tu sama, Nelly?"
"Ano, slečinko."
Vešla a přistoupila ke krbu. Ohlédla jsem se zvědavě,
co mi chce. Vypadala rozrušeně a stísněně. Pootevřela rty,
jako by chtěla promluvit, nabrala dechu, ale místo slov jí
unikl jen povzdech. Dala jsem se znovu do zpěvu - ještě
jsem jí neodpustila, jak se ke mně prve zachovala.
"Kde je Heathcliff?" přerušila mě.
"Asi šel po své práci, do stáje," odpověděla jsem.
A on mě neopravil, možná že dřímal. Následovalo
nové dlouhé mlčení - všimla jsem si, že Kateřině ukáplo
pár slziček z lící na dlaždičky. Že by se styděla za své
ošklivé chování? To by skutečně bylo něco nového, říkala
jsem si . nu, ať se k tomu vyjádří sama,já jí pomáhat nebudu.
Ale kdepak ona ! Té bylo všechno jedno, starala se
jen o sebe.
"Ach bože," posteskla si konečně, "já jsem tak nešťastná."
To je smutné," poznamenala jsem. "Vám je vůbec
"
těžko vyhovět. Máte tolik přátel, starosti skoro žádné, aještě
vám to není vhod."
"Nelly, mohu vám svěřit tajemství?" Klekla si ke mně
a podívala se na mne těma čarovnýma očima. Uměla
/83/
udělat takový kukuč, že člověka hned přešla zlost, i když
se zlobil plným právem.
"Podle toho,jakéje," povídám.
"Hned vám to povím. Nedá mi to pokoje, musí to ven`.
Řekněte mi, co mám dělat ! Edgar Linton mě požádal o ruku, a
já mu dala odpověď: Než uslyšíte, jaká byla;`
musíte mi poradit, jaká měla být."
"Hleďte, slečno Kateřino," řekla jsem jí na to, "jakpak,
bychjá to mohla vědět? Uvážíme-li teda,jak jste vyváděla,
když tu dnes byl, bylo by určitě moudřejší ho odmítnout .
Nabídku vám udělal až potom - tak musí být buď zabedněný, nebo
střelený."
"Jestli se vám chce takhle mluvit, už se nic nedovíte "
broukla rozmrzele. "Řekla jsem mu ano. Honem, Nelly,
povězte mi, zdali jsem nechybila !"
"Vyjste mu řekla ano? Tak co se dál ptáte? Dalajste
mu slovo, a to se nedá jen tak vzít zpátky."
"No dobře, ale povězte mi, co jsem měla udělat, ať to
vím !" zvolala podrážděně. Mnula si nervózně ruce a kabonila
se.
"Na to není lehká odpověď, napřed se musí uvážit moc
věcí," zatvářila jsem se důležitě. "Za prvé a především:
máte pana Edgara ráda?"
"Kdo by ho neměl rád? Samozřejmě že ano!"
A tu jsem jí začala zkoušet, jako z katechismu . na
dvaadvacetiletou dívku jsem nebyla nerozumná.
"Proč ho máte ráda, slečno?"
"To jsou mi otázky., Mám, a to stačí."
"Vůbec nestačí. Musíte mi vyložit proč."
"No, že je hezký a je s ním zábava."
Chyba," podotklajsem.
Protožeje mladý a příjemný."
Zase chyba."
"
A protože on mě má taky rád."
"
Ani to není zvláštní důvod."
"A bude bohatý, a mne to bude těšit, až se stanu největší
dámou v celém kraji, a budu pyšná na takového
muže."
/84/
"Nejhorší chyba. A co dál . teď mi řekněte, jak ho máte
ráda !"
"Jak? No jak se lidé mají rádi . nežvaňte hlouposti,
Nelly !"
"Žádné hlouposti - jen odpovídejte!"
"Abyste věděla - zbožňuju půdu, po které kráčí.
a vzduch, který dýchá, a všechno, čeho se dotkne, a každé
slovo, které řekne. Líbí se mi, jak vypadá a co dělá, líbí se
mi on celý, od hlavy k patě. Prosím !"
"Dobře, a proč?"
"Vy už si ze mne děláte legraci, a to není od vás hezké.
Já to nemyslím žertem," řekla slečna, zachmuřila se
a odvrátila se k ohni.
"Já teprve ne, slečno Kateřino," odpověděla jsem.
"Říkáte, že ho máte ráda, protožeje hezký, mladý, bohatý,
zábavný a protože vás miluje. Tenhle váš poslední důvod
ovšem nepadá na váhu. Bez jeho lásky byste se klidně
obešla, ale bez těch ostatních předností sotva - necítila
byste s ním, kdyby vás nevímjak miloval."
"Samozřejmě. Nanejvýš bych k němu cítila soucit možná odpor,
kdyby byl nehezký a neobratný."
"Ale takových hezkých, mladých a bohatých pánů je
na světě víc . dokonce ještě hezčích a bohatších. Do
všech se můžete zamilovat . tolik možností !"
"To by ale museli být tady. A tady nikdo takový není, jen
Edgar."
"Časem třeba přijde. A pan Edgar taky nebude věčně
hezký a mladý . a co kdyby jednou ani bohatý nebyl?"
"Teď ale je . co je mi po budoucnosti? Podívejte se,
Nelly, nemluvte hloupě !"
"No, to je jiná. Když myslíte jen na přítomnost, tak si
pro mne za mne vezměte pana Lintona.`
"Já se vás o dovolení neprosím . jednoduše si ho vezmu
a dost! Vy jste mi ale neodpověděla ,je to tak správně?"
"Správně, slečno. Když přitom nechcete myslet na
budoucnost, jednalajste naprosto správně. A teď mi laskavě
povězte, proč jste nešťastná. Váš pan bratr to přece uvítá
a Edgarovi páni rodiče proti tomu jistě nebudou. Vymě/86/
níte neutěšený, zpustlý domov za elegantní a spořádaný.
Vy pana Edgara milujete a on vás má taky rád. Všechno
je na nejlepší cestě, nevidím nikde závadu. Tak kde to tedy
vězí ?"
"Tady! " a tady!" odpověděla Kateřina, a přitom si položila
jednu ruku na čelo a druhou na prsa. "Tam někde, co mám duši.
Duše a srdce mi říkají, že nejednám
správně."
"Hm, to je divné. Tomu nerozumím."
"Toje právě to tajemství. Vysvětlím vám to, ale nesmíte
se mi posmívat. Neumím to vypovědět, ale když vám naznačím, co
cítím, můžete si to aspoň představit."
Usadila se zas u mne. Vypadala teď docela jinak, smutně,
vážně, a sepjaté ruce sejí chvěly.
"Nelly," zeptala se z ničeho nic po krátkém zamyšlení,
"zdají se vám někdy divné sny?"
"No - tak občas," odpověd