The Host- Kapitola 12

12.kapitola - Neúspěšná

"To není možné! Máš to špatně! V nepořádku! Tohle nemůže být ono!"

Zírala jsem do dálky a bylo mi špatně, díky pochybnostem, které se rychle měnily na hrůzu.

Včera ráno jsem k snídani snědla poslední pomačkaný koláček. Včera odpoledne jsem našla ten dvojitý hřeben a otočila se znovu na východ. Melanie mi dala to, o čem říkala, že je poslední útvar, který máme najít. Skoro jsem radostí dostala hysterický záchvat. Včera večer jsem dopila poslední lahev vody. To byl den číslo čtyři.

Tohle ráno bylo jako mlhavá vzpomínka na oslepující slunce a zoufalé naděje. Docházel mi čas a já jsem s rostoucí panikou hledala na obzoru poslední milník. Neviděla jsem jediné místo, které by souhlasilo; dlouhá, rovná plocha z obou stran ohraničená dvěma tupými horskými štíty, které vypadaly jako stráže. Takový útvar by zabral spoustu místa a hory na východě a na severu byly hustě pokryté zubatými výběžky. Nedokázala jsem najít místo, kde by se mezi nimi mohla schovávat tak velká rovná plocha.

Dopoledne – slunce bylo podle mých očí stále na východě – jsem se zastavila, abych si odpočinula.

Cítila jsem se tak slabá, až mě to děsilo. Začal mě bolet každý sval v těle, ale nebylo to z chůze. Cítila jsem bolest z námahy a také bolest ze spaní na zemi, a tahle bolest mě zaplavila, jak proti tomu moje svaly protestovaly. Věděla jsem, že už moc dlouho nevydržím.

Otočila jsem se na západ, abych alespoň na chvíli dostala slunce z tváře.

A pak jsem to uviděla. Dlouhou, rovnou plochu s neomylnými hraničními štíty. Byla tam, tak daleko na západě, že vypadala jako fata morgana, plula, vznášela se nad pouští jako temný mrak. Každý krok, který jsme ušly, byl špatným směrem. Poslední značka byla mnohem dál na západ, než jsme za celou naši cestu byly.

"Nemožné," zašeptala jsem znovu.

Melanie byla v mé hlavě strnulá, nemyslící, netečná, zoufale se snažila to náhlé pochopení zapudit. Čekala jsem, zatímco moje oči bloudily po těch nepopiratelně důvěrně známých tvarů, dokud mě náhlá váha jejího souhlasu a zármutku nesrazila na kolena. V hlavě mi zněl její tichý nářek a rezignace a ještě přidal další vrstvu k mé vlastní bolesti. Dýchala jsem nepravidelně – tiché vzlykání bez slz. Slunce stoupalo nad má záda; jeho horko se dostávala hluboko do mých tmavých vlasů.

Když jsem se vzpamatovala, byl můj stín už jenom malý kroužek pode mnou. Usilovně jsem se vyšplhala zpátky na nohy. Ke kůži na nohou se mi přilepily drobné, ostré kamínky. Neobtěžovala jsem se jejich smetením. Dlouho jsem zírala na plující plochu, která jako by se mi v tom horku vysmívala.

A nakonec, ani nevím, proč jsem to udělala, jsem se dala do pohybu. Věděla jsem jenom tohle: byla jsem to já, kdo se hýbal, a nikdo jiný. Melanie byla v mém mozku teď velmi nepatrná – drobné klubíčko bolesti stočené co nejpevněji. Žádná pomoc od ní nepřicházela.

Moje kroky byly jen pomalé křup, křup po křehké zemi.

"Nakonec, byl to jenom oklamaný starý blázen," zamumlala jsem sama pro sebe. Hrudí mi projel zvláštní třes a hrdlem se mi prodralo drsné zakašlání. Proud kašle pokračoval, ale když mě začaly pálit oči od slz, které nemohly přijít, uvědomila jsem si, že se směju.

"Nikdy... nikdy... tu... nic nebylo!" vyrážela jsem ze sebe mezi záchvaty hysterie. Potácela jsem se dopředu, jako kdybych byla opilá, motala jsem se ze strany na stranu.

Ne, vynořila se Melanie ze svého trápení, aby bránila víru, které se nechtěla vzdát.  Něco jsem musela udělat špatně. Je to moje chyba.

Teď jsem se smála jí. Ale zvuk mého smíchu odnesl horký vítr.

Počkej, počkej, pomyslela si a snažila se přitáhnout mou pozornost, přinutit mě zapomenout to, jak to bylo všechno vtipné. Nemyslíš, že... Totiž, nemyslíš, že to samé, co my, možná udělali oni?

Její nečekaný strach mě zarazil uprostřed smíchu. Horký vzduchu kolem nás mě začal dusit, má hruď se ještě chvěla od mého záchvatu chorobné hysterie. Když jsem mohla znovu volně dýchat, všechny stopy černého humoru byly už pryč. Instinktivně jsem se rozhlédla kolem sebe, hledala jsem nějaký důkaz o tom, že nejsem první, kdo tu takhle promarnil svůj život. Pláň byla neuvěřitelně rozlehlá, ale nedokázala jsem zarazit své šílené hledání... pozůstatků.

Ne, samozřejmě, že ne, odporovala si hned Melanie. Jared je na to moc chytrý. Nikdy by sem nepřišel nepřipravený jako my. Nikdy by Jamieho nevystavil takovému nebezpečí.

Jsem si jistá, že máš pravdu, řekla jsem jí a chtěla jsem tomu věřit stejně tak moc, jak to chtěla ona. Jsem si jistá, že nikdo v tomhle vesmíru by nebyl tak hloupý jako my. A navíc, pravděpodobně se sem ani nepřišel podívat. Asi na to nikdy nepřišel. A já si přeju, abys na to ty také nepřišla.

Moje nohy se pořád pohybovaly. Sotva jsem si toho byla vědoma. Znamenalo to tak málo v porovnání s tou obrovskou dálkou před námi. A i kdybychom se mohly nějak kouzelně přenést až k té rovině, co potom? Byla jsem si naprosto jistá, že tam nic nebylo. Nikdo tam nečekal, aby nás zachránil.

"Umřeme," řekla jsem. Byla jsem překvapená, když jsem ve svém skřehotavém hlase nezaslechla strach. Byl to prostě fakt, jako každý jiný. Slunce je horké. Poušť je suchá. My zemřeme.

Ano. Ona byla také klidná. Tohle, smrt, bylo lehčí k přijetí než to, že naše snahy byly výsledkem šílenství.

"Netrápí tě to?"

Než odpověděla, chvíli o tom přemýšlela.

Alespoň jsem zemřela, když jsem něco zkusila. A vyhrála jsem. Nikdy jsem je neprozradila. Nikdy jsem jim neublížila. Udělala jsem, co jsem mohla, abych je našla. Snažila jsem se dodržet svůj slib... A zemřu pro ně.

Odpočítala jsem devatenáct kroků, než jsem mohla odpovědět. Devatenáct pomalých, marných křupnutí po písku.

"Tak proč umírám já?" zajímalo mě, do mých suchých slzných kanálků se vrátil ten pálivý pocit. "Myslím, že to tedy bude proto, že jsem prohrála, ne? Proto?"

Napočítala jsem třicet čtyři křupnutí, než přišla na odpověď na mou otázku.

Ne, pomyslela si pomalu. Tak mi to nepřipadá. Myslím... No, myslím, že možná... umíráš, abys byla člověkem. Jak si uvědomila ten hloupý druhý smysl toho, co říkala, skoro se v myšlenkách usmála. Po všech těch planetách a hostitelích, co jsi nechala za sebou, jsi konečně našla místo a tělo, za které bys umřela. Myslím, že jsi našla svůj domov, Tulačko.

Deset křupnutí.

Neměla jsem sílu na to znovu promluvit nahlas. Tak to je potom špatné, že jsem tu nemohla zůstat déle.

Nebyla jsem si její odpovědí jistá. Možná se mě snažila utěšit. Jako odměna za to, že mě sem přitáhla, abych umřela. Vyhrála; nikdy nezmizela.

Začala jsem klopýtat. Moje svaly prosily o slitování, jako kdyby tu byl nějaký způsob, jak je uklidnit. Myslím, že bych se tam bývala zastavila, ale Melanie byla, jako vždycky, houževnatější než já.

Cítila jsem ji, už nebyla jenom v mé hlavě, ale i v mých končetinách. Můj krok se prodloužil; mé stopy byly rovnější. Pouhou vůlí táhla mé napůl mrtvé tělo vstříc našemu nesplnitelnému cíli.

V tom marném pokusu byla nečekaná radost. Tak jako jsem já cítila ji, cítila ona mé tělo. Teď to bylo naše tělo; moje slabost jí pomohla získat kontrolu. Radovala se z té svobody, že mohla hýbat rukama, že mohla hnát naše nohy dopředu, ať už to bylo jakkoliv zbytečné. Bylo to pro ni požehnáním jednoduše proto, že to mohla dělat. I bolest z pomalé smrti se jejím nadšením ztlumila.

Co myslíš, že tam je? zeptala se mě, jak jsme pochodovaly vstříc našemu konci. Co uvidíš, až budeme mrtvé?

Nic. To slovo bylo prázdně, tvrdé a jisté. Je nějaký důvod, proč tomu říkáme definitivní smrt.

Duše nevěří v život po smrti?

Máme tolik životů. Cokoliv dalšího by bylo... víc, než by se dalo čekat. Pokaždé, když opouštíme hostitele, umíráme malou smrtí. Žijeme znovu v dalším. Až umřu tady, bude to konec.

Dlouho jsme mlčely a naše nohy se pohybovaly stále pomaleji a pomaleji.

A co ty? zeptala jsem se nakonec. Pořád věříš v něco víc, i po tom všem? Moje myšlenky se dotkly jejích vzpomínek na konec lidského světa.

Připadá mi, že jsou nějaké věci, které nemohou zemřít.

Jejich tváře byly v naší mysli jasné a byly blízko. Láska, kterou jsme cítily k Jaredovi a Jamiemu vypadala velmi trvalá. V tu chvíli mě napadlo, jestli smrt je tak silná, aby dokázala zničit něco živého a ostrého. Možná tahle láska bude žít dál s ní, na nějakém pohádkovém místě s perlovými bránami. Ale ne se mnou.

Bude to úleva, být od ní osvobozená? Nebyla jsem si jistá. Cítila jsem, že je teď částí toho, kdo jsem.

Vydržely jsme už jenom pár hodin. Dokonce i Melaniina obrovská síla toho nebyla schopná z tohoto selhávajícího těla dostat víc. Už jsme skoro nic neviděly. Připadalo nám, že najednou nemůžeme v suchém vzduchu, který jsme dýchaly, najít kyslík. Bolest vyrážela našimi rty jako hrubé sténání.

Nikdy jsi to neměla takhle špatné, škádlila jsem ji slabě, když jsme vrávoraly k suchému kmeni stromu, který byl o pár stop vyšší než okolní křoví. Chtěli jsme se dostat do toho slabého proužku stínu, než jsme spadly.

Ne, souhlasila. Nikdy takhle špatné.

Dosáhly jsme svého cíle. Strom nad námi rozprostřel svůj slabý stín a pod námi se podlomily nohy. Natáhly jsme se dopředu, už nikdy jsme nechtěly na tváři cítit slunce. Naše hlava se sama otočila na stranu a lapala po spalujícím vzduchu. Zíraly jsme na hlínu kus od našeho nosu a poslouchaly svůj přerývaný dech.

Po chvíli, nevěděly jsme jak dlouhé, jsme zavřely oči. Naše víčka byla zevnitř jasně červená. Necítily jsme tu slabou pavučinu stínu; možná už anineexistovala.

Jak dlouho? zeptala jsem se jí.

Nevím, nikdy předtím jsem neumírala.

Hodina? Nebo víc?

Tvůj odhad je stejně dobry jako ten můj.

Kde je nějaký kojot, když ho opravdu potřebuješ?

Možná budeme mít štěstí... uprchlá drápavá příšera nebo něco... Její myšlenka utichla.

To byl náš poslední rozhovor. Bylo moc těžké soustředit se na tvoření slov. Bylo tu víc bolesti, než jsme si myslely, že by mělo. Všechny naše svaly se bouřily, svíraly se a trhaly sebou, jako kdyby bojovaly se smrtí.

My jsme nebojovaly. Nechaly jsme se unášet a čekaly jsme, naše myšlenky procházely skrz vzpomínky a zase se beze smyslu vracely do přítomnosti. Dokud jsme ještě dokázaly jasně myslet, zpívaly jsme si v hlavě ukolébavku. Byla to ta, kterou jsme používaly, abychom uklidnily Jamieho, když byla země moc tvrdá, když byl vzduch moc studený nebo když strach byl moc velký, aby mohl spát. Cítily jsme jeho hlavu přesně v prohlubni pod naším ramenem a obrys jeho zad na naší ruce. A najednou to vypadalo, jako kdyby se naše hlava houpala na nějakém větším rameni a jako by nejaká nová ukolébavka uklidňovala nás.

Naše víčka zčernala, ale nebylo to smrtí. Byla noc a to nás rozesmutnělo. Bez denního horka pravděpodobně vydržíme déle.

Dlouho byla tma a ticho. A potom jsme uslyšely zvuk.

Téměř jsme ho nevnímaly. Nebyly jsme si jisté, jestli jsme si ho nepředstavovaly. Nakonec, možná to byl kojot. Nechtěly jsme to? Nevěděly jsme. Ztratily jsme nit našich myšlenek a na zvuk jsme zapomněly.

Něco s námi zatřáslo, zatahalo nás za znecitlivělé ruce, táhlo je to. Nedokázaly jsme zformulovat slova, abychom si přály, ať to je rychlé. Čekaly jsme na to, až se do nás zaříznou zuby. Místo toho se ale tahání změnilo na tlačení a naše tvář se otočila směrem k nebi.

Polilo nám to tvář – bylo to mokré, chladné a nemožné. Káplo nám to na oči a smylo to z nich špínu. Naše víčka se zachvěla, zamrkaly jsme proti tomu kapání.

Nestaraly jsme se o špínu v našich očích. Naše brada se zvedla, zoufale hledala, naše rty se se slepou, ubohou slabostí rozevřely a znovu zavřely, jako kdybychom byly čerstvě vylíhnutý ptáček.

Myslely jsme si, že slyšíme povzdech.

Potom se nám do pusy začala lít voda a my jsme ji polykaly a dusily se jí. Když jsme se začaly dusit, voda zmizela, a naše slabé ruce se zvedly, aby se po ní natáhly. Na naše záda dopadaly těžké rány, dokud jsme zase nemohly dýchat. Naše ruce stále chytaly vzduch, hledaly vodu.

Tentokrát jsme určitě slyšely povzdech.

Něco se přitisklo na naše rozpraskané rty a voda začala znovu téct. Hltaly jsme, ale tentokrát jsme byly opatrné, abychom ji nevdechly. Ne že by nám vadilo, kdybychom se začaly dusit, ale nechtěly jsme, aby voda zase zmizela.

Pily jsme, dokud nás z toho nebolel žaludek. Voda přestala téct a my jsme chraptivě zasténaly. K našim rtům byl přitisknut další okraj a my jsme zoufale pily, dokud také nebyl prázdný.

Naše břicho by s dalším lokem prasklo, ale my jsme zamrkaly, snažily se zaostřit zrak, abychom se mohly rozhlédnout, jestli nenajdeme ještě. Byla tma, neviděly jsme jedinou hvězdu. Nad námi se naklonila postava, tmavší než noc.

Slyšely jsme zvuk, jako by se jedna látka třela o jinou a jako by se sypal písek. Postava se odklonila a my jsme uslyšely ostré trhnutí – zvuk zipu, byl ohlušující v absolutním nočním tichu.

Jako čepel nám do očí řízlo světlo. Zasténaly jsme bolestí a naše ruka vylétla do vzduchu, aby zakryla naše zavřené oči. I za našimi víčky bylo světlo moc jasné. Světlo zmizelo a my jsme na tváři cítily, jak si ta postava povzdechla.

Opatrně jsme otevřely oči, byly jsme více slepé než předtím. Ať už nás pozoroval kdokoliv, seděl velmi klidně a nic neřekl. Začaly jsme cítit napětí té chvíle, ale připadalo nám, že je velmi daleko, mimo nás. Bylo velmi těžké myslet na něco jiného než na vodu v našem žaludku a na to, kde bychom mohly najít další. Snažily jsme se soustředit, abychom viděly, kdo nás zachránil.

První věc, kterou jsme byly schopné po pár minutách mrkání a mhouření očí rozeznat, byl tlustý proud něčeho bílého, které splýval z tmavé tváře, miliony bílých střípků svítících nocí. Jakmile jsme pochopily, že to jsou vousy – chaoticky jsme si pomyslely, že vypadají jako ty, co má Santa Claus – ostatní části obličeje nahradila naše vzpomínka. Všechno zapadlo na své místo: velký, rozpláclý nos, široké lícní kosti, tlusté bílé obočí, oči, hluboko zasazené do vrásčité kůže. Přestože jsme z každého toho rysu viděly jenom náznak, věděly jsme, jak by je ukázalo světlo.

"Strýčku Jebe," zaskřehotaly jsme překvapeně. "Tys nás našel."

Strýček Jeb, který dřepěl vedle nás, se zhoupl, když jsme řekly jeho jméno.

"No, to teda," řekl a jeho drsný hlas s sebou přinesl stovky vzpomínek. "No, to je teda bordel."