The Host- Kapitola 13

13.kapitola - Odsouzená (Sentenced)

"Jsou tady?" Vykašlaly jsme ta slova – vytryskly z nás jako předtím voda z našich plic. Po vodě nás zajímala jenom tahle otázka. "Zvládli to?"

Ve tmě jsem nedokázala přečíst výraz na strýčkově tváři. "Kdo?" zeptal se.

"Jamie, Jared!" Náš šepot pálil jako křik. "Jared byl s Jamiem. S naším bratrem! Jsou tady? Přišli? Našli jste je taky?"

Ani se nezamyslel.

"Ne." Jeho odpověď byla prudká a nebyl v ní vůbec žádný soucit, nebyl v ní vůbec žádný cit.

"Ne," zašeptaly jsme. Neopakovaly jsme to, co řekl, protestovaly jsme proti navrácení života. K čemu to bylo? Zavřely jsme oči a poddaly se bolesti našeho těla. Nechaly jsme ji, aby nahradila bolest v naší mysli.

"Poslyš," řekl za chvíli strýček Jeb. "Já, ehm, musím něco udělat. Odpočiň si a já se pro tebe vrátím."

Nerozuměly jsme jeho slovům, jenom jsme slyšely jejich zvuk. Naše oči zůstaly zavřené. Jeho kroky tiše odkřupaly. Nedokázaly jsme říct kterým směrem. Nezajímalo nás to.

Byli pryč. Nebyl způsob, jak bychom je mohly najít, nebyla naděje. Jared a Jamie zmizeli, udělali to, co velmi dobře uměli, a my už je nikdy neuvidíme.

Voda a chladnější noční vzduch nám pomohly, a to jsme nechtěly. Přetočily jsme se a znovu zabořily obličej do písku. Byly jsme tak vyčerpané, víc než vyčerpané, bylo to něco hlubšího, bolestivějšího. Samozřejmě, že jsme mohly spát. Všechno, co jsme pro to musely udělat, bylo nemyslet. To jsme mohly.

A udělali jsme to.

Když jsme se probudily, pořád byla noc, ale na východním obzoru už začínal úsvit – hory byly olemovány mdlou červení. Naše pusa chutnala po prachu a nejdřív jsme si byly jisté, že se nám příchod strýčka Jeba jen zdál. Samozřejmě.

Naše hlava byla tohle ráno jasnější a rychle jsme si všimly, že vedle naší pravé tváře je zvláštní stín – něco, co nebyl ani kámen, ani kaktus. Dotkly jsme se toho, bylo to tvrdé a hladké. Šťouchly jsme do toho a zevnitř se ozval nádherný zvuk šplouchající vody.

Strýček Jeb byl skutečný a nechal nám tu polní lahev.

Opatrně jsme se posadily, překvapené, že jsme se nerozlomily jako uschlá větev. Vlastně nám bylo lépe. Voda musela mít dost času, aby se propracovala naším tělem. Bolest byla teď tupá a poprvé po dlouhé době jsme znovu měly hlad.

Naše prsty byly ztuhlé a nešikovné, když jsem se snažila odšroubovat víčko od lahve. Nebyla úplně plná, ale bylo jí tam dost, aby zvlažila stěny mého žaludku – musel se scvrknout. Vypily jsme ji všechnu; kašlaly jsme na příděly.

Upustily jsme kovovou lahev do písku, krajinou tichou před nastávajícím svítáním se rozlehl dutý zvuk, jak dopadla. Znovu jsme se cítily vzhůru. Povzdechly jsme si, radši bychom byly v bezvědomí, a nechaly jsme naši hlavu spadnout na ruce. Co teď?

"Proč jsi tomu dal vodu, Jebe?" chtěl vědět naštvaný hlas, byl blízko za našimi zády.

Otočily jsme se a posadily se na kolena. To, co jsme uviděly, přinutilo naše srdce poskočit a naše vědomí se rozdělilo.

V půlkruhu kolem místa, kde jsem klečela pod svým stromem, stálo osm lidí. Nebylo pochyby, byli to lidé, všichni. Nikdy jsem neviděla tváře zkřivené do takových výrazů – ne u svého druhu. Jejich rty byly zkroucené nenávistí, zuby měli vyceněné a zatnuté jako divoká zvířata. Jejich obočí byla nízko nad zuřivě planoucíma očima.

Šest mužů a dvě ženy, někteří velmi velcí, většina větší než já. Cítila jsem, jak mi z tváře zmizela všechna krev, když jsem uviděla, co nadbytečného drželi v rukou – každý pevně držel nějakou věc, zdviženou před sebou. Drželi zbraně. Někteří měli čepele – nějaké krátké, jako ty, co jsem měla doma v kuchyni, a některé byly delší, jedna dokonce obrovská, hrozivá. Tenhle nůž by v kuchyni nebyl nanic. Melanie mi nabídla jméno: mačeta.

Jiní drželi dlouhé tyče, některé kovové, jiné dřevěné. Kyje.

V jejich středu jsem rozeznala strýčka Jeba. V ruce volně držel věc, kterou jsem osobně nikdy neviděla, jenom v Melaniiných vzpomínkách, jako ten velký nůž. Byla to puška.

Viděla jsem hrůzu, ale Melanie to sledovala se zájmem, její mysl žasla nad jejich počtem. Osm lidských přeživších. Myslela si, že Jeb je sám, nebo, v tom nejlepším případě, se dvěma dalšími. Vidět tolik lidí naživu ji naplnilo radostí.

Jsi idiot, řekla jsem jí. Podívej se na ně. Podívej se.

Přinutila jsem ji, aby se na to podívala mýma očima: aby viděla ty hrozivé stíny ve špinavých džínech a lehkých bavlněných košilích, hnědých od prachu. Mohli to být lidé – jak to slovo chápala ona – jednou, ale v tuhle chvíli byli něco jiného. Byli to barbaři, netvoři. Stáli nad námi a chtěli krev.

Ve všech jejich očích visel rozsudek smrti.

Melanie tohle všechno viděla a, sice zdráhavě, musela přiznat, že mám pravdu. V tuhle chvíli byli její milovaní lidé ti nejhorší – jako ty příběhy z novin, které jsme viděly v tom opuštěném srubu. Dívaly jsme se na zabijáky.

Měly jsme být moudřejší; měly jsme zemřít už včera.

Proč by nás strýček Jeb držel naživu kvůli tomuhle?

Při té myšlence jsem se zachvěla. Přeskočila jsem historii lidské brutality. Neměla jsem na to žaludek. Možná jsem se o ni měla zajímat víc. Věděla jsem, že lidé měli důvody, pro nechávali své nepřátele naživu, alespoň na chvíli. Věci, které chtěly od jejich myslí nebo od jejich těl...

Samozřejmě, že mi to hned vytanulo v mysli – to tajemství, které ode mě budou chtít. To, které jim nikdy, nikdy nemohu prozradit. Nezáleží na tom, co mi udělají. Budu se muset zabít jako první.

Nedovolila jsem, aby Melanie viděla to tajemství, které jsem střežila. Použila jsem proti ní její vlastní obranu a v hlavě jsem si postavila zeď, abych se za ní mohla schovat, když jsem o té informaci přemýšlela, poprvé od vložení. Neměla jsem žádný důvod o tom dřív přemýšlet.

Melanie byla na druhé straně zdi sotva zvědavá; ani se nesnažila ji prolomit. Bylo toho tolik, na co se teď musela soustředit, než aby se zajímala o to, že ona nebyla jediná, kdo si nechával nějaké informace pro sebe.

Záleželo vůbec na tom, že jsem chránila svá tajemství před ní? Nebyla jsem tak silná jako Melanie; nepochybovala jsem o tom, že by vydržela mučení. Kolik bolesti snesu já, než jim dám, co budou chtít?

Zvedl se mi žaludek. Sebevražda byla odpudivá možnost – horší, protože by to byla i vražda. Melanie by toho byla součástí ať by to bylo už mučení nebo smrti. Počkám, dokud si budu jistá, že nemám žádnou jinou možnost.

Ne, to nemůžou. Strýček Jeb by je nikdy nenechal mi ublížit.

Strýček Jeb neví, že tu jsi, připomněla jsem jí.

Tak mu to řekni!

Podívala jsem se na tvář toho starého muže. Díky jeho dlouhým vousům jsem neviděla jeho pusu, ale jeho oči nevypadaly, že by hořely jako oči ostatních. Koutkem oka jsem viděla, jak se pár mužů podívalo ze mě na něho. Čekali, až jim odpoví na otázku, díky které jsem si jich všimla. Strýček Jeb na mě upíral upřený pohled a je ignoroval.

Nemůžu mu to říct, Melanie. Nevěřil by mi. A kdyby si mysleli, že jim lžu, došli by k závěru, že jsem Hledač. Musí být dost zkušení na to, aby věděli, že jenom Hledač ba sem přišel se lží, s vymyšleným příběhem, aby k nim mohl proniknout.

Melanie došlo, že mluvím pravdu. Už jenom slovo Hledač ji přinutilo sebou nenávistně trhnout a věděla, že by tito cizinci reagovali stejně.

Stejně na tom nezáleží. Jsem duše – to jim stačí.

Ten s mačetou – největší z mužů, černovlasý, se zvláštně čistou kůží a čilýma modrýma očima – vydal znechucený zvuk a odplivl si na zem. Udělal jeden krok dopředu a pomalu zvedl čepel.

Bude to lepší rychleji než pomalu. Bude to lepší, když nás zabije tahle surová ruka a ne moje. Bude lepší, že nezemřu jako násilný tvor, odpovědná za Melaniinu krev stejně tak jako za svou vlastní.

"Počkej, Kyle." Jebova slova nebyla uspěchaná, byla skoro bezmyšlenkovitá, ale ten velký muž se zastavil. Ušklíbl se a otočil se k Melaniinu strýčkovi.

"Proč? Říkal jsi, že jsi to kontroloval. Je jednou z nich."

Ten hlas jsem poznala. Byl to ten samý, který se Jeba ptal, proč mi dal vodu.

"Vlastně ano, to určitě je. Ale je to trochu komplikované."

"Jak?" zeptal se jiný muž. Stál vedle toho velkého, černovlasého Kyla a byl mu tak podobný, že to museli být bratři.

"Víte, je to také moje neteř."

"Ne, už není," řekl Kyle rozhodně. Znovu si odplivl a udělal další opatrný krok ke mně, nůž připravený. Z toho, jak se nakláněl dopředu, jsem poznala, že tentokrát už ho slova nezastaví. Zavřela jsem oči.

Slyšela jsem dvě ostrá kovová cvaknutí a potom někdo zalapal po dechu. Moje oči se znovu otevřely.

"Řekl jsem počkej, Kyle." Hlas strýčka Jeba byl pořád uvolněný, ale svou dlouhou pušku teď držel pevně v rukou a mířil s ní na Kylova záda. Kyle znehybněl jenom kousek ode mě; jeho mačeta nehybně visela nad jeho ramenem.

"Jebe," řekl jeho bratr zděšeně. "Co to děláš?"

"Jdi pryč od té holky, Kyle."

Kyle se k nám otočil zády a vztekle se podíval na Jeba. "Není to holka, Jebe!"

Jeb pokrčil rameny; pušku stále držel pevně v rukou a mířil s ní na Kyla "Musíme prodiskutovat určité věci."

"Doktor by se od toho mohl něco naučit," navrhl nevrlý ženský hlas.

Při těch slovech jsem se přikrčila, slyšela jsem v nich své největší obavy. Když mě před chvílí jeb nazval svou neteří, bláhově jsem nechala vzplanout malý plamínek naděje – možná se dočkám soucitu. Byla jsem hloupá, když jsem si to myslela, i když jenom na pár vteřin. Smrt bude jediným soucitem, ve který jsem od těchhle tvorů mohla doufat.

Podívala jsem se na tu ženu, která teď promluvila, a překvapilo mě, že byla tak stará, jako Jeb, možná i starší. Její vlasy byly tmavě šedé, spíš než bílé, proto jsem si jejího věku předtím nevšimla. Její tvář byla plná vrásek a všechny teď byly poznamenané zlobou. Ale za těmito čárami bylo něco povědomého.

Melanie si spojila tuhle cizí tvář s jinou, hladší tváří ze svých vzpomínek.

"Této Maggie? Ty jsi tady? Jak? Je Sharon – " ta slova patřila jenom Melanie, ale vylétla mi z pusy, a já jsem nebyla schopná tomu zabránit. To, jak jsme se sblížily za tu dlouhou dobu strávenou v poušti, ji posílilo, nebo mě oslabilo. Nebo to bylo prostě jenom tím, že jsem se soustředila víc na to, odkud přilétne smrtelná rána. Připravovala jsem se na naši vraždu a ona se radovala z rodinného setkání.

Melanie stihla dokončit jenom půlku svého překvapeného výkřiku. Letitá žena jménem Maggie se vrhla dopředu s rychlostí, která naprosto odporovala jejímu křehkému vzezření. Nezvedla ruku, ve které držela černé páčidlo. To byla ruka, na kterou jsem se dívala, takže jsem neviděla její druhou ruku, když se natáhla a tvrdě mě praštila do tváře.

Moje hlava se zhoupla dozadu a pak znovu dopředu. Praštila mě znovu.

"Neoklameš nás, parazite. Víme, jak pracujete. Víme, jak dobře nás dovedete napodobit."

Cítila jsem v puse krev.

Už to nedělej, vynadala jsem Melanie. Říkala jsem ti, co si budou myslet.

Melanie byla moc šokovaná na to, aby mohla odpovědět.

"No tak, Maggie," začal Jeb uklidňujícím tónem.

"Žádné ‚No tak, Maggie‘, ty starý blázne! Pravděpodobně k nám přivedla celé regimenty." Couvala a její oči se snažily zhodnotit mou nehybnost, jako kdybych byla svinutý had. Zastavila se vedle svého bratra.

"Nikoho nevidím," odsekl Jeb. "Hej!" vykřikl a já jsem sebou překvapeně trhla. Nebyla jsem sama. Jeb zamával levou rukou nad hlavou, ale pušku stále pevně držel v pravé. "Tady jsme!"

"Zmlkni," zavrčel Maggie a strčila do něho. Přestože jsem měla dobrý důvod věřit, že byla silná, Jeb ani nezakolísal.

"Je sama, Mag. Byla skoro mrtvá, když jsem ji našel – ani teď není v nejlepší formě. Stonožky neposílají své druhy na smrt. Přišli by mnohem dřív než já. Ať už e kdokoliv jiný, je sama."

V hlavě jsem viděla obrázek dlouhého, mnohonohého hmyzu, ale nedokázala jsem si to spojit.

Mluví o tobě, přeložila to Melanie. Položila obrázek toho odporného brouka vedle mé vzpomínky na jasně stříbrnou duši. Neviděla jsem žádnou podobnost.

Zajímalo by mě, jak ví, jak vypadáte, přemýšlela Melanie nepřítomně. Moje vzpomínky na to, jak doopravdy vypadají duše, byly pro ni na začátku nové.

Neměla jsem čas na to, přemýšlet s ní. Jeb šel směrem ke mně a ostatní byli kousek za ním. Kylova ruka ležela na Jebově rameni, připravená ho buď zastavit, nebo ho odsunout z cesty, to jsem nedovedla říct. Ostražitě jsem ji pozorovala a čekala, až mě udeří.

"Pojď," vybídl mě jemně. "Kdybych tě bejval moh‘ nést tak daleko, odnes‘ bych tě domů už včera. Budeš muset jít sama."

"Ne!" zavrčel Kyle.

"Beru ji zpátky," řekl Jeb a poprvé jsem v jeho hlase slyšela hrubší tón. Viděla jsem, jak se jeho rty pod vousy zatnuly v tvrdohlavou čáru.

"Jebe!" protestovala Maggie.

"Je to můj dům, Mag. Udělám, co budu chtít."

"Ty starý blázne!" vykřikla znovu.

Jeb se natáhl a popadl mou ruku, která byla do té doby podél mého těla a zatnutá v pěst. Vytáhl mě na nohy. Nebylo to hrubé; vypadalo to jenom jako kdyby pospíchal. Ale nebylo to horší, když se snažil můj život prodloužit, ať už měl pro to jakýkoliv důvod?

Zapotácela jsem se. Necítila jsem nohy – jenom brnění, jak dolů proudila krev.

Za sebou jsem uslyšela nespokojené zasyčení. Přišlo z více úst než jen z jedněch.

"Dobře, ať už jsi kdokoliv," řekl mi, jeho hlas pořád milý. "Jdeme pryč, než tu bude moc horko."

Muž, který musel být Kylův bratr položil Jebovi ruku na rameno.

"Nemůžeš tomu ukázat, kde žijeme, Jebe."

"Myslím, že na tom nezáleží," řekla tvrdě Maggie. "Nedostane šanci o tom někomu říct."

Jeb si povzdechl a sundal si z krku – kde byl schovaný za jeho vousy – ochranný šátek.

"To je bláhové," zamumlal, ale sroloval ten špinavý kus látky, ztvrdlý uschlým potem, a udělal z něho pásku na oči.

Když mi ho uvazoval, ani jsem se nepohnula, a bojovala s panikou, která vzrostla, když už jsem své nepřátele nemohla vidět.

Nic jsem neviděla, ale věděla jsem, že to byl Jeb, kdo mi položil ruku na záda a vedl mě; nikdo z ostatních by nebyl tak mírný.

Dali jsme se do pohybu, připadalo mi, že na sever. Nejdřív nikdo nemluvil – slyšela jsem jenom, jak se pod mnoha chodidly přesypává písek. Země byla rovná, ale já jsem znovu a znovu zakopávala. Jeb byl trpělivý; jeho ruka mě vedla skoro galantně.

Cítila jsem, jak slunce stoupá, když jsme šli. Některé kroky byly rychlejší než jiné. Posouvaly se před nás, až už jsem je skoro neslyšela. Znělo to, jako by se mnou a s Jebem zůstala jenom menšina. Nemohlo to vypadat, že potřebuji hodně stráží – byla jsem slabá hlady a při každém kroku jsem se zakymácela; moje mysl byla omámená a prázdná.

"Neplánuješ mu to povědět, nebo ano?"

Byl to Maggiin hlas; byl pár kroků za mnou a zněl jako obvinění.

"Má právo to vědět," odpověděl Jeb. Do jeho hlasu se vrátil tvrdohlavý podtón.

"To, co děláš, ke kruté, Jebediahu."

"Život je krutý, Magnolie."

Bylo těžké říct, který z nich je děsivější. Byl to Jeb, který vypadal, že mě chce udržet naživu? Nebo Maggie, která jako první navrhla doktora – označení, které mě naplnilo instinktivním strachem, ze kterého se zvedal žaludek – ale která vypadala, že si dělá větší starosti ohledně krutosti než její bratr?

Dalších pár hodin jsme šli mlčky. Když se pode mnou podlomily nohy, Jeb mě položil na zem a u rtů mi podržel polní lahev, jako posledně.

"Řekni, až budeš připravená," řekl mi. Jeho hlas zněl mile, i když jsem věděla, že jsem si to vyložila špatně.

Někdo si netrpělivě povzdechl.

"Proč to děláš, Jebe?" zeptal se nějaký muž. Už jsem ten hlas slyšela; byl to jeden z těch bratrů. "Pro Doktora? Tos mohl Kylovi prostě říct. Nemusel jsi na něho mířit."

"Kyle potřebuje, aby se na něho mířilo častějc," zamumlal Jeb.

"Prosím, řekni, že to není ze soucitu," pokračoval ten muž. "Po tom všem, cos viděl..."

"Kdybych se po tom všem, co jsem viděl, nenaučil slitování, za moc bych nestál. Ale ne, nejde o soucit. Kdybych měl s tímhle ubohým tvorem dostatečný soucit, nechal bych ji zemřít."

I přes horký vzduch, který nás obklopoval, jsem se roztřásla.

"Tak teda co?" chtěl vědět Kylův bratr.

Dlouho bylo ticho a potom se Jebova ruka dotkla mojí. Chytla jsem se jí, potřebovala jsem pomoct dostat se zpátky na nohy. Druhou ruku mi položil na záda a znovu jsme se dali do pohybu.

"Zvědavost," odpověděl Jeb tiše.

Nikdo na to nic neřekl.

Jak jsme šli, přemýšlela jsem o pár jistých věcech. Zaprvé, nebyla jsem první duše, kterou chytili. Byla v tom rutina. Tenhle "Doktor" se snažil svou odpověď najít už dříve a od jiných.

Zadruhé, snažil se marně. Kdyby jakákoliv duše nechtěla spáchat sebevraždu, aby unikla jejich mučení, teď by mě nepotřebovali. Moje smrt by byla milosrdně rychlá.

Bylo zvláštní, že jsem se nedokázala přinutit ve víru v rychlý konec nebo to nějak ovlivnit. Bylo by to lehké, ani bych to nemusela dělat sama. Mohla bych jim prostě říct nějakou lež – předstírat, že jsem Hledač, říct jim, že mě mí kolegové zrovna teď stopují, mohla bych jim vyhrožovat, zastrašovat je. Nebo bych jim mohla říct pravdu – že Melanie přežila uvnitř mě a že to byla ona, kdo mě sem přivedl.

Viděli by jenom další lež, tak neodolatelnou – myšlenka, že by člověk mohl přežít i po vložení – tak lákavou v jejich postavení, tak vychytralou, že by tím spíš uvěřili, že jsem Hledač, než kdybych to řekla přímo. Viděli by v tom past, rychle by se mě zbavili a našli by si nové místo, kde by se schovali, daleko odsud.

Asi máš pravdu, souhlasila Melanie. Já bych to tak udělala.

Ale ještě mě nic nebolelo, takže bylo těžké přijmout jakoukoliv formu sebevraždy; můj pud sebezáchovy mi zalepil rty. Hlavou mi prolétla vzpomínka na mé poslední sezení s Utěšitelkou – bylo to v čase tak civilizovaném, že mi připadalo, jako kdyby to bylo na jiné planetě. Melanie mě vybízela k tomu, abych ji odstranila, byl to zdánlivý pokus o sebevraždu, ale jenom blaf. Vzpomněla jsem si na to, jak bylo na pohodlné židli těžké zvažovat smrt.

Včera večer jsme si s Melanie přály, abychom zemřely, a smrt od nás byla jenom pár centimetrů daleko. Teď, když jsem znovu stála na nohou, to bylo jiné.

Já také nechci zemřít, zašeptala Melanie. Ale možná nemáš pravdu. Možná to není důvod, proč nás nechávají naživu. Nechápu, proč by to dělali... Nechtěla si představovat věci, které by nám mohli udělat – byla jsem si jistá, že by přišla na horší než já. Jakou odpověď by od tebe mohli tak moc chtít?

Nikdy to neprozradím. Ani tobě, ani žádnému jinému člověku.

Smělé prohlášení. Ale stejně, ještě mě nic nebolelo...

Uběhla další hodina – slunce teď bylo přímo nad námi, cítila jsem jeho horko ve vlasech jako ohnivou korunu – a potom se zvuk změnil. Skřípavé kroky přede mnou, které jsem už skoro neslyšela, se změnily v ozvěnu. Jebova chodidla pořád ještě křupala po písku, stejně jako moje, ale někdo před námi šel už po jiném povrchu.

"Teď opatrně," varoval mě Jeb. "Pozor na hlavu."

Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, na co mám dávat pozor nebo jak to vůbec mám udělat, když nevidím. Jeho ruka se zvedla z mých zad a zatlačila mi na hlavu, abych se přikrčila. Naklonila jsem se dopředu. Můj krk byl ztuhlý.

Postrčil mě znovu dopředu a já jsem slyšela, jak naše kroky už také dělají ozvěnu. Povrch nevypadal jako pískový, nehoupal se a nepropadal. Byl rovný a pevný.

Slunce bylo pryč – už mi nespalovalo kůži ani mě nepálilo ve vlasech.

Udělala jsem další krok a do tváře mi zavanul nový vzduch. Nebyl to vánek. Byl stojatý – já jsem vešla do něho. Suchý pouštní vzduch byl pryč. Tenhle vzduch byl stálý a chladnější. Byla v něm slabá stopa vlhkosti, plíseň, kterou jsem mohla cítit i vnímat.

V mysli mi vytanulo tolik otázek, a Melanie také. Chtěla se na ně zeptat, ale já jsem mlčela. Ani jedna z nás teď nemohla říct nic, co by nám pomohlo.

"Dobře, můžeš se narovnat," řekl mi Jeb.

Pomalu jsem zvedla hlavu.

I s páskou přes oči jsem dokázala říct, že okolo nás nebylo světlo. Kolem krajů šátku byla naprostá tma. Za sebou jsem slyšela netrpělivé šoupání nohou ostatních, jak čekali, až se pohnu dopředu.

"Tudy," řekl Jeb a znovu mě vedl. Naše kroky se odrážely jakoby zblízka – prostor, ve kterém jsme byli, musel být docela malý. Zjistila jsem, že se podvědomě krčím.