The Host- Kapitola 14

14.kapitola - Diskutovaná (Disputed)

To, že jsme ho tam teď viděly, po tom, co jsme přijaly, že už ho nikdy neuvidíme, po tom, co jsme uvěřily, že jsme ho navěky ztratily, bylo na nás moc. Znehybnělo mě to, nebyla jsem schopná reagovat. Chtěla jsem se podívat na strýčka Jeba, porozumět, proč mi v poušti odpověděl tak, že mi to zlomilo srdce, ale nedokázala jsem pohnout očima. Zírala jsem na Jaredovu tvář a nic jsem nechápala.

Melanie reagovala jinak.

"Jarede," vykřikla; vyznělo to jenom jako zaskřehotání, jak jsem měla bolavý krk.

Trhla mnou dopředu, podobně, jako to udělala v poušti, převzala kontrolu nad mým ztuhlým tělem. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát k tomu použila sílu.

Nebyla jsem schopná ji dost rychle zastavit.

Kymácela se dopředu a zvedla mé ruce, aby se ho dotkla.

V hlavě jsem na ni křičela, aby to nedělala, ale ona mě neposlouchala. Téměř si nebyla vědomá, že tu vůbec jsem.

Nikdo se ji nepokusil zastavit, když vrávorala směrem k němu. Nikdo kromě mě. Byla od něj jenom pár desítek centimetrů, ale stále neviděla to, co jsem viděla já. Neviděla, jak se jeho tvář změnila za tu dlouhou dobu, co byli od sebe odloučeni, jak ztvrdla, jak linie na ní teď směřovaly jinam. Neviděla, že ten podvědomý úsměv, který si pamatovala, by na tuhle novou tvář už nepasoval. Jenom jednou viděla, jak se jeho tvář změnila v temnou a nebezpečnou, a ten výraz, který tehdy viděla, nebyl nic v porovnání s tím, který jsem já viděla teď. Neviděla, nebo ji to možná nezajímalo.

Dosáhl dál než já.

Než melanie mohla přinutit mé prsty, aby se ho dotkly, jeho ruka vystřelila nahoru a jejím hřbetem mě praštil do tváře. Ten úder byl tak prudký, že jsem cítila, jak se pode mnou podlamují nohy a potom moje hlava dopadla na tvrdou kamennou zem. Slyšela jsem duté zvuky, jak na zem dopadal zbytek mého těla, ale necítila jsem to. Moje oči se protočily směrem dozadu do mé hlavy a v uších mi zněl zvonivý zvuk. Bojovala jsem se závratí a snažila se nepropadnout se do bezvědomí.

Pošetilé, pošetilé, fňukala jsem směrem k Melanii. Říkala jsem ti, abys to nedělala!

Jared je tady, Jared žije, Jared je tady. Mluvila z cesty, prozpěvovala ta slova, jako kdyby to byl text nějaké písničky.

Snažila jsem se zaostřit zrak, ale ten zvláštní strop byl oslepující. Otočila jsem hlavu pryč od světla a spolkla vzlyk, který se dral z mých úst, když mě zaplavila bolestná agonie z toho pohybu.

Sotva jsem dokázala snést bolest z tohohle bezděčného úderu. Jakou mám vůbec naději odolat nějakému intenzivnímu, promyšlenému náporu?

Vedle mě se pohnuly něčí nohy; moje oči začaly instinktivně hledat hrozbu a já jsem uviděla, jak nade mnou stojí strýček Jeb. Napůl ke mně natáhl jednu ruku, ale zaváhal a podíval se stranou. Trochu jsem zvedla hlavu a potlačila další zasténání, abych se podívala, co viděl.

Jared šel směrem k nám a jeho tvář vypadala stejně jako tváře těch barbarů tam na poušti – jenom byla ve svém vzteku spíš krásná než děsivá. Moje srdce se na chvíli zastavilo. Potom začalo bít nepravidelně a já jsem se chtěla sama sobě vysmát. Záleželo na tom, že byl krásný, že jsem ho milovala, když mě chtěl zabít?

Zírala jsem na vraždu v jeho výrazu a zkusila jsem v sobě vzbudit naději, že v něm vztek zvítězí nad účelností, ale opravdovému přání smrti jsem se vyhýbala.

Jeb a Jared se dlouho dívali jeden druhému do očí. Jaredova čelist se pevně sevřela a potom se zase uvolnila, ale Jebova tvář byla klidná. Mlčenlivé utkání skončilo, když Jared najednou rozzlobeně vydechl a udělal jeden krok zpátky.

Jeb se natáhl dolů, chytil mě za ruku a druhou mi podepřel záda, aby mi pomohl na nohy. Hlava mě bolela a motala se; žaludek se mi převracel. Pokud by už pár dní nebyl prázdný, asi bych zvracela. Bylo to, jako kdyby se moje nohy vůbec nedotýkaly země. Zakolísala jsem a zhoupla se dopředu. Jeb mě narovnal a potom mě chytil za loket, aby mi zabránil spadnout.

Jared to všechno pozoroval s vyceněnými zuby. Melanie se znovu snažila získat kontrolu nad naším tělem, aby se mohla pohnout směrem k němu, jako idiot. Ale já už jsem se vzpamatovala z toho šoku, že jsem ho znovu viděla, a byla jsem chytřejší než v tu chvíli ona. Už mou obranu znovu neprorazila. Zavřela jsem ji za každou mříží, kterou jsem ve své mysli dokázala vytvořit.

Prostě buď zticha. Nevidíš, jak mě nesnáší? Cokoliv, co řekneš, to jenom zhorší. Jsme mrtvé.

Ale Jared žije, Jared je tady, prozpěvovala.

Ticho v jeskyni se rozpustilo; z každé strany teď byl slyšet šepot, všechny najednou, jako kdybych propásla nějaký pokyn. Nedokázala jsem z toho syčivého mumlání porozumět jedinému slovu.

Moje oči rychle objížděly dav lidí – všichni byli dospělí, nebyly tu žádné menší postavy, žádné děti. Srdce mě přitom zabolelo a melanie se mnou bojovala, aby se zeptala nahlas. Odhodlaně jsem ji umlčela. Nebylo tu nic k vidění, nic kromě zloby a nenávisti na tvářích cizinců, nebo zloba a nenávist v Jaredově tváři.

Dokud si šeptajícím davem neprorazil cestu jiný muž. Byl štíhlý a vysoký, jeho kosti byly pod kůží vidět zřetelněji než u ostatních. Jeho vlasy byly umyté, buď světle hnědá, nebo tmavá, nepopsatelná blond. Stejně jako jeho uhlazené vlasy a jeho dlouhé tělo, byly jeho rysy hubené a vlídné. V jeho tváři nebyla žádná zloba, a proto přitáhl mou pozornost.

 Ostatní udělali tomu zjevně skromnému muži místo, jako kdyby mezi nimi měl nějaké zvláštní postavení. Jenom Jared se mu nepodrobil; stál na svém místě a upřeně se díval jenom na mě. Vysoký muž ho obešel, nevypadal, že by si vůbec všiml překážky v cestě víc, než by si všiml hromady kamení.

"Dobře, dobře," řekl zvláštně veselým hlasem, když obešel Jareda a postavil se čelem ke mně. "Jsem tady. Co tu máme?"

Byla to teta Maggie, kdo mu odpověděl, a současně se objevila vedle něho.

"Jeb to našel v poušti. Bývala to naše neteř Melanie. Asi to sledovalo pokyny, které jí dal." Hodila po Jaredovi sprostý pohled.

"Mm-hm," zamumlal ten vysoký, kostnatý muž a jeho oči mě zvědavě hodnotily. Bylo to zvláštní, to hodnocení. Vypadal, jako kdyby se mu to, co viděl, líbilo. Nedokázala jsem pochopit proč.

Můj pohled se otočil pryč od jeho a zavadila jsem jím o další ženu – mladou ženu, která mu nakukovala přes rameno a ruku měla položenou na jeho paži – přitáhly ho její jasně barevné vlasy.

Sharon! vykřikla Melanie.

Melaniina sestřenice viděla záblesk poznání v mých očích a její tvář ztvrdla.

Hrubě jsem Melanii zatlačila až do nejzazšího koutku své hlavy. Pšššt!

"Mm-hm," řekl znovu vysoký muž a přikývl. Natáhl ruku k mé tváři a vypadal překvapeně, když jsem uskočila a couvla až k Jebovi.

"To je v pořádku," řekl vysoký muž a trochu se povzbudivě usmál. "Já ti neublížím."

Znovu natáhl ruku. Jako předtím jsem se přitiskla k Jebovi, ale on ohnul ruku a postrčil mě dopřeedu. Vysoký muž se dotkl mé čelisti hned pod uchem, jeho prsty byly jemnější, než jsem čekala, a otočil mou tvář do strany. Cítila jsem, jak jeho prst přejel po čáře zezadu na mém krku, a uvědomila jsem si, že si prohlíží jizvu po mém vložení.

Koutkem oka jsem pozorovala Jaredovu tvář. To, co tento muž dělal, ho znervózňovalo a já jsem si myslela, že vím proč – jak musel tu slabou čáru na mém krku nenávidět.

Jared se mračil, ale překvapilo mě, že část zloby z jeho výrazu zmizela. Jeho obočí se stáhlo dohromady. Vypadal potom zmateně.

Vysoký muž odtáhl ruku a udělal krok zpátky. Jeho rty byly našpulené a oči mu plály nějakou výzvou.

"Až na to vyčerpání, dehydrataci a podvýživu vypadá dost zdravě. Myslím, že jsi do ní dostal dost vody, takže dehydratace nebude překážet. Dobře, tedy." Udělal rukama zvláštní, podvědomý pohyb, jako kdybys je myl. "Začneme."

Potom jeho slova a jeho krátké vyšetření najednou zapadly do sebe a já jsem porozuměla – tento vlídně vypadající muž, který mi teď slíbil, že mi neublíží, byl ten doktor.

Strýček Jeb si těžce povzdechl a zavřel oči.

Doktor napřáhl ruku a naznačil mi, abych se jí chytila. Sevřela jsem za zády ruce v pěst. Znovu se na mě opatrně podíval a hodnotil hrůzu v mých očích. Koutky jeho úst se stočily dolů, ale nemračil se. Zvažoval, jak pokračovat.

"Kyle, Iane?" zavolal a natáhl krk, aby prohledal shromáždění, jestli tam neuvidí ty, které volal. Zhoupla se pode mnou kolena, když jsem uviděla dva černovlasé bratry, jak se prodírají davem.

"Myslím, že potřebuji pomoc. Možná, kdybyste nesli – " začal doktor, který už vedle Kyla nevypadal tak vysoký.

"Ne."

Všichni se otočili, aby se podívali, odkud ten nesouhlas přišel. Já jsem se nepotřebovala dívat, protože jsem ten hlas poznala. Ale stejně jsem se na něho podívala.

Jaredovo obočí bylo stažené nad jeho očima; jeho ústa byla zkroucená do zvláštního úšklebku. Přes jeho tvář přeběhlo tolik emocí, žádná ale nepřevažovala. Zlost, vzdor, zmatek, nenávist, strach... bolest.

Doktor překvapeně zamrkal. "Jarede? Je tu někam problém?"

"Ano."

Všichni čekali. Jeb, stojící vedle mě, se snažil udržet koutky úst dole, jako kdyby se snažily zvednout do úšklebku. Pokud to byl ten případ, měl ten starý pán zvláštní smysl pro humor.

"A to je?" zeptal se doktor.

Jared odpověděl skrz zatnuté zuby. "Řeknu ti, jaký je tu problém, Doktore. Jaký je rozdíl mezi tím, že ti to necháme, a tím, že tomu Jeb prožene kulku hlavou?"

Zachvěla jsem se. Jeb mi popleskal ruku.

Doktor znovu zamrkal. "No," bylo všechno, co řekl.

Jared si na svou otázku sám odpověděl. "Rozdíl je ten, že když to Jeb zabije, alespoň to zemře čestně."

"Jarede." Doktorův hlas byl uklidňující, byl to stejný tón, jakým předtím mluvil na mě. "Pokaždé se toho tolik naučíme. Možná, že tentokrát – "

"Ha!" odfrkl si Jared. "Já ale žádný pokrok nevidím, Doktore."

Jared nás bude chránit, pomyslela si slabě melanie.

Bylo těžké soustředit se na zformování slov. Ne nás, jenom tvoje tělo.

To stačí... Její hlas zněl jako z velké dálky, jako kdyby vůbec nebyl v mé pulzující hlavě.

Sharon udělala krok dopředu, takže stála napůl před doktorem. Její postoj byl zvláštní, ochranitelský.

"Není důvod promarnit tu příležitost," řekla divoce. "Všichni si uvědomujeme, že je to pro tebe těžké, Jarede, ale nakonec to stejně není tvoje rozhodnutí. Musíme zvážit, co je nejlepší pro většinu."

Jared se na ní zlostně podíval. "Ne." To slovo bylo pouhé zavrčení.

Věděla jsem, že to slovo nezašeptal, ale přesto v mé hlavě znělo velice tiše. Vlastně bylo najednou všechno tiché. Sharoniny rty se pohybovaly, její prst zlomyslně ukazoval na Jareda, ale všechno, co jsem slyšela, bylo jemné syčení. Nikdo z nich neudělal ani jeden krok, ale vypadalo, jako by se ode mě vzdalovali.

Viděla jsem, jak tmavovlasí bratři udělali s naštvanými výrazy krok směrem k Jaredovi. Cítila jsem, jak se moje ruka snaží se zvednout, aby jim v tom zabránila, ale jenom sebou ochable škubla. Jaredova tvář zrudla, když otevřel pusu, a šlachy na jeho krku se napjaly, jako kdyby křičel, ale já jsem nic neslyšela. Jeb pustil mou ruku a já jsem uviděla hlaveň pušky, jak se vedle mě zvedá. Přikrčila jsem se před ní, i když nebyla namířená na mě. to narušilo mou rovnováhu a najednou jsem viděla, jak se místnost pomalu naklání na jednu stranu.

"Jamie," povzdechla jsem si, když mi před očima začalo mizet světlo.

Jaredova tvář byla najednou velmi blízko, nakláněl se nade mnou s divokým výrazem.

"Jamie?" vydechla jsem znovu, tentokrát to byla otázka. "Jamie?"

Odněkud z dálky mi odpověděl Jebův mrzutý hlas.

"To děcko se má fajn. Jared ho sem přivedl."

Podívala jsem se na Jaredovu utrápenou tvář, rychle mizící v temné mlze, která mi zaplavovala oči.

"Děkuji," zašeptala jsem.

A potom jsem byla ztracená v temnotě.