The Host- Kapitola 15

15.kapitola - Hlídaná (Guarded)

Když jsem přišla k sobě, nebyla jsem dezorientovaná. Věděla jsem přesně, kde jsem, ale nechala jsem zavřené oči a snažila se dýchat klidně. Chtěla jsem toho o svém okolí zjistit co nejvíc nez toho, abych dala najevo, že jsem vzhůru.

Měla jsem hlad. Můj žaludek se kroutil a svíral a vydával zvláštní zvuky. Pochybovala jsem, že by mě tyhle zvuky mohly prozradit – byla jsem si jistá, že si můj žaludek stěžoval, i když jsem spala.

Bolela mě hlava. Bylo nemožné říci, kolik té bolesti bylo z únavy a kolik měly na svědomí rány, které jsem dostala.

Ležela jsem na tvrdém povrchu. Byl hrubý a... hrbolatý. Nebyl rovný, ale zvláštně vyboulený, jako kdybych ležela v nějaké mělké míse. Nebylo to pohodlné. Zády a boky mi probíjela pulzující bolest, jak jsem byla stočená. Ta bolest byla pravděpodobně to, co mě probudilo; ještě jsem zdaleka nebyla odpočatá.

Byla tma – to jsem věděla i bez toho, abych otevřela oči. Nebyla to absolutní tma, ale přesto byla velká.

Vzduch byl ještě zatuchlejší, než předtím – byl vlhký a cítila jsem kovový zápach se zvláštní štiplavou pachutí, která mi ulpívala v krku.

Bylo tu chladněji než v poušti, ale nesrovnatelná vlhkost způsobovala, že to bylo mnohem horší. Znovu jsem se potila, voda, kterou mi dal Jeb, si nacházela cestu ven mými póry.

Zblízka jsem slyšela ozvěnu svého dechu. Mohlo to být jenom proto, že jsem ležela blízko u zdi, ale hádala jsem, že jsem spíš byla ve velmi malém prostoru. Napjala jsem sluch a zjistila jsem, že ozvěna jde i z druhé strany.

Věděla jsem, že pravděpodobně stále jsem někde v tom systému jeskyní, kam mě přivedl Jeb, a byla jsem si docela jistá, že vím, co uvidím, až otevřu oči. Musela jsem být v nějaké malé díře v té fialovo-hnědé skále provrtané dírami jako ementál.

Kolem mě nebylo kromě zvuků, které vydávalo moje tělo, nic slyšet. Bála jsem se otevřít oči, a tak jsem se spoléhala jenom na své uši a napínala je stále víc a víc. Ale nic jsem neslyšela, a to nedávalo smysl. Nenechali by mě tu bez strážce, nebo ano? Ať už by to byl strýček Jeb a jeho všudypřítomná puška nebo někdo méně soucitný. Nechat mě samotnou... to nešlo dohromady s jejich brutalitou, s jejich přirozeným strachem a nenávistí k tomu, co jsem zač.

Pokud...

Snažila jsem se polknout, ale hrdlo jsem měla sevřené hrůzou. Nenechali by mě samotnou. Ne, pokud by si nemysleli, že jsem mrtvá, nebo pokud by se neujistili, že budu. Ne, pokud v těchto jeskyních nebyla místa, odkud se nikdo nevrátil.

Obrázek mého okolí, který se mi v hlavě začal tvořit, se najednou závratně změnil. Viděla jsem sebe samu na dně nějaké hluboké šachty nebo zavalenou v uzavřené místnosti, která se podobala hrobce. Mé dýchání se zrychlilo, snažila jsem se zjistit, jestli mi náhodou nedochází kyslík. Svaly okolo mých plic se stáhly a naplnily je tak vzduchem pro nadcházející výkřik. Pevně jsem stiskla rty, aby mi neunikl.

Najednou se vedle mé hlavy ozval ostrý šoupavý zvuk.

Vyjekla jsem a ten zvuk se v malém prostoru hlasitě rozlehl. Moje oči se prudce otevřely a já ucukla od toho zlověstného zvuku, přitiskla jsem se k ostré kamenné zdi. Ruce mi vylétly nahoru, aby mi chránily tvář, když jsem bolestivé narazila hlavou do nízkého stropu.

Matné světlo osvětlovalo dokonale kulatý vchod a já jsem viděla, že jsem stočená v komůrce, která vypadala jako vzduchová bublina. Jaredova tvář byla napůl osvětlená, jak se nakláněl dovnitř a jednu ruku natahoval směrem ke mně. Jeho rty byly vztekle sevřené. Když sledoval mou panickou reakci, na čele mu pulzovala žíla.

Nepohnul se; jenom na mě zuřivě zíral, zatímco moje srdce znovu naskočilo a můj dech se zklidňoval. Podívala jsem se mu do očí a vzpomněla si, jak byl vždycky tichý – jako zjevení, když chtěl. Není divu, že jsem neslyšela, jak před mou celou drží stráž.

Ale něco jsem slyšela. Když jsem si to uvědomila, Jared posunul nataženou ruku blíž ke mně a ten skřípavý zvuk se ozval znovu. Podívala jsem se dolů. U mých nohou ležel ulomený kus plastu, který teď sloužil jako tác. A na něm...

Vrhla jsem se k otevřené lahvi s vodou. Sotva jsem si všimla, že se Jaredovy rty znechuceně zkroutily, když jsem trhaně přiložila lahev ke rtům. Byla jsem si jistá, že si to budu později vyčítat, ale všechno, co mě teď zajímalo, byla ta voda. Napadlo mě, jestli ještě někdy v životě dostanu napít. A vzhledem k tomu, že můj život tady asi nebude trvat moc dlouho, odpověď pravděpodobně bude znít ne.

Jared zase zmizel, vrátil se zpátky ven tím kruhovitým otvorem. Neviděla jsem nic než kus jeho rukávu. To mdlé světlo přicházelo odněkud zpoza něho. Mělo takovou umělou modrou barvu.

Spolykala jsem skoro půlku vody, když jsem ucítila novou vůni, která mi připomněla, že voda nebyl můj jediný dárek. Znovu jsem se podívala na tác.

Jídlo. Dávali mi jídlo?

Byl to chléb – tmavý, nepravidelný bochník – co tak vonělo, ale také tam byla mísa s nějakou bezbarvou tekutinou, ve které plavala kolečka cibule. Když jsem se podívala zblízka, uviděla jsem na dně ještě nějaké tmavé kousky. Vedle mísy ležely tři bílé válečky. Asi to byla zelenina, ale nedokázala jsem určit, jaký by to mohl být druh.

Všechna tahle zjištění mi zabrala jenom pár vteřin, ale i za tu krátkou dobu mi žaludek skoro vyskočil pusou ven, jak se snažil dostat se k jídlu.

Zakousla jsem se do chleba. Byl velmi hutný a byl hustě pokrytý velkými zrny, která se mi chytala mezi zuby. Byl plný zrníček, ale jeho chuť byla úžasně bohatá. Nedokázala jsem si vybavit nic, co by mi takhle moc chutnalo, dokonce ani Twinkies. Moje čelist pracovala, jak nejrychleji mohla, ale stejně jsem většinu soust polykala jenom napůl rozžvýkanou. Slyšela jsem každé sousto, když mi hlasitým zašploucháním dopadlo do žaludku. Ale nebyl to tak dobrý pocit, jaký jsem si myslela, že to bude. Můj moc dlouho prázdný žaludek reagoval na jídlo velmi neklidně.

Ignorovala jsem to a sáhla po misce – byla to polévka. Ta šla jíst lépe. Kromě cibule, kterou jsem cítila už předtím, neměla moc výraznou chuť. Zelené kousky na dně byly měkké a houbovité. Vypila jsem ji přímo z misky a přála si, aby byla hlubší. Párkrát jsem bouchla do dna, abych se ujistila, že se mi do pusy dostala i ta poslední kapka.

Bílé válečky byly na dotek křupavé a měly dřevnatou chuť. Nějaká kořenová zelenina. Nebyly tak uspokojivé jako polévka ani tak dobré jako chleba, ale byla jsem vděčná za jejich množství. Nebyla jsem plná – ani trochu – a asi bych se pustila i do toho tácu, kdybych si mohla být jistá, že ho dokážu rozkousat.

Dokud jsem nedojedla, ani mě nenapadlo, že by mě vlastně neměli krmit. Ne, pokud Jared neprohrál hádku s tím doktorem. Ale kdyby to tak bylo, proč by mě potom Jared hlídal?

Odstrčila jsem prázdný tác a škubla sebou při zvuku, který vydal. Zůstala jsem přitisknutá ke zdi, když se pro něj Jared natáhl. Tentokrát se na mě nepodíval.

"Díky," zašeptala jsem, když zase zmizel. Nic neřekl; jeho výraz se nezměnil. Dokonce už ani nebyl vidět ten kus jeho rukávu, ale byla jsem si jistá, že tam je.

Nedokážu uvěřit, že mě uhodil, přemítala Melanie a její myšlenka byla spíš nedůvěřivá než naštvaná. Ještě nepřekonala to překvapení. Já jsem vlastně ani překvapená nebyla. Samozřejmě, že mě uhodil.

Přemýšlela jsem, kde jsi, odpověděla jsem. Bylo by od tebe nevychované dostat mě do tohohle maléru a pak mě opustit.

Ignorovala můj kyselý tón. Nenapadlo by mě, že bude schopný mě uhodit. Já bych to udělat nemohla.

Samozřejmě, že bys mohla. Kdyby k tobě přišel se stříbřitýma očima, udělala bys to samé. Od přírody máte sklony k násilí. Vzpomněla jsem si na její představy o tom, jak by se chtěla zbavit naší Hledačky. Připadalo mi, jako kdyby to byly měsíce, přestože jsem věděla, že to bylo pouze pár dnů. Dávalo by to smysl, kdyby to bylo déle. Člověku by to mělo trvat déle, dostat se do takovéhle katastrofy, v jaké jsem teď byla já.

Melanie se nad tím pokusila nezaujatě zamyslet. To si nemyslím. Ne Jareda... a Jamie, v žádném případě bych nedokázala uhodit Jamieho, i kdyby byl... Zarazila se, tuhle myšlenku nenáviděla.

Zamyslela jsem se nad tím a uvědomila si, že má pravdu. I kdyby se to dítě stalo něčím nebo někým jiným, ani jedna z nás by nebyla schopná na něho vztáhnout ruku.

To je něco jiného. Jsi jako... matka. Matky jsou v tomhle iracionální. Je v tom moc emocí.

Mateřství je vždycky emocionální – i pro vás duše.

Na to jsem neodpověděla.

Co myslíš, že se teď stane?

Ty tu jsi expert na lidi, připomněla jsem jí. Asi není dobré, že mi dávají jíst. Napadá mě jenom jediný důvod, proč by mě měli chtít silnou.

Hlavou se mi proplétaly vzpomínky na historii lidské brutality s články ze starých novin, které jsme nedávno četly. Oheň – ten byl špatný. Melanie si jednou při hloupé nehodě spálila všechny prsty, když sáhla na pánev a neuvědomila si, že byla horká. Vzpomněla jsem si, jak ji bolest šokovala – byla nečekaně ostrá.

Ale byla to jenom nehoda. Rychle zažehnaná ledem, mastičkami a léky. Nikdo to neudělal schválně, nepokračoval dál od prvního bodnutí bolesti, nenatahoval to dál a dál...

Nikdy jsem nežila na planetě, kde by se mohlo dít takové zvěrstvo, dokonce ani předtím, než přišly duše. Tohle místo vážně bylo to nejlepší, ale i to nejhorší ze všech světů – nejkrásnější smysly, nejskvělejší emoce... nejzlověstnější touhy, nejtemnější činy. Možná to tak mělo být. Možná, že by ty nejlepší věci bez těch nízkých nemohly existovat. Byly duše výjimkou z tohoto pravidla? Mohly na tomhle světě mít světlo bez temnoty?

Já... když tě uhodil, něco jsem cítila, přerušila mě Melanie. Ta slova přicházela pomalu, jedno po druhém, jako kdyby si je nechtěla pomyslet.

Já jsem také něco cítila. Bylo ohromující, jak přirozené teď bylo používat sarkasmus, potom, co jsem strávila tolik času s Melanií. Má docela dobrý backhand, nemyslíš?

Tak jsem to nemyslela. Myslela jsem... Dlouho bylo ticho, jak váhala, a potom mě zbytek jejích slov úplně zaplavil. Myslela jsem, že jsem to jenom já – to, co k němu cítíme. Myslela jsem, že to mám... pod kontrolou.

Myšlenky v pozadí jejích slov byly jasnější než slova sama.

Myslela sis, že jsi byla schopná mě sem přivést, protože jsi to tolik chtěla. Myslela sis, že kontroluješ ty mě, místo aby to bylo naopak. Snažila jsem se neznít podrážděně. Myslela sis, že mě ovládáš.

Ano.  Mrzutost v jejím tónu nebyla proto, že jsem byla naštvaná, ale proto, že nerada neměla pravdu. Ale...

Čekala jsem.

Znovu to na mě vychrlila. Také ho miluješ, odděleně ode mě. Je to jiné, než jak to cítím já. Je v tom rozdíl. Neviděla jsem to, odkud nebyl s námi, dokud jsi ho poprvé neuviděla. Jak se to stalo? Jak se může deseticentimetrový červ zamilovat do lidské bytosti?

Červ?

Promiň. Myslím, že máte nějaké... končetiny.

Ne doopravdy. Jsou to spíš tykadla. A když se natáhnou, sem o něco delší než deset centimetrů.

Co tím chci říct je, že není tvůj druh.

Moje tělo je lidské, řekla jsem jí. Dokud jsem s ním spojená, jsem také člověk. A to, jak vidíě Jareda ve svých vzpomínkách... No, to je tvoje chyba.

Chvíli nad tím přemýšlela. Moc se jí to nelíbilo.

Takže kdybys dojela do Tucsonu a dostala nové tělo, už bys ho nemilovala?

Vážně, vážně doufám, že je to pravda.

Žádná z nás neměla z mé odpovědi radost. Položila jsem si hlavu na kolena. Melanie změnila téma.

Alespoň, že Jamie je v pořádku- věděla jsem, že se o něj jared postará. Když jsem ho musela opustit, nikdy bych ho nemohla nechat v lepších rukách... Chtěla bych ho vidět.

Tak o to je nežádám. Trhla jsem sebou při pomyšlení na odpověď, kterou bych na takovou otázku dostala.

Ale i já jsem toužila vidět chlapcovu tvář. Chtěla jsem si být jistá, že je opravdu tady, opravdu v bezpečí – že mu dávají najíst a že se o něho starají tak, jak už Melanie nemohla. Tak, jak jsem se o něj chtěla starat já, matka nikoho. Měl někoho, kdo by mu večer zazpíval? Kdo by mu vyprávěl příběhy? Myslel tenhle nový, zlostný Jared na takovéhle věci? Měl Jamie někoho, ke komu by se přitulil, kdyby měl strach?

Myslíš, že mu řeknou, že jsem tady? zeptala se Melanie.

Pomůže mu to, nebo mu to ublíží? opáčila jsem.

Její myšlenka byla jenom šepot. Nevím... Přála bych si mu říct, že jsem dodržela svůj slib.

To jsi rozhodně dodržela. Obdivně jsem zavrtěla hlavou. Nikdo nemůže říct, že ses nevrátila, jako vždycky.

Díky. Její hlas byl mdlý. Nedokázala jsem říct, jestli to myslela jako dík za má slova nebo ve větším měřítku, za to, že jsem ji sem přivedla.

Najednou jsem byla vyčerpaná a cítila jsem, že ona je také. Teď, když se můj žaludek trochu uklidnil a byl skoro do půlky plný, zbytek mých bolestí uý nebyl dost ostrý na to, aby mě udržel vzhůru. Před pohnutím jsem zaváhala, bála jsem se udělat nějaký zvuk, ale moje tělo se chtělo narovnat a protáhnout. Snažila jsem se to udělat tak tiše, jak jen to šlo, a hledala jsem místo, které by pro mě bylo dost dlouhé. Nakonec jsem skoro musela vystrčit nohy kulatým vchodem ven. Nechtělo se mi. Bála jsem se, že mě jared uslyší a že si bude myslet, že se pokouším utéct, ale on si mě nevšímal. Rukama jsem si podložila zdravou tvář, snažila jsem se ignorovat, jak se mi nerovnosti v podlaze zarývají do páteře, a zavřela jsem oči.

Myslím, že jsem spala, ale pokud ano, nebyl to hluboký spánek. Zvuk kroků byl pořád ještě daleko, když jsem se probudila.

Tentokrát jsem oči otevřela hned. Nic se nezměnilo – pořád jsem skrz kulatou díru viděla to matné modré světlo; pořád jsem neviděla, jestli je venku Jared. Někdo přicházel – snadno jsem poznala, že se kroky přibližují. Odtáhla jsem nohy od vchodu, jak nejrychleji jsem mohla, a znovu se přitiskla ke zdi. Bývala bych uvítala, kdybych se mohla postavit; připadala bych si méně zranitelná, víc připravená na to, co mělo přijít. Ale nízký strop mi sotva dovolil si kleknout.

Před mým vězením se něco mihlo. Viděla jsem část Jaredovy nohy, když se beze slova postavil.

"Ach, tady jsi," řekl nějaký muž. Jeho slova byla po tom prázdném tichu tak hlasitá, až jsem nadskočila. Poznala jsem ten hlas. Jeden z bratrů, které jsem viděla na poušti – ten s mačetou. Kyle.

Jared nepromluvil.

"Tohle nedovolíme, Jarede." Tohle byl někdo jiný, jeho hlas byl mírnější. Asi ten mladší bratr, Ian. Jejich hlasy byly velmi podobné – nebo alespoň by byly, kdyby Kyle pořád napůl nekřičel, kdyby neměl hlas zkreslený vztekem. "Všichni jsme někoho ztratili – sakra, všichni jsme ztratili všechny. Ale tohle je absurdní."

"Když nenecháš Doktora, aby si to vzal, tak to musí zemřít," dodal Kyle a jeho hlas byl jenom zavrčení.

"Nemůžeš to tu věznit," pokračoval Ian. "Nakonec to uteče a všechny nás prozradí."

Jared nepromluvil, ale udělal krok do strany, takže se postavil přímo před vchod do mé díry.

Moje srdce prudce zrychlilo, když mi došlo, co to vlastně bratři říkali. Jared vyhrál. Neměla jsem být mučená. Neměla jsem být zabitá – alespoň tedy ne hned. Jared mě tu věznil.

Za těchto okolností to vypadalo jako nádherné slovo.

Říkala jsem ti, že nás bude chránit.

"Neztěžuj nám to, Jarede," řekl nový mužský hlas, který jsem nepoznávala. "Musí se to udělat."

Jared nic neřekl.

"Nechceme ti ublížit, Jarede. Všichni tady jsme bratři. Ale když nás k tomu donutíš, uděláme to." V Kylově tónu nebyl žádný náznak blafování. "Uhni."

Jared se nepohnul.

Moje srdce se ještě zrychlilo a tak prudce mi bušilo do žeber, že narušovalo rytmus mých plic, takže bylo těžké dýchat. Malenie byla plná strachu, neschopná zformovat smysluplná slova.

Ublíží mu. Ti šílení lidé napadnou jednoho ze svých.

"Jarede... prosím," řekl Ian.

Jared neodpověděl.

Něčí noha těžce dopadla na zem – výpad – a ozval se zvuk, jako by něco těžkého dopadlo na něco pevného. Prudké vydechnutí, dusivé zabublání –

"Ne!" vykřikla jsem a vrhla se skrz kulatou díru.