The Host- Kapitola 16

16.kapitola - Přidělená (Assigned)

Kamenná římsa byla ohlazená, ale když jsem se po ní plazila, tak mi stejně poškrábala dlaně a kolena. Jak jsem byla ztuhlá, bolelo mě zatínat svaly a zadrhával se mi dech. Hlava se mi točila, jak se v ní pohnula krev.

Dívala jsem se jenom po jedné věci – kde je Jared, abych se mohla postavit mezi něho a jeho útočníky.

Všichni stáli a nehýbali se, jenom na mě zírali. Jared byl záda ke zdi, ruce zaťaté v pěst měl podél těla. Před ním stál předkloněný Kyle a držel se za břicho. Ian a ještě jeden muž ho stáhli pár kroků zpátky a zůstali stát s otevřenými ústy. Využila jsem jejich překvapení. Dvěma dlouhými nejistými kroky jsem se postavila mezi Kyla a Jareda.

Kyle se vzpamatoval první. Byla jsem od něho méně než třicet centimetrů a první věc, kterou ho napadlo udělat, bylo odstrčit mě pryč. Jeho ruka mě praštila do ramene a já jsem padala k zemi. Než jsem dopadla, něco mě chytilo za zápěstí a postavilo zpátky na nohy.

Ale jakmile si uvědomil, co udělal, pustil Jared mou ruku, jako kdyby mi na kůži mokvala kyselina.

"Vrať se dovnitř," zařval na mě. Také mi strčil do ramene, ale ne tak tvrdě jako Kyle. Vrávoravě jsem udělala pár kroků směrem k díře ve zdi.

Díra vypadala v úzké chodbě jako černý kruh. Mimo mé malé vězení to vypadalo úplně stejně, chodba byla jenom delší a vyšší, spíš trubka než bublina. Od země ji matně osvětlovala malá lampa – nedokázala jsem zjistit, čím byla napájená. Vrhala na tváře mužů zvláštní stíny, měnila je na mračící se monstra.

Znovu jsem udělala krok směrem k nim a otočil se k Jaredovi zády.

"Já jsem to, co chcete," řekla jsem směrem ke Kylovi. "Nechte ho být."

Dlouho nikdo nic neříkal.

"Vychytralá potvora," zamumlal nakonec Ian, oči vytřeštěné hrůzou.

"Řekl jsem: vrať se dovnitř," zasyčel Jared stojící za mnou.

Napůl jsem se otočila, nechtěla jsem spouštět oči z Kyla. "Není tvoje povinnost chránit mě na svůj úkor."

Jared se ušklíbl a zvedl jednu ruku, aby mě znovu postrčil k cele.

Uskočila jsem; ten pohyb mě přiblížil k těm, co mě chtěli zabít.

Ian mě chytil za ruce a přidržel mi je za zády. Instinktivně jsem sebou škubala, ale byl velmi silný. Zkroutil mi klouby moc dozadu a já zalapala po dechu.

"Dej z ní ruce pryč!" zakřičel Jared.

Kyle ho chytil a otočil si ho v zápasnickém držení, zatímco mu tlačil krk dopředu. Druhý muž chatil jednu z Jaredových rukou.

"Neubližte mu!" zaskučela jsem. Napla jsem se proti rukám, které mě držely.

Jaredův volný loket se zapíchl Kylovi do břicha. Kyle zalapal po dechu a povolil sevření. Jared se svým útočníkům vykroutil a potom se vrhl zpátky, pěstí přímo do Kylova nosu. Zeď a lampu potřísnila tmavá krev.

"Dodělej to, Iane!" zařval Kyle. Sklonil hlavu a rozběhl se do Jareda a odstrčil ho na toho druhého.

"Ne!" vykřikli jsme s Jaredem naráz.

Ian pustil mé ruce, jeho prsty se mi ovinuly okolo hrdla a začal mě škrtit. Snažila jsem se mu zarýt své krátké zbytky nehtů. Sevřel mě pevněji a zvedl mě, takže jsem nohama kopala ve vzduchu.

Bolelo to – škrtící ruce, náhlá panika mých plic. Byla to agonie. Kroutila jsem se, spíš ve snaze uniknout bolesti než jeho vraždícím rukám.

Cvak, cvak.

Ten zvuk jsem předtím slyšela jenom jednou, ale hned jsem ho poznala. A všichni ostatní také. Všichni ztuhli, Ian s rukama stále sevřenýma kolem mého krku.

"Kyle, Iane, Brandte – zpátky!" vyštěkl Jeb.

Nikdo se nepohnul – jenom mé ruce, stále škrábající, a mé nohy, kroutící se ve vzduchu.

Jared se najednou protáhl pod Kylovou nehybnou rukou a skočil na mě. Viděla jsem, jak se k mé tváři blíží jeho pěst, a zavřela jsem oči.

Pár centimetrů za mou hlavou jsem uslyšela hlasitý úder. Ian zavyl a já jsem se svalila na zem. Stulila jsem se u jeho nohou do klubíčka a lapala po dechu. Jared se na mě zlostně podíval a šel se postavit vedle Jeba.

"Jste tady jako hosti, chlapci, na to nezapomínejte," zavrčel Jeb. "Řekl jsem vám, abyste tu holku nehledali. Prozatím je také mým hostem a já nemám rád, když se mí hosti navzájem zabíjejí."

"Jebe," zasténal nade mnou stojící Ian a jeho hlas byl utlumený rukou, kterou měl přitisknutou k puse. "Jebe. Tohle je šílené."

"Jaký máš plán?" chtěl vědět Kyle. Jeho tvář byla celá krvavá, pohled na něj byl děsivý. Ale v jeho hlase nebyla ani známka bolesti, jenom kontrolovaný, bublající vztek. "Máme právo to vědět. Musíme rozhodnout, jestli je tohle místo stále bezpečné nebo jestli je čas se pohnout dál. Tak... Jak dlouho si tu chceš tuhle věc nechat jako domácí zvíře? Co uděláš, až si přestaneš hrát na boha? Všichni si zasloužíme znát odpověď na tyhle otázky."

Kylova zvláštní slova se ozývala za hlasitým pulzováním v mé hlavě. Nechat si mě jako domácí zvíře? Jeb mě nazval svým hostem... bylo to jenom jiné slovo pro vězně? Bylo možné, že by existovali dva lidé, kteří nechtěli ani mou smrt, ani vytlouci ze mě přiznání mučením? Pokud ano, nebylo to nic menšího než zázrak.

"Nemám tvé odpovědi, Kyle," řekl Jeb. "Nezáleží to na mně."

Pochybovala jsem, jestli by jim Jeb mohl dát odpověď, která by je zmátla víc. Všichni čtyři muži, Kyle, Ian, ten, kterého jsem neznala, a dokonce i Jared na něj šokovaně zírali. Já jsem se pořád choulila u Ianových nohou, lapala po vzduchu a přála jsem si, abych se mohla nepozorovaně vrátit zpátky do své díry.

"Nezáleží na tobě?" zopakoval nakonec Kyle, stále nedůvěřivě. "Tak tedy na kom? Pokud o tom chceš hlasovat, tak to už se stalo. Ian, Brandt a já jsme byli náležitě pověřeni."

Jeb zavrtěl hlavou – byl to malý pohyb, takže ani na chvíli nespustil oči z muže před sebou. "Nezáleží to na hlasování. Pořád je to můj dům."

"Tak na kom tedy?" vykřikl Kyle.

Jebovy oči se konečně pohnuly – k jinému obličeji a potom zpátky ke Kylovi. "Je to Jaredovo rozhodnutí."

Všichni, včetně mě, se podívali na Jareda.

Jared civěl na Jeba, stejně užaslý jako my ostatní, a potom se jeho zuby hlasitě scvakly dohromady. Podíval se mým směrem a v jeho výrazu nebylo nic než čistá nenávist.

"Jaredovo?" zeptal se Kyle a podíval se zpátky na Jeba. "To nedává smysl!" Nekontroloval se, skoro prskal vzteky. "Je mnohem zaujatější než všichni ostatní! Proč? Jak může o tomhle rozhodnout racionálně?"

"jebe, já si nemyslím..." zamumlal Jared.

"Ona je tvoje odpovědnost, Jarede," řekl Jeb pevně. "Pomůžu ti, samozřejmě, pokud bude víc problémů jako tenhle, budu ji hlídat a tak. Ale když přijde k rozhodování, je to jenom tvoje práce." Zvedl jednu ruku, když chtěl Kyle ještě něco říct. "Podívej se na to takhle, Kyle. Kdyby někdo na nějakém nájezdu našel Jodi a přivedl ji sem, chtěl bys, abych já nebo Doktor nebo hlasování rozhodlo o tom, co s ní uděláme?"

"Jodi je mrtvá," zasyčel Kyle a z jeho rtů odstříkla krev. Zíral na mě se stejným výrazem jako před chvílí Jared.

"No tak kdyby sem přišlo její tělo, stejně by to pořád bylo na tobě. Chtěl bys ho?"

"Většina –"

"Můj dům, moje pravidla," přerušil ho hrubě Jeb. "Už nechci žádné diskuze na tohle téma. Už žádná hlasován í. Žádné pokusy o popravu. Vy tři to rozšiřte – takhle to od teď bude. Nové pravidlo."

"Další?" zamumlal Ian.

Jeb ho ignoroval. "Pokud, jakkoliv je to nepravděpodobné, se něco takového stane znovu, rozhodne ten, komu patří tělo." Jeb pohnul hlavní pušky směrem ke Kylovi a potom s ní namířil do chodby za sebou. "Vypadněte odsud. Nechci vás už vidět kdekoliv blízko k téhle chodbě. Řekněte všem, že je nepřístupná. Nikdo kromě Jareda nemá důvod tu být a když někoho chytím, jak se toulá kolem, pokládat otázky bude až druhá věc, kterou udělám. Rozumíte? Jděte. Hned." Znovu namířil pušku na Kyla.

A úžasem jsem sledovala, jak se ti tři vrahové okamžitě stáhli, utíkali chodbou pryč a ani jednomu z nás nevěnovali jediný pohled.

Hluboce jsem chtěla věřit, že puška v Jebově ruce byla jenom blaf.

Od té doby, co jsem ho poprvé uviděla, ukázal Jeb každý viditelný náznak vlídnosti. Nikdy se mě násilně nedotkl; ani jednou se na mě nepodíval se znatelným nepřátelstvím. Teď to vypadalo, že byl jedním ze dvou lidí, kteří mi nechtěli ublížit. Jared možná bojoval, aby mě udržel naživu, ale bylo jasné, že to rozhodnutí je rozporuplné. Cítila jsem, že by mohl každým okamžikem změnit názor. Z jeho výrazu bylo jasné, že jedna jeho část už to chtěla mít za sebou – zvlášť teď, když Jeb položil tíhu rozhodnutí na jeho ramena. Když jsem o tomhle přemýšlela, Jared mě propaloval pohledem se znechucením vepsaným v každé linii jeho obličeje.

Avšak jakkoliv moc jsem chtěla věřit, že Jeb blafuje, zatímco jsem pozorovala ty tři muže zmizet v temnotě, bylo jasné, že v to tak v žádném případě nebylo. Pod tou slupkou, kterou jsem znala já, musel Jeb být stejně smrtonosný a krutý jako zbytek. Kdyby nikdy v minulosti nepoužil svou pušku – k zabití, ne k vyhrožování – nikdo by ho takhle neposlouchal.

Zoufalé časy, zašeptala Melanie. Nemůžeme si ve světě, který jste vytvořili, dovolit být vlídní. Jsme uprchlíci, ohrožený druh. Každá naše volba je život nebo smrt.

Pššt. Nemám čas na debatu. Musím se soustředit.

Jared teď stál proti Jebovi, jednu ruku před sebou dlaní nahoru, prsty mírně zahnuté. Teď, když byli ostatní pryč, se jejich těla trochu uvolnila. Jeb se dokonce pod svým hustým vousem usmíval, jako kdyby si užíval odstup, který každý měl k namířené zbrani. Zvláštní člověk.

"Prosím, nenechávej to na mně, Jebe," řekl Jared. "Kyle má pravdu v jedné věci – nedokážu se rozhodnout racionálně."

"Nikdo neříká, že se musíš rozhodnout hned teď. Ona nikam nejde." Jeb se podíval dolů na mě, pořád se usmíval. Jeho oko, to, které ke mně bylo blíž – to, které Jared neviděl – se rychle zavřelo a znovu otevřelo. Mrknutí. "Ne po všech těch problémech, které nám způsobilo jenom dostat ji sem. Máš spoustu času si to promyslet."

"Není tu nic na promýšlení. Melanie je mrtvá. Ale já nemůžu – nemůžu – Jebe, já prostě nemůžu..." Jared nemohl dokončit větu.

Řekni mu to.

Nejsem připravená teď zemřít.

"Tak na to teda nemysli," řekl mu Jeb. "Možná na něco přijdeš později. Dej tomu čas."

"Co s tím ale budeme dělat? Nemůžeme tu držet hlídku dvacet čtyři hodin denně."

Jeb zavrtěl hlavou. "To je přesně to, co teď budeme muset dělat. Věci se uklidní. Dokonce ani Kyle si svou vražednou nenávist nedokáže udržet déle než pár týdnů."

"Pár týdnů? Nemůžeme si dovolit hrát si tu na stráž pár týdnů. Máme jiné věci –"

"Já vím, já vím." Jeb si povzdechl. "Já něco vymyslím."

"To je jenom půlka celého problému." Jared se znovu podíval na mě; na čele mu pulzovala žíla. "Kde to budeme držet? Nemáme žádné vězení."

Jeb se na mě usmál. "Nebudeš nám dělat problémy, že ne?"

Mlčky jsem na něj zírala.

"Jebe," zamumlal nervózně Jared.

"Ó, neboj se o ni. Zaprvé, budeme ji hlídat. Zadruhé, nikdy odsud nenajde cestu ven – toulala by se tu ztracená tak dlouho, dokud by na někoho nenarazila. Což nás přivádí k číslu tři: na to je moc chytrá." Podíval se na mě a zvedl jedno tlusté bílé obočí. "Nebudeš se chtít vydat hledat Kyla nebo někoho z ostatních, nebo ano? Nemyslím si, že tě mají příliš v lásce."

Upřeně jsem ho pozorovala, plná obav z jeho lehkého, konverzačního tónu.

"Přál bych si, abys s tím takhle nemluvil," zamumlal Jared.

"Byl jsem vychovaný ve slušnějších časech, chlapče. Nemůžu si pomoct." Jeb položil ruku na Jaredovo rameno a lehce ho poplácal. "Poslyš, byla to pro tebe dlouhá noc. Tuhle hlídku si vezmu já. Jdi se trochu vyspat."

Jared skoro vypadal, jako by chtěl protestovat, ale potom se znovu podíval na mě a jeho výraz ztvrdl.

"Jak chceš, Jebe. A... nemůžu – nepřijmu za tuhle věc zodpovědnost. Zabij to, pokud si myslíš, že je to tak nejlepší."

Trhla jsem sebou.

Jared se mé reakci zamračil, potom se ke mně prudce otočil zády a odešel stejným směrem jako předtím ostatní. Jeb se za ním díval. A zatímco byl rozptýlený, proplížila jsem se zpátky do své díry.

Slyšela jsem, jak se Jeb pomalu usadil na zem vedle vchodu. Povzdechl si a protáhl se, přičemž mu zapraskalo pár kloubů. Po pár minutách si začal tiše pískat. Byl to živý, veselý tón.

Stočila jsem se do klubíčka kolem svých pokrčených nohou a přitiskla záda do toho nejvzdálenějšího zákoutí ve své malé cele. Celou páteří mi probíhalo chvění. Třásly se mi ruce, navzdory těžkému horku, které tu všude vládlo.

"Můžeš si taky lehnout a trochu se prospat," řekl Jeb, ale nebyla jsem si jistá, jestli mně nebo sám sobě. "Zejtra bude těžký den."

Třes po chvíli – možná tak po půl hodině – přestal. Když byl pryč, cítila jsem se vyčerpaná. Rozhodla jsem se poslechnout Jebovu radu. Přestože mi podlaha teď připadala ještě nepohodlnější než předtím, usnula jsem za pár vteřin.

*

Probudila mě vůně jídla. Tentokrát jsem byla omámená a dezorientovaná, když jsem otevřela oči. V instinktivním záchvatu paniky se mi znovu roztřásly ruce, než jsem se úplně probudila.

Vedle mě na zemi ležel stejný tác jako předtím a na něm bylo to samé jídlo. Slyšela jsem Jeba, i jsem ho viděla. Seděl u vchodu do mé cely, díval se před sebe a tiše si pískal.

Poháněná divokou žízní jsem se posadila a popadla otevřenou láhev s vodou.

"‘Brý ráno," řekl Jeb a kývl mým směrem.

Ztuhla jsem s rukou na lahvi a nepohnula jsem se, dokud se neotočil a nezačal znovu hvízdat.

Až teď, když jsem nebyla tak zoufale žíznivá, jsem zaznamenala zvláštní, nepříjemnou pachuť vody. Byla podobná štiplavému zápachu vzduchu, jenom o něco silnější. Dlouho jsem ji ještě cítila v puse.

Jedla jsem rychle a tentokrát jsem si na konec nechala polévku. Můj žaludek dnes reagoval šťastněji, přijímal jídlo mnohem lépe. Skoro se nezvedal.

Ale teď, když už byly ty nejnutnější potřeby uspokojeny, mělo mé tělo jiné. Rozhlédla jsem se po své temné, stísněné díře. Neviděla jsem mnoho možností. Ale sotva jsem dokázala ovládnout svůj strach při myšlence, že bych promluvila a někoho o něco požádala, i kdyby to měl být zvláštní, ale přátelský Jeb.

Houpala jsem se dopředu a dozadu a přemýšlela. Od hrbolaté podlahy jeskyně mě pěkně bolela záda.

"Ehm," řekl Jeb.

Znovu se na mně podíval a jeho tvář měla pod bílými vlasy tmavší odstín než obvykle.

"Už tu trčíš nějakou dobu," řekl. "Potřebuješ... jít ven?"

Přikývla jsem.

"Taky by mi nevadilo trochu se projít." Jeho hlas byl veselý. S překvapivou pohyblivostí vyskočil na nohy.

Odplazila jsem se od kraje díry a opatrně se na něho podívala.

"Ukážu ti naši malou umývárnu," pokračoval. "Měla bys ale vědět, že budeme procházet přes... tak trochu hlavní náměstí, abych to tak řekl. Neboj se. Myslím, že všichni už tu zprávu dostali." Podvědomě pohladil svou pušku.

Snažila jsem se polknout. Můj močový měchýř byl teď tak plný, že mi způsoboval neustálou bolest, která se nedala ignorovat. Ale procházet přímo prostředkem davu naštvaných zabijáků? Proč mi nemohl přinést kbelík?

Pozoroval paniku v mých očích – díval se, jak jsem se automaticky stáhla zpátky do díry – a jeho rty se hloubavě zkroutily. Potom se otočil a vyrazil chodbou pryč. "Pojď za mnou," zavolal, ale neohlédl se, jestli jsem ho poslechla.

Myslí mi prolétla myšlenka na Kyla, kdyby mě tu našel, a během vteřiny jsem byla na cestě za Jebem, vyhrabala jsem se ze své díry tak rychle, že jsem si přitom odřela nohy, ztuhlé po dlouhé nehybnosti, snažila jsem se ho co nejrychleji dohonit. Bylo to zároveň hrozné a úžasné, zase vzpřímeně stát – bolest byla ostrá, ale úleva to byla větší.

Když jsme došli na konec chodby, byla jsem kousek za ním; skrz vysoký oválný prostor ke mně pronikala černá temnota. Zaváhala jsem a podívala se zpátky na tu malou lampu, kterou nechal ležet na zemi. V jeskyni bylo jenom slabé světlo. Měla bych ji vzít s sebou?

Slyšel, že jsem se zastavila, a ohlédl se přes rameno. Kývla jsem směrem ke světlu a potom se podívala zpátky na něho.

"Nech ji tady. Znám cestu." Natáhl ke mně volnou ruku. "Povedu tě."

Dlouho jsem jeho ruku pozorovala a potom, jak se znovu ozval můj měchýř, jsem pomalu položila ruku do jeho dlaně. Sotva jsem se jí dotýkala – asi tak, jak bych se dotkla hada, kdyby mě k tomu někdo z nějakého důvodu nutil.

Jeb mě vedl temnotou rychlými, jistými kroky. Po dlouhém tunelu následoval sled matoucích zatáček a většina z nich nás otočila skoro do protisměru. Když jsme ještě párkrát zatočili, věděla jsem, že jsem beznadějně zamotaná. Byla jsem si jistá, že to byl účel a také důvod, proč Jeb nevzal s sebou lampu. Samozřejmě, že nechtěl, abych znala cestu ven z labyrintu chodeb.

Napadlo mě, jak tohle místo mohlo vzniknout, jak ho Jeb asi našel a jak se tu shromáždili ostatní. Pevně jsem stiskla rty. Připadalo mi, že mlčení je teď moje nejlepší šance. V co jsem doufala, to jsem si nebyla jistá. V pár dalších dní života?  Nebo jenom ve skončení bolesti? Zbývalo mi ještě vůbec něco? Věděla jsem jenom, že nejsem připravená zemřít, jak jsem řekla předtím Melanii; můj pud sebezáchovy byl stejně dobře vyvinutý jako u každého normálního člověka.

Znovu jsme zatočili a zasáhly nás první paprsky světla. Před námi zela úzká, vysoká prasklina a zářila jasným světlem. Tohle světlo nebylo umělé, jako ta malá lampa dole u mé jeskyně. Bylo moc bílé, moc čisté.

Skrz úzkou prasklinu jsme nemohli jít jeden vedle druhého. Jeb šel tedy první a táhl mě za sebou. Jakmile jsme byli venku – a znovu jsme viděli – vyprostila jsem ruku z Jebova lehkého sevření. Nijak na to nereagoval, jenom položil volnou ruku zpátky na pušku.

Byli jsme v krátkém tunelu a klenutým vchodem sem prosvítalo jasnější světlo. Zdi tvořila ta samá děravá fialová skála.

Slyšela jsem hlasy. Byly tiché, ne tak naléhavé jako posledně, když jsem slyšela takovéhle mumlání celého davu. Nikdo nás dnes nečekal. Mohla jsem si jenom představovat, jaká bude jejich reakce na to, až se tak s Jebem objevím. Moje dlaně byly najednou studené a mokré, dýchala jsem mělce. Přiblížila jsem se k Jebovi tak blízko, jak to šlo, aniž bych se ho přitom dotýkala.

"Klid," zamumlal, aniž se otočil. "Oni se tě bojí víc než ty jich."

O tom jsem pochybovala. A i kdyby to nějakým způsobem mohla být pravda, v lidském srdci se strach stejně měnil na nenávist a násilí.

"Nikomu nedovolím, aby ti ublížil," zamumlal, když došel ke vchodu. "Rozhodně by sis na to ale měla zvyknout."

Chtěla jsem se zeptat, co tím myslel, ale on už byl ve vedlejší místnosti. Plížila jsem se půl kroku za ním a snažila se co nejvíc se schovat za jeho zády. Jediná myšlenka, která byla v tu chvíli hlasitější než všechno okolo byla na to, že by mi teď Jeb mohl utéct a někdo by mě tu našel samotnou.

Náš vstup přivítalo náhlé ticho.

Byli jsme znovu v té obrovské jeskyni, v té, kam mě poprvé přivedli. Jak dlouho už to bylo? Neměla jsem ponětí. Strop byl stále moc jasný na to, abych mohla zjistit, jak to tu bylo osvětlené. Předtím jsem si toho nevšimla, ale zdi nebyly neporušené – byly tu tucty různě velkých děr vedoucích do dalších tunelů. Některé byly sotva dost velké na to, aby se do nich vešel člověk, kdyby se skrčil, některé byly jenom přirozené trhliny a jiné, pokud rovnou nebyly vytvořené člověkem, byly alespoň upravené.

Pár lidí nás pozorovalo z různých těch výklenku a prasklin, ztuhlí uprostřed chůze. Víc jich bylo v otevřeném prostoru, jejich těla zmrazená právě v tom pohybu, který náš příchod přerušil. Jedna žena byla předkloněná a natahovala ruce, aby si zavázala tkaničku. Ruce jednoho muže byly ve vzduchu, jako by svým společníkům něco ukazoval. Jiný muž zavrávoral, jak se zarazil uprostřed kroku. Jeho noha prudce dopadla na zem, jak se snažil udržet rovnováhu; jeho dupnutí bylo jediným zvukem v tom obrovském prostoru. Ozvěna se rozeběhla po místnosti.

Bylo ode mě velmi špatné cítit vděk za to, že v Jebových rukou byla ta odporná zbraň... ale bylo to tak. Věděla jsem, že bez ní by nás pravděpodobně zaútočili. Lidé by se nepozastavili nad myšlenkou, že by ve snaze dostat se ke mně mohli ublížit Jebovi. Ale stejně nás mohli napadnout, i navzdory Jebově zbrani. Jeb mohl najednou postřelit jenom jednoho z nich.

Obraz v mé mysli byl už moc děsivý, aby se dal snést. Snažila jsem se soustředit na své okolí, což bylo už tak dost špatné.

Jeb se na chvíli zastavil, zbraň držel u prsou a hlaveň směřovala ven. Rozhlédl se po místnosti a mně připadalo, že se každému člověku postupně podíval do očí. Bylo jich tu méně než dvacet; netrvalo to dlouho. když byl s výsledkem své prohlídky spokojený, zamířil k levé stěně jeskyně. Následovala jsem ho jako stín a v uších mi tepala krev.

Nešel přímo napříč jeskyní, místo toho se držel u stěny. Přemýšlela jsem proč, dokud jsem si nevšimla plochy tmavší hlíny uprostřed podlahy – velmi velké plochy. Nikdo tam nestál. Byla jsem moc vyděšená, abych mohla udělat něco jiného než si té anomálie všimnout; ani jsem se nesnažila přijít na její účel.

Když jsme obcházeli místnost, zaznamenala jsem drobný pohyb. Předkloněná žena se narovnala a otočila se, aby se na nás mohla podívat. Gestikulující muž si založil ruce na prsou. Všechny oči se přivřely a tváře se nenávistně stáhly. Ale nikdo se nepohnul směrem k nám, nikdo nepromluvil. Ať už jim Kyle a ostatní o jejich konfrontaci s Jebem řekli cokoliv, vypadalo to, že to mělo přesně ten efekt, ve který Jeb doufal.

Jak jsme procházeli lesem lidských soch, všimla jsem si Sharon a Maggie, jak nás pozorují z ústí jedné velké chodby. Jejich výraz byl prázdná, jejich oči chladné. Nedívaly se na mě, jenom na Jeba. On je ignoroval.

Zdálo se mi, že to trvalo roky, než jsme došli na vzdálenou stranu jeskyně. Jeb zamířil ke středně velké díře, černé oproti jasu velké místnosti. Cítila jsem v zádech mrazení, jak na mě všichni zírali, ale neodvážila jsem se ohlédnout. Lidé pořád mlčeli, ale bála jsem se, že by nás mohli následovat. Byla úleva vklouznout do temnoty nové chodby. Jeb se dotkl mého lokte, aby mě vedl, a já neucukla. Hlasy za mnou se už neozvaly.

"To šlo líp, než jsem čekal," zamumlal Jeb, zatímco mě vedl jeskyní. Jeho slova mě překvapila a byla jsem ráda, že jsem nevěděla, co si myslel, že se stane.

Země se začala svažovat. Před námi zářilo tlumené světlo a chránilo mě tak před úplnou slepotou.