The Host- Kapitola 17

17.kapitola - Navštívená (Visited)

Horko mě zasáhlo jako první – vlhký vzduch tam visel jako stěna páry, zaplavil mě a vysrážel se mi na kůži. Moje pusa se automaticky otevřela, jak jsem se v hustém vzduchu snažila nadechnout. Pach vlhkosti tu byl silnější než předtím – byla to stejná kovová pachuť, jakou měla voda, ulpívala mi v krku.

Bublající hlasy přicházely ze všech stran, odrážely se od stěn. Úzkostlivě jsem mžourala skrz vířící mrak vlhkosti a snažila se rozeznat, odkud přicházejí. Bylo tu jasno – strop byl stejně oslňující jako ve velké místnosti, ale byl mnohem blíž. Světlo tančilo skrz páru, vytvářelo třpytící se závěs a skoro mě oslepilo. Moje oči se snažily přizpůsobit a v panice jsem se přitiskla k Jebovi.

Překvapilo mě, že to zvláštní mumlání nijak nereagovalo na náš příchod. Možná ani oni nás ještě neviděli.

"Je to tu trochu uzavřený," řekl Jeb omluvně a foukl do páry před sebou. Jeho hlas byl uvolněný, mluvil družným tónem a tak nahlas, že jsem leknutím nadskočila. Mluvil, jako bychom byli sami. A mumlání navzdory jeho hlasu pokračovalo.

"Ne že bych si stěžoval," pokračoval. "Už bych byl několikrát pod drnem, kdyby tohle místo neexistovalo. První takovej případ by samozřejmě byl ten, jak jsem tu poprvé zabloudil.

A teď, nikdy bychom se bez toho nemohli schovat. A bez místa, kde bychom se všichni schovali, jsme všichni mrtví, viď?"

Šťouchl do mě loktem; spiklenecké heslo.

"Velmi výhodné, jak to tak vypadá. Nedokázal bych to naplánovat líp, kdybych to modeloval z plastelíny."

Jeho smích trochu rozvířil mlhu a já jsem poprvé uviděla místnost, ve které jsme stáli.

Skrz tohle vlhké, vysoce vyklenuté místo tekly dvě řeky. To byl hovor, který mi zněl v uších – jak voda protékala přes a pod fialovou skálou. Jeb mluvil, jako bychom byli sami, protože to tak opravdu bylo.

Byla to vlastně jenom jedna řeka, to druhé byl spíš malý potok. Ten byl blíž; mělká stříbrná stužka ses ve světle přicházejícím od stropu leskla a potok vypadal, že každou chvíli přeteče. Ze zčeřených vlnek předl pronikavý ženský šepot.

Mužský bas přicházel od řeky, stejně jako tlustá mračna páry, ty stoupaly z širokých děr v zemi v nejvzdálenějším koutě místnosti. Řeka byla černá, napůl ponořená pod podlahou jeskyně a odkrytá v některých vymletých místech po celé délce místnosti, díry vypadaly temně a nebezpečně, řeka byla sotva viditelná, jak prudce pospíchala vstříc neviditelnému a neprozkoumatelnému cíli. Voda vypadala jako by se vařila, o čemž svědčilo i horko a pára, která z ní vycházela. I její zvuk zněl, jako když se vaří voda.

Ze stropu viselo pár dlouhých, úzkých stalaktitů a kapala z nich voda na stalagmity pod nimi. Tři z nich už se spojily a vytvořily tak úzké černé sloupy mezi dvěma rameny tekoucí vody.

"Musíš být opatrná," řekl Jeb. "Je tu docel proud. Když spadneš, jsi hotová. Jednou se to stalo." Sklonil hlavu, když na to vzpomínal, a najednou byl vážný.

Prudké černé víry podzemní řeky byly najednou mnohem hrozivější. Představila jsem si, jaké by to bylo být chycená ve vařícím se vodním víru, a otřásla jsem se.

Jeb mi lehce položil ruku na rameno. "Neboj se. Prostě se dívej, kam šlapeš, a budeš v pořádku. Tak," řekl Jeb a ukázal na vzdálenější konec jeskyně, kde se mělký potok nořil do tmavého tunelu, "první jeskyně tam vzadu je koupelna, vyhloubili jsme dno a udělali tam pěkné jezírko. Máme rozvrh na to, jak se kdo chodí koupat, ale není to až tak kvůli soukromí – je tam tma jako v pytli. Je to tam krásně vyhřáté, ale voda tě nespálí jako ta v tom horkém prameni támhle. Skrz puklinu projdeš do další jeskyně. Rozšířili jsme vchod, aby se jím dalo pohodlně projít. Dál už potok sledovat nemůžeme. Noří se hluboko do skály. Takže jsme to tam upravili na latrínu. Uspokojivou a hygienickou." Jeho hlas zněl samolibě, jako kdyby si připisoval veškeré zásluhy za tenhle výtvor přírody. I když on to tu vlastně objevil a vylepšil – pýcha tu asi byla na místě.

"Neradi plýtváme baterkami a většina z nás to tam zná zpaměti, ale protože jsi tu poprvé, můžeš si vzít tohle."

Jeb vytáhl z kapsy baterku a podal mi ji. Pohled na ni mi připomněl chvíli, kdy mě našel umírající v poušti, když kontroloval mé oči, aby poznal, co jsem zač. Netušila jsem proč, ale ta vzpomínka mě rozesmutnila.

"Nespoléhej na nějaké bláznivé nápady, že by tě řeka vynesla ven nebo tak něco. Jakmile jde voda pod zem, už se nevynoří," varoval mě.

Protože vypadal, že čeká na nějaké ujištění, že jsem jeho varování vzala na vědomí, jednou jsem krátce přikývla. Pomalu jsem z jeho ruky vzala baterku, dávala jsem pozor, abych neudělala žádný rychlý pohyb, který by ho mohl polekat.

Povzbudivě se usmál.

Rychle jsem následovala jeho pokyny – zvuk prudkého toku vody můj neklid nedělal snesitelnější. Bylo velmi zvláštní být pryč z Jebova dohledu. Co kdyby se tu někde někdo schovával, protože si dal dohromady, že sem tak jako tak někdy musím přijít? Slyšel by nás Jeb přes tu kakofonii řek?

Postupně jsem si baterkou posvítila na celou koupelnu, hledala jsem jakoukoliv známku léčky. Stíny, které vytvořila, mě neuklidnily, ale nenašla jsem žádný důvod, který by opodstatnil můj strach. Jebův tunel byl spíš jako malý bazén a voda byla černá jako inkoust. Pod její hladinou by byl člověk neviditelný tak dlouho, jak by dokázal zadržet dech... Rychle jsem proběhla úzkou prasklinou na druhé straně místnosti, abych utekla své představivosti. Jak jsem byla takhle daleko od Jeba, má panika mě skoro ovládla – nedokázala jsem normálně dýchat; pro hlasité pulzování v mých uších jsem skoro nic neslyšela. Když jsem se vracela do místnosti se dvěma řekami, spíš jsem běžela, než šla.

Najít Jeba, jak stojí pořád ve stejné pozici, sám, bylo pro mé roztříštěné nervy jako balzám. Mé dýchání se uklidnilo a tep se zpomalil. Netušila jsem, proč mi tenhle bláznivý člověk byl takovým uklidněním. Asi to bylo tak, jak to řekla Melanie, zoufalé časy.

"Není to rak špatný, co?" zeptal se Jeb, na tváři pyšný úšklebek.

znovu jsem jednou krátce kývla a vrátila mu baterku.

"Tyto jeskyně jsou velký dar," řekl, když jsme znovu vyrazili temnou chodbou. "V takhle velké skupině bychom bez nich nebyli schopni přežít. Magnolii a Sharon se dařilo vážně dobře – překvapivě dobře – tam nahoře, v Chicagu, ale pokoušely štěstí, když se schovávaly dvě. Je vynikající být zase členem komunity. Pak se opravdu cítím jako člověk."

Znovu mě chytil za loket, když jsme šplhali po hrubém schodišti.

"Omlouvám se za to, ehm, ubytování, ve kterém musíš být. Bylo to nejbezpečnější místo, které mě napadlo. Překvapilo mě, že tě kluci našli tak brzo." Jeb si povzdechl. "No, Kyle je vážně... motivovaný. Ale asi je to tak nejlepší. Možná by sis na to, jak to bude, měla zvyknout. Možná bychom pro tebe mohli najít nějaké útulnější místo. Budu o tom přemýšlet... Když jsem  tebou, nemusíš se aspoň schovávat v té malé díře. Jestli by ti vyhovovalo líp sednout si ke mně na chodbu, klidně můžeš. Ale s Jaredem..." jeho hlas se vytratil.

Překvapeně jsem naslouchala jeho omluvným slovům; tohle bylo mnohem víc, než v co jsem doufala, bylo v tom víc soucitu, než jsem si myslela, že je tenhle druh schopný projevit vůči svým nepřátelům. Váhavě jsem poplácala jeho ruku na svém lokti a snažila se mu tak říct, že tomu rozumím a nebudu mu působit žádné problémy. Byla jsem si jistá, že Jared byl mnohem radši, když jsem byla z dohledu.

Jeb neměl žádný problém s překladem mé mlčenlivé komunikace. "Hodná holka," řekl. "Na něco přijdeme. Doktor se může soustředit jenom na léčení lidských obyvatel jeskyně. Já si myslím, že ty jsi mnohem zajímavější živá."

Naše těla byla tak blízko u sebe, že musel cítit, jak se klepu.

"Neboj se. Doktor tě teď trápit nebude."

Nedokázala jsem se přestat třást. Jeb mi mohl slíbit jenom teď. nebyla žádná záruka, že se Jared nerozhodne, že moje tajemství je mnohem důležitější než ochrana Melaniina těla. Věděla jsem, že mít takovýhle osud, přála bych si, aby včera večer Ian uspěl. Polkla jsem a cítila modřiny na svém krku; vypadaly, jako kdyby sahaly od kůže až hluboko k vnitřním stěnám mého hrdla.

Nemůžeš vědět, kolik máš času, řekla mi před tak dlouhou dobou, když byl můj svět ještě pod kontrolou, Melanie.

Její slova se mi opakovala v hlavě, když jsme znovu vstoupili do velké místnosti, na hlavní náměstí Jebovy lidské komunity. Bylo plné, stejně jako první noc, a všichni na nás zírali očima, ve kterých planul vztek a zklamání, když se podívali na něho, a které byly vražedné, když se podívaly na mě. Dívala jsem se dolů, na kameny pod mýma nohama. Koutkem oka jsem viděla, že si Jeb znovu držel pušku připravenou.

Byla to vážně jenom otázka času. Cítila jsem, jak byla atmosféra plná nenávisti a strachu. Jeb mě nemůže bránit dlouho.

Byla úleva škrábat se zase tou úzkou puklinou, dívat se dopředu a vidět ten točitý černý labyrint chodeb a můj stěsnaný úkryt; mohla jsem doufat, že tam budu sama.

Velkou jeskyní za mnou se ozvalo zuřivé syčení, jako z hnízda hadů. Díky němu jsem si přála, aby mě Jeb vedl labyrintem rychleji.

Jeb se tlumeně zasmál. Připadalo mi, že čím déle ho znám, tím je divnější, když jsem s ním. Jeho smysl pro humor mě mátl, stejně tak jako jeho motivace.

"Někdy je to tu trochu nudný, víš," zamumlal, ale možná to řekl jen tak pro sebe. U něho bylo těžké to poznat. Možná až na mě přestanou být naštvaní, zjistí, že se jim vlastně hodí to vzrušení, které jim poskytuju."

Naše cesta tmou se kroutila jako had. Vůbec mi nepřipadala povědomá. Možná jsme šli jinudy, abych zůstala ztracená. Připadalo mi, že to trvá déle než předtím, ale konečně jsem za jednou zatáčkou uviděla matné modré světlo lampy u mé díry.

Vzchopila jsem se, přemýšlela jsem, jestli tu zase bude Jared. Pokud ano, věděla jsem, že bude naštvaný. Byla jsem si jistá, že by neschvaloval to, že mě Jeb vzal na exkurzi, nezáleželo by mu na tom, jak moc to bylo nutné.

Když jsme zahnuli za roh, viděla jsem, že o zeď vedle lampy je někdo opřený a směrem k nám vrhá dlouhý stín, ale jasně jsem viděla, že to nebyla Jared. Moje ruka v podvědomém záchvatu strachu stiskla Jebovu paži.

A potom jsem se na tu postavu podívala pořádně. Byl menší než já – proto jsem věděla, že to není Jared – a byl hubený. Malý, ale přesto dlouhý a šlachovitý. I v tlumeném světle modré lampy jsem viděla, že má kůži sluníčkem dohněda opálenou a že jeho černé vlasy mu sahají až po bradu.

Rozklepala se mi kolena.

Rukou, kterou jsem se držel Jebovy paže, jsem se o něho opřela, hledala jsem oporu.

"Teda, pro rány boží," vykřikl Jeb, očividně podrážděný. "To tu nikdo nedokáže jenom dvacet čtyři hodin udržet tajemství? Tak tohle mě teda štve! Parta klepen..." Jeho hlas se změnil v zavrčení.

Ani jsem se Jebovým slovům nenamáhala porozumět; byla jsem zabraná v té nejzuřivější bitvě mého života – všech mých životů.

Cítila jsem Melanii v každé buňce svého těla. Má nervová zakončení se chvěla, jak poznávala její přítomnost. Mé svaly se v očekávání natáhla směrem k ní. Rty se mi třásly a snažily se otevřít. Naklonila jsem se celým tělem dopředu k chlapci stojícímu v chodbě, protože mé ruce se nehýbaly.

Melanie se od té doby, co jsem ztratila kontrolu, naučila pár věcí a já s ní musela opravdu zápasit – tak moc, až se mi na čele zaperlily kapičky potu. Ale teď jsem neumírala uprostřed pouště. Ani jsem nebyla slabá a omámená a zmatená tím, že se objevil někdo, koho jsem považovala za ztraceného; věděla jsem, že tahle chvíle může přijít. Mé tělo bylo houževnaté, rychle se léčilo – byla jsem zase silná.  A síla mého těla dala sílu mé kontrole, mému odhodlání.

Vyhnala jsem ji ze svých končetin, vypudila jsem ji z každého úkrytu, který našla, zatlačila jsem ji zpátky do nejzazších zákoutí své mysli a zavřela ji tam.

Její porážka byla náhlá a úplná. Ááách, povzdechla si a znělo to skoro jako zasténání.

Jakmile jsem vyhrála, pocítila jsem zvláštní nával viny.

Už jsem věděla, že pro mě znamená víc, než jenom odolávající hostitel, který mi zbytečně ztěžuje život. Za těch pár společných týdnů se z nás staly společnice, možná dokonce i důvěrné přítelkyně – od té doby, co jsme se spojily proti společnému nepříteli, proti Hledačce. V poušti, s Kylovým nožem nad hlavou, jsem byla ráda, že pokud musím zemřít, nebudu to já, kdo zabije Melanii, a už tehdy pro mě byla víc než jenom tělo. Ale teď mi to připadalo jako něco mnohem většího. Litovala jsem, že jí působím bolest.

Ale bylo to nutné a ona to nechtěla pochopit. Jedno slovo, které řekneme špatně, jeden neuvážený pohyb, to všechno by znamenalo okamžitou popravu. Její reakce byly moc divoké, moc emocionální. Dostala by nás do maléru.

Musíš mi víc věřit, řekla jsem jí. Jenom se snažím nás udržet naživu. Vím, že nechceš uvěřit, že by nám tvoji lidé mohli ublížit...

Ale vždyť je to Jamie, zašeptala. Prahla po tom chlapci tak silně, že jsem pocítila slabost v kolenou.

Snažila jsem se na něho dívat nezaujatě – jenom jeden zasmušilý teenager opírající se o zeď s rukama pevně zkříženýma na prsou. Snažila jsem se ho vidět jako cizího a podle toho si naplánovat odpověď, nebo to něco, co by mohlo být mojí reakcí. Zkusila jsem to a nepovedlo se mi to. byl to Jamie, byl krásný a mé ruce – mé, ne Melaniiny – se ho toužily dotknout. Slzy mi naplnily oči a začaly mi v tenkých potůčcích stékat po tvářích. Mohla jsem jenom doufat, že v tlumeném světle tunelu nebudou vidět.

"Jebe," řekl Jamie – strohý pozdrav. Jeho oči se rychle mihly mým směrem a pak zase pryč.

Jeho hlas byl tak hluboký! Vážně už může být tak velký? Znovu na mě dolehla vina, když jsem si uvědomila, že jsem prošvihla jeho čtrnácté narozeniny. Melanie mi ukázala, který to byl den, a já jsem zjistila, že to byl ten samý, kdy se mi o Jamiem poprvé zdálo. Tolik probdělých hodin se snažila nechat si tu bolest pro sebe, skrýt své vzpomínky, aby toho chlapce ochránila, že se potom objevil v jejím snu. A já jsem napsala Hledačce.

Otřásla jsem se, nevěřila jsem, že jsem mohla být tak bezcitná.

"Co tu děláš, mladej?" chtěl vědět jeb.

"Proč jste mi to neřekli?" opáčil Jamie.

Jeb mlčel.

"Byl to Jaredův nápad?" nedal se Jamie.

Jeb si povzdechl. "Dobře, tak teď to víš. co dobrýho ti to dá, co? Jenom jsme tě chtěli –"

"Chránit?" přerušil ho Jamie hrubě.

Kdy tak zahořkl? Byla to moje chyba? Samozřejmě, že ano.

Melanie v mé hlavě začala vzlykat. Byl to hlasitý, rušivý zvuk – Jamieho a Jebův hlas ke mně doléhaly jako z velké dálky.

"Fajn, Jamie. Takže nepotřebuješ chránit. Co chceš?"

Vypadalo to, že tahle Jebova rychlá odpověď Jamieho rozhodila. Jeho oči kmitaly mezi Jebem a mnou, jak se snažil přijít s nějakou žádostí.

"Já – já si s ní chci promluvit... s tím," řekl nakonec. Jeho hlas byl vyšší, jak byl plný nejistoty.

"Ona moc nemluví," řekl mu Jeb. "Ale můžeš to zkusit, chlapče."

Jeb vykroutil svou paži  z mého sevření. Když byl volný, otočil se zády k nejbližší zdi a sesul se podle ní na zem. Usadil se tam a posunoval se tak dlouho, dokud nenašel pohodlnou pozici. Pušku si položil do klína. Jeho hlava se opřela o zeď a oči zavřely. Během pár vteřin vypadal, jako že spí.

Stála jsem tam, kde mě nechal, a snažila se nedívat se na Jamieho tvář, což se mi nedařilo.

Jamie byl znovu překvapený, jak lehce to Jeb přijal. Pozoroval starého muže opřeného o zeď s vykulenýma očima, vypadal tak mladší. Po pár minutách Jebovy nehybnosti se Jamie podíval zpátky na mě a jeho oči se zúžily.

Způsob, jakým se na mě díval – vztekle, moc se snažil vypadat odvážně a dospěle, ale měl v očích strach a bolest – přinutil Melanii vzlykat hlasitěji a mně se roztřásla kolena. Radši než riskovat další kolaps jsem se pomalu posunula ke zdi naproti Jebovi a sklouzla na zem. Objala jsem si rukama kolena a snažila se být co nejmenší.

Jamie mě chvíli pozoroval opatrnýma očima a pak udělal čtyři pomalé kroky dopředu a zastavil se nade mnou. Jeho pohled na chvíli zabloudil k Jebovi, který se ani nepohnul, ani neotevřel oči, a potom si ke mně kleknul. Jeho tvář byla najednou napjatá, vypadal velmi dospěle. Bolelo mě srdce za toho smutného muže ve tváři tohohle malého chlapce.

"Ty nejsi Melanie," řekl tiše.

Bylo těžké nepromluvit, protože teď jsem to byla já, kdo chtěl něco říct. Místo toho jsem po krátkém zaváhání zavrtěla hlavou.

"Ale jsi v jejím těle."

Po chvíli jsem znovu přikývla.

"Co se stalo s tvou... s její tváří?"

Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, jak má tvář vypadá, ale dovedla jsem si to představit.

"Kdo ti to udělal?" naléhal. Skoro se váhavě dotkl mého krku. Nehýbyla jsem se, před touhle rukou jsem necítila potřebu ucuknout.

"Teta Maggie, Jared a Ian," vyjmenoval jeb znuděným hlasem. Oba jsme při tom zvuku nadskočili. Jeb se nepohnul, jeho oči byly stále zavřené. Vypadal tak mírumilovně, jako kdyby Jamieho otázku zodpověděl ze spaní.

Jamie chvíli čekal a potom se se stejným napjatým výrazem znovu otočil na mě.

"Nejsi Melanie, ale znáš všechny její vzpomínky a tak, viď?"

Znovu jsem přikývla.

"Víš, kdo jsem?"

Snažila jsem se ta slova polknout, ale proklouzla mi. "Jsi Jamie." Nemohla jsem zabránit tomu, jak se ta slova obtočila okolo toho jména jako pohlazení.

Zamrkal, překvapený, že jsem prolomila své mlčení. Potom přikývl. "Správně," zašeptal.

Oba jsme se podívali na Jeba, který zůstal nehybný, a potom zpátky jeden na druhého.

"Pamatuješ si, co se jí stalo?" zeptal se.

Cukla jsem sebou a pak pomalu přikývla.

"Chci to vědět," zašeptal.

Zavrtěla jsem hlavou.

"Chci to vědět," zopakovav Jamie. Jeho rty se třásly. "Nejsem dítě. Řekni mi to."

"Není to... příjemné," vydechla jsem, nemohla jsem se zastavit. Bylo velmi těžké zakázat tomuhle chlapci, co chtěl.

Jeho rovné obočí se stáhlo a vystoupalo vysoko nad jeho rozšířené oči. "Prosím," zašeptal.

Podívala jsem se na Jeba. Zdálo se mi, že nás možná přimhouřenýma očima pozoruje, ale nebyla jsem si jistá.

Můj hlas byl jemný a tichý, jenom jako povzdech. "Někdo ji viděl jít na místo, kam se nesmělo. Věděl, že je něco špatně. Zavolal Hledače."

Trochu sebou cukl.

"Hledači se snažili ji přinutit, aby se vzdala. Utekla jim. Ale když ji zahnali do kouta, skočila do otevřené výtahové šachty."

Odvrátila jsem se od vzpomínky na tu bolest a viděla jsem, jak Jamieho tvář zbledla.

"Neumřela?" zašeptal.

"Ne. Máme velmi dovedné Léčitele. Uzdravili ji rychle. A potom do ní dali mě. Doufali, že bych jim mohla říct, jak dokázala tak dlouho přežít." Nechtěla jsem toho říct tolik a moje pusa se prudce zavřela. Jamie nevypadal, že by si mého uklouznutí všiml, ale Jebovy oči se pomalu otevřely a zastavily se na mé tváři. Jinak se ale nepohnul, a tak si Jamie té změny nevšiml.

"Proč jsi ji nenechala zemřít?" zeptal se. Musel těžce polknout, protože do jeho hlasu pronikal vzlyk. Bylo mnohem bolestnější to poslouchat, protože to nebyl zvuk, který by vydalo malé dítě vyděšené z neznámého, ale byla to dospělá agonie pochopení. Bylo těžké odolat a nepoložit mu ruku na tvář. Chtěla jsem ho obejmout a prosit, aby nebyl smutný. Jebovy oči se mihly k mým rukám a potom zpátky na mou tvář.

"Tohle rozhodnutí nebylo na mně," zamumlala jsem. "Když se to stalo, byla jsem pořád ještě v hibernačním spánku v hlubokém vesmíru."

Jamie znovu překvapeně zamrkal. Podobnou odpověď nečekal a já jsem viděla, jak bojuje s nějakou novou emocí. Podívala jsem se na Jeba; jeho oči hořely zvědavostí.

Stejná zvědavost, ač opatrnější, zvítězila nad Jamiem. "Odkud jsi přišla?" zeptal se.

Navzdory své náladě jsem se jeho nechtěnému nadšení zasmála. "Zdaleka. Z jiné planety."

"Co to bylo –" začal se ptát, ale přerušila ho jiná otázka.

"Co to sakra...?" vykřikl Jared, když se zastavil uprostřed kroku, jak nás uviděl, když zahnul za roh. "Zatraceně, Jebe! Dohodli jsme se, že to ne –"

Jamie prudce vyskočil. "Jeb mě sem nepřivedl. Ale tys měl."

Jeb si povzdechl a pomalu se postavil. Jak se zvedal, puška se mu skutálela z klína a spadla na podlahu. Zastavila se jenom pár desítek centimetrů ode mě. Znepokojeně jsem couvla.

Jared reagoval jinak. Rozběhl se ke mně, překonal celou chodbu jenom pár dlouhými kroky. Přitiskla jsem se ke zdi a přikryla si tvář rukama. Opatrně jsem ho pozorovala, jak prudce zvedl pušku od mých nohou.

"Snažíš se nás zabít?" téměř vykřikl na Jeba a strčil mu pušku do ruky.

"Uklidni se, Jarede," řekl unaveně Jeb. Vzal pušku do jedné ruky. ""Téhle věci by se nedotkla, ani kdybych ji tu nechal ležet celou noc. Copak to nevidíš?" Namířil hlaveň na mě a já jsem se přikrčila. "Tohle není Hledačka."

"Zmlkni, Jebe, prostě zmlkni!"

"Nech ho být," vykřikl Jamie. "Neudělal nic špatně."

"Ty!" opáčil Jared a otočil se k naštvanému Jamiemu. "Odsud hned vypadneš nebo si mě nepřej."

Jamie zatnul pěsti a zůstal stát na místě.

Jaredovy ruce se zvedly.

Šok mě přikoval na místě. Jak na sebe mohli křičet? Byli rodina, pouto mezi nimi bylo silnější než krev. Jared by Jamieho neuhodil – nemohl by! Chtěla jsem něco udělat, ale nemohla jsem přijít na to, co. Cokoliv, co by přivolalo jejich pozornost na mě, by je jenom víc rozčílilo.

Pro jednou byla Melanie klidnější než já. Nemůže Jamiemu ublížit, pomyslela si přesvědčeně. To není možné.

Podívala jsem se, jak proti sobě stojí jako nepřátelé a vyděsila jsem se.

Neměly jsme sem nikdy chodit. Vidíš, jak nešťastné jsme je udělaly, zasténala jsem.

"Neměls to přede mnou tajit," procedil Jamie mezi zuby. "A neměls jí ubližovat." Jedna z jeho rukou se uvolnila a ukázala na mou tvář.

Jared plivl na podlahu. "To není Melanie. Ona už se nikdy nevrátí, Jamie."

"Ale je to její tvář," trval Jamie na svém. "A její krk. Tobě ty modřiny nevadí?"

Jared spustil ruce. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Buď hned odejdeš, Jamie, a necháš mi trochu pr

Zpět na hlavní stranu blogu