The Host- Kapitola 18

18.kapitola - Znuděná (Bored)

Zbytek dne jsem s jedinou výjimkou strávila v naprostém mlčení.

Ta výjimka byla, když Jeb o pár hodin později přinesl jídlo, mně i Jaredovi. Jak položil tác do vchodu mé jeskyně, omluvně se na mě usmál.

"Díky," zašeptala jsem.

"Nemáš zač," řekl.

Slyšela jsem, jak Jared zavrčel, podrážděný z našeho malého rozhovoru.

Byl to jediný zvuk, jaký jsem od Jareda za celý den slyšela. Byla jsem si jistá, že tam byl, ale neslyšela jsem ho ani dýchat, abych si to přesvědčení mohla potvrdit.

Byl to velmi dlouhý den – velmi stěstnaný a velmi mdlý.

Zkusila jsem snad každou možnou pozici, ale nikdy se mi nepodařilo, aby celé mé tělo leželo pohodlně. V zádech mi tepala nepřetržitá bolest.

Melanie a já jsme hodně přemýšlely o Jamiem. Většinu času jsme strávily obavami, jak jsme mu naším příchodem ublížily, jak mu teď ubližujeme. Co v porovnání s tím znamenal splněný slib?

Čas ztrácel smysl. Mohl být západ slunce, mohlo svítat – tady bych o tom stejně nevěděla, pohřbená hluboko pod zemí. Už nám s Melanií došla témata k hovoru. Apaticky jsme se probíraly našimi společnými vzpomínkami, jako kdybychom přepínaly televizní kanály, aniž bychom se zastavily na nějakém konkrétním. Na chvíli jsem si zdřímla, ale nedokázala jsem upadnout do hlubšího spánku, protože jsem ležela tak nepohodlně.

Když se Jeb konečně vrátil, chtělo se mi tu jeho vrásčitou tvář políbit. Naklonil se do mé cely, na tváři mu pohrával úsměv.

"Čas na další procházku?" zeptal se mě.

Dychtivě jsem přikývla.

"Já to udělám," zavrčel Jared. "Dej mi pušku."zaváhala jsem a neohrabaně se přikrčila ve vchodu do své jeskyně, dokud na mě Jeb nekývnul.

"Jdi," řekl mi.

Vylezla jsem ven. Byla jsem celá ztuhlá a mé nohy byly vratké, musela jsem se opřít o Jebovu napřaženou ruku, abych chytila rovnováhu. Jared udělal znechucený zvuk a stočil pohled stranou. Pevně svíral pušku, až mu zbělaly klouby. Ten pohled se mi nelíbil. Vadilo mi to víc, než když pušku držel Jeb.

Jared nebyl tak tolerantní jako Jeb. Vyrazil do černého tunelu a ani se neohlédl.

Bylo to těžké – Jared nenadělal moc hluku a nevedl mě, takže jsem musela jít s jednou rukou nataženou před sebou, abych nenarazila do skály. Dvakrát jsem na nerovné podlaze upadla. Přestože mi Jared nepomohl, alespoň počkal, dokud neslyšel, že jsem zase na nohou. Jednou, když jsem v rovnější části chodby zrychlila, jsem se k němu moc přiblížila, má tápající ruka se dotkla jeho zad a kopírovala obrys jeho ramene, než mi došlo, že jsem se nedotýkala další skály. Poskočil dopředu a s naštvaným zasyčením uhnul před mým dotykem.

"Promiň," zašeptala jsem a cítila jsem, jak mi hoří tváře.

Neodpověděl mi, ale zrychlil krok, takže následovat ho teď bylo mnohem těžší.

Byla jsem zmatená, když se před námi najednou objevilo světlo. Šli jsme jinudy? Tohle nebyl jas té největší jeskyně. Byl tlumený, bledý a stříbřitý. Ale úzké štěrbiny, kterými jsme procházeli, vypadaly stejně... Až, když jsme byli v tom obrovském prostoru, jsem si uvědomila, čím to je.

Byla noc; světlo tlumeně zářící od stropu bylo spíš měsíční než sluneční. Využila jsem toho, že nebylo tak oslepující, a snažila se odhalit jeho tajemství. Vysoko, tak vysoko nade mnou zářily stovky malých měsíců a jejich paprsky tlumeně dopadaly na vzdálenou podlahu. Ty malé měsíce byly rozptýlené v nepravidelných chomáčích, některé dál od ostatních než jiné. Potřásla jsem hlavou. I když jsem se teď mohla dívat přímo do světla, nedokázala jsem mu porozumět.

"Pojď," poručil mi Jared naštvaně. Byl pár kroků napřed.

Trhla jsem sebou a pospíšila si, abych ho dohonila. Mrzelo mě, že jsem se nechala takhle rozptýlit. Viděla jsem, jak moc mu vadilo, když na mě musel promluvit.

Nečekala jsem, že by mi nabídl baterku, když jsme došli do místnosti s řekami, a ani jsem se toho nedočkala. Bylo to tu také tlumeně osvětlené jako velká místnost, ale tady bylo na stropě těch zvláštních měsíců jenom asi dvacet. Jaredova čelist ztuhla a díval se na strop, zatímco jsem váhavě došla do místnosti s temným bazénkem. Napadlo mě, že kdybych uklouzla a spadla do divokého podzemního horkého pramene a zmizela, Jared by to pravděpodobně považoval za šťastný zásah osudu.

Myslím, že by byl smutný, nesouhlasila Melanie, zatímco jsem se objímajíc zeď pomalu plížila do ‚koupelny‘. Kdybychom spadly.

Pochybuji. Možná by mu to připomnělo bolest, jakou cítil, když tě ztratil poprvé, ale byl by šťastný, kdybych já zmizela.

To protože tě nezná, zašeptala Melanie a potom se ztratila, jako kdyby byla najednou velmi vyčerpaná.

Překvapeně jsem ztuhla na místě. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, jako kdyby mi Melanie prvě složila kompliment.

"Pohni," štěkl Jared ze sousední místnosti.

Pospíchala jsem temnotou tak rychle, jak mi to strach dovolil.

Když jsme se vrátili, u modré lampy na nás čekal Jeb a u jeho nohou ležely dva beztvaré válce a dva nerovné obdélníky. Předtím jsem si jich nevšimla. Možná je přinesl, zatímco jsme byli pryč.

"Budeš tu dneska spát ty nebo mám já?" zeptal se Jeb Jareda opatrně.

Jared se podíval na stíny u Jebových nohou.

"Já," odpověděl úsečně. "A stačí mi jedna deka."

Jeb nadzvedl jedno tlusté obočí.

"Není to jeden z nás, Jebe. Nechals to na mně, takže se do toho nepleť."

"Ale ona není zvíře, hochu. A se psem bys takhle také nezacházel."

Jared neodpověděl. Jeho zuby scvakly dohromady.

"Nikdy jsem tě nepovažoval za krutého muže," řekl jemně Jeb. Ale sebral jeden válec, prostrčil ruku poutkem a přehodil si ho přes rameno. Potom do druhé ruky vzal jeden z obdélníků – polštář.

"Promiň, drahá," řekl, když mě míjel, a poplácal mě po rameni.

"Tohle vynech!" zavrčel Jared.

Jeb pokrčil rameny a loudal se pryč. Zalezla jsem do své cely, ještě než zmizel z dohledu; schovala jsem se v jejích nejtemnějších zákoutích a stočila se do klubíčka, o kterém jsem doufala, že je moc malé na to, aby bylo vidět.

Místo aby se schoval před tunelem tak, abych ho neviděla, rozložil si Jared deku přímo před vchodem do mého vězení. Párkrát si natřásl polštář, asi aby zdůraznil, že on ho má. Položil se na matraci a zkřížil ruce na prsou. To byla jediná část jeho těla, kterou jsem skrz důru viděla – jeho zkřížené ruce a kus břicha.

Jeho kůže byla stejně dohněda opálená jako ve snech, které mě v posledním půlroce pronásledovaly. Bylo zvláštní vidět tenhle kus mých snů v realitě ani ne metr a půl ode mě. Surrealistické.

"Nedokážeš se kolem mě proplížit," varoval mě. Jeho hlas byl mírnější než předtím – ospalý. "Jestli to zkusíš..." Zívl. "Zabiju tě."

Neodpověděla jsem. To varování mě do mě uhodilo jako urážka. Proč bych se měla pokoušet se kolem něj proplížit? Kam bych šla? Do rukou těch barbarů, co na mě tam venku čekají a všichni si přejí, abych se pokusila o něco přesně tak hloupého? Nebo snad předpokládali, že bych nějak dokázala kolem nich proklouznout zpátky do pouště, která mě posledně, co jsem se ji pokusila přejít, málem upekla zaživa? Zajímalo by mě, čeho všeho si myslel, že jsem schopná. Jaký plán si myslel, že sleduji, abych ovládla tenhle jejich malý svět? Opravdu jsem vypadala tak mocná? To mu snad nebylo jasně, jak jsem bezbranná?

Poznala jsem, když už hluboce spal, protože sebou začal škubat přesně tak, jak si Melanie vzpomínala, že někdy dělal. Takhle neklidně spal, jenom když byl rozrušený. Pozorovala jsem, jak se jeho prsty zatínají a povolují, a přemýšlela jsem, jestli v jeho snu nebyly náhodou sevřené kolem mého hrdla.

*

Následující dny – mohl to být asi týden, bylo těžké udržet si pojem o čase – byly velmi tiché. Jared byl jako mlčenlivá zeď mezi mnou a vším ostatním, ať už dobrým či zlým. Nebylo tu slyšet nic kromě mého vlastního dýchání, mých vlastních pohybů; nebylo vidět nic než černá jeskyně kolem mě, kruhu tlumeného světla, známého tácu se stále stejným přídělem, krátkých, kradmých pohledů, které po mě vrhal Jared; žádné doteky kromě těch, kdy se mi do kůže zabodávaly ostré kameny; žádná chuť kromě hořké vody, tvrdého chleba, nijaké polévky, dřevnatých kořenů, znovu a znovu.

Byla to velmi zvláštní kombinace: neustálá hrůza, trvalé bolestivé fyzické nepohodlí a nesnesitelná monotónnost. Z těch tří bylo asi nejtěžší zvládnout tu smrtelnou nudu. Mé vězení byla komnata smyslové deprivace.

Společně s Melanií jsme se bály, že se zblázníme.

Obě slyšíme v hlavě hlas, zdůraznila. To nikdy není dobré znamení.

Zapomeneme mluvit, obávala jsem se. Jak už je to dlouho, co na nás někdo promluvil?

Před čtyřmi dny jsi poděkovala Jebovi, že ti přinesl jídlo, a on řekl, že nemáš zač. Tedy myslím, že to bylo před čtyřmi dny. Ale určitě to bylo před čtyřmi dlouhými spánky. Znělo to, jako kdyby si povzdechla. Přestaň si okusovat nehty – trvalo mi roky, než se mi podařilo si to odvyknout.

Ale dlouhé, ostré nehty mi vadily. Nemyslím si, že bychom si z dlouhodobého hlediska musely dělat hlavu se zlozvyky.

Jared už znovu nenechal Jeba přinést jídlo. Místo toho ho vždycky někdo přinesl na konec chodby a Jared tam potom vrátil prázdný tác. Měla jsem vždycky to samé – chleba, polévku a zeleninu – dvakrát denně. Někdy tu byly i věci navíc pro Jareda, balené jídlo s tištěnými jmény, která jsem poznávala – Red Vines, Snickers, Pop-Tarts. Snažila jsem se představit si, jak se lidé mohli k těm delikatesám dostat.

Nečekala jsem, že by se se mnou rozdělil – samozřejmě, že ne – ale několikrát mě napadlo, jestli si myslí, že v to doufám. Jedním z mých mála rozptýlení bylo poslouchat ho, jak jí tyhle dárky, protože to vždycky dělal velmi ostentativně, možná chtěl zdůraznit, že něco má, stejně jako první noc s tím polštářem.

Jednou Jared pomalu roztrhl balík Cheetos – stejně teatrálně jako obvykle – a bohatá vůně umělého sýrového prášku naplnila mou jeskyni... lahodná, neodolatelná. Začal pomalu jíst, tak, abych jasně slyšela každé kousnutí.

Můj žaludek hlasitě zakručel a sama jsem se sobě musela zasmát. Už jsem se tak dlouho nesmála; snažila jsem se vzpomenout si, kdy to bylo naposledy, ale nepodařilo se mi to – jenom ten zvláštní výbuch hysterie v poušti, který se opravdu nedal počítat jako smích. Dokonce i předtím, než jsem přišla sem, jsem moc věcí, které by mi připadaly zábavné, nenacházela.

Ale tohle mi z nějakého důvodu připadalo tak veselé – to, že můj žaludek tak touží po jedné malé křupce – že jsem se znovu zasmála.

Nevěděla jsem, jak ho moje reakce mohla urazit, ale najednou se zvedl a zmizel. Za chvíli jsem ho znovu uslyšela jíst Cheetos, ale z mnohem větší dálky. Vykoukla jsem z díry a uviděla, že sedí ve stínu na konci chodby, zády ke mně. Zastrčila jsem hlavu zpátky dovnitř, bála jsem se, že by se mohl otočit a přistihnout mě, jak ho pozoruji. Od té doby zůstával tam na konci chodby, jak nejvíc to šlo. Jenom v noci se vždycky natáhl před vchodem do mého vězení.

Dvakrát za den – nebo spíš dvakrát za noc, protože mě nikdy nevzal ven, když tam byli ostatní – jsme šli do místnosti s řekami, byly to světlejší chvilky nehledě na tu hrůzu, protože to byl jediný čas, kdy jsem nebyla zkroucená do různých nepřirozených pozic, do kterých mě nutila má malá jeskyně. Znovu se tam vměstnat bylo pokaždé těžší než předtím.

Třikrát v tom týdnu, vždycky v době spaní, nás někdo přišel zkontrolovat.

Poprvé to byl Kyle.

Probudilo mě, jak se Jared prudce postavil. "Vypadni odsud," varoval Kyla a držel pušku připravenou.

"Jen kontrola," řekl Kyle. Jeho hlas zněl z dálky, ale byl dost hlasitý a hrubý na to, abych poznala, že to není jeho bratr. "Jednou tu nemusíš být. Jednou můžeš spát moc tvrdě."

Jaredovou jedinou odpovědí bylo odjištění zbraně.

Slyšela jsem, jak se Kylův smích pomalu vytrácí, jak odcházel.

V dalších dvou případech jsem nevěděla, kdo to byl. Znovu Kyle nebo možná Ian, nebo někdo, čí jméno jsem neznala. Věděla jsem jenom to, že mě dvakrát probudilo, jak Jared vyskočil na nohy a namířil na vetřelce pušku. Už jsem neslyšela žádná slova. Ať už nás kontroloval kdokoliv, neobtěžoval se promluvit. Když byli pryč, Jared vždycky znovu rychle usnul. Mně trvalo trochu déle, než se mi podařilo dostatečně uklidnit zrychlené srdce.

Počtvrté to bylo jiné.

Ještě jsem úplně nespala, když se Jared prudkým pohybem zvedl na kolena. Zvedl se s puškou v ruce a s kletbou na rtech.

"Klid," zamumlal z dálky nějaký hlas. "Přicházím v míru."

"Ať už chceš cokoliv, nevěřím ti," zavrčel Jared.

"Chci si jenom promluvit." Hlas se přiblížil. "Jsi tady dole zahrabanej a propásneš všechny důležitý diskuze... Chybí nám tvůj pohled na věc."

"Jistě," řekl Jared sarkasticky.

"Ach, odlož tu zbraň. Kdybych s tebou přišel bojovat, přivedl bych si tentokrát čtyři chlapy."

Chvíli bylo ticho, a když Jared znovu promluvil, nesl jeho hlas stopy černého humoru. "Jak se poslední dobou má tvůj bratr?" zeptal se. Vypadalo to, že se mu ta otázka líbí. Uvolnil se, když mohl svého návštěvníka popichovat. Posadil se a opřel se o zeď na půl cesty k mému vězení, uvolněně, ale se zbraní stále připravenou.

Zabolel mě krk, jako kdyby si uvědomil, že ruce, které ho pochroumaly, byly velmi blízko.

"Pořád ještě fňuká kvůli svému nosu," řekl Ian. "No, vlastně to není poprvé, co je zlomený. Povím mu, že jsi řekl, že je ti to líto."

"Není."

"Já vím. Nikomu nikdy není líto, že praštil Kyla."

Tiše se spolu zasmáli; v jejich pobavení byl slyšet náznak kamarádství, který ale vypadal, že sem naprosto nepatří, jak Jared držel pušku namířenou Ianovým směrem, jakkoliv uvolněně ji měl položenou na klíně. I když, spojení utvořená na tomto zoufalém místě musela být velmi silná. Silnější než krev.

Ian se posadil na matraci vedle Jareda. Viděla jsem siluetu jeho profilu, černý obrys proti modrému světlu. Všimla jsem si, že jeho nos byl dokonalý – rovný, tak trochu orlí, ten typ nosu, který jsem viděla na obrázcích slavných soch. Znamenalo to, že si o něm ostatní myslí, že je snesitelnější, než jeho bratr, jehož nos byl už mockrát zlomený? Nebo jenom že lépe uhýbal?

"Tak co chceš, Iane? Nemyslím si, že jenom omluvu pro Kyla."

"Řekl ti to Jeb?"

"Nevím, o čem mluvíš."

"Vzdali pátrání. Dokonce i Hledači."

Jared na to neodpověděl, ale cítila jsem, jak v atmosféře kolem něho náhle narostlo napětí.

"Pro jistotu je pozorujeme, ale nikdy nevypadali, že by byli nějak zvlášť plni starostí. Jejich pátrání se nikdy nevzdálilo od místa, kde jsme nechali auto, a pár posledních dní už viditelně hledali spíš tělo než přeživšího. A před dvěma dny jsme měli štěstí – jedna pátrací skupina nechala venku nějaké odpadky a na jejich základní tábor zaútočila smečka kojotů. Jeden z nich se vrátil později a zvířata překvapil. Kojoti na něho zaútočili a zatáhli ho dobrých sto metrů do pouště, než ostatní zaslechli jeho křik a zachránili ho. Samozřejmě byli ozbrojení. Snadno kojoty zahnali a jejich oběť nebyla vážně zraněná, ale tahle událost zřejmě zodpověděla všechny otázky, které si mohli klást o tom, co se stalo tady našemu hostovi."

Napadlo mě, jak mohli být schopní takhle špehovat Hledače, kteří po mně pátrali – vidět toho tolik. Cítila jsem se tou myšlenkou zvláštně odhalená. Ta představa se mi nelíbila: neviditelní lidé sledující nenáviděné duše. Po kůži na krku mi přeběhl mráz.

"Takže se sbalili a odjeli. Hledači vzdali hledání. Všichni dobrovolníci šli domů. Nikdo už to nehledá." Jeho hlava se otočila na mě a já jsem se přikrčila a doufala, že je dost velká tma na to, aby mě viděli – že stejně jako jeho tvář budu i já vypadat jenom jako černý stín. "Myslím, že to bylo oficiálně prohlášeno za mrtvé, pokud si teda o tom vedou záznamy, jako jsme to dělali my. Jeb opakuje "Vždyť jsem ti to říkal!" každému, kdo se zastaví dost dlouho na to, aby to slyšel."

Jared zavrčel něco nesrozumitelného, dokázala jsem rozeznat jenom Jebovo jméno. Potom se prudce nadechl, znovu vydechl a řekl: "Fajn, myslím, že tím to končí."

"Vypadá to tak." Ian na chvíli zaváhal a potom dodal: "Až na... No, asi to stejně nic není."

Jared znovu ztuhl; nechtěl, aby mu něco uniklo. "Pokračuj."

"Nikdo kromě Kyla si z toho velkou hlavu nedělá a ty víš, jaký Kyle je."

Jared něco zavrčel na souhlas.

"Máš pro tyhle věci nejlepší instinkt; chtěl jsem znát tvůj názor. Proto jsem tady, vkládám svůj život do tvých rukou, když vstupuji do zakázané oblasti," řekl Ian suše, ale potom jeho hlas zase úplně zvážněl. "Víš, je tu jedna... je to Hledačka, o tom není pochyb – nosí Glock."

Chvíli mi trvalo, než jsem tomu slovu porozuměla. Nebyla to známá část Melaniina slovníku. Když mi došlo, že mluví o nějaké zbrani, ze zasněného, závistivého tónu jeho hlasu se mi udělalo špatně.

"Kyle si všimnul jako první, jak se liší od zbytku. Nevypadalo to, že by pro ostatní byla nějak moc důležitá – rozhodně ne pro tu část, která rozhodovala. Ano, měla dost návrhů, podle toho, co jsme viděli, ale nevypadalo to, že by ji někdo poslouchal. Docela by se nám bývalo hodilo, kdybychom mohli slyšet, co říkali..."

Znovu mi přeběhl mráz po zádech.

"Každopádně," pokračoval Ian, "Když odvolali hledání, tomuhle se to nelíbilo. Víš, jak jsou ti paraziti vždycky tak... moc milí? Bylo to divně – tohle bylo nejdál, co jsem je kdy viděl zajít. Nebyla to opravdová hádka, protože tomu jednomu nikdo z ostatních neodporoval, ale rozhodně to vypadalo, že se to nespokojené hádá s nimi. Hlavní skupina Hledačů si ho nevšímala – jsou pryč."

"A to nespokojené?" zeptal se Jared.

"Vzalo si auto a jelo na půl cesty do Pichaco. Potom to jelo zpátky do Tucsonu. A potom znovu na západ."

"Pořád hledá."

"Anebo je zmatené. Zastavilo se v tom obchodě u vrcholu. Mluvilo s tím parazitem, cp tam pracuje, přestože ten už vyslýchanej byl."

"Hmm," zabručel Jared. Zajímalo ho to, soustředil se na to.

"Potom to šlo na túru na vrchol – hloupost. Muselo se to upéct zaživa, od hlavy k patě to bylo v černé."

Tělem mi proběhl křeč; najednou jsem nebyla na zemi, tiskla jsem se k zadní zdi své cely. Ruce mi instinktivně vylétly nahoru, chránit obličej. Slyšela jsem, jak se malým prostorem rozběhla ozvěna syknutí a až když dozněla, tak mi došlo, že bylo moje.

"Co to bylo?" zeptal se Ian šokovaným hlasem.

Vykoukla jsem skrz prsty a uviděla obě jejich tváře, jak mě pozorují skrz díru. Ianova tvář byla černá, ale ást té Jaredovy byla osvětlená, jeho rysy byly tvrdé jako kámen.

Chtěla jsem být nehybná, ale mé tělo sebou divoce škubalo, nedokázala jsem to kontrolovat.

Jared se natáhl pryč a za chvíli měl v rukou lampu.

"Podívej se na jeho oči," zamumlal Ian. "Je to vyděšené."

Viděla jsem teď výrazy obou jejich tváří, ale dívala jsem se jenom na Jareda. Jeho vypočítavý pohled byl pevně upřený na mě. Myslím, že přemýšlel o tom, co mu řekl Ian, a snažil se najít podnět, který mě přinutil k tomuhle chování.

Mé tělo se nepřestávalo třást.

Ona se nikdy nevzdá, zasténala Melanie.

Já vím, já vím, naříkala jsem já.

Kdy se náš odpor změnil ve strach? Můj žaludek se začal stahovat a zvedat. Proč prostě nemohla jako všichni ostatní dojít k závěru, že jsem mrtvá? A až budu mrtvá, bude mě stále pronásledovat?

"Kdo je ta Hledačka v černém?" vyštěkl najednou Jared.

Mé rty se zachvěly, ale neodpověděla jsem. Mlčení bylo nejbezpečnější.

"Vím, že umíš mluvit," zavrčel Jared. "Mluvíš s Jebem a s Jamiem. A teď budeš mluvit se mnou."

Vlezl do vchodu do mé jeskyně a překvapeně zafuněl, jak ho překvapilo, že se musel tak moc skrčit, aby se tam vešel. Nízký strop ho přinutil si kleknout, a to se mu nelíbilo. Viděla jsem, že by byl mnohem raději, kdyby nade mnou mohl stát.

Neměla jsem kam utéct. Už takhle jsem byla vmáčknutá v tom nejzazším koutě. V jeskyni bylo sotva dost místa abychom se sem vešli dva. Cítila jsem na kůži jeho dech.

"Řekni mi, co víš," poručil.