Na věrtné hůrce- Kapitola 11
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Když jsem tak o tom sama pro sebe přemýšlela, posedl
mě občas náhlý strach a já si nasadila klobouk a vyšla se
podívat, jak to na starém statku dopadá. Říkala jsem si
v duchu, že je to má povinnost upozornit ho, jaké řeči
o něm kolují. Pakjsem si ale připomněla,jakje ve své
zhýralosti zatvrzelý, a zas jsem se vzdala naděje, že bych mu
mohla prospět.
Couvla jsem před pomyšlením, že bych měla znovu
vstoupit do toho smutného domu, a jak by mě s takovým
poselstvím asi přijal.
Jednou jsem dospěla až k zahradní brance, zaskočila
jsem si tam na cestě do Gimmertonu. Stalo se to asi v té
době, o které zrovna vyprávím. Bylo mrazivé sluneční
odpoledne, země byla holá, silnice do sucha ztvrdlá. Přišla
jsem ke kamennému mezníku, kde ze silnice odbočuje cesta
vlevo k slatinám; ten hrubý sloupek z pískovce tam má
vytesáno na severní straně V. H., na východní G. a na
jihozápadní D. a slouží za ukazatele k Větrné hůrce,
k vesnici a k Drozdovu. Sluneční odlesk na šedinách starého
sloupu mi připomínal léto. Nevím proč, ale najednou
mi srdce přetékalo polozapomenutými dojmy z dětství.
S Hindleym jsme tu měli před dvaceti lety své oblíbené
místečko. Dlouhojsem hleděla na ten omšelý kámen, a když
jsem se sklonila a podívala se dolů, byla v něm při zemi
jamka, stále ještě plná hlemýždích skořápek a kamínků,
kteréjsme si tam rádi schovávali sjinými, méně odolnými
hračkami. A tujsem si představila živějako ve skutečnosti
kamaráda svých dětských let, jak sedí na uschlé trávě,
/115/
sklání tmavovlasou hranatou hlavu a kouskem břidlice
vyhrabuje hlínu.
"Chudáček Hindley!" zvolala jsem bezděčně. Lekla
jsem se. Na chvilku mě oklamal zrak a já měla přelud,
dítě se ohlédlo a podívalo se mi do očí. V mžiku to zase
zmizelo, ale mne najednou zachvátila neodolatelná touha!
Si pospíšit k Větrné hůrce. Pověrčivá předtucha mi našeptá-
vala, abych se tomu popudu nevzpírala. Což jestli umřel ,
pomyslila jsem si - nebo umírá? Snad je to předzvěst smrti.
Čím blíž jsem přicházela k statku, tím jsem byla neklidnější,
a když jsem zahlédla dům, roztřásla jsem se na celém ,
těle. Přelud mě předešel - stál tam a díval se na mne brankou.
Takový byl aspoň můj první dojem, když jsem
spatřila kučeravého hnědookého chlapce, který se tiskl opá-`
lenou tvářičkou k laťkoví dvířek. Pak ,jsem si uvědomíla,
že to musí být Hareton, můj malý Hareton, nemnoho
změněný od té doby, co jsem ho tu před deseti měsíci
zanechala.
"Požehnej pánbůh, miláčku !" zavolala jsem a ihned
zapomněla na své bláhové strachy. "Já jsem Nelly, Haretone .
Nelly, tvá chůva!"
Ustoupil, aby se mohl rozpřáhnout, a zdvihl veliký
oblázek.
"Přišla jsem na návštěvu k tatínkovi, Haretone," dodala jsem.
Z jeho chování jsem usoudila, že mě v duchu
nespojuje s tou Nelly, na kterou snad ještě vzpomíná .
ačli nezapomněl.
Rozpřáhl se, aby hodil. Začala jsem ho konejšit vlídnými
slovy, ale to ho nezadrželo - kámen mě uhodil do
klobouku. Současně spustil hošík překotný proud nadávek - ať
už znaljejich význam nebo ne, ovládal je plynně
a vyslovoval je s náležitým důrazem. Dětské rysy se mu
přitom zkřivily ohyzdnou zlobou. Chápete, že mě to víc
zarmoutilo než rozhněvalo . bylo mi do pláče. Vytáhla
jsem z kapsy pomeranč a podávala mu ho na usmířenou.
Zaváhal a pak mijej vytrhl z ruky,jako by se bál, že ho chci
jen navnadit a pak se mu vysmát. Ukázala jsem mu ještě
jeden; ale tak, aby na něj nedosáhl.
/116/
"Kdo tě to učí takhle pěkně mluvit, chlapečku?" vyptávalajsem
se. "Pan kaplan?"
"Hrom do kaplana, a do tebe taky ! Dej to sem !" odpověděl.
"Řekni mi, kdo tě to učí, a dostaneš pomeranč," povídám.
"Kdopakje tvůj učitel?"
Táta bubák !"
"A co tě učí táta?" vyptávala jsem se znova.
Chňapl po pomeranči, zdvihla jsem ruku výš. "Co se
učíš od táty?"
"Nic. Nechodit mu na oči. Táta má na mě vztek, protože mu
nadávám."
A to tě bubák učí tátovi nadávat?"
"No - to ne," zajíkl se.
"A kdo tedy.
Heathcliff."
"
Ptala jsem se ho, má-li pana Heathcliffa rád.
"Jo," prohlásil.
Chtěla jsem, aby mi řekl, proč ho má rád, ale vytáhla
jsem z něho jen tolik : "A já nevím. Protože oplácí tátovi,
jaký je táta na mě. Když mi táta vynadá, tak on vynadá
tátovi. Říká, že můžu dělat, co chci."
"A kaplan tě neučí číst a psát?" zeptala jsem se ještě.
"Ne, kaplan k nám nesmí ani páchnout, Heathcliff by
mu vyrazil všechny zuby."
Vložila jsem mu pomeranč do ruky a vzkázala jsem
po něm tatínkovi, že nějaká Nelly Deanová by s ním
chtěla mluvit a čeká u zahradních vrátek. Chlapec odešel
chodníčkem a vstoupil do domu, ale na prahu se místo
Hindleyho objevil Heathcliff. Já se otočila a vzala nohy
na ramena. Zastavila jsem se až u kamene na rozcestí,
vyčerpaná,jako by mě honili všichni čerti. Tohle se celkem
netýká slečny Isabely, ledaže mě to pobídlo, abych zůstala
bděle na stráži a za žádnou cenu nedopustila, aby jeho
zhoubný vliv pronikl i do Drozdova. Musím paní Lintonové za
každou cenu tohle potěšení zatrhnout, i kdyby
z toho měla být nevímjaká bouřka, říkalajsem si.
Když přišel Heathcliff na další návštěvu, naše slečna
/117/
sypala právě na dvoře holubům. Tři dni už se švagrovou
nemluvila, ale taky se už neozývaly její mrzuté nářky
a to byla pro nás velká úleva. Heathcliff neměl ve zvyku
věnovat slečně Lintonové jedinou zbytečnou pozornost
to mi bylo známo. Ale tentokrát, když jí uviděl, rozhlédl
se z opatrnosti nejprve po všech oknech. Já jsem stála
u okna v kuchyni, ale ustoupila jsem z dohledu. On pak,
zamířil přes dvůr k ní a něco jí řekl, ona se zatvářila
rozpačitě a byla by nejraději utekla. On jí zadržel , vzal jí
za
ruku. Odvrátila obličej - asi se jí na něco ptal a jí se
nechtělo odpovědět. Znovu se hbitě ohlédl po domě a myslel,
že ho nikdo nevídí .lotr, opovážil se jí obejmout !
"I ty proradný Jidáši !" vyletělo mi z úst. "Ty jsi mi
pěkný pokrytec ! Podvodníku jeden !"
"Komu to říkáte, Nelly?" ozval se těsně vedle mne hlas paní
Kateřiny . tak jsem se zakoukala na ty dva venku,
že jsem si jejího příchodu nevšimla.
"Pěkného máte přítele!" dopálila jsem se. "Vídíte ho
tam, toho úlisného darebáka? No, už nás zpozoroval , už
jde sem. To jsem zvědavá, jak se z toho zodpoví, že se
miliskuje se slečnou, když prý ji nemůže ani vystát tak vám to
aspoň povídal."
Paní lintonová zahlédla,jak se mu Isabela vytrhla a prchala
do zahrady. Zanedlouho vstoupil Heathcliff do
dveří. Nemohlajsem se udržet a trošičkujsem dala průchod
svému rozhořčení, ale Kateřina mě hněvivě zakřikla
a hrozila, že mě pošle pryč z kuchyně, opovážím-li se do
toho drze mluvit.
"Vy si tu dovolujete, jako byste byla paní vy!" křičela.
"Potřebujete trochu zkrotnout. A co ty, Heathcliffe, že tu
tropíš takové pohoršení? Užjsem ti řekla, abys dal Isabele
pokoj ! Vezmi si to napříště k srdci ! Anebo tě mrzí, že
k nám smíš chodit, a chceš, aby Linton před tebou zamykal?"
"Jen ať to zkusí, chraň ho pánbůh !" odpověděl ten
mizera; v tu chvíli jsem ho mohla zabít. "Dejž mu pánbůh, ať
je pořád mírný a trpělivý ! Den co den mám větší
chuť ho poslat do nebíčka."
/118/
"Tiše !" zasykla Kateřina a přirazila kuchyňské dveře.
"Nezlob mě! Proč neposlechneš, když ti řeknu? Vlezla
ti do cesty schválně?"
"Do toho ti nic není," zabručel. "Co bych jí nedal hubičku,
když se jí to líbí? A co ty máš do toho co mluvit?
Nejsem tvůj manžel, ty na mne žárlit nemusíš."
"Nežárlím na tebe, ale kvůli tobě," odpověděla paní.
"No, no, na mne se přece nebudeš mračit ! Jestli máš
Isabelu rád, můžeš si jí vzít. Ale máš jí vážně rád?
Řekni pravdu, HeathclifFe ! Prosím, nechceš odpovídat.
Tak jí tedy rád nemáš !"
"A to by pan Linton dovolil, aby si jeho sestra vzala
toho pána?" vložila jsem se do toho.
"Pan Linton by dovolil," řekla paní pevně.
"Nemusel by se obtěžovat," pravil Heathcliff, "já bych
se bez jeho svolení obešel. Ale tobě bych, Katko, řekl
rád pár slůvek do duše, když už jsme u toho. Uvědom si,
že já dobře vím,jak ďábelsky ses ke mně zachovala - ďábelsky,
slyšíš? Ajestli si namlouváš, že jsem to všechno
neprohlédl,jsi blázen. Ajestli myslíš, že na mne platí medové
řeči, jsi hloupá. A jestli si představuješ, že budu trpět
a nebudu se mstít, ukážu ti,jak se mýlíš, a to brzy! Zatím
vřelé díky, žes mi prozradila tajemství své švagrové .
čím ti za to, že z něho vytěžím, co budu umět. A ty se nám
do toho nemíchej !"
"Co je zas tohle za novou stránku tvé povahy?" užasla
paní Lintonová. "Já že jsem se k tobě chovala ďábelsky?
A - a ty že se budeš mstít? Jak se budeš mstít, nevděčný
hrubče? Co ďábelského jsem ti udělala?"
"Tobě se mstít nebudu," odpověděl Heathcliffjiž méně
divoce. "Mám jiný plán. Tyran smí deptat otroka, ale
otrok se nesmí protivit - může jen drtit ty pod sebou.
Můžeš mě třeba pro svou zábavu umučit k smrti, když se
ti zlíbí - dovol mijen, abych se trochu povyrazil stejným
způsobem ! A přestaň se chovat urážlivě - pokud to
dovedeš. Zbořila jsi mi můj zámek, tak mi aspoň nenabízej
barabiznu a nechvástej se svou dobročinností,
že mi ji doporučuješ k nastěhování ! Kdybych věřil, že mě
/119/
opravdu chceš oženit s Isabelou, podřízl bych si krk.
"Podívejme se, on se zlobí, že na něho nežárlím," zvolala
Kateřina. "No, podruhé ti jí nebudu nabízet za,
ženu . to by bylo jako nabízet dušičku satanovi. V tom jsi mu
podobný, že tě blaží působit lidem utrpení. Tvojě,
skutky to dokazují. Edgar se už vyléčil z mrzutosti, kterou
dával najevo, když jsi k nám začal chodit, a já jsem našla i
trochu klidu a míru - ale vydržíš ty nechat nás v klidu?Nedá
ti to, abys nevyvolával různice. Prosím, Heathcliffe,
můžeš se hádat s Edgarem a svádět jeho sestru , lepší
způsob, jak se mi pomstít, sotva najdeš."
Zmlkli. Paní Lintonová se posadila k ohni, celá zardělá,
a zamračená. Zloduch, který jí sloužíval, se ukázal
neposlušným, nedovedla ho ovládnout ani zažehnat. Postavil
se u krbu se založenýma rukama, zahloubán do zlých
myšlenek. Takto jsem je zanechala a šla za pánem, který
už byl zvědav, co Kateřinu tak dlouho zdržuje dole.
"Elleno," zeptal se, když jsem vešla, "nevíte, kde je "
paní?"
"Vím, v kuchyni," odpověděla jsem. "Hrozně ji pohoršilo, jak
se tu chová pan Heathcliff , a já si vážně taky ,
myslím, žeje načase, aby se mu takovéhle návštěvy zatrhly.
Všeho moc škodí, a kam to potom vede?" Teď jsem mu
vypověděla, co se zběhlo na dvoře a jaká z toho vzešla
hádka, aspoň v hlavních rysech, pokud bylo radno.
Myslela jsem, že tím paní Lintonové nijak zvlášť neuškodím -
jestli se pak hosta zastane, přitíží si ovšem sama.
Edgar Linton mě stěží vyslechl až do konce. Už zjeho prvních
slov bylo znát, že dobře ví,jaký má na tom všem jeho
žena podíl.
"
To přestává všechno!" vyhrkl. "To je skandál, že se "
k němu chová jako k příteli a vnucuje mi jeho společnost!
Elleno, zavolejte mi dva muže z čeledníku ! Nestrpím, aby
se Kateřina s tím hulvátem ještě hádala . dost dlouho jsem
hověljejím rozmarům!"
Sešel dolů a nařídil sluhům, aby počkali na chodbě.
Pak vstoupil do kuchyně a já za ním. Ti dva tam už zase
byli v sobě - to jest paní Lintonová dorážela prudčeji
/120/
než předtím a Heathcliff teď stál u okna, se svěšenou hlavou,
jakoby celý zkroušený tím přívalem výčitek. Uviděl
pána první a spěšně jí naznačil, aby zmlkla; zarazila se
uprostřed řeči, když pochopila důvod jeho varování.
Copak je to?" oslovil jí Linton. "Přece se nesluší
"
abys tu zůstávala, když si ten darebák dovolil mluvit
s tebou takovým tónem ! Trpíš mu to asi proto, že on ani
jinak mluvit neumí - když ale ty jsi na jeho hrubosti už
zvyklá, nechtěj, prosím, abych si na ně zvykal ijá!"
Tojsi poslouchal za dveřmi, Edgare?" otázala se paní
"
vyzývavým tónem - lhostejně a pohrdavě zároveň.