KAPITOLA DVANÁCTÁ
Slečna Lintonová bloudila parkem a zahradou, pořád
zamlklá a skoro pořád uslzená. Její bratr se uzavřel mezi
knihami, do kterých se aní nepodíval - řekla bych, že se
trápil nejasnou touhou, aby Kateřina projevila lítost nad
svým jednáním a přišla ho dobrovolně odprosit a usmířit
se . ona zas vytrvale hladověla a nejspíš si myslela,
že se Edgarovi steskem po ní svírá při každém jídle hrdlo
a jen hrdost ho zdržuje, aby nespěchal vrhnout se jí k nohám.
Já si hleděla své práce a bylo mi jasné, že z celého
Drozdova má jen jediný tvor všech pět pohromadě, a to
jsem já.
Nesnažila jsem se utěšovat slečnu nebo nějak
domlouvat své paní, nedala jsem valně ani na to, že se pán
souží a vzdychá - toužil slyšet o své choti aspoň zmínku,
když tak dlouho nezaslechl její hlas. Schválně jsem je
nechala, ať si dělají, co umějí - však oni se umoudří?
Trvalojim to;jen coje pravda, ale nakonecjsem se přece
jen zaradovala, že snad začínají přicházet k rozumu aspoň to
tak ze začátku vypadalo.
Třetí den totiž paní Lintonová odemkla dveře, a protože
už spotřebovala všechnu vodu v karafě i ve džbánu, řekla
si o čerstvou a o trochu odvaru z ovesných vloček, že prý
je jí na umření. To měl být asi nepřímý vzkaz pro
Edgara . já tomu ani za mák nevěřila, nechala jsem si to
pro sebe a donesla jí nemaštěnou topinku s čajem.
S chutí se do toho pustila, pak se svalila na podušku,
začala zatínat pěsti a naříkat. "Umřu, nikdo mě nepolituje,
proč jsem vůbec jedla?" Pak za dlouhou chvíli bylo
slyšet, jak šeptá : "A zrovna neumřu - to tak, ještě by měl
/127/
radost . on mě nemiluje . ani by mne nepostrádal.
"Máte nějaké přání, prosím?" ptala jsem se a navenek
"
jsem pořád zachovávala klid . přes všechen její utrápený
vzhled a podivné, přepjaté chování.
Co dělá ten necita?" povídala a odhrnula husté pocu chané
vlasy z vyhublého obličeje. "Má spavou nemoc
nebo umřel?"
"Nic takového," odpovědělajsem, "jestli mluvíte o panu
Lintonovi. Má se celkem dobře,jen se mi zdá, že čte víc než je
zdrávo. Ustavičně leží v knihách, když nemá jinou společnost."
Nebyla bych takhle mluvila, kdybych byla tušila, jak to
s ní doopravdy je. Já měla pořád za to, že svou nemoc
značně přehání.
"Leží v knihách!" vykřikla celá divá. "A já tady umírám ! Já
tu napůl v hrobě ! Propánaboha, copak neví, že
mě to strhlo?" Vytřeštila oči na svůj obraz v zrcadle na
protější zdi. "Tohleto je Kateřina Lintonová! A on
myslí, že se jen tak zlobím . snad že to hraju ! Nemůže
mu vysvětlit, že je to pro mne věc života a smrti? Nelly,
jestli už není pozdě, uvidíte, co udělám -jen co se dozvij
jak si to vlastně představuje! Rozhodnu se mezi dvěma
možnostmi: buď se rovnou umořím hladem - jenže
to by ho nevytrestalo, on má srdce jako kámen . a nebo
se seberu a odejdu z kraje. Řekněte mi o něm pravdu!
Rozmyslete si to! Vážně na tom nemá nejmenší zájem,
abych žila?"
Ale mladá paní," povídám, "pán přece nemá tušení,
"
jak si to berete do hlavy. A určitě ho ani nenapadlo,
že byste se chtěla mořit hladem."
Že ne? Tak mu povězte, že ano!" odsekla mi. "
"předložte mu to ! Řekněte mu to, jak vy to vidíte - řekněte,
vy určitě věříte, že to udělám !"
"No ale nezapomeňte, paní Lintonová, že jste dnes trochu
pojedla, a docela s chutí ! Uvidíte, jak vám zítra bude
líp !"
"Kdybych jen věděla, že ho to zabije," skočila mi
do řeči, "na místě se usmrtím. Tři děsné noci jsem ani oko
ne/128/
zamhouřila - a ta hrůza, Nelly - vidělajsem přízraky!
Ale tak se mi zdá, žeje vám tojedno. Toje zvláštní, myslila
jsem, že vyjste tu všichni na sebe zlí a protivní,jenom mne
musí mít každý rád! A stačí chvilka - všichni kolemjsou
nepřátelé ! Oni, ti zdejší ! To mi nevymluvíte. Hrozně těžko
by se umíralo, vidět kolem sebe ty ledové tváře! Isabela,
poděšená a znechucená, bojí se přijít . bylo by to nepříjemné,
vidět Kateřinu zesnout! A Edgar stojí slavnostně
u lůžka a čeká, kdy už bude konec, pak vznese děkovnou
modlitbu k nebi za návrat klidu a míru do domu - a vrátí
se ke svým knihám! Co si potřebuje číst v knihách, když
,já tu umírám? Nemá špetku slitování?"
Nemohla snést představu, kterou jsem jí nasadila do
hlavy, že se pan Linton nedává vyrušit z filozofického
klidu. Házela sebou, až si vystupňovala horečné blouznění
do nepříčetnosti. Natrhla zuby polštář, pak se posadila celá
rozpálená a chtěla, abych na ní otevřela okno. Měli
jsme tu vrcholnou zimu, od severozápadu silně foukalo,
takjsemjí to vymlouvala. Hrozně mě znepokojilo,jak sejí
rychle měnil výraz v obličeji a střídala nálada, vzpomněla
jsem si na předešlou nemoc a lékařův příkaz, aby se jí
neodporovalo. Ještě před chvilkou se vztekala, teď zase ani
nepostřehla mou neposlušnost. Opřela se o loket a s dětinský·m
potěšením vybírala peříčka z trhlin, které nadělala v
polštáři, a řadila si je na pokrývce podle jejich
původu. Mysl se jí zatoulala už zase jinam.
"Tohleje z krůty," šeptala si pro sebe, "a tohle z divoké
kachny, a tohle je holubí. Aha, mám v polštáři holubí
peří, tak protojsem nemohla umřít! Nesmím zapomenout
shodit je na zem, než si zas lehnu. A tohle je z bahenní
slípky, a tohle - poznala bychje mezi tisíci - toje z čejky.
Krásný pták - vždycky nad námi poletoval, když jsme se
procházeli u slatin. Asi spěchal domů k hnízdečku. Tušil,
žeje déšť na spadnutí, mraky se hnaly už po kopcích. Tohle
peříčko museli sebrat na vřesovisku, protože ptáčka
nestřelili. Našli v zimě jeho hnízdo plné malých kostřiček .
Heathcliff nad ním nalíčil osidla a staří se báli přiblížit.
Vynutilajsem pak z něho slib, že už nikdy nezastřelí čejku,
/129/
a on poslechl. Ale, mám jich tu víc ! Nelly, že mi střílel
moje
čejky ! Žejsou na peří stopy krve ! To se musí zjistit."
"Nehrajte si jako dítě," zahubovala jsem na ní, vyškubla
jí polštář a obrátila ho trhlinami dospod, protože z něj
tahala peří, co jí ruce stačily. "Ležte a spěte, vždyť
blábolíte! Pěkně jste to tu zřídila! Létá tu peří jako sněhu.
Začalajsem pírka posbírávat.
"Tak vás vidím, Nelly, jako starou babici," hovořila dál,
jakoby ve snu. "Máte bělavé vlasy a ramena už shrbená."
Moje postelje sluj trpaslíků pod Penistonskou skálou a vy tu
sbíráte jejich kouzelné šípy, abyste nám uřkla dobytek.
Jenže se tváříte, jako by to byly útržky vlny, protože se na
vás dívám. K takovým koncům to s vámi dojde za padesát
let .já vím, že teď ještě ne! Já neblábolím, jen si nemyslete
! To bych doopravdy věřila, že jste scvrklá čaroděJka a já že
jsem skutečně pod Penistonskou skálou. Ale tEď
ne,já vím, žeje večer, žejsme tady a máme na stole hořet
dvě svíčky a ty se odrážejí na černé truhle."
"Jaká černá truhla? Kdepakje?" ptala jsem se.
U stěnyje,jako vždycky," odpověděla. "Ale něco je na
"
ní divného - je v ní vidět obličej !"
"Žádná truhla tu není, nikdá v tomhle pokoji nebyla.
Sedla jsem si zas a poodhrnula záclonu, abych mohla na
Kateřinu lépe vidět.
"Vy ten obličej nevidíte?" ptala se a upřeně hleděla
do zrcadla.
Marné řeči, nemohla jsem jí to vysvětlit, že se dívá
na vlastní obraz v zrcadle, tak jsem vstala a zakryla je
šátkem.
Schovává se tam pořád !" nedala pokoj. "A teď se hýbe.
"
Čí to asi je? Snad nevykoukne, až mě tu necháte samotnou?
Nelly, tady straší. Bojím se tu sama."
Vzala jsem jí za ruku a chlácholila jí, protože jí roztřásly
křečovité záchvaty a pořád jen zírala na to zrcadlo.
"Nikdo tam není," domlouvala jsem jí. "To jste, paní
Lintonová, vy sama! Přece se poznáte?"
"Já sama?" vyhrkla. "A hodiny zrovna bijí půlnoc!
Tak je to přece pravda ! Hrůza !"
/130/
Zaťala prsty do pokrývky a přetáhla si jí přes oči. Chtěla
jsem se vyplížit ze dveří, abych přivolala jejího manžela,
ale ječivý výkřik mě přivolal zpět - šátek sklouzl ze
zrcadla.
"No tak, copak je to?" křikla jsem na ní. "Že se nestydíte,
bát se ! Probuďte se, paní Lintonová ! To je přece zrcadlo
a vidíte v něm sebe - a vedle vás jsem já !"
Všecka rozechvělá a popletená se mne držela jako
klíště, ale zděšení jí pozvolna vymizelo z obličeje. Bledost
vystřídal ruměnec zahanbení.
"Ach, a já myslila, že jsem doma," povzdychla si.
Zdálo se mi, že ležím ve své komůrce na Větrné hůrce.
Zatmělo se mi v hlavě, že jsem tak slabá, a nevědomky
jsem vykřikla. Nikomu nic neříkejte, ale zůstaňte u mne !
bojím se usnout, straší mne sny!"
Pořádný spánek by vás postavil na nohy," odpověděla
"
jsem jí, "a snad si z té nevolnosti vezmete ponaučení,
abyste se víckrát nemořila hladem."
"Kdybych jen byla ve vlastní posteli v našem starém
domě !" naříkala a spínala ruce. "Vítr tam šumí v borovicích
za okny. Chci pocítit jeho dech na sobě . fičí sem
rovnou ze slatin - ať se ho aspoň nadýchnu !"
Abych jí ukonejšila, pootevřela jsem na okamžik okno.
Studený poryv zasvištěl dovnitř. Přibouchla jsem okno
a vrátila se ke Kateřině. Ležela teď tichounce, s tváří
celou mokrou od slz. Tělesné zhroucení jí vyčerpalo úplně
i na duchu, a naše prudká Kateřina byla zesláblá jako
dítě po záchvatu pláče.
Náhle trochu oživla a zeptala se : "Jak už je to dlouho,
co se tu zavírám?"
Od pondělka večer," odpovědělajsem, "a teď je noc ze
"
čtvrtka, vlastně už pátek ráno."
"Cože, ani týden ne?" zvolala. "Jen tak kratičce?"
"To je až dost dlouho, žít jen o studené vodě a zlosti !"
poznamenalajsem.
"No, mně se to zdálo věčnost," spustila pochybovačně.
Určitě to bude déle ! Vzpomínám, jak jsme po té hádce
"
byli v salónku, Edgar byl tak protivně nesnesitelný, a já
/131/
celá zoufalájsem utekla sem. Sotvajsem zasunula závoru,
zatmělo se mi před očima a skácela jsem se na podlahu.
Určitě jsem věděla, že dostanu záchvat nebo se zblázním,
jestli mě Edgar nepřestane trápit, ale jemu se to nedalo
vyložit. Jazyk už mě neposlouchal, mozek taky ne, a Edgar
snad neměl ponětí,jak je mi bídně . zbývalo mi jen tolik,
sebevlády, abych utekla a nemusela slyšet jeho hlas. Než
se mi zas vrátil zrak i sluch, začalo se rozednívat, a
poslyšte,
Nelly, co mě napadlo a vracelo se pořád a pořád, až jsem
se bála, že mi přeskočilo. Jak tu ležím - hlavou u nohy
stolu - a jenom slabě zrakem rozeznávám okno jakosvětlejší
obdélník, myslila jsem, že to vyhlížím ze své
postele doma v dubovém přístěnku, a bylo mi teskno,
u srdce. Měla jsem velký žal, ale nemohla jsem si už v tom
probuzení vzpomenout jaký ! Přemítám a soužím se, co by
to jen mohlo být, ale věřte nevěřte, posledních sedm let
života mě úplně vypadlo z paměti. Na nic jsem si nemohla
vzpomenout -jako by to nebylo! Byla jsem malá holčička,
tatínka mi zrovna pochovali, a ten můj smutek byl z toho,
že mi Hindley zakázal stýkat se s Heathcliffem. Poprvé
mě uložili spát samotnou, a když jsem procitla z pozdní
dřímoty po proplakané noci, zdvihla jsem ruku a chtěla
odstrčit přepážku - a místo ní jsem nahmátla desku`
stolu. Sáhlajsem dolů a dotkla se koberce. Tu se mi vrátila
paměť ! Nedávná úzkost se propadla do šíleného zoufalství.
Neumím ani povědět, proč jsem byla tak děsně nešťastná.
jistě to způsobila přechodná nepříčetnost, jiný důvod
by to stěží vysvětlil. Ale když si představíte, že se cítím
jako dvanáctiletá - a najednou shledám, žejsem odloučena od
Větrné hůrky a všech dětských zvyklostí a od Heathcliffa,
který mi byl nade všecko na světě, a rázem se proměním v paní
Lintonovou, vládkyni na Drozdově a manželku cizího člověka -
na věčné časy vypuzenou, vyštvanou z místa, kde byl můjjediný
domov! To vám dá slabou
představu propasti, v kteréjsem se svíjela. Vrťte si hlavou,
Nelly,jak chcete, vy taky jste pomáhala přivést mě z míry.
Měla jste Edgarovi domluvit ! ano, měla , aby mě nerozčiloval.
Ach, celá hořím ! Musím na vzduch ! Kdybych
/132/
se tak mohla vrátit do dětství - divočit, být otužilá, volná -
smát se bolestem a křivdám - a ne nad nimi zuřit!
Pročjsem se tak změnila? Proč se mi zpění krev do šíleného
varu pro pár slovíček? Jistě bych se zotavila, kdybych si