Na větrné hůrce- Kapitola 12

 KAPITOLA DVANÁCTÁ

Slečna Lintonová bloudila parkem a zahradou, pořád

zamlklá a skoro pořád uslzená. Její bratr se uzavřel mezi

knihami, do kterých se aní nepodíval - řekla bych, že se

trápil nejasnou touhou, aby Kateřina projevila lítost nad

svým jednáním a přišla ho dobrovolně odprosit a usmířit

se . ona zas vytrvale hladověla a nejspíš si myslela,

že se Edgarovi steskem po ní svírá při každém jídle hrdlo

a jen hrdost ho zdržuje, aby nespěchal vrhnout se jí k nohám.

Já si hleděla své práce a bylo mi jasné, že z celého

Drozdova má jen jediný tvor všech pět pohromadě, a to

jsem já.

Nesnažila jsem se utěšovat slečnu nebo nějak

domlouvat své paní, nedala jsem valně ani na to, že se pán

souží a vzdychá - toužil slyšet o své choti aspoň zmínku,

když tak dlouho nezaslechl její hlas. Schválně jsem je

nechala, ať si dělají, co umějí - však oni se umoudří?

Trvalojim to;jen coje pravda, ale nakonecjsem se přece

jen zaradovala, že snad začínají přicházet k rozumu aspoň to

tak ze začátku vypadalo.

Třetí den totiž paní Lintonová odemkla dveře, a protože

už spotřebovala všechnu vodu v karafě i ve džbánu, řekla

si o čerstvou a o trochu odvaru z ovesných vloček, že prý

je jí na umření. To měl být asi nepřímý vzkaz pro

Edgara . já tomu ani za mák nevěřila, nechala jsem si to

pro sebe a donesla jí nemaštěnou topinku s čajem.

S chutí se do toho pustila, pak se svalila na podušku,

začala zatínat pěsti a naříkat. "Umřu, nikdo mě nepolituje,

proč jsem vůbec jedla?" Pak za dlouhou chvíli bylo

slyšet, jak šeptá : "A zrovna neumřu - to tak, ještě by měl

/127/

radost . on mě nemiluje . ani by mne nepostrádal.

"Máte nějaké přání, prosím?" ptala jsem se a navenek

"

jsem pořád zachovávala klid . přes všechen její utrápený

vzhled a podivné, přepjaté chování.

Co dělá ten necita?" povídala a odhrnula husté pocu chané

vlasy z vyhublého obličeje. "Má spavou nemoc

nebo umřel?"

"Nic takového," odpovědělajsem, "jestli mluvíte o panu

Lintonovi. Má se celkem dobře,jen se mi zdá, že čte víc než je

zdrávo. Ustavičně leží v knihách, když nemá jinou společnost."

Nebyla bych takhle mluvila, kdybych byla tušila, jak to

s ní doopravdy je. Já měla pořád za to, že svou nemoc

značně přehání.

"Leží v knihách!" vykřikla celá divá. "A já tady umírám ! Já

tu napůl v hrobě ! Propánaboha, copak neví, že

mě to strhlo?" Vytřeštila oči na svůj obraz v zrcadle na

protější zdi. "Tohleto je Kateřina Lintonová! A on

myslí, že se jen tak zlobím . snad že to hraju ! Nemůže

mu vysvětlit, že je to pro mne věc života a smrti? Nelly,

jestli už není pozdě, uvidíte, co udělám -jen co se dozvij

jak si to vlastně představuje! Rozhodnu se mezi dvěma

možnostmi: buď se rovnou umořím hladem - jenže

to by ho nevytrestalo, on má srdce jako kámen . a nebo

se seberu a odejdu z kraje. Řekněte mi o něm pravdu!

Rozmyslete si to! Vážně na tom nemá nejmenší zájem,

abych žila?"

Ale mladá paní," povídám, "pán přece nemá tušení,

"

jak si to berete do hlavy. A určitě ho ani nenapadlo,

že byste se chtěla mořit hladem."

Že ne? Tak mu povězte, že ano!" odsekla mi. "

"předložte mu to ! Řekněte mu to, jak vy to vidíte - řekněte,

vy určitě věříte, že to udělám !"

"No ale nezapomeňte, paní Lintonová, že jste dnes trochu

pojedla, a docela s chutí ! Uvidíte, jak vám zítra bude

líp !"

"Kdybych jen věděla, že ho to zabije," skočila mi

do řeči, "na místě se usmrtím. Tři děsné noci jsem ani oko

ne/128/

zamhouřila - a ta hrůza, Nelly - vidělajsem přízraky!

Ale tak se mi zdá, žeje vám tojedno. Toje zvláštní, myslila

jsem, že vyjste tu všichni na sebe zlí a protivní,jenom mne

musí mít každý rád! A stačí chvilka - všichni kolemjsou

nepřátelé ! Oni, ti zdejší ! To mi nevymluvíte. Hrozně těžko

by se umíralo, vidět kolem sebe ty ledové tváře! Isabela,

poděšená a znechucená, bojí se přijít . bylo by to nepříjemné,

vidět Kateřinu zesnout! A Edgar stojí slavnostně

u lůžka a čeká, kdy už bude konec, pak vznese děkovnou

modlitbu k nebi za návrat klidu a míru do domu - a vrátí

se ke svým knihám! Co si potřebuje číst v knihách, když

,já tu umírám? Nemá špetku slitování?"

Nemohla snést představu, kterou jsem jí nasadila do

hlavy, že se pan Linton nedává vyrušit z filozofického

klidu. Házela sebou, až si vystupňovala horečné blouznění

do nepříčetnosti. Natrhla zuby polštář, pak se posadila celá

rozpálená a chtěla, abych na ní otevřela okno. Měli

jsme tu vrcholnou zimu, od severozápadu silně foukalo,

takjsemjí to vymlouvala. Hrozně mě znepokojilo,jak sejí

rychle měnil výraz v obličeji a střídala nálada, vzpomněla

jsem si na předešlou nemoc a lékařův příkaz, aby se jí

neodporovalo. Ještě před chvilkou se vztekala, teď zase ani

nepostřehla mou neposlušnost. Opřela se o loket a s dětinský·m

potěšením vybírala peříčka z trhlin, které nadělala v

polštáři, a řadila si je na pokrývce podle jejich

původu. Mysl se jí zatoulala už zase jinam.

"Tohleje z krůty," šeptala si pro sebe, "a tohle z divoké

kachny, a tohle je holubí. Aha, mám v polštáři holubí

peří, tak protojsem nemohla umřít! Nesmím zapomenout

shodit je na zem, než si zas lehnu. A tohle je z bahenní

slípky, a tohle - poznala bychje mezi tisíci - toje z čejky.

Krásný pták - vždycky nad námi poletoval, když jsme se

procházeli u slatin. Asi spěchal domů k hnízdečku. Tušil,

žeje déšť na spadnutí, mraky se hnaly už po kopcích. Tohle

peříčko museli sebrat na vřesovisku, protože ptáčka

nestřelili. Našli v zimě jeho hnízdo plné malých kostřiček .

Heathcliff nad ním nalíčil osidla a staří se báli přiblížit.

Vynutilajsem pak z něho slib, že už nikdy nezastřelí čejku,

/129/

a on poslechl. Ale, mám jich tu víc ! Nelly, že mi střílel

moje

čejky ! Žejsou na peří stopy krve ! To se musí zjistit."

"Nehrajte si jako dítě," zahubovala jsem na ní, vyškubla

jí polštář a obrátila ho trhlinami dospod, protože z něj

tahala peří, co jí ruce stačily. "Ležte a spěte, vždyť

blábolíte! Pěkně jste to tu zřídila! Létá tu peří jako sněhu.

Začalajsem pírka posbírávat.

"Tak vás vidím, Nelly, jako starou babici," hovořila dál,

jakoby ve snu. "Máte bělavé vlasy a ramena už shrbená."

Moje postelje sluj trpaslíků pod Penistonskou skálou a vy tu

sbíráte jejich kouzelné šípy, abyste nám uřkla dobytek.

Jenže se tváříte, jako by to byly útržky vlny, protože se na

vás dívám. K takovým koncům to s vámi dojde za padesát

let .já vím, že teď ještě ne! Já neblábolím, jen si nemyslete

! To bych doopravdy věřila, že jste scvrklá čaroděJka a já že

jsem skutečně pod Penistonskou skálou. Ale tEď

ne,já vím, žeje večer, žejsme tady a máme na stole hořet

dvě svíčky a ty se odrážejí na černé truhle."

"Jaká černá truhla? Kdepakje?" ptala jsem se.

U stěnyje,jako vždycky," odpověděla. "Ale něco je na

"

ní divného - je v ní vidět obličej !"

"Žádná truhla tu není, nikdá v tomhle pokoji nebyla.

Sedla jsem si zas a poodhrnula záclonu, abych mohla na

Kateřinu lépe vidět.

"Vy ten obličej nevidíte?" ptala se a upřeně hleděla

do zrcadla.

Marné řeči, nemohla jsem jí to vysvětlit, že se dívá

na vlastní obraz v zrcadle, tak jsem vstala a zakryla je

šátkem.

Schovává se tam pořád !" nedala pokoj. "A teď se hýbe.

"

Čí to asi je? Snad nevykoukne, až mě tu necháte samotnou?

Nelly, tady straší. Bojím se tu sama."

Vzala jsem jí za ruku a chlácholila jí, protože jí roztřásly

křečovité záchvaty a pořád jen zírala na to zrcadlo.

"Nikdo tam není," domlouvala jsem jí. "To jste, paní

Lintonová, vy sama! Přece se poznáte?"

"Já sama?" vyhrkla. "A hodiny zrovna bijí půlnoc!

Tak je to přece pravda ! Hrůza !"

/130/

Zaťala prsty do pokrývky a přetáhla si jí přes oči. Chtěla

jsem se vyplížit ze dveří, abych přivolala jejího manžela,

ale ječivý výkřik mě přivolal zpět - šátek sklouzl ze

zrcadla.

"No tak, copak je to?" křikla jsem na ní. "Že se nestydíte,

bát se ! Probuďte se, paní Lintonová ! To je přece zrcadlo

a vidíte v něm sebe - a vedle vás jsem já !"

Všecka rozechvělá a popletená se mne držela jako

klíště, ale zděšení jí pozvolna vymizelo z obličeje. Bledost

vystřídal ruměnec zahanbení.

"Ach, a já myslila, že jsem doma," povzdychla si.

Zdálo se mi, že ležím ve své komůrce na Větrné hůrce.

Zatmělo se mi v hlavě, že jsem tak slabá, a nevědomky

jsem vykřikla. Nikomu nic neříkejte, ale zůstaňte u mne !

bojím se usnout, straší mne sny!"

Pořádný spánek by vás postavil na nohy," odpověděla

"

jsem jí, "a snad si z té nevolnosti vezmete ponaučení,

abyste se víckrát nemořila hladem."

"Kdybych jen byla ve vlastní posteli v našem starém

domě !" naříkala a spínala ruce. "Vítr tam šumí v borovicích

za okny. Chci pocítit jeho dech na sobě . fičí sem

rovnou ze slatin - ať se ho aspoň nadýchnu !"

Abych jí ukonejšila, pootevřela jsem na okamžik okno.

Studený poryv zasvištěl dovnitř. Přibouchla jsem okno

a vrátila se ke Kateřině. Ležela teď tichounce, s tváří

celou mokrou od slz. Tělesné zhroucení jí vyčerpalo úplně

i na duchu, a naše prudká Kateřina byla zesláblá jako

dítě po záchvatu pláče.

Náhle trochu oživla a zeptala se : "Jak už je to dlouho,

co se tu zavírám?"

Od pondělka večer," odpovědělajsem, "a teď je noc ze

"

čtvrtka, vlastně už pátek ráno."

"Cože, ani týden ne?" zvolala. "Jen tak kratičce?"

"To je až dost dlouho, žít jen o studené vodě a zlosti !"

poznamenalajsem.

"No, mně se to zdálo věčnost," spustila pochybovačně.

Určitě to bude déle ! Vzpomínám, jak jsme po té hádce

"

byli v salónku, Edgar byl tak protivně nesnesitelný, a já

/131/

celá zoufalájsem utekla sem. Sotvajsem zasunula závoru,

zatmělo se mi před očima a skácela jsem se na podlahu.

Určitě jsem věděla, že dostanu záchvat nebo se zblázním,

jestli mě Edgar nepřestane trápit, ale jemu se to nedalo

vyložit. Jazyk už mě neposlouchal, mozek taky ne, a Edgar

snad neměl ponětí,jak je mi bídně . zbývalo mi jen tolik,

sebevlády, abych utekla a nemusela slyšet jeho hlas. Než

se mi zas vrátil zrak i sluch, začalo se rozednívat, a

poslyšte,

Nelly, co mě napadlo a vracelo se pořád a pořád, až jsem

se bála, že mi přeskočilo. Jak tu ležím - hlavou u nohy

stolu - a jenom slabě zrakem rozeznávám okno jakosvětlejší

obdélník, myslila jsem, že to vyhlížím ze své

postele doma v dubovém přístěnku, a bylo mi teskno,

u srdce. Měla jsem velký žal, ale nemohla jsem si už v tom

probuzení vzpomenout jaký ! Přemítám a soužím se, co by

to jen mohlo být, ale věřte nevěřte, posledních sedm let

života mě úplně vypadlo z paměti. Na nic jsem si nemohla

vzpomenout -jako by to nebylo! Byla jsem malá holčička,

tatínka mi zrovna pochovali, a ten můj smutek byl z toho, 

že mi Hindley zakázal stýkat se s Heathcliffem. Poprvé 

mě uložili spát samotnou, a když jsem procitla z pozdní 

dřímoty po proplakané noci, zdvihla jsem ruku a chtěla

odstrčit přepážku - a místo ní jsem nahmátla desku`

stolu. Sáhlajsem dolů a dotkla se koberce. Tu se mi vrátila

paměť ! Nedávná úzkost se propadla do šíleného zoufalství.

Neumím ani povědět, proč jsem byla tak děsně nešťastná.

jistě to způsobila přechodná nepříčetnost, jiný důvod

by to stěží vysvětlil. Ale když si představíte, že se cítím

jako dvanáctiletá - a najednou shledám, žejsem odloučena od

Větrné hůrky a všech dětských zvyklostí a od Heathcliffa,

který mi byl nade všecko na světě, a rázem se proměním v paní

Lintonovou, vládkyni na Drozdově a manželku cizího člověka -

na věčné časy vypuzenou, vyštvanou z místa, kde byl můjjediný

domov! To vám dá slabou

představu propasti, v kteréjsem se svíjela. Vrťte si hlavou,

Nelly,jak chcete, vy taky jste pomáhala přivést mě z míry.

Měla jste Edgarovi domluvit ! ano, měla , aby mě nerozčiloval.

Ach, celá hořím ! Musím na vzduch ! Kdybych