Na větrné hůrce- Kapitola 13

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

 Dva měsíce byli uprchlíci nezvěstní a za ty dva měsíce

paní Lintonová prodělala a překonala nejhorší nápor

nemoci - hlavničky,jakse,jí říká. Matka nemohlajedináčka

ošetřovat obětavěji než pan Edgar svou ženu. Ve dne

v noci nad ní bděl a trpělivě snášel všechna příkoří, která si

na něj vymýšlel její otřesený rozum a popudlivý rozmar.

Kenneth mu sice předpověděl, že žena, kterou vyrval

hrobu, přinese mu za odměnu jenom další ustavičnou

starost a úzkost . že vlastně obětoval svou sílu a zdraví

na záchranu pouhé lidské trosky, ale on nevěděl co počít

radostí a vděčností, když Kateřina podle lékařského vý-roku

byla mimo nebezpečí života.

Hodinu za hodinou u ní vysedával,

pozorovaljejí pomalé tělesné uzdravování a živil

své překotné naděje šalebnou domněnkou, že i její mysl se

vrátí do správné rovnováhy a Kateřina bude zase ve své

kůži.

Až teprve začátkem března dalšího roku mohla vyjít

z pokoje. Ten den ráno jí pan Linton položil na polštář

hrst zlatých šafránů. Hned při probuzení je zahlédla

a na očích - však se už dlouho nezajiskřily radostí -ji bylo

vidět,jak jí to těší, že může květy sevřít do dlaně.

"To bývá první jarní kvítí u nás na Větrné hůrce,"

řekla. "Připomínají mi vlažný vítr při oblevě, hřejivé

slunko a tající sníh. Edgare, to už vane jižní vítr a sníh

je pryč ze strání?"

Sníh tady dole už roztál, miláčku," těšil jí manžel,

"

a na celém hřebenu vysočiny vidím jen dvě bílá místa.

"

Nebe je modré, skřivánci zpívají, potoky a strouhy přeté/141/

kají vodou. Loni na jaře v tenhle čas jsem si tolik přál,

Kateřino, abych tě měl doma u sebe, a dnes bych tě zas

rád měl tam vysoko v kopcích. Vzduch je tak příjemný,

věřím, že by tě uzdravil !"

"Tam nahoru pojedu už jen jednou," řekla nemocná,

"ale ty se tam se mnou rozloučíš a já zůstanu navždy!

Za rok na jaře budeš zas toužit, abys mě měl doma

u sebe, a vzpomeneš, oč jsi byl dnes šťastnější."

Linton vyplýtval na ní nejněžnější polibky a snažil se jí

povzbudit nejlaskavějšími slůvky, ale ona sejen nepřítomně

dívala na květy a nechávala si netečně kapat slzy z řas

a stékat po tvářích. Věděli jsme, že se její stav skutečně

zlepšil, a usoudili ,jsme proto, že takovou sklíčenost působí

dlouhé upoutání na jedno místo a že by se to dalo

zlepšit změnou prostředí. Pán mi řekl, abych zatopila

v salóně, opuštěném již řadu týdnů, a abych přistrčila

lenošku k oknu na slunce. Pak snesl Kateřinu dolů a ona tu

dlouhou dobu seděla v příjemném světle a teple. Jakjsme

očekávali, skutečně pookřála mezi známými věcmi kolem

sebe, které jí nepřipomínaly smutné prostředí její nemoci.

Kvečeru už byla značně unavená, ale ničím se nedala přimět,

aby se vrátila do postele. Musela jsem jí zatím

ustlat na pohovce v pokoji, kde měla ležet, nežli jí

přichystáme novou ložnici. Aby se jí ušetřila námaha stoupání

do schodů, ubytovali jsme jí tam, kde vy teď spíte,

protože to bylo v stejném poschodí se salónem. Brzy se tak

sebrala, že mohla s Edgarovou pomocí přecházet z místnosti do

místnosti. Všakjsem si říkala, že by se měla uzdravit při

takovém hýčkání ! Bylo si toho přát z dvojnásobného

důvodu . na jejím životě závisel i nový život. Těšili jsme

se nadějí, že zakrátko narozením dědice srdce pana Lintona

pookřeje a jeho statek ujde zálusku cizince.

Měla bych dodat, že Isabela asi šest neděl po útěku

poslala bratrovi stručné oznámení o svém sňatku s

Heathcliffem. Bylo zdánlivě suché a chladné, ale pod ním byla

tužkou připsána jakási omluva a prosba za vzpomínku

a odpuštění, jestliže se ho její čin dotkl, - nemohla prý

tehdy jednat jinak, a co se stalo, nelze teď odčinit. Pokud

/142/

vím, Lintonjí na to neodpověděl, a asi za čtrnáct dníjsem

od ní dostala dlouhé psaní . a bylo prapodivné na

novomanželku, která sotva vyšla z líbánek. Přečtu vám je .

mámje dosud schované. Každá památka na mrtvéje nám

vzácná, zvláště, když jsme je měli rádi zaživa.

Milá Elleno (tak to začíná), včera jsem přijela na Větrnou

hůrku a poprvé se doslechla, že Kateřina byla a stále je

těžce nemocná. Asi se jí nedá psát a bratr je buď příliš

rozhněván, nebo zarmoucen, aby odpověděl na můj předešlý

dopis. Ale někomu se svěřit musím, a nikdo jiný mi

nezbývá než Vy. Povězte Edgarovi, že bych dala celý svět

za to, abych ho mohla zase spatřit, a že se moje srdce

vrátilo do Drozdova hned druhý den potom, cojsem odtud

odjela. Ano, moje srdce překypuje láskou k Edgarovi a Kateřině

a je celé u Vás, ale osobně za ním přijít nemohu (tato

slova byla podtržena) ! Ať mě tedy nečekají a vyloží si to,

jak dovedou - jenom ať to mylně nepřičítají mé neochotě

nebo vlažnému citu !

Další v tomto dopise je, Elleno, jenom pro Vás. Chci

se Vás zeptat na dvojí věc. První otázka je: jak se Vám

podařilo zachovat si přirozený lidský cit za tu dobu, cojste

žila na Větrné hůrce? Nevidím, že by ho tu se mnou

někdo sdílel.

Druhá otázka má pro mne velký význam, aje taková:

je na panu Heathcliffovi vůbec něco lidského? jestliže

ano, je to šílenec? A jestliže ne, je to běs? Nebudu

vysvětlovat, proč se tak ptám, ale chtěla bych od Vás

slyšet vysvětlení, koho jsem si to vlastně vzala - až se

totiž někdy přijdete na mne podívat, a to musíte, Elleno, co

nejdřív ! Nepište, ale přijďte a přineste mi vzkaz od Edgara !

A teď Vám povím, jak mě přivítali v novém domově,

v takovém světle se musím dívat na Větrnou hůrku !

Nedostatek osobního pohodlí a podobné věci jsou mi jen

rozptýlením . neobtěžují mne vůbec, leda v té chvíli, kdy

se mi vnucují. Radostí bych jásala a tančila, kdyby nepohodlí

bylo všechno, co mě souží, a ostatní se ukázalo

jen příšerným snem.

Za Drozdovem zapadalo slunce, když jsme přijeli k sla/143/

tinám, podle toho jsem odhadla, že je šest hodin. Pak se

můj spolucestujícíještě půlhodinku pozdržel, aby se vynadíval

na sad, zahradu, a patrně i Drozdov sám co nejdůkladněji,

takže bylo tma, když jsme konečně slézali s koní

na dlážděném dvoře Větrné hůrky a Váš starý druh ve

službě nás vyšel přivítat. Provedl to zdvořile,jakjen uměl.

Nejdřív mi posvítil do obličeje. Zle zašilhal, ohrnul ret

a ukázal mi záda. Pak odvedl oba koně do stáje a vrátil se,

aby zamkl branku, jako bychom bydlili v nějakém starém

hradě.

Heathcliff se s ním pozdržel na kus řeči ajájsem vešla do

kuchyně - nevzhledné špinavé díry! Jistě byste jí nepoznala,

jak se změnila od té doby, co jste jí měla ve správě.

U ohniště stál zanedbaný chlapec silných údů, ale v špinavých

hadrech, ústy a očima připomínal Kateřinu.

"Tohle je tedy Edgarův synovec," uvažovala jsem,

"a podle toho i můj. Musím mu podat ruku, samozřejmě - musím

ho i políbit. Není nad to, získat si dobrou vůli

od samého začátku."

Přistoupila jsem k němu a mínila ho vzít za buclatou

pěstičku.

Dobrý den, chlapče !"

"

Odpověděl mi hatmatilkou, kteréjsem nerozuměla.

Budeme spolu dobře vycházet, viď, Haretone !" byl

"

můj další pokus o rozhovor.

Odměnou za tu snahu jsem sklidila nadávky a hrozbu,

že na mne pošle Rafa, jestli neodprejsknu" !

"Rafe, hopla !" zavolal ten lotřík a z pelechu v koutě

přivolal nečistokrevného buldoka. "Tak co, zmizíte odtud?"

ptal se velitelsky.

Z obavy o život jsem musela uposlechnout. Couvla

,jsem za dveře, abych vyčkala, než přijdou ostatní. Pana

Heathcliffa nebylo nikde vidět, a když jsem šla za Josefem

do stáje a požádala ho, aby mě doprovodil dovnitř, podíval

se na mne, ohrnul nos, něco si pro sebe vrčel a pak odpověděl

:

"Mi, mi, mi! Takové kňourání a hihňání, jak tomu má

křesťanský člověk rozumět? Co mi to povídáte?"

/144/

"Povídám, abyste mě uvedl do domu !" křičela jsem,

domnívajíc se, že je hluchý, ale stejně rozezlena nad

jeho hrubostí.

"Co vás vede, já tu mám práci," odpověděl a dělal si

svoje, jen přitom žvýkal svou hranatou čelistí a s opovržlivou

povýšeností si měřil můj oblek a obličej (oblek se mu

zdál asi příliš parádní, ale obličej jistě tak zkroušený, jak

sijen mohl přát!).

Šla jsem kolem domu a vrátky se dostala k jiným dveřím, na

které jsem si dovolila zaklepat v naději, že se

v nich objeví někdo zdvořilejší z čeledi.

Po krátkém a napjatém očekávání mi otevřel vysoký,

vyzáblý muž, bez nákrčníku a téžjinak neupravený - skoro mu

nebylo vidět do obličeje pro hřívu rozcuchaných

vlasů, spadajících na ramena. I jeho oči mi připomínaly

Kateřinu, alejenjako stín podoby - všechna krása v nich

byla zmařena.

Co tu póhledáváte?" ptal se stroze. "Kdojste?"

"Jmenovala jsem se dřív Isabela Lintonová a nevidíme

se poprvé, pane Earnshawe," odpovědělajsem. "Nedávno

jsem se provdala za pana Heathcliffa a on mě sem přivedl -

doufám, že s vaším svolením."

"On se vrátil, ano?" otázal se poustevník a cenil zuby

jako hladový vlk.

"Ano, právějsme přijeli, ale nechal mě stát před dveřmi

do kuchyně, a když jsem chtěla jít dál, byl tam na stráži

váš chlapec a vypudil mě za pomoci buldoka."

"Štěstí, že ten pekelný lotr stál v slově," zavrčel můj

příští hostitel a zkoumavě se zahleděl do tmy za mnou

v očekávání, že uzří Heathcliffa. Pak se zabral do samomluvy

plné proklínání a hrozeb, co by byl udělal, kdyby ho ten

ďábel" byl podvedl.

"

Litovala jsem, že jsem se pokusila o vchod druhými

dveřmi, a skorojsem zamýšlela zmizet, než ho ten záchvat

spílání přejde. Ale nemohla jsem svůj úmysl provést,

protože mi náhle poručil, abych vešla, a přirazil i zamkl

za mnou dveře. Velký pokoj uvnitř nebyl osvětlen, ale

hořel tam pořádný oheň. Podlahajiž úplně zešedla a cínové

/145/

nádobí, kdysi lesklé, které tak vábilo můj zrak za dětských

let, sdílelo s ostatním zařízením stejnou matnost špíny

a prachu. Poprosilajsem, zdali bych mohla zavolat služebnou a

dát se uvést do své ložnice. Pan Earnshaw to neráčil

vzít na vědomí. Přecházel sem tam s rukama v kapsách

a zřejmě na mne docela zapomněl. Byl tak duchem nepřítomen a v

náladě tak málo lidumilné, že jsem se bála

znovu ho na sebe upozornit.

Dovedete si představit, Elleno, že mi nebylo nijak

radostně, když jsem tak seděla u nehostinného krbu .

ne sice sama, ale hůř než sama - a vzpomínala jsem, že

sotva čtyři míle odtud leží můj milý domov a v něm jediní

lidé na světě, které mám ráda. Místo čtyř mil nás mohl

právě tak dělit Atlantský oceán, vzdálenost byla stejně

nepřeklenutelná ! Uvažovala jsem, ke komu se uchýlit pro

útěchu, a všecko moje trápení bledlo před tím jediným,

"ale ne abyste to řekla Edgarovi nebo Kateřině " před tím

zoufalým vědomím, že se nenajde nikdo, kdo by chtěl nebo

mohl mě ochránit před Heathcliffem. Skoro jsem se

těšila na útulek na Větrné hůrce v domnění, že tam aspoň

nebudu bydlit s Heathcliffem sama. Jenže on znal lidi,

k nimž jsme se měli přistěhovat, a nepotřeboval se obávat

jejich zasahování.

Seděla jsem tam v myšlenkách dlouhou, bezútěšnou

dobu . hodiny odbíjely osmou, pak devátou, a můj společník

stále chodil sem tam, s hlavou schýlenou na prsa a pohřížen v

úplné mlčení, až na to, že mu chvílemi unikl

povzdech nebo trpký výkřik. Dávala jsem pozor, zdali

neuslyším v domě ženský hlas, a přitomjsem se poddávala

bolestným výčitkám a hrozivým předtuchám,jež nakonec

vybuchly nepotlačitelným vzlykotem a pláčem. Ani jsem

si neuvědomovala, jak tu bez ostychu naříkám, až se

Earnshaw znenadání přede mnou zastavil a překvapeně

si mne začal prohlížet. Využila jsem jeho obnovené pozornosti

a poprosila jsem :

"Cesta mě tak unavila, ráda bych šla spát. Kde máte

nějakou služebnou? Řekněte mi, kde jí mám hledat, když

ona nevyhledá mne?"

/146/

Žádnou služku nemáme," odpověděl. "Poslužte si

sama! "

"

A kde tedy budu spát?`  zaštkala jsem. Únava a zármutek mě tak

sklíčily, že jsem přestala dbát o vlastní důstojnost.

"Josef vám ukáže Heathcliffův pokoj," řekl. "Otevřte

tamty dveře, najdete ho tam."

Chtěla jsem Earnshawa uposlechnout, ale pojednou

mě zadržel a dodal podivným tónem:

"Prosím vás, zamkněte se tam a zastrčte závoru ! nezapomeňte

!"

"Dobře," řeklajsem, "ale k čemu to?" Neradovala jsem