Na větrné hůrce- Kapitola 15

 KAPITOLA PATNÁCTÁ

Zase prchl týden - o sedm dní jsem se přiblížil jaru

a zdraví. Mezitím jsem už vyslechl celý příběh o svém

sousedu, ovšem na několikrát, když si hospodyně právě

našla chvilku volna od důležitějšího zaměstnání. Povím

to dál jejími slovy, jenže zhuštěně. Ona celkem umí

hezky vypravovat, anijá bych to nedokázal lépe!

Ten večer - tak pokračovala - ten večer po návštěvě

na Větrné hůrce jsem měla jistotu, že pan Heathcliff

číhá někde nablízku - zrovna jako bych ho viděla na

vlastní oči.

Střežila jsem se vyjít z domu, protože jsem měla

jeho dopis ještě v kapse a nechtělo se mi zakusit nový nátlak

a vyhrožování. Už jsem se rozhodla, že Kateřině

dřív psaní nedám, dokud pán někam neodjede . nemohla jsem

přece tušit, jak bude ta zpráva účinkovat.

Proto uplynuly tři dny a psaní jsem ještě nedoručila.

Čtvrtý den byla neděle, členové domácnostijeli do kostela

a já nesla paní dopis do pokoje. Sice tu nechali se mnou

sluhu, aby mi pomáhal hlídat dům, a obyčejnějsme zamykali

vrata po čas pobožnosti; ale ten den bylo venku tak

teplo a příjemně, že jsem nechala vrata dokořán, abych

mohla splnit slib. Věděla jsem, kdo určitě přijde, a řekla

jsem proto sluhovi, že paní by ráda pomeranče, ať pro ně

dojde do vesnice , zítra že zaplatíme! Odběhl, a já šla

nahoru.

Paní Lintonová sedělajako obvykle ve výklenku otevřeného okna.

Měla bílé volné šaty a lehkou šálu přes

ramena. Dlouhé husté vlasy jí přistřihli, když se rozstonala,

a teď je nosila prostě sčesané a přirozeně zvlněné

/162/

podél spánků až na ramena. Na vzhled se změnila,jakjsem

řekla Heathcliffovi, ale když se takhle zklidnila, dodávala

jí ta změna nadpozemské krásy. Místo žáru měla teď v očích

takový něžný, blouznivý stesk, jako by se už ani nedívala

na své okolí, ale někam dál, mnohem dál - kamsi dojiného

světa ! A pak ten bledý obličej, ten už sice nebyl tak vpadlý,

když zase trochu zesílila, ale měl podivný výraz, který

prozrazoval její duševní stav i chorobnou příčinu jejího

utrpení . a budil tím větší účast a dojetí. Nemohli jsme se

ubránit tušení , aspoň já ne, a snad žádný, kdo jí

spatřil . že všechny příznaky jejího uzdravování jsou jen

zdánlivé a že její případ je beznadějný.

Na okenní římse měla před sebou rozevřenou knihu

a lehounký vítr občas zašelestil v listech. Asi jí tam

připravil Linton, protože ona se vůbec nezabavovala četbou

ani jiným zaměstnáním, a on vynaložil leckdy celé hodiny,

aby ženu přivábil k nějaké čínnosti, která jí dřív těšívala.

Kateřina pozorovala jeho snahu a v jasnějších chvílích jí

snášela klidně, nanejvýš dávala najevo občasným přitlumeným

povzdechem, jak jí to zbytečně unavuje, a nakonec manžela

odradila přesmutným úsměvem a polibkem.

Jindy sejen mrzutě otočila a skryla tvář do dlaní, nebo ho

i vztekle odstrčila a on se varoval jí obtěžovat, protože

to zřejmě nebylo k ničemu.

V gimmertonské kapli ještě vyzváněli a z údolí sem konejšivě

zaléhalo veselé zurčení potůčku. Byla to milá

náhrada za šumící letní listí, které teprve mělo vypučet .

když se stromoví pokrylo listím, přehlušilo kolem Drozdova

zvuk vody. Ale na Větrné hůrcejej bývalo slyšet vždy

jen po velké oblevě nebo po době vytrvalých dešťů za

klidného počasí, a na Větrnou hůrku Kateřina asi při tom

zvuku myslila  ačli vůbec , co slyšela nebo myslila.

Dívala se tím neurčitým, roztržitým pohledem, jak jsem

o tom mluvila. Nezdálo se, že by vnímala pozemské věci

zrakem nebo sluchem.

"Paní Lintonová, máte tu psaní," řekla jsem a vtiskla

jí je do ruky svěšené v klín. "Přečtěte si je hned, někdo

čeká na odpověď! Mám rozlomit pečeť?"

/163/

"Ano," odpověděla s pohledem stále upřeným do

prázdna. Otevřela jsem psaní , bylo kratičké. "Prosím,

čtěte!" vybídla jsem jí. Odtáhla ruku a psaní spadlo.

Zdvihla jsem je a položila jí je do klína. Pak jsem čekala,

až sejí zlíbí pohledět dolů, ale ona se nehýbala, a když jsem

se toho nemohla dočkat, nakonec povídám :

"Mám vám to přečíst, prosím? Je to od pana Heathcliffa."

Vidělajsem zachvění, nejistý záblesk vzpomínky a snahu

srovnat si to všechno v hlavě. Vzala psaní a dělala, jako

když čte. Když došla k podpisu, povzdechla si. Já ale

přece poznala, že nechápe smysl, protože jsem se jí

ptala, jak odpoví, a ona jen ukázala na to jméno a zahleděla

se na mne zasmušile a zvědavě.

"Ano, rád by si s vámi promluvil," vyložila jsem jí to

,

protože zřejmě potřebovala tlumočníka. "Je právě v zahradě a

netrpělivě čeká,jakou mu přinesu odpověď."

Při těch slovech vidím, jak ten velký pes, co se povaloval pod

oknem na sluníčku v trávě, vztyčuje uši, jako by

chtěl zaštěkat, ale zas je klopí a vrtí ocasem na uvítanou

člověku, který mu není cizí. Paní Lintonová se naklonila

kupředu a poslouchala se zatajeným dechem. V příští

minutě se ozvaly kroky dole v síni. Otevřený dům byl přílišným

pokušením - Heathcliff neodolal a vstoupil. Nejspíš

myslel, že se mi nechce splnit slib, a raději se odhodlal

spolehnout na vlastní smělost. Kateřina se napjatě a toužebně

dívala ke vchodu z chodby. Heathcliff nemohl hned

najít pravé dveře a ona mi pokynula, abych ho přivedla,

ale on zatím našel cestu, ještě než jsem došla ke dveřím,

a skokem byl u Kateřiny a sevřel jí v objetí.

Několik minut nepromluvil a nepustil jí. Za tu chvíli

jí zahrnul tolika polibky, kolik snad nerozdal za celý

dřívější život. Ale má paní ho políbila první a nemohla jsem

nevidět, že on pro strašnou trýzeň jí sotva může hledět do

očí. Na první pohled poznal totéž, co já, že není naděje

na vyléčení , že má smrt vepsanou ve tváři.

"Katko moje ! Ty můj živote ! Jak to mám snášet?"

vyhrkl tónem netajeného zoufalství. A zahleděl se na ní

/164/

tak úzkostně, až jsem čekala, že mu ten pohled vžene

slzy do očí. Ale oči jen žehly bolestí, neroztály:

"A co má být?" nato Kateřina. Oddálila se od něho

a odpověděla na jeho pohled zamračením : její nálada

se točila v proměnlivých rozmarech jako větrná korouhvička.

"Usoužili jste mě, Heathcliffe, ty a Edgar.

A teď ke mně chodíte proto naříkat,jako byste vy byli k

politování. Já vás litovat nebudu, to ne ! Ubili jste mě, a

nijak

vás to neotřáslo, tuším. Jakjsi statný, Heathcliffe! Kolik

let ještě hodláš žít, až tu nebudu?"

Heathcliff klečel na koleně, když jí objímal. Teď se pokoušel

vstát, ale ona mu vjela rukou do vlasů a přidržela

ho u sebe.

"Kdybych tě tak pořád mohla držet, dokud oba neumřeme,"

pravila trpce. "Bylo by mi jedno, jak trpíš. Ať si

trpíš, proč bys netrpěl? Nemusím jen já. Zapomeneš na

mne? Budeš šťastný, až budu pod drnem? Řekneš si za

dvacet let: "To je hrob Kateřiny Earnshawové. Kdysi

jsem jí miloval a její ztráta mě bolela, ale to už je pryč.

Od té dobyjsem miloval leckteroujinou - moje dětijsou

mi dražší než ona, a na smrtelné posteli se nebudu radovat,

že jdu k ní . bude mi líto, že je musím opustit !  Řekneš

si to tak, Heathcliffe?"

"Netrap mě, nebo se zblázním jako ty!" rozkřikl se.

Vyprostil si hlavu a skřípal zuby.

Nezúčastněnému pozorovateli skýtali ti dva zvláštní

a hrůznou podívanou. Nebylo divu, že se Kateřině mohlo

zdát nebe vyhnanstvím, pokud by se smrtelným tělem neodvrhla i

svou povahu. V jejím výrazu, v zbledlé líci,

bezkrevných rteh a sršících zracích byla divoká

pomstychtivost, a v zaťatých prstech ještě svírala vytrženou

hrst

vlasů, za něž ho prve držela. Rovněž její druh, když se

zvedal opřen o jednu ruku, sevřel jí druhou rukou paži .

a tak nepřiměřená její útlosti byla všechna něžnost, které

byl schopen, že když její paži pustil, zůstaly na bezbarvé

kůži čtyři otisky modřin.

"Jako by tě ďábel posedl, že se mnou takhle mluvíš,

když už máš smrt před očima!" obořil se na ní vztekle.

/166/

"Nechápeš, že se mi tvá slova vpálí do paměti a budou se

propalovat stále hlouběji, až mi odejdeš? Vědomě lžeš,

když říkáš, že jsem tě zabil, a taky víš dobře, že dokud

žiju, myslím víc na tebe než na sebe. Nestačí ti, ďábelský

sobče, že se tu budu svíjet v pekelných mukách, až ty

budeš odpočívat v pokojia"

"Já nebudu odpočívat v pokoji," zalkala Kateřína.

Prudké, nepravidelné bušení srdce, které jí bilo v návalu

vzrušení až viditelně  slyšitelné, jí znovu připomnělo,

jakje tělesně vyčerpaná. Chvíli se odmlčela, dokud záchvat

nepřestal, a pak pokračovala mírněji :

"Nepřeji ti větší trýzeň, Heathcliffe, než jakou mám

sama. Toužím jen po tom, abychom se už nikdy nerozloučili. A

kdyby tě snad něco z mých řečí ve vzpomínce trápilo, pomysli,

že já stejně trpím pod zemí, a pro lásku

ke mně mi odpusť ! Pojď sem a klekni si zas u mne ! Tys

mi jakživ neublížil. A kdyby ses chtěl hněvat, bude to pro

mne horší vzpomínka než moje zlá slova pro tebe. Pojď

sem zas ke mně, pojď!"

Heathcliff k ní přistoupil zezadu a naklonil se přes její

opěradlo, ale ne tak blízko, aby mu mohla vidět do tváře,

zsinalé bolestí. Pootočila se, aby na něho viděla. On to

nesnesl, odstoupil ke krbu a zůstal tam mlčky stát zády

k nám. Paní Lintonová se za ním dívala podezíravě,

každý jeho pohyb v ní vzbuzoval nějaké nové vzrušení.

Po chvíli si ho tak prohlížela a pak mě oslovila tónem

milostného zklamání.

"Tak vidíte, Nelly, nezměkne ani na chviličku, i kdyby

mě to mohlo zachránit před smrtí. Taková je ta jeho

láska ! A co na tom? Tohle není můj Heathcliff. Toho

svého nepřestanu milovat a vezmu si ho s sebou - mám

ho v duši. Vždyť nejvíc ze všeho mě vlastně mrzí to moje

sešlé vězení ! Už mě unavilo být v něm zavřená. Chci

odtud, do jiného, nádherného světa, přebývat v něm

věčně - nejenom ho matně vídat clonou slz a toužit po

něm za zdmi bolavého srdce, ale žít v něm a s ním. Vy si

myslíte, Nelly, že jste silnější a šťastnější než já .jste

zdravá

a statná, proto mě litujete , ale to,je všechno zdání. Brzy

/167/

se to změní a pak budu litovat já vás! Budu nezměrně

vysoko a daleko od vás všech. Jen to je mi divné, proč on

nechce být u mne," šeptala si pro sebe. "Já myslila,

Heathcliffe, žes to sám chtěl. Drahý, teď se mi nesmíš

mračit ! Pojď ke mně, Heathcliffe !"

Ve svém vzrušení vstala a opírala se o křeslo. Na její

dychtivou výzvu se k ní obrátil s výrazem krajního zoufalství.

V zamžených očích mu vášnivě zablesklo, hruď se křečovitě

vzdouvala. Okamžik tak stáli od sebe a pak jsem

ani nepostřehla, jak se dostali k sobě . Kateřina se

vymrštila, on jí zachytil a semkli se v tak drtivém objetí, až

jsem myslila, že paní z toho nevyvázne životem. Vypadalo

to, že je v bezvědomí. Vrhl se s ní do nejbližšího křesla,

a kdyžjsem chvatně přikročila se podívat, zdali neomdlela,

zavrčel a cenil na mne zuby jako vzteklý pes a žárlivě jí

tiskl k sobě. Bylo mi,jako bych v něm ani neviděla lidského

tvora . když jsem na něho mluvila, vůbec mi nerozuměl.

A tak jsem celá zmatená ustoupila a mlčela.

Za chvíli se mi ulevilo, když se Kateřina pohnula.

Vztáhla ruku, aby ho objala kolem krku a přitáhla mu

hlavu k sobě, tvář k tváři. On jí tiskl a oplátkou jí

zasypával

zběsilými polibky.

"Tedjsem poznal," vyčítaljí, "jakjsi - zlá a falešná!

Proč jsi mě zavrhla? Proč jsi, Katko, zradila vlastní

srdce? Nic tě nebudu těšit. Všechno si zasluhuješ. Ty sama

ses zabila. Jen si mě líbej a plač, vynuť ze mne polibky

a slzy . co z nich budeš mít? Smutek a zmar! Milovala

jsi mne - proč tedy,jakým právemjsi mě opustila? Jakým

právem . odpověz ! Snad pro tu mizernou slabůstku pro

Lintona? Vždyť ani bída, hanba, smrt - nic, co by na nás

mohl seslat bůh či ďábel, nic by nás bylo nerozloučilo.

A tys to udělala sama, z vlastní vůle. Já jsem tě netrýznil,

sama ses utýrala a tím jsi utýrala i mne ! Že jsem statný?

Tím hůř pro mne, copak chci žít? Jaký to bude život,

až ty - bože, chtěla ty bys žít a mít duši pohřbenou

v hrobě?"

"Nech mě, nech mě !" vzlykala Kateřina. "Snad jsem

chybila, ale za to umírám. Nestačí to? Tys mě také

/168/

opustil, a já ti to nevyčítám. Odpouštím ti. I ty odpusť

mně !"

"

Těžko odpouštět, když se divám na ty oči, svírám ty vyhublé

paže," odpověděl. "Líbej mě, ale neukazuj mi oči !

Cos udělala mně, to ti odpustím. SUou vražednici míluju.

ale tvou? Jak bych mohl?"

Odmlčeli se - v těsném objetí skrývali tváře před

vlastními pohledy a smáčeli je vzájemnými slzami. Aspoň

myslím, že pláč byl oboustranný: v tak velké chvíli sám