The host- Kapitola 19

19.kapitola - Opuštěná (Abandoned)

"Kdo je ta Hledačka v černém? Proč pořád hledá?" Jaredův výkřik byl ohlušující, doléhal na mě ze všech stran.

Skryla jsem se za svýma rukama a čekala na první ránu.

"Ehm – Jarede?" zamumlal Ian. "Možná bys měl nechat mě..."

"Nepleť se do toho!"

Ianův hlas se přiblížil a zarachotilo pár kamenů, jak se snažil Jareda následovat do stísněného prostoru, který už tak byl moc plný. "Nevidíš, že je to tak vyděšené, že nemůžemluvit? Nech to chvíli na pokoji –"

Slyšela jsem zvuk, jak se Jared pohnul, a potom ránu. Ian zaklel. Vykoukla jsem mezi prsty a viděla, že Ianova tvář zmizela a že Jared je ke mně otočený zády.

Ian si odplivl a zasténal.

"To je podruhé," zavrčel a mně došlo, že rána určená mně změnila směr jenom díky tomu, že se do toho Ian vložil.

"A jsem připravený to udělat potřetí," zamumlal Jared, ale otočil se znovu čelem ke mně a podal si světlo; chytil lampu tou rukou, která předtím trefila Iana. Jeskyně byla téměř oslňující po tak dlouhé temnotě.

Jared na mě znovu promluvil, zkoumal mou tvář v novém osvětlení, z každého slova udělal celou větu. "Kdo. Je. Ta. Hledačka."

Spustila jsem ruce a dlouho jsem se upřeně dívala do jeho necitelných očí. Vadilo mi, že díky mému mlčení trpěl někdo jiný – i někdo, kdo se mě už jednou pokusil zabít. Takhle by mučení fungovat nemělo.

Jaredův výraz zakolísal, jak si všiml změny v tom mém. "Nemusím ti ubližovat," řekl tiše, nejistý sám sebou. "Ale musím znát odpověď na svou otázku."

Ani to nebyla ta správná otázka – nebylo to tajemství, které bych měla bránit.

"Řekni mi to," naléhal, oči zúžené zklamáním a hlubokým neštěstím.

Vážně jsem byla zbabělec? Bývala bych radši uvěřila, že ano – můj strach z bolesti byl větší než cokoliv jiného. Skutečný důvod, proč jsem otevřela pusu, byl ale mnohem ubožejší.

Chtěla jsem ho potěšit, tohohle člověka, který mě tak nenáviděl.

"Tahle Hledačka," začala jsem hrubým, ochraptělým hlasem; dlouho jsem nemluvila.

Netrpělivě mě přerušil. "Už víme, že je to Hledačka."

"Ne, není to jen nějaká Hledačka," zašeptala jsem. "Moje Hledačka."

"Co tím myslíš, tvoje Hledačka?"

"Přidělená ke mně, sledující mně. Ona je důvod, proč –" Zarazila jsem se těsně předtím, než jsem řekla slovo, které by znamenalo naši smrt. Těsně předtím, než jsem řekla jsme. Hlavní pravdu, kterou by on považoval za hlavní lež – hrála bych tak na jeho nejhlubší přání, na jeho nejhlubší bolest. Nikdy by nedokázal vidět, že by se jeho přání mohlo splnit. Viděl by jenom nebezpečného lháře, který se na něho dívá očima, které miloval.

"Důvod?" pobídl mě.

"Důvod, proč jsem utekla," vydechla jsem. "Důvod, proč jsem přišla sem."

Ne tak úplně pravda, ale zase ne tak úplně lež.

Jared na mě zíral s pootevřenou pusou, jak se to snažil pochopit. Koutkem oka jsem viděla, jak Ian zase nakukuje dírou dovnitř, jeho čilé modré oči rozšířené překvapením. Na jeho bledých rtech byla vidět tmavá krev.

"Ty jsi utekla Hledačce? Ale vždyť jsi jedna z nich!" Jared se snažil uklidnit, vrátit se zátky ke svému výslechu. "Proč by tě to ale pronásledovalo? Co chce?"

Polkla jsem; byl to nepřirozeně hlasitý zvuk. Chtěla tebe. Tebe a Jamieho."

Jeho výraz ztvrdl. "A ty ses to sem snažila dovést?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Nechtěla jsem... Já..." Jak bych mu to mohla vysvětlit? Pravdu by nikdy nepřijal.

"Co?"

"Já... nechtěla jsem jí to říct. Nemám ji ráda."

Zamrkal, znovu byl zmatený. "Nemáte vy náhodou mít rádi všechny?"

"Měli bychom," přiznala jsem a zrudla hanbou.

"Komu jsi řekla o tomhle místě?" zeptal se Ian přes Jaredovo rameno. Jared se zamračil, ale nespouštěl ze mě oči.

"Nedokázala jsem – nevěděla jsem... Viděla jsem jenom ty čáry. Čáry na tom albu. Nakreslila jsem je Hledačce... ale nevěděly jsme, co znamenají. Pořád si myslí, že je to mapa silnice." Nedokázala jsem se zastavit. Pokusila jsem se trochu zpomalit, abych snížila pravděpodobnost toho, že bych se třeba podřekla.

"Co tím chceš říct, žes nevěděla, co znamenají? Jsi tady." Jaredova ruka se natáhla ke mně, ale stáhla se, než stihla překonat tu krátkou vzdálenost.

"Já... měla jsem problémy se svým... s... s její pamětí. Nerozuměla jsem... Nedokázala jsem získat přístup ke všemu. Byly tam zdi. Proto ke mně byla přidělena Hledačka, čekala, až rozlousknu ten zbytek." Moc, moc. Kousla jsem se do jazyka.

Ian s Jaredem si vyměnili pohled. Nic takového nikdy neslyšeli. Nevěřili mi, ale tak moc chtěli věřit, že je to možné. Chtěli to až moc. To je děsilo.

Jaredův hlas práskl s náhlou ostrostí. "Dokázala jsi získat přístup k mému srubu?"

"Dlouho ne."

"A potom jsi všechno řekla Hledačce."

"Ne."

"Ne? Proč ne?"

"Protože... když už jsem to věděla... nechtěla jsem jí to říct."

Ianovy oči se rozšířily.

Jaredův hlas se změnil, ztichl, byl skoro něžný. O tolik nebezpečnější než křik. "Proč jsi jí to nechtěla říct?"

Má čelist ztuhla. Nebylo to to tajemství, ale stejně to bylo tajemství, které ze mě bude muset vymlátit. V tuhle chvíli mělo mé odhodlání držet jazyk za zuby co dělat spíš s pudem sebezáchovy než s hloupou, nepřejícnou pýchou. Tomuhle muži, který mnou pohrdal, neřeknu, že ho miluji.

Pozoroval záblesk vzdoru v mých očích a vypadalo to, že chápe, co bude muset udělat, aby ze mě dostal odpověď. Rozhodl se to nechat být – nebo možná se k tomu vrátit později, nechat si to nakonec, v případě, že mu odmítnu odpovědět na víc otázek.

"Jak to, žes nebyla schopná získat přístup ke všemu?" Je to... normální?"

Tahle otázka byla také velmi nebezpečná. Poprvé za celou dobu jsem mu přímo odpověděla lží.

"Padala dlouho. Tělo bylo poškozené."

Lhaní mi nešlo lehce; lež vyšla naprázdno. Jared s Ianem na to oba zareagovali. Jaredova hlava se naklonila na stranu; jedno z Ianových obočí vylétlo nahoru.

"Proč se tahle Hledačka nevzdala jako ostatní?" zeptal se Ian.

Najednou jsem byla vyčerpaná. Věděla jsem, že by byli schopní vydržet celou noc, vydrželi by celou noc, kdybych pořád odpovídala, a nakonec bych udělala chybu. Opřela jsem se o zeď a zavřela oči.

"Nevím," zašeptala jsem. "Není jako ostatní duše. Je... otravná."

Ian se krátce zasmál – překvapený zvuk.

"A ty – ty jsi jako ostatní... duše?" zeptal se Jared.

Otevřela jsem oči a dlouho jsem ho unaveně upřeně pozorovala. Co je to za hloupou otázku, pomyslela jsem si. Potom jsem pevně zavřela oči, položila hlavu na kolena a objala si ji rukama.

Jaredovi buď došlo, že už jsem domluvila, nebo jeho tělo už protestovalo moc nahlas, aby to mohl ignorovat. Párkrát zabrblal, jak se snažil skrčit, aby se mohl protáhnout ven, natáhl se pro lampu a pak potichu zasténal, jak se protahoval.

"To bylo nečekané," zašeptal Ian.

"Lži, samozřejmě," odpověděl šeptem Jared. Sotva jsem dokázala porozumět jejich slovům. Asi si neuvědomovali, jak se tu jejich zvuk nese. "Jenom... nedokážu přijít na to, čemu chce, abychom věřili – kam se nás to snaží zavést."

"Nemyslím si, že to lže. No, kromě toho jednoho. Všiml sis?"

"Součást hry."

"Jarede, potkal jsi někdy parazita, který by o něčem mohl lhát? Kromě Hledačů, samozřejmě."

"Což tohle musí být."

"Myslíš to vážně?"

"Je to nejlepší vysvětlení."

"Ona – to je to nejvzdálenější od Hledače, co jsem kdy viděl. Kdyby měl nějaký Hledač jenom potuchy o tom, jak nás tu najít, přivedl by si s sebou armádu."

"A nenašli by nic. Ale ona – ono se sem dostalo, ne?"

"Bylo zabité skoro půltuctu –"

"Ale přesto pořád dýchá, ne?"

Dlouho byli zticha. Tak dlouho, že jsem začala přemýšlet o tom, že se protáhnu ze stísněného klubíčka, ve kterém jsem byla zkroucená, ale nechtěla jsem způsobit žádný hluk. Přála bych si, aby Ian odešel, abych mohla spát. Adrenalin mě zanechal naprosto vyčerpanou, když se vyplavil z mého systému.

"Myslím, že si půjdu promluvit s Jebem," zašeptal nakonec Ian.

"Ó, to je výborný nápad." Jaredův hlas byl plný sarkasmu.

"Vzpomínáš si na tu první noc? Jak to skočilo mezi tebe a Kyla? To bylo divné."

"Jenom se to snažilo najít způsob, jak zůstat naživu, jak utéct..."

"Tím, že dala – dalo Kylovi šanci ho zabít? Dobrý plán."

"Fungoval."

"Jebova puška fungovala. Věděla, že je Jeb na cestě?"

"Moc o tom přemýšlíš, Iane. Přesně to chce."

"Nemyslím si, že máš pravdu. Nevím proč... ale nemyslím si, že vůbec chce, abychom o ní přemýšleli." Slyšela jsem, jak se Ian zvedl. "Víš, co je vážně bláznivý?" zamumlal, jeho hlas už nebyl jenom šepot.

"Co?"

"Cítil jsem se provinile – sakra provinile – když jsem se díval, jak od nás utekla. Když jsem viděl ty černé stopy na jejím krku."

"Nesmíš nechat, aby se to k tobě takhle dostalo." Jared najednou vypadal znepokojeně. "Není to člověk. Na to nezapomínej."

"Jenom proto, že to není člověk, myslíš, že necítí bolest?" zeptal se Ian vzdalujícím se hlasem. "Že se prostě necítí jako holka, která byla zmlácená – zmlácená náma?"

"Vzpamatuj se," zasyčel za ním Jared.

"Uvidíme se, Jarede."

Jared se uklidnil až dlouho potom, co Ian odešel; chvíli přecházel tam a zpátky před mou jeskyní, potom se posadil na matraci a zastínil tak světlo a něco si pro sebe nesrozumitelně mumlal. Vzdala jsem čekání na to, až usne, a natáhla jsem se tak dobře, jak se mi to na hrbolaté zemi podařilo. Nadskočil, když jsem svým pohybem vyvolala hlasitý zvuk, a potom si začal zase něco mumlat.

"Provinile," zavrčel kousavým tónem. "Nechává to, aby se to k němu dostalo. Stejně jako Jeb, jako Jamie. Nemůže tu nechat pokračovat. Je hloupé to nechat naživu."

Na rukou se mi zvedla husí kůže, ale snažila jsem se to ignorovat. Kdybych měla zpanikařit pokaždé, když by pomyslel na to mě zabít, neměla bych chvilku klidu. Otočila jsem se na břicho, abych si ohnula páteř na druhou stranu, a on sebou znovu trhnul a potom utichl. Byla jsem si jistá, že když jsem usnula, ještě stále o tom přemýšlel.

*

Když jsem se probudila, seděl Jared na matraci tak, že jsem ho viděla, lokty na kolenou a hlavu opřenou o pěsti.

Nepřipadalo mi, že bych spala víc než hodinu nebo dvě, ale všechno mě bolelo moc na to, abych byla schopná znovu usnout. Místo toho jsem se trápila přemýšlením o Ianově návštěvě, bála jsem se, že Jared se teď, potom, co viděl jeho zvláštní reakci, bude mnohem víc snažit, aby mě udržel v izolaci. Proč prostě nemohl Ian držet pusu o tom, že se cítil provinile? Jestli věděl, že je schopný cítit vinu, proč tu vůbec tak chodil a škrtil ostatní? Melanie Ian také podráždil, byla nervózní z toho, co z jeho obavy může vzejít.

Naše starosti byly přerušené jenom o pár minut později.

"To jsem jenom já," slyšela jsem Jeba zavolat. "Nerozčiluj se."

Jared natáhl kohoutek zbraně.

"Fajn, zastřel mě, hochu. No tak." Zvuk Jebova hlasu se s každým slovem přibližoval.

Jared si povzdechl a sklonil pušku. "Odejdi, prosím."

"Potřebuju s tebou mluvit," řekl Jeb a zafuněl, jak si sedl naproti Jaredovi. "Ahoj," řekl mým směrem a kývl hlavou.

"Víš, jak moc tohle nenávidim," zamumlal Jared.

"Jo."

"Ian už mi řekl o těch Hledačích –"

"Já vím. Zrovna jsem s ním o tom mluvil."

"Výborně. Tak co teda chceš?"

"Já toho tolik nechci. Ale všichni to potřebujeme. Už nám dochází úplně všechno. Potřebujeme pořádnou výpravu pro zásoby."

"Ach," zamumlal Jared; tohle téma nečekal. Po krátké odmlce řekl: "Pošli Kyla."

"Dobře," řekl Jeb nenuceně a opřel se o zeď, aby se mohl znovu zvednout.

Jared si povzdechl. Připadalo mi, že jeho návrh byl jenom blaf. "Ne. Kyla ne. Je moc..."

Jeb se zachechtal. "Málem nám to pěkně zavařil, když byl posledně sám venku, viď? Nikdy moc nepřemýšlí o tom, co dělá. Tak Ian?"

"Ten zase o těch věcech přemýšlí až moc."

"Brandt?"

"Není dobrý na dlouhé výpravy. Po pár týdnech začíná panikařit. Dělá chyby."

"Dobře, tak mi teda řekni kdo."

Vteřiny ubíhaly a já jsem občas slyšela, jak se Jared nadechl, jako kdyby chtěl Jebovi odpovědět, ale potom zase vždycky jenom vydechl a nic neřekl.

"Ian a Kyle dohromady?" zeptal se Jeb. "Možná by mohli jeden druhého vyvážit."

Jared zasténal. "Jako posledně? Fajn, fajn, vím, že to musím být já."

"Jsi nejlepší," souhlasil Jeb. "Změnil jsi od základů naše životy, když jsi sem přišel."

Melanie a já jsme pro sebe přikývly; tohle ani jednu z nás nepřekvapilo.

Jared je zázrak. Jamie a já jsme byli v dokonalém bezpečí, dokud nás hlídaly Jaredovy instinkty; nikdy jsme nebyli blízko tomu, aby nás chytili. Kdyby byl v Chicagu místo mě jared, jsem si jistá, že by se odtamtud bez problémů dostal.

Jared trhl ramenem směrem ke mně. "A co s...?"

"Dám na ni pozor, kdykoliv budu moct. A očekávám, že s sebou vezmeš Kyla. To by mělo pomoct."

"To nebude stačit – Kyle pryč a ty budeš hlídat když budeš moct. Ona... nevydrží to dlouho."

Jeb pokrčil rameny. "Udělám, co budu moct. To je všechno, co ti můžu slíbit."

Jared začal pomalu kývat hlavou.

"Jak dlouho tu můžeš zůstat?" zeptal se ho Jeb.

"Nevím," zašeptal Jared.

Dlouho bylo ticho. Po pár minutách si Jeb začal pískat.

Nakonec Jared dlouze vydechl, ani jsem si neuvědomila, že zadržoval dech.

"Odejdu dnes večer." Ta slova byla pomalá, plná rezignace, ale také úlevy. Jeho hlas se trochu změnil, byl méně defenzivní. Jako kdyby se změnil zpátky v toho člověka, kterým byl, než jsem se tu ukázala já. Nechal jednu zodpovědnost, aby mu sklouzla z ramen, jenom aby ji nahradila jiná, vítanější.

Vzdával snahu držet mě naživu, nechával přírodu – nebo spíš lidový soud – jít svou cestou. Když se vrátí a já budu mrtvá, nebude z toho nikoho vinit. Nebude truchlit. Tohle všechno jsem slyšela v jeho třech slovech.

Znala jsem lidskou zdůraznění trápení – zlomené srdce. Melanie si vzpomínala, jak tuhle frázi použila ona. Ale vždycky jsem o ní přemýšlela jako o nadsázce, tradiční popis něčeho, co nemělo nic společného s fyzickým stavem. Takže jsem nečekala tu bolest na hrudi. Nevolnost, to ano, knedlík v krku, ano, a ano, slzy pálící mě v očích. Ale co ten řezavý pocit pod žebry? Nedávalo to smysl.

Nebylo to jenom řezání, ale i kroucení a tah do různých směrů. Protože Melaniino srdce bylo také zlomené, a byl to úplně oddělený pocit, jako kdyby nám díky našemu spojení vyrostl ještě jeden orgán. Dvojité srdce pro dvojitou mysl. Dvojitá bolest.

Odchází, vzlykala. Už ho nikdy neuvidíme. Vůbec nepochybovala o tom, že zemřeme.

Chtěla jsem plakat s ní, ale někdo si musel udržet jasnou mysl. Kousala jsem se do ruky, abych potlačila zasténání.

"To bude asi nejlepší," řekl Jeb.

"Budu si potřebovat zařídit pár věcí..." Jaredova mysl už byla daleko, daleko od téhle klaustrofobické jeskyně.

"Tak já to tady teda převezmu. Šťastnou cestu."

"Díky. Uvidíme se, až se uvidíme, Jebe."

"Asi jo."

Jared podal Jebovi pušku, postavil se a nepřítomně si oprášil oblečení. Potom byl pryč, pospíchal chodbou tím známým, rychlým krokem, a myslel na jiné věci. Ani jednou se na mě nepodíval, mému osudu nevěnoval jedinou myšlenku.

Poslouchala jsem mizícímu zvuku jeho kroků, dokud neutichl úplně. Potom, zapomínaje na Jebovu existenci, jsem si přitiskla ruce na tvář a začala vzlykat.