The host- Kapitola 20

20.kapitola - Osvobozená (Freed)

Jeb mě nechal se vybrečet a nerušil mě. Dokonce ani nijak mé vzlyky nekomentoval. Promluvil, až když jsem už dobou půlhodinu byla zticha.

"Jsi pořád vzhůru?"

Neodpověděla jsem. Až moc jsem byla zvyklá na mlčení.

"Chceš vylézt ven a trochu se protáhnout?" nabídl mi. "Bolí mě záda, jenom když na tu hloupou díru pomyslím."

Ironické bylo, že jsem neměla náladu na společnost, i po týdnu stráveném v naprostém mlčení. Ale tuhle nabídku jsem nemohla odmítnout. Než jsem o tom měla čas přemýšlet, moje ruce mě vytahovaly dírou ven.

Jeb seděl na matraci se zkříženýma nohama. Pozorovala jsem ho a čekala ne nějakou reakci, když jsem se protahovala, ale jeho oči byly zavřené. Jako když tu byl Jamie, vypadal, jako že spí.

Jak dlouho už to je, co jsem viděla Jamieho? Jak se má? Mé už tak bolavé srdce se znovu sevřelo.

"Je ti líp?" zeptal se Jeb a otevřel oči.

Pokrčila jsem rameny.

"Bude to dobrý, víš." Na tváři se mu objevil široký úsměv. "To, co jsem řekl Jaredovi... No, neřekl bych, že jsem tak úplně lhal, protože když se na to podíváš z jistého úhlu pohledu, byla to všechno pravda, ale z jiného to zas až tak úplně pravda nebyla, bylo to to, co potřeboval slyšet."

Jenom jsem se na něj dívala; nerozuměla jsem mu jediné slovo.

"Každopádně, Jared si od tohohle všeho potřebuje odpočinout. Ne od tebe, holka," dodal rychle, "ale od téhle situace. Až bude pryč, srovná si všechno v hlavě."

Napadlo mě, jak mohl vědět, která slova nebo fráze by mi byly nepříjemné. A navíc, proč by si Jeb měl dávat pozor na to, která slova mi ublíží, nebo jestli mě bolí záda? Jeho laskavost vůči mně byla svým způsobem děsivá, protože byla nepochopitelná. Jaredovy činy alespoň dávaly smysl. Kylovy a Ianovy pokusy o vraždu, doktorova srdečná horlivost mi ublížit – tohle chování bylo také logické. Žádná laskavost. Co ode mě Jeb chtěl?

"Nekoukej tak mrzutě," vybídl mě Jeb. "Má to i světlou stránku. Jared se choval vážně tvrdohlavě, a teď, když je dočasně pryč ze scény, bude všechno mnohem klidnější.

Mé obočí se stáhlo, jak jsem se snažila pochopit, co tím myslel.

"Například," pokračoval."Tohle místo většinou používáme jako sklad. No a až se Jared a ostatní vrátí, budeme potřebovat nějaké místo na věci, které sebou přinesou. Takže pro tebe můžeme najít nějaké nové ubytování. Možná něco trochu většího? Něco s postelí?" Znovu se usmál a zamával mi před obličejem mrkví.

Čekala jsem, až ji zase schová, až mi řekne, že si dělal legraci.

Místo toho se jeho oči – v barvě vybledlých džínů – změnily, byly teď velmi, velmi něžné. Něco v jeho výrazu způsobilo, že se mi v krku znovu vytvořil knedlík.

"Nemusíš se vracet zpátky do té díry, drahá. To nejhorší už je za námi."

Zjistila jsem, že upřímnosti v jeho tváři nedokážu pochybovat. Podruhé za jednu hodinu jsem si položila hlavu do dlaní a začala brečet.

Zvedl se na nohy a nemotorně mi poklepal na rameno. Slzy pro něho asi nebyly moc příjemné. "No tak, no tak," mumlal.

Tentokrát jsem se uklidnila rychleji. Když jsem si otřela oči a zkusmo se na něho usmála, spokojeně přikývl.

"Hodná holka," řekl a znovu mi poklepal na rameno. "Ta, budeme tu ještě chvíli muset zůstat, dokud si nebudeme jistí, že je Jared už určitě pryč a že nás nemůže chytit." Spiklenecky se zakřenil. "Potom si užijeme trochu legrace!"

Vzpomněla jsem si na to, že jeho představa o legraci bývá většinou spojená s použitím zbraně.

Zachechtal se mému výrazu. "Nedělej si s tím starosti. Zatímco budeme čekat, mohla bys zkusit trochu si odpočinout. Vsadím se, že by ti i tahle tenká matrace byla pěkně pohodlná."

Spustila jsem oči z jeho tváře a podívala se na matraci na podlaze a potom zase zpátky na něho.

"No tak," řekl. "Vypadáš, že by ti dobrý spánek přišel docela vhod. Budu dávat pozor."

Dojetím mi znovu zvlhly oči, když jsem klesla na matraci a položila hlavu na polštář. Připadala jsem si jako v nebi, přesto že Jeb o matraci řekl, že je tenká. Natáhla jsem se do plné délky, napnula prsty u nohou a napřáhla ruce nad sebe. Slyšela jsem, jak mi zapraskaly klouby. Potom jsem se uvolnila. Připadalo mi, jako kdyby mě matrace objímala a mazala tak všechna bolavá místa. Povzdechla jsem si.

"Jsem rád, že to vidím," zamumlal Jeb. "Je to jako kdyby tě něco svědilo a ty ses nemohla podrbat, když víš, že někdo pod tvojí střechou trpí."

Uvelebil se na zemi kus ode mě a začal si tiše broukat. Usnula jsem ještě předtím, než dozpíval první písničku.

Když jsem se probudila, věděla jsem, že jsem pevně spala hodně dlouho – nejdéle od té doby, co jsem sem přišla. Žádná bolest, žádná děsivá přerušení. Bývala bych se cítila docela dobře, až na to, že fakt, že jsem se probudila na polštáři, mi připomněl, že Jared je pryč. Polštář byl po něm pořád cítit. A v dobrém slova smyslu, ne tak, jak jsem byla cítit já.

Zpátky ke snům, povzdechla si Melanie opuštěně.

Na svůj sen jsem si vzpomínala jenom nejasně, ale věděla jsem, že v něm byl Jared, jako vždycky, když jsem byla schopná spát dost hluboce na to, abych mohla snít.

"‘Brý ráno, holka," řekl vesele Jeb.

Otevřela jsem oči a podívala se na něho. Seděl tu opřený o zeď celou noc? Nevypadal unaveně, ale najednou jsem se cítila provinile, že jsem si zabrala pohodlnější místo.

"Takže, kluci jsou už dlouho pryč," řekl nadšeně. "Co takhle malá exkurze?" Nepřítomným gestem pohladil zbraň, kterou měl popruhem zavěšenou na rameni.

Mé oči se rozšířily, nevěřícně jsem na něho zírala. Exkurze?

"No tak, nebuď slaboch. Nikdo tě nebude obtěžovat. A jednou stejně budeš potřebovat znát cestu."

Natáhl ruku, aby mi pomohl na nohy.

Automaticky jsem se ho chytila, zatočila se mi hlava, když jsem se snažila pochopit, co říkal. Budu potřebovat znát cestu? Proč? A co myslel tím ‚jednou‘? Jak dlouho čekal, že vydržím?

Postavil mě na nohy a vedl mě.

Zapomněla jsem, jaké to bylo pohybovat se temnými tunely s rukou, která mě vedla. Bylo to tak lehké – skoro jsem se na to nemusela soustředit.

"Takže," zamumlal Jeb. "Možná nejdřív pravé křídlo. Najdeme ti nějaké příjemné místo. Potom kuchyně..." Ještě pořád pokračoval v plánování své exkurze, když jsme se protáhli úzkou prasklinou vedoucí do širokého tunelu, kterým se dostaneme do velké jasné jeskyně. Když k nám dolehl zvuk hlasů, cítila jsem, jak mi vyschlo v ústech. Jeb na mě nepřestával mluvit, má hrůza mu buď unikla, nebo ji ignoroval.

"Vsadím se, že dnes vyrazily mrkve," říkal, když mě vedl na hlavní náměstí. Světlo mě oslepilo, takže jsem neviděla, kdo tam byl, ale cítila jsem na sobě jejich oči. Náhlé ticho bylo stejně zlověstné jako vždycky.

"Jo," odpověděl si Jeb. "No, vždycky mi připadá, že to vypadá vážně nádherně. Vidět krásnou jarní zeleň vždycky stojí za to."

Zastavil se a napřáhl ruku, pobídl mě, abych se také podívala. Zamžourala jsem směrem, kterým gestikuloval, ale mé oči nepřestávaly bloudit po místnosti, jak jsem čekala, až se přizpůsobí. Také jsem viděla, že tu dnes bylo snad patnáct lidí, všichni mě pozorovali nepřátelskýma očima. Ale oni byli také zaneprázdněni něčím jiným.
To široké, tmavé místo, které sahalo až do středu velké jeskyně, už nebylo tmavé. Polovina z něho byla plná zkadeřené jarní zeleně, přesně jak řekl Jeb. Bylo to hezké. Úžasné.

Není divu, že na tom místě nikdo nestál. Byla to zahrada.

"Mrkve?" zašeptala jsem.

Odpověděl normálním hlasem. "Na té zelené půlce. Ta druhá je špenát. Ten by se měl zazelenat za pár dní."

Lidé v místnosti se vrátili k práci, pořád se na mě sice sem tam podívali, ale spíš se soustředili na to, co dělali. Teď bylo lehké jejich jednání porozumět – a tomu velkému sudu na kolečkách, a těm hadicím – když jsem věděla, že je to zahrada.

"Zavlažování?" zašeptala jsem znovu.

"Správně. V tomhle horku tu všechno pěkně rychle vysychá."

Souhlasně jsem přikývla. Bylo pořád brzy, ale už teď to tu bylo upocené. Teplo zářící odshora bylo tady v jeskyních dusivé. Znovu jsem se pokusila prohlédnout si strop, ale byl moc jasný na to, abych se do něho mohla dívat.

Zatahala jsem Jeba za rukáv a zamžourala do oslepujícího světla. "Jak?"

Jeb se usmál, vypadal, že je mou zvědavostí nadšený. "Tak, jako to dělají kouzelníci – zrcadla, dítě. Stovky zrcadel. Zabralo mi to dost dlouho, než jsem je sem všechny dostal. Je dobrý mít tu pár rukou navíc, když potřebujou vyčistit. Víš, tady ve stropě jdou jenom čtyři malý díry a to nestačilo na takový osvětlení, jaký jsem si představoval. Co si o tom myslíš?"

Pyšně narovnal ramena.

"Nádherné," zašeptala jsem. "Úžasné."

Jeb se zasmál a přikývl, užíval si mou reakci.

"Co kdybychom pokračovali," navrhl. "Máme dneska hodně co dělat."

Vedl mě novým tunelem, širokou, přírodou vytvořenou trubkou, která vybíhala z velké jeskyně. Tohle bylo nové místo. Všechny mé svaly najednou ztuhly; pohybovala jsem se dopředu se ztuhlýma nohama a neohebnými koleny.

Jeb mi poklepal na ruku, ale jinak mé nervy ignoroval. "Tady jsou většinou ložnice a taky nějaký sklady. Jsme tu blíž k povrchu, takže bylo lehčí sem dostat světlo."

Ukázal na malou, jasnou prasklinu ve stropě nad námi. Osvětlovala na podlaze plochu o velikosti dlaně.

Došli jsme na široké místo, kde se chodba rozbíhala – možná ani ne rozbíhala, protože tu bylo až moc malých chodbiček. Vypadalo to jako chobotnice.

"Třetí zleva," řekl a vyčkávavě se na mě podíval.

"Třetí zleva?" zopakovala jsem.

"Správně. Nezapomeň to. Je lehké se tu ztratit, a to by pro tebe nebylo bezpečné. Lidi by tě spíš zapíchli než by ti ukázali správnej směr."

Zachvěla jsem se. "Díky," zamumlala jsem s tichým sarkasmem.

Zasmál se, jako kdyby ho moje odpověď potěšila. "Nemá smysl ignorovat pravdu. Nezhorší se to tím, že to řeknu nahlas."

Ani se to nezlepšilo, ale to jsem neřekla. Začínala jsem si to trochu užívat. Bylo hezké mít někoho, s kým jsem mohla mluvit. Jeb byl, když už nic jiného, alespoň zajímavá společnost.

"Jedna, dvě, tři," odpočítal a potom mě vedl dál třetí chodbou zleva. Začali jsme míjet kulaté vchody překryté různými provizorními dveřmi. Některé byly zadělané vzorovanými kusy látky; jiné byly udělané ze slepených kartonů. Jedna díra měla dvoje opravdové dveře – jedny dřevěné, natřené na červeno, druhé šedivé, kovové – opřené o stěny.

"Sedum," počítal Jeb a zastavil se před menšími dveřmi, jejichž největší bod byl jenom pár centimetrů nad mou hlavou. V tomhle vchodu chránila soukromí hezká nefritově zelená zástěna – ten typ zástěny, který by mohl oddělovat místo v elegantním obýváku. Na hedvábí byly vyšité třešňové květy.

"Tohle je jediné místo, které mě pro tebe teď napadá. Jediné, které se hodí pro lidského obyvatele. Bude teď pár týdnů prázdné a než bude zase zapotřebí, vymyslíme pro tebe něco lepšího."

Odsunul zástěnu na stranu a přivítalo nás světlo jasnější než na chodbě.

Z pokoje, který mi odhalil, jsem měla zvláštní pocit závratě – asi proto, že byl mnohem vyšší, než byl široký. Stát uvnitř bylo jako stát ve věži nebo v silu, ne že bych na takových místech byla, byla to přirovnání, která napadla Melanii. Strop, dvakrát tak vysoký, než byl pokoj široký, byl jako bludiště prasklin. Prasklin, které se točily a navzájem se jedna druhé téměř dotýkaly. Připadalo mi to nebezpečné – nestabilní. Ale Jeb nevypadal, že by se bálk závalu, když mě postrčil dál dovnitř.

Na podlaze byla dvojitá matrace, kolem které bylo na třech stranách asi metr místa. Na každé půlce byl propletené jeden polštář s jednou dekou, takže to vypadalo, jako kdyby tam bydlel nějaký pár. O zadní stěnu byla asi ve výšce ramen připevněná tlustá dřevěná tyč – něco jako násada od hrábí – a měla konce připevněné ve dvou dírách v kameni. Přes ni bylo přehozených několik triček a dva páry džínů. Vedle provizorního věšáku na oblečení stála u stěny dřevěná židle a na podlaze pod ní byl stoh opotřebovaných brožovaných knih.

"Kdo?" zeptala jsem se Jeba a znovu jsem začala šeptat. Tohle místo tak jasně někomu patřilo, že mi už nepřipadalo, že jsme sami.

"Jenom jeden z kluků, co jsou teď na nájezdu. Nějakou dobu se nevrátí. A do té doby ti něco najdeme."

Nelíbilo se mi to – ne ten pokoj, ale myšlenka na to v něm zůstat. Přítomnost jeho majitele tu byla jasně znát, přes to, že toho tu měl tak málo. Nezáleželo na tom, kdo to byl, rozhodně by se mu nelíbilo, že tu jsem. Nenáviděl by to.

Jeb mi asi četl myšlenky – nebo možná byl můj výraz tak jasná, že to ani nemusel dělat.

"Ale, ale," řekl. "S tím si nedělej starosti. Tohle je můj dům a tady ten pokoj je jenom jeden z pokojů pro hosty. A zrovna teď jsi ty můj host a já ti nabízím tenhle pokoj."

Pořád se mi to nelíbilo, ale zároveň jsem nechtěla Jeba naštvat. Slíbila jsem si, že tu nic nenaruším, i kdyby to mělo znamenat, že budu spát na podlaze.

"Tak, pokračujem. Nezapomeň: třetí zleva a potom sedum."

"Zelená zástěna," dodala jsem.

"Přesně."

Jeb mě znovu vzal do velké místnosti se zahradou, potom po jejím obvodu na druhou stranu a největším tunelem dál. Když jsme prošli kolem pracujících lidí, ztuhli a otočili se, báli se mě mít za zády.

Tenhle tunel byl dobře osvětlený, široké praskliny byly na stropě v až moc pravidelných intervalech na to, aby byly přírodní.

"Teď půjdeme ještě blíž k povrchu. Je to tu sušší, ale taky je tu větší horko."

Všimla jsem si toho skoro hned. Místo toho, abychom se potili, jsme se teď pekli. Vzduch tu byl méně zatuchlý a starý. Cítila jsem pouštní prach.

Před námi bylo slyšet víc hlasů. Pokusila jsem se připravit na nevyhnutelnou reakci. Pokud Jeb bude trvat na tom, že se ke mně bude chovat jako... jako ke člověku, jako k vítanému hostu, měla bych si na to asi radši zvyknout. Nebyl důvod, abych nechala nevolnost, aby se mě pokaždé znovu a znovu zmocňovala.Ale mé břicho se stejně začalo nešťastně kroutit.

"Tudy se jde do kuchyně," řekl mi Jeb.

Nejdřív jsem si myslela, že jsme jenom v dalším tunelu, v tunelu nacpaném lidmi. Přitiskla jsem se ke zdi a snažila se udržet si od nich odstup.

Kuchyně byla dlouhá chodba s vysokým stropem, byl vyšší, než byla chodba široká, stejně jako v mé nové ložnici. Světlo bylo jasné a horké. Místo malých prasklinek v hlubokém kameni tu byly velké otevřené díry.

"Samozřejmě nemůžeme vařit ve tmě. Kvůli kouři, víš. Takže to tu do soumraku používáme hlavně jako jídelnu."

Všechny rozhovory najednou prudce ztichly, takže Jebova slova jasně slyšeli všichni. Zkusila jsem se za ním schovat, ale on pokračoval v chůzi dál dovnitř.

Přerušili jsme snídani, nebo to možná byl oběd.

Lidé – bylo jich tu asi dvacet – tu byli velmi blízko. Nebylo to jako ve velké jeskyni. Chtěla jsem nechat oči na podlaze, ale nedokázala jsem se přestat rozhlížet po místnosti. Jen tak pro jistotu. Cítila jsem, jak moje tělo ztuhlo a připravilo se k útěku, přestože jsem nevěděla, kam bych utíkala.

Po obou stranách chodby byly dlouhé hromady kamení. Většinou to byl ten drsný, fialový, sopečného kámen, s nějakým světlejší příměsí – cementu? – probíhající mezi nimi a vytvářející švy, držící kameny pohromadě. Na vrcholcích těchto hromad byly jiné kameny, hnědé a ploché. Ty byly slepené dohromady stejnou světle šedou maltou. Výsledkem byl relativně rovný povrch, jako pult nebo stůl. Bylo jasné, že byl používaný pro oba účely.

Lidé na některých seděli a o jiné se opírali. Poznala jsem Bochníky chleba, které drželi na půli cesty mezi stolem a ústy, ztuhlé nedůvěrou, když si všimli Jeba a jeho exkurze pro jednu osobu.

Některé z nich jsem poznala. Sharon, Maggie a doktor byli ke mně nejblíže. Melaniina sestřenice a teta na Jeba zuřivě zíraly – měla jsem zvláštní pocit, že by se na mě nepodívaly ani, kdybych se postavila na hlavu a z plných plic křičela písničky z Melaniiných vzpomínek – ale doktor mě pozoroval s tak upřímnou a skoro přátelskou zvědavostí, až se mi do kostí začal vkrádat chlad.

Vzadu na konci místnosti jsem rozeznala vysokého muže s inkoustově černými vlasy a mé srdce se zastavilo. Myslela jsem, že měl jared vzít ty nepřátelské bratry s sebou, aby o něco ulehčil Jebovu práci udržet mě v bezpečí. Alespoň, že tohle byl ten mladší, Ian, kterému se trochu opožděně vyvinulo svědomí – nebylo to tak hrozně jako nechat tu Kyla. Ale tahle úleva nezpomalila zběsilý tlukot mého srdce.

"Všichni jsou tak rychle najedení?" zeptal se jeb hlasitě a sarkasticky.

"Ztratili jsme chuť k jídlu," zamumlala Maggie.

"A co ty," řekl a otočil se na mě. "Máš hlad?"

Našim okolím proběhlo tiché zavrčení.

Zavrtěla jsem hlavou – malý, ale zoufalý pohyb. Ani jsem nevěděla, jestli mám hlad, ale věděla jsem, že bych nemohla jíst před tímhle davem, když jsem věděla, že by oni s radostí snědli mě.

"No, já mám," zabručel Jeb. Prošel uličkou mezi pulty, ale já jsem za ním nešla. Nemohla jsem snést myšlenku na to, že by na mě všichni mohli bez námahy dosáhnout. Zůstala jsem přitisknutá ke zdi tam, kde jsem byla. Jenom Sharon s Maggie ho pozorovali, jak šel k velké plastové nádobě a vzal si chleba. Všichni ostatní se dívali na mě. byla jsem si jistá, že kdybych se jenom o centimetr pohnula, skočili by po mně. Snažila jsem se nedýchat.

"No, tak jdem," navrhl Jeb s plnou pusou, když se loudal zpátky ke mně. "Nevypadá to, že by se ostatní mohli soustředit na jídlo. Snadno se rozruší."

Pozorovala jsem lidi, kdyby se náhodou prudce pohnuli, vlastně jsem ani neviděla jejich tváře, potom, co jsem poznala těch pár, které jsem dokázala pojmenovat. Takže jsem si nevšimla Jamieho, dokud se nepostavil.

Byl o hlavu menší než dospělí kolem něho, ale vyšší než dvě malé děti sedící na pultu po jeho druhé straně. Pružně seskočil ze svého místa a následoval Jeba. Jeho výraz byl napjatý, zamračený, jako kdyby se snažil v hlavě spočítat nějakou těžkou rovnici. Když dohonil Jeba, podíval se na mě zúženýma očima. Teď jsem nebyla jediná v místnosti, kdo zadržoval dech. Pohledy ostatních se střídavě zastavovaly na Melaniiném bratrovi a na mě.

Ach, Jamie, pomyslela si Melanie. Nenáviděla ten smutný, dospělý výraz na jeho tváři a já jsem ho pravděpodobně nenáviděla ještě víc. Necítila se za něj tak provinile jako já.

Kdybychom ho jenom mohli dát pryč. Povzdechla si.

Je pozdě. Co můžeme udělat, abychom to zlepšily?

Ta otázka byla čistě řečnická, ale najednou jsem zjistila, že se snažím najít odpověď, a Melanie se také snažila. Ale v té krátké chvíli, co jsme na to měli, jsme na nic nepřišly; byla jsem si jistá, že ani nic takového nebylo. Ale obě jsme věděly, že až bude tahle hloupá exkurze u konce a až budeme mít čas na přemýšlení, zase budeme hledat. Pokud se toho dožijeme.

"Co potřebuješ, hochu?" zeptal se Jeb aniž by se na něho podíval.

"Přemýšlel jsem, co děláte," odpověděl Jamie, snažil se udržet hlas nonšalantní, ale nepodařilo se mu to.

Jeb se zastavil, když došel ke mně, a otočil se na Jamieho. "Beru ji na prohlídku, tak jako každého nově příchozího."

Slyšela jsem další kolektivní zavrčení.

"Můžu jít s vámi?" zeptal se jamie.

Viděla jsem, jak Sharon s pohoršeným výrazem horečně vrtí hlavou. Jeb ji ignoroval.

"Mně to nevadí... pokud se dokážeš chovat."

Jamie pokrčil rameny. "Žádný problém."

Pak jsem se musela pohnout – musela jsem zaklesnout prsty do sebe. Tolik jsem chtěla odhrnout Jamieho nepořádné vlasy z jeho očí a položil mu ruku kolem krku. Bylo to něco, o čem jsem si byla jistá, že by mi jen tak neprošlo.

"Tak jdem," řekl nám oběma Jeb. Vedl nás zpátky tam, odkud jsme přišli. Jeb šel na jedné straně ode mě, Jamie na druhé. Vypadal, že se snaží dívat se na podlahu, ale vždycky vzhlédl a podíval se na mou tvář – stejně jako já jsem si nemohla pomoct a dívala se na tu jeho. Kdykoliv se naše oči setkaly, rychle jsme se oba podívali pryč.

Byli jsme asi na půl cesty do velkého sálu, když jsem za námi uslyšela tiché kroky. Moje reakce byla okamžitá a bezmyšlenkovitá. Vrhla jsem se k jedné straně tunelu a jednou rukou jsem strhla Jamieho tak, abych byla mezi ním a tím, co po mě šlo, ať už to bylo cokoliv.

"Hej," protestoval, ale mou ruku nesetřásl.

Jeb byl stejně rychlý jako já. Zbraň mu sklouzla z ramene s oslepující rychlostí.

Ian a doktor oba zvedli ruce nad hlavu.

"My se taky umíme chovat," řekl doktor. Bylo těžké uvěřit, že tenhle jemně mluvící muž s přátelským výrazem byl místní mučitel; byl tak mnohem děsivější, právě proto, že jeho vzezření bylo tak laskavé. Člověk by měl oči na stopkách za temné a zlověstné noci, byl by připravený. Ale za jasného, slunného dne? Jak by ho mohlo napadnout utíkat, když by ani nevěděl, že je tu místo, kde se schovává nebezpečí?

Jeb zamžoural na Iana a hlaveň jeho pušky se otočila spolu s ním.

"Nechci dělat žádný problémy, Jebe. Budu se chovat stejně dobře jako Doktor."

"Fajn," řekl krátce Jeb a pověsil si pušku zpátky na rameno. "Ale nepokoušej mě. Už pěkně dlouho jsem nikoho nezastřelil a tak trochu mi chybí to vzrušení."

Zalapala jsem po dechu. Všichni to slyšeli a podívali se na mě, jenom aby viděli můj zhrozený obličej. Doktor byl první, kdo se rozesmál, ale dokonce i Jamie se k nim po chvíli přidal.

"To byl vtip," pošeptal mi Jamie. Jeho ruka se odchýlila od jeho boku, jako kdyby se natahovala k té mé, ale on ji rychle strčil do kapsy od svých kraťasů. Také jsem nechala svou ruku – stále ochranitelsky nataženou kolem jeho ramen – spadnout podél těla.