The host- Kapitola 22

 22.kapitola - Pošramocená (Cracked)

Jeb si dal ruce za hlavu a zamyšleně se zadíval do tmavého stropu. Jeho povídavá nálada nezmizela.

"Dost jsem přemýšlel o tom, jaké to je – nechat se chytit, víš. Viděl jsem, jak se to stalo, víc než jednou, dokonce jsem byl párkrát dost blízko. Napadlo mě, jaké by to bylo. Bolí to, když do tebe dají někoho jiného? Viděl sem, jak to dělají, víš."

Moje oči se překvapeně rozšířily, ale on se na mě nedíval.

"Připadá mi, že máte nějaký anestetikum, ale to je jenom domněnka. Ale nikdo přitom nekřičel bolestí, takže to nemůže bejt moc mučivý."

Nakrčila jsem nos. Mučení. Ne, to byla lidská specialita.

"Ty příběhy, cos vyprávěla tomu klukovi, byly fakt zajímavý."

Ztuhla jsem a on se nepatrně zasmál. "Jo, poslouchal jsem. Tajně, přiznám to. Ale nemrzí mě to – bylo to úžasný a ty se mnou nemluvíš tak jako s Jamiem. Vážně se mi líbilo to o těch netopýrech a kytkách a pavoucích. Jeden pak má o čem přemýšlet. Vždycky jsem rád čet takový věci, science fiction a tak. Úplně jsem to hltal. A to dítě je stejný jako já – všechny knihy, co mám, přečet snad dvakrát nebo třikrát. Musí pro něj bejt úžasný poslouchat tvý příběhy. Pro mě aspoň je. Jsi dobrý vypravěč."

Nechala jsem oči sklopené, ale cítila jsem, jak taji, jak trochu ztrácím svou ostražitost. Jako všem v těchhle emocionálních tělech i mně dělaly lichotky dobře.

"Všichni tady si myslí, žes nás pronásledovala, abys nás mohla prozradit Hledačům."

Při tom slově mnou proběhl šok. Má čelist ztuhla a zuby se mi zaryly do jazyka. Cítila jsem v ústech krev.

"Jaký jiný důvod by v tom mohl být?" pokračoval, buď si mé reakce nevšiml, nebo ji ignoroval. "Ale myslím, že jsou prostě zaujatí. Jsem tu jediný, kdo má otázky... Totiž, co to vlastně bylo za plán, jen tak se vydat to pouště bez možnosti k návratu?" Zachechtal se. "Toulání – asi to bude tvoje specialita, co, Wando?"

Naklonil se ke mně a strčil do mě loktem. Můj pohled, plný nejistoty, se zvedl z podlahy, abych se mohla podívat na jeho tvář, a potom klesl zpátky na podlahu. Znovu se zasmál.

"ta cesta byla jenom pár kroků od skutečné sebevraždy, řekl bych. Rozhodně ne Hledačova parketa, jestli víš, jak to myslím. Snažil jsem se to rozlousknout. Použít logiku, víš? Takže, pokud jsi neměla nějakou zálohu, a já jsem žádnou neviděl, a neměla jsi žádnej způsob, jak se dostat zpátky, potom jsi musela mít jinej cíl. Od tý doby, cos sem přišla, jsi nebyla moc hovorná, kromě před chvílí s tim dítětem, ale poslouchal jsem to, co jsi řekla. Tak trochu mi připadá, že pravej důvod, proč jsi tam venku skoro umřela, byl ten, že jsi byla sakra odhodlaná najít toho kluka a Jareda."

Zavřela jsem oči.

"Jenomže proč by tě to zajímalo?" zeptal se Jeb, ale nečekal na odpověď. Jenom přemýšlel. "Takže, já to vidím takhle: buď jsi vážně dobrá herečka – jako super-Hledač, nějaké nové plemeno, lstivější než to první – s nějakým plánem, kterému nerozumím, nebo to nehraješ. To první je trochu moc komplikované vysvětlení pro tvé chování, a já tomu stejně nevěřím.

"Ale pokud to nehraješ..."

Na chvíli se odmlčel.

"Strávil jsem hodně času tím, že jsem pozoroval váš druh, holka. Pořád jsem čekal, až se změní, víš, až už nebudou potřebovat se chovat jako my, protože tu už nebude nikdo, pro koho by to divadlo udržovali. Pořád jsem se díval a čekal, ale oni se pořád chovali jako lidi. Zůstávali s rodinami svých těl, v dobrém počasí chodili na piknik, pěstovali kytky a malovali obrázky a všechno tohle. Napadlo mě, jestli se náhodou tak trochu nemění v lidi. Jestli na ně nakonec vlastně nemáme nějaký vliv."

Čekal, dával mi šanci odpovědět. Neodpověděla jsem.

"Před pár lety jsem viděl něco, co mi utkvělo v paměti. Starý pán s paní, nebo spíš těla starého pána a paní. Byli spolu tak dlouho, že se kůže na jejich prstech zahnula kolem jejich snubních prstýnků. Drželi se za ruce, on ji políbil na tvář a ona pod těmi všemi vráskami zrudla. Připadá, jako kdybyste měli úplně stejné pocity jako my, protože vlastně jste my, ne jenom ruce ovládající loutku."

"Ano," zašeptala jsem. "Máme stejné pocity. Lidské pocity. Naději, bolest, lásku."

"Takže pokud to nehraješ... no, přísahal bych, že je oba máš ráda. Ty je máš ráda. Wanda, ne jenom Melaniino tělo."

Položila jsem si hlavu na ruce. To gesto se rovnalo doznání, ale mě to nezajímalo. Už jsem ji nedokázala udržet vzpřímenou.

"No, tak to jsi ty. Ale přemýšlel jsem také o své neteři. Jaké to pro ni bylo, jaké to bude pro mě. Když ti někoho dají do hlavy, tak prostě... zmizíš? Vymažou tě? Jako kdybys umřela? Nebo je to jako usnout? Jsi si vědomá té vnější kontroly? A je si ta kontrola vědomá tebe? Jsi tam uvnitř prostě zavřená?"

Seděla jsem velice nehybně, snažila jsem se udržet klidnou tvář.

"Vlastně, tvé vzpomínky a tvé chování tu zůstanou. Ale tvé vědomí... Přijde mi, že někteří lidé by se nevzdali bez boje. Sakra, vím, že já bych se pokusil tu zůstat. Jsem bojovník. Všichni, kdo jsme tu zůstali, jsme bojovníci. A, víš, Melanii bych taky tipoval na bojovníka."

Jeho oči se nehnuly od stropu, ale já jsem se podívala na podlahu – zírala jsem na ni, snažila jsem se zapamatovat si vzory v tom fialovo šedém prachu.

"Jo, o tom jsem hodně přemýšlel."

Cítila jsem teď na sobě jeho oči, přestože moje hlava byla stále sklopená. Nepohnula jsem se, jenom jsem pomalu dýchala. Zabralo mi to hodně práce, udržet dech klidný. Musela jsem polknout; stále jsem v puse cítila krev.

Proč jsme si kdy mysleli, že je to blázen? přemýšlela Melanie. Vidí všechno. Je to génius.

Je obojí.

No, možná to znamená, že už nebudeme muset mlčet. On to ví. Byla plná naděje. Poslední dobou byla velmi tichá, většinu času to vypadalo, jako kdyby tu vůbec nebyla. Nebylo pro ni tak snadné se soustředit, když byla relativně šťastná. Vyhrála svůj velký boj. Dostala nás sem. Její tajemství už nebyla v ohrožení; Jared s Jamiem už jejíma vzpomínkami nikdy nemohli být prozrazeni.

A když byl její boj za ní, bylo pro ni těžší najít chuť promluvit, dokonce i na mě. Viděla jsem, jak ji myšlenka na odhalení – na to, že si ostatní lidé uvědomí její existenci – povzbudila.

Jeb to ví, ano. Ale vážně to něco mění?

Myslela na to, jak se ostatní lidé dívali na Jeba. Správně. Povzdechla si. Ale myslím, že Jamie... no, asi to ani neví, ani to netuší, ale myslím, že pravdu cítí.

Možná máš pravdu. Asi zjistíme, jestli to pro něho nebo pro nás nakonec bude dobré.

Jeb zvládl vydržet zticha jenom pár sekund, potom znovu promluvil a přerušil nás. "Docela zajímavý. Ne tak bum! bum! jako ty filmy, co jsem míval rád. Ale pořád docela zajímavý. Rád bych slyšel ještě něco o těch pavoučích věcičkách. Jsem vážně zvědavej... vážně zvědavej, to je jasný."

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu. "Co bys chtěl vědět?"

Vřele se na mě usmál, oči se mu zvrásnily, takže vytvořily malé měsíčky. "Tři mozky, jo?"

Přikývla jsem.

"Kolik očí?"

"Dvanáct – jedno na každém kloubu na každé noze a na těle. Neměli jsme víčka, jenom hodně takových vláken – jako řasy z ocelových chlupů – aby je chránily."

Přikývl, oči rozsvícené. "Byli chlupatí, jako tarantule?"

"Ne. Tak nějak... obrnění – šupinatí, jako plazi nebo ryby."

Opřela jsem se o zeď a připravila se na dlouhý rozhovor.

Jeb v tom smyslu nezklamal. Ztratila jsem přehled o tom, kolik otázek mi položil. Chtěl znát detaily – jak Pavouci vypadají, jak se chovají a jak snášejí Zemi. Nestranil se detailů o invazi; naopak to vypadalo, že si tu část užívá víc než to ostatní. Jeho otázky následovaly rychle po mých odpovědích a často se usmíval. Když o několik hodin později vyčerpal své otázky ohledně Pavouků, chtěl toho vědět víc o Květinách.

"O těch jsi moc nemluvila," připomněl mi.

A tak jsem mu pověděla o té nejkrásnější a nejklidnější z planet. Skoro pokaždé, když jsem se odmlčela, abych se nadechla, mě přerušil novou otázkou. Rád se snažil uhodnout odpovědi na mé otázky, jetě než jsem je stihla říct a ani trochu mu nevadilo, když se netrefil.

"Takže jste jedli mouchy, jako mucholapky? Vsadím se, že jo – nebo možná něco většího, jako jsou ptáci – jako pterodaktyl!"

"Ne, krmili jsme se slunečním světlem, jako většina kytek tady."

"Tak to rozhodně není tak zábavné jako můj nápad."

Někdy jsem zjistila, že se směju s ním.

Zrovna jsme se přesunuli ke Drakům, když se ukázal Jamie s večeří pro tři.

"Ahoj, Tulačko," řekl trochu rozpačitě.

"Ahoj, Jamie," odpověděla jsem, trochu stydlivě, nebyla jsem si jistá, jestli nebude litovat té blízkosti, kterou jsme předtím sdíleli. Nakonec, já jsem tu byla tak zlá.

Ale posadil se hned vedle mě, mezi mě a Jeba, zkřížil nohy a tác položil tak, abychom na něj všichni dosáhli. Umírala jsem hlady a od všeho toho mluvení jsem měla sucho v puse. Vzala jsem si misku s polévkou a spolykala jsem ji několika loky.

"Měl jsem vědět, že jsi v jídelně jenom byla slušná. Musíš říct, když máš hlad, Wando. Neumím číst myšlenky."

S tím posledním jsem nesouhlasila, ale byla jsem moc zaměstnaná žvýkáním chleba, abych odpověděla.

"Wanda?" zeptal se Jamie.

Přikývla jsem, abych mu dala najevo, že mi to nevadí.

"Docela to k ní sedí, nemyslíš?" Jeb na sebe byl tak pyšný, že jsem byla překvapená, že se nezačal bít do prsou, čistě pro efekt.

"Tak trochu, myslím," řekl Jamie. "Mluvili jste o dracích?"

"Jo," řekl mu nadšeně Jeb, "ale ne o těch ještěrovitých. Tihle jsou celí z rosolu. Ale umějí létat... nebo něco takovýho. Vzduch je tam hustší, taky tak nějak rosolovitý. Takže je to skoro jako plavání. A umějí plivat kyselinu – to je asi tak stejně dobrý jako oheň, nemyslíš?"

Nechala jsem Jeba, aby Jamieho zasvětil do všech detailů, zatímco jsem snědla víc než svou porci jídla a vypila celou lahev vody. A když jsem měla znovu prázdnou pusu, začal Jeb znovu se svými otázkami.

"No, ta kyselina..."

Jamie se neptal tak jako Jeb a já jsem byla opatrnější ve svých odpovědích, když tu byl. Ale Jeb se tentokrát neptal na otázky, které by mohly vést k citlivým tématům, ať už náhodou nebo schválně, takže má opatrnost nebyla nutná.

Světlo pomalu zhasínalo, až byla chodba úplně černá. A potom byla stříbrná, osvětlená jenom slabým, tlumeným světlem měsíce, které bylo právě tak akorát na to, abych, když si m oje oči zvykly, viděla na muže a chlapce vedle mě.

Jak noc postupovala, Jamie se posunul blíž ke mně. Neuvědomila jsem si, že se mu při tom, jak mluvím, rukou probírám ve vlasech, dokud jsem si nevšimla, jak na mou ruku Jeb zírá.

Složila jsem si ruce do klína.

Nakonec Jeb zívnul a to způsobilo, že já s Jamiem jsme také začali zívat.

"Dobře vyprávíš, Wando," řekl Jeb, když jsme se všichni protáhli.

"Také jsem to dělala... předtím. Byla jsem učitelka na univerzitě v San Diegu. Učila jsem dějiny."

"Učitelka!" zopakoval Jeb nadšeně. "Páni, není to úžasné? Mohli bychom toho tady využít. Magina Sharon tu učí tři děti, ale je toho hodně, s čím nám nemůže pomoct. Nejvíc zvládá matiku a podobný věci. Ale dějiny –"

"Učila jsem jenom naše dějiny," přerušila jsem ho. Připadalo mi, že by nebyl dobrý nápad čekat, až se nadechne. "Moc bych vám tu jako učitelka nepomohla. Nemám žádný diplom."

"Vaše dějiny jsou lepší než nic. Jsou to věci, který bychom my lidé měli znát, když žijeme v obalenějším vesmíru než jsme si byli vědomi."

"Ale já jsem nebyla skutečná učitelka," řekla jsem zoufale. Vážně si myslel, že chtěl někdo slyšet můj hlas, natož pak poslouchat mé příběhy? "Byla jsem něco jako čestný profesor, hostující lektor. Chtěli mě jenom pro... no, pro příběh, který se točí kolem mého jména."

"To je další věc, na kterou jsem se tě chtěl zeptat," řekl Jeb samolibě. "O tvých zkušenostech s vyučováním si můžeme promluvit později. Tak – proč ti říkali Tulačka? Slyšel jsem hromadu zvláštních jmen, Dry Water (Suchá voda), Fingers in the Sky (Prsty v nebi), Falling Upward (Padající vzhůru) – všechny samozřejmě promíchaný s Pamelama nebo Jimama. Řeknu ti, to je ten typ věci, ze kterého se jeden může zvědavostí zbláznit."

Počkal jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že domluvila, a pak jsem začala. "No, většinou to funguje tak, že duše vyzkouší jednu nebo dvě planety – dvě je průměr – a potom se usadí tam, kde se jí to líbilo nejvíc. Prostě se vždycky přesune do nového hostitele stejného druhu na stejné planetě, když se její tělo přiblíží smrti. Je velmi dezorientující se pořád přesunovat mezi jednotlivými sruhy. Většina duší to nenávidí. Někteří se dokonce nikdy nepřesunou z planety, na které se narodili. Někdy se stane, že má někdo problém najít planetu, kde se cítí doma. Může pak vyzkoušet třeba tři planety. Jednou jsem potkala duši, která byla na pěti planetách, než se usadila mezi Neotpýry. Tam se mi to líbilo – myslím, že tam jsem byla nejblíž k rozhodnutí zůstat na jedné planetě. Kdyby jenom nebylo té slepoty..."

"Na kolika planetách jsi žila?" zeptal se Jamie tiše. Jak jsem mluvila, jeho ruka nějak našla cestu do té mé.

"Tohle je má devátá," řekla jsem a jemně stiskla jeho prsty.

"Páni, devět!" vydechl.

"Proto chtěli, abych učila. Každý jim může přeříkat statistiky, ale já mám osobní zkušenosti skoro s každou planetou, kterou jsme... zabrali." Zaváhala jsem na tom slově, ale nevypadalo to, že by Jamiemu vadilo. "Jsou jenom tři, na kterých jsem nebyla – tedy, teď čtyři. Zrovna otevřeli nový svět."

Čekala jsem, že mě Jeb hned zaplaví otázkami o tom novém světě, nebo o těch, na kterých jsem nebyla, ale on si jenom nepřítomně hrál s koncem svých vousů.

"Proč jsi nikdy nikde nezůstala?" zeptal se Jamie.

"Nikdy jsem nenašla místo, které bych měla ráda dost na to, abych se tam rozhodla zůstat."

"A co Země? Myslíš, že tady zůstaneš?"

Chtělo se mi usmát se jeho dětské důvěřivosti – jako kdybych ještě vůbec někdy měla dostat šanci posunout se do dalšího hostitele. Jako kdybych vůbec měla dostat šanci prožít jenom jeden měsíc v tom, ve kterém jsem žila teď.

"Země je... velmi zajímavá," zamumlala jsem. "Je to tu mnohem těžší než na jakémkoliv místě, kde jsem kdy byla."

"Těžší než na tom místě se zmrzlým vzduchem a těmi drápavými bestiemi?" zeptal se.

"Svým způsobem ano." Jak jsem mu mohla vysvětlit, že na Mlžné planetě přicházely útoky jenom zvenku – bylo mnohem těžší se ubránit těm přicházejícím zevnitř.

Útokům, ušklíbla se Melanie.

Zívla jsem. Nemyslela jsem tebe, řekla jsem jí. Myslela jsem jenom všechny ty nestabilní emoce, které mě vždycky zradí. Ale ty jsi na mě také zaútočila. To, jak jsi mě zaplavila vzpomínkami.

Poučila jsem se, ujistila mě suše. Cítila jsem, silně si byla vědomá ruky spočívající v té mé. Začínala se v ní budovat emoce, kterou jsem nepoznávala. Něco na hranici hněvu se špetkou touhy a velkým podílem beznaděje.

Závist, poučila mě.

Jeb znovu zívl. "Myslím, že se chovám velmi hrubě. Musíš být úplně utahaná – celý den jsme chodili a já tě teď půlku noci držím vzhůru a nutím tě mluvit. Měl bych být lepší hostitel. Pojď, Jamie, jdeme, necháme Wandu trochu se prospat."

Byla jsem vyčerpaná. Připadalo mi, že to byl velmi dlouhý den, a podle Jebových slov to asi nebyla jenom má představa.

"Dobře, strýčku Jebe." Jamie lehce vyskočil na nohy a potom starému muži nabídl ruku.

"Díky, hochu." Jeb zasténal, jak se zvedal. "A tobě taky," dodal mým směrem. "Byl to ten nejzajímavější rozhovor, který jsem kdy vedl za... no, asi nejzajímavější vůbec. Nech svůj hlas odpočinout, Wando, protože moje zvědavost je mocná věc. Á, tady je! Akorát včas."

Až v tu chvíli jsem si uvědomila zvuk blížících se kroků. Přitiskla jsem se ke zdi a posunula se hlouběji do jeskyně, ale tam jsem se cítila ještě víc odhalená, protože tam bylo měsíční světlo jasnější.

Překvapilo mě, že je to první osoba, která sem za celou dobu přišla; vypadalo to, že v této chodbě bydlí hodně lidí.

"Promiň, Jebe. Povídal jsem si se Sharon, a nějak jsem se nechal unést."

Bylo nemožné nepoznat tento lehký, mírný hlas. Můj žaludek se zvedl a já jsem si začala přát, aby byl prázdný.

"Ani jsme si toho nevšimli, Doktore," řekl Jeb. "Docela jsme si tu užili. Jednou jí musíš přemluvit, aby ti vyprávěla nějakej ze svých příběhů – úžasný. Ale ne dneska. Vsadím se, že je pěkně unavená. Uvidíme se ráno."

Doktor si před vchodem rozložil matraci, stejně jako to dělal Jared.

"Dávej na tohle pozor," řekl Jeb a položil pušku vedle matrace.

"Jsi v pořídku, Wando?" zeptal se Jamie. "Třeseš se."

Ani jsem si to neuvědomila, ale celé mé tělo se chvělo. Neodpověděla jsem mu – mé hrdlo bylo úplně sevřené.

"No tak, no tak," řekl Jeb uklidňujícím hlasem. "Poprosil jsem doktora, jetsli by mu nevadilo vzít si hlídku. Nemusíš se ničeho bát. Doktor je čestný muž."

Doktor se ospale usmál. "Neublížím ti... Wanda, že ano? Slibuj. Jenom budu hlídat, zatímco budeš spát."

Kousla jsem se do rtu a nepřestávala se třást.

Jeb ale vypadal, že si myslí, že je všechno dáno. "Dobrou, Wando. Dobrou, Doktore," řekl a vydal se chodbou pryč.

Jamie zaváhal a podíval se na mě se starostlivým výrazem. "Doktor je dobrý," slíbil mi šeptem.

"Pojď, chlapče, je pozdě!ů

Jamie se rozběhl za Jebem.

Pozorovala jsem doktora, když byli pryč, a čekala na nějakou změnu. Ale jeho uvolněný výraz se nezměnil a pušky vedle sebe se ani nedotkl. Natáhl se po celé délce matrace, chodidla mu dokonce přečuhovala přes její okraj. Když ležel, vypadal o tolik menší, jak byl hubený.

"Dobrou noc," zamumlal ospale.

Samozřejmě jsem neodpověděla. Pozorovala jsem ho v tlumeném světle měsíce, porovnávala pohyb jeho hrudi nahoru a dolů s tím, jak mi v uších tepala krev. Jeho dech se zpomalil a prohloubil a potom začal tiše chrápat.

Mohl to jenom hrt, ale i kdyby ano, stejně toho nebylo moc, co jsem s tím mohla dělat. Mlčky jsem se odplížila dál do místnosti, dokud jsem za zády neucítila kraj matrace. Sice jsem si slíbila, že tohle místo nenaruším, ale snad nikomu neublíží, když se jenom stočím v nohách postele. Podlaha byla tak drsná a tak tvrdá.

Zvuk doktorova chrápání byl uklidňující; i kdyby tu mělo být jenom pro to, aby mě uchlácholilo, bylo příjemné vědět, kde je.

Žít nebo zemřít, řekla jsem si, že stejně můžu jít spát. Byla jsem unavená jako kotě, jak by řekla Melanie. Nechala jsem své oči, aby se zavřely. Matrace byla měkčí než všechno ostatní, čeho jsem se od svého příchodu sem dotkla. Uvolnila jsem se, zabořila se do matrace...

Uslyšela jsem šouravý zvuk – byl se mnou v místnosti. Mé oči se prudce otevřely a uviděla jsem stín mezi mnou a měsícem osvětleným stropem. Venku nerušeně pokračovalo doktorovo chrápání.