The host- Kapitola 23

 23.kapitola - Odhalená (Confessed)

Stín byl obrovský a znetvořený. Tyčil se nade mnou, vratký, kýval se a blížil se k mému obličeji.

Myslím, že jsem chtěla vykřiknout, ale ten zvuk se mi zadrhl v krku a všechno, co z něho vyšlo, byl pouhý pískot.

"Pššt, to jsem jenom já," zašeptal Jamie. Něco tlustého a zakulaceného mu spadlo z ramen a jemně dopadlo na podlahu. Když to bylo pryč, rozeznala jsem v měsíčním světle jeho pravý, drobný stín.

Párkrát jsem se prudce nadechla a ruka mi vylétla ke krku.

"Promiň," zašeptal a posadil se na kraj matrace. "Asi to bylo pěkně hloupý. Snažil jsem se neprobudit Doktora – vůbec mě nenapadlo, jak tě to vyděsí. Jsi v pořádku?" poklepal mi na kotník, ten k němu byl nejblíž.

"Jasně," zafuněla jsem, pořád bez dechu.

"Promiň," zamumlal znovu.

"Co tu děláš, Jamie? Neměl bys spát?"

"Proto jsem tady. Strýček Jeb chrápal tak hlasitě, že bys tomu nevěřila. Už jsem to nedokázal vystát."

Jeho odpověď mi nedávala smysl. "Nespíš s Jebem normálně?"

Jamie zívl a sklonil se, aby rozmotal tlustou deku, kterou předtím upustil na podlahu. "Ne, normálně spím s Jaredem. Ten nechrápe. Ale to ty víš."

Ano.

"Tak proč nespíš v Jaredově pokoji? Má strach tam být sám?" Z toho bych ho neobviňovala. Připadalo mi, že já jsem tu byla neustále vyděšená.

"Strach," zamumlal uraženě. "Ne. Tohle je Jaredův pokoj. A můj."

"Co?" zalapala jsem po dechu. "Jeb mě dal do Jaredova pokoje?"

Nedokázala jsem tomu uvěřit. Jared by mě zabil. Ne, nejdřív by zabil Jeba a potom by zabil mě.

"Je to taky můj pokoj. A já jsem řekl Jebovi, že si ho můžeš vzít."

"Jared bude zuřit," zašeptala jsem.

"Se svým pokojem si můžu dělat, co chci," zamumlal vzpurně, ale potom se kousl do rtu. "Neřekneme mu to. Nemusí to vědět."

Přikývla jsem. "Dobrý nápad."

"Nebude ti vadit, když si tu lehnu, že ne? Strýček Jeb je vážně hlasitý."

"Ne, mně to nevadí. Ale Jamie, nemyslím si, že bys měl."

Zamračil se, snažil se vypadat tvrdě místo ublíženě. "Proč ne?"

"Protože to není bezpečné. Někdy mě v noci lidé přicházejí hledat."

Jeho oči se rozšířily. "Vážně?"

"Jared vždycky měl pušku – potom odešli."

"Kdo?"

"Nevím – někdy Kyle. Ale určitě i jiní, kdo jsou pořád tady."

Přikývl. "O důvod víc, proč bych tu měl zůstat. Doktor může potřebovat pomoc."

"Jamie – "

"Nejsem dítě, Wando. Dokážu se o sebe postarat."

Hádat se s ním by ho očividně jenom zatvrdilo. "Alespoň si vezmi postel,"ů řekla jsem poraženě. "Budu spát na podlaze. Je to tvůj pokoj."

"To není správně. Ty jsi host."

Tiše jsem si odfrkla. "Ha. Ne, postel je tvoje."

"V žádném případě." Lehl si na deku a pevně zkřížil ruce na prsou.

Znovu jsem viděla, že hádka byl špatný způsob, jak to s Jamiem vyřešit. Ale mohla jsem to napravit hned jak usně. Jamie spal tak hluboce, až se to podobalo komatu. Jakmile byl mimo, mohla ho Melanie odnést kamkoliv.

"Můžeš si vzít můj polštář," řekl mi a poklepal na stranu postele, vedle které ležel. "Nemusíš se mačkat tam na kraji."

Povzdechla jsem si, ale stočila jsem se s hlavouna jeho polštáři.

"To je ono," řekl pochvalně. "Tak, podala bys mi Jaredův?"

Zaváhala jsem a chtěla mu podat ten, na kterém jsem ležela. Vyskočil, natáhl se přese mě a popadl ten druhý. Znovu jsem si povzdechla.

Chvíli jsme mlčky leželi a poslouchali doktorovu pískavému dýchání.

"Doktor chrápe hezky, viď?" zašeptal Jamie.

"Nebude tě držet vzhůru," souhlasila jsem.

"Jsi unavená?"

"Jo."

"Ach."

Čekala jsem, jestli toho neřekne víc, ale byl ticha.

"Chtěl jsi něco?"

Neodpověděl hned, ale cítila jsem, jak sám se sebou bojuje, tak jsem čekala.

"Když se tě na něco zeptám, řekneš mi pravdu?"

Teď jsem byla na řadě já, kdo váhal. "Nevím všechno," ohradila jsem se.

"Tohle vědět budeš. Když jsme šli odsud... já a Jeb... říkal mi nějaké věci. Věci, které si myslí, ale já nevím, jestli má pravdu."

Melanie byla najednou v mé mysli velice přítomná.

Jamieho šepot byl těžko slyšitelný, byl tišší než mé dýchání. "Strýček jeb si myslí, že by Melanie mohla být pořád naživu. Myslím tam uvnitř, s tebou."

Můj Jamie. Melanie si povzdechla.

Ani jedenu z nich jsem nic neřekla.

"Vůbec jsem nevěděl, že se to může stát. Stává se to?" Jeho hlas se zlomil a slyšela jsem, jak bojuje se slzami. Nebyl typ chlapce, který by často brečel, a přesto jsem se s ním dvakrát v jednom dni hluboce trápila. V hrudi mě začala bodat ostrá bolest.

"Stává, Wando?"

Řekni mu to. Prosím, řekni mu, že ho mám ráda.

"Proč mi neodpovídáš?" Jamie teď opravdu brečel, ale snažil se to zamaskovat.

Skulila jsem se z postele, vmáčkla se do úzkého místa mezi postel a deku a položila ruku kolem jeho třesoucí se hrudi. Opřela jsem si hlavu o jeho vlasy a cítila na krku jeho teplé slzy.

"Je Melanie pořád naživu, Wando? Prosím?"

Pravděpodobně byl jenom nástroj. Ten starý muž ho mohl poslat jenom, aby tohle zjistil; Jeb byl dost chytrý na to, aby viděl, jak snadno Jamie proklouzl mou obranou. Bylo možné, že se Jeb snaží potvrdit si své teorie a využíval k tomu toho kluka. Co by Jeb udělal, kdyby znal tu nebezpečnou pravdu? Jak by tu informaci použil? Nepřipadalo mi, že by mi chtěl ublížit, ale mohla jsem věřit svému úsudku? Lidé byli tak prolhaní, zrádní tvorové. Nedokázala jsem předvídat jejich temné záměry, když takové věci byly pro náš druh naprosto nemyslitelné.

Jamieho tělo se vedle mě třáslo.

On trpí, naříkala Melanie. Bezvýsledně bojovala s mou kontrolou.

Ale nemohla jsem vinit Melanii, kdyby se to ukázalo jako obrovská chyba. Věděla jsem, kdo teď mluvil.

"Slíbila ti, že se vrátí, ne?" zamumlala jsem. "Porušila by Melanie svůj slib tobě?"

Jamie mě objal kolem pasu a nadlouho se ke mně přitiskl. Po pár minutách zašeptal" "Mám tě rád, Mel."

"taky tě má ráda. Je tak šťastná, že jsi tady a v bezpečí."

Byl zticha dost dlouho na to, aby jeho slzy uschly a zanechaly za sebou slanou stopu.

"Všichni jsou takoví?" zašeptal Jamie dlouho po tom, co jsem došla k závěru, že usnul. "Všichni zůstanou?"

"Ne," řekla jsem mu smutně. "Ne. Melanie je zvláštní."

"Je silná a odvážná."

"Velmi."

"Myslíš, že..." odmlčel se a popotáhl. "Myslíš, že táta tu možná taky zůstal?"

Polkla jsem ve snaze zahnat knedlík, který se mi utvořil v krku. Nepomohlo to. "Ne, Jamie. Ne, to si nemyslím. Ne jako Melanie."

"Proč?"

"Protože za vámi přivedl Hledače. Totiž, duše v něm. Kdyby tam tvůj otec pořád byl, tohle by nedovolil. Tvoje sestra mě nikdy nenechala zjistit, kde byl váš srub – dokonce jsem hrozně dlouho nevěděla, že vůbec existuješ. Nepřivedla mě sem, dokud si nebyla jistá, že ti neublížím."

Bylo to moc informací. Teprve, když jsem domluvila, jsem si uvědomila, že doktor už nechrápe. Neslyšela jsem žádný zvuk jeho dýchání. Hloupé. V duchu jsem se proklela.

"Páni," řekl Jamie.

Zašeptala jsem mu do ucha tak tiše, že nebyla žádná šance, že by to doktor uslyšel. "Ano, je velmi silná."

Jamie se napjal, aby mě slyšel, zamračil se a potom se podíval do dveří na chodbu. Musel si uvědomit stejnou věc jako já, protože otočil tvář k mému uchu a zašeptal tišeji než předtím: "Proč bys to dělala? Neubližovala nám? Není to to, co chcete?"

"Ne. Nechci vám ublížit."

"Proč?"

"Tvoje sestra a já jsme... strávily hodně času společně. Sdílela tě se mnou. A... já jsem tě začala... také mít ráda."

"A Jareda taky?"

Za chvíli jsem zaťala zuby, zklamaná tím, že si to spojil tak rychle. "Samozřejmě, že nechci, aby se něco stalo Jaredovi."

"On tě nenávidí," řekl Jamie upřímně rozesmutněný tím faktem.

"Ano. Všichni mě nenávidí." Povzdechla jsem si. "Nemůžu je vinit."

"Jeb ne. A já taky ne."

"Ty můžeš, až se nad tím trochu víc zamyslíš."

"Ale dyť jsi tu ani nebyla, když tu převzali moc. Nevybrala sis mého tátu ani mou mámu ani Melanie. Byla jsi v tu dobu v dalekém vesmíru, že jo?"

"Ano, ale jsem, co jsem, Jamie. Udělala jsem to, co duše dělají. Před Melanií jsem měla už hodně hostitelů a nic mě nezastavilo v... braní životů. Znovu a znovu. Je to můj způsob života."

"A Melanie tě nenávidí?"

Chvíli jsem o tom přemýšlela. "Už ne tolik jako dřív."

Ne. Vůbec ne. Už ne.

"Říká, že už vůbec ne," zamumlala jsem skoro úplně tiše.

"Jak... jak se má?"

"Je šťastná, že je tady. Je tak šťastná, že tě vidí. Vůbec jí nevadí, že nás stejně zabijí."

Jamie pod mou rukou ztuhl. "Nemůžou! Ne když Melanie pořád žije!"

Rozrušila jsi ho, obvinila mě Melanie. Tos nemusela říkat.

Nebude to pro něho lečí, když nebude připravený.

"Oni tomu neuvěří, Jamie," zašeptala jsem. "Budou si myslet, že lžu, abych tě oklamala. Budou mě chtít zabít tím víc, když jim to řeknu. Jenom Hledači lžou."

Při tom slově se zachvěl.

"Ale ty nelžeš. Já to vím," řekl po chvíli.

Pokrčila jsem rameny.

"Nenechám je, aby tě zabili."

Jeho hlas, přestože tichý jako dech, byl plný odhodlání. Byla jsem ochromená při pomyšlení, že by se do toho měl zaplést víc. Pomyslela jsem na ty barbary, se kterými žil. Ochrání ho jeho věk, kdyby se on pokusil chránit mě? To jsem pochybovala. Mé myšlenky vířily, hledala jsem nějaký způsob, jak ho od toho odradit, bez toho, abych znovu podnítila jeho tvrdohlavost.

Jamie promluvil, než jsem stihla něco říct; najednou byl klidný, jako kdyby odpověď ležela přímo před ním. "Jared něco vymyslí. Vždycky něco vymyslí."

"Ani Jared ti neuvěří. Bude z nich nejvzteklejší."

"I když tomu neuvěří, bude ji chránit. Čistě pro jistotu."

"Uvidíme," zamumlala jsem. Správná slova najdu později – argument, který nebude znít jako argument.

Jamie byl potichu, přemýšlel. Nakonec jeho dech zpomalil a jeho pusa se otevřela. Počkala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že už hluboce spí, a pak jsem se nad něho naklonila a velmi pomalu ho přesunula ze země na postel. Byl těžší než dřív, ale zvládla jsem to. Neprobudil se.

Položila jsem Jaredův polštář zpátky tam, kam patřil, a natáhla se na deku.

No, pomyslela jsem si, právě jsem utekla ze žhavé pánve. Ale byla jsem moc unavená na to, abych si dělala starosti o tom, co to pro mě bude znamenat zítra. Usnula jsem během pár sekund.

Když jsem se probudila, praskliny ve stropě zářily odraženým slunečním světlem a někdo si pískal.

Pískání přestalo.

"Konečně," zamumlal Jeb, když jsem otevřela oči.

Překulila jsem se na bok, abych se na něho mohla podívat; jak jsem se pohnula, sklouzla z mé paže Jamieho ruka. Někdy v noci se ke mně musel natáhnout – vlastně ne ke mně, ke své sestře.

Jeb se opíral o kamenný rám dveří s rukama založenýma na prsou. "‘Brý ráno," řekl. "Vyspaná?"

Protáhla jsem se, zjistila, že jsem přijatelně odpočinutá a přikývla jsem.

"Ach, nezkoušej na mě zase to svoje mlčení," stěžoval si zamračeně.

"Promiň," zamumlala jsem. "Spala jsem dobře, děkuji."

Jamie se při zvuku mého hlasu pohnul.

"Wando?" ozval se.

Byla jsem dojatá, že to, co pronesl ještě napůl ve spánku, byla moje hloupá přezdívka.

"Ano?"

Jamie zamrkal a odhrnul si zacuchané vlasy z očí. "Jé, ahoj, strýčku Jebe."

"Můj pokoj pro tebe není dost dobrej, hochu?"

"Chrápeš vážně hlasitě," řekl Jamie a zívl.

"Copak jsem tě nic nenaučil?" zeptal se ho Jeb. "Odkdy host a navíc dáma spí na zemi?"

Jamie se prudce posadil a zmateně se rozhlédl. Zamračil se.

"Nezlob ho," řekla jsem Jebovi. "Trval na tom, že bude spát dole. Přesunula jsem ho, když usnul."

Jamie zafrkal. "Mel to taky vždycky dělala."

Podívala jsem se na něj a vykulila oči, vyžila jsem se mu tak předat varování.

Jeb se zachechtal. Vzhlédla jsem a viděla, že se zase tváří jako drápající kočka, jako včera. Ten vítězoslavný výraz. Přišel blíž k nám a nakopl roh matrace.

"Už jsi promeškal svou ranní hodinu. Sharon bude nevrlá, tak se radši pohni."

"Sharon je vždycky nevrlá," opáčil Jamie, ale rychle se zvedl na nohy.

"Mazej, chlapče."

Jamie se ještě jednou podíval na mě a potom rychle zmizel chodbou.

"Tak," řekl Jeb, jakmile jsme byli sami. "Myslím, že tenhle hlídací nesmysl už trvá dost dlouho. Jsem vytíženej muž. Všichni jsou tu vytížený – až moc na to, aby si tu jen tak seděli a hráli na vojáky. Takže dneska budeš muset jít se mnou, zatímco budu pracovat."

Cítila jsem, jak se mi otevřela pusa.

"Díval se na mě, neusmíval se.

"Netvař se tak vyděšeně," zabručel. "Budeš v pořádku." Poklepal na pušku. "Můj dům není místo pro mimina."

S tím jsem se nemohla hádat. Třikrát jsem se rychle zhluboka nadechla, abych uklidnila své nervy. Krev v uších mi tepala tak hlasitě, že jeho hlas byl v porovnání s tím velmi tichý, když znovu promluvil.

"Pojď, Wando. Čas běží."

Otočil se a odešel z pokoje.

Chvíli jsem zůstala stát, ztuhlá, ale pak jsem se rozběhla za ním. Nedělal si legraci – už zmizel za prvním rohem. Běžela jsem za ním, vyděšená při pomyšlení, že bych mohla v téhle evidentně obydlené části narazit na někoho jiného. Dohonila jsem ho těsně před tou velkou křižovatkou chodeb. Ani se na mě nepodíval, když jsem zpomalila a srovnala s ním tempo.

"Je čas osít severovýchodní pole. Nejdřív budeme muset pracovat s hlínou. Doufám, že ti nevadí, že se ušpiníš. Až budeme hotoví, podívám se, jestli pro tebe nevymyslíme možnost, jak se vykoupat. Potřebuješ to." Významně začichal a potom se zasmál.

Cítila jsem, jak mi rudne krk, ale tu poslední část jsem ignorovala. "Nevadí mi, když se ušpiním," zamumlala jsem. Podle toho, co jsem si pamatovala, bylo severozápadní pole trochu stranou. Třeba budeme mít šanci pracovat sami.

Jakmile jsme se dostali do jeskyně s velkým náměstím, začali jsme míjet lidi. Všichni nás rozzuřeně pozorovali, jako obvykle. Začínala jsem většinu z nich poznávat: ženu ve středním věku s dlouhým copem, kterou jsem viděla včera spolu se zavlažovacím týmem. Malého muž se zakulaceným břichem a šedivějícími pískovými vlasy a červenými tvářemi, který byl s ní. Žena s atletickou postavou s karamelovou kůží byla ta žena, která se skláněla, aby si zavázala tkaničku, když jsem poprvé přišla. Další žena s tmavou kůží s tlustými rty a ospalýma očima byla včera v kuchyni, blízko u těch dvou černovlasých dětí – možná to byla jejich matka? Potom jsme minuli Maggie; zlostně se na Jeba zamračila a otočila se pryč ode mě. Minuli jsme bledého, nemocně vypadajícího muže, o kterém jsem si byla jistá, že jsem ho tu ještě neviděla. Potom jsme minuli Iana.

"Ahoj, Jebe," řekl vesele. "Co děláš?"

"Jdem prohrabat hlínu na východním poli," zabručel Jeb.