The host- Kapitola 24

 24.kapitola - Tolerovaná (Tolerated)

Byla pravda, že jsem nevoněla moc dobře.

Ztratila jsem pojem o tom, kolik dní jsem tady strávila – bylo to už víc než týden? víc než dva? – a všechny tyhle dny jsem se potila v tom samém oblečení, které jsem měla na svou katastrofickou výpravu do pouště. V mém bavlněném tričku zaschlo tolik soli, že záhyby na něm ztvrdly do tuhých vrásek. Bývalo světle žluté; teď bylo umazané a mělo asi tak stejnou tmavě fialovou barvu jako podlaha jeskyně. Moje krátké vlasy byly stejně ztuhlé a křupavé; cítila jsem, jak v divoké spleti stojí kolem mé hlavy, s tvrdým hřebínkem na temeni, jako má papoušek kakadu. Už jsem dlouho neviděla svoji tvář, ale představovala jsem si ji ve dvou odstínech fialové: odstín jeskynní hlíny a odstín hojících se modřin.

Takže jsem chápala, kam Jeb směřoval – ano, potřebovala jsem koupel. A také nové oblečení, aby koupel stála za tu námahu. Jeb mi nabídl, abych si vzala nějaké Jamieho oblečení, než to mé uschne, ale já jsem ho nechtěla vytáhnout. Naštěstí se mi nepokusil nabídnout nic s Jaredova. Nakonec jsem skončila s Jebovou zvláštní, ale čistou flanelovou košilí s utrženými rukávy a vybledlými děravými kraťasy, o které se už několik měsíců nikdo nepřihlásil. Měla jsem to všechno volně přehozené přes ruku – a v ní jsem držela nerovné odporně smradlavé kuličky, o kterých Jeb tvrdil, že to je domácí kaktusové mýdlo – když jsem Jeba následovala do jeskyně se dvěma řekami.

Znovu jsme nebyli sami a znovu jsem tím byla zklamaná. Tři muži a jedna žena – ta s copem – plnily kbelíky s vodou v té menší z řek. Z ‚koupelny‘ se ozývalo hlasité šplouchání a smích.

"Jenom počkáme, až na nás přijde řasa," řekl mi Jeb.

Opřel se o zeď. Stála jsem vedle něho, ztuhlá a nepříjemně si vědomá čtyř párů očí upřených na mě, přestože své vlastní jsem pečlivě udržovala na tmavém horkém prameni tekoucím pod děravou podlahou.

Po krátkém čekání z ‚koupelny‘ vyšly tři ženy, voda z mokrých vlasů jim máčela trička – ta atleticky stavěná s karamelovou kůží, mladá blondýnka, kterou jsem tu ještě neviděla, a melaniina sestřenice Sharon. Jakmile mě uviděly, jejich smích utichl.

"'Brý odpoledne, dámy," řekl Jeb a dotkl se rukou čela, jako kdyby to měl klobouk.

"Jebe," vzala ho na vědomí ta karamelová žena.

Sharon a ta druhá holka nás ignorovaly.

"Dobře, Wando," řekl, když prošly. "Je to jenom tvoje."

Ponuře jsem se na něho podívala a potom opatrně vyrazila do černé místnosti.

Snažila jsem se vzpomenout si, jak tu vypadala podlaha – byla jsem si jistá, že tu bylo pár desítek centimetrů, než začínala voda. Sundala jsem si boty, abych ji mohla najít nohama.

Byla tu taková tma. Vzpomněla jsem si na inkoustový vzhled jezírka – spolu s nápady, co by mohla číhat pod jeho neprůhlednou hladinou – a zachvěla jsem se. Ale čím déle budu čekat, tím déle tu budu muset být, a tak jsem vedle bot položila své čisté oblečení a se smradlavým mýdlem v ruce jsem se šourala dopředu, dokud jsem nenarazila na okraj jezírka.

Voda byla chladná v porovnání se zapařeným vzduchem ve vnější jeskyni. Bylo to příjemné. Nezabránilo to tomu, abych byla vyděšená, ale přesto jsem si stále dokázala ten pocit vychutnat. Už to bylo dlouho, co jsem cítila něco chladného. Stále úplně oblečená jsem se brodila vodou, dokud mi nedosahovala do pasu. Cítila jsem, jak kolem mých kotníků krouží proud, jak objímá skálu. Byla jsem ráda, že voda není stojatá – bylo by špatné, jak bych ji zakalila, byla jsem hodně špinavá.

Ponořila jsem se do toho inkoustu kolem mě, dokud mi voda nedosahovala až po ramena. Přejížděla jsem hrubým mýdlem po mém oblečení, došla jsem k závěru, že to bude nejlepší způsob, jak se ujistit, že je opravdu čisté. Pokaždé, když se mýdlo dotklo mé kůže, trochu ji spálilo.

Sundala jsem si namydlené oblečení a ponořila je pod vodu. Vyplachovala jsem ho stále znovu a znovu, dokud byla nějaká možnost, že by na něm mohla zůstat jenom malinká částečka mého potu nebo slz, potom jsem ho vyždímala a položila na podlahu vedle místa, kde jsem si myslel, že byly moje boty.

Mýdlo mě teď pálilo na kůži ještě mnohem víc, ale jeho zápach byl snesitelný, protože znamenal, že znovu můžu být čistá. Když jsem byla namydlená, kůže mě celá brněla a moje hlava byla jako opařená. Zdálo se mi, jako kdyby místa, na kterých jsem měla modřiny, byla citlivější než zbytek mého těla – asi ještě nezmizely. Byla jsem šťastná, když jsem mohla pálivé mýdlo položit na kamennou podlahu a opláchnout své tělo znovu a znovu, jako jsem oplachovala oblečení.

Cítila jsem podivnou směsici úlevy a lítosti, když jsem se opile vypotácela z bazénu. Voda byla velmi příjemná, stejně jako pocit čisté, jakkoliv pálící, kůže. Ale měla jsem docela dost slepoty a věcí, které bych si v temnotě mohla představit. Šmátrala jsem kolem sebe, dokud jsem nenahmatala suché oblečení, oblékla jsem se a rychle a strčila své vodou svraštělé nohy do bot. V jedné ruce jsem nesla své mokré oblečení a mýdlo jsem opatrně držela dvěma prsty druhé ruky.

Jeb se rozesmál, když mě uviděl; jeho oči spočívaly na mé ruce, která tak opatrně svírala mýdlo.

"Trochu pálí, viď? Snažíme se s tím něco udělat." Napřáhl ruku, chráněnou kusem košile a já jsem ho do ní položila.

Neodpověděla jsem na jeho otázku, protože jsme nebyli sami; za ním mlčky čekala řada lidí – bylo jich pět a všechny jsem viděla dnes na poli.

Ian byl první.

"Vypadáš líp," řekl, ale z jeho tónu jsem nedokázala poznat, jestli tím byl překvapený nebo podrážděný.

Zvedl jednu ruku a natáhl své dlouhé, bledé prsty k mému krku. Ucukla jsem a on se rychle odtáhl.

"Mrzí mě to," zamumlal.

Myslel tím to, že mě vylekal, nebo to, že mi ty modřiny způsobil? Nedovedla jsem si představit, že by se mohl omlouvat za to, že se mě pokusil zabít. Samozřejmě, že mě stále chtěl vidět mrtvou. Ale nebudu se ho na to ptát. Vyrazila jsem a Jeb se mnou brzy srovnal krok.

"No, dnešek nebyl tak hrozný," řekl, zatímco jsme procházeli temnou chodbou.

"Ne tak hrozný," zamumlala jsem. Nakonec, nikdo mě nezabil. To bylo pozitivní.

"Zítřek bude ještě lepší," sliboval. "Vždycky si užívám setí – pohled na to, jak v sobě ta malá, mrtvá semínka dokážou nashromáždit tolik života. Potom mi připadá, že i zvadlý starý muž v sobě může něco skrývat. I kdyby to mělo být jenom hnojivo." Zasmál se svému vlastnímu vtipu.

Když jsme došli do velké jeskyně se zahradou, chytil mě Jeb za loket a vedl mě na východ místo na západ.

"Nesnaž se mi vykládat, že po tom všem kopání nejsi hladová," řekl. "Nemám v popisu práce hrát si na pokojovou službu. Budeš prostě muset jíst tam kde ostatní."

Zašklebila jsem se na podlahu a nechala se dovést do kuchyně.

Bylo dobře, že jídlo bylo stejně jako vždycky, protože kdyby se tu nějakým zázrakem objevil balík Cheetos nebo něco podobného, nebyla bych schopná sníst nic. Přinutit se polknout mi zabralo všechno soustředění – nenáviděla jsem i ten nepatrný zvuk v mrtvém tichu, které následovalo můj příchod. V kuchyni nebylo moc lidí, jenom asi deset lidí se tu opíralo o pult, zatímco jedli svá chleby a pili své vodnaté polévky. Ale já jsem znovu účinně zarazila veškerou konverzaci. Napadlo mě, jak dlouho to takhle může vydržet.

Odpověď na mou otázku byla čtyři dny.

A stejně dlouho mi zabralo, než jsem porozuměla tomu, o co se Jeb snaží, co sleduje svou změnou z role galantního hostitele do role mrzutého dozorce.

Den po přehrabávání hlíny jsem strávila setím a zaléváním toho samého pole. Pracovala jsem s jinou skupinou lidí než den předtím; domyslela jsem si, že tu asi měli nějak zorganizované střídání míst, kde pracovali. V téhle skupině byla Maggie a také žena s karamelovou kůží, ale nezjistila jsem její jméno. Všichni většinou pracovali mlčky. Ale to mlčení bylo nepřirozené – jako by to byl protest proti mé přítomnosti.

Ian pracoval s námi, i když jasně nebyl na řadě, a to mě znepokojovalo.

Musela jsem znovu jíst v kuchyni. Byl tam Jamie a zabraňoval, aby se místnost propadla do naprostého mlčení. Věděla jsem, že je moc citlivý, aby si nevšiml mrzutého ticha, ale záměrně ho ignoroval, jako by předstíral, že já s Jebem jsme jediní lidé v místnosti. Povídal mi o svém dni v Sharonině třídě, trochu se chlubil, do jakého problému se dostal, když promluvil, kdy neměl, a stěžoval si na úkoly, které mu dala za trest. Jeb ho napůl vážně pokáral. Oběma se dařilo dělat, že je všechno normální. Já nemám herecké nadání. Když se mě Jamie ptal na mou náplň dne, všechno, co jsem dokázala, bylo upřeně zírat na jídlo přede mnou a zamumlat pár jednoslovných odpovědí. Vypadalo, že ho to mrzí, ale netlačil na mě.

V noci to bylo něco jiného – nedovolil mi přestat mluvit, dokud jsem neprosila o to, abych mohla jít spát. Jamie si vyžádal zpět svůj pokoj, vzal si Jaredovu stranu postele a trval na tom, že já budu spát na té jeho. Tohle bylo velmi podobné tomu, jak si to Melanie pamatovala, a líbilo se jí to.

Jebovi také. "Ušetří mi to problémy s hledáním někoho, aby si tu hrál na vojáky. Nevzdaluj se od zbrani a nezapomeň, že tu je," řekl Jamiemu.

Znovu jsem protestovala, ale oba, muž i chlapec, mě odmítli poslouchat. A tak Jamie spal s puškou položenou na druhé straně od sebe, než jsem byla já, a jsem se tím užírala a měla noční můry.

Třetí den jsem pracovala v kuchyni. Jeb mě naučil jak zadělat na chleba, jak těsto v kulatém bochánku odložit a nechat vykynout a potom jak přikládat do ohně dole ve velké kamenné peci, když už byla tma a kouř by nebyl vidět.

Během odpoledne Jeb odešel.

"Přinesu ještě nějakou mouku," zamumlal a pohrával si s páskou, za kterou mu na rameni visela puška.

Tři mlčenlivé ženy, které vedle nás hnětly těsto, nevzhlédly. Byla jsem až k loktům zapatlaná od mouky, ale začala jsem ji oklepávat, abych ho mohla následovat.

Jeb se usmál, vrhl pohled na ženy, které si nás nevšímaly, a zavrtěl hlavou. Potom se prudce otočil a vyřítil se ven, než jsem stihla něco udělat.

Ztuhla jsem a zadržela dech. Zírala jsem na ty tři ženy – na tu mladou blondýnku, kterou jsem viděla před koupelí, na tu ženu s dlouhým copem a na matku se ztěžklými víčky – a čekala, až si uvědomí, že by mě mohly zabít. Žádný Jeb, žádná zbraň, mé ruce uvězněné v lepivém těstě – nic by je nemohlo zastavit.

Ale ženy pokračovaly ve zpracovávání těsta a nevypadalo to, že by si tu očividnou skutečnost vůbec uvědomovaly. A po dlouhé chvíli, kdy jsem zadržovala dech a čekala, jsem se také vrátila ke své hroudě těsta. Má nehybnost by je ta současnou situaci pravděpodobně upozornila dřív, než když budu pokračovat v práci.

Jeb byl pryč celou věčnost. Možná to myslel tak, že dojde a namele ještě nějakou mouku. Připadalo mi, že to mohlo být jediné vysvětlení pro jeho dlouhou absenci.

"Zabralo ti to dost dlouho," řekla copatá žena, když se vrátil, takže jsem věděla, že jsem si to jenom nepředstavovala.

Jeb pustil těžký hrubý pytel a ten s hlasitým bouchnutím dopadl na zem. "V tom pytli je vážně hodně mouky. Schválně si to zkus potěžkat, Trudy."

Trudy si odfrkla. "A asi to chtělo hodně krát zastavit a odpočinout si, když jsi to musel donést takhle daleko."

Jeb se na ni zakřenil. "To je jasný."

Mé srdce, které celou dobu tlouklo jako srdce splašeného ptáka, se trochu uklidnilo.

Další den jsme čistili zrcadla v jeskyni s kukuřičným polem. Jeb mi řekl, že to museli dělat pravidelně, protože se díky kombinaci vlhkosti a prachu velmi rychle zanesla špínou a propouštěla dovnitř málo světla pro rostliny. Byl to Ian, který znovu pracoval s námi, kdo šplhal na vratký dřevěný žebřík, zatímco já s Jebem jsme se ho snažili udržet v klidu. Bylo to těžké, vzhledem k Ianově váze a také bídné stabilitě podomácku vyrobeného žebříku. Když jsme skončili, byly mé ruce úplně zesláblé a pekelně mě bolely.

Než jsme vyrazili směrem ke kuchyni, ani jsem si nevšimla, že improvizované pouzdro, které Jeb vždycky nosil, bylo prázdné.

Prudce jsem zalapala po dechu a kolena mi ztuhla jako vyplašenému hříběti. Mé tělo se zapotácelo a zastavilo.

"Co se děje, Wando?" zeptal se až příliš nevinně Jeb.

Odpověděla bych, kdyby přímo za Jebem nestál Ian s obrovským zájmem vepsaným v jeho živých modrých očích.

Takže jsem se na Jeba jenom podívala pohledem plným pochybností výčitky, znovu jsem pomalu vyrazila vedle něho a vrtěla jsem přitom hlavou. Jeb se zachechtal.

"Co to mělo znamenat?" zamumlal Ian směrem k Jebovi, jako kdybych byla hluchá.

"Dostala mě," řekl Jeb; lhal tak, jak to dokážou jenom lidé, klidně a nevinně.

Byl dobrý lhář a mě napadlo, jestli to, jak dnes nevzal s sebou zbraň, to, jak mě včera nechal samotnou a to, jak se snažil mě vnutit do lidské společnosti, nebyl jeho vlastní způsob, jak mě mít mrtvou bez toho, aby to musel udělat on sám. Bylo to přátelství jenom v mé hlavě? Další lež?

To byl čtvrtý den, kdy jsem jedla v kuchyni.

Jeb, Ian a já jsme vešli do dlouhé, horké místnosti – do davu lidí, kteří tiše klábosili a dnešním dni – a nic se nestalo.

Nic se nestalo.

Nenastalo žádné náhlé ticho. Nikdo se neodmlčel, aby mě probodl pohledem. Nikdo nevypadal, že by si nás vůbec všiml.

Jeb mě dovedl k prázdnému pultu a odešel, aby přinesl dost chleba pro tři. Ian se svalil vedle mě a uvolněně se otočil na dívku, která byla na jeho druhé straně. Byla to ta mladá blondýnka – říkal jí Paige.

"Jak se daří? Jak se držíš, když je teď Andy pryč?" zeptal se jí.

"Měla bych se dobře, jenom kdybych se tak nebála," odpověděla a kousla se do rtu.

"Bude brzy doma," ujistil ji Ian. "Jared vždycky všechny přivede zpátky. Má vážně talent. Od té doby, co se tu ukázal, jsme tu neměli žádné nehody, žádné problémy. Andy bude v pořádku."

Jakmile zmínil Jareda, můj zájem prudce stoupl – a Melanie, v těchto dnech tak ospalá, se pohnula – ale Ian už nic jiného neřekl. Jenom poklepal Paige na rameno a otočil se, aby si od Jeba vzal své jídlo.

Jeb si sedl vedle mě a přehlédl místnost s obrovskou známkou sebeuspokojení na tváři. Také jsem se rozhlédla s snažila se spatřit to, co on. Takhle to tu muselo vypadat vždycky, když jsem tu já nebyla. Ale dnes to vypadalo, že jim moje přítomnost vůbec nevadila. Už museli být unavení z toho, nechávat mě narušovat jejich životy.

"Věci se uklidňují," okomentoval to Ian.

"Věděl jsem, že to tak bude. Všichni tady jsme rozumní lidé."

V duchu jsem se zamračila.

"To je pravda, pro teď," zasmál se Ian. "Není tu můj bratr."

"Správně," souhlasil Jeb.

Bylo pro mě zajímavé, že se Ian počítal mezi rozumné lidi. Všiml si, že je Jeb neozbrojený? Spalovala mě zvědavost, ale nemohla jsem riskovat ho na to upozornit, jestli si toho náhodou nevšiml.

Jídlo pokračovalo tak, jak začalo. Novota mé přítomnosti zjevně vyprchala.

Když jsme dojedli, Jeb řekl, že si zasloužím pauzu. Odvedl mě až k mým dveřím, znovu si hrál na gentlemana.

"Odpoledne, Wando," řekl a dotkl se svého imaginárního klobouku.

"Zhluboka jsem se nadechla, abych získala odvahu. "Jebe, počkej."

"Ano?"

"Jebe..." zaváhala jsem, snažila jsem se najít způsob, jak to říct slušně. "Já... no, možná je to ode mě hloupé, ale tak trochu jsem si myslela, že jsme přátelé."

Zkoumala jsem jeho tvář a hledala jsem jakoukoliv změnu, která by mě upozornila na to, že se mi chystá lhát. Vypadal prostě mile, ale co jsem já věděla o způsobech lháře?

"Samozřejmě, že jsme, Wando."

"Tak proč se mě snažíš nechat zabít?"

Jeho chlupaté obočí se překvapeně stáhlo. "Tedy, proč si to myslíš, zlato?"

Vyjmenovala jsem své důkazy. "Dnes sis nevzal zbraň. A včera jsi mě nechal samotnou."

Jeb se usmál. "Myslel jsem, že tu zbraň nenávidíš."

Čekala jsem na to, až mi odpoví.

"Wando, kdybych chtěl, abys byla mrtvá, nevydržela bys ani ten první den."

"Já vím," zamumlala jsem a začínala jsem se cítit trapně, aniž bych rozuměla proč. "Proto je to všechno tak matoucí."

Jeb se vesele zasmál. "Ne, nechci, abys byla mrtvá! to je celé, holka. Snažím se, aby si zvykli na to, že tu jsi, aby přijali tuhle situaci, aniž by si to uvědomili. Je to jako vařit žábu."

Čelo se mi nad jeho výstředním přirovnáním zkrabatilo.

Vysvětlil mi to. "Když hodíš do hrnce s vařící vodou žábu, hned vyskočí. Ale když tu žábu dáš do hrnce s vlažnou vodou a pomalu ji zahříváš, žába nepozná, co se děje, dokud není moc pozdě. Vařená žába. Jde jenom o to pracovat postupně."

Chvíli jsem o tom přemýšlela – vzpomínala jsem, jak mě lidé dnes při obědě ignorovali. Jeb je přinutil, aby si na mě zvykli. Když jsem si to uvědomila, pocítila jsem zvláštní naději. Naděje byla v mé situaci hloupá věc, ale stejně se do mě dostala a zabarvila mé smysli trochu jasněji než předtím.

"Jebe?"

"Jo?"

"Jsem ta žába nebo voda?"

Zasmál se. "Tak tohle nechám na tobě. Introspekce prospívá duši." Znovu se zasmál, tentokrát hlasitěji, a otočil se k odchodu. "Myslim to vážně."

"Počkej – můžu se zeptat ještě na něco?"

"Jasně. Stejně bych řek, že jsi na řadě, po tom všem, na co jsem se já zeptal tebe."

"Proč jsi můj přítel, Jebe?"

Na chvíli našpulil rty a přemýšlel o odpovědi.

"Víš, že jsem zvědavej člověk," začal a já jsem přikývla. "No, daří se mi docela hodně pozorovat duše, ale nikdy se nedostanu k tomu si s nima promluvit. V hlavě jsem měl tolik otázek, pořád víc a víc se dostávaly na povrch... A navíc jsem si vždycky myslel, že když člověk chce, dokáže vždycky vyjít skoro se všema. Rád podrobuju svoje teorie zkouškám. A vidíš, tady jseš, jedna z nejmilejších holek, který jsem kdy potkal. Je vážně zajímavý mít za přítele duši, a cítím se úžasně neobyčejně, že jsem to zvládl."

Zamrkal na mě, trochu se uklonil a odešel.

*

Ale jenom proto, že jsem teď rozuměla Jebovu plánu, nebylo pro mě všechno rázem mnohem jednodušší.

Už nikdy si s sebou nevzal zbraň. Nevěděla jsem, kde byla, ale byla jsem ráda, že s ní alespoň Jamie už nemusel spát. Byla jsem trochu nervózní, že se mnou jamie byl nechráněný, ale rozhodla jsem se, že byl v menším nebezpečí, když neměl zbraň. Nikdo nebude považovat za nutné mu něco udělat, když nebude představovat hrozbu. A navíc, nikdo už mě nehledal.

Jeb mě začal posílat na menší obchůzky. Doběhni zpátky do kuchyně pro další rohlík, má stále hlad. Přines kýbl vody, tenhle kousek pole je suchý. Vytáhni Jamieho z hodiny, potřebuje s ním mluvit. Už jsou vidět výhonky špenátu? Jdi to zkontrolovat. Pamatuješ si cestu jižními jeskyněmi? Jeb měl vzkaz pro Doktora.

Pokaždé, když jsem měla splnit nějaký podobný rozkaz, byla jsem zahalená mlhou strachu. Soustředila jsem se hlavně na to, abych byla nenápadná, a velkými jeskyněmi a temnými tunely jsem se pohybovala, jak nejrychleji to šlo, aniž bych běžela. Snažila jsem se pohybovat se co nejblíže u zdí a držet oči sklopené. Občas jsem ještě přerušila nějaký rozhovor, ale většinou mě všichni ignorovali. Jediná chvíle, kdy jsem se cítila ve smrtelném nebezpečí, byla, když jsem přerušila Sharoninu hodinu, abych zavolala Jamieho. Pohled, který mi věnovala, vypadal jako jistá předzvěst nějakého nepřátelského skutku. Ale potom, co jsem ze sebe dostala svou tichou žádost, Jamieho pokývnutím nechala jít, a ten mě, když jsme byli sami, chytil za mou třesoucí se ruku a řekl mi, že se Sharon chová vždycky stejně, ať už její hodinu přerušil kdokoliv.

Nejhorší bylo, když jsem měla najít Doktora, protože Ian trval na tom, že mi ukáže cestu. Asi jsem to mohla odmítnout, ale Jeb nevypadal, že by s tím měl problém, a to znamenalo, že věřil, že mě ian nezabije. Zdaleka mi nebyla příjemné ověřovat právě tuhle teorii, ale bylo to nevyhnutelné. Pokud Jeb neměl pravdu, Ian svou příležitost stejně dostane velmi brzy. Takže jsem s Ianem procházela temnými jižními chodbami, jako kdyby to byla má zkouška ohněm.

První polovinu jsem přežila. Doktor dostal zprávu. Nevypadal překvapeně, když vedle mě uviděl Iana.možná to byla jenom moje představivost, ale připadalo mi, že si vyměnili významný pohled. V tu chvíli jsem napůl předpokládala, že mě přivážou k jednomu z doktorových lůžek. Na tomhle místě mě vždycky přepadala nevolnost.

Ale Doktor mi jenom poděkoval a poslal mě pryč, jako kdyby měl moc práce. Nedokázala jsem určit, co dělal – měl otevřených několik knih a všude kolem se válely hromady papírů s různými náčrty.

Cestou zpátky zvědavost překonala můj strach.

"Iane?" zeptala jsem se. Měla jsem trochu problémy to jméno poprvé vyslovit nahlas.

"Ano?" Byl překvapený, že jsem ho oslovila.

"Proč jsi mě ještě nezabil?"

Odfrkl si. "To je přímé."

"Mohl jsi, víš. Jeb by asi byl naštvaný, ale nemyslím si, že by tě zastřelil." Co jsem to říkala? Znělo to, jako kdybych ho přesvědčovala. Kousla jsem se do jazyka.

"Já vím," řekl trochu samolibě.

Chvíli bylo ticho, jenom zvuky našich kroků se tiše odrážely od stěn tunelu.

"Nezdá se mi to fér," řekl nakonec Ian. "Hodně jsem o tom přemýšlel a nevidím, jak by to čemukoliv prospělo. Bylo by to jako popravit vojína za generálovy válečné zločiny. Teda, nevěřím všem těm Jebovým teoriím – bylo by fajn tomu uvěřit, jasně, ale jenom proto, že chceš, aby něco byla pravda, se to pravdou nestane. Ale ať už má pravdu nebo ne, nevypadá to, že bys nám chtěla ublížit. Musím přiznat, že máš toho kluka asi hodně ráda. Je zvláštní to pozorovat. Každopádně, dokud nás nevystavíš nebezpečí, přijde mi... kruté tě zabít. Co na tomhle místě znamená jedna ztracená existence navíc?"

Chvíli jsem se zamyslela nad slovním spojením ztracená existence. Bylo to asi to nejpřesnější přirovnání, které jsem v souvislosti se svou osobou kdy slyšela. Kam jsem patřila?

Jak zvláštní, že Ian, ze všech lidí, by měl mít tak jemné nitro. Nedošlo mi, že krutost mu bude připadat jako něco záporného.

Mlčky čekal, zatímco jsem tohle všechno zvažovala.

"Když mě nechceš zabít, tak proč jsi se mnou dnes šel?" zeptala jsem se.