The host- Kapitola 25

 25.kapitola - Přinucená (Compelled)

Minul další týden, možná dva – nepřipadalo mi důležité počítat dny na tomhle místě, kde byl čas tak bezvýznamný – a všechno se pro mě stalo jenom zvláštnější.

S lidmi jsem teď pracovala každý den, ale ne vždycky s Jebem. Někdy se mnou byl Ian, jindy Doktor, a někdy jenom Jamie. Vytrhávala jsem plevel z polí, hnětla chleba a čistila pulty. Nosila jsem vodu, vařila cibulačku, prala oblečení na tom nejzazším konci temného jezírka a pálila si ruce při vyrábění kyselého mýdla. Každý dělal svou práci, a protože jsem neměla žádné právo tu být, snažila jsem se pracovat dvakrát tolik, než ostatní. Nemohla jsem si své místo zasloužit, to jsem věděla, ale alespoň jsem se snažila, aby má přítomnost byla pro ostatní co nejmenší zátěží.

Dozvěděla jsem se něco o lidech kolem mě, většinou jenom tím, že jsem poslouchala. Alespoň jsem se naučila jejich jména. Ta žena s karamelovou kůží se jmenovala Lily a byla z Philadelphie. Měla zvláštní, suchý humor a se všemi vycházela naprosto bez problémů, protože se nedala snadno rozčílit. Mladý muž s ježatými černými vlasy, Wes, ji hodně často pozoroval, ale ona nevypadala, že by si toho všimla. Bylo mu jenom devatenáct a utekl z Eureky v Montaně. Ta ospalá matka se jmenovala Lucina a její dva kluci byli Isaiah a Freedom (Svoboda) – Freedom se narodil tady v jeskyních, s Doktorovou pomocí. Tyhle tři jsem moc nevídala; připadalo mi, že se Lucina snaží své děti držet tak daleko ode mě, jak to v našem omezeném prostoru šlo. Holohlavý muž s červenými tvářemi patřil k Trudy a jmenoval se Geoffrey. Často jsem ho vídala s jiným mužem, s Heathem, který byl Geoffreyho nejlepší přítel už od dětství; tihle tři utekli invazi společně. Bledý muž s bílými vlasy byl Walter.

Byl nemocný, ale Doktor nevěděl, co mu je – neměl, jak to zjistit, ne bez laboratoře a testů, a i kdyby dokázal určit diagnózu, neměl by na zjištěnou nemoc žádný lék. Jak Walterovy symptomy přibývaly, Doktor si začínal myslet, že je to rakovina. To mě mrzelo – dívat se, jak někdo umírá na něco, co by se dalo tak snadno vyléčit. Walter se rychle unavoval, ale vždycky byl veselý. Ta žena s blonďatými, až skoro bílými vlasy – a s tmavýma očima, výraznýma v kontrastu s jejími vlasy – která ostatním první den na poli nosila vodu, to byla Heidi. Travis, John, Stanley, Reid, Carol, Violetta, Ruth Ann... Alespoň jsem znala všechna jména. V téhle kolonii bylo třicet pět lidí, z čehož jich šest bylo pryč na nájezdu, včetně Jareda. Dvacet devět lidí v jeskyních a jeden nevítaný mimozemšťan.

Také jsem se toho dozvěděla víc o svých sousedech.

Ian a Kyle se dělili o jeskyni se vchodem zakrytým skutečnými dveřmi. Ian začal na protest proti mé přítomnosti nocovat s Wesem v jiné chodbě, ale už po dvou nocích se nastěhoval zpátky. Ostatní blízké jeskyně byly také chvíli opuštěné. Jeb mi řekl, že se mě místní obyvatelé bojí, což mě rozesmálo. Dvacet devět chřestýšů se bojí jednoho osamoceného hraboše?

Do sousední jeskyně se po chvíli vrátila Paige, bydlela tam s Andym a teď byla smutná, že je pryč. Lily bydlela s Heidi v první jeskyni, v té s květinovými závěsy; Heath byl v té druhé, v té s lepenkou obmotaným kartonem; a Trudy s Geoffreym bydleli ve třetí, zakryté pruhovanou dekou. Reid a Violetta bydleli o jednu jeskyni dál než já a soukromí si chránili ošumělým barevným orientálním kobercem.

Čtvrtá jeskyně v chodbě patřila Doktorovi a Sharon a pátá Maggie, ale nikdo z těchto tří se nevrátil.

Doktor a Sharon spolu chodili a Maggie si ve vzácných chvílích naplněných jejím sarkastickým humorem dělala ze Sharon legraci; trvalo jí to až do konce světa, než si našla dokonalého muže – každá matka chce pro svou dceru doktora.

Sharon nebyla ta samá holka, jakou jsem viděla v Melaniiných vzpomínkách.  Bylo to snad vinou let strávených o samotě se zamračenou Maggie, že se z ní stala pestřejší verze její vlastní matky? Přestože její vztah s Doktorem byl v tomhle světě novější než já, nepozorovala jsem na ní žádné známky čerstvé zamilovanosti.

Dobu trvání toho vztahu jsem věděla od Jamieho – Sharon s Maggie zřídka zapomínaly na mou přítomnost v místnosti a jejich rozhovory byly opatrné. Pořád tvořily nejsilnější opozici, byli to jediní lidé, jejichž ignorace byla pořád agresivní a nepřátelská.

Zeptala jsem se Jamieho, jak se sem Sharon s Maggie dostaly. Našly Jeba samy, byly tu dřív než Jared a Jamie? Připadalo mi, že porozuměl mé otázce: byla Melaniina snaha je najít úplně marná?

Jamie mi řekl, že ne. když mu Jared ukázal Melaniin poslední vzkaz, když mu vysvětlil, že je pryč – po tom slově mu chvíli trvalo, než mohl znovu mluvit, a v jeho tváři jsem uviděla, co jim oběma ta chvíle udělala – vydali se Sharon hledat sami. Maggie držela Jareda v šachu středověkým mečem, zatímco se jí všechno snažil vysvětlit; bylo to těsné.

Jakmile Maggie s Jaredem pracovali společně, netrvalo jim dlouho Jebovu hádanku vyřešit. A společně se všichni čtyři dostali do jeskyní ještě předtím, než jsem se přestěhovala z Chicaga do San Diega.

Když jsme s Jamiem mluvili o Melanii, nebylo to zdaleka tak těžké, jak by mělo být. Vžycky byla součástí těchto rozhovorů – tišila jeho bolest, uklidňovala mé rozpaky – přestože neměla mnoho co říct. Mluvila se mnou teď jen velmi zřídka, a když ano, bylo to tlumené; tu a tam jsem si nebyla jistá, jestli jsem ji opravdu slyšela, nebo jestli to nebyl jenom můj odhad, co by si v tu chvíli myslela. Ale snažila se, pro Jamieho. Když jsem ji slyšela, vždycky to bylo v době, kdy jsem byla s Jamiem. A i když moc nemluvila, oba jsme cítili její přítomnost.

"Proč je Melanie teď tak tichá?" zeptal se mě Jamie jednou pozdě v noci. Pro jednou mě nepodroboval křížovému výslechu o Pavoucích nebo o Ochutnavačích ohně. Oba jsme byli unavení – byl to dlouhý den strávený sklízením mrkví. Záda jsem měla v jednom ohni.

"Je pro ni těžké mluvit. Je to pro ni mnohem namáhavější než pro tebe nebo pro mě. nemá nic, co by tak moc potřebovala říct nahlas."

"Co dělá celou dobu?"

"Poslouchá, myslím. Asi. Nevím."

"Slyšíš ji teď?"

"Ne."

Zívla jsem a on byl zticha. Myslela jsem, že usnul. Také jsem k tomu směřovala.

"Myslíš, že odejde? Úplně pryč?" zašeptal najednou Jamie. Hlas se mi na posledním slově zlomil.

Nejsem lhář, ale nemyslím si, že bych Jamiemu lhala, i kdybych byla. Snažila jsem se nemyslet na důsledky svých citů k němu. Protože co to znamená, když největší láska všech mých devíti životů, první opravdový cit pro rodinu, pro mateřství, co jsem kdy cítila, byl k jiné formě života? Zahnala jsem tu myšlenku do pozadí.

"Nevím," řekla jsem mu. V tu chvíli to byla pravda. "Doufám, že ne," dodala jsem.

"Máš ji ráda tak jako mě? Nenáviděla jsi ji dřív, tak jako ona tebe?"

"Je to jiné, než jak mám ráda tebe. A nikdy jsem k ní vlastně necítila nenávist, dokonce ani na začátku ne. Bála jsem se jí a byla jsem na ni naštvaná, protože díky ní jsem nemohla být jako ostatní. Ale vždycky, vždycky jsem obdivovala sílu, a Melanie je ta nejsilnější osoba, kterou jsem kdy poznala."

Jamie se zasmál. "Ty ses bála jí?"

"Nemyslíš, že tvoje sestra umí být děsivá? Nevzpomínáš si na její ‚syčivý záchvat vzteku‘, jak to nazval Jared? Potom, co ses zatoulal moc daleko do kaňonu a přišel domů pozdě?"

Zasmál se při té vzpomínce. Potěšilo mě, že jsem ho rozptýlila a odvedla jeho myšlenky od té bolestivé otázky.

Byla jsem jako posedlá, jak jsem se snažila udržet se svými společníky mír. Myslela jsem si, že bych pro to udělala cokoliv, jakkoliv krkolomného a smradlavého, ale ukázalo se, že to nebyla pravda.

"přemýšlel jsem," řekl mi jednoho dne Jeb, mohlo to být tak dva týdny potom, co se všichni ‚uklidnili‘.

Začínala jsem tahle Jebova slova nenávidět.

"Vzpomínáš, jak jsem ti říkal o tom, že bys tu možná mohla trochu učit?"

Moje odpověď byla strohá. "Ano."

"No, tak co?"

Nemusela jsem o tom moc přemýšlet. "Ne."

To odmítnutí mi způsobilo nečekaný pocit viny. Nikdy dřív jsem neodmítla povolání. Připadalo mi to sobecké. Ale tohle nebylo stejné. Duše by po mně nikdy nechtěly něco tak sebevražedného.

Zamračil se a jeho husté obočí se spojilo v jednu čáru. "Proč ne?"

"Jak myslíš, že by to vzala Sharon?" zeptala jsem se vyrovnaným hlasem. Byl to jen jeden příklad, ale zato ten nejvýraznější.

Stále se mračil, ale přikývl, jako kdyby vzal můj argument na vědomí.

"Je to pro vyšší dobro," zavrčel.

Odfrkla jsem si. "Vyšší dobro? Nebylo by pro vyšší dobro lepší mě zastřelit?"

"Wando, to je krátkozraké," řekl a vypadalo to, jako kdyby moje odpověď byla opravdový pokus ho přesvědčit. "Co tu máme je velmi nezvyklá příležitost se něčemu naučit. Bylo by plýtvání ji promarnit."

"Vážně si nemyslím, že by se ode mě někdo chtěl něčemu naučit. Nebaví mi mluvit s tebou nebo s Jamiem –"

"Nezáleží na tom, co chtějí," naléhal Jeb. "Je to pro ně dobré. Jako čokoláda proti brokolici. Měli bychom toho o vesmíru vědět víc – nehledě na nové vlastníky naší planety."

"Jak jim to pomůže, Jebe? Myslíš, že znám něco, co by mohlo duše zničit? Odvrátit příliv? Jebe, je po všem."

"Není po všem, dokud jsme tady," řekl mi a usmál se, takže jsem věděla, že si ze mě zase dělá legraci. "Nečekám, že je zradíš a dáš nám nějakou super-zbraň. Jenom si myslím, že bychom toho měli vědět víc o světě, kde žijem."

Při slově zradíš jsem sebou trhla. "Nemohla bych vám dát žádnou zbraň, ani kdybych chtěla, Jebe. nemáme žádnou slabost, žádnou Achillovu patu. Žádné vesmírné nepřátele, kteří by vám přišli na pomoc, nejsou žádné viry, který by nás vysály z vašich těl, a nechali vás žít. Promiň."

"Nevzdávej to." Zkroutil ruku do pěsti a jemně mě šťouchl do ramene. "Třeba budeš překvapená. Říkal jsem ti, že je tu čas od času nuda. Lidé mohou chtít slyšet tvé příběhy víc, než si myslíš."

Věděla jsem, že to Jeb nenechá být. Byl Jeb schopný přiznat porážku? To jsem pochybovala.

Při jídle jsem normálně sedávala s Jebem a s Jamiem, pokud zrovna nebyl ve škole nebo nedělal něco jiného. Ian byl vždycky nablízku, přestože ne doopravdy s námi. Nedokázala jsem se úplně vyrovnat s jeho dobrovolnou rolí mého osobního strážce. Připadalo mi to až moc dobré, aby to byla pravda, a proto, podle lidské filozofie, to muselo být falešné.

Pár dní po tom, co jsem odmítla učit lidi ‚pro jejich vlastní dobro‘, si ke mně při večeři přisedl Doktor.

Sharon zůstala, kde byla, v koutě místnosti co nejdál od místa, kde jsem seděla já. Dnes byla sama, bez své matky. Neotočila se, aby pozorovala Doktora, jak jde ke mně. Její jasné vlasy byly svázané do vysokého drdolu, takže jsem viděla její ztuhlý krk a nahrbená, ztuhlá ramena. Najednou se mi chtělo odejít, než by mi Doktor stihl říct, co chtěl, aby mě nikdo nemohl nařknout z toho, že jsem se s ním na něčem tajně dohodla.

Ale byl se mnou Jamie, a když viděl, jak se mi do očí vkrádá ta známá panická hrůza, chytil mě za ruku. Vypěstoval si zvláštní schopnost poznat, že se vyděsím. Povzdechla jsem si a zůstala na místě. Asi by mi mělo být nepříjemné, že jsem se stala takovým otrokem chlapcových přání.

"Jak se máte?" zeptal se Doktor uvolněně a vklouzl na místo vedle mě.

Ian sedící pár stop od nás se otočil, takže to vypadalo, jako by byl součástí naší skupiny.

Pokrčila jsem rameny.

"Dneska jsme vařili polívku," oznámil Jamie. "Pořád mě ještě pálej oči."

Doktor zvedl ruce, úplně zarudlé. "Mýdlo."

Jamie se rozesmál. "Vyhráls."

Doktor se teatrálně uklonil a otočil se ke mně. "Wando, měl bych otázku..." Odmlčel se a nechal svá slova doznít.

Zvedla jsem obočí.

"No, napadlo mě... Ze všech planet, které znáš, jaký druh je fyzicky nejpodobnější lidskému?"

Zamrkala jsem. "Proč?"

"Jenom stará dobrá biologická zvědavost. Asi jsem moc přemýšlel o vašich Léčitelích... Kde získávají všechny ty vědomosti, jak vědí, jak mají léčit nemoci a ne si jenom hrát s příznaky, jak říkáš?" Doktor mluvil hlasitěji, než bylo nutné, jeho vlídný hlas se nesl dál než obvykle. Několik lidí vzhlédlo – Trudy a Geoffrey, Lily, Walter...

Objala jsem se rukama pevně kolem těla, snažila jsem se zabírat co nejmíň místa. "To jsou dvě různé otázky," zamumlala jsem.

Doktor se usmál a jednou rukou i pokynul, abych pokračovala.

Jamie mi stiskl ruku.

Povzdechla jsem si. "Asi Medvědi na Mlžné planetě."

"S těma drápavýma bestiemi?" zašeptal Jamie.

Přikývla jsem.

"Jak jsou podobní?" povzbuzoval mě Doktor.

Protočila jsem oči, poznala jsem v jeho chování Jebovy rozkazy, ale pokračovala jsem. "Jsou v mnoha ohledech blízcí savcům. Srst, teplokrevnost. Jejich krev není úplně stejná jako vaše, ale v podstatě má stejný úkol. Mají podobné emoce, stejnou potřebu mít společnost a taky dát průchod své tvořivosti –"

"Tvořivosti?" Doktor vzrušeně se naklonil dopředu – nebo to možná jenom předstíral. "Jak to?"

Podívala jsem se na Jamieho. "Znáš to. Proč to Doktorovi nepovíš ty?"

"Můžu to říct špatně."

"Nemůžeš."

Podíval se na Doktora a ten přikývl.

"No, mají ty úžasný ruce." Jamie se hned nadchl. "Tak nějak s dvojitými klouby – můžou je ohýbat na obě strany." Natáhl vlastní prsty, jako kdyby se je snažil ohnout zpátky. "Jedna strana je měkká jako moje dlaň, ale ta druhá je jako břitva! Řežou led – dělají z něj sochy. Staví města. Který jsou jako křišťálový zámky, co nikdy neroztajou! Je to nádherné, viď, Wando?" otočil se ke mně pro ujištění.

Přikývla jsem. "Jsou schopni vidět jiné spektrum barev – led je pro ně duhový. Jejich města jsou jejich pýchou. Pořád se je snaží udělat ještě krásnějšími. Znala jsem jednoho Medvěda, říkali jsme mu... no, něco jako Glitter Weaver (= Tkadlec třpytu), ale zní to mnohem lépe v jejich jazyce, kvůli tomu, že to vypadalo, jako by led přesně věděl, jak se má pod jeho rukama vytvarovat, aby to vypadalo přesně jako v jeho snech. Jednou jsem se s ním setkala a viděla jeho výtvory. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek."

"Oni sní?" zeptal se Ian tiše.

Pokřiveně jsem se usmála. "Ne tak živě jako lidé."

"Jak získávají vaši Léčitelé ty znalosti o fyziologii nového druhu? Přišli na tuhle planetu připravení. Viděl jsem, jak to začalo – pozoroval jsem, jak smrtelně nemocní pacienti vychází z nemocnice úplně zdraví..." Na Doktorově čele se objevila hluboká vráska ve tvaru V. Nenáviděl vetřelce stejně jako ostatní, ale na rozdíl od ostatních jim také záviděl.

Nechtěla jsem odpovědět. V tu chvíli nás už poslouchali úplně všichni a nebyla to tak hezká pohádka jako o Medvědech opracovávajících led. Tohle byl příběh jejich porážky.

Doktor se stále mračil a čekal.

"Oni... berou si vzorky," zamumlala jsem.

Ian se usmál, jak pochopil. "Únos mimozemšťanů."

Ignorovala jsem ho.

Doktor našpulil rty. "To dává smysl."

Ticho v místnosti mi připomnělo okamžik, kdy jsem sem vstoupila poprvé.

"Kde jste začali?" zeptal se Doktor. "Vzpomínáte si? Myslím jako druh, víte, jak jste se vyvinuli?"

"Nejstarší," odpověděla jsem a přikývla. "Pořád tam žijeme. Tam jsem se... narodila."

"To je něco jako rarita," dodal Jamie. "Je vzácný potkat někoho z Nejstarší, že jo? Většina duší tam zůstává, viď, Wando?" Nečekal na moji odpověď. Začínala jsem litovat, že jsem každou noc tak podrobně zodpovídala jeho otázky. "Takže když se někdo odtamtud odstěhuje, stává se z něj skoro... celebrita? Nebo jako člen královské rodiny."

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

"Je to úžasný místo," pokračoval Jamie. "Spousta mraků s obrovským množstvím různě barevných vrstev. Je to jediná planeta, kde můžou duše žít dlouho mimo hostitele. A i hostitelé jsou na nejstarší moc hezký, mají něco jako křídla a hodně tykadel a velké stříbrné oči."

Doktor se nakláněl dopředu a hlavu měl v dlaních. "Pamatují si, jak vznikl vztah hostitel-parazit? Jak začala kolonizace?"

Jamie se podíval na mě a pokrčil rameny.

"Vždycky jsme byli takoví," odpověděla jsem pomalu, stále neochotně. "Alespoň od té doby, co jsme byli dost inteligentní na to, abychom si to uvědomovali. Objevil nás jiný druh – tady jim říkáme Supové (angl. Vultures), ale je to spíš podle jejich osobnosti než podle toho, jak vypadají. Potom jsme zjistili, že se s nimi dokážeme spojit, jako jsme se spojovali s našimi původními hostiteli. A jakmile jsme je měli pod kontrolou, využili jsme jejich technologii. Jejich planetu jsme zabrali jako první, a potom jsme je sledovali na Dračí planetu a na Letní svět – nádherná místa, kde si Supové také nehráli na hodné. Začali jsme kolonizaci; naši hostitelé se rozmnožovali o tolik pomaleji než my a jejich životy byly krátké. Začali jsme se vydávat dál do vesmíru..."

Utichla jsem, byla jsem si vědomá množství očí upřených na mě. Jenom Sharon se stále dívala stranou.

"Mluvíš skoro jako kdybys tam byla," poznamenal tiše Ian. "Jak e to dlouho, co se to stalo?"

"Potom, co tu byli dinosauři, ale předtím, než jste tu byli vy. Nebyla jsem tam, ale pamatuju si něco ze vzpomínek matky mojí matky."

"Jak jsi stará ty?" zeptal se Ian a naklonil se ke mně, jeho oslnivě modré oči pronikavé.

"Nevím, v pozemských letech."

"Odhad?" naléhal.

"Tisíce let, možná." Pokrčila jsem rameny. "Ztratila jsem pojem o čase stráveném v hibernaci."

Ian se překvapeně opřel dozadu.

"Páni, to je něco," vydechl Jamie.

"Ale v podstatě jsem mladší než ty," zamumlala jsem směrem k němu. "Není mi ani rok. Pořád se cítím jako dítě."

Jamieho rty se v koutcích maličko zvedly. Líbila se mu myšlenka, že je dospělejší než já.

"Jak stárnete?" zeptal se doktor. "Co váš přirozený běh života?"

"Nemáme," řekla jsem mu. "Dokud máme zdravého hostitele, můžeme žít věčnost."

Jeskyní proběhl šum – rozzlobený? vyděšený? znechucený? Nedovedla jsem ho rozeznat. Viděla jsem, že moje odpověď nebyla moudrá. Chápala jsem, co pro ně ta slova znamenala.

"Nádhera." To tiché, zuřivé slovo přišlo od Sharon, ale neotočila se.

Jamie stiskl mou ruku, znovu v mých očích spatřil touhu utéct. Tentokrát jsem se z jeho sevření jemně vymanila.

"Už nemám hlad," zašeptala jsem, přestože můj chleba ležel vedle mě téměř nedotčený. Seskočila jsem a těsně podél zdi jsem utekla.

Jamie byl hned za mnou. Dohonil mě na velkém zahradním náměstí a podal mi zbytek mého chleba.

"Bylo to doopravdy zajímavý, vážně," řekl. "Nemyslím si, že jsou nějak moc naštvaní."

"Jeb řekl Doktorovi, aby to udělal, že jo?"

"Dobře vyprávíš. Jakmile to všichni zjistí, budou tě chtít slyšet. Stejně jako já a Jeb."

"Ale co když jim nechci nic povídat?"

Jamie se zamračil. "No, to bys potom asi... neměla. Ale připadá mi, že mi ráda vyprávíš."

"Top je něco jiného. Ty mě máš rád." Mohla jsem říct: Ty mě nechceš zabít, ale to by ho rozrušilo.

"Jakmile tě lidé poznají, budou tě mít rádi všichni. Ian a Doktor tě mají rádi."

"Ian a Doktor mě nemají rádi, Jamie. Jsou jenom chorobně zvědaví."

"Jak myslíš."

"Uf," povzdechla jsem si. Už jsme byli u našeho pokoje. Odstrčila jsem zástěnu stranou a hodila sebou na matraci. Jamie se posadil o něco pomaleji a objal si rukama kolena.

"Nebuď naštvaná," prosil. "Jeb to myslí dobře."

Znovu jsem si povzdechla.

"Nebude to tak špatné.

"Doktor to bude dělat pokaždé, když vejdu do kuchyně, že jo?"

Jamie ostýchavě přikývl. "Nebo Ian. Nebo Jeb."

"Nebo ty."

"Všichni to chceme vědět."

Povzdechla jsem si a překulila se na břicho. "Musí Jeb vždycky dosáhnout toho, že je po jeho?"

Jamie chvíli přemýšlel a pak přikývl. "Dost často, jo."

Ukousla jsem si kus chleba. "Myslím, že odteď budu jíst tady," řekla jsem, když jsem ho rozžvýkala.

"Ian se tě na něco zeptá zítra, až budete plít špenát. Jeb ho nenutí – on chce sám."