The host- Kapitola 26

 26.kapitola - Vrácená (Returned)

Bez toho, abych s tím vlastně vůbec souhlasila, stala jsem se tím učitelem, kterým mě Jeb chtěl mít.

Moje 'hodiny‘ nebyly formální. Každý večer po večeři jsem odpovídala na otázky. Zjistila jsem, že dokud budu ochotná to dělat, Ian a Doktor a Jeb mě během dne nechají na pokoji, takže jsem se mohla soustředit na své úkoly. Vždycky jsme se shromáždili v kuchyni; ráda jsem pomáhala s pečením, zatímco jsem mluvila. Měla jsem tak omluvu, abych se mohla odmlčet před odpovědí na nějakou těžkou otázku, a také místo, kam jsem se mohla dívat, když jsem se nechtěla dívat nikomu do očí. V mé mysli mi to připadalo správné; moje slova byla někdy rozčilující, ale moje skutky byly vždycky pro jejich dobro.

Nechtěla jsem přiznat, že měl Jamie pravdu. Lidé mě evidentně neměli rádi. Nemohli; nebyla jsem jedna z nich. Jamie mě měl rád, ale byla to jenom nějaká zvláštní chemie, která měla daleko k rozumu. Jeb mě měl rád, ale Jeb byl blázen. A zbytek neměl žádnou omluvu.

Ne, neměli mě rádi. Ale když jsem začala mluvit, věci se změnily. Poprvé jsem si toho všimla to ráno potom, co jsem u večeře zodpověděla Doktorovy otázky; byla jsem v černé koupelně, prala jsem s Trudy, Lily a Jamiem prádlo.

Mohla bys mi prosím podat mýdlo, Wando?" požádala mě Trudy nalevo ode mě.

Tělem mi proběhl elektrický šok, když jsem slyšela ženu říct mé jméno. Ochromeně jsem jí ho podala a opláchla si pálící ruce.

"Díky," dodala.

"Nemáš zač," odpověděla jsem. Můj hlas se na poslední slabice zatřásl.

O den později, když jsem před večeří hledala Jamieho, jsem minula Lily.

"Wando," řekla a kývla hlavou.

"Lily," odpověděla jsem a vyschlo mi v krku.

Brzy už to nebyl jenom Doktor a Ian, kdo mi večer pokládal otázky. Překvapilo mě, kdo byli ti nejhlasitější: vyčerpaný Walter, ve tváři znepokojivě šedý, se donekonečna zajímal o Netopýry ve Zpívajícím světě. Heath, který byl většinou tichý a nechával za sebe mluvit Trudy a Geoffreyho, byl během těchto večerů velmi slyšet. Fascinoval ho Ohnivý svět, a přestože to byl jeden z mých nejméně oblíbených příběhů, zasypával mě otázkami, dokud neslyšel každý detail, který jsem znala. Lily zajímaly všechny mechanismy – chtěla vědět o lodích, které nás vozily z planety na planetu, o jejich pilotech a palivu. Byla to Lily, komu jsem vysvětlovala funkci kryotanků – věcí, které všichni viděli, ale jen málokdo znal jejich účel. Stydlivý Wes, který obvykle seděl nedaleko Lily, se neptal na ostatní planety, ale a tuhle. Jak to funguje? Žádné peníze, žádná odměna za práci – jak je možné, že se naše společnost ještě nerozpadla? Snažila jsem se mu vysvětlit, že to není tak odlišné od života v jeskyních. Nepracujeme snad všichni bez peněz a nedělíme se o výsledky naší práce rovným dílem?

"Ano," přerušil mě a zavrtěl hlavou. "Ale tady je to jiné. Jeb má na lenochy zbraň."

Všichni se podívali na Jeba, ten zamrkal, a potom se rozesmáli.

Jeb tu byl skoro každý večer. Nezúčastňoval se; jenom seděl úplně vzadu a čas od času se usmál.

Měl pravdu, když mluvil o nudě; kupodivu mi tahle situace připomínala čas, který jsem strávila mezi Vidoucími květinami. Pro baviče tam měli dokonce zvláštní pojmenování, jako je Utěšitel nebo Léčitel nebo Hledač. Byla jsem jedním z Vypravěčů, takže můj přechod na vyučování nebyl až takovou změnou, alespoň z profesního hlediska. V kuchyni to po setmění, když byla místnost plná vůně kouře pečícího se chleba, vypadalo skoro stejně jako ve světě Vidoucích květin. Všichni tu byli zaseknutí, jako kdyby tu vyrostli. Mé příběhy byly něco nového, něco dalšího k přemýšlení – stále stejně se opakující úkoly, stejných třicet pět tváří, stejné vzpomínky na jiné tváře, které s sebou přinášely stále stejný žal, stejný strach a stejné zoufalství, to byli dlouho příliš důvěrní společníci. Jenom Sharon a Maggie byly stále a zásadně nepřítomné.

Bylo to nejspíš během čtvrtého týdne mého neformálního vyučování, když se život v jeskyních znovu změnil.

Kuchyně byla plná, jako obvykle. Jediní, kdo kromě normální nepřítomné dvojice chyběli, byli Jeb s Doktorem. Na pultě vedle mě ležel kovový tác s tmavými bochánky, které vykynuly do dvojnásobné velikosti, než byly původně. Byly připravené, abychom je mohli dát do pece, hned, jak bude předchozí tác hotový. Trudy ho každých pár minut kontrolovala, aby se nic nespálilo.

Často jsem se snažila přimět Jamieho, aby mluvil za mě, když ten daný příběh dobře znal. Ráda jsem se dívala na nadšení, které rozzářilo jeho tvář, a na to, jak při vyprávění gestikuloval rukama. Ten večer se Heidi chtěla dozvědět víc o Delfínech, takže jsem řekla Jamiemu, aby na její otázky odpovídal on.

Lidé vždycky mluvili smutně, když se ptali na náš nejnovější majetek. Viděli delfíny jako obraz jich samých během prvních let okupace. Heidiny tmavé oči, zvláštně vystupující pod konečky její světle blonďaté ofiny, byly plné soucitu, když kladla své otázky.

"Vypadají spíš jako obrovské vážky, že jo, Wando?" Jamie se na mě skoro vždycky obracel pro potvrzení, přestože nikdy nečekal na mou odpověď. "Jsou celí pokrytí kůží a mají tři, čtyři nebo pět párů křídel, podle toho, jak jsou staří, viď? Takže tak nějak létají vodou – je lehčí než voda tady, ne tak hustá. Mají pět, sedm nebo devět nohou, podle toho jakého jsou pohlaví, viď, Wando? Existují tam tři různá pohlaví. Mají vážně dlouhé ruce s tvrdými silnými prsty, se kterýma můžou postavit úplně všechno. Z pevných rostlin, které tam rostou a které vypadají skoro jako stromy, ale ne úplně, staví podvodní města. Nejsou tak daleko jako my, viď, Wando? Protože nikdy nepostavili žádný raketoplán nebo třeba nekomunikujou pomocí telefonů. Lidé byli ve vývoji dál."

Trudy vyndala tác upečených bochánků a já jsem se předklonila, abych do rozpálené temné díry zasunula další. Vždycky to byl boj, než se podařilo ho tam srovnat tak, jak měl být.

Jak jsem se potila u ohně, uslyšela jsem před kuchyní nějaký rozruch, ale ozvěna letěla chodbou odněkud z větší dálky. Bylo těžké odhadnout vzdálenost, s těmi všemi nepravidelnými zákruty a zvláštní akustikou.

"Hej!" vykřikl Jamie a já jsem se otočila právě včas, abych viděla jeho mizející záda.

Narovnala jsem se a vykročila, abych ho následovala.

"Počkej," řekl Ian. "Vrátí se. Řekni nám toho víc o Delfínech."

Ian seděl na pultě vedle pece – horké místo, které bych si já nevybrala – takže byl dost blízko, aby se mohl natáhnout a chytit mě za ruku. Moje ruka ucukla pod nečekaným dotykem, ale zůstala jsem, kde jsem byla.

"Co se to tam děje?" zeptala jsem se. Pořád jsem slyšela nějaké brebentění – připadalo mi, že v té směsici slyším Jamieho vzrušený hlas.

Ian pokrčil rameny. "Kdo ví? Možná Jeb..." Znovu pokrčil rameny, jako kdyby ho to nezajímalo dost na to, aby se nad tím obtěžoval zamýšlet. Vypadal lhostejně, ale v jeho očích bylo napětí, kterému jsem nerozuměla.

Byla jsem si jistá, že to stejně brzy zjistím, a tak jsem také pokrčila rameny a dala se do vysvětlování neuvěřitelně složitých rodinných vztahů mezi Delfíny, zatímco jsem pomáhala Trudy přendat teplé bochánky do plastových krabic.

"Šest z devíti... prarodičů, tak řečeno, s larvami tradičně zůstanou po celé jejich první stadium vývoje, zatímco               tři rodiče pracují se svými šesti prarodiči na novém křídle rodinného sídla, aby tam mohli mladí žít, až budou pohybliví," vysvětlovala jsem s očima na bocháncích, které jsem měla v rukou, radši než na svém publiku, a když jsem ze zadní části místnosti uslyšela prudké vydechnutí, pokračovala jsem automaticky další větou, zatímco jsem očima přejížděla po davu, abych zjistila, koho jsem rozčílila. "Zbylí tři prarodiče se obvykle zapojují..."

Nikdo na mě nebyl naštvaný. Každá hlava byla otočená stejným směrem, kam jsem se dívala já. Mé oči přeskočily z jejich zad k temnému východu.

První, co jsem viděla, byla Jamieho štíhlá postava pověšená na něčí ruce. Ten někdo byl tak špinavý, od hlavy až k patě, že skoro splýval se zdí jeskyně. Byl to někdo tak vysoký, že by to mohl být Jeb, ale ten stál za Jamieho ramenem. Dokonce i na tu dálku jsem viděla, že Jevoby oči byly zúžené a nos nakrčený, jako kdyby měl starosti – pro něho něco tak vzácného. Stejně tak jsem viděla, že Jamieho tvář byla rozzářená čirou radostí.

"Je to tady," zamumlal Ian a jeho hlas byl přes praskání plamenů téměř neslyšitelný.

Špinavý muž, kterého se Jamie držel, udělal krok dopředu. Jedna z jeho rukou se pomalu zvedla, jako podvědomý reflex, a prsty se stočily v pěst.

Z té špinavé postavy vyšel Jaredův hlas – naprosto postrádající jakékoliv zabarvení. "Co to má znamenat, Jebe?"

Najednou jsem měla knedlík v krku. Snažila jsem se polknout, ale zjistila jsem, že to nejde. Snažila jsem se dýchat, ale nebyla jsem púspěšná. Srdce mi bilo nepravidelně.

Jared! Melaniin rozjásaný hlas byl hlasitý, ale přesto to byl jenom mlčenlivý euforický výkřik. Najednou se uvnitř mé hlavy probrala k životu. Jared je doma!

"Wanda nás učí o vesmíru," drmolil Jamie nedočkavě, nevšiml si Jaredova vzteku – nebo byl možná až moc rozrušený, aby na to dával pozor.

"Wanda?" zopakoval Jared tak tiše, že to bylo skoro zavrčení.

Za ním v chodbě byly ještě další špinavé postavy. Všimla jsem si jich, až když Jaredovo zavrčení následovalo jejich pobouřené mumlání.

Ve ztuhlém davu se pohnula blonďatá hlava. Paige se prudce postavila. "Andy!" vykřikla a klopýtala mezi sedícími. Jeden špinavý muž se protáhl kolem Jareda a chytil ji, když zakopla o Wese. "Ach, Andy!" vzlykala a její tón mi připomínal ten Melaniin.

Paigin výbuch na chvíli změnil atmosféru v místnosti. Mlčenlivý dav začal hučet a skoro všichni lidé se zvedli. Bylo to jako přivítání, jak většina šla pozdravit navrátivší se cestovatele. Snažila jsem se rozpoznat zvláštní výraz na jejich tvářích, jak se nutili do úsměvů a kradmo se dívali zpátky na mě. Po dlouhé vteřině – připadalo mi, jako kdyby se čas kolem mě úplně zastavil – mi došlo, že to, co jsem nedokázala pojmenovat, byla vina.

"Bude to v pořádku, Wando," zamumlal tiše Ian.

Prudce jsem se na něj podívala a hledala na jeho tváři stejnou vinu. Nenašla jsem ji, viděla jsem jenom defenzivní napětí kolem jeho živých modrých očí, když pozoroval nově příchozí.

"Co to sakra je, lidi?" ozval se nový hlas.

Kyle – i navzdory špíně snadno rozpoznatelný díky své velikosti – se prodíral kolem Jeba a mířil... ke mně.

"Vy to necháte, aby vám to povídalo své lži? Zbláznili jste se? Nebo to sem zavedlo Hledače? Jste teď všichni paraziti?"

Hodně hlav se zahanbeně sklonilo. Jenom pár lidí drželo hlavu strnule vzhůru a ramena narovnaná: Lily, Trudy, Heath, Wes... a ze všech ostatních i slabý Walter.

"Klid, Kyle," řekl Walter mdlým hlasem.

Kyle ho ignoroval. Rozvážnými kroky došel ke mně a jeho oči, stejně zářivě kobaltově modré jako oči jeho bratra, svítily nenávistí. Nedokázala jsem na něm udržet pohled – pořád mi utíkal k Jaredovu temnému stínu, snažila jsem se porozumět jeho masce.

Melaniina láska se mnou najednou prohnala jako voda z protržené přehrady a ještě víc tak odváděla mou pozornost od rychle se blížícího rozzuřeného barbara.

Do mého zorného pole se postavil Ian, pohnul se tak, aby stál přede mnou. Natáhla jsem krk na stranu, abych měla čistý výhled na Jareda.

"Věci se změnily, když jste byli pryč, bratře."

Kyle se zastavil, tvář plnou nedůvěry. "Přišli tedy Hledači, Iane?"

"Ona pro nás nepředstavuje žádné nebezpečí."

Kyle stiskl zuby a já jsem koutkem oka zahlédla, jak si pro něco sáhl do kapsy.

Tohle konečně upoutalo mou pozornost. Přikrčila jsem se v očekávání, že vytáhne nějakou zbraň. "Nepleť se mu do cesty, Iane." Ta slova vyšla z mého jazyka jenom jako přidušený šepot.

Ian na mou prosbu neodpověděl. Byla jsem překvapená množstvím obav, které mi to způsobovalo, jak moc jsem nechtěla, aby ho někdo zranil. Nebyla to ta instinktivní ochrana, ta hluboce zakořeněná potřeba chránit, kterou jsem cítila vůči Jamiemu nebo Jaredovi. Prostě jsem věděla, že by Ian neměl trpět kvůli tomu, že se mě snažil chránit.

Kylova ruka se zvedla a vytrysklo z ní světlo. Namířil ho Ianovi do tváře a chvíli ho tak držel. Ian neucukl.

"Tak co teda?" chtěl vědět Kyle a vrátil baterku zpátky do kapsy. "Nejsi parazit. Jak se to k tobě dostalo?"

"Uklidni se a my ti to všechno povíme."

"Ne."

Ten nesouhlas nepřišel od Kyla ale zpoza něho. Dívala jsem se, jak Jared pomalu procházel mezi mlčenlivými pozorovateli směrem k nám. Jak se přibližoval, se zaraženým Jamiem stále pověšeným na ruce, viděla jsem jeho výraz pod maskou prachu o něco lépe. Dokonce ani Melanie, blouznící štěstím z jeho návratu, si nemohla jeho výraz vyložit jinak než jako odpor a nechuť.

Jeb promarnil svou námahu na špatných lidech. Nezáleželo na tom, že se mnou Trudy nebo Lily mluví, že by se Ian postavil mezi mě a svého bratra, že Sharon s Maggie proti mně nepodnikly žádný nepřátelský krok. Jediný, kdo v tu chvíli měl být přesvědčený, se konečně rozhodl.

"Nemyslím si, že se tu někdo potřebuje uklidňovat," procedil Jared skrz zaťaté zuby. "Jebe," pokračoval, aniž by se podíval, jestli ho starý muž následoval, "dej mi pušku."

Ticho, které následovalo, bylo tak napjaté, že jsem v uších cítila jeho tlak.

Ve chvíli, kdy jsem jasně spatřila jeho tvář, jsem věděla, že je konec. Věděla jsem, co teď musím udělat; Melanie se mnou souhlasila. Tak tiše, jak jsem jen mohla, jsem udělala krok do strany a trochu dozadu, abych nebyla schovaná za Ianem. Potom jsem zavřela oči.

"Náhodou ji zrovna nemám u sebe," odpověděl líně Jeb.

Vykoukla jsem přimhouřenýma očima a viděla jsem, jak se Jared otočil, aby se přesvědčil o pravdě Jebova prohlášení.

Jaredův dech se vztekle zrychlil. "Fajn," zamumlal. Udělal další krok směrem ke mně. "Ale takhle to bude pomalejší. Bylo by to humánnější, kdybys tu zbraň rychle našel."

"Prosím, Jarede, promluvme si," řekl Ian a viděla jsem, jak se narovnal, zatímco mluvil.

"Myslím, že jsme už mluvili až dost," zavrčel Jared. "Jeb to nechal na mně a já jsem se rozhodl."

Jeb si hlasitě odkašlal. Jared se napůl otočil, aby se na něho mohl znovu podívat.

"Co?" odsekl. "Tys to pravidlo zavedl, Jebe."

"No, to je pravda."

Jared se otočil zpátky na mě. "Iane, uhni."

"Dobře, dobře, počkej moment," vložil se do toho znovu Jeb. "Pokud si vzpomínáš, tak pravidlo znělo, že rozhodne ten, komu tělo patří."

Na Jaredově čele viditelně pulzovala žíla. "A?"

"Přijde mi, že je tu ještě někdo, kdo má stejný právo se rozhodnout jako ty. možná dokonce větší."

Jared zíral přímo před sebe zatímco to zpracovával. Po chvíli se na jeho čele objevila vráska pochopení. Podíval se dolů na chlapce stále visícího na jeho paži.

Z jamieho tváře zmizela všechna radost a zanechala ji bledou ochromenou hrůzou.

"To nemůžeš, Jarede!" vymáčkl ze sebe. "Nemůžeš. Wanda je hodná. Je to moje kamarádka! A Mel! Nemůžeš zabít mel! Prosím! Musíš –" zarazil se, jeho výraz zmučený.

Znovu jsem zavřela oči a snažila se z mysli vytěsnit pohled na trpícího chlapce. Bylo skoro nemožné za ním nejít. Přinutila jsem své svaly zůstat na místě, přesvědčovala jsem se, že by mu nepomohlo, kdybych se teď pohnula.

"Tak," řekl Jeb tónem v tu chvíli až příliš konverzačním, "jak vidíš, Jamie s tebou nesouhlasí. Myslím, že do toho má co mluvit přinejmenším stejně jako ty."

Dlouho nikdo nic neříkal, takže hsem mzsela znovu otevřít oči.

Jared zíral na Jamieho zmučenou a ustrašenou tvář se svou vlastní hrůzou.

"Jak jsi to mohl dopustit, Jebe?" zašeptal.

"Je potřeba si promluvit," odpověděl Jeb. "Proč si ale nejdřív trochu neoddechneš? Možná budeš mít po koupeli trochu větší chuť na rozhovor."

Jared se na starého muže zlověstně podíval, jeho oči naplněné šokem a bolestí zrazeného. Pro takový pohled jsem měla jenom lidská přirovnání. Caesar a Brutus, Ježíš a Jidáš.

Nesnesitelné napětí trvalo ještě pár minut a potom Jared setřásl z paže Jamieho prsty.

"Kyle," štěkl Jared a otočil se, aby důstojně vyšel z místnosti.

Kyle se na svého bratra naposledy zašklebil a následoval Jareda.

Ostatní špinaví členové výpravy šli mlčky za nimi, Paige ochranitelsky skrčená pod Andyho paží.

Většina z ostatních, všichni, kdo sklonili hlavy hanbou za to, že mě přijali do společnosti, se šourali za nimi. Zůstali jenom Jamie, Jeb a Ian a potom Trudy, Geoffrey, Heath, Lily, Wes a Walter.

Nikdo nepromluvil, dokud zvuky jejich kroků úplně nedozněly.

"No nazdar!" vydechl Ian. "To bylo o fous. Pěkněs to vymyslel, Jebe."

"Náhlá inspirace. Ale ještě nejsme za vodou," odpověděl Jeb.

"To vím taky! Nenechals tu pušku nikde moc na očích, že ne?"

"Ne, došlo mi, že tohle brzy přijde."

"To je něco."

Jamie se třásl, stál sám na najednou prázdném místě, které po sobě zanechal hromadný odchod. Obklopená těmi, které jsem musela považovat za své přátele, jsem cítila, že můžu jít k němu. Objal mě kolem pasu a já jsem ho roztřesenýma rukama hladila po zádech.

"To je dobrý," lhala jsem šeptem. "To je dobrý." Věděla jsem, že i blázen by slyšel ten falešný podtón v mém hlase, a Jamie nebyl blázen.

"Neublíží ti," řekl zastřeně Jamie a bojoval se slzami, které jsem viděla v jeho očích. "To nedovolím."

"Ššš," zamumlala jsem.

Byla jsem vyděšená – cítila jsem, jak je moje tvář stažené do masky plné hrůzy. Jared měl pravdu – jak tohle Jeb mohl dopustit? Kdyby mě zabili hned ten první den, než by mě Jamie vůbec uviděl... Nebo ten první týden, dokud mě Jared držel v izolaci, než jsme z nás s Jamiem stali přátelé... Nebo kdybych jenom držela pusu o Melanie... Na to všechno teď ale bylo pozdě. Objala jsem to dítě pevněji.

Melanie byla stejně zděšená jako já. Chudáček malý.

Říkala jsem ti, že není dobrý nápad mu říkat všechno, připomněla jsem jí.

Co mu to teď udělá, když umřeme?

Bude to hrozné. Bude traumatizovaný a vyděšený a zničený –

Melanie mě přerušila. Dost. Já vím, já vím. Ale co můžeme dělat?

Neumřít, předpokládám.

Obě jsme se zamyslely nad pravděpodobností, že přežijeme, a obě jsme pocítily stejné zoufalství.

Ian poplácal Jamieho po zádech – cítila jsem, jak se ten pohyb šíří oběma našimi těly.

"Netrap se tím, hochu," řekl. "Nejsi v tom sám."

"Jsou jenom v šoku, to je všechno." Poznala jsem Trudin alt. "Jakmile budeme mít šanci všechno vysvětlit, dostanou rozum."

"Dostanou rozum? Kyle?" zasyčel někdo nesrozumitelně.

"Věděli jsme, že tohle přijde, zamumlal Jeb. "Prostě to musíme přestát. Všechny bouřky se vždycky přeženou."

"Možná bys měl najít tu pušku," navrhla klidně Lily. "Dnešní noc bude dlouhá. Wanda může zůstat s Heidi a se mnou –"

"Myslím, že bude lepší nechat ji někde jinde," nesouhlasil Ian. "Možná v jižních tunelech? Budu na ni dávat pozor, Jebe, chceš mi pomoct?"

"Se mnou ji nebudou hledat." Walterova nabídka byla velmi tichá.

Wes promluvil, ještě než Walter skončil. "Půjdu s tebou, Iane. Je jich šest."

"Ne," dostala jsem ze sebe konečně. "Ne. To není správné. Neměli byste spolu bojovat. Všichni sem patříte. Patříte k sobě. Neměli byste kvůli mně bojovat."

Odmotala jsem ze sebe Jamieho ruce a chytila ho za zápěstí, když se mě snažil zastavit.

"Potřebuju chvíli sama pro sebe," řekla jsem mu a ignorovala pohledy, které jsem na sobě cítila. "Potřebuji být sama." Otočila jsem se a podívala se na Jeba. "A vy byste měli mít šanci probrat strategii, aniž bych vás poslouchala. Není to fér – muset vymýšlet strategii před očima nepřítele."

"No tak, nebuď taková," řekl Jeb.

"Dej mi trochu času na přemýšlení, Jebe."

Odstoupila jsem od Jamieho a pustila jeho ruce. Na mé rameno dopadla něčí ruka a já se přikrčila.

Byl to jenom Ian, "Není dobrý nápad, abys tu chodila sama."

Naklonila jsem se k němu a snažila se ztišit svůj hlas tak, aby mi Jamie nemohl rozumět. "Proč oddalovat nevyhnutelné? Bude to pro něho pak lehčí nebo těžší?"

Myslím, že jsem znala odpověď na tu otázku. Sklonila jsem se pod Ianovou rukou a rozběhla se ven.

"Wando!" zavolal za mnou Jamie.

Někdo ho rychle utišil. Neslyšela jsem za sebou žádné kroky. Museli vidět, jak je moudré mě nechat jít.

Chodba byla temná a opuštěná. Měla jsem štěstí. Budu schopná se proplížit hlavní jeskyní aniž by si mě někdo všiml.

Během té doby, co jsem tu strávila, jsem nenašla jedinou věc: cestu ven. Připadalo mi, jako kdybych prošla snad každým tunelem, a nikdy jsem neobjevila chodbu, kterou bych nakonec stejně neprozkoumala při hledání něčeho jiného. Přemýšlela jsem o tom, když jsem se plížila nejtemnějšími