The host- Kapitola 27

 27.kapitola - Nerozhodnutá (Undecided)

Po hmatu jsem došla zpátky ke svému vězení. Byly to týdny, co jsem v téhle chodbě byla naposledy; nevrátila jsem se sem od toho rána, kdy mě Jeb po Jaredově odchodu osvobodil. Připadalo mi, že dokud jsem byla naživu a Jared byl v jeskyních, tohle bylo místo, kam jsem patřila.

Nebylo tu žádné tlumené světlo, které by mě přivítalo; ale byla jsem si úplně jistá, že už jsem skoro u cíle – zatáčky a zákruty mi byly povědomé. Táhla jsem ruku po zdi, jak nejníž jsem dosáhla a hledala vchod. Nebyla jsem rozhodnutá vlézt zase dovnitř do té stísněné díry, ale alespoň by mi dala nějaký záchytný bod, věděla bych, že jsem tam, kde být mám.

Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem tu možnost stejně nedostala.

Ve chvíli, kdy se mé prsty dotkly okraje díry, narazila má noha na nějakou překážku a já jsem zavrávorala a spadla na kolena. Rozhodila jsem ruce, abych se něčeho zachytila, ale na něco s křupnutím dopadly a probořily se skrz něco, co nebyl kámen a co jsem nepatřilo.

Ten zvuk mě vylekal; nečekaná překážka mě vyděsila. Možná jsem někde špatně zatočila a teď nejsem nikde v blízkosti mém díry.

Možná jsem byla v něčím pokoji. Znovu jsem si v hlavě přehrála svou cestu sem, přemýšlela jsem, jak jsem se mohla takhle zamotat. Mezitím jsem seděla v temnotě bez sebemenšího pohnutí a poslouchala, jestli neuslyším nějakou reakci na svůj pád.

Nic jsem neslyšela – žádná reakce, žádný zvuk. Byla tu jenom tma a dusno a vlhko, jako vždycky, a takové ticho, že jsem věděla, že musím být sama.

Opatrně, abych neudělala žádný hluk, jsem začala prohlížet své okolí.

Mé ruce byly v něčem zapadlé. Vytáhla jsem je a ohmatala to; vypadalo to jako lepenková krabice; lepenková krabice zakrytá tenkou, šustivou fólií, kterou mé ruce propadly. Strčila jsem je znovu dovnitř a našla další vrstvu šustivého igelitu – malé obdélníky, které dělaly velký hluk, když jsem se jich dotkla. Rychle jsem ruce vytáhla, bála jsem se, že na sebe přivolám pozornost.

Vzpomněla jsem si, že jsem si myslela, že jsem našla vchod do díry. Natáhla jsem se nalevo a nahmatala další hromadu lepenkových krabic. Chtěla jsem najít jejich vrchol, ale aby se mi to povedlo, musela jsem se postavit – hromada byla vysoká jako já. Hmatala jsem kolem sebe, dokud jsem znovu nenašla zeď a potom i díru, přesně tam, kde jsem si myslela, že bude. Chtěla jsem vlézt dovnitř, abych se ujistila, že to opravdu je to správné místo – za jedinou vteřinu na té nerovné podlaze a věděla bych to naprosto jistě – ale nedostala jsem se dál než na kraj otvoru. Také moje díra byla úplně nacpaná krabicemi.

Zaraženě jsem hmatala kolem sebe a couvala zpátky do chodby. Zjistila jsem, že dál tunelem se také nedostanu; byl úplně přeplněný těmi záhadnými lepenkovými krabicemi.

Jak jsem rukama pátrala po podlaze a snažila se tomu porozumět, našla jsem ještě něco jiného než hromadu krabic. Byla to hrubá látka, jako pytlovina, pytel plný něčeho těžkého, co se s tichým syčivým zvukem posouvalo, když jsem do pytle strčila. Chytila jsem pytel oběma rukama, o něco méně znepokojená tichým sykotem než šustěním igelitu – připadalo mi nepravděpodobné, že by tenhle zvuk přivolal něčí pozornost.

Najednou se mi všechno vyjasnilo. Hlavní podíl na tom měl můj čich. Jak jsem si hrála s pískovitým materiálem v pytli, nečekaně ke mně zavála povědomá vůně. Připomněla mi mojí prázdnou kuchyni v San Diegu, nízkou skříň nalevo od dřezu. Před očima jsem úplně jasně viděla pytel nevařené rýže, umělou odměrku, kterou jsem používala k jejímu nabírání, řadu jídla v plechovkách za ním...

Jakmile mi došlo, že se dotýkám pytle s rýží, všemu jsem porozuměla. Nakonec jsem byla na správném místě. Neříkal snad Jeb, že tohle místo používali jako sklad? A nevrátil se snad zrovna Jared z jednoho dlouhého nájezdu? Teď se všechno, co nájezdníci v těch týdnech, co byli pryč, nakradli, hromadilo v tomhle jednosměrném tunelu, dokud to nebude použito.

Mou hlavou najednou proběhla spousta myšlenek.

Nejdřív jsem si uvědomila, že jsem obklopená jídlem. Ne jenom tvrdým chlebem a slabou cibulačkou, ale jídlem. Někde v těchhle hromadách by mohlo být burákové máslo. Čokoládové sušenky. Brambůrky. Cheetos.

Dokonce i když jsem si tyhle věci jenom představovala, to, že je znovu ucítím na jazyku, ten pocit, že jsem poprvé od té doby, co jsem opustila civilizaci, úplně sytá, dokonce i při těch představách jsem se cítila provinile. Jared neriskoval svůj život a nestrávil týdny schováváním se a kradením jenom proto, aby nakrmil mě. Tohle jídlo bylo pro jiné.

Také jsem se bála, že tohle nebyl všechen náklad. Co když měli víc krabic k uložení? Budou Jared s Kylem těmi, kdo je sem přinese? Nepotřebovala jsem mít žádnou fantazii, abych si dokázala představit, jak by to dopadlo, kdyby mě tu našli.

Ale nebyl to důvod, proč jsem tu vůbec byla? Nebyl to ten důvod, proč jsem potřebovala být sama, proč jsem potřebovala přemýšlet?

Opřela jsem se o zeď. Pytel s rýží tvořil docela slušný polštář. Zavřela jsem oči – zbytečně, v té černočerné tmě – a připravila se na konzultaci.

Dobře, Mel. Co teď?

Byla jsem ráda, když jsem zjistila, že je stále vzhůru a v pohotovosti. Odpor jí dal sílu. Mizela, jenom když všechno šlo dobře.

Priority, rozhodla. Co je pro nás nejdůležitější? Zůstat naživu? Nebo Jamie?

Znala mou odpověď. Jamie, potvrdila jsem její domněnku a nahlas si povzdechla. Zvuk mého dechu se odrážel od černých zdí.

Souhlasím. Asi bychom ještě chvíli dokázaly vydržet, kdybychom nechaly Jeba a Iana, aby nás chránili. Pomůže mu to?

Možná. Bude to pro něj horší, když se vzdáme? Nebo když to budeme natahovat, jenom aby to špatně skončilo, což je zřejmě nevyhnutelné?

Nelíbilo se jí to. Cítila jsem, jak se hýbe, jak se snaží najít nějakou jinou možnost.

Pokusit se utéct? navrhla jsem.

Nepravděpodobné, rozhodla. A navíc, co bychom tam venku dělaly? Co bychom řekly jim?

Společně jsme si to představily – jak bych vysvětlila ty měsíce své nepřítomnosti? Mohla bych lhát, vymyslet si nějakou historku, nebo říct, že si nic nepamatuji. Ale představila jsem si Hledaččinu skeptickou tvář a vykulené oči plné podezření a věděla jsem, že by mé nešikovné pokusy o lest určitě selhaly.

Budou si myslet, že jsem převzala kontrolu já, souhlasila Melanie. Potom tě vyndají a dají do mě ji.

Pohnula jsem se, jako kdyby nová pozice na kamenné podlaze mohla odnést to pomyšlení pryč a otřásla jsem se. A potom jsem Melaniinu myšlenku dovedla do konce. Řekne jim o tomhle místě a přijdou Hledači.

Zaplavila nás hrůza.

Přesně, pokračovala jsem. Takže útěk nepřipadá v úvahu.

Přesně, zašeptala a byla tak plná emocí, že její myšlenka byla nestálá.

Takže, rozhodnutí tedy je... rychle nebo pomalu. Co mu ublíží míň?

Připadalo mi, že dokud se budu soustředit na účelnost, dokážu udržet svou stranu diskuze tupě praktickou. Melanie se snažila mou snahu napodobit.

Nejsem si jistá. Na jednu stranu, čím déle budeme my tři spolu, tím těžší pro něho logicky bude naše... odloučení. Ale pokud nebudeme bojovat, pokud to prostě vzdáme... to se mu nebude líbit. Bude mu to připadat, jako kdybychom ho zradily.

Podívala jsem se na to, co říkala, z obou stran, snažila jsem se o tom uvažovat racionálně.

Takže... rychle, ale musíme se co nejvíc snažit neumřít?

Připrav se na boj, potvrdila ponuře.

Boj. Nádhera. Pokusila jsem se si to představit – vzdorovat násilí násilím. Zvednout ruku za účelem někoho praštit. Dokázala jsem top opsat slovy, ale nedokázala jsem si to představit jako obraz.

To zvládneš, povzbuzovala mě. Pomůžu ti.

Díky, ale ne. Musí být nějaký jiný způsob.

Já tě nechápu, Wando. Úplně ses vzdala svého vlastního druhu, jsi připravená zemřít za mého bratra, jsi zamilovaná do muže, kterého miluju a který nás zabije, a přesto nechceš opustit své zvyky, které tu jsou ale naprosto nepraktické.

Jsem, kdo jsem, Mel. To nemůžu změnit, přestože všechno ostatní se změnit dá. Ty se pořád snažíš zůstat sama sebou; dovol mi udělat to samé.

Ale pokud budeme –

Dál by se se mnou hádala, ale něco nás přerušilo. Odněkud z temné chodby se ozval jakýsi šoupavý zvuk, jako bota o kámen.

Ztuhla jsem – každá funkce mého těla se zastavila, kromě mého srdce, a i to párkrát roztřeseně klopýtlo – a zaposlouchala se. Netrvalo dlouho a už jsem nemohla doufat, že jsem si ten zvuk jenom představovala. Během pár vteřin jsem ze stejného místa uslyšela tiché kroky.

Melanie zůstala klidná, ale já jsem začala propadat panice.

Postav se, přikázala mi.

Proč?

Nechceš bojovat, ale utíkat můžeš. Musíš se o něco pokusit – pro Jamieho.

Znovu jsem začala dýchat, tiše a mělce. Pomalu jsem se překulila. Svaly mi zaplavil adrenalin, až byly celé napnuté a brněly. Budu rychlejší než většina těch, kdo by se mě pokusili chytit, ale kam poběžím?

"Wando?" zašeptal někdo tiše. "Wando? Jsi tu? To jsem já."

Jeho hlas se na konci zlomil a já jsem ho poznala.

"Jamie," vyhrkla jsem. "Co to děláš? Řekla jsem ti, že potřebuju být sama."

V jeho hlase, teď už hlasitějším, byla znatelná úleva. "Všichni tě hledají. No, totiž, Trudy, Lily a Wes – tihle všichni. Jenomže nikdo nesmí vědět, co vlastně děláme. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsi pohřešovaná. Jeb má zase zbraň. Ian je s Doktorem. Až bude Doktor moct, promluví s Jaredem a Kylem. Všichni poslouchají Doktora. Takže se nemusíš schovávat. Všichni jsou něčím zaneprázdnění a ty jsi určitě unavená..."

Zatímco Jamie mluvil, pokračoval v pohybu, dokud jeho tápající prsty nenašly mou ruku.

"Já se tu neschovávám, Jamie. Řekla jsem ti, že musím přemýšlet."

"Mohlas přemýšlet, když tu byl Jeb, ne?"

"Kam chceš, abych šla? Zpátky do Jaredova pokoje? Tohle je místo, kam patřím."

"Už ne." Do jeho hlasu se vkrádal ten známý tvrdohlavý podtón.

"Proč jsou všichni tak zaměstnaní?" zeptala jsem se, abych ho rozptýlila. "Co dělá Doktor?"

Můj pokus byl neúspěšný, neodpověděl.

Po chvíli mlčení jsem se dotkla jeho tváře. "Podívej, měl bys být s Jebem. Řekni ostatním, aby mě přestali hledat. Nějakou chvíli tu ještě zůstanu."

"Nemůžeš tu spát."

"už jsem tu spala."

Cítila jsem, jak zatřásl mou rukou.

"Dojdu aspoň pro deky a pro polštáře."

"Nepotřebuju víc než jeden."

"Nezůstanu s Jaredem, dokud se chová jako blbec."

V duchu jsem si povzdechla. "Tak buď s Jebem a s jeho chrápáním. Patříš k nim, ne ke mně."

Hrozba, že mě tu najde Kyle, mě velmi tížila. Ale kdybych to řekla nahlas, Jamie by se za mě začal cítit zodpovědný a chtěl by mě tu chránit.

"Fajn, ale musí ti to dovolit Jeb."

"Pozdějc. Dneska ho nebudu rušit."

"Co dělá?"

Jamie neodpověděl. Až v tu chvíli mi došlo, že už poprvé na mou otázku schválně neodpověděl. Něco mi nechtěl říct. Možná, že ostatní měli také plné ruce s mým hledáním. Možná se díky Jaredovu návratu vrátili ke svému původnímu názoru na mě. V kuchyni to tak vypadalo, když se skrytou vinou sklonili hlavy.

"Co se děje, Jamie?" přitlačila jsem.

"Nemám ti to říkat," zamumlal. "A neřeknu." Jeho ruce se mi pevně omotaly kolem pasu a položil mi hlavu na rameno. "Všechno bude zase dobrý," slíbil mi tiše.

Poplácala jsem ho po zádech a prsty mu prohrábla zacuchanou hřívu "Dobře," řekla jsem a přijala tak jeho mlčení. Nakonec, já jsem také měla svá tajemství, nebo ne? "Neboj se, Jamie. Všechno dobře dopadne. Budeš v pořádku." Jak jsem to říkala, přála jsem si, aby to byla pravda.

"Nevím, v co mám doufat," zašeptal.

Zírala jsem jen tak do prázdna, do tmy, a snažila se pochopit to, co mi nechtěl prozradit, když mou pozornost upoutala bledá záře na konci chodby – tlumená, ale v černé jeskyni velmi nápadná.

"Pššt," vydechla jsem. "Někdo jde. Rychle, schovej se mezi ty krabice."

Jamieho hlava se prudce zvedla a on se zadíval na zvětšující se žluté světlo. Napínala jsem uši, abych zaslechla kroky, které ho určitě doprovázely, ale neslyšela jsem nic.

"Nebudu se schovávat," vydechl. "Jdi za mě, Wando."

"Ne!"

"Jamie!" vykřikl Jared. "Vím, že tam jsi!"

Mé nohy byly najednou úplně ochromené. Musel to být Jared? Pro Jamieho by bylo o tolik jednodušší, kdyby ten, kdo mě má zabít, byl Kyle.

"Jdi pryč!" zakřičel zpátky Jamie.

Žluté světlo zrychlilo a za chvíli se změnilo na kruh na protější zdi jeskyně.

Jared prošel zatáčkou a baterka v jeho ruce se mihotala sem a tam. Byl už čistý a na sobě měl vybledlé červené tričko, které jsem poznávala – viselo v pokoji, kde jsem posledních pár týdnů žila. Jeho tvář jsem také poznávala – měla přesně ten samý výraz, jako jsem na ní vídala od té doby, co jsem se tu poprvé ukázala.

Záře baterky dopadla na můj obličej a oslepila mě; věděla jsem, že se světlo jasně odrazilo od stříbra v mých očích, protože jsem cítila, jak sebou Jamie škubl – jenom trochu, ale potom si sedl ještě jistěji.

"Jdi od toho pryč!" zaburácel Jared.

"Zmlkni!" zařval Jamie zpátky. "Ty ji neznáš!! Nech ji být!"

Snažila jsem se uvolnit jeho sevření, ale držel mě pevně.

Jared vypadal jako vzteklý býk. Jednou rukou popadl Jamieho zezadu za tričko a odtrhl ho ode mě. Stále držel látku chlapcova trička a třásl s ním, zatímco křičel.

"Chováš se jako idiot! Nevidíš, jak tě to využívá?"

Instinktivně jsem se pohnula mezi ně. Jak jsem chtěla, můj pohyb ho přinutil Jamieho pustit. Nechtěla jsem ale, a ze všeho nejmíň jsem potřebovala, aby se stalo to, co následovalo – to, jak jeho známá vůně zaútočila na mé smysly, jak jsem pod svýma rukama cítila tvar jeho hrudi.

"Nech Jamieho být," řekla jsem a pro jednou jsem si přála, abych mohla být taková, jakou Melanie chtěla, abych byla – aby mé ruce byly pevné a můj hlas silný.

Chytil má zápěstí do jedné ruky a využil páku, aby mě odmrštil stranou, do zdi. Náraz mě překvapil a vyrazil mi dech. Svezla jsem se z kamenné zdi na podlahu a znovu přistála v krabicích, což způsobilo další praskavý zvuk, jak jsem protrhla další celofán.

V hlavě mi bušilo, když jsem nepříjemně ležela ohnutá přes krabice a chvíli mi před očima blikala zvláštní světla.

"Zbabělče!" zakřičel Jamie na Jareda. "Neublížila by ti, aby si zachránila vlastní život! Proč ji nemůžeš nechat na pokoji?"

Slyšela jsem, jak se kolem mě pohnulo pár krabic a potom jsem na sobě ucítila Jamieho ruce. "Wando? Jsi v pořádku, Wando?"

"Jo," vydechla jsem a ignorovala bušení v mé hlavě. V záři baterky, kterou musel Jarek upustit, jsem viděla jeho úzkostlivou tvář, jak se nade mnou sklání. "Měl bys teď jít, Jamie," zašeptala jsem. "Běž."

Jamie prudce zavrtěl hlavou.

"Drž se od toho dál!"zařval Jared.

Dívala jsem se, jak popadl Jamieho za rameno a prudce ho vytáhl z podřepu. Krabice, které tím pohybem shodil, mě zasypaly jako malá lavina. Odvalila jsem se stranou a zakryla si hlavu rukama. Jedna těžká bedna mi dopadla přímo mezi lopatky a já jsem vykřikla bolestí.

"Přestaň jí ubližovat!" zavyl Jamie.

Uslyšela jsem ostré křupnutí a někdo prudce vydechl.

S námahou jsem se vytáhla zpod těžkých krabic a omámeně se nadzvedla na loktech.

Jared měl jednu ruku přitisknutou na nose a přes jeho rty stékalo něco tmavého. Jeho oči byly rozšířené překvapením. Jamie stál proti němu s oběma rukama zaťatýma v pěst a vztekle se mračil.

Jamieho výraz pomalu měkl, zatímco Jared na něho jenom šokovaně zíral. Potom už Jamieho tvář nebyla vůbec zamračená, místo toho se na ní objevila bolest – bolest a zklamání tak hluboké, že by mohlo soupeřit s Jaredovým výrazem předtím v kuchyni.

"Nejsi takový muž, jaký jsem si myslel, že jsi," zašeptal Jamie. Díval se na Jareda, jako kdyby byl hodně daleko, jako kdyby mezi nimi byla zeď a Jamie byl na své straně naprosto izolovaný.

Jamieho oči se začaly zalívat slzami, a tak otočil hlavu, styděl se takhle dávat před Jaredem najevo slabost. Rychle a trhaně odešel pryč.

Snažily jsme se, pomyslela si smutně Melanie. Bylo jí chlapce líto, ale toužila se podívat zpátky na toho muže. Dala jsem jí, co chtěla.

Jared se na mě nedíval. Zíral do tmy, ve které Jamie zmizel, ruku stále na nose.

"Á, zatraceně!" vykřikl najednou. "Jamie! Vrať se!"

Nikdo neodpověděl.

Jared na mě vrhl krátký ponurý pohled – přikrčila jsem se, přestože to vypadalo, že jeho vztek už zmizel – a potom zvedl baterku, odkopl z cesty jednu krabici a vyrazil za Jamiem.

"Mrzí mě to, dobře? Nebreč, dítě!" Zavolal ještě pár dalších rozzlobených omluv, než zahnul za roh a nechal mě ležet samotnou v temnotě.

Dlouhou dobu všechno, co jsem byla schopná dělat, bylo dýchat. Soustředila jsem se na vzduch, jak plynul dovnitř, ven a zase dovnitř. Když jsem cítila, že jsem to zvládla, snažila jsem se zvednout z podlahy. Trvalo mi pár vteřin, než jsem si vzpomněla, jak mám hýbat nohama, a dokonce i pak byly roztřesené a hrozilo, že se pode mnou podlomí, a tak jsem se znovu posadila ke zdi a sunula se podél ní, dokud jsem nenašla svůj rýžový polštář. Tam jsem klesla a začala zkoumat svůj stav.

Nic nebylo zlomené – až na Jaredův nos, možná. Pomalu jsem zavrtěla hlavou. Jamie a Jared by se neměli prát. Působila jsem jim tolik zmatku a neštěstí. Povzdechla jsem si a vrátila se ke svému hodnocení. Uprostřed zad bylo jedno bolavé místo a připadalo mi, že mám odřenou tvář od toho, jak jsem narazila na zeď. Píchalo mě tam, když jsem se toho místa dotkla, a na prstech mi ulpívala teplá tekutina. Ale to bylo to nejhorší. Ostatní modřiny a rány byly jenom mírné.

Když jsem si to uvědomila, nečekaně mě zaplavila úleva.

Byla jsem naživu. Jared měl šanci mě zabít a nevyužil ji. Místo toho šel za Jamiem, aby to mezi nimi urovnal. Takže ať už jsem v jejich vztahu dělala jakoukoliv škodu, pravděpodobně nebyla nenapravitelná.

Byl to dlouhý den – už tak byl dlouhý, ještě než se tu ukázal Jared s ostatními, a to mi připadalo jako už hodně dávno. Zavřela jsem oči a usnula jsem tam, kde jsem byla; na rýži.