The host- Kapitola 28

 28.kapitola - Neinformovaná (Unenlightened)

Bylo dezorientující probudit se v naprosté tmě. Během uplynulých měsíců jsem si zvykla na to, že mě ráno budilo sluníčko. Nejdřív jsem si myslela, že je ještě noc, ale jak jsem ucítila pálení na tváři a bolest uprostřed zad, vzpomněla jsem si, kde jsem.

Vedle sebe jsem slyšela tichý, pravidelný dech; neděsil mě, protože mi byl důvěrně známý. Nebyla jsem překvapená, že se sem Jamie proplížil a spal u mě.

Možná, že ho probudila změna v mém dýchání; možná to bylo tím, že jsme měli úplně stejný denní režim. Každopádně se jeho dýchání trochu zrychlilo sotva pár sekund potom, co jsem se probudila.

"Wando?" zašeptal.

"Jsem tady."

Vydechl úlevou.

"Je tu vážně tma," řekl.

"Ano."

"Myslíš, že už je čas na snídani?"

"Nevím."

"Mám hlad. Pojď se tam podívat."

Neodpověděla jsem mu.

Mé mlčení si vyložil správně, přesně tak zbaběle, jako ve skutečnosti bylo. "Nemusíš se tu schovávat," řekl vážně po chvíli čekání, jestli nepromluvím. "Včera jsem mluvil s Jaredem. Už na tebe nebude mít spadeno – slíbil mi to."

Skoro jsem se usmála. Mít na mě spadeno.

"Půjdeš se mnou?" naléhal Jamie. Jeho ruka našla tu moji.

"Je to opravdu to, co chceš, abych udělala?" zeptala jsem se tiše.

"Ano, všechno bude stejný jako předtím."

Mel? Je tohle to nejlepší?

Nevím. Byla rozpolcená. Věděla, že nedokáže být objektivní; chtěla vidět Jareda.

To je bláznovství, víš.

Ne tak velké jako to, že ty ho chceš taky vidět.

"Fajn, Jamie," souhlasila jsem. "Ale nerozčiluj se, když to stejné nebude, ano? Když to bude ošklivé... No, prostě nebuď překvapený."

"Bude to dobrý. Uvidíš."

Nechala jsem ho, aby mě vedl tmou, vlekl mě za sebou a stále mě držel za ruku. Když jsme vcházeli do velké zahradní jeskyně, ztuhla jsem; dnes jsem si nemohla být jistá ničí reakcí. Kdoví, co si řekli, zatímco jsem spala?

Ale zahrada byla prázdná, přestože na ranní obloze jasně svítilo slunce. Odráželo se od stovek zrcadel a na chvíli mě oslepilo.

Jamieho opuštěná jeskyně nezajímala. Očima visel na mém obličeji a prudce se nadechl skrz zuby, když na mou tvář dopadlo světlo.

"Ach," zalapal po dechu. "Jsi v pořádku? Bolí to moc?"

Zlehka jsem se dotkla své tváře. Kůže byla hrubá – krev se mi smíchala s kamínky. Cítila jsem, jak v místě, kde se jí dotkly mé prsty, bolestivě pulzuje.

"Je mi fajn," zašeptala jsem; prázdná jeskyně ve mně vzbuzovala opatrnost – nechtěla jsem mluvit moc nahlas. "Kde jsou všichni?"

Jamie pokrčil rameny, v očích stále stejné napětí, jak si prohlížel mou tvář. "Asi mají práci." Neztišil hlas.

Připomněl mi tak včerejší večer, to tajemství, které mi nechtěl prozradit. Mé obočí se stáhlo.

Co myslíš, že to je, to, co nám nechce říct?

Víš toho tolik, co já, Wando.

Ty jsi člověk. Nemáš mít intuici nebo něco takového?

Intuici? Moje intuice mi říká, že tohle místo neznáme tak dobře, jak jsme si myslely, řekla Melanie.

Zamyslely jsme se nad tím, jak hrozivě to znělo.

Byla to skoro úleva slyšet z kuchyně normální zvuky jídla. Částečně jsem nechtěla nikoho vidět – až na tu bláznivou touhu vidět Jareda, samozřejmě – ale opuštěné tunely společně s vědomím, že přede mnou něco tajili, mě znervózňovaly.

Kuchyně nebyla ani z poloviny plná – zvláštní, pro tuhle denní dobu. Ale sotva jsem si toho všimla, protože vůně přicházející z plné kamenné pece přehlušila každou jinou myšlenku.

"Ááá," zasténal Jamie. "Vajíčka!"

Jamie mě teď táhl rychleji a já jsem ho neochotně následovala. S kručícími následky jsme pospíchali k pultu u pece, kde stála Lucina, matka, s plastovou naběračkou v ruce. Snídaně byla obvykle ve stylu ‚posluž si sám‘, ale na druhou stranu, k snídani obvykle byly tvrdé chlebové bochánky.

Když mluvila, dívala se jenom na chlapce vedle mě. "Před hodinou by ti chutnaly líp."

"Budou dobrý i teď," odporoval nadšeně Jamie. "Už jedli všichni?"

"Skoro. Myslím, že vzali dolů tác Doktorovi a ostatním..." Lucina se odmlčela a její oči poprvé zabloudily ke mně; a Jamieho také. Nerozuměla jsem výrazu, který Lucině přelétl po tváři – zmizel moc rychle, a když si prohlédla nové stopy na mém obličeji, hned ho nahradil jiný.

"Kolik zbývá?" zeptal se Jamie. Jeho dychtivost teď zněla trochu nuceně.

Lucina se otočila a předklonila a stáhla koncem naběračky z ohně kovovou pánev, "Kolik chceš, Jamie? Je tu dost," řekla mu, aniž se otočila.

"Předstírej, že jsem Kyle," řekl s úsměvem.

"Tak teda porci jako pro Kyla," řekla Lucina, ale když se usmála, zůstaly její oči nešťastné.

Naplnila jednu mísu na polévku až po okraj trochu gumovými míchanými vajíčky, narovnala se a podala ji Jamiemu.

Znovu se na mě podívala a tentokrát jsem její pohled pochopila.

"Pojď, sedneme si tam," řekla jsem a postrčila Jamieho směrem od pultu.

Zůstal na mě překvapeně zírat. "Ty nechceš?"

"Ne, to je –" Chtěla jsem říct ‚dobré‘, ale v břiše mi nesouhlasně zakručelo.

"Wando?" Podíval se na mě a pak zpátky na Lucinu, která měla ruce zkřížené na prsou.

"Dám si jenom chleba," zamumlala jsem a snažila se ho odstrčit pryč.

"Ne. Lucino, co je za problém?" Vyčkávavě se na ni podíval. Nepohnula se. "Jestli jsi tu už hotová, vystřídám tě," navrhl, jeho oči se zúžily a rty stáhly do malé, tvrdohlavé linky.

Lucina pokrčila rameny a položila naběračku na pult. Pomalu odešla a už se na mě nepodívala.

"Jamie," zamumlala jsem naléhavě. "Tohle jídlo není pro mě. Jared s ostatními neriskovali své životy pro to, abych já mohla mít k snídani vajíčka. Chleba stačí."

"Nebuď hloupá, Wando," řekl Jamie. "Teď tady žiješ stejně jako my ostatní. Nikomu nevadí, když mu pereš jeho prádlo, nebo když pečeš jeho chleba. A navíc, ty vajíčka už stejně moc dlouho nevydrží. Pokud je nesníš, stejně se vyhodí."

Cítila jsem, jak se mi oči všech přítomných vpalují do zad.

"To by se možná ostatním líbilo víc," řekla jsem ještě tišeji. Nikdo kromě Jamieho neměl šanci to slyšet.

"Na to zapomeň," zavrčel Jamie. Přeskočil pult a naplnil vajíčky další misku, kterou postrčil ke mně. "Sníš to až to posledního drobečku," řekl rázně.

Podívala jsem se na misku. Začaly se mi sbíhat sliny. Odstrčila jsem vajíčka pár stop od sebe a založila si ruce na prsou.

Jamie se zamračil. "Fajn," řekl a odstrčil vlastní misku na druhou stranu pultu. "Když nebudeš jíst ty, tak já taky ne." v břiše mu hlasitě zakručelo. Zkřížil si ruce na prsou.

Dvě dlouhé minuty jsme zírali jeden na druhého a oběma se nám chvěly žaludky, jak jsme vdechovali vůni vajíček. Tu a tam se Jamie koutkem oka podíval dolů na jídlo. To mě zlomilo – ten toužebný pohled v jeho očích.

"Fajn," kapitulovala jsem. Přitáhla jsem jeho misku zpátky před něho a potom jsem se natáhla i pro tu svojí. Počkal, až jsem si nabrala první sousto, a pak teprve se dotkl vlastního jídla. Potlačila jsem šťastný povzdech, když mi na jazyku ulpěla chuť vajíček. Věděla jsem, že ta vychladlá, gumová vajíčka nebyla to nejlepší, co jsem kdy jedla, ale připadalo mi to tak.

Jamie reagoval podobně. Potom si začal strkat jídlo do pusy tak rychle, až mi připadalo, že nemůže mít čas se nadechnout. Pozorovala jsem ho, abych se ujistila, že se neudusí.

Já jsem jedla pomaleji, doufala jsem, že ho budu schopná přesvědčit, aby dojedl zbytky, až bude jeho miska prázdná.

S plným břichem jsem najednou měla čas zaregistrovat atmosféru, jaká v kuchyni panovala.

Čekala bych větší oslavy, nějaké vzrušení, když vajíčka k snídani přerušila měsíce monotónnosti. Ale ovzduší bylo temné, všechny rozhovory šeptané. Byla to reakce na to, co se odehrálo včera večer? Rozhlížela jsem se po místnosti a snažila se to pochopit.

Lidi se na mě dívali, sem tam někdo, ale nebyli to jenom tihle, kdo mluvil vážným šepotem, ostatní si mě vůbec nevšímali. A navíc, nikdo nevypadal vztekle ani provinile ani napjatě, ani jsem na jejich tvářích neviděla žednou jinou emoci, kterou jsem očekávala.

Ne, byli smutní. Zoufalství bylo vepsané v každé tváři v místnosti.

Sharon byla poslední, koho jsem si všimla, seděla v tom nejvzdálenějším koutě a jako obvykle byla sama. Byla tak klidná, jak mechanicky jedla svou snídani, že jsem si nejdřív nevšimla proudu slz, které jí stékaly po tváři. Padaly jí do jídla, ale ona jedla, jako kdyby si toho nevšimla.

"Je něco s Doktorem?" zašeptala jsem k Jamiemu, najednou jsem se polekala. Napadlo mě, že jsem paranoidní – možná to se mnou vůbec nemělo co dělat. Smutek v pokoji mi připadal jako součást něčeho jiného, z čeho mě vynechali. Byl to důvod, proč byli všichni tak zaneprázdnění? Stala se nějaká nehoda?

Jamie se podíval na Sharon, povzdechl si a potom odpověděl: "Ne, Doktor je v pořádku."

"Teta Maggie? Je zraněná?"

Zavrtěl hlavou.

"Kde je Walter?" pokračovala jsem, stále šeptem. Cítila jsem, jak mě nahlodávají obavy, jak jsem pomyslela na to, že by se jednomu z mých společníků něco stalo, dokonce i někomu z těch, kteří mě nenáviděli.

"Já nevím. Jsem si jistý, že je v pořádku."

V tu chvíli jsem si uvědomila, že Jamie je úplně stejně smutný jako ostatní.

"Co se děje, Jamie? Pro jsi tak smutný?

Jamie sklopil oči k vajíčkům, jedl teď pomalu a rozvážně, a neodpověděl mi.

Mlčky dojedl. Pokusila jsem se mu podstrčit to, co zbylo v mé misce, ale podíval se na mě tak divoce, že jsem si to radši vzala zpátky a bez námitek dojedla.

Přidali jsme své misky do velkého kýble na špinavé nádobí. Byl plný, a tak jsem ho zvedla. Nebyla jsem si jistá, co budu dnes v jeskyních dělat, a nádobí mi připadalo jako bezpečné zaměstnání.

Jamie šel vedle mě, oči ostražité. Nelíbilo se mi to. Nedovolila bych mu dělat mi bodyguarda, kdyby tu byla ta potřeba. Ale jak jsme procházeli velkou jeskyní, našel mě můj obvyklý bodyguard, takže to už nebylo nutné.

Ian byl špinavý; od hlavy k patě byl pokrytý světle hnědou špínou, místy tmavší, tam kde se mísila s jeho potem. Hnědé pramínky stékající po jeho obličeji ale nezakryly jeho vyčerpání. Nebyla jsem překvapená, když jsem viděla, že je stejně skleslý jako ostatní. Ale byla jsem zvědavá na tu špínu. Nebyl to ten fialovo-černý prach, co je uvnitř v jeskyních. Ian byl dnes ráno venku.

"Tady jste," zamumlal, když nás uviděl. Šel rychle, dlouhými, znepokojenými kroky zkracoval vzdálenost mezi námi. Když k nám došel, nezpomalil, ale chytil mě za loket a táhl pryč. "Na chvíli se tu schováme."

Zatáhl mě do úzkého tunelu, který vedl k východnímu poli, kde už zrála kukuřice. Nešel dál, dovedl mě jenom na hranici tmy, kde už na nás z velké jeskyně nebyli vidět. Na své druhé paži jsem cítila dotek Jamieho ruky.

Po půl minutě se jeskyní začaly ozývat hluboké hlasy. Nebyly divoké – byly pochmurné, stejně skleslé jako všechny tváře, které jsem dnes ráno viděla. Hlasy přešly blízko okolo místa, kde jsme se schovávali, a Ianova ruka na mém lokti ztuhla, jeho prsty se mi zaryly do masa. Poznala jsem Jaredův hlas, a také Kylův. Melanie bojovala proti mé kontrole, která byla už tak oslabená. Obě jsme chtěly vidět jaredovu tvář. Bylo dobře, že nás Ian držel.

"...nevím, proč ho necháváme to pořád zkoušet. Když je konec, je konec," říkal Jared.

"Vážně si myslel, že to tentokrát má. Byl si tak jistý... Ale jestli na to přijde, všechno se nám vrátí," nesouhlasil Kyle.

"Jestli," odfrkl Jared. "Asi je dobře, že jsme našli tu brandy. Tempem, jaký si Doktor nasadil, se celou zásobou propije do západu slunce."

"Už brzo usne," řekl Kyle a jeho hlas se začal vzdalovat. "Přál bych si, aby Sharon..." A potom už jsem mu nerozuměla.

Ian počkal, dokud vlasy úplně neztichly, a potom ještě pár minut, než mě pustil.

"Jared to slíbil," zamumlal Jamie k Ianovi.

"Jo, ale Kyle ne," odpověděl Ian.

Vrátili se zpátky na světlo. Pomalu jsem je následovala, nejistá si svými pocity.

Ian si poprvé všiml, co jsem nesla.

"Teď žádné nádobí," řekl mi. "Dáme jim šanci se umejt a přesunout se."

Přemýšlela jsem o tom, že bych se ho zeptala, proč je tak špinavý, ale asi by mi stejně jako Jamie odmítl odpovědět. Otočila jsem se čelem k tunelu, který vedl směrem k místnosti s řekami, a uvažovala jsem.

Ian vydal naštvaný zvuk.

Vyděšeně jsem se podívala zpátky na něho a potom jsem si uvědomila, co ho naštvalo – jenom viděl mou tvář.

Zvedl ruku, jako kdyby mi chtěl zvednout bradu, ale já jsem ucukla, a tak ji zase spustil.

"je mi z toho nanic," řekl a jeho hlas opravdu zněl, jako kdyby mu bylo špatně. "A co hůř, vím, že kdybych tu nezůstal, mohl bych to být já, kdo to udělal..."

Zavrtěla jsem hlavou. "To nic není, Iane."

"S tím nesouhlasím," zamumlal a otočil se k Jamiemu. "Asi bys měl jít do školy. Bude nejlepší, když se všechno co nejdřív vrátí k normálu."

Jamie si povzdechl. "Sharon bude dneska hotová noční můra."

Ian se zakřenil. "Čas udělat taky něco pro tým, hochu. Nezávidím ti to."

Jamie si znovu povzdechl a kopl do hlíny. "Dej pozor na Wandu."

"Dám."

Jamie se šoural pryč, každých pár minut se na nás ohlédl, dokud nezmizel v dalším tunelu.

"Ukaž, dej mi to," řekl Ian a vzal ode mě kýbl se špinavým nádobím dřív, než jsem stihla odpovědět.

"Není to těžké," řekla jsem mu.

Znovu se zakřenil. "Připadám si hloupě, když tu tak stojím s prázdnýma rukama a ty se s tím taháš. Připiš to dobrému vychování. Pojď, jdem si odpočinout někam stranou, než bude čistý vzduch."

Jeho slova mě trápila, a tak jsem ho následovala mlčky. Proč by na mě mělo platit dobré vychování?

Došel až ke kukuřičnému poli a potom se vydal směrem doprostřed pole, šel přitom jednou z brázd mezi stonky. Courala jsem se za ním, dokud se někde uprostřed nezastavil, potom postavil nádobí vedle sebe a natáhl se na zem.

"No, tohle je stranou," řekla jsem, když jsem se se zkříženýma nohama usadila vedle něho. "Ale neměli bychom pracovat?"

"Pracuješ až moc, Wando. Jsi jediná, kdo si nikdy nevezme na den volno."

"Mám pak co dělat," zamumlala jsem.

"Všichni si dneska berou volno, takže ty můžeš taky."

Zvědavě jsem se na něho podívala. Světlo odrážející se od zrcadel na něho přes kukuřici házelo dvojité stíny, křižovaly se na něm jako pruhy na zebře. Ale i pod těmito čárami a vrstvou hlíny bylo vidět, jak je jeho bledá tvář vyčerpaná.

"Ty vypadáš, že jsi pracoval."

Jeho oči se zúžily. "Ale teď odpočívám."

"Jamie mi nechce říct, co se děje," zamumlala jsem.

"Ne. A já ti to taky neřeknu." Povzdechl si. "Stejně to není něco, co bys chtěla vědět."

Zírala jsem na zem, na tu tmavě fialovo-černou hlínu, a můj žaludek se kroutil a převracel. Nedokázala jsem přijít na nic horšího než nevědět, ale možná to bylo jenom nedostatkem představivosti.

"Není to fér," řekl Ian po chvíli mlčení, "když já ti na tvoje otázky neodpovím, ale nevadilo by ti, kdybych sám jednu položil?"

To vyrušení bylo vítané. "Vůbec ne."

Nepromluvil hned, a tak jsem zvedla hlavu, abych zjistila, proč váhá. Upřeně pozoroval pruhy špíny na hřbetech svých rukou.

"Vím, že nejsi lhářka. Teď to vím," řekl tiše. "Uvěřím ti, ať už odpovíš cokoliv."

Znovu jsem čekala, zatímco on stále pozoroval hlínu na své kůži.

"Předtím jsem té Jebově povídačce nevěřil, ale on a Doktor jsou naprosto přesvědčení... Wando?" zeptal se a podíval se na mě. "Je tam pořád s tebou? Tak holka, jejíž máš tělo?"

Tohle už nebylo jenom moje tajemství. Jamie s Jebem oba znali pravdu. Ani to nebylo nijak důležité tajemství. Na každý pád jsem věřila, že Ian to hned nepoběží vykládat někomu, kdo by mě kvůli tomu chtěl zabít. "ano," řekla jsem mu. "Melanie je pořád tady."

Pomalu přikývl. "Jaké to je? Pro tebe? Pro ni?"

"Je to... frustrující, pro nás pro obě. Nejdřív bych byla dala cokoliv za to, aby zmizela, tak jak měla. Ale teď jsem... Zvykla jsem si na ni." Pokřiveně jsem se usmála. "Někdy je příjemné mít společnost. Pro ni je to těžší. Ve spoustě způsobů je jako vězeň. Ale radši žije v tomhle zajetí, než aby zmizela."

"Nevěděl jsem, že máme ba výběr."

"Na začátku jste neměli. První odpor se objevil teprve ve chvíli, kdy jste zjistili, co se děje. To bude asi ten klíč – znalost toho, co přijde. Lidé, které jsme překvapili, se nebránili."

"Takže kdyby mě chytili?"

V jeho výrazu jsem rozeznala zuřivost – v jeho jasných očích zaplál oheň.

"Pochybuju, že bys zmizel. Věci se ale změnily. Když teď chytí dospělého člověka, už ho nenabízí jako hostitele. Moc problémů." Napůl jsem se na něho usmála. "Problémů jako já. Zeslábnout, soucítit se svým hostitelem, ztratit směr..."

Dlouho nad tím přemýšlel, občas se díval na mě, občas na kukuřičné klasy, a občas se nedíval na nic.

"Co by se mnou teda udělali, kdyby mě teď chytili?" zeptal se nakonec.

"Myslím, že by stejně provedli vložení. Snažili by se získat informace. Asi by do tebe dali Hledače."

Otřásl se.

"Ale nenechali by tě jako hostitele. Ať už by našli informace, které hledali, nebo ne, byl bys... vyřazen." To slovo se říkalo těžce. Z té myšlenky se mi dělalo špatně. Zvláštní – většinou to byly lidské věci, které mi způsobovaly nevolnost. Ale nikdy dřív jsem se na tuhle situaci nepodívala z pohledu těla; žádná planeta mě k tomu takhle nepřinutila. Těla, které nefungovalo správně, jsme se rychle a bezbolestně zbavili, protože bylo stejně tak nepoužitelné jako auto, které nejezdilo. Proč bychom si ho pak měli nechávat? Tělo mohlo být nepoužitelné také kvůli určitým stavům mysli; nebezpečné psychické závislosti, zlomyslné touhy, věci, které se nedaly vyléčit, a tělo pak bylo nebezpečné pro ostatní. Nebo, samozřejmě, mysl s tak silnou vůlí, že nemohla být vymazána. Anomálie významná právě a této planetě.

Nikdy jsem neviděla ohyzdné zacházení s neporazitelnou myslí jako s chybou tak jasně, jako teď, když jsem se dívala do Ianových očí.

"a kdyby chytili tebe?" zeptal se.