The host- Kapitola 30

 30.kapitola - Zkrácená (Abbreviated)

"Mel?" zeptal se znovu a naděje, kterou nechtěl cítit, naplnila jeho hlas.

Unikl mi další otřesený vzlyk.

"Ty víš, že to bylo pro tebe, Mel. Ty to víš. Ne pro n – to. Víš, že jsem to nelíbal."

Můj další vzlyk byl hlasitější, skoro jako zasténání. Proč jsem nemohla být zticha? Pokusila jsem se zadržet dech.

"Jestli tam jsi, mel..." Odmlčel se.

Melanie nenáviděla to ‚jestli‘. Z plic mi vyrazil další vzlyk a já zalapala po dechu.

"Miluju tě," řekl Jared. "I když tam nejsi, i když mě neslyšíš. Miluju tě."

Znovu jsem zadržela dech a kousala se do rtu, až začal krvácet. Ale ta fyzická bolest mě nerozptýlila tak moc, jak jsem si přála, aby mě rozptýlila.

Venku bylo ticho. Napjatě jsem poslouchala a soustředila se jenom na to, co jsem mohla slyšet. Nebudu myslet. Nic jsem neslyšela.

Bylo jsem zkroucená do té nejnemožnější pozice. Moje hlava byla nejníž, pravá tvář přitisknutá na tvrdé kamenné podlaze. Ramena jsem měla šikmo opřená o roh pomačkané krabice, pravé výš než levé. Boky jsem měla zkroucené neopačnou stranu a levé lýtko přitisknuté na strop. Boj s krabicemi zanechal následky – cítila jsem, že budu mít modřiny. Věděla jsem, že budu muset najít nějaký způsob, jak Ianovi a Jamiemu vysvětlit, že jsem si to udělala sama, ale jak?C bych měla říct? Jak bych jim mohla říct, že mě Jared na zkoušku políbil, jako kdyby dal laboratorní kryse elektrický šok, aby mohl pozorovat její reakci?

A jak dlouho bych tu měla vydržet? Nechtěla jsem udělat žádný hluk, ale cítila jsem, jako kdyby se mi každou chvíli měla zlomit páteř. Bolest byla každou vteřinu nesnesitelnější. Nebudu schopná moc dlouho vydržet zticha. Už teď jsem cítila, že mi každou chvíli unikne zakňučení.

Melanie mi neměla co říct. Sama se tiše probírala svou vlastní úlevou a zuřivostí. Jared k ní promluvil, konečně poznal, že existuje. Řekl jí, že ji miluje. Ale políbil mě. Snažila se přesvědčit sama sebe, že tu nebyl žádný důvod cítit se zraněná, snažila se uvěřit všem těm solidním důvodům, proč to nebylo tak, jak to vypadalo. Snažila se, ale ještě se jí to nepovedlo. Všechno tohle jsem slyšela, ale nebylo to záměrné. Nemluvila se mnou – v tom dětinském, malicherném smyslu. Nevšímala si mě.

Cítila jsem vůči ní neznámý hněv. Ne jako na začátku, kdy jsem se jí bála a přála si, abych ji dokázala vyhnat ze své mysli. Ne, teď jsem se cítila zrazená. Jak mohla být za to, co se stalo, naštvaná na mě? Jak to dávalo smysl? Jak to mohla být moje chyba, že jsem se zamilovala díky vzpomínkám, kterýma mě zaplavila ona a pak byla poražená tímhle neovladatelným tělem? Bylo mi líto, že trpěla, ale pro ni má bolest nic neznamenala. Užívala si ji. Zkažený člověk.

Slzy, o tolik slabší než ty předtím, mi tiše stékaly po tvářích. Nenávist, kterou cítila vůči mně, vřela uvnitř mé mysli.

Najednou byla bolest v mých pokroucených zádech plných modřin až moc. Poslední kapka, kvůli které sklenice přetekla.

"Uf," zabručela jsem a odstrčila se od kamenů a krabic, abych posunula se dozadu.

Už mi nezáleželo na hluku, prostě jsem chtěla ven. Slíbila jsem si, že už nikdy nepřekročím práh téhle ubohé šachty – to radši zemřu. Doslova.

Dostat se ven bylo těžší než dovnitř. Vrtěla jsem se a kroutila, až jsem měla pocit, že tím všechno jenom zhoršuju, že se ohýbám do tvaru křivého preclíku. Znovu jsem začala brečet, jako malé dítě, bála jsem se, že se nedostanu ven.

Melánie si povzdechla. Zahákni se nohama za vchod a vytáhni se ven, navrhla.

Ignorovala jsem ji a snažila se dostat z dosahu jednoho zvlášť tvrdého rohu jedné z krabic. Zarývalo se mi přesně pod žebra.

Nebuď malicherná, zavrčela.

Od tebe to sedí.

Já vím. Zaváhala, ale nakonec ustoupila. Dobře, je mi to líto. Vážně. Koukni, jsem člověk. Někdy je těžké být fér. My většinou necítíme to, co máme, neděláme to, co je správné. Pořád tam byl odpor, ale snažila se mi odpustit a zapomenout, že jsem se zrovna líbala s její životní láskou – tak to alespoň viděla ona.

Zahákla jsem nohu za roh vchodu a škubla. Moje koleno narazilo na podlahu a já jsem nárazu využila jako páky, abych se dostala od toho bolestivého rohu. Potom bylo lehčí použít druhou nohu a stejným způsobem se posunout dál. Konečně jsem rukama našla podlahu a vystrčila se ven, kde jsem tvrdě dopadla na tmavě zelenou matraci. Chvíli jsem tam jen tak ležela tváří dolů a snažila se zklidnit svůj dech. V tu chvíli jsem si byla jistá, že už je Jared dlouho pryč, ale hned jsem nevzhlédla, abych se ujistila. Jenom jsem dýchala a čekala, až budu připravená zvednout hlavu.

Byla jsem sama. Snažila jsem se držet úlevy, kterou jsem cítila, a ne smutku, který ve mně ten fakt vzbuzoval. Bylo lepší být sama. Ne tak ponižující.

Stočila jsem se do klubíčka a přitiskla tvář k zatuchlé matraci. Nebyla jsem ospalá, ale byla jsem unavená. Těžká váha Jaredova odmítnutí mě vyčerpala. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco, po čem by mě nepálily, po čem by se mi nechtělo brečet. Na cokoliv, kromě toho vyděšeného pohledu na Jaredově tváři po tom, co se ode mě odtrhl...

Co teď asi dělal Jamie? Věděl, že jsem byla tady, nebo mě hledal? Ian bude spát dlouho, vypadal tak vyčerpaně. Probudí se Kyle brzy? Přijde mě hledat? Kde byl Jeb? Celý den jsem ho neviděla. Opravdu se Doktor chtěl zpít do bezvědomí? To mu nebylo moc podobné...

Probouzela jsem se pomalu, vzbudilo mě kručení v mém břiše. Pár minut jsem ležela tiše a snažila se zorientovat. Byl den, nebo byla noc? Jak dlouho jsem tu takhle sama spala?

Můj žaludek by se ale nenechal dlouho ignorovat, a tak jsem se překulila a klekla si na kolena. Musela jsem opravdu spát nějakou chvíli, aby mi takhle vyhládlo – musela jsem propásnout alespoň jedno nebo dvě jídla.

Chvíli jsem zvažovala, že bych snědla něco ze zásob v díře – nakonec, pravděpodobně jsem poškodila skoro všechno, co tam bylo, možná i něco zničila. Ale o to větší vinu jsem cítila, když jsem pomyslela na to, že bych si vzala ještě něco. Asi si půjdu z kuchyně vzít nějaký rohlík.

Byla jsem trochu zklamaná, ještě navrch ke vší té bolesti, že jsem tu byla tak dlouho, a nikdo za mnou nepřišel – jak zbytečné; proč by někoho mělo zajímat, co se mi stalo? – a tak se mi trochu ulevilo, když jsem u vchodu do velké jeskyně uviděla sedět Jamieho, otočeného zády do jeskyně, nepochybně čekal na mě.

Rozsvítily se mi oči, a jemu také. Vyškrábal se na nohy a obličej mu zalila úleva.

"Jsi v pořádku," řekl; přála jsem si, aby měl pravdu. Začal přecházet sem a tam. "Totiž, nemyslel jsem, že Jared lhal, ale řekl, že si myslí, že bys chtěla být sama, a Jeb řekl, že tě nemám chodit kontrolovat a že musím zůstat tady, aby viděl, že se tam nechci proplížit, ale i když jsem si nemyslel, že ti ublížil nebo něco, bylo těžké si nebýt jistý, víš?"

"Je mi fajn," řekla jsem mu. Ale natáhla jsem ruce, hledala jsem u něho útěchu. Objal mě kolem pasu a mě překvapilo, že když jsme stáli, mohl si položit hlavu na mé rameno.

"Tvoje oči jsou červený," zašeptal. "Byl na tebe ošklivý?"

"Ne." Nakonec, lidé se nechovali k laboratorním krysám krutě záměrně – jenom chtěli získat informace.

"Ať už jsi mu řekla cokoliv, myslím, že nám teď věří. Totiž, o Mel. Jak jej í?"

"Je ráda."

Potěšeně přikývl. "A co ty?"

Zaváhala jsem a snažila se najít přesnou odpověď. "Je pro mě lehčí říkat pravdu než ji skrývat."

Myslím, že ho moje výmluva uspokojila.

Za ním jsem viděla, jak světlo slunce červená a hasne. Na poušti už zapadlo slunce.

"Mám hlad," řekla jsem mu a vyprostila se z jeho objetí.

"Věděl jsem, že budeš. Schoval jsem ti nějaké jídlo."

Povzdechla jsem si. "Chleba stačí."

"Nech toho, Wando. Ian říká, že jsi moc obětavá, aby to pro tebe bylo dobrý."

Udělala jsem obličej.

"Myslím, že na tom něco je," zamumlal Jamie. "I když tě tu chceme, nebudeš sem patřit, dokud se tak sama nerozhodneš."

"Nikdy sem nemůžu patřit. A nikdo mě tu nechce, Jamie."

"Já jo."

Nehádala jsem se s ním, ale neměl pravdu. Nelhal, protože tomu, co říkal, opravdu věřil. Ale to, co opravdu chtěl, byla Melanie. Neodděloval nás od sebe tak, jak by měl.

V kuchyni byly Trudy a Heidi, pekly chleba a dělily se o jasně zelené, šťavnaté jablko. Střídavě si vždycky ukously.

"Ráda tě vidím, Wando," řekla upřímně Trudy a zakryla si ústa, protože dojídala svoje poslední sousto. Heidi na pozdrav přikývla, zuby zaseknuté v jablku. Jamie do mě šťouchl a snažil se při tom být nenápadný – ukazoval mi, že mě tu lidé chtěli. Nebral v úvahu dobré vychování.

"Schovaly jste jí večeři?" zeptal se dychtivě.

"Jo," řekla Trudy. Sklonila se k peci a narovnala se s plechovým tácem v ruce. "Udržovala jsem to teplý. Asi je to teď odporně tvrdý, ale je to určitě lepší, než obvyklé jídlo."

Na tácu byl obrovský kus červeného masa. Začaly se mi zbíhat sliny, i když jsem přidělenou porci odmítala.

"To je moc."

"Musíme co nejdřív sníst všechno, co by se zkazilo," pobídl mě Jamie. "Všichni se vždycky přejí – je to tradice."

"A potřebuješ bílkoviny," dodala Trudy. "Už jsme až moc dlouho jedli jenom jeskynní příděly. Jsem překvapená, že nikdo není v horším stavu."

Jedla jsem své bílkoviny, zatímco Jamie ostřížím zrakem sledoval každé sousto, které stoupalo z tácu do mých úst. Snědla jsem všechno, abych ho potěšila, přestože mě neskutečně bolelo břicho.

Když jsem dojídala, začala se kuchyně plnit lidmi. Pár jich mělo v rukou jablka – všichni se s někým dělili. Zvědavé oči pozorovaly ránu na mé tváři.

"Proč sem všichni jdou?" zamumlala jsem k Jamiemu. Venku byla tma, už dávno bylo po večeři.

Jamie na mě chvíli zaraženě zíral. "Aby tě slyšeli učit." Jeho tón k té větě jako by přidal samozřejmě.

"Děláš si legraci?"

"Říkal jsem ti, že se nic nezměnilo."

Rozhlédla jsem se po úzké místnosti. Nebylo plno. Nebyl tu Doktor ani žádní navrátivší se nájezdníci, což znamenalo, že tu nebyla ani Paige. Ani Jeb, ani Ian, ani Walter. Pár dalších chybělo: Travis, Carol, Ruth Ann. Ale bylo jich tu víc, než bych si myslela, kdyby mě napadlo, že někdo bude sledovat zaběhlou rutinu po tom všem, co se dneska stalo.

"Můžeme se vrátit k Delfínům, tam kde jsme skončili?" zeptal se Wes a přerušil tak mé zkoumání. Viděla jsem, že na sebe vzal roli rozehrávače, spíš než že by ho tak moc zajímaly příbuzenské vztahy na jiné planetě.

Všichni se na mě dívali s očekáváním. Zjevně se tu život nezměnil tak moc, jak jsem si myslela.

Vzala jsem z Heidiných rukou tác s bochánky a otočila se, abych ho dala do pece. Stále otočená zády k nim jsem začala mluvit.

"Takže... ehm... hmm... ti, uhm, třetí prarodiče... Podle tradice slouží společnosti, tak to tedy vidí oni. Na Zemi by byli jako živitelé rodiny, ti, co odcházejí z domova a vydělávají. Většinou jsou to farmáři. Obdělávají rostlinám podobné výrůstky, ze kterých potom vysávají šťávu..."

A život pokračoval.

Jamie mě zkusil přemluvit, abych nespala dole ve skladu, ale jeho pokus byl váhavý. Prostě pro mě nebylo žádné jiné místo. Jako obvykle byl tvrdohlavý, trval na tom, že bude sdílet můj příbytek se mnou. Dokázala jsem si představit, že s tím Jared nesouhlasil, ale v noci ani další den jsem ho neviděla, a tak jsem si tuhle svou teorii nemohla potvrdit.

Znovu pro mě bylo nepříjemné plnit obvyklé koly, teď když bylo těch šest nájezdníků zpátky – úplně stejně, jako když mě Jeb poprvé vnutil do společnosti. Nenávistné pohledy, zlostné mlčení. Pro ně to ale bylo těžší než pro mě – já jsem na to byla zvyklá. Oni, na druhou stranu, naprosto nebyli zvyklí na to, jak se mnou zacházeli všichni ostatní. Například když jsem pomáhala se sklízením kukuřice a Lily mi úsměvem poděkovala za prázdný košík, Andyho oči skoro vylezly z důlků. Nebo když jsem s Trudy a s Heidi čekala, až bude v koupelně volno a Heidi si začala hrát s mými vlasy. Rostly a padaly mi do očí a já jsem si je chtěla znovu ostříhat. Heidi se pro mě snažila vymyslet nějaká styl, přehazovala je sem a tam. Brandt a Aaron – Aaron byl nejstarší muž, který šel na ten dlouhý nájezd, nevzpomínala jsem si, že bych ho předtím viděla – přišli a našli nás tam, trudy se zrovna smála nějakému hloupému účesu, který se mi snažila Heidi vytvořit na hlavě, a oba trochu zezelenali a mlčky nás minuli.

Samozřejmě, maličkosti jako tohle nic neznamenaly. Kyle se teď toulal po jeskyních a přestože měl očividně rozkaz nechat mě na pokoji, z jeho výrazu bylo zřetelné, že mu ten zákaz byl odporný. Vždycky jsem šla s někým, když jsem mu zkřížila cestu, ale přemýšlela jsem o tom, jestli to byl jediný důvod, proč se na mě jenom mračil a nevědomky zaťal ruce v pěst. Kvůli těmhle chvílím se mi vracela panika prvních týdnů, které jsem tu strávila, a já jsem jí podléhala – znovu jsem se začala schovávat, vyhýbala jsem se veřejným místům – ale druhou noc si přitáhlo mou pozornost něco důležitějšího než Kylovy vražedné pohledy.

Kuchyně se znovu naplnila – nejsem si jistá, jestli to bylo kvůli tomu, že je moje hodiny opravdu zajímaly, nebo jestli přišli kvůli čokoládovým tyčinkám, které rozdával Jeb. Já jsem svou odmítla a vysvětlila to nespokojenému Jamiemu tak, že bych nemohla najednou mluvit a žvýkat; podezřívala jsem ho, že pro mě stejně jednu schová, neústupný jako vždycky. Ian byl zpátky na svém obvyklém horkém místě u ohně a byl tu i Andy – oči ostražité – seděl vedle Paige. Nikdo další z nájezdníků, včetně Jareda, samozřejmě, tu nebyl. Doktor tu také nebyl a mě napadlo, jestli je ještě opilý, nebo má kocovinu. A znovu chyběl Walter.

Tu noc poprvé položil otázku Geoffrey, Trudin manžel. Potěšilo mě to, přestože jsem se snažila to nedat najevo, vypadalo to, že se přidal k lidem, kteří mě tolerovali. Ale na jeho otázky jsem nedokázala dobře odpovědět, což byla škoda.  Jeho otázky byly jako Doktorovy.

"Vážně toho o Léčení moc nevím," přiznala jsem. "Nikdy jsem nebyla u Léčitele po tom... po tom, co jsem sem přišla. "Nikdy jsem nebyla nemocná. Vím jenom, že bychom si nikdy nevybrali planetu, dokud bychom nebyli schopní udržovat hostitelská těla v perfektním pořádku. Není nic, co nemůže být vyléčeno, od jednoduchého říznutí přes zlomenou kost až po jakoukoliv chorobu. Smrt teď způsobuje jenom stáří. Dokonce i zdravé lidské tělo je předurčeno jenom k jistému věku. A potom jsou tu nehody, myslím, přestože se s dušemi nestávají tak často. Jsme opatrní."

"Ozbrojení lidé nejsou nehody," zamumlal někdo. Přesouvala jsem horké bochánky; neviděl jsem, kdo promluvil, a ani jsem nepoznala jeho hlas.

"Ano, to je pravda," řekla jsem vyrovnaně.

"Takže nevíš, co používají k léčení nemocí?" naléhal Geoffrey. "Co je v jejich lécích?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Je mi to líto, ale nevím. Nebylo to něco, co by mě zajímalo, když jsem ještě k těm informacím měla přístup. Bojím se, že jsem to brala jako něco naprosto normálního. Zdraví je prostě něco, co je každému dáno na každé planetě, kde žijeme."

Geoffreyho červené tváře zazářily jasněji než obvykle. Sklonil hlavu a vypadal naštvaně. Co jsem řekla, že jsem ho urazila?

Heath, sedící vedle Geoffreyho, ho poklepal po rameni. Místnost naplnilo hrobové ticho.

"Ehm – o těch Supech..." řekl ian – ta slova byla bucená, byla to úmyslná změna tématu. "Nevím, jestli jsem to neprošvihnul, ale nepamatuju si, že bys vysvětliovala, jak byli ‚nevlídní‘...?"

Nebylo to něco, co už jsem vysvětlovala, ale byla jsem si jistá, že ho to doopravdy nezajímalo – byla to prostě první otázka, kterou dokázal vymyslet.

Moje neformální hodina ten den skončila dřív než obvykle. Otázky přicházely pomalu a většina z nich od Jamieho nebo od Iana. Po Geoffreyho otázce byli všichni roztržití.

"No, zítra musíme brzo vstávat a sundat ty klasy..." zabručel Je, přerušil tak další nepříjemné mlčení a jeho slova jako kdyby znamenala pokyn k odchodu. Lidé se zvedli a protáhli, mluvili tichými hlasy, které nebyly moc uvolněné.

"Co jsem řekla?" zašeptala jsem k Ianovi.

"Nic. Jenom myslí na smrtelnost." Povzdechl si.

Můj lidský mozek najednou porozuměl, pocítila jsem to, čemu říkali intuice.

"Kde je Walter?" zeptala jsem se, stále šeptem.

Ian si znovu povzdechl. "Je v jižním křídle. Je... na tom špatně."

"Proč mi to nikdo neřekl?"

"Věci byly pro tebe poslední dobou... složité, takže..."

Netrpělivě jsem při jeho úvaze zavrtěla hlavou. "Co mu je?"

Jamie byl najednou vedle mě; vzal mě za ruku.

"Některé z jeho kostí se zlomily, jsou tak křehké," řekl tlumeným hlasem. "Doktor si je jistý, že je to rakovina – konečné stadium, říká."

"Walt musel hodně dlouho mlčet o svých bolestech," dodal vážně Ian.

Škubla jsem sebou. "A nedá se nic dělat? Vůbec nic?"

Ian zavrtěl hlavou a stále se mi díval do očí. "My ne. dokonce i kdybychom nebyli uvízlí tady, nedokázali bychom mu už pomoct. nikdy se nám nepovedlo rakovinu vyléčit."

Kousla jsem se do rtu, abych zastavila návrh, který mi málem unikl. Pro Waltera už nebylo co udělat. Každý z těchto lidí by radši zemřel, pomalu a v obrovských bolestech, než aby za zdraví svého těla vyměnili svou mysl. Tomu jsem rozuměla... už.

"Ptá se po tobě," pokračoval Ian. "Teda, někdy říká tvoje jméno; je těžké odhadnout, co tím myslí – Doktor ho udržuje opilého, aby mu pomohl s tou bolestí."

"Doktor si vážně vyčítá, že spotřeboval tolik alkoholu sám," dodal Jamie. "Celkově je to špatně načasované."

Ian se zamračil a odfrkl. "Spoustě lidem by bylo podobný v tom něco hledat, co?" Zavrtěl hlavou. "Koho to ale zajímá, že jo? Jestli je to Waltovo poslední přání..."

"Správně," souhlasila jsem. Při slově poslední mě začaly pálit oči. "Pokud mě chce Walter vidět, tak asi nezáleží na tom, co si o tom myslí ostatní, nebo jestli jim to vadí."

"S tím si nedělej starosti – nedovolím, aby tě někdo trápil." Ianovy bílé rty se stiskly do tenké linky.

Cítila jsem obavy, jako kdybych se chtěla podívat na hodinky. Čas pro mě přestal být důležitý, ale najednou jsem cítila tíhu omezené časové lhůty. "Není moc pozdě, abych za ním šla teď? nebudeme ho rušit?"

"Nespí pravidelně. Můžeme se jít podívat."

Vyrazila jsem; táhla jsem za sebou Jamieho, protože se mě stále držel. Pocit plynoucího času, konců a konečnosti, mě poháněl dopředu. Ian nás svými dlouhými kroky rychle dohonil.

V zahradní jeskyni osvětlené měsíčním světlem jsme míjeli ostatní, kteří nám vesměs nevěnovali pozornost. Až moc často jsem se pohybovala ve Jamieho a Ianově společnosti, abych vzbudila zvědavost, přestože jsme tentokrát nešli obvyklým směrem.

Jedinou výjimkou byl Kyle. Když vedle mě spatřil svého bratra, zarazil se v půlce kroku. Jeho oči se mihly dolů, kde uviděl, jak svírám Jamieho ruku, a jeho rty se zkroutily do zavrčení.

Ian narovnal ramena, jak vstřebával reakci svého bratra – jeho rty se zkroutily jako zrcadlo Kylova výrazu – a úmyslně se natáhl pro mou druhou ruku. Kyle udělal zvuk, jako kdyby mu nebylo dobře, a otočil se k nám zády.

Když jsme byli v temnotě dlouhého jižního tunelu, pokusila jsem se ruku uvolit. Ian mě chytil pevněji.

"Přála bych si, abys ho neštval ještě víc," zamumlala jsem.

"Kyle nemá pravdu. A nemít pravdu je tak trochu jeho zvyk. Bude mu trvat dýl než komukoliv jinému, než se přes to dostane, ale to neznamená, že bychom na něho měli brát ohled."

"Děsí mě," přiznala jsem šeptem. "Nechci, aby měl víc důvodů mě nenávidět."

Ian a jamie stiskly mé ruce přesně ve stejnou dobu. A promluvili také oba současně.

"Neboj se," řekl Jamie.

"Jeb svůj názor vyjádřil velice jasně," řekl Ian.

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se Iana.

"Jakmile Kyle přestane akceptovat Jebova pravidla, už tu nebude vítaný."

"Ale to není správné. Kyle sem patří."

Ian zavrčel. "Zůstává... takže se bude muset naučit se s tím vyrovnat."

Už jsme znovu nepromluvili. Cítila jsem se provinile – připadalo mi, že to tady byla má stálá emoce. Vina a strach a hluboký žal. Proč jsem se přišla?

Protože sem patříš, kupodivu, zašeptala Melanie. Byla si velmi vědoma tepla Ianovy a Jamieho ruky na mých. Kde jinde bys tohle měla?

Nikde, přiznala jsem a cítila jsem jenom větší depresi. Ale to neznamená, že sem patřím. Ne tak, jako ty.

Jsme v jednom balení, Wando.

Jako kdybych to potřebovala připomínat...

Byla jsem trochu překvapená, že jsem ji slyšela tak jasně. Poslední dva dny byla tichá, čekala, doufala, že znovu uvidí Jareda. A já jsem byla samozřejmě podobně zaměstnaná.

Možná je s Walterem. Možná tam byl celou dobu, pomyslela si nadějně Melanie.

Proto za Walterem ale nejdeme.

Ne. Samozřejmě, že ne. Její tón byl lítostivý, ale uvědomovala jsem si, že pro ni Walter neznamenal tolik, jako pro mě. Samozřejmě byla smutná, že umírá, ale byla s tím od začátku smířená. Já, na druhou stranu, jsem se nedokázala přinutit to přijmout ani teď. Walter byl můj přítel, ne její. Já jsem byla ta, kterou bránil.

Když jsme se blížili k nemocničnímu křídlu, přivítalo nás jedno z těch tlumených modrých světel. (Věděla jsem, že tyhle lucerny byly na solární pohon a přes den je nechávali nabíjet.) Všichni jsme teď šli tišeji, zpomalili jsme ve stejnou chvíli, aniž bychom se o tom museli dohodnout.